Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táta po mně jenom zopakoval to, co jsem řekla. Měla jsem pravdu a on k tomu neměl co dodat. Dokonce se mi nedostalo ani žádných trapných dospěláckých výmluv, ke kterým se dospělí uchylovali, aby získali moc a kontrolu nad situací. A já jsem byla jedna taková nevyzpytatelná situace.
Nehodlala jsem se ale s tátou rozejít po zlém, měla jsem ho ráda a tenhle malý frmol rozhodně nemohl zkazit to, co jsme mezi sebou měli. Wizku mi neodpověděla, ale to nevadilo, hodlala jsem se k tomu vrátit hned, jen co si to vyříkám s tátou. Souhlasil, abychom se vydali k moři a potom domů. Na jazyku se mi objevila podivně hořkosladká chuť, když mi došlo, že tohle bude moje poslední návštěva domova. Potom půjdu. Jenom jsem se usmála a tvářila se, že na nic takového nemyslím.
"Jaké kouzlo? Cítila ses, jako kdybys dělala něco, co sama nechceš?" otočila jsem se na Wizku, když jsme se všichni vydali k moři. Potřebovala jsem zjistit, jestli bohové takto prudí životy ostatních stejně jako ten můj, nebo jestli jsem nějaká výjimka.

// konec světa

BŘEZEN| 9 | PROXIMA

Absolutně jsem to nechápala. Moje podezření, že Proximu někdo posedl, se vyplnilo. "Co-Co?! Vždyť. Stojíš. Přede mnou. PROXIMO," řekla jsem velmi důrazně a rozhodila packy do stran v nepochopeném gestu. Co tohle bylo za hru? Jako kdybychom se před chvílí nebavily o tom, že se zdejší bohové můžou vtělit do jiných vlků. Kdo ovládal Proximu? A bylo to vůbec její tělo nebo to byla iluze? Natáhla jsem tlapku a drsně do ní dloubla. Tohle nebyla Proxima. Zamračila jsem se a srst na zátylku se mi načepýřila. "Kde je Proxima? Co jsi zač? Cos jí udělal?" vyptávala jsem se důrazně a probodávala jsem entitu před sebou tvrdým pohledem. Jestli si myslel, že tohle nechám jenom tak, tak mě neznal. teď to všechno dávalo smysl. Tohle od začátku nebyla Proxima, celou dobu to byl tenhle impostor! "Já ti dám, hrát si na mou kamarádku! S pravdou ven, nebo ti zmaluju ksicht tak, že tě ani matka nebude milovat!"

BŘEZEN| 8 | PROXIMA

"Nevím, ale já nekecám," obořila jsem se na Proximu zamračeně. Došlo mi, že má asi nějaký problém, ale to, že mě bude osočovat z toho, že lžu, jí nepomůže. "Jsem tvoje kamarádka, proč bych ti kecala? Zvlášť o něčem takovém, jaks sama řekla?" dodala jsem už s menší ráží ale s větším zklamáním. Docela mě to zabolelo u srdéčka, že si o mě proxima něco takového myslí.
Pak se na mě ale Proxima bručivě podívala a řekla, mi ať po Proximě nekřičím. Že si to nezaslouží. Přimhouřila jsem oči a podívala se na Proximu, která se narovnala, tvářila se, jako kdyby se před chvílí nectěla rozbrečet a sesypat na hromádku neštěstí.
"Tak Proximě vyřiď, že má mít v Háti nějakou důvěru, protože jsou kamarádky. A Háti je velmi zklamaná z toho, že jí Proxima osočuje ze lži," řekla jsem. Jestli hodlala hrát hru na převleky, tak jsem se hodlala zapojit, ale náš argument jsem neopouštěla.

BŘEZEN| 7 | PROXIMA

Proxima se na mě obořila, že jí kecám. Zamračila jsem se a s lehce pootevřenou tlamkou jsem ji sledovala, zatímco mi hubovala. "Když to nechceš slyšet, tak se na to příště neptej," prskla jsem po ní zpátky. Nehodlala jsem na sebe nechat takhle hučet. "Říkám pravdu, ale jestli se ti to nelíbí, tak půjdu pryč," oznámila jsem jí tvrdě a stáhla uši k zátylku. Jestli jsem jí nebyla dost dobrá, mohla si najít někoho jiného.
Nevěděla jsem, jak se mám teď tvářit, ale zarputile jsem držela uši sklopené, zatímco Proxima vymýšlela nějaký tajný kód na to, abychom se vždycky poznaly, když na sebe narazíme. "Ale co když budu lhát, hm?" řekla jsem napruděně, protože jsem to prostě nemohla nechat být. "Jsem přece tak ulhaná, jak mi můžeš věřit?"

