Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Mahar

Když jsme došli k říčce, Sigy položil Flynna. Ten se pořád vzpouzel. Samotnou mě to nebezpečí zajímalo, na druhou stranu jsem si dokázala počkat. Táta byl velmi vážný, trochu mi připomínal maminku. Řekl Flynnovi, ať mě hlídá, a já se už už nadechovala, abych se začala bránit, že já žádné hlídání nepotřebuju, zvlášť ne od Flynna, když mi to došlo. To uvědomění mi vykouzlilo potutelný úsměv na tváři. "Neboj tatí. Finn mě pohlídá. Ale bude to mít těšký! Sem došt nešikovná," velmi teatrálně jsem si povzdechla, ale hned jsem se zas culila a na tatínka z nějakého důvodu šibalsky mrkla. Maminka s námi zůstala. "A zamoldujete to nebešpečí? Chtěla bych si ho plohlídnout pak," otázala jsem se jí. Tatínek nás navedl směrem a pak se otočil. Chvilku jsem jej pozorovala, jak se vzdaluje. Přemáhal mě zvláštní pocit. Zvědavost, ale i strach v jednom. Rozhlédla jsem se po místě, kde nás táta zanechal. Voda netekla prudce, a na určitých místech by se do ní možná dalo vlézt. Ale nebylo nijaké extra počasí. Vlastně bylo dost hnusně. Možná bylo opravdu lepší zatím jít do Útočiště. Než se vyčasí. Pomalu jsem vykročila k místu, kudy se vcházelo do úkrytu, ale kousek před ním jsem se zastavila. "Finne! Já... já še bojim, já ulčitě ukloužnu," zanaříkala jsem. Samozřejmě jsem se nebála ani v nejmenším, těch kamenů tam bylo pár, ale potřebovala jsem Flynna nějak dostat do Útočiště přede mnou, aby náhodou nezačal zdrhat. "Mohl byš jít pvní? Ukášat mi cestu," podívala jsem se na něj a dávala si záležet, aby můj výraz byl co nejvíce bezradný.

Cítila jsem, že přichází hodně vlků. Tatínek vždycky odběhl, když přicházel nový, a já přemýšlela, proč jen to dělá. Zdálo se, že Mahar je jaksi uzavřený. Ale kdo všechno může dovnitř bez tatínka a kdo s ním? Členové smečky, trumbero, napomenula jsem se. Takže ti, za kterými musí tatínek, jsou asi mimo smečku. Dělají jiné věci. Třeba jsou z jiných smeček. Může žít vlk mimo smečku? Přemýšlela jsem. Všichni se museli ve smečce narodit, ale je bytí ve smečce odvolatelné? Může nás tahle vlčice vyhodit, když bude chtít?
Z myšlenek mě vytrhl právě Sigy. Běžel o poznání rychleji než tam a u toho něco křičel. Instinktivně jsem se zachvěla a sklopila ouška. Táta už přiběhl a říkal něco o tom, že se výlet odkládá. Naléhavost jeho hlasu mi zabránila projevit zklamání. Přikývla jsem, když mi nařídil jít těsně za ním, a dokonce poslechla. Tušila jsem, že teď není nejlepší chvíle projevit tu neposlušnost. Nevěděla jsem proč to tuším - ale neměla jsem ještě dost duchovní síly na to se tím zaobírat. Vlče ve mně bylo silnější. "Tatí, co se děje?" odvážila jsem se položit otázku až u samých hranic území.

