Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Armin zněl jako kapr lapající po dechu a jak byl ještě uvězněný pod tou větví, vypadal úplně jako ryba na suchu. V duchu jsem se tiše pochechtávala, protože takhle hloupého vlka jsem dlouho neviděla. Nebo hloupého... Hloupě uvězněného! Nechat se zavalit větví a uklouznout na stromě? Hovadina! Že se o to vůbec snažil, hlupák!
Měl štěstí, že jsem ho neslyšela, když jsem se snažila tu větev sundat, protože jinak bych ji tam nechala a ještě na ni skočila, než bych odešla. Snažila jsem se mu přece pomoct, ne? Tak proč by byl tak hnusný? Však se mu nic nestalo.
Konečně jsme ji společnými silami z jeho těla svalili a on se hned začal vymlouvat. "Aha, najednou co," zaškaredila jsem se na něj. "ale ani jsi neřekl, že se nevsázíš," upozornila jsem stejný tónem jako on mě já jeho. Jen ať si nemyslel, holomek, že jsme úplně blbá.
"Ale fajn, tak si ho nech, stejně se mi nelíbí," mávla jsem nad tím tlapou a vesele zavrtěla ocasem, zatímco to churavé a bolavé bolístko leželo na zemi a vypadalo, že bude brečet.
"Jdeme přece k tomu jezeru, abys našel hezčí oči," řekla jsem vesele a zamávala ocasem. "Nebo chceš jít radši domů, za maminkou?" zapitvořila jsem se na něj. Jeho volání maminky při pádu jsem nemohla přeslechnout.

Hecovala jsem Armina z bezpečí na zemi, zatímco ona tam visel jako šušeň u nosu. A kupodivu se ještě nepočůral. Pochechtávala jsem se a hihňala, ale to ustalo, když se začal štrachat nahoru na větev a s tím, že mu jeho přívěšek fakt závidím - nezáviděla, nelíbil se mi - se začal šplhat výš. Skočil a ups, větev pod ním rupla a Armin letěl dolů. Slyšela jsem jenom rachot větví a stihla udělat jen tak tak krok bokem, aby na mě nespadl. Armin dopadl na zem a rozplácl se na ní jak dlouhý, tak široký. "Uf," vyšlo ze mě napůl soucitně a napůl bůhvíco, jenže pak na něj dopadla i ta větev, na kterou se snažil vyskočit. "Uf!" vyšlo ze mě napodruhé, tentokrát spíš překvapeně. Větev mě trefila taky, do ramene, ale nebyla jsem na tom tak blbě jako on. "Ty jo, to byla šlupka, žiješ, Armine?" zeptala jsem se ho a přišla k jeho výsostné rozpláclosti. Opřela jsem se o větev a začala ji z něj pomalu sundávat, ale co naplat, neměla jsem takovou sílu, aby to šlo rychle a snadno, spíš to tak dřelo po jeho už tak dost otlučeném těle. "Nahoru ses ale teda nedostal, takže tvůj přívěšek je nyní můj," zasmála jsem se, spokojena sama se sebou.

Začínalo se připozdívat a co víc - zvedal se vítr. Věděla jsem, že se žene bouře a bude řádit i v noci, než ustane. To mne ale nezastavilo v tom, abych Arminia nepřesvědčovala o tom, aby lezl výše a výše. "To ti nevěřím, holoto," zašklebila jsem se na něj dolů, když se mě a možná i sebe snažil přesvědčit, že jeho ulehnutí na větev je čistě praktické a ne zbabělé. Sama jsem stála na dvou úzkých větvích a zarývala do nich drápy, ale pořád jsem byla výš a hladně jsem se nebála. Strach nebyl pro mě.
"Ne, bylo to tím, že jsem neměla tolik blbých keců a prostě nahoru neohroženě vylezla," odsekla jsem mu a na chvíli se mi uvolnila maska. Armin mě štval, ale doteď jsem to držela v sobě. Zhluboka jsem se nadechla tak, jak jsem to vídala u své mámy, abych si utřídila emoce a poté už klidněji houkla dolů: "Zatím to ale vypadá, že jsem tě porazila. Porazila tě holka, jaká ostuda!" Tohle konečně udělalo ten trik a Armin se začal soukat nahoru. Soukal se a soukal, až vyskočil a nedoskočil. Zasmála jsem se tomu, jak tam tak hloupě visel.
Vítr se už zvedl a bouřka byla tu.
Blesky se mi odrazily v očích, jak jeden z nich práskl hned nad našimi hlavami. "hahá! Jako když jsem byla malá!" zavýskla jsem, neboje se smrti a úrazů. Ani předtím se mi nic nestalo, proč by mělo teď?
Armin vypřikl mé jméno. Pohlédla jsem dolů na něj, jak si tam tak visí. Zašklebila jsem se a obratně seskočila dolů pod něj. "Být tebou se nepouštím a pevně se držím," poradila jsem mu a seskákala až dolů na zem.
Zespodu jsem se dívala, jak Armin visí. Byla jsem drobná a on byl stejně velký, ne-li větší než já, těžko bych mu pomohla. "No tak, dělej! O tvůj přívěšek, že nevylezeš až nahoru!" zahulákala jsem na něj zespodu z bezpečí. Konečně se tahle hloupá aktivita přeměnila na něco, co mě bavilo.

