Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mé otázky na Aranel očividně upoutaly i Flynnovu pozornost a já si v duchu oddechla, jako kdybych čekala, že z toho bude nějaká problematika. Upřímně mi vlastně záleželo na mém bratříčku, a přestože jsem již za těch pár měsíců svého života byla přesvědčena, že je to imbecil, toužila jsem zároveň tento fakt skrýt před co nejvíce vlky, protože nikdo nemá rád, když si o něm někdo myslí něco špatného.
Pozorně jsem přikyvovala, když Aranel odpovídala na mou otázku. Až její poslední poznámka mě trochu zakabonila. Proč bych to měla zapotřebí, stát se vedoucím lovu? Očividně jsou s tím jen starosti a spousta odpovědnosti. „To ladši pšenechám Finnovi,“ pousmála jsem se na svůj věk dost neupřímně a pozorovala, jak se o tuto pozici Flynn už hrdě hlásí. Aranel byla očividně velký rétor. „A proč by to měla být jen žáležitost samců?“ nezapomněla jsem opomenout. Vždyť Bagí je taky samice, ne? Proč to vůbec říká? Přemýšlela jsem nad tím a přemýšlela, ale pro Vlčíška jsem nemohla přijít na to, proč. Naše maminka byla mnohem ráznější a silnější než táta, který byl navíc nemocen, a ona se také starala o papání. To to snad měl původně dělat táta? Měla by maminka být spíš jako je Sigy a Sigy měl být vlastně matkou? V jaké rodině vyrůstala Aranel? To musel být podivný vztah!
Wizku Flynnovi připomněla, že ještě musí vyrůst, a já byla ráda, že mu neopomněla připomenout jeho vlastní nicotnost, protože ode mě, stejně nicotné, to nezaznívalo tak závažně. „Je mi teplo,“ ubezpečila jsem ji, očima zavěšená na běhajících vlčcích před námi. Viděla jsem maminky skok a na chvíli se mi zatajil dech. Trochu jako těsně před tím, než se začne plakat.
„Možná bych už šla do kožešin,“ zamumlala jsem, stále ale koukajíc na lov. Přeci jen, byla jsem úplně mokrá. A vlci už potravu skoro měli. A když tam budeme dřív, můžu maminku přivítat a zahřát ji svým teplem.

Flynn byl celý pryč, Wizku naštěstí vypadala, že ho má docela pod kontrolou. Bylo to docela úlevné, protože na lov byl Flynn tak fixovaný, že jsem opravdu neměla nejmenší ponětí, čím jiným by se dala strhnout jeho pozornost v případě přehnaných reakcí nebo zoufalé touze pomoci.
Obrátila jsem se na Aranel, která mě teď nejspíš měla tak trochu na starosti. Naštěstí si se svou výškou všimla něčeho, co mě mělo zachránit od toho příšerného ráchání, a já tedy vděčně cupitala ke keříku, kam jsme byli dovedeni. Fyzické pohodlí (najednou mi bylo i docela teplo, a vůbec jsem nechápala, jak je to možné) mi dovolilo opět začít šrotovat a já se už nadechovala, ale Aranel začala sama od sebe vysvětlovat, co se před námi bude odehrávat. Horlivě jsem přikyvovala. Zcela pudově jsem soucítila se smečkou, to napětí se na mě dost efektivně přeneslo, a i když mi bylo teplo, klepala jsem se vzrušením jak osika. „Co musí vlk udělat, aby se štal vedoucím lovu?“ zeptala jsem se ještě, protože to mi nebylo moc jasné. Moje maminka měla být vedoucí lovu, ne? Byla silná a velká a vždy věděla, co dělá.

