Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadala jsem si úplně jako můj a Proximin vor, který jsme obývaly. Saturnus ho sice přinesl a postavil, ale byl to náš vor a ne jeho. A taky nás odnesl přes jezero až do řeky a pak nabořil do ostrova, kde jsem ztroskotaly. Já ale byla lepší vor. Sice jsem se houpala ze strany na stranu, ale věděla jsem, že se nenabořím a nerozbiju.
Táta plaval kolem mě a já se snažila vždycky za ním. Dostala jsem další pokyny a snažila se je uskutečnit. Na chvíli jsem přestala plavat a moje tělo zajelo víc pod vodu, ale rychle jsem se kopla do vrtule a začala pod vodou běhat, což vyústilo v rychlé vynoření se. A dokonce jsem se přestala i kymácet! Trik byl v tom jít nohama proti sobě a nepoužívat zároveň obě levé a pak obě pravé končetiny najednou.
Ještě jsem mohl zkusit vykopávat všema čtyřma najednou, ale to bych plavala jako medúza a to jsem nechtěla.
Táta nemusel říkat dvakrát a už jsem horlivě přikyvovala. "Hučím," zahučela jsem a chytila se táty. "Je to těžké," prohlásila jsem, když jsem se bezpečně držela jeho kožichu. "Chození je mnohem jednodušší," dodala jsem a podívala se na mělčinu a na souš. Asi jsem raději byla suchozemskou krysou.

Další část byla docela děsivá. Ale já nebyla strašpytel a učit se plavat je přece normální věc, kterou by měl umět každý vlk. Táta mě měl pustit a já měla začít kopat i předníma nohama. Otázkou ale bylo, kam jsem měla kopat. Dopředu před sebe, jako kdybych někoho chtěla jebnout do holeně? Do boku, jako kdybych si od ostatních vydupávala víc osobního prostoru? Nebo logicky za sebe, abych pokračovala v pohybu vpřed?
"Dobře," přitakala jsem a čekala, až mě táta pustí a já se zkusím neutopit. Kdyžtak jsme pořád měla v zásobě svoje žabí výskoky nad hladinu.
Táta se začal ponořovat a voda mi obepnula hrudník a tlapky, které ztratily oporu. Skoro instinktivně jsem začala smýkat nohama a pak se musela trochu usměrnit, aby pohyb tlapek byl jakš takš vyrovnaný a aby se střídaly. Vykopávala jsem mimochodně, takže jsem se na hladině trochu pohupovala ze strany na stranu jako lodička, ale zůstala jsem na hladině a to bylo to hlavní. "Dívej, dívej!" výskla jsem vesele, zatímco jsem se houpavě doplavila až k tátově hlavě, která trčela z vody.

Ovšemže jsem měla pravdu. Jak jinak to mělo být? Nikdy jsem nezažila smrrti blízkého na to, abych znala bolest, která s tím přichází a ztrátu, již si vlk potom nese celý život. Vyrovnat se s něčím takovým může trvat léta. Znala jsem jenom smrt kořisti a na tu jsem si pamatovala v dobrém.
Držela jsem se tátova hřbetu jako klíště a snažila se oběma nohama naráz odrazit od vody, jenže mi to vůbec k ničemu nebylo. Táta ale řekl, že mám kopat nohama jednu po druhé a od vody se odrazím. "Dobře," ani jsem moc neprostestovala či neměla blbé kecy tak, jak jsem v poslední době měla ve zvyku, a prosstě jsem poslechla. Začala jsem střídat nohy a kopat jednou a potom druhou. Ze začátku to bylo pomalé a divné, ale potupně jsem dostala rytmus a cítila, jak se opravdu moje prdel zvedá ze dna a dostává se výš. Táta se zapíral proti mně a já cítila, že do něj tlačím, když kopu, jako kdybych měla plavat kupředu. "A teď?" zeptala jsem se, když jsem už cca pochopila a zvládla celý úkon.