>> Kaskády

Pozorování bratra působilo na mou psychiku zvláštním způsobem. Ačkoli jsem si sama uvědomovala, že ve srovnání s ním jsem si mohla připadat opravdu jak všeználek, jeho zděšení nad závěry, ke kterým jsem došla já obvykle o dvě hodiny dříve, ve mně vzbuzovalo totiž jen zoufalství. Protože jsem to nechápala. Jak je možné, že je tak zpomalený? Co se mu asi odehrává celé dny v té hlavě? A není to náhodou tak lepší? Jeho pokus poroučet alfě, která, jak mi tatínek vysvětlil, nebyla úplně vlk, které bylo radno něco nakazovat, mě naplňoval podivným napětím, napětím z porušeného pravidla. Ale není právě porušování pravidel někdy nutné? A jaktože cítím tohle, když jsou porušovaná? Co všechno svazuje mé jednání? Nedokáže Flynn se svou bezprostředností mnohem více? Podívala jsem se na tatínka a na maminku. Oba si těch pravidel museli být vědomi, a každý jednal trochu jinak. Maminka se rozhodně nechovala podřazeně. Opatrně? Alfa nebyla alfou pro nic za nic. Musela být silná. Umět ublížit. Ale zároveň tu byla a omlouvala se. Dobrovolně zaujímala podřazenou pozici. Dávala moc do rukou mých rodičů, oni jí mohli a nemuseli odpustit. Nebo přeci jen neměli na výběr? Vždy je na výběr, ne? Podívala jsem se na svého bratra. Asi záleží, kolik možností si připustíme. Flynn si asi nikdy nevybíral. Měl jasno. Pro něj existovala jen jedna realita. Děsilo mě, že mu začínám závidět jeho zabedněnost, a se zavrtěním hlavy jsem se pokusila znovu vnímat přítomnost bezprostředně.
"Tatí, výlet bych si pšála víc neš š... cokoliv," usmála jsem se a s houpajícím se ocasem se vymotala zpod jeho nohou a začala se rozhlížet. "Kde je ševel?" zajímalo mě. Chtěla jsem být pryč od této paradoxní situace.

Maminka se zeptala tatínka, jak je na tom jeho tlapka, a já si jí poočku začala prohlížet. Pravda, byla divná, ale doteď jsem měla pocit, že Sigy takhle chodí normálně. On sám odpověděl zcela klidně. Nedůvěřivě jsem přimhouřila očka. „Ty máš š laptou něšo?“ zeptala jsem se a krátce pohlédla i na Lylwelin. Je to vážné? Proč nám to předtím neřekli? Když to nevíme, jak máme chránit tatínka? Bylo to mysteriózní. Kolik věcí o tatínkovi ještě nevím?
Z myšlenek mě vyrušil příchod další vlčice. Okamžitě jsem rozpoznala mrtvolu a zadržela jsem ohromené otevření tlamy, nicméně oči jsem měla stejně vykulené. Ona… Ona se hýbe? Maminka jí tedy nezabila?! Říkala, že se omlouvá a pak to samé co Asta, tedy označila nás za úžasné. To je nějaké pochvalné slovo speciálně pro nedorostlé vlky? Proč o nás nikdo neřekne nic jiného? Je to vůbec pochvala? Třeba je to nějaká tajný kód, kterým si zdejší dospěláci říkají něco, co nechtějí abychom věděli, abychom si mysleli, že nás jen chválí, přestože je to tajný kód! Tohle není náhoda! Navíc, říká to mrtvola! „Mami ona už nenatahuje bačkoly?!“ obrátila jsem se na Lylwelin. Byla jsem odhodlaná tomu přijít na kloub. Maminka na vlčici reagovala dost zajímavých způsobem. Byla taková… Úplně jiná než s námi. Kdyby se takhle chovala k nám, asi bych se jí bála. Koukla jsem po tatínkovi, který se ale choval úplně stejně jako předtím. Představil nás a představil i tu vlčici. Alfa? Znělo to docela důležitě. Nebo je to jenom její jméno? To je zvláštní jméno, Alfa. Říkala mým rodičům všemožné věci. Proč by tu pro nás měla být? To je nějaká její úloha? Co to znamená pro někoho někde být? Jakože teď, když oživla, tu pro nás je? Předtím tu taky pro nás byla. Na hraní. Teď se kolem ní budu muset chovat jako kdybych jí neznala. To nic pro mě není! Můj překvapený výraz pomalu zvážněl. Sigy popošel kousek k Lylwelin a já, nevěda, kam se vrtnout, jsem se mu dometelila mezi přední nohy a pražila vlčici pohledem.