<< Borůvkáč

Celá smečka se vydala směrem na pláň a já se držela hned u Wizku. Ačkoli jsem se pokoušela nedávat své napětí najevo nějak očividně, byla jsem jak na stopkách. Pokukovala jsem po Flynnovi, co tomu říká, a pak zas po dalších vlcích, a občas po mamince, která se vzdalovala a mezi ostatními přes déšť zářila jako lovecká bohyně, která obstará všechno a jde se na ni spolehnout. Jen se mi začínalo stýskat po tatínkovi. Byl to cit silný, ale vším ruchem okolo zatím na uzdě udržitelný.
Brzy jsme se ale ocitli ve vysoké trávě. A já neviděla skoro nic. Vzhledem k tomu, jak opatrně si všichni počínali, jsem usoudila, že nebude dobré nahlas křičet, kde jsou všichni, kde jsou zvířata, co se proboha děje, a tak jsem ani nemukala a jen poslouchala, přestože prudký déšť mi v mnohém tom zabránil. Je takové počasí pro lov obzvlášť příhodné? Přemýšlela jsem. Pohlédla jsem na Wizku a vzpomněla si na maminčina slova ohledně toho, že ne každý mnoho mluví. Stejně blábol. Zrovna teď se s někým vybavovala! Zaposlouchala jsem se do rozhovoru a najednou mi došlo, že je to asi důležité. Gamma? To mi přece vyprávěl tatínek. Takže Wizku je hrozně silná? Dumala jsem. Pak jsem se sveřepě propletla Wizku mezi nohama, hned jak se zastavila a vzdálil se od ní červenotlapec, a zvedla hlavu k té její, stále zůstávajíc v úkrytu mezi předníma packama. „Wizku, glatuluju," vysoukala jsem se sebe nejdřív. To bych měla říct, ne? Ale pak přišel čas na tu pravou otázku: "Je tohle pošaší pro lov obšlášť pšíhodné?“ Upírala jsem na ní zvědavá očka, dokud jsem jakoby z dáli neuslyšela hlas další vlčice. Nastavila jsem uši a poslouchala, co má za strategii. Sever? Stádo? Vždyť tady je jen tráva, nelezlo mi to do hlavy. „Wizku já nic nevidim,“ povzdechla jsem si a sklopila ouška. Vlčice už stejně neříkala nic extra zajímavého. A navíc, já jí nerozuměla. Měla jsem pocit, že nerozumím ničemu. A z toho počasí mi taky bylo smutno. A trochu zima. A stýskalo se mi po tatínkovi.

Flynn, ačkoli nasadil alespoň z části stejně neproniknutelný výraz, jako já, asi vůbec nepochopil soulad mezi vnitřním rozpoložením a právě tím, jak se tváříme. Celé bandě se velmi nahlas a velmi špatně představil a já se trochu styděla, a trochu jsem na něj byla naštvaná. Flynne...
Červenotlapý mezitím úkoloval a já pochopila, že se asi máme držet Wizku, vlčice, která si nechává věci pro sebe. Přiblížila se k nám ale ještě jedna a představila se jako Aranel. Způsobně jsem kývla. Je nějaká moc hodná. Taková... Tváří se tak šťastně. "Já jsem Heather," představila jsem se nakonec a dala si dobrý pozor na to, abych své jméno vyslovila hezky správně jak má být.
Vlci se mezitím začali pakovat kamsi pryč. Kde je tatínek? Napadlo mě, když jsem tak sledovala zástup, ale kolem bylo tolik nohou, že jsem se nemohla pořádně rozhlédnout. Třeba už šel. Nebo něco zařizuje. Třeba... Třeba...
Z myšlenek mě vytrhla maminka. Se spokojeným úsměvem jsem zavrněla, když mě oblízla, a upřela jsem na ni zlatavá očka. "Mamko není to mluvka," oznámila jsem stručně, abych jí nezdržovala a nemotala hlavu, protože jí muselo být přece jasné, co tím myslím. Stejně už odcházela a já se zcela samozřejmě vydala hned za ní, než mi došlo, že se mám držet trochu jinde. "Wizku, budeme koukat odjinud?" otočila jsem se na naši pečovatelku (vlastně na obě naše pečovatelky). Nakonec jsem se stejně otočila a doběhla až k nim, došlo mi totiž, že nesmím zapomenout na jednu věc. "Musíte... musíte dlžet Finna. Je jak utlžený, když se mluví o chytání zvížat," špitala jsem Wizku do tlamy, protože na ucho jsem nedosahla. "Ale... ale l... reálně v tom není moc doblý." Studený pot mě polil ihned, co jsem tu hroznou pravdu vyřkla nahlas.