BŘEZEN| 6 | PROXIMA

Snažila jsem se dumat nad tím, co by to její usínání mohlo způsobovat, ale pořád jsem sklouzávala k tomu, že si s ní prostě hraje nějaký šeredný magický skřítek tak, jak to už tady na Galliree chodí.
Aspoň, že ji to nebolelo. Když řekla, že vlastně usnula hned poté, co potkala mou mámu, trochu jsem se zarazila. "Tys ale neusnula," zamračila jsem se lehce. Nechápala jsem, co se vůbec děje. "Prostě jsi vyběhla z jeskyně ven s tím, ať si pohnu, že na mě počkáš venku," vysvětlila jsem. Docela dost dobře jsem si pamatovala, jak seskákala dolů a vyběhla ven. Pamatovala bych si, kdyby usnula v úkrytu a šlehla sebou o zem.
"Doufám, že se neumí převlékat i za vlky. To by bylo strašné, kdyby se tvářili třeba jako naši rodiče," vydechla jsem jedním dechem. Taková nestoudnost.

BŘEZEN| 5 | PROXIMA

Nechápala jsem, jak mohla Proxima u Života usnout. Ne, že bych byla nějaká fanynka zdejších bohů, které by se odvažil mozek jenom při pohledu na něco tak magicky nasáklého jako byl Život, ale to jsem si nemyslela ani o Proximě. Spíše jsem tuhle jjí kondiční vadu přisuzovala zlé vůli zdejším bohům, kteří si sprostě hráli s našimi hlavami, jako kdybychom byli kuličky na biliardu.
"To je zvláštní," poznamenala jsem, když se miProxima svěřila se svým problémem. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a to jsem neslyšela už o hodně věcech, takže jsem si to mohla přidat na hromádku. "A... Nebolí tě to?" zeptala jsem se a na čele mi vyrazila drobná starostlivá vráska. Většinou mi o zdraví ostatních nešlo, ale u Proximy... Měla jsem ji pomalu raději než vlastní sestru. Nebo jsem se o ni více obávala, to spíše. O Riku jsem se opravdu bát nemusela. Byla vyšší jak já a měla tlamu ještě víc prořízlou, ta se v životě neztratí a rozhodně ji nebudou trápit vlčata ani galáni.
"Já se nebojím," zavrtěla jsem hlavou bojovně. "Ale stejně je to hrozné. Čemu máš pak věřit?" prskla jsem a dupla si.

BŘEZEN| 4 | PROXIMA

"Táta o ní věděl, takže nebylo těžké ji najít," přitakala jsem, když mě proxima obdivovala. Nikdy jsem si nevšimla, jak ke mně vzhlíží. Prostě jsem to přehlížela a neuvědomovala si to. Sama jsem si nepřišla nikterak výjimečná ani mocná, jak mě viděla ona. Byla jsem jen obyčejná mladá dáma, která konečně vylétla z hnízda.
"Tys usnula?" zamračila jsem se. Nechápala jsem, jak může někdo usnout, když jde na návštěvu k nějakému tomu bohu tady. "A to tě uspal on?" zeptala jsem se. "Něco ti totiž povím - ti kouzelní nevlci tady jsou hrozní. Hrajou si s tebou jako s panenkou. Nutí tě být veselá nebo se divně chovat. A možná i spát," poznamenala jsem. Moje setkání s Vlčíškem mě poznamenalo a to, co jsem zažila s Wizku u oázy to jen potvrdilo. Něco tady si s námi prostě jenom hraje.

BŘEZEN| 3 | PROXIMA

Proxima se začala drbat a jak jsem na ni tak koukala, začalo mě v kožichu taky svědit. Na žebrech mi snad i něco tancovalo, takže jsem se otočila a předními zuby si tam vykousala díru, aby to přestalo. Beztak tam nic nebylo a jednalo se jenom o divný pocit, ale i ten pro mě byl dost reálný.
Zeptala jsem se Proximy, co dělala po odchodu z našeho lesa. Z mého bývalého lesa. Z mého rodného lesa, kde jsem už nebydlela. Alespoň ne trvale.
"Huh, že jsme se nepotkaly," poznamenala jsem. "Já jsem šla s tátou taky na jih a taky k Životovi, ale k němu jsme nedošli a zůstali jsme u oázy. A byli jsme tam dlouho," vyvalila jsem na ni oči. Bylo to utrpení. Já chtěla cestovat a poznávat nové věci a my místo toho dřepěli celé měsíce u oázy. "Jaký ten Život je?"