Armin konečně vyskočil o něco výš a já tak mohla vylézt za ním. Natáhla jsem se na kámen a pak na první z větví, kde předtím seděl Armin. Pohlédla jsem nahoru a viděla, jak se jí křečovitě drží a leží na ní. Zasmála jsem se jako malé prasco. "Snad ses z toho už nepodělal? Byla jsem ještě menší než ty, když jsem vylezla až na samotnou špičku," zachechtala jsem se a opřela se o kmen stromu, abych se vyhoupla zas o něco výš na další z větví.
"Nikdo, naučila jsem se to sama!" prohlásila jsem pyšně a vyskočila na další větev. Nehodlala jsem Armina nechat, aby se zaseknul na prvních větvích jako posera. Sama jsem ale si dávala bacha, abych byla schopna slézt dolů. "Schválně že nevylezeš až nahoru," vyplázla jsem na něj jazyk a zastavila se asi uprostřed stromu. Armin byl někde pode mnou, zalehnutý na větvi a nejspíš se už počůral strachy.
Mohla jsem ho takhle prudit, aby vylezl až nahoru. Vysmál se mi, tak jsem ho hodlala naštvat taky. Jen ať si hezky vyleze nahoru a pak ať si i sám sleze, frajer!

Armin se začal znovu smát tomu, že mu jeho přívěšek závidím. Stáhla jsem uši a zamračila se. Tak a dost. Tenhle malej votrapa si myslí, že se mi může jen tak blbě smát? Debílek, pomyslela jsem si protivně a rozhodla se mu na to nic neříkat, ikdyž na mě vyplázl jazyka šťouchl mě. Však počkej, pomyslela jsem si a přemýšlela, jakou lotrovninu mu provedu.
Zase si mlel svoje, že prý jsem nešikovná a proto bych si měla pořídit choker. "Uvidíme, až polezeš na strom, třeba se na něm neoběsíš," zapískala jsem nevinně, skoro jako kdybych měla v plánu ho za ten přívěšek tam pověsit a nechat uschnout na troud.
Armin poslušně vyskočil na šutr a čekal, až mu na to něco řeknu. Jen jsem kývla hlavou ke stromu a čekala, jestli se mu povede vyskočit na strom. A povedlo se mu to, dokonce mě nabádal, ať jdu za ním. "Jo, ale nejprve musíš vylízt výš, ať se tam vlezu. Pohni tlustoprde," zašklebila jsem se na něj zespodu, kde jsem mu viděla na prdel akorát tak.

Armin se nenechal zvyklat a prohlásil, že se mu jeho přívěšek líbí. "Hmm, ok," řekla jsem tak nezaujatě, jak jsem jenom zvládla a pokrčila rameny. Byla jsem nad věcí, nějaký blbý přívěšek mě přece nezajímal. No a co, že ho má každý a já ne. Armin na to taky poukázal. "Hmm, tady někdo sežral všechnu moudrost světa," zamumlala jsem si pod vousy, aby mi nerozuměl. Schválně jsem mumlala a komolila, ať mi nerozumí.
"Protože jsou všechny škaredé a žádný se mi nelíbí. A beztak bych se o něj furt jen zasekávala o větve a překážel by mi," prohlásila jsem sebevědomě a podívala se na Armina. "Ty se o ten svůj určitě jednou oběsíš," řekla jsem, protože jsem byla dopálená z toho, že i takový šušeň jako Armin má něco, co já ne.
"Protože strkáš ocas mezi nohy jako vyděšená holka," zasmála jsem se a pak se zeptala na jeho ségru, proč je teda divná. Dostalo se mi více odpovědí než jsem čekala, ale nestěžovala jsem si. "Aha, takže je prostě divná," sesumírovala jsem to. To jsem vlastně věděla i předtím, že je divná, ale teď jsem věděla, jak je divná. A byla prostě divná.
"Hele, chceš seještě naučit lozit po těch stromech? Tenhle vypadá dobře! Prostě vyskoč na tenhle kámen a pak šup na horu," navigovala jsem ho, když jsme došli ke stromu s nízkými větvemi a kamenem poblíž. Ideální na to tropit neplechu.

// Severní Galtavar

měla jsem štěstí, že jsem se tentokrát rozhodla Armina nebalamutit, protože sám pomeranč už ochutnal a jako normální vlk poznal, že je to kyselé a hnusné jídlo. Jeho sestra byla ale opakem a prý si na tom příšerném plodu pochutnala. "Ta je divná," poznamenala jsem ne zrovna dvakrát citlivě. S Arminem po boku jsem si připadala nezastavitelná, silná a chytrá, takže jsem se nebála a nedržela hubu na špacír. Mohla jsem říct cokoliv a on mi pomalu nemohl ani odporovat, protože byl mladší ač ne o tolik menší.
"Takové cetky tu má kde kdo," poznamenala jsem. "Se to tady válí jako smetí," dodala jsem a do hlasu se mi vkradl lehký posměch. Možná to bylo způsobeno závistí anebo něčím podobným, protože oba mí rodiče měli také cetky, Arminovi rodiče taky a dokonce i sám Armin jednu měl. A já nic.
Tentokrát jsem zaznamenala, jak Armin kouká zpátky po rodině, ale nehodlala jsem ho nechat odejít a sebe nechat vykolejit. "Jestli chceš, tak jdi zpátky za maminkou, jestli se bojíš," řekla jsem mu s úšklebkem. Moje metody byly ale trochu zavánějící špatným vlivem. Nebyla jsem zrovna nejmoudřejší a nejhodnější děcko, takