Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem připravená absolvovat celou potřebnou cestu sama, ale nakonec jsem opravdu cítila úlevu, když se Alfredo vyslovil ve smyslu, že mě bude doprovázet. Konec konců, pokud půjde se mnou, bude tím spíše jednodušší postavit se před Sigyho a obhájit si své rozhodnutí. Jak to by jen vypadalo, kdybych tam přišla sama a snažila se jej přesvědčit, že jsem našla vlka svých snů a jsem ochotná je kvůli němu opustit, a onen vlk by ani neměl tu vůli jít se mnou? Situace samozřejmě byla jiná, ale Alfredova společnost vylučovala i nutnost nějakého dalšího vysvětlování. Zvedla jsem se a pořádně protáhla záda. Těšila jsem se na cestu, rozproudit krev a rozkmitat nohy. O to víc, že jsem se zas měla kam navracet.
Alfredo vtipně odpověděl na mou otázku a já se nejdřív smála tomu a můj smích pokračoval, když začal rozverně švitořit po mých ujištěních. „Osobuji si výhradní právo na všechny tvé milostné písně, ó rytíři, jenž tvrdí, že jsem jeho srdce paní,“ opáčila jsem s podobnou teatrálností (přestože jeho taliánské nenucenosti jsem neměla šanci se vyrovnat) a mrskla ocasem. Nečekala jsem na další pobídky a pomalu se vydala směrem k hranicím, mezitím co se Alfredo během značkování různě přibližoval a vzdaloval. Cítila jsem se v tu chvíli skoro jak osa jeho existence a rozhodla se tedy jít po velmi rovné přímce, aby neměl pochyb o tom, kde se budu v další minutě nacházet. Zdálky jsem však poté uslyšela jeho zvolání a to mi okamžitě stočilo trajektorii pohybu. Znělo to minimálně rozrušeně a já měla přirozeně trochu strach. Došla jsem ke scéně, jejíž svědkyní jsem nepředpokládala, že bych se někdy mohla stát – Alfredo s naprosto rozlíceným výrazem stál nad šedým klubíčkem neštěstí, které mu opětovalo vyděšeně pohled. Sama jsem bezhlesně stála kousek opodál, aby si mě ani jeden nevšiml . až když se šedá vlčice zvedla a zmizela, došla jsem k Alfredovi. Nechtěla jsem do předchozí situace nijak zasahovat. Zkumavě jsem na něj pohlédla. „Teď už ti tu pozici drsné alfy opravdu věřím,“ poznamenala jsem škádlivě, ale bylo znát, že to vlastně myslím docela vážně. O to víc ve mně začala dloubat pochybnost, jestli je opravdu dobře, že jde se mnou, ale nechtěla jsem to znovu otevírat. Oba už jsme se vyslovili. "Jsi připraven jít?" otázala jsem se pro jistotu, ale sama se už pomalu vydala z lesa.