Čas mám, tak zabírám :D

1.

Jedna věc, kterou stále ještě docela nechápu na celé té spací záležitosti je to, že když spím, jsem vlastně vzhůru. Opravdu! Když někoho nechávám hlídat, říká mi, že se ani nehnu až na občasné zamručení, což tedy nevím, co znamená, ale já, já přísahám, že když mám zavřené oči, něco se děje. Nechci se – zatím – nikoho ptát. Všichni mají tendence si myslet, že ať řeknu cokoli, jsem buď roztomilá nebo je to znak mé imbecility, protože je mi měsíc a půl. Už! Ale já nejsem imbecilní, jako někdo, Flynne. A když mi nepomohou, poradím si sama.
Zatím mám ohledně tohohle dění, když tedy, podle ostatních, spím, pár teorií. Ta první je, že se mé vnímání přenese do jiné dimenze, odtržené od mého fyzického já. Ta druhá, že když spím, mé tělo se stane neviditelným, je nahrazeno jiným vlčetem a vše, co zažívám, se děje, když jsem neviditelná. Ta poslední teorie je, že prostě blouzním. Mám moc výkonný mozek, který si tím srovnává události toho dne, což by vysvětlovalo, proč se v těch snech tolik objevuje Mahar a podivné místo u Kaskád.
Každopádně, jednou se mi zdál sen docela jiný. Nebyl tam žádný Mahar nebo ani jezírko, ale byly tam světlušky. A pak TO stvoření. Víte, mně se poslední dobou trochu vyklají zoubky. Myslím, že je to proto, že maminka nám dala moc brzo maso a moje zoubky nejsou zvyklé na tak tuhou stravu. No a když jsem usínala, všimla jsem si, že s jedním to jde fakt z kopce. Byl skoro venku. Měla jsem hroznou tendenci si ho žloumat, ale řekla jsem si, ne, Heather, nejsi blbá, bude tě to bolet, nedělej to, Heather, přestaň, spi, zítra to povíš mamince a ona s tim něco udělá, tak jsem si ho nežmoulala. A šla jsem spát.
Hned jak jsem zamhouřila očka, byla jsem někde úplně jinde, než jsem kdy byla. Popsala bych to, ale musím se přiznat, moc si to nepamatuji. To je ta věc na těch snech, vždy je hned zapomenu, takže je nemůžu moc analyzovat. No a tam byla tahle, tahle pani. A říká mi: „Hohoho, Heather, zdravím, já už čekala, kdy u tebe nastane má příležitost…“ A zněla hrozně úlisně, fakt bych jí nevěřila. No, co já? „Dobrý… noc?“ pozdravila jsem jí taky a nenápadně začala couvat, protože jsem si všimla, že na tlamě má takové zvláštní kovové cosi, kdybych znala to slovo, řekla bych, že to byly kleště, a bylo to opravdu děsivé. Když si takhle rekapituluju, musím to zhodnotit vlastně jako zlý sen. Noční můru.
No každopádně, ta… pani se ke mně pořád přibližovala a cvakala tou kovovou věcí. „Ale Heather, neboj se. Bude to bolet jen trošku. Taková mladá slečna jako ty, přece by ses nebála mě, víly Zuběnky! Pomůžu ti, uvidíš,“ šeptala a nezněla moc přesvědčivě. Co je šeptem, to je čertem. A ona? Ona vypadala trochu jako čert. Ne že bych někdy viděla čerta. A tak to chvíli trvalo, já couvala, ona šeptala a cvakala. No, a pak se stalo to, co se mi vždycky stane v takové okamžiky. Byla jsem hrozně ve stresu! To kovové se lesklo a já měla opravdu pocit, že mi jde o kejhák, a začínala být rychlejší a rychlejší a agresivnější, a už mi neříkala mladá slečno, ale „Pocem!“ a „Už ani krok, nebo si nebudu brát žádný servítky!“. Už dávno nešeptala, ale řvala, no, a co já? Začala jsem řvát taky. „Nech mě ty pšíšaku pšíšelnej! Nemám náladu na tvoje še-še… šepšání! Šádní takoví!“ a začala jsem vrčet a chňapat jí po nohách, které se ale vždy vypařily, když jsem je skoro měla. Co jsem mohla dělat? Vztek ve mně začínal kypět. „Nolmálně še mi ždá o heškých věcech! A ti pšídeš a všechno to žkažíš!“ nešlo mi do hlavy, proč to má vůbec za potřebí. A kdybyste jí viděli! Asi si myslela, že jsem nějaká plachá nicka či co. Žádný takový! Já jí ukážu, že jsem dcera své matky! Stála tam ztuhlá, a já bych si ráda myslela, jako opařená. Když se na to dívám zpětně, měla jsem v tu chvíli trochu změněné vnímání a asi mi nedošlo, že ta její nehybnost byla spíše přípravou k útoku. Prostě, jak jsem se tak nadechovala a horečnatě přemýšlela, jakým dalším nestoudným názvem jí označit, najednou vystartovala, chňap! Trhla, a byla pryč. A mě to bolelo. Hrozně mě to bolelo! Z tlamičky mi začala téct krev, která už rozhodně nebyla tak horká, jako chvilku předtím. Začala jsem bulet a bulela jsem tak dlouho, až jsem se z toho probudila.
A víte co?
Ten zub tam nebyl.
Takže se to muselo stát opravdu.
Někde... jinde.