Tátovy filosofické bláboly mi lezly jedním uchem tam a druhým ven. Nějaká cesta... Ikdyž já vlastně měla cesty ráda. Zamyslela jsem se, jestli přecijen nemá pravdu. Přestala jsem to vnímat z pohledu naštvané mámy snažící se trfit mě bleskem a hned mi to tátovo poučování dávalo větší smysl a víc ke mně promlouvalo.
"Jasně, však nejsou úplně pryč," přisvědčila jsem tátovi. Každý věděl, že mrtví s námi zůstávají. Jsou v našem srdéčku přece, máme je ve vzpomínkách a máme i místa a věci, které nám je připomínají. Můžeme si s nimi povídat, jen dočkat se odpovědi je občas složité.
Táta se přidal za mnou do vody a pobídl mě, abych se ho chytila a začala vážně plavat. Ohradila bych se, že to zvládnu sama a nepotřebuju se nic nového učit, ale byla jsem ráda, že můžu s tátou trávit víc času sama, takže jsem neprotestovala a chytila se ho předníma nohama za záda. Moje prdel začala klesat ke dnu a když jsem kopla do prázdna a od ničeho se neodrazila, trochu mě to polekalo. "Fajn, co teď? Co mám dělat? Od vody se nejde odrazit!" řekla jsem a zkusila znovu kopnout.

"Výsledek to nemění," zazubila jsem se uličnicky. Ať už by nechtěla nebo chtěla a já se vyhla, nic to neměnilo na tom, že můj kožich by zůstal bez poskvrnky. Nepochybovala jsem o svých superschopnostech a ačkoliv jsem byla spíše malá a chundelatá, byla jsem rychlejší než mámin blesk, o tom jsme nepochybovala!
Nečekala jsem, že to nabere tak temný obrat a tak jsem sklapla a poslouchala. Bylo mi líto táty, že si něčím takovým musel projít, ale strýce Astona jsem neznala a neměla ani šanci poznat, takže mě samotnou to nerozesmutnilo. "To je mi líto," řekla jsem nakonec. "Ale i tak si s ním můžeš povídat," řekla jsem, jako kdyby povídání s duchy mrtvých byla naprosto běžná věc.
Moje plavání už tak běžné nebylo a když jsem se zase vynořila, táta se mě ptal, jestli to umím i beze skákání ode dna. "Určitě!" výskla jsem a naposledy se odrazila ode dna, abych se začala vznášet na hladině. Nějak to fungovalo, voda mě nesla u hladiny, ale vypadala jsem jako plovoucí škopek než jako schopný plavec. Když jsem se chtěla nadechnout a zvedla jsem hlavu, tělo se mi trochu zase ponořilo, takže jsem s novým kyslíkem zarazila hlavu zpátky pod vodu a tvářila se, že plavat jako zdechlina je kumšt.

"Neboj, máma by mě netrefila," zasmála jsem se. Máma byla sice děsivá, když potřebovala, ale určitě by mi neublížila schválně. Vždyť i předtím nás z toho stromu dostala v relativním bezpečí. To, že vítr trochu víc houpal a pád do sněhu nebyl měkký jako do peřinky neznamenalo, že by nás chtěla fyzicky potrestat. To kázání bylo horší a můj půlroční pobyt mimo rodinu byl dostatečným výchovným opatřením na to, abych si to zapamatovala. Poučila se? Spíše ne.
Zasmála jsem se, když táta řekl, ať před nikým neříkám, že je komplic. "Teď jsme zločinecké duo, musíme si dávat bacha, hlídat si navzájem záda!" rýpla jsem si ještě, než mi začal vysvětlovat, proč za Životem chodí - pravidelně - pro životní rady. "A s čím ti pomohl se smířit?" zeptala jsem se, abych dostála své nátuře ptát se na úplně všechno, co nechápu.
"Jasně," přikývla jsem. Táta byl nejsilnější vlk, jakého jsem znala. Neuměl sice takové čachry s kouzly jako máma, ale byl silný. Nasvalený, úplný Rambo.
"Zajímavé bylo, ale stýskalo se mi," souhlasila jsem, zatímco jsme se blížili k oáze. Bylo teplo a vidina vodní hladiny mě potěšila. "Ukážu! Uvidíš, že jsem skvělý plavec!" zazubila jsem se a zrychlila tempo do veselého poposkakování směrem k vodě. Na ty divné stromy jsem už moc nekoukala a místo toho jsem zahučela přímo do vody. Zavřela jsem oči a nechala vodu, aby mě obklopila. Pak jsem se začala odrážet ode dna nad hladinu, abych se vždycky nadechla a mohla spadnout zase zpátky dolů ke dnu, odkud jsem se odrazila.
"Vidíš... Jak... Mi to... Jde?" houkla jsem vždycky při každém nádechu.