>> VG

<< Tůň

Ani jsem se nestačila divit, kolik vlků se v lese sešlo. Když se Wizku zastavila, sedla jsem si u jejích předních tlap a kulila oči na všechny strany. Byl tu červenotlapý, jakýsi starý s bílým na přední noze, pak bílá vlčice, která měla také modré oči a vypadala jak královna, maminka, na kterou jsem se usmála, a pak ještě taková dvojička, kde se jeden vlk představil jako Nori. Tohle je celá smečka? Neměla bych nás představit? Nebo mi to nepřísluší? Necítila jsem ani nijaký velký strach promluvit před tak velkou skupinou vlků, jako spíš ostych. Jsem pořád ještě malá. Jak mám vědět, co mám dělat? Kdy se to všechno konečně naučím? Wizku mi nechce říkat všechno. Až na to, že teď pronášela nějaké moudro. „Vždycky?“ šeptla jsem s pozvednutým nadočnicovým obloukem. A kdo je rodina? Jsi ty má rodina? A stačí jen, že je to rodina? To tam nejsou další pravidla? Kdy přestaneš být rodinou? Můžeš přestat být rodina? Jsi ty má rodina, pokud přede mnou něco tajíš? Koukala jsem na ní s určitou nedůvěřivostí, než jsem se obrátila zpět na skupinku. Zajímalo by mě, od koho to má. A jestli se tím sama řídí.
Celá smečka na jednom místě je chvíle, při které mi nesmí ujít sebemenší detail. A tak jsem se pokusila odvrátit mysl od morální spolehlivosti Wizku a pokukovala po vlcích, snažíc se tvářit pokud možno co nejvíc nečitelně. I když jsem na ně na všechny byla děsně zvědavá.

Flynnovou reakcí jsem rozhodně nebyla zklamána. Okamžitě se svého rovu chytil a já s očividně nuceným „jojo broučku“ úsměvem kývala, kdykoli se na mě obrátil, aby mi připomněl tu fantastickou událost, a to že jdeme lovit. Jak vůbec zjistil, co to lov je? Jaktože ho to tak bere? Je to genetikou? Nebo potřebou něco trhat? Souvisí s tím jeho intelektuální jednoduchost? Možná má prostě pocit, že je chlapák, když nám něco uloví. Hraje to do karet jeho pudovému chování. Vše bral jako samozřejmost. Stejně nadšeně by lovil i pro močálovou smečku. Je mu to úplně jedno. Teď je nová smečka. Zajímalo by mě, jestli si vůbec ještě pamatuje Raystera. To byl taky imbecil.
Wizku nám dala klasické rady a já přikývla. „Máte nějakého špeciálně doblého lofce?“ zeptala jsem se modrooké, abych případně věděla, kam se koukat. Ne že by jinak nebylo kam koukat – naše maminka byla určitě geniální lovkyně – ale rvaní masa je jako rvaní masa, ne? |Co kdyby se někdo z nich zbláznil a chtěl rvát maso mně? Poznáš jejich silné i slabé stránky. Budeš vědět jak na ně. Zlomyslně jsem se zachichotala a ťapkala za Wizku.

>> Borůvkový les

Také moc děkuji za akci a za přízeň!

Poprosím magii iluzí na 5* :)

Ačkoli už jsem se nevyčábřila k dalšímu výbuchu, odpověď Wizku ve mně vyvolala trpkost. Ty mi to jen nechceš říct. Moc dobře víš o čem mluvíš, jen nechceš. Ohledně toho, že jsem nemusela prskat, ale měla pravdu, takže jsem své zamračené oči upírala jen do vody. Aspoň, že Flynn si byl jist oprávněností mé otázky, přestože jí pravděpodobně vůbec nerozuměl. „Díky, Finne,“ věnovala jsem mu cosi jako úsměv. Wizku pak vysvětlila, že tůňka je kouzelná a je v ní ovoce. „Kouzlo, kouzlo, samé kouzlo,“ zabručela jsem. Nevysvětlují tím náhodou jen vše, čemu nerozumí? „Podívám se ti na to kouzlo!“ oznámila jsem s podivným, pištivým zasmáním, a začala zkoumavě čichat k vodě. „To se jen tak zjevuje? Z hladiny?“ optala jsem se. Měla jsem sto chutí tam skočit. Třeba jsem na dně nějaké rostlinky, které tohle ovoce produkují. Ono pak vyplave na povrch a imbecilové to považují za kouzlo.
Wizku pak ale zmínila něco o lovu a já okamžitě nastražila uši, ani ne tolik proto, že by mě samotný lov zajímal, ale protože mě vždy fascinovaly reakce Flynna, pokud někdo něco takového zmínil. „Doblá, můšem se jít koukat,“ přikývla jsem způsobně a poprvé od malého výbuchu se koukla Wizku do očí. Na chvilku. Musela jsem přece koukat na toho Flynna.