Oba vlčci tatínkovi odmlouvali. V hlavě se mi začínala rodit myšlenka, že tím jdou vlastně sami proti sobě. Kdyby dělali hodňásky a kajícníky, mohli by si pak v mnohem větším klídku někam odejít, protože tatínek by jim věřil, že jsou rozumní. Takhle si na ně dá mnohem větší pozor. Měla jsem náhlou chuť se zachechtat. Takhle bych na to sama nikdy nešla.
Uprostřed tohoto samolibého přemítání se ale na mě sneslo něco opravdu nečekaného. Místo toho, aby Sigy dál peskoval Flynna, se obořil na mě, a i na nás oba. V dálce se ozval třesk a já cítila náhlý záchvěv. V krku jako bych najednou měla knedlík. Stud jsem cítila až hluboko v bříšku. Sklopila jsem oči k zemi, uši se mi přilepily na krk a ocas se ocitl mezi zadníma. Nechápala jsem, co se stalo, ale měla jsem z toho tuze špatný pocit. Jsou to špatné myšlenky? Když o Flynnovi říkám, že je blb, dělá to ze mě něco zlého? Zvedla jsem očička plná všech těch neznámých pocitů k tatínkovi a chtěla už jsem se nadechovala na otázku, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela a znovu je sklopila. Určitě ano. Jsi zlá.
V tu chvíli přišla maminka. Vlepila nám všem pusu a pak se pustila do Flynna. Okamžitě jsem začala vrtět ocáskem, ale radši jsem nedělala moc prudké pohyby, protože jsem se stále cítila provinile, a intenzita této provinilosti mi ani nedovolila vnímat něco jako možnou žárlivost. Tatínek s maminkou mluvili o nějakých lovech a já pochopila, že to je asi to, na co se nás snaží připravit lovem světlušek. „Tatínku?“ oslovila jsem Sigyho, stále velmi nejistě, „a můšem koukat?“ zvedla jsem k němu prosebná očka. Lov by se mohl odehrávat mimo močály a já toužila po objevení nových krajin. „Finn by ulčitě lád taky,“ dodala jsem ještě, abych zdůraznila, že mi záleží na zábavě mého brášky a nechci prosit jen tak sama za sebe.

