Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ÚNOR | 9 | PROXIMA

"Ty jo, já vlastně taky nevím. Jak ho potom poznám, až ho potkám?" oči jsem obrátila k obloze, jako kdyby tam na mě měla čekat odpověď. "Možná je to prostě vlks potranními úmysly," přemýšlela jsem nahlas.
"Jen tak couráš? Sama? A není to nuda? Nechceš radši podniknout něco zábavného?" navrhla jsem a začala se rozhlížet, jakou lumpárnu bychom mohly vyvést. "Táta mě naučil plavat, jakože doopravdy," začala jsem místo toho, protože mi padl zrak na jezero, kde se roztápěl led. "Jakože doopravdy. Aniž bych se dotýkala země! Co ty, už umíš plavat, nebo se furt topíš?" zasmála jsem se vesele.

ÚNOR | 8 | PROXIMA

Proxima poslouchala a kývala hlavou, ale očividně byla taky ráda, že mě vidí. Věděla jsem, že toho moc nenamluví, ale to byla vlastně příjemná změna oproti Rice, které jela huba stejně jako mně. I tak jsem se ale rozhodla z ní něco vydolovat, přece nebudu žvanit pořád jenom já. "A co, a co? co ty? Tu tak sama? Na výletě? Za drobrodružstvím? Nebo hledáš nějakého galána?" zazubila jsem se znovu poťouchle. "Táta říkal, že si mám na takové vlky dávat pozor, že můžou být pěkně zákeřní! Že se nemám neuvážlivě pouštět do žádných věcí sama s nějakým cizím vlkem! Nebo vlčicí! Vlastně mi řekl, ať si dávám pozor na všechny, kdo budou mít nějaké postranní úmysly," vyprávěla jsem znovu, protože jsem nedokázala zůstat na pasivní straně konverzace moc dlouho.

ÚNOR | 7 | PROXIMA

Proxima se rozběhla proti mně a já zrychlila, abych k ní byla co nejrychleji. To byla ale náhoda, že první, koho potkám, když se vydám z domova, bude právě ona! Když jsme se konečně střetly, místo nárazu jsem začala poskakovat kolem ní a vesele do jí jemně žďuchat a otírat se na znamení pozdravu. "Čau, nazdar, ahoj! Tak ráda tě vidím! To seš tu sama? Hustý! Já jsem taky sama, táta mi dovolil, že můžu cestovat po světě úplně sama, protože mě nudí být pořád doma zavřená!" sdělila jsem jí hnedka mezi poskakováním. Následně jsem se ale uklidnila, postavila se všema nohama pevně na zem a jenom můj vesele vrtící ocas prozrazoval, jak velkou mám radost. "Můžu jít, kam chci! A dělat si, co chci! Ale musím pak tátovi všechno nahlásit, koho jsem potkala a co jsme spolu dělali," zahihňala jsem se. "Ale rozhodně mu nebudu říkat všechno," zazubila jsem se.

ÚNOR | 6 | PROXIMA

Zima už odcházela a já si užívala svého nově nabytého statusu tuláka. Nebo tuláka se zázemím, kam se mohl vždycky vrátit. Přecijen jsem byla doma vítaná a tak jsem se nemusela bát, že v době nouze mi nebude mít kdo pomoci.
Zamířila jsem k jezeru, kde už pukaly ledy. Možná mě táhla nostalgie, protože jsem neměla žádný určitý cíl. Slyšela jsem hlasy vlků a rozhodla se, že nemám chuť se seznamovat s cizinci. Konečně se mi podařilo opustti smečku, abych se nemusela bavit s cizími, takže jsem do toho nehodlala spadnout jen tak znovu. Obcházela jsem teda jezero a uviděla jsem další osamocenou postavu. Nebyla to ale jen tak ledajaká osamocená postava. "PROXIMO!" zakřičela jsem z plných plic a rozběhla se k hnědé postavičce.