>> Náhorní plošina přes Údolí morény

Alfie mě poslouchal velmi pozorně a já tím získávala ještě větší sebejistotu. To, jestli opravdu vnímá a chápe, co mu říkám, bylo méně jisté, ale já nikdy nedostala důvod nedůvěřovat jeho vnímavosti. Když jsem domluvila, ucítila jemný dotek a viděla jsem rozzářený úsměv, byla jsem ale přeci jen trochu překvapená. Jak jako, nemusím si dělat starosti?! Cítila jsem, jak se mi do mozku hrne krev při pohledu na to, jak otřesně bezstarostně to řekl, ale jeho další věta mě dokázala trochu uklidnit. A já nemohla než mu děkovat za to, že je schopen ve mě tuhle tendenci potlačovat. Přikývla jsem a na sucho polkla, jako kdybych chtěla pro jistotu pohřbít hluboko do krku i nějakou tu nazlobenost, která mnou na chvilku mihla. „No, to záleží. Samozřejmě tě sebou ráda budu mít... ale na druhou stranu, máš mnoho povinností i tady. Budu respektovat, cokoli si zvolíš,“ připomněla jsem mu se vší věcností, možná až kapkou indiference. Oproti všem jeho pohybům, které jako kdyby jen svou přítomností vyjadřovaly lásku ke mě, to mohlo vypadat až chladně. Ale představa, že by to mohl být takový malý společný útěk před tím vším, co po něm přijde, byla lákavá, přitom jsem se nechtěla nechat zmýlit v tom, že to všechno už tu tak trochu je. Ještě jednou jsem si ho zkoumavě prohlédla. Proč se tak moc usmíval? „Co sis myslel, že ti povím?“ zeptala jsem se trochu škádlivě, opětujíc mu pohled.
Bylo však znát, že i Alfredo je myšlenkami trochu někde jinde. Cítila jsem, že je trochu nervózní, a tentokrát jsem zvážněla já. Hlavou se mi místo plánů začalo prohánět tisíc variant, když jsem sledovala, jak se ostýchavě nadechuje, a už už bych ho zastavila, kdyby mě nepředběhl a neřekl - no, to co řekl. Tentokrát jsem se u usmívání se chytla sama. Vroucně jsem mu oplatila objetí, přemožená vlnou láskyplnosti. „Alfredo, však já tebe taky!“ zamumlala jsem mu v jakési směsici něhy s touhou utěšit , než jsem se po dostatečně dlouhé chvilce zase odtáhla, ale jen tak, abych mu při mluvení mohla vidět do očí. „Tak tedy jdeme, ne?“

Alfredo mě ubezpečil, že tu nevědoma si jeho přítomnosti opravdu neležím dlouho, a natáhl se vedle mě. Všechny svaly, které se chvilku předtím napínaly ke zvednutí, opět povolily, a já cítila jeho láskyplný dotek na tváři. Vypadal opravdu rád, že mě vidí, a já si vyslechla jeho banální otázky i krátké vyprávění, než mi na tvář přilítla další pusa. Trochu jsem se zahihňala, ale muselo být znát, že nejsem úplně ve své kůži. Že mám něco na srdci. Povzdechla jsem a pohlédla na špičky svých tlapek, lehce mokré od země. Byl čas se na ně postavit v celé tíze svého bytí. Ne jen té příjemné části.
„Alfredo, ráda se půjdu na úkryt podívat,“ začala jsem smířlivě, samozřejmě neopomínajíc jeho nabídku, „ale pokud opravdu chceme... Pokud opravdu chceme být všichni jedna rodina, budu si muset ještě s několika vlky promluvit. S tatínkem. Naší alfou. Možná bráchou. Borůvka nás vzala za své, když jsme byli v nouzi, a já se nechci jen tak vytratit,“ vysvětlovala jsem, střídavě se dívajíc jemu do očí a zpět na své tlapky. „Navíc, mohla bych rovnou oznámit vznik nové smečky a zajistit jejich přátelství,“ nezapomněla jsem dodat, i když úspěch v této části nebyl tak jistý, "navíc, pokud chci s vámi opravdu vést smečku, musím být silná. Silná i po magické stránce. A nějak cítím, že to není Život, kdo mi v tom lépe pomůže, že je to... Že je to ta druhá. Smrt.“ Zůstala jsem na něm viset pohledem, jako kdybych hledala ujištění, že je to správně, ale s výrazem pevným a neoblomným. Ne, že bych s takovou palčivostí necítila, jak moc v Alfiem všeho hoří a jak moc by si přál být teď se mnou. Jak moc bych si já přála být s ním. Ale mé myšlenky byly silnou bariérou a já neztrácela hlavu. Ne tak snadno.

Cesta, kterou jsem měla za sebou, byla náročná a já brzy začala klimbat. Šumění čerstvých vrbových lístků bylo jak ukolébavka, a já se brzy nechala dohoupat do stavu, který se nedá popsat jinak než jako tvrdý spánek. Dlela jsem v říši snů poměrně dlouho. Kdo ví, možná jsem tušila, že až se probudím, bude to opravdu do jiného světa. Místo, kam jsem předtím bdělá přišla poprvé, bude po otevření očí mým domovem, vlci, které zde potkám, ne pouze náhodnými známými, ale rodinou. Až otevřu oči, budu muset toto místo také opustit, protože bude potřeba mnohým říct, že jiné již mým domovem není – až se probudím, budu muset přemýšlet i nad tím, jak já osobně můžu chránit toto místo tak, jako by každý vlk měl chránit svůj domov.
Ale tohle nebyl věčný spánek a já brzy cítila, jak se mé vědomí vrací zpět. Pořád jsem dlela někde na pomezí, ale do střídajících se představ jsem slyšela i vrbové listí, občas cítila, jak studí země pode mnou, a proto není divu, že když se ozval známý, milovaný hlas, procitnutí po něm skočilo, jako kdyby to byla přesně ta příležitost, po které dobu předtím bažilo. Zamrkala jsem, otevřela oči a zvedla hlavu. Můj pohled se okamžitě střetl se stříbrnýma očima Alfreda a já zjistila, že už se dávno usmívám. Ještě chvilku jsem mu jen tak opětovala pohled, pomalu nechávajíc všechny myšlenky úhledně se poskládat po dlouhém pobíhání během mého spánku. „Jak dlouho už tu stojíš?“ zeptala jsem se prostě, neměníc polohu. Ta otázka měla jasně škádlivý podtón, ale bylo v ní mnohem, mnohem víc něhy.

Nevěděla jsem, kam až vlastně míříme a kde bude nová Cosa Nostra založena – když jsem ale viděla, jak se Alfredo nadšeně rozběhl dopředu a rozhlížel se, došlo mi, že tohle je to místo. Asi to předtím věděl i život. Ze samého nadšení přešli do italštiny (muselo se to částečně krýt s okamžiky velkého citového vypětí). S úsměvem jsem pozorovala, jak poskakují, než oba jako zmraženi vyběhli tím samým směrem pryč. Nasála jsem lesní vůni. Bylo tam toho ale víc, než jen tlející vrbové listí. Že by... Nevěřila bych, že mají i třetího sourozence. Bude stejně nesnesitelná, jako Pippa? Z dálky se ozývaly italské výkřiky a já se rozhodla nevměšovat, ba naopak, vyšla jsem úplně jiným směrem. Jestli tohle místo má být mým domovem, musím ho dobře znát, a to se přihlížením nestane.
Ačkoli bylo šíleně mokro a vrby neměly listí, byly šlahouny tak rozvětvené, že pod ně skoro nebylo vidět. V létě to bude jak tisíc malých úkrytů. vlezla jsem pod jednu z vrb a dotkla se nosem její ledové kůry. Voněla sladce. Sladce jak borůvky. Sedla jsem si a chvilku jsem jen poslouchala. Z dáli bylo pořád slyšet hlasy. Budu muset odejít. Říct to tátovi, Blueberrymu. A dojít za Smrtí, nejspíš. Co nejdříve. Mohla by mi přinejmenším říct, jakou magií mám zbarvené oči.
Ano, líbilo se mi to tady, ale jako kdyby s krásou toho místa rostla i nejistota. Bude vůbec možné nebýt pořád tak trochu outsiderem? A pokud budu, je nějaký způsob, jak si zachovat v takové pozici nějakou autoritu? Čím přispívám prostředí Cosa Nostry? Proplétala jsem se mezi proutky a snažila si zapamatovat hlavní orientační body. Les byl ale jinak dost jednotvárný, ač tím nejmilejším způsobem. Občas jsem si na chvilku sedla a jen poslouchala, nebo se rozhlížela, jako kdyby mi to mohlo pomoci napojit se na způsob, jakým les žije.
Brzy jsem ale zamířila zpět k místu, kde jsem sourozence opustila. Byl čas vyhledat Alfreda a domluvit se na postupu.

>> Ohnivé jezero přes Zlat.

Cítila jsem, jak už mě pomalu začínají pobolívat nohy. Dlouho jsem šla a dlouho nejedla. Vzpomínka na teplý úkryt, zásoby jídla a milá slova rodiny pořád trochu bolela. Jak dlouho jsem neviděla tátu? A bratra? Co by řekl na Alfreda? Souhlasil by s tím, jak jsem kolem něj teď postavila směřování svého života?
To uvědomění, jak moc se vlastně všechno změnilo od chvíle, kdy jsem se s ním podruhé potkala, mě zasáhlo snad poprvé za tu dobu. Běžela jsem tu s ním a s jeho sestrou opravdu vytvořit úplně novou smečku? V druhém roce svého života? Zavázat se nejen jemu, ale i Pippě, dalším členům smečky. Jsem připravená na takovou odpovědnost? A chci ji vůbec? Ta myšlenka mi moc nedovolila poslouchat s plným zájmem to, co mi říkala o Smrti. Jméno Rowena mi bylo povědomé, ale to bylo tak všechno.
Pippy odpověď mně navíc vůbec nepřesvědčila o tom, že budeme mít nějakou šanci opravdu pochopit, co jedna druhé říká. Věnovala jsem jí trochu tázavý pohled, když začali mluvit o tom, jak jsme s Alfredem stejní, a jak není možné z Cosa Nostra odejít. „Dobře,“ odpověděla jsem suše, spíš abych tu linku už ukončila. A co bys mi udělala? Moc jsem nevěděla, čeho je v tom víc, jestli toho, že mou odpověď nepochopila, nebo pokus vypadat jako někdo, kdo má karty v ruce. Ale když jsem se na ní podívala, byla to jen mladá, zbrklá vlčice. Konec konců asi právě tak, jako já.

Čím přátelštěji a vroucněji reagoval Alfredo, tím kousavější byla Pippa. Opětovala jsem Alfredovi pusu a na její pokus udržet si tvář velké drsňačky tím, že se nebude vyjadřovat korektně a ke mně trochu ofenzivně, jsem reagovala jen tak, že jsem se na ni po krátkém očním kontaktu rádoby omluvně pousmála, dávajíce najevo, že kdyby jí to opravdu zajímalo, bude potřeba se zeptat ještě jednou a trošku jinak. Alfie každopádně vypadal ještě cílevědomější, než předtím, a z toho, co říkal, také s docela jasnou představou o tom, kam bychom se měli ubírat. Jeho nadšení trochu korigovala Pippa a mě zaujala její poznámka o hádánkách. Měla jsem ráda hádanky. „Co přesně říkal?“ obrátila jsem se na ni, ale mezitím ji asi nějaká moje slova pronesená směrem k Alfredovi trochu roztrpčila a mně se pomalu rozplývala naděje na odpověď. Mrak, který se mi přehnal přes obličej při prohlášení v tom smyslu, že Alfredo je ňouma, při jejích dalších slovech ještě potemněl. Chvilku jsem na to nic neříkala a prostě pokračovala v chůzi. A když jsem začala mluvit, bylo to skoro spíš jakési věcné prohlášení, než že bych jej adresovala přímo krémové vlčici. Nehodlala jsem se nachytat na její poměřování sil. „Nestav mě před rozhodnutí, která nejsou tvá k posouzení a jen má k rozhodnutí. Chci být s Alfredem, ale to, jaké podmínky takový vztah ukládá, koho všechno a jaké postavení bych měla přijmout s ním, není alespoň nyní tvoje, ale naše věc, a dokud nebudeme mít jasno mezi sebou, nebudu se tobě zavazovat k ničemu, a nebudu ani nic vylučovat.“ Sebejistotu a vážnost mi dodával, když už nic jiného, menší vztek nad tím, že se k Alfredovi někdy chovala jak k nesvéprávnému. To má vést k dobrým vztahům ve smečce? „Nehledě na to, že nyní jsem stále členkou Borůvkové smečky, a dokud od ní nebudu formálně oddělena, nepovažovala bych za platné jakékoli „ano“, které byl dala jinému uskupení,“ připomněla jsem s podobnou neúprosností na fakt, přes který nejel vlak. A jestli Pippa myslela celou tu věc aspoň trochu vážně, musela přijmout, že povinnosti vůči jedné Alfě, ať už jí bude kdokoli, mohou skončit až s rozvázáním se s tou předchozí.

>> Vrbový lesík přes Zlatavý les

Po zavytí jsem chvilku čekala, zaposlouchaná do zvuků kopce. Sníh tlumil veškeré zvuky, ticho bylo hutné a mrazivé. Pak se ozvalo zavytí a já poznala hlas Alfreda. Půjdou za mnou? Mám jít za nimi? Pippa rozhodně nebude chtít někam dojít jen proto, že se tam nacházím. Možná na půl cesty? Po chvíli váhání jsem vykročila směrem, odkud se hlas mého milého ozýval. Netrvalo dlouho a už jsem slyšela stejný hlas volat i mé jméno – s úsměvem jsem přidala do kroku, pozorujíce pár desítek metrů před sebou vlčí siluety.
Už z této vzdálenosti jsem slyšela zvuky jejich čilého rozhovoru a přidala jsem do kroku. Ve sněhu se chodilo náramně těžce, takže když jsem k nim vystoupala do kopce, byla jsem docela udýchaná. Nenechajíc na sobě znát únavu, pousmála jsem se. Pořád si mají o čem povídat. „Našli jsme se,“ konstatovala jsem a rychle přejela dvojici očima. Pippa zrovna přeskočila z jednoho místa na druhé a s jakýmsi očekáváním a otázkou v tom jazyce se na něj dívala. Bohužel mi chyběl kontext a já v celé své bezohlednosti se rozhodla to nějak přerušit. „Půjdeme? Povedeš?“ obrátila jsem se se stručně na Alfreda, nejistá, kterým směrem se vydat. Když si to sourozenci vysvětlili, zařadila jsem se po bok Alfreda a svižně sbíhala z kopce. „Jaký byl Život?“ otázala jsem se tak nějak do pléna, aby se neřeklo, že se s Pippou odmítám bavit.

>> přes Tenebrae Ohnivé jezero

Sledovala jsem vzdalující se dvojici a když zmizely v padajícím sněhu, po dlouhé době jsem osaměla. Bylo to trochu zvláštní, i když část mě byla vždycky trochu odloučená od těch, kteří zrovna byli v mé přítomnosti. Chvilku jsem jen pozorovala, jak jejich stopy postupně mizí ve sněhu, než jsem usoudila, že není radno v takové zimě jen sedět a čekat, až se mi mráz proleze pod kožíšek. Zvedla jsem zádel a rozhodla se trochu okolí prozkoumat. Přítomnost někoho mimo náš svět tu byla ve vzduchu, a skoro jsem dokázala poznat, kdy jsem se přiblížila k sféře jeho moci. Nebyla přeci jen chyba za ním nejít? Nevěděla jsem, jestli toho litovat. Možná by mi dokázal říci, v jakém stavu je moje matka nebo co se stalo s mým bratrem. Na druhou stranu, chtěla jsem na to znát odpovědi? Byla jsem na ně připravena? Nedokázala jsem říct, že ano. A přítomnost byla přeci jen růžová, bylo nutné si ji kazit?
Bloumala jsem po horách nějakou chvilku, než mi došlo, že už by se sourozenci přeci jen měli vrátit. Taky mi byla zima. Zvedla jsem nos a nasála vzduch, což přineslo výsledky, cítila jsem slabě jejich pach, ale dost možná tu byl pořád a já jsem jej jen nevnímala. Pravděpodobně se ale už museli vrátit, přikročila jsem tedy k logickému řešení. Zvedla jsem hlavu a dlouze, co nejvíce nahlas zavyla. Příležitost vydávat tenhle typ zvuku jsem neměla často a samotnou mě zaujalo, jak jinak to zní od normální řeči, jak jiný, ale přitom známý je ten tón. Nechala jsem jej doznít, dokud mi nedošel dech, a trpělivě vyčkávala na místě. Byla jsem blízko hranicím, doufala jsem tedy, že se nebudeme muset vracet, ale prostě jen pokračovat v cestě směrem, kterým jsem směřovala nevědomky já.

Bylo zajímavé, jak rozdílně reagovali oba sourozenci na mou připomínku. Bylo od začátku jasné, že na to, co jsem řekla, nejde reagovat nějak kladně. Přesto mě trochu bodl u srdce Alfredův zaskočený výraz, nicméně zdálo se, že vyloženě uražen není. Atmosféra ale citelně zhoustla a já jen kmitla pohledem, kdo z nich spustí dřív. Byla to samozřejmě rozčertěná Pippa, jejíž citovost jsem víc a víc byla schopná odfiltrovávat. Ale její nejdříve rozohněný hlas se postupně měnil v jakýsi až smířlivý, a já jsem jí oplatila pohled, který už nabízel jakousi možnost domluvy.
Pak se ale ujal slova Alfredo, který mi konečně nabídl nějaké odpovědi. Jeho vyprávění jsem si ale vyslechla s menším znepokojením. Mou špatnou předtuchu doplnila Pippa, a já jí byla v tu chvíli vděčná za doplnění, i když z její formulace jsem si nebyla jistá, jestli se účastním naplnění pomsty, nebo navázání na starou, přerušenou tradici. Pippa se s tou větou vzdálila a já pohlédla na Alfreda s očima plnými výčitek. „Omlouvám se, nemusel si.... muselo to být těžké. Doufám, že s novou smečkou přijde lepší budoucnost,“ oplatila jsem mu objetí a lehce zamručela, když mi šeptal do ouška.
Alfredo a Pippa dohromady byla přeci jen kombinace, která měla něco do sebe. To, co by Alfredo z galantnosti a opatrnosti neřekl, vynechal, neudělal, vyřkla Pippa na plnou hubu, ale Alfredo naopak zmírňovat její nesmířlivou, k extrému tíhnoucí povahu. Každý sám by nebyli dobří vůdci, ale jako tandem to fungovalo. Asi jsem si to dokázala představit, a dokázala jsem si i představit svou roli v tom všem. Ale ještě hodně rozvažování bylo před námi. Pobaveně (ale ne vysměvačně) jsem se zašklebila na Pippu, když změnila směr, a po Alfredově boku vykročila ke kopcům.

>> Narrské kopce

//post k Životovi teď moc nestíhám, tak na vás počkám na kopcích :)

<< Sarumen

Svižně jsme se ubírali směrem z lesa a jak řídly stromy, bylo kolem víc a víc sněhu. Skoro jako když jsme se poprvé potkali, pousmála jsem se sama pro sebe. Po očku jsem koukla na Alfreda, trochu toužíc s ním tuto informaci sdílet, ale pro funění Pippy za námi mě to nakonec přešlo. Co všechno se za ten rok stalo. A co se za tu dobu stalo v Borůvce? S mamkou? Tátou? A Flynnem? Stýskalo se mi po bratříčkovi, ale o tom, kam ho život zavál, jsem teď neměla ani ponětí. Budu muset najít tátu, musím s ním mluvit. Třeba on vědět bude...
Dorazili jsme k řece a Alfredo se na nás obrátil svým jasným pohledem. Jako první promluvil na Pippu a jeho slova se zdála mít nějaký hlubší význam mezi sourozenci. Bedlivě jsem pozorovala, jak Pippa zvážněla a odpověděla mu až po nějakém myšlenkovém pochodu. Já jen stříhla ušima, trochu podrážděná, že se přede mnou dorozumívají jinak, ale to už se Pippa obrátila i na mě, s tím, že se můžu přidat. Ta holka vážně rychleji jednala než myslela. Ta (vůči mě) bezohledná impulzivita mě rozčilovala. „Grazie!“ protočila jsem očima. Klid, klid. Mysli na Alfreda.Lehce jsem si povzdechla a nasadila tón, který měl znít vstřícně, ale asi to bylo spíš blahosklonné. „Víš, Pippo, omlouvám se, jestli jsem to nenaznačila dost jasně, ale já neumím číst myšlenky. Tvoje ani Alfredovi. Je od tebe milé, že mi dovoluješ se přidat, ale předtím by bylo záhodno také objasnit, k čemu.“
Vzor trpělivosti. Předobraz nebeského klidu.
Byla jsem přesvědčená, že jestli tu ještě někdo řekne celou větu tím zpropadeným jazykem, tak po něm skočím, a ne v tom hezkém slova smyslu.
Alfredo mezitím naštěstí navrhl něco, o čem jsem ponětí měla, rozhodla jsem se tedy raději držet jeho slov. „Můžeme, ale nevím, jestli přijímá hromadné návštěvy,“ nemohla jsem nevyjádřit jistou pochybnost. Nejistotu vyjádřila i Pippa, ale očividně jí nestálo za to se tím zabývat předem a rovnou někam začala kráčet. Já věnovala Alfredovi ještě jeden dlouhý pohled, než jsem k němu s povzdechem přišla a něžně mu olízla tvář. Mé oči se zrcadlily v jeho tou podivnou, tmavou barvou. Chtěla jsem teď být jen s ním. Sama. Někde daleko od plánování budoucnosti, hledání úkrytu, jídla. Další povzdech. „Andiamo,“ pousmála jsem se, připravena jej následovat.

Nemohla jsem přeci jen chvilku necítit napětí, když se Alfredo rozmluvil o svých plánech smečku opustit, a podle Alfredova výrazu na tom nebyl o nic lépe. Ale Maple dostála svému prvnímu dojmu a když jsem poslouchala její odpověď, měla jsem pocit, jako kdyby k nám promlouvala jménem milující matky, opatrovnice, která nechce nic než podporovat své děti v rozletu. Vděčně jsem se na ní usmála a povzbudivě obrátila pohled k Alfredovi. Měla pravdu, že takhle před zimou nebyl ideální čas na zakládání nové smečky. Pokud se nám nějakou náhodou nepovede najít dobrý úkryt, můžou být následující měsíce ještě velmi tuhé.
Pippě, která celému výjevu naslouchala a občas přitakávala, jsem zatím velmi úspěšně ignorovala, a dokonce bych řekla, že se mi povedlo udržet jakž takž pasivní výraz, přestože při bližším pohledu muselo být znát, že mě svou poznámkou při příchodu trochu popudila. Ale musela jsem se držet, kvůli Alfredovi. Jednou se ukáže, kdo z koho.
Alfredo s Pippou odmítli Maple nabídku na úkryt a já, přestože instinktivně přitahovaná myšlenkou, že budu vědět o umístění úkrytu této smečky, jsem samozřejmě šla s nimi. Cosu Nostru? Co to vůbec znamená. Pořád to opakují. Určitě je to něco v tom jazyce. Byla jsem odhodlaná se ho naučit, i kdyby jen proto, abych rozuměla Pippyným (//sorry, fakt nevím) urážkám. Odvrátila jsem pohled, když se sourozenci (jako kdyby se předtím nic nestalo) přivítali. Do mně bylo jen jemně dloubnuto a já, naoko se kaboníc, s kývnutím vyrazila po boku sourozenců.

>> Tenebrae

Všem děkuji za hlasy, je to pro mě velká čest! :D Hvězdičku bych poprosila do síly.

Přidáno.