<< Lavender

Tatínek měl asi hodně sourozenců. "Líbila?" přemýšlela jsem, co způsobí, že se jeden vlk druhému líbí. Mělo s tím neco společného to, že jsem nebyla kluk? Nebo že jsem nebyla tak velká jako tatínek? Nebo to bylo mými tlapkami? "Vlši sou slošití," povzdechla jsem si. Čím více jsem nad nimi přemýšlela, tím víc jsem je nechápala.
Ťapkala jsem za tátou, ale když jsme dorazili hlouběji do Maharu, úplně jsem se zastavila překvapením, kolik různých vlků cítím. Tatínek se tím moc nezaobíral. Nahlas volal mého bráchu a já, nevěda lepšího způsobu, jak mu pomoct, volala jsem svým slabým hláskem taky: "Finne! Finne!"
Sigy se pak rychle rozběhl a já ho okamžitě následovala, i když rozhodně ne takovým tempem. Brzy jsem ale přes trsy trávy rozpoznala jeho zlatavý kožíšek. Táta mu okamžitě vyčinil. "Ty seš ťulpas," obořila jsem se na něj pro jistotu taky, i když ne moc znatelně, protože jsem byla docela zadýchaná. Já bych takovou blbost nikdy neudělala! ...Nebo ano? Pohlédla jsem dál, k horám, které se tyčily nad močálem. Voněly dobrodružstvím. Muselo tam být tolik nového.

Tatínek mi popsal, jak funguje jeho magie. Říkal, že jeho sourozenci také měli magii země. „Ty máš soulošnse?“ optala jsem se zvědavě. Doteď jsem se domnívala, že tatínek prostě vždycky byl, a narodit jsem se musela až já. Moc mě navíc těšilo, že mi na cokoliv odpovídá, a chtěla jsem s ním mluvit dál. Vysvětlil mi pak i proč bych měla lovit světlušky, a já uznala, že to je dobrý důvod, ale než jsem se mohla pokusit něco ulovit, na tatínka se obrátil Rayster. Měl něco v tlamě a tatínek nechtěl, aby to snědl. „Co je jedovatá? Jakoše natáhne bačkoly, dyš jí špapá?“ věnovala jsem tatínkovi další otázku, mezitím co jsem s viditelnou nechutí pozorovala druhé vlče. To se mezitím přidalo k Flynnovi a společně si notovali ve svých kravinách. „Tatí oni nejsou nolmální,“ povzdychla jsem si, a opravdu mě to mrzelo. Pozorovala jsem světlušky a přemýšlela, jestli budu celý život trávit vzdycháním nad připrdlostí svého bratra, když tatínek s notným zděšením zavolal jeho jméno. Zvedla jsem se okamžitě s ním, přestože jsem byla přesvědčená, že můj bratr je asi tak pitomej, že by se ani nedokázal dostat do nějakých problémů. Nebo minimálně by si neuvědomil, že má problém. „Jdu š tebou,“ oznámila jsem rozhodně a opravdu šla přímo za ním, až jsem si musela dávat pozor, abych se stihla vyhýbat jeho zvedajícím se zadním tlapám.