ÚNOR | 5 | VLČE

Vlče si taky muselo říct svoje a označilo mě za princeznu, malou a rozmazlenou. Mračila jsem se s jejími slovy čím dál tím víc, protože to nebyla pravda. Kdybych byla princezna, tak bych seděla doma na zadku a nechala bych se obskakovat Aranel a Awarakem, jenže já se místo toho rozhodla, že půjdu do světa.
Ani se nehnula. A já ji nemohla znovu vyhrožovat, protože to s ní očividně nic nedělalo. "Fajn, jak chceš!" prohlásila jsem a vyrazila jsem s dupáním přímo proti ní. Vlče se rozkročilo a bylo připravené na náraz, takže jsem to do ní doopravdy narvala. Jakmile se naše těla střetla, zapackovala jsem o ni a ucítila, jak mě hryže do nohy. "Au!" vykřikla jsem ohromeně a uraženě, zatímco jsem na ní tak napůl seděla. Tlapou jsem ji praštila přes nos, ať mi pustí nohu.

ÚNOR | 4 | VLČE

Věděla jsem, že jednám s miminem, její vysvětlení mi to ještě potvrdilo. S povzdechem jsem skrčila uši k temeni hlavy a doufala, že si tím ochráním bubínky před dalším řevem. Posmívala se mi a hnala mě domů, jako kdybych se měla na patě otočit a s ocasem mezi nohama prchnout před... malým usopleným fakanem, který se roztahoval na mostě, který mu nepatřil.
Plivla mi pod nohy a odmítla uhnout. "Nevím, kdo si myslíš, že seš, ale já nehodlám poslouchat žádné malé rozmazlené vlče," procedila jsem skrze zaťaté zuby. Ještě nikdy jsem se takto nezlobila a tohle vlče bylo první, co mi vlezlo na kobylku. Ať už za to mohla její sprostá slova nebo fakt, že jsem na ni neměla žádnou páku. "Seš jen nečí malý harant, kterého očividně nikdo ani nechtěl, když na něj nedává pozor a je mu jedno, že se touláš sama po lesích," přimhouřila jsem na ni oči. "Takže to říkám naposledy; uhni mi z cesty."

ÚNOR | 3 | VLČE

Stáhla jsem uši k hlavě, protože vlče strašně křičelo. nebyly jsme ani tak daleko od sebe na to, aby muselo křičet, takže jsem nechápala, proč to dělá a proč v tom pokračuje. "Proč tak hrozně řveš? Slyším tě," řekla jsem popuzeně, aniž bych reagovala na její argument, který měl váhu mušího hovna.
Sklapla jsem čelisti, když mi řekla, kam mě mé srdce táhne. S takovou sprostotou jsem se ještě nikdy nesetkala. Znejistěla jsem a udělala krok dozadu. Zastavila jsem se ale a mrskla ocasem. Přece se nenechám vyvést z míry takovým usoplencem! "Ty seš nebezpečná asi jako trs trávy," štěkla jsem po ní. "A teď uhni," přikázala jsem a udělala pár kroků vpřed na střed mostu.

ÚNOR | 2 | VLČE

Nečekala jsem, že potkám vlče takhle o samotě v lese. A že po mně bude křičet jako kdybych mu šlápla na ocas. Tak trochu jsem doufala, že odchodem ze smečky jsem se všem těmhle harantům vyhnula a budu si moct žít svůj dospělý život mezi dospěláky. "Jak jako tvoje? Postavilas to?" zamračila jsem se na ni zpátky. Neměla jsem zrovna náladu na to řešit takovou pitominu. "Jdu tam, kam mě mé srdce táhne," řekla jsem s lehkým nádechem vášně, ale pak se můj obličej zhroutil do lehce zprotiveného výrazu. "A kde nejsou takoví malí ukňouranci jako ty," zamumlala jsem si pod vousy tak, aby mi vlče nerozumělo."Neměla bys jít domů? Určitě tě hledají a svět je nebezpečný pro takové malé prcky jako jsi ty," varovala jsem ji. Svět nebyl nebezpečný, ale všichni mi to říkali a snažili se mě jako malou odradit od toho, abych vystrkovala čumák z lesa. Neposlouchala jsem je, ale teď se mi ta průpovídka docela hodila.

ÚNOR | 1 | VLČE

Bylo to tady. Konečně jsem byla volná a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Necítila jsem potřebu zůstávat poblíž rodiny, nemusela jsem se zdržovat v lese a trápit se společnými konverzacemi o počasí, smečce a tom, že zase dochází jídlo. Věděla jsem, že se ve smečce narodila nová vlčata, ale to byli malí smradi, se kterými jsem si hrát fakt nechtěla. Už jsem byla velká na to, abych si hrála s děckama.
Překročila jsem řeku do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Dostala jsem se do lesa a v lese jsem narazila na průrvu v zemi. Byla podobná té, která tvročila hranice kolem Borůvkového lesa, nicméně tady nebyla propast s nedohledným dnem, ale na spodku byla říčka protékající skrz.
A přes průrvu vedl most. "Oh," houkla jsem a vydala se na most. Netušila jsem, že na něm někdo bude.