BŘEZEN| 2 | PROXIMA

Byla jsem zvyklá na to, že Proxima mluví jen občas. Většinou jen seděla, kulila na mě bulvy, špicovala uši a visela na každém mém slově, jako kdybych byla nějaký kazatel. Nemůžu říct, že jsem se v takových chvílích necítila důležitě a milovaně, ale zároveň jsem z toho cítila lehkou frustraci. Chtěla jsem vést dialog a tohle byl spíš... Monolog s občasným jednoslovným souhlasem z davu.
"A co ty jinak? Když jste odešli z Borůvkového lesa, co jste dělali?" zeptala jsem se, abych nechala svoje hlasivky odpočinout a sama si něco poslechla. Zajímalo mě, co moje kamarádka dělala. třeba by mi to dalo nápad na to, co podniknu, až se rozejdeme. Chtěla jsem poznávat svět, vidět duhu, vidět vysoké hory. Chtěla jsem poznat cizí vlky.

BŘEZEN| 1 | PROXIMA

"Jo, není to nic složitého," souhlasila jsem a přestala Proximě ukazovat, jak se vlastně plave. Neměla jsem zrovna moc chuť plavání provozovat, řeky a vodní plochy byly stejně rozvodněné a špinavé. Ne, že by mi špína vadila, ale nechtěla jsem se nechat vodou odnést bůhvíkam.
"Nevíš náhodou, kde dospělí berou vlčata?" zeptala jsem se proximy. Leželo mi to v žaludku jako bludný kámen a potřebovala jsem to vědět. Musela jsem to jednou nějak zjistit, ne? "Táta mi to odmítl říct," odfrkla jsem si a posadila se na zem. Neměla jsem moc chuť objevovat svět, chtěla jsem si s Proximou popovídat. "Je to to samé jako s těmi galány. Zase nic nevím a pak mě to kousne do zadku," protočila jsem panenky vzdorovitě. "Tvůj táta by to vědět mohl, ne?"

Dupala jsem si to pískem pryč, ale táta ani Wizku mě nehodlali nechat odejít. Zastavila jsem se a se staženýma ušima počkala, až ke mně dojdou. Bylo mi docela jedno, co se mi pokusí nakecat, už jsem ta hloupá vlčata ani nechtěla, ale vadilo mi, že mi nechtějí říct pravdu. Dělali, jako kdyby to bylo nějaké ohromné tajemství. Co si neuvědomovali byl fakt, že jednou se to dozvím, ať už se jim to líbí nebo ne.
"Nic není jednoduché," opáčila jsem tátovi, aniž bych se na něj podívala. Z mého hlasu kapalo ublížení. "Kdyby bylo, už bys mámě dávno řekl, že alfa být nechceš," vpálila jsem mu do obličeje. Jen ať se cítí jako já. Ať je mu naprd z toho, že je vesmír proti němu. Wizku se připelášila k nám taky a vypadala, že se rozbrečí. Na druhou stranu už se na mě i dívala a neměla oči jenom pro tátu. "Kouzlo?" zamračila jsem se. Až příliš mi to připomínalo setkání s Vlčíškem. Nadechla jsem se, abych jí ještě něco odprskla, ale moje zásoba jedovatosti už vypršela a pohled na ni mě donutil se nad sebou zamyslet. Vypadala smutně. "Fajn," povzdechla jsem si. "Promiň, tati," pípla jsem polohlasem a udělala pár kroků k němu a schovala obličej do jeho srsti. "Půjdemek tomu moři?" navázala jsem, když jsem odstoupila.

Moje vysvětlení Wizku trochu zarazilo, ale to bylo jenom dobře. Div se na tátu nevrhla, když s ním mluvila. Tohle ji aspoň trochu přikovalo nohama pevně k zemi. Jo, mám ještě sestru Riki. A žádného jiného sourozence, pomyslela jsem si a podívala se z táty na Wizku.
Povzdechla jsem si, když se situace mezi nimi vyhrotila a táta musel říct, že se mu něco melíbí. Zprvu se zdálo, že to má účinek, ale Wizku pak stejně dělala oči. Nechápala jsem, proč na tátu pořád tak blbě civí.
Nejhorší ale bylo, že mi ani jeden nechtěli ukázat, jak se dělají vlčata. “Nejsem malá. Jsem už dospělá,” zavrčela jsem lehce a stáhla uši k hlavě. Byla jsem už velká a měla bych vědět všechno, co dospěláci ví. Třeba kde je market na vlčata a která jsou teď v kurzu.
“Když mi to nechcete říct, tak si trhněte nohou,” zabručela jsem napruděně a rozešla jsem se neurčitým směrem pryč. Snažila jsem se dupat, ale písek zvuk pohlcoval. Hodlala jsem najít někhoo, kdo mi ukáže, jak na to.