>> Mahar

Bráška se pořád tvářil trochu divně. Tak nějak mručel a já fakt nechápala, o co mu s tím vším vrčením a mračením jde. Nicméně na zavolání přiběhl a já byla spokojená, dokud mě poslouchal. Až přestane, bude nutné zavést jistá opatření. Táta nám pak vysvětlil, že to byly naše odrazy. Odrazy… Takže to jsem byla já? Bylo to celé celkem abstraktní. Když řekl, že nemáme chodit kolem jezírka, poslušně jsem kývla, ale mé myšlenky byly úplně jinde. Za prvé, chtěla jsem znovu vidět svůj odraz, ať to znamenalo cokoliv, a za druhé, ještě jsem nikdy nebyla mokrá a to stálo za zkoušku. Jen počkat na příležitost.
Přiběhli ještě nějací vlci, ale já si jich prozatím nevšímala. Moc mě totiž zajímalo, co nám všechno chce povědět tatínek. Začal totiž vysvětlovat magie. „A…“ zamyslela jsem se, chvilku váhajíc, jak formulovat otázku, „ty to všechno umíš? A já? Já můšu dělat oeň?“ Znělo to opravdu nadpozemsky, i když jsem tedy věřila, že půlku z toho zvládnu i bez magie. Když bych řekla něco vtipného a brácha se začal smát, určitě se bude cítit jinak. Takže vlastně měním jeho pocity! „A magie mám od nalození?“ zeptala jsem se, přesvědčená, že pokud by odpověď byla kladná, potvrdila by mou domněnku o magičnosti vtipů.
Pak tatínek ukázal tlapkou kamsi dál a já se zprudka otočila. Opravdu, jakési cosi tam lítalo svítilo. Svítit, světlo… světlušky! Očka se mi rozzářila z náhlého osvícení a já se pokusila doplížit blíže. Pak jsem si sedla a chvilku pozorovala, jak se pohybují, abych mohla později dopočítat přibližnou dráhu letu a packou máchnout ve správnou chvíli. Jak jsem se ale tak dívala na ty mírumilovné mušky, najednou mi došlo, že to není fér. „Tatíí… A ploš mám švetluky chytat?“ otočila jsem se na Sigyho docela bezelstně. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč bych jim měla kazit poklidný let jen tím, abych… Abych no právě nevím co!

<< Mahar

Stále celá zaražená, co se to se mnou stalo, jsem následovala tatínka. Šel s námi i Flynn a to černé vlče, které Asta nazývala Rayster. Zdál se mi trochu pochybný. Jsem divná já nebo on? To, že Flynn je trochu přidušený byl jakýsi fakt, který jsem vnímala, ale to, že ještě další vlče, ještě ke všemu trochu starší než my, vykazuje známky podobné imbecility, mohlo znamenat jediné – není se mnou něco v pořádku. Statistika mluví jasně. Proč nejsem imbelcilní? Nebo jsem imbecilní, ale nevím, že jsem imbecilní? Takové a další myšlenky se mi honily hlavou, když mě do nosu praštila omamná vůně. „Ooooo…“ vzdychla jsem, když se mé oči odhodlaly odlepit od země a prohlédly si místo, kam jsme došli. Všude kolem rostly zvláštní modravé rostlinky. Přišourala jsem se k jedné z nich a pořádně zblízka si ji prohlédla, přestože vůně mě štípala do nosánku. Líbila se mi barva jejích listů. Pak mě zaujalo jezírko. Naklonila jsem se nad něj a spatřila svůj odraz. „Finne! Poď! Sem!“ vyžblebtala jsem, zcela konsternovaná. „V té vodě je… další vlk!“ hypnotizována hladinou jsem zvedla tlapku a ponořila jí do vody. Ta se zavlnila a odraz zmizel. To mě vylekalo a já odskočila. „Šli pyč…?“ nedokázala jsem si to vysvětlit. Rychle jsem se zvedla na nohy a utíkala k tatínkovi. „Tati tam vlše v tom…“ oznámila jsem mu s otázkou v hlase a sem tam pokukovala, jestli se náhodou nevynoří. Tatínek nám mezitím vysvětlil, že světlušky se tu objeví až bude větší tma. Zásadní otázku už vyslovil Rayster, takže já mohla jen svítit očkama nadšením nad tím, že jsem dostala prostor pro další. „Ši vědět všechno tati,“ sdělila jsem mu, kdyby o tom náhodou ještě pochyboval. Začal pak dávat návrhy a já se div nezalykala, jak jsem se nadechovala s chutí vyptat se na každé slovo. „Čo sou magie?“ vypadlo ze mě nakonec a já z nějakého zvláštního tíhnutí naklonila hlavu do strany. Sedla jsem si, protože v sedě se mi lépe myslelo, zabodávajíc do něj pohled.