Vlčice nejdřív napomínala Flynna za nějaké zkameňování. Na mou otázku však pronesla větu, kterou jsem nikdy nepředpokládala, že uslyším. Až po nějaké době, když už jsem stála u jezírka a nechala se poučovat zas o tom, že v něm nejsou ryby, ale ovoce, mi došla závažnost toho prohlášení. To nepotřebuješ vědět? TO NEPOTŘEBUJEŠ VĚDĚT?! Celá tvář se mi nafoukla překvapením a já chvilku jen zírala na Wizku, jestli to myslí vážně. „Cože?!“ vyprskla jsem. „Co ty víš co mám vědět a co ne?!“ zamračená jsem jí probodávala pohledem, sama překvapená, kde se ve mně najednou vzalo tolik vzteku. Můj hlas zněl při těch slovech podivně jistě, hlouběji. Co tě vlastně naštvalo? To, že ona si myslí, že může mít kontrolu nad tím, co víš a co ne? A nebo to, že má možná pravdu? A nebo protože něco opravdu nemáš nikdy vědět a je to tak lepší? V hlavě se prohánělo tisíce myšlenek a jak jehličky bodaly nervíky po celém mém těle. Můj pohled se postupně měnil, z čirého rozhořčení na zmatenost a nakonec zoufalou nejistotu. Brzy jsem sklopila hlavu a podívala se do vody. Odraz mých zmatených očí mě ještě víc zarmoutil. „Ovoce není v jezílkách. Ovoce l… l… lroste na kytičkách,“ špitla jsem, skoro neslyšitelně. Bylo mi podivně trapno, smutno.

>> Borůvka

Vlče mě vyvedla z omylu ohledně supersíly její magie. Takže barvičky neznamenají větší sílu. Jen větší viditelnost. Ale co mi tu povídá o strýčcích? „Jaký hodný stlýček? Na jakém kopci?! Tohle nedělají jen tak nějací štlíčci!“ upozornila jsem ji, že se mnou nemusí komunikovat jako s nějakým malým vlčetem. Takhle to je vždycky, když se někdo vybavuje nejdřív s Flynnem. Pak mě mají za bůhví co.
Ten mezitím stihl všechny odporoučet a já jen z povzdálí slyšela volání Sigyho, ať jsem opatrní. Opatrnost je přece moje druhé jméno. Navíc, ta vlčice šla s námi, takže jistota něčeho, co nás může vytáhnout, ještě zvyšovala mou odvahu.
Zamířila jsem přímo mezi skály. Velmi pečlivě jsem si je po cestě prohlížela. Stály opravdu zvláštně. Nikdy bych neřekla, že by je sama příroda bez pomoci něčeho nadpřirozeného takhle postavila. Pak, když se trochu rozestoupily, spatřila jsem jezírko a fascinovaně k němu doběhla. „Finne! Další voda! Budou tam lyby!“ zavolala jsem na brášku. Určitě je rád bude lovit. I kdyby tam nebyly. Nebo byly neviditelné.

Počet bodů: 5
Směnárna: 5 bodů - 25 drahých kamenů

Vlčice mi odpověděla, že má modré oči kvůli tomu, že ovládá magii vody. Kývla jsem na srozuměnou toho, že jsem to jako pochopila. To, co jsem nechápala, byly ty fleky. „Táta taky ovládá magii země a není zelený. Ploč máš to modlé na hlavě? Znamená to, že tvá magie je supelsilná? Nebo je to nějaká špecialitka?“ zajímala jsem se tedy dále a po očku koukala na bratra.
Tomu se očividně nelíbil můj nápad s lovem. Co děláš ty trdlo? Nechápala jsem, jak může být tak indiferentní vůči něčemu tak suprovému. Tak zajímavému, poutavému! Navíc jeho posedlost lovem mi začínala opravdu lézt na nervy. Pořád by jen něco, vrrr, trhal! Pohlédla jsem na modrookou. „Bude nejlepší mu ukázat čo je plavé doblodlužství.“ Tato věta obsahovala omluvu, důvod, plán, vše. Byla všeobsažná. Metafyzická. „Finne, pudu s tebou lovit. Tam,“ zamávala jsem tlapkou směrem kamsi dál do lesa, „tam bude totiž ulčitě něco na lovení.“ Ani jsem se nesnažila tvářit přesvědčivě. Bráška mi zatím vždy vše spapkal i s navijákem. Byl čas vyzkoušet limity.

>> Tůň

Maminka s tatínkem povídali s cizími vlky a já pozorně naslouchala, přestože mé oči se soustředily především na podivnou věc na noze jedné z vlčic, která sama o sobě byla obrovitánsky fascinující. Měla klikyháky na hlavě a modré oči. Takové kásné oči! "Máš modlé oši," upozornila jsem jí, "ploš?" Doufala jsem, že mi poví víc než jen něco ve smyslu nevím a tak to prostě je. I když jsem čekala na odpověď, má pozornost se během chvilky stočila i na vlka, se kterým mluvil tatínek a maminka. Ten měl zas červené nohy. Všichni tu jsou takoví barevní. Bylo to opravdu zvláštní místo. Taky se obarvím, když tu budu dlouho žít?
Sigy začal okřikovat Flynna a já se pootočila, co dělá můj povedený bratříček. "Jo tatí! Jdeme doblodluštví!" vypískla jsem po jeho návrhu, ať se jako jdeme toulat, a přikutálela s k Flynnovi. "Finne! Půjdeme tam?" zeptala jsem se brášky a rovnou zamířila k nejbližšímu stromu. Neměla jsem moc orientaci, protože jsem skoro neviděla přes borůvkové keříčky.

Opatrně jsem se protáhla do úkrytu. Flynn se hned všech vyptával a já přikývla: "Jo!" I maminka jej pochválila a já v duchu přitakala, že je to dobře, protože tohle je asi jediná spasitelná vlastnost mého bratra.
I zde bohužel pršelo. Přitulila jsem se k mamince a koukala na oblohu, což ale bylo problematické, protože kdykoli jsem zvedla oči, padal mi do nich déšť. "Maminko, bude tatínek v požádku?" zvedla jsem je radši k Lylwelin, a čišel z nich neurčitý strach. Pojem nebezpečí byl široký, a přestože pro tatínka se možná trochu zužoval, stejně se mohlo stát cokoliv, a já měla velkou fantazii. "A půjde š námi na výlet?" zajímala jsem se. Výlet musel být skvělá věc. Už jsem se viděla na neznámých územích s neznámými rostlinami a neznámými přírodními úkazy obklopená bráchou a maminkou. Ale mně se zároveň pomalu klížila víčka. "Mošná... mošná musim špinkat," přiznala jsem se, ale snažila se hlavu udržet nahoře a mysl bdělou.

Painteligence mého bratra mě opět znovu překvapila. O jaké ještěrce to mluví? To mu vážně chybí jakákoli stopa představivosti? Přehrává se mu v hlavě pořád jen to, co už někdy v životě viděl? Dívala jsem se na něj. S nejistým úsměvem jsem kývla, když se radoval, že mě našel. Naštěstí na moje prosby se chytil tak, jak jsem předpokládala. Byla jsem docela pyšná na svůj trik a koukla jsem hrdě na mamku, jestli si toho všimla.
Ta už mířila za Flynnem. Využila jsem prostoru pod svým tělem, kterým zastavovala vodu, a proklouzla jsem za bráchou.

>> Útočiště