// narrské vršky

"Může to zkusit znovu! Teď bych uhla!" zasmála jsem se a spokojeně do táty drcla, když jsem se pokusila ho podbehnout mezi nohama. Už jsem na to byla asi trochu velká, ale stejně se mi povedlo prosmýknout a přitom ho trochu nadzvednout. "Takže jsi komplic!" oštítkovala jsem tátu okamžitě.
"Ajo, vlastně," rozsvítilo se mi. "No vídíš, nepotřebuješ žádné divné vlky na to, aby sis to ujasnil, když máš mě," spokojeně jsem se načepýřila. Cizí vlci byli divní a ještě divnější bylo, že táta jim věřil natolik, aby se s nimi bavil o osobních věcech. Já jsem teda nikomu nepotřebovala sdělovat svoje niterní trable a už vůbec ně někomu, kdo se jmenuje Život.
"Však ty seš silný," podivila jsem se a dloubla do táty čenichem. Byl úplná hora svalů! Na co by potřeboval těch svalů víc? Aby ochránil území bla bla bla.
"Tebe to zajímá?" podivila jsem se. "Takže když ti řeknu, že jsem potkala Proximu a Saturnuse a Saelind a Sheyu, tak tě zajímá, jak vypadali a co jsme dělali?" vydala jsem dlouhý zamýšlivý tón. "Proxima mě vzala k nim do lesa, kde to divně smrdí, pak jsme šli se všemi k jezeru, kde nám dospělí ulovili kachny, já se naučila plavat, Proxima se málem utopila - neumí plavat - a pak jsme si postavili vor a hrály si na piráty a ztroskotali jsme na ostrově, kde jsme zakopávali poklad," vyklopila jsem na něj celou svou letní story.
Před námi v dáli se něco formovalo, vypadalo to na divné stropy. "To vypadá, jako kdyby ty sttromy rostly opačně," nadhodila jsem.

Nakonec táta souhlasil s mým nápadem s mámou si o tom promluvit. Zazubila jsem se a v očích mi zablýskalo, když zmínil, že takovou konverzaci bude s mámou vést jenom v úplném soukromí. "Tak to hodně štěstí," řekla jsem přechytřele a zazubila se. Rozhodně jsem si nehodlala nechat ujít příležitost kohokoliv odposlouchávat. I kdyby jenom proto, aby se přesvědčila o tom, že to nesmrdí.
Rozešli jsme se a povyskočila vpřed, natěšená na nové dobrodružství. "Ale proč jsme šli sem? Nechtěl jsi za někým jít?" zamračila jsem se. Už jsem to totiž úspěšně zapomněla.
"Povinnosti, ugh," protočila jsem panenky. "Přece ti nebudu vykládat úplně o každém táto, duh... To by byla nuda. Mnohem zajímavější by bylo, kdybych tě pak na ta místa vzala s sebou, aby ses vyvětral!" navrhla jsem místo toho.

// oáza

Ani neužitečnými jsem je nemohla nazvat. Jak jsem tedy měla popsat vlky, kteří potřebovali neustálý dohled alf? Děcka, usmyslela jsem si. Já jsem dohled nepotřebovala, byla jsem velmi schopná a exitovat mimo dohled někoho staršího a moudřejšího mi nedělalo problémy.
"Tak vezmeme kousek lesa s sebou, to by šlo, ne?" nadhodila jsem už lehce zoufale. Chtěla jsem od všech těch divnověcí pryč a chtěla jsem vzít i rodinu, ale vypadalo to, že rodina nepůjde a budu muset jít sama. Budu muset vyletět z hnízda a najít svou cestu tak, jak říkal táta.
"Tak to mamce řekni. Určitě to pochopí," řekla jsem. Už jsem začínala chápat, že můj život nebude navždy spojen jen s jediným lesem a že se budu muset osamostatnit více, než jsem si myslela. Přinášelo to ale tolik možností!
"To zní suprově!" zazubila jsem se na tátu a zavrtěla spokojeně ocasem. Jít hledat nové věci. "I kdybych odešla z lesa, pořád bych za vámi chodila i tak. Na návštěvu. Přece nemůžu odejít nadobro. Komu bych pak vypávělo všechno, co jsem zažila?" nadhodila jsem a zavrtěla spokojeně ocasem.