<< Narrské vršky přes Tenebrae

S Alfredem jsme pomalu překročili řeku a vstoupili do tmavého, jehličnatého lesa. Zřetelná hranice smečky mě donutila zastavit, stejně jako Alfreda, který dlouze zavyl. Sama jsem mlčela a sledovala, jak se mu napínají hlasivky. Měl krásný hlas. Svůdné! Pousmála jsem se na něj, stále trochu zamyšlená, a s přátelským povzdechem opětovala jeho tulení. „Trávil jsi tu dlouhou dobu a cítíš se svým alfám zavázán, samozřejmě, že pro tebe nemůže být lehké odejít. Ale kdy jindy vychází vlci ze svých smeček? Pokud by nedošlo v odchodu, došlo by po dospění minimálně k přehodnocení, a myslím, že se od tebe nějaký závěr očekává, ať už v prvním nebo druhém slova smyslu,“ pokusila jsem se mu trochu navodit domnění, že je to celé vlastně docela normální. „Navíc, jakým přínosem bys byl pro smečku, ve které by ses necítil šťastný a doma? Je lepší, když budeš přítel za hranicemi, než trpitel v nich,“ dodala jsem ještě. Intenzivněji jsem si přitom uvědomovala, že mě samotnou možná čeká v blízké budoucnosti podobný moment. Jen já si odchodem z Borůvkové smečky byla všechno než jistá. Ano, bylo správné následovat Alfreda – ale Borůvka se mi stala domovem a málo lesů se mu rovná v kráse a přívětivosti…
To už se k nám ale blížila Alfa. Už po prvních záblescích jejího kožichu mezi stromy jsem pro jistotu polkla, abych skryla otevřenou tlamu a udusila otázku. Podobné jak Wizku a Blue, ale zářivé. Tyrkysová… Takže vzduch? Fascinující, prohlížela jsem si ji od hlavy až k patě a snažila se co nejvíce vyčíst z její stavby těla. Měla krásný přívěsek, který jí ladil k srsti, a na celém těle žádné na první pohled zřejmé jizvy. To, jak přátelská povaha musela Alfa Sarumenské smečky být, konec konců nejvíce prozradilo její nestrojené vystupování, a očividná radost, že vidí Alfieho. Opětovala jsem jí úsměv, kývla, když se představila, a způsobně odpověděla: „Děkuji, mé jméno je Heather. Jsem dcera Sigyho a Lylwelin.“ Rozhodla jsem se jmenovat i mé rodiče, protože na Gallireie konec konců žili již nějakou dobu a bylo možné, že je Maple někdy potkala. Ta se pak zase otočila s milou otázkou na Alfreda a já nedokázala úplně potlačit trochu lítostivý pohled. Je tak milá! O to je to celé horší. I já se cítila provinile. Mé obavy jako kdyby se zhmotňovaly mezi okolními stromy a čekaly, kdy nastane čas vyskočit.

>> Jako Alf

Okolí postupně kopcovatělo a já uvažovala, jak asi bude vypadat les, ve kterém prožil velkou část svého mládí. Bude podobně kopcovatý? Přátelský a prosvětlený jak Borůvkový, nebo naopak potemnělý? Jaká v něm bude atmosféra?
Z toho jsem měla největší obavy. Nebyla jsem si jistá, jestli je ode mě moudré jít tam s ním, po jeho boku. Pro nás dva byla moje funkce jasná, podpůrná, milující, ale uvidí to tak i ostatní? Co když prostě budu brána jako ta, co nad nimi přišla okázale vyjevit svůj trumf, to, že jim takového skvělého člena prostě právě odtahuji pryč, že se mi ho povedlo omámit a to zmámení právě vítězí nad jejich dosavadní péčí a láskou?
Nebylo to tak a já to věděla, ale zdálo se mi, že jen tím uvědoměním jako kdyby ze mě tohle všechno mohlo být čteno.
Alfie se ke mně přitočil a já cítila jeho jemný dotek a lehký úsměv. Vypadal nervózně a já z toho byla nervózní taky. "Bude to v pořádku, jsem s tebou," pokusila jsem se jej povzbudit, ač jsem moc vyklidněně znít nemohla. Zen, Heather. Zen. Potřebuje tě teď klidnou. Kývla jsem při poznámce, že se již blížíme, a stejně jako on jsem mu zabořila nos do srsti, zrzavé jak podzimní listí. "Tak pojďme. Ať je to z krku," pobídla jsem jej, silněji se přitiskla a pak s trochu hranou sebejistotou vykročila dál.

>> za Alfiem