Rozhodla jsem se, že místo toho, abych se bavila s dospělými, najdu si lepší společnost. Tihle dospělí byli hrozná nuda a protože už jsem byla velká, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Více méně. A já chtěla vlčata. teď a tady kupu vlčat, která mě bude bavit a budu mít s kým zažívat legrandu, protože tihle dva prudérní důchodci mě přiváděli k pomalé smrti nudou.
"Baghý je moje máma," řekla jsem Wizku významně a vyplázla na ni lehce jazyk. Nelíbilo se mi, jak s tátou mluví a hlavně, že se nevěnuje mně. Ne tedy, že bych se s ní chtěla bavit. Trochu mě to ale štvalo a o to více jsem chtěla změnit společnost. Takže jsem svou potřebu dala nahlas najevo. Tátovi div nezaskočilo, ale Wizku po něm furt pomrkávala. Chtělo se mi trochu zvracet z toho, co říkala, takže jsem sklonila hlavu a napodobila zvuk dávení. Ale jen na vteřinku, aby mě táta nestihl moc poučovat.
Sykl na mě, že se na tohle nemám cizích ptát a dodal, že to s mámou probereme doma. Protočila jsem dramaticky panenky a povzdechla si tak nahlas, že mě museli slyšet až v Borůvce. Wizku ale pak řekla úplný opak. Jenže pak zase, že se to nemůže ukazovat. "Cože? Ukaž! Ukaž když víš! Tati, ať mi to ukáže!" dožadovala jsem se prosebně. "Prosím," vykulila jsem na něj ta nejroztomilejší očička, co jsem měla v zásobě.

Nebyla jsem z cizink ynadšená, ale to já nikdy nebyla z nikoho, koho jsme neznala. Zachytila jsem tátův pohled, který na mně chvíli zůstal, než se dal s cizinkou do řeči. S povzdechem jsem si kecla na zadek, protože to vypadalo, že to bude na dlouho. Samotné se mi nechtělo odcházet, táta mi ještě slíbil návštěvu moře a já ho chtěla vidět s ním.
Podrbala jsem se za uchem, mezitím, co si povídali o Borůvkovém lese a moc jsem nevnímala fakt, že vlčice se chová divně. Až příliš divně. Já jsem o takovém chování ale nic nevěděla, takže jsem si jenom okrajově myslela, že je šáhlá.
"Hele, já bych chtěla vlčata," vybalila jsem na ně, zatímco se vlčice cukrovala tátovi před nosem. "S dospělákama je děsná nuda, chci vlastní vlčata, ať je sranda," pokračovala jsem rozhodně. "Kde je seženu, hmm? Kde jste nás vzali ty s mámou?" pídila jsem se po odpovědích, protože nic lepšího mi na rozum nepřišlo. "Co ty? Víš jak sehnat vlčata?" zeptala jsem se Wizku, jak se představila.

ÚNOR | 10 | PROXIMA

"Máš pravdu. Hm... V tom případě je úplně jedno, koho potkám, protože nemám šanci rozpoznat galána ani vlka s postranními úmysly! Není tedy vlastně čeho se obávat!" zazubila jsem se vesele. Taková nevědomost mě přece nezastaví od poznávání vlků, které chci poznat. te´d jsem měla alespoň dobrou výmluvu, proč se budu v budoucnosti tahat s podobnými neřády, jakým jsem sama byla. Škoda, že Proxima nebyla neřád, určitě bychom si užily spoustu lumpáren.
"Jak jako nepotřebuješ? Potřebuješ to hned! Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit. Třeba budeš muset plavat ale nebudeš to umět a potopíš se na dno jako šutr. Šutr Proxima. Kdo tě vytáhne, když zrovna nebude nikdo na blízku, hmm?" nabádala jsem ji. "Vlastně je to úplně jednoduché, je to skoro jako běhat, ale ve vodě. Musíš kopat za sebe, takhle," řekla jsem a názorně si stoupla jen na dvě levé nohy a kopala v rytmy pravýma. Pak jsem přeskočila na druhou stranu a udělala to samé na té druhé. "Takhle, ale jakoby všema kopat postupně."