Přimhouřila jsem na tátu oči a nafoukla tváře. Nebyla jsem už žádné malé děcko, mohla jsem si odposlouchávat, koho jsem chtěla. Určitě kecá, pomyslela jsem si nepřesvědčeně. Příště si k sobě raději čuchnu, ale určitě kecá! udělala jsem si vlastní poznámku pro sebe, kterou jsem hodlala zapomenout během následujících deseti vteřin. Mluvit totiž o tom, jak to má alfa těžké bylo mnohem zajímavější.
"Neužitečný," navrhla jsem alternativu a navrhla bych i několik dalších, ale utnula mě tátova slova a pohled. Byl čas potupně poslouchat. Nelíbilo se mi, jak to znělo. Samé povinnosti, starosti a strasti! O rodinu by ses měla starat. Měla. třeba ti pohlídají vlčata. Třeba. Všechno to stojí jen na dedukci, jen na jestli. Není to doopravdy! zavřela jsem oči a zastavila se. Potřebovala jsem to všechno zpracovat a písek mě rozptyloval, chůze mě rozptylovala.
Zůstala jsem pro změnu mlčet. Ani budoucí vidina moře mě nerozmluvila. Až tátova poslední slova mě vytrhla z mého ticha. Vzhlédla jsem do jeho světle fialových očí, do takových, jaká nikdo neměl. "Tati, já nechci být alfa," řekla jsem mu. "A chápu, proč jí nechceš být ani ty," dodala jsem vzápětí. "Utečeme spolu. Utečeme pryč od lesa, pryč od všech. Vezmeme mámu a Riki a Dráze a utečeme! Ať si to Aranel a Awarak klidně nechají, když to tak chcou, ale ať my jsme... Volní., vydechla jsem a cítila, jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudníku. Nemohlo, mělo svázaná křídla.

"Cítít? To jde cítit? To určitě kecáš! Poznám, když někdo kecá!" nařkla jsem tátu, aniž bych tušila, že mám pravdu. Odmítala jsem si připustit, že moje tajné špehovací taktiky byly tak průhledné.
Zavrtěla jsem spokojeně ocáskem, když se táta začal smát. Pak mi začal vysvětlovat, co všechno by se mohlo pokazit, kdyby ten les nehlídal. "Tak mu ho vezmeš zpátky. S Riki se taháme o věci furt," namítla jsem světácky a bez jediného náznaku obav. Co by se mohlo taky stát? Jak může jeden přijít o domov, když si ho vezme zpět?
"Nejsem!" souhlasila jsem. Nebyla jsem žádný malý harant. "Já nepotřebuju, aby se o mě někdo staral, zládnu to sama," řekla jsem mu. "A jestli to nedokážou dospělí vlci, tak proč je v té smečce mít, když jsou tak neschopní. A jak pak můžou tak neschopní vlci mít vlčata, hmm? Však se o ně Aranel s Awarakem ani nedokážou postarat s takovou," zakoukela jsem na tátu vědoucně očima. Máma mi říkala, že budou přírůstky a kdo jiný by je měl mít? Erlend? ten neměl ani slov natož partnerky.
"Neviděla? Ukážeš mi ho?" s úsměvem jsem docapkala za tátou i přesto, že po mně nějaký písek hodil. Kopla jsem na něj nějaký zpátky, ale akorát se mi dostal víc do pacek.
"Tehdy," řekla jsem. S povzdechem jsem pak pokračovala: "On mě donutil." Nebyla jsem tehdy svým pánem, bylo mi řečeno, jak se mám cítit a ačkoliv to bylo jenom zběžné, zanechalo to na mně nemalé jizvy.

Omórika || Ovocná tůň || 4/10

Napadalo mě hned několik důvodů, proč držet slib mlčenlivosti. Sice byl omezený a nemohl pořádně komunikovat, ale platilo to i naopak. Komunikace s ním musela být složitá. Třeba se na něčem domluvit muselo zabrat hodně času a jednoho unavit tak, že příště se raději ani nesnažil a nechal Erlenda být.
Nakrčila jsem jenom čenich a dál se k tomu nevracela. To, že v tom Riki neviděla důvod nebyla moje chyba. Riki si pak ze mě začala utahovat a dokonce začala volat po mamce, aby slyšela, že si o ní myslím, že je kachna. Mlčela jsem, ale pomalu jsem se nafukovala jako balónek, dokud Riki neskončila. Nenapadlo mě nad tím takto přemýšlet a upřímně... Teď mi to taky znělo jako pěkný kec. "Magie jsou divné věci, třeba oheň nebo ovládání větru. Mámina křídla jsou tam napevno stejně, jako máme my nohy. Musí to mít odmalička. Určitě byla její máma kachna a mamka se vyklubala z vajíčka," držela jsem si svou a dokonce to rozvedla do naprostého extrému. Bylo mi jasné, že jsem na špatné straně barikády, ale to mi nebránilo v tom se bít za to, abych já byla ta, kdo má pravdu.
Naštěstí jsem vyvolala sourozeneckou bitku, která tenhle argument rychle shodila do temnot neznáma. Riki byla větší než já a tak jsem se lehce podlomila pod její vahou. "Ale ne! Vaše ctihodnosti, takové chování se pro mladou princeznu nesluší! Co kdyby vás tak viděl princ z jiné smečky? Co by si o vás pomyslel? Jak vás potom provdáme?" kvílela jsem a snažila se osvobodit tím, že se jí vykroutím zespodu.

Omórika || Ovocná tůň || 3/10

“Třeba to jenom dělá, aby ho ostatní neotravovali,” navrhla jsem. Tahle myšlenka mi hrála v hlavě od prvního momentu, co jsem zjistila, že je Erlend trošku tišší. Bylo pro mě těžké uvěřit, že by někdo nemohl mluvit. Já jsem mluvila furt.
“Jsem to říkala!” div jsem se neplácla do kolen, když mi prozradila, že Erlend přestal mlčet a konečně začal komunikovat. Jen teda ne slovy. “To není magie, máma je napůl kachna. To mi řekl Saturnus. To není žádné kouzlo,” zavrtěla jsem hlavou. Máminy křídla byla stejně reálná jako moje uši a to, že jsem slyšela nebylo díky magii.
Zubila jsem se od ucha k uchu a těšila se, až se vydáme zdemolovat Adiramovi fasádu. “Tak jo, můžem hnedka, jestli je princezna připravena opustit bezpečí domova?” zapitvořila jsem se na ni. Jasně, že jsem s ní předtím souhlasila, ale co bych to byla za sestru, kdybych to teď nevytáhla proti ní?

Omórika || Ovocná tůň || 2/10

Na tváři se mi objevil pobavený úsměv. Ani jsem příliš nešťourala do toho, co Rikita dělala, sama jsem totiž vzpomínala na náš zážitek se stromem v bouři. “Divím se, že z nás Erlend nezačal koktat. Možná bychom ho měly jít zlechtat, jestli se bude aspoň smát,” uvažovala jsem nahlas. Náš strýc byl sice němý, ale nějaké zvuky přece vydávat musel, ne?
Poslouchala jsem, co jí Adiram říkal a znechuceně jsem si odsykla. Taky jsem nebyla žádná princezna, co by seděla doma na prdeli a kdyby mi to někdo tvrdil, kopla bych ho mezi oči. “Sám je malá blbá princeznička!” přidala jsem se k Riki, která soptila. “Možná bychom mu měly jít ukázat, jak takové dvě princezny umí zatočit s chuligány, jakým sám je,” navrhla jsem aktivně a vyskočila na nohy. “Co mu provedeme první? Kopneme ho do holeně? Kousneme do nosu?” navrhovala jsem a už to jelo.

Omórika || Ovocná tůň || 1/10

Znovu začínala zima, cítila jsem jak se její dlouhé prsty natahují a schovávají všechno zelené pod bílou peřinu. Dívala jsem se na tůň, která doteď byla nezamrzlá a plavaly v ní poslední kousky shnilého ovoce - pomeranč mezi nimi. Nikdy jsem nepochopila, kde se v Borůvkovém lese vzal tak tropický strom, který by rok co rok nesl ovoce a shazoval ho do tůně.
Vrátila jsem se domů po celém svém výletění a přemýšlela, kam půjdu dál. Byla jsem zvědavý ptáček a sedět doma mě úplně nebavilo.
“No, a cos dělala ty, když nás máma sprdla?” zeptala jsem se Omóriky. Já už jí řekla, že jsem byla v horách a v Mechovém lese, že jsem si našla novou kamarádku, kterou i viděla, a že jsem si s ní pak hrála na piráty. A pak jsem se teprve vrátila domů. Byla jsem pryč skoro celý rok. A nemůžu se dočkat, kam půjdu příště! pomyslela jsem si a cítila, jak mě svrbí nožky od touhy utíkat světem.