Odpověď na otázku ohledně krutých trestů jsem dostala od té nejméně očekávané strany, a to od Asty. Jak může vědět, že by se mi nelíbily? Umí se stát snad mnou? Nedůvěřivě jsem si ji změřila a obrátila se na maminku, která mi k tomu řekla, že krutý trest bude až někdy později. To znamenalo zdržení. Už s notnou dávkou nervozity jsem se obrátila na tatínka, a zprávy od něj byly poslední kapka. „MUSÍ POŠKAT! KUTÝ TEST TAKY ŠEKÁ!“ rozštkala jsem se, neschopná ovládajíc náhlý nával horka, který mě celou zalil. Najednou jsem měla příšernou nutnost do něčeho kousat, trhat. Běhala jsem v kolečku, ňafala po vzduchu, vztekala se a nahlas kvičela. Pak jsem zmerčila mrtvolu. Když ne máma, tak já! Teď! Rozhodně jsem začala mašírovat směrem k polomrtvé alfě. Kdo ví, co bych udělala, kdyby mě těsně před ní nezarazil mech, který pod ní najednou rostl. Vjem zázraku byl jako studená sprcha. Zděšeně jsem zamrkala a ohlédla se po tatínkovi. „Já…“ nasucho jsem polkla. Co se to se mnou stalo? Mech… Mech tam předtím nebyl, předtím, než… A před tolika vlky! Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic. Třeba jsem chvíli byla… Začarovaná! Zírala jsem do země, neschopná ze samého šoku pohybu, dokud jsem nezaslechla šelest. Tatínek se zvedal a odcházel. „Táto…“ naposledy jsem se s hrůzou v očích podívala po ostatních, než jsem odcupitala za ním.

>> jezírko Lavender

Maminka potvrdila mou domněnku o tom, že vlčice tedy musela spadnout třikrát. Někteří vlci, a ta co natáhla bačkory, musí být tedy nešikovnější než jiní, jako třeba tatínek, protože ten nic takového tam, kam jsem dohlédla, neměl. Ale proč jsou takoví nešikovní? Chtěla jsem se moc zeptat, ale maminka vypadala, že má napilno s tou Baštou… teda Astou! Zavrčela jsem si nespokojeně, že jsem nechtíc použila bráškům výraz pro tu vlčici. Poslouchala jsem, co ta ASTA říká mamince, a musím přiznat, velmi mě to zaujalo. „Šmlt? Kutý tlest?“ opakovala jsem po ní tázavě a pokukovala střídavě po Lylce a tatínkovi, který z nich mi to bude ochoten objasnit. Ten mezitím říkal, že nás vezme na procházku, a já si div nevykroutila hlavu z toho, jak jsem těkala pohledem z jednoho dospěláka na druhého dospěláka, kteří všichni říkali nevšední věci. Na jednu stranu jsem byla moc zvědavá, co bude maminka dělat s mrtvolou, zvlášť teď, když jí Flynn už dorazil a ta Asta navíc nechtěla, aby to někdo jménem Rayster viděl, tím pádem to je asi tajné a tajné věci jsou ty nejvíce fascinující. Na druhou stranu procházka po močálech a lov… lov čeho? „Šetluš…“ zadrmolila jsem a upřela na tatínka oči plné ohromení a otázek. Znělo to neméně lákavě. Byla jsem v koncích. Tolik novotin! „Tati poškáme. Ci vidět kutý tlest a pak i ty… ty šveluš… šetlu.. ky,“ začala jsem se k tátovi lísat, prosit a doufala, že tatínek svolí s jediným východiskem z této napjaté situace. Snad nejsou světlušky nic pomíjivého. Třeba kvetou jen večer!

