Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že mi máma s tátou natolik důvěřují, aby mne propustili z lesa do světa. Už jsem se doslova klepala na to, abych mohla nakopnout vrtuli a rozletět se jako divá střela ven z Borůvkového lesa někam do neznáma. Energií jsem přímo překvypovala.
"Kdo tady kecá?" osočila jsem mamku s úsměvem, když mě s láskou peskovala a radila mi, abych se ve světě naučila lépe lhát. "Fajn, jak chceš. Až se vrátím, navěším ti tolik bulíků na nos až ti upadne," vyplázla jsem na mamku jazyk zpátky. Tohle handrkování s rodiči mi bude rozhodně chybět, ale jistě ho nahradí handrkování s někým jiným. S někým, kdo je pro mě prozatím cizí a neznámý, protože já znala tak málo vlků, až to bolelo. Docela jsem se i styděla, že neznám nikoho dalšího. Byla jsem taková nula...
WIzku byla přijata a poděkovala mi. Jen jsem se na ni usmála. "Pokusím se," řekla jsem mamce výmluvně. Přijít před zimou byla hezká vyhlídka, ale kdo ví, jak se to povede. Život byl nevyzpytatelný a nevyzpytatelně se rozhodl, že můj čas v Borůvce právě skončil. Něco mě chytilo za kožich a stejně jako před rokem, najednou jsem zmizela z lesa. Zůstalo po mně jen pár chlupů a otisky tlapek v trávě.

// tinder teleportem do Liščích nor

Byla jsem tak trošku mimo. Hodně mimo. Mezi dalšími třemi dospělými - mezi které jsme skvěle zapadala, nebo´t jsem byla taky dospělá a zralá dáma - jsem si připadala trošku podivně. Hlava se mi točila a kdo ví, jestli to bylo tím, že jsem byla nadšená z toho, že moje máma ještě živě kope anebo z toho, že tropím zas nějakou neplechu.
Táta sice řekl, že Wizku přijmout nemůžu, ale to nevadilo. "Ale jako vaše dcera jistě ve mně máte důvěru, že jsem vybrala dobrou adeptku, ne?" nadhodila jsem chytře. Potom jsem už jenom mohla sledovat mámu, jak se mračí na Wizku a ta se z toho snaží nějak vybruslit. "Byla začarovaná!" skočila jsem Wizku hnedle na pomoc. "Začarovali ji a dělala divný věci, stejně jako tehdy se to stalo mně," práskla jsem Wizku. Neměla jsem v úmyslu ale říct, to, že se po tátovi div neplazila. "Proto určitě odešla ze smečky. Někdo ji začaroval," uzavřela jsem to. Wizku si jistě musela oddechnout, protože kdybych se zmínila o tom incidentu u oázy tak si u mojí mámy už ani nevrzne. A s tátou taky ne. Fuj, nechutný. Čumáčkování.
Přitulila jsem se k mámě, když mi projížděla srst čumákem. "Ano, opravdu," přitakala jsem jí. Wizku byla super a zasloužila si být v Borůvce. "Je to moje kamarádka," pošeptala jsem jí, "a když se vždycky vrátím domů, tak ji nechci hledat po všech čertech." Zazubila jsem se na mámu a vlastně jí sdělila své přání uzavřít Wizku v lese pro mou osobní potřebu.
"Už jsem to říkala i tátovi," dodala jsem,když mě máma poučovala o tom, že je důležité smečce říci, že se jeden vydává na dobrodružství. "Viděla jsem toho tolik, ale pořád ne dost!" zamávala jsem ocasem ze strany na stranu.
Chvíli to bylo ještě napjaté a já si stoupla vedle mamky, abych působila jako její ještě chundelatější a trošku nerovnoměrně nohatá kopie. Ještě křídla, někde si vypíchnout oko a mohla bych říkat, že jsem vznikla pučením.
Když mamka Wizku nakonec přijala, začala jsem vesele vrtět ocasem ze strany na sttranu.

Trochu jsem se zahihňala, když do mě Wizku vrazila zpátky. Znamenalo to tedy, že jsme oficiálně kamarádky. Bylo to docela vzrušující, protože jsem ještě žádnou kamarádku mezi dospělými neměla.
Celé to přijímání do smečky nějak trvalo a já nechápala, proč ji táta nemůže vzít mezi nás. Protočila jsem panenky. "V tom případě tě přijímám já. Jsem dcera alf, takže můžu," řekla jsem rozhodně a vypnula hrudník. Na výšce mi to sice nepřidalo, ale rozhodně jsem působila o něco důležitěji.
To už se ale objevila mezi stromy máma v celé své krpaté kráse. "Mami!" zajíkla jsem se a rozběhla se k ní se přitulit. Nedbala jsem na to, že se před Wizku snaží působit autorativně a přísně, vždyť jsem ji tak dlouho neviděla! Musela jsem ji obejmout! Když na Wizku promluvila, nezněla moc nadšeně a to mě zarazilo. "Přijala jsem Wizku do smečky," začala jsem dřív, než mohl kdokoliv cokoliv říct. "Místo mě, protože já půjdu na výlet do světa a už tu nebudu každý den. Wizku je moje kamarádka a postará se o všechny moje povinnosti," řekla jsem výmluvně a udělala na mámu velké psí oči. To, že moje povinnosti zahrnovaly užívání si luxusu statusu 'potěr alf' neznamenalo, že to nebyla náročná práce.

DUBEN| 7 | PROXIMA

Celé to znělo jako jeden velký špatný vtip. Jak jako nevěděla, jestli je první a jestli tohle je ona? Možná byla opravdu vymyšlená a tohle všechno byl nějaký sprostý vtip. Jeden konečně vystrčí paty z domova a první, co musí na cestě za dobrodružstvím potkat je takováhle příšernost!
Už jsem neposlouchala, co říká o Sigym. Mohl za to on nebo Caph a tahle Proxima nebyla reálná, takže jsem si to hodlala vyřídit s tím, kdo za to mohl doopravdy.
"Hej, ty! Kde seš, mám s tebou nevyřízené účty!" křičela jsem, zatímco jsem pádila z mýtiny pryč do lesa. Proxima utíkala za mnou, ale ona nebyla opravdová, takže jsem jí nemusela věnovat pozornost. Hodlala jsem to všechno spravit, ale prvně jsem musela z tohohle kouzla pryč. A pak dát Caphovi Neproximě přes tlamu a pak najít skutečnou Proximu.

DUBEN| 6 | PROXIMA

Takže to byla nějaká magie. Tohle všechno bylo jen vymyšlené a neexistovalo to a dle toho, jak to Proxima popisovala to znělo jako sen. Tak nějak jsem ale nevěřila, že tohle je Proxima. Zatáhl mě sem Caph Neproxima, to on na mě použil magii a proto tohle všechno byla jeho práce. "Jsi i ty vymyšlená?" zamračila jsem se. Rozhlédla jsem se, abych našla Capha.
"Takže za to může on?" ukázala jsem hlavou na žíhaného a zamračila s eznovu. Kdyby šlo, tak je můj obličej už permanentně jedna velká vráska. Nelíbilo se mi to tu, nelíbilo se mi, co se tu děje. "Já to nechápu, Proximo," zavrtěla jsem hlavou a postavila se ze svého sedu. Odhodlaná. "Ale najdu Capha a dám to do pořádku," přikývla jsem rázně a rozběhla se směrem, kam černý jinoch odešel.

DUBEN| 5 | PROXIMA

Žíhaný navrhl, aby mi to vysvětlila Proxima. Tvrdě jsem přikývla a následovala ji ke kameni, na který se posadila. Zůstala jsem stát a koukala na ni, ale pohled mi trochu změkl. Nezlobila jsem se na ni, měla jsem o ni jen obavy a vůbec jsme netušila, co se tady děje.
Načala to tím svým usínáním. Přikývla jsem několikrát, ale pak mi došlo, že o tom jsme se bavila s Caphem a ne s ní. Zamračila jsem se. začínalo to tu docela smrdět. "Jako tady v lese?" zeptala jsem se nechápavě.
Posadila jsem se a jenom se jednou otočila na Sigyho, který stál vzadu. "To zní, jako že máš parazity," zamračila jsem se. "Kouzelné parazity," dodala jsem a zavrčela. "Nejde se jich nějak zbavit?" zeptala jsem se.

DUBEN| 4 | PROXIMA

Místo toho, abych mohla být s Proximou, která mi mohla cokoliv vysvětlit, se ke mně přitočil ten velký žíhaný vlk s šiškou na krku, který si předtím div nerozbil čumák při vstávání. "Bude," odsekla jsem mu, protože jsem nehodlala jít s nějakým cizincem někam od Proximy, zatímco tu byla ta černá vyžle Caph a tvářila se, že je všechno v pořádku. Nebo nepořádku, který sám způsobil.
"Nejdu od Prox, když je tu on!" čumákem jsem trhla k Caphovi. Postavila jsem se mezi něj a Proximu a probodávala ho pohledem. Naštěstí se holomek rozhodl odejít sám a já tak mohla zůstat s Proximou a tím žíhanným vlkem. "Co se děje? On nás začaroval?" zamračila jsem se a zůstávala stát na místě. Nelíbilo se mi, že mi neodpovídají na moje otázky ohledně kouzel, protože jsem si začínala být čím dál tím víc jistá, že tohle nějaká magie je.

DUBEN| 3 | PROXIMA

Stáhla jsem uši k temeni, když velká žíhaný vlk vyjel na Neproximu. Už nevypadala jako Neproxima, dokonalá kopie Proximy. Byl to vyšší černý vlk s drzým obličejem. Zamračila jsem se a podívala se na Proximu, která mi řekla, že bych tady neměla být. "Proč? Však je to jenom les," pokrčila jsem rameny a rozhédla se kolem. Byli jsme na prachobyčejné mýtině v lese. Co tak hrozného se tu mohlo stát.
Všichni tři se začali o něčem dohadovat a mě z toho trochu šla hlava kolem. Něco o Životovi, takže to muselo mít něco společného s kouzlem. Zavrčela jsem a máchla naštvaně ocasem. "Je tohle nějaký trik? Nějaké kouzlo?" otočila jsem se na Capha, jak ho Proxima představila.
"Je mi fajn," odfrkla jsem si trochu protivně směrem k Proximě, když se mě ptala, jestli je mi dobře.

DUBEN| 2 | PROXIMA

Šli jsme lesem a Neproxima prohlásila, že jsem v hlavě Proximy. "Jo, jasný," zavrčela jsem a protočila panenky. Byli jsme v lese a šli jsme na mýtinu. Osvítilo nás slunce a já uviděla dva kožichy. Proximu a pak nějakého žíhaného vlka. "Nikam nechoď, pěkně si to s tebou pak vyřídím," varovala jsem Neproximu, aby si nemyslela, že je z toho venku. Pořád vypadala jako opravdová Proxima a to se přece nedělá.
Proxima se na mě otočila a zeptala se, co tady dělám. Zastavila jsem se a ukázala tlapou na Neproximu. "Tenhle podvodník předstíral, že je ty a tak jsem mu řekla, ať mě k tobě zavede," řekla jsem důrazně a probodla Neproximu pohledem. "Dělalo to, že je to ty. Však se na to podívej!" znovu jsem důrazně zamávala tlapou směrem k Neproximě. "Doufám, že ti to nic neudělalo," řekla jsem zamračeně. "Protože jinak tomu zmydlím ciferník."

DUBEN| 1 | PROXIMA

Zamračila jsem se na Neproximu, která se tvářila, jako kdybych já byla ta špatná. Nebe nad námi potemnělo, ale víc se s ním nedělo. Stáhla jsem uši a bojovně zvedla bradu, aby věděl, že jsem připravená na jakékoliv jeho hloupé vysvětlení. A taky aby věděl, že jsem připravená mu vydrápat oči z důlků, když na to přijde.
Začala jsem to cítit. Jako kdyby něco chytilo moji hlavu, ale zevnitř, a táhlo mě to pryč. Zatnula jsem zuby a zapřela se nohama o trávu pod sebou. Pitomá kouzla! zavrčela jsem, ale nestihla jsem s tím nic udělat, ikdyž bych nejraději na Neproximu skočila a zastavila to.
Najednou jsme byli jinde. Byli jsme v lese a stáli na pěšině. Po jezeře už nebylo ani stopy. "Kde to jsme?" zeptala jsem se zamračeně a ostražitě Neproximu následovala.

// středozem

Wizku moc nevěřila tomu, co jsem navrhla, ale alespoň mě podpořila v tom to zkusit. Vděčně jsem se na ni usmála. "Seš docela fajn," řekla jsem jenom a ramenem do ní žďuchla. S dospělými jsem se nebavila, pokud to nebyla rodina, a Wizku byla první cizinek, kterého jsem si pustila k tělu. Bůhví, čím to bylo.
"Neboj se, nakopu je tak, že se na celý obrat měsíce neposadí!" zazubila jsem se na Wizku se šibalskými jiskřičkami v očích. Zasmála jsem se tátovi vtipu ohledně velikostního rozdílu mezi ním a mámou a vesele jsem proskočila borůvkovým keřem, který mi stál v cestě. Konečně jsme byli doma a já se mohla nadehnout sladkokyselé vůně lesa. Bylo tu tolik jiných pachů, až se to vybízelo k tomu, abych co nejrychleji odešla. Cítila jsem ale i mámu a to bylo hlavní.
Táta se pak Wizku zeptal, jestli by v lese chtěla zůstat. Chtěla, ale nevypadala příliš sebejistě. "Může nahradit mě, když budu zrovna na výletě!" nadhodila jsem s úsměvem, abych ji povzbudila.