"Však mamka je furt s někým. Určitě ji otravuje Aranel nebo nějací tuláci na hranicích," ušklíbla jsem se, ale to už jsem do táty jenom tak ryla. Pravdou bylo, že bych mámu ráda otravovala já, ale tak nějak jsem byla na druhém konci světa s tátou. Ne, že bych si stěžovala. Spíš bychji ráda viděla, až se vrátíme. Táta ostatně taky.
"Když myslíš," zaškňuřla jsem se na tátu, když prohlásil, že se mu do jeho vztahů jebkať nemám a mám si raději hledět svého a svých kamarádů. To mi říkat nemusel, já měla kamarádů dost. Měla jsem Proximu a to jsem ještě nevěděla, že je to takové kinder vajíčko mezi vlky.
"Stejně musim," houkla jsem. Před chvílí se přece domluvili, že po svých toulkách vždy přijde domů a povykládá mu o všem, co viděla, koho viděla a s kým si povídala.
Táta zůstal sedět a já sistoupla trochu za něj a trochu vedle něj, tak aby moje zadnice byla schovaná za tátovými zády a vykukoval mi jenom předek těla. Ne, že bych se vlčice bála, kdeže! Já se nebála ničeho, ani takové černobílé vlčice, jakou ona byla. Byla jsem jen přehnaně obezřetná a uzavřená vůči cizákům.
Táta jí sdělil, že jsme jenom na poznávacím výletě, na což se vlčice doptávala. Zůstala jsem mlčet a místo toho si ji jenom sprostě prohlížela. Kdyby tu byla Riki, už by jí vykecala všechno, co by jí padlo na mysl. Jenže Riki byla vytáhlá tlučhuba a já byla malé zakrslé stvoření připomínající německého trpasličího špice. Z okukování mě vyrušila až otázka, která byla mířena na mě. Zvedla jsem zrak k jejím modrým očím a přimhouřila ty svoje zleté. "Dá se to," odtušila jsem vláčně. Taková trapná otázka, za chvíli si bude chtít povídat o počasí!

“Jakože bys žárlil? Žárlíš na mámu teď, protože s ní nejsi?” doptávala jsem se dál a dál, jako kdybych nikdy neměla přestat. Možná, kdybych mella kapánek sebereflexe, tak bych se začala bát o tátovu hlavu a tlak, který v ní jistě s každou mou otázkou narůstá.
“To je docela smutný… Jestli chceš, najdu ti kamarády!” zazubila jsem se na tátu povzbudivě. Jestli jeho kamarádi odešli, musel si najít nové. Přece nebude žít bez kamarádů.
“Haha, neboj se, já se určitě nezamiluju, fuj, s někým se čumáčkovat, ble!” přehrávala jsem a vystrčila znechuceně jazyk. Na něco takového jsem vůbec neměla myšlenky, moc jsem se ostatních vlků nedotýkala a doufala jsem, že to tak na nějakou dobu zůstane. A že mi to budou opětovat. Odstup pár metrů mi vyhovoval.
Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb a všimla si, že vlčice jde k nám. “Huh,” zahučela jsem prvně, abych tátu upozornila, že už nejsme sami.
Pozdravila nás a ptala se, jestli se schováváme před zimou. Naklonila jsem se k tátovi a pošeptala mu: “To bude tvoje nová kamarádka!” Povzbudivě jsem se na něj usmála a pak se otočila na vlčici, kterou jsem pozdravila pokývnutím hlavy. Já si s cizími vlky nepovídala.

Moje otázka byla očividně zapeklitá a já na sebe mohla být pyšná. Nebyla jsem žádný trouba, abych pokládala prostoduché otázky, šišlala v pokročilém věku a chovala se jako malé rozmazlené děcko. Nene, kdepak! Vždyť už jsem byla skoro dospělá. Mohla jsem si dělat, co se mi zachtělo a táta mi dovolil chodit sama venku, takže tak. Víc dospělý už jeden být ani nemůže.
“Zajímavé,” okomentovala jsem pouze tátovo vysvětlení a napodobila jeho natočení hlavou. “Stejně je ale divné, že se můžeš do někoho jen tak zamilovat a pak s ním být napořád. Jako kdyby kamarádi nestačili. Vždyť je to skoro to samé, jenom neříkáš, že se s kamarádem,” přemýšlela jsem nahlas. “Máš nějaké kamarády?”
Táta mi přejel po uchu, div mi ho nepřesunul na záda. Zasmála jsem se téhle interakci. “Trouba, ne trubka. Přece se nezamiluju do holky,” uchechtla jsem se. Dobrý vtip táto.

Poslouchala jsem tátovo vyprávění. Neměla jsem sama žádnou představu o tom, jak by se dva vlci měli potkat, aby se do sebe zamilovali, takže jsem se rozhodla to použít jako šablonu pro posuzování dalších setkání. “Takže jste spolu prostě trávili čas. Jak jsi poznal, že jsi zamilovaný do mámy?” otázala jsem se následně, neboť tato tematika mě najednou zaujala. Poposedla jsem si blíž k tátovi a ačkoliv jsem se docela často drbala nebo hryzala v kožichu, křivda v očích mi už zmizela. Dokonce jsem už ani nepokračovala ve vyhrožování.
Jestli se stačí prostě jenom potkat a pak je to hotové, tak je to docela… rychlé, nelíbila se mi představa, že natrefím na nějakého nekňubu, omylem s ním zůstanu uvězněná na nějaký čas v jeskyni a pak s ním budu muset strávit celý život. Nedejbože by se mi z toho udělala vlčata. Sama jsem byla vlče!
“Můžu se zamilovat já?” zeptala jsem se poté.

Trochu jsem z těch tátových slov byla zmatená, ale to podstatné jsem z toho asi pochopila. Co víc, zaujalo mě něco jiného. "UUuu, a jak jste se s mámou potkali?" zeptala jsem se zvědavě a zavrtěla ocasem.
Se smíchem jsem skákala za tátou, který přede mnou uhýbal. Byl rychlý, ale jeho velké tělo vířilo písek kolem nás. "Však počkej, vesmír ti vyhlásí válku," vyhrožovala jsem mu mezi skoky. Nakonec jsem toho ale nechala a šla se napít. Ještě několikrát jsem se oklepala, abych ze sebe dostala vodu i písek, ale stejně se mi nemohlo nikdy podařit písek vyklepat všechen.
Byla jsem ale už docela suchá, takže jsem posadila zadek na zem a podrbala se za krkem, kde mě písek kousal.
Podívala jsem se kolem nás. Všude byl písek a v dálkách hory, které nás obklopovaly ze všech stran. Trochu se mi stýskalo po zeleni lesa, ale musela jsem uznat, že teplo se mi líbilo.

Zahákla jsem se za tátu a nechala se dovláčet zpátky na mělčinu, kde mi nejrozilo utopení a ani další plavání. Pustila jsem se ho a potom se přes vodu doplazila na suchou a pevnou zem. Tekla z nás voda, takže jsem se chtěla co nejrychleji vysušit. Otřepala jsem se hned vedle táty, ze kterého stejně lilo jako z konve.
“A létání?” zeptala jsem se. Možná pro mámu to přirozené bylo, ale pro nás ne. Možná jsme nebyli vyvolení jako ona. Táta mi pak řekl, že písek mi pomůže zbavit se zbytkové vody v kožichu stejně, jako to dělá voda. Chvilku jsem na něj jenom koukala a přemýšlela, jak to bude vypadat, ale nakonec vyhrála zvědavost a začala jsem válet sudy v písku. Když jsem ale vstala, písek ze mě nespadl, ba právě naopak. Držel se mě jako klíště. Měla jsem ho všude. Mezi prsty na nohou, v uších, pod ocasem a snad i v krku, protože jsem se nafučela a nějaký trochu vdechla. Zaškaredila jsem se ma tátu. “Vtipný,” zavrčela jsem na něj, ale pak jsem po něm skočila a začala se utírat o něj. “Hahá!” vysmála jsem se mu, když i on začal být od písku. “Však počkej, to se ti vrátí, takhke tahat za nos malou holku,” vyplázla jsem na něj jazyk a šla se napít, protože mě písek v krku škrábal.