Bráška mamince oznámil to samé, co mně předtím, a já byla trochu rozladěná z toho, že pořád opakuje tu triviálnost, a to i přes to, že jsem ho opatřila mnohem lepšejší informací. Na druhou stranu, kdyby jí řekl tu lepšejší informaci, nemohla bych jí říct já. Maminka mi mezitím odpověděla, co se děje s tou mrtvolou. „Natahuje bačkoly…“ zopakovala jsem po ní nepřítomně a s o to větším zájmem si prohlížela bezvládné tělo, abych si zapamatovala, jak takový vlk vypadá, když natahuje bačkory. Chtěla jsem se zajímat dále, ale to už říkala taťkovi, aby nás odvedl, a já už formulovala náznak protestu (potřebovala jsem totiž zcela nutně vědět, co to znamená někoho dorazit), ale nakonec z toho sešlo, maminka mi totiž objasnila, co jsou ty červené věci, a má mysl se tedy opět přesunula k jizvám. „Takže to není nakaživé,“ konstatovala jsem spokojeně a zvedla očka k mamince, která mi olízla nos, což bylo velice příjemné a já si spokojeně poposedla, protože to hned bolelo méně. Brzy jsem už ale znovu dumala nad jizvami alfy. „Takže ona špadla čikát za sebou na školo štejné míšto!“ podivila jsem se. A proč je má maminka taky? Maminka přece není žádné nemehlo!
Pak se ale přiblížil tatínek. „Finne! Taťka!“ upozornila jsem svého brášku, opustila bezpečí máminých předních končetin a došmrdolila jsem se k Flynnovi, ochotná do něj trochu dloubnout, aby si Sigyho příchodu opravdu všiml. Sama jsem k němu poté zcela neohroženě vyrazila. „Tati, ona to nečejtí, potože už natahuje bačkoly!“ objasnila jsem zbytečnost jeho zákazu a začala se mu plést mezi tlapkami stejně jako před chvílí mamince. Do toho přišla ještě nějaká další velká vlčice a na cosi se maminky ptala. „Úžašní?“ Podívala jsem se na tátu a tázavě natočila hlavu. Asta...

Flynna očividně bezvládné tělo moc nepálilo. Jeho frustrované výlevy jsem ale moc nevnímala, byla jsem moc zaujata pravým stehnem toho těla, na kterém byly zvláštní červené škrábance. Co to je? Proč je má? Proč tam není srst? Od čeho to má? Čo to o ní vypovídá? Zamyšleně jsem se mračila a jemně položila na nohu tlapku, jestli třeba podivná znamení nepálí, nicméně byla pořád stejná, ani nesmrděla nijak divně. Pohlédla jsem zpět na Flynna, který už mezitím rozhodl za mě v otázce intervence do vědomí bezvládného a začal se na to sápat. Je pořád takový nespokojený, konstatovala jsem v duchu nad svým sourozencem. Čeba je opavdu kobelec,“ podotkla jsem na jeho zoufale vyznívající poznámkou. Začínala jsem se čím dál více klonit k této hypotéze, když jsem tak viděla svého bratra ve vzdálených výšinách.
To už však přišla maminka. Okřikla nás a já se k ní hned přibatolila a olízla jí nohu, protože jinam jsem nedosáhla, trochu doufajíc, že tento akt lásky jí přiměje rychleji nám naši zvědavost odpustit. A taky jsem potřebovala odpovědi! „Mami, ona špí?“ začala jsem základy a hned se zas přiblížila k bezvládné vlčici, abych mohla názorněji ukazovat, na co se ptám. Pak jsem se přiblížila k zadní noze a drcla tlapkou do jizev. „A to? Co to? Poč to mááá?“ valila jsem na mamku očka plná zvědavosti a poté jsem si s upřímným děsem uvědomila, že máma to má na nohou taky. „Mamíííí! Je to nakaživííííí!“ S touhou ochránit maminčino tělo, aby se na ní nedostalo ani o prdinku víc té věci, jsem k ní šmajdila takovým tempem, že jsem v půlce vzdálenosti zakopla a spadla na nos. "Au." Zamlžil se mi pohled, ale mé odhodlání ochránit maminku bylo silnější a já se napůl doplazila až k ní, kde jsem si teprve uvědomila, jak moc mě nosánek bolí, a začala jsem natahovat a hruď se mi dmula jakýmsi zvláštním pocitem. Byla jsem... Byla jsem naštvaná! "Ta žem je pšíšelnááááá!" zlobila jsem se a zavrtávala nosík do mamčiným nohou.