// ježčí plácek

"Co takhle žít daleko od všech těch čar? Nebo být jako jeskynní vlk a vyhýbat se kontaktu s vyspělou civilizací?" navrhla jsem. Neznělo to jako špatný nápad a vlastně by to mohlo i fungovat. Tedy pokud kouzla nebyla po celém světě, potom se nebylo kam schovat.
"Budu, táta mě už pouřil o různým štramácích a vagabundech," přitakala jsem. Musela jsem si dávat pozor na takové vlky, ale vlastně jsem netušila, jak je rozeznat od jiných vlků, takže jsem se touhle radou moc dobře řídit nemohla. Mohla jsem to aspoň zkusit, ake kdo ví, jak mi to půjde. S mým rozumem to do pěti minut po vytáhnutí pat z lesa zapomenu a pak si někde nabiju frňák.
"Tou drobností jsem byla já!" zazubila jsem se. Táta mi říkal, jak to s ním a mámou bylo, ale víc jsem se neozývala, protože jsme se blížili k lesu. Konečně!

// Borůvka

// konec světa

Šli jsme od moře pryč. Na to, jak moc jsem ho chtěla vidět jsem o něj přílišný zájem nejevila, když jsem došla k poznání, že se jedná o nekonečně dlouhou placku vody. Nebyly tam ani žádné ostrovy, kam by se vlk mohl přeplavit a hrát si na piráta. Moře bylo nudné. Navíc u něj byl opět písek a toho jsem se nabažila dost v poušti.
"To je děs," odfrkla jsem si, když Wizku řekla, že ne vždy se tomu dá zabránit. Moc bych chtěla, aby se tomu zabránit dalo. Nikdy mi ale nedošlo, že sama budu moci ovládat magie. "Jednou možná," řekla jsem neurčitě. Ani kouzla mě moc nelákala. Byla jsem docela přízemní, co se magií týkalo. Nikdy mě moc netankovalo vědomí, že jednou budu moci do někoho udeřit bleskem nebo tak něco. Nebylo to to, co jsem od života chtěla. Já chtěla klid a mír od kouzel a to znamenalo, že jsem je sama neměla používat.
"To ještě nevím. Do světa na výlet! Možná půjdu první navšívit Proximu, moji kamarádku," řekla jsem vesele a zamávala ocasem. Docela ráda bych ji znovu viděla.

// Středozemní pláň

// Oáza

Čekala jsem, co mi Wizku řekne. Ani mě moc nepřekvapilo, když na mou otázku přitakala. Děly se tu pořád nějaké divné věci a já jsem byla ráda, že jsem nebyla jediná, s kým si zdejší pseudobohové hráli jako s panenkou. Hned jsem se cítila o něco lépe a trochu to ve mě povzbudilo náklonnost k Wizku. "Je to hrozné," pronesla jsem, zatímco jsme se vláčeli mezi horami. "Kéžby tomu šlo nějak zabránit," dodala jsem.
Pokračovali jsme v cestě, dokud se před námi neotevřela nekonečná modrá pláň z vody. Moře. Hluboké a nekonečné, plné podivných zvířat a rostlin, které jsem nikdy neměla poznat. Sahalo až za obzor a vypadalo jako jedna velká neporušená plocha. Zastavila jsem se dál od vody a nadechla se slaného vzduchu, který mě štipkal v nose. Bylo to opravdu zajímavé, ale... Asi nic pro mě. "Tak jo," řekla jsem, lehce zklamaná. "Možná bychom mohli jít domů," řekla jsem a otočila se na tátu, který rovnou zařadil rychlost a rozešel se pryč. Moře mě moc neuhranulo. "Chci se ještě rozloučit s mámou, než půjdu," dodala jsem a zamávala ocasem. Nemohla jsem se svých toulek dočkat.

// Ježčí plácek

BŘEZEN| 10 | PROXIMA

Ten padělek přede mnou se tvářil, jako kdybych já byla ta špatná. Zpod zamračeného obočí jsem se na něj dívala a přemýšlela, jak z něj pravdu vytřískám. Nikdy jsem se ještě nervala, nebo alespoň ne doopravdy, ale měla jsem představu, co bych mohla provést. třeba mu tlapkou několikrát plácnout po čele, to by ho mohlo trochu probrat. Nechápala jsem, jak to myslí s tím, že něco udělám i Proximě, když tady očividně nebyla. "Co to meleš? Přestaň žvanit nesmysly a radši kápni božskou," varovala jsem ho nasupeně a zavrčela na něj, aby poznal, že to myslím vážně.
Konečně uvolil, že mi to vysvětlí, ale prý musím být v klidu. "Fajn. Ale jestli se mi to vysvětlení nebude líbit, tak ti ani klid nepomůže," prskla jsem a posadila si zadnici na zem. Očima jsem ho vyzývavě probodla. Mraky nad našimi hlavami ztmavly do bouřkových, jak reagovaly na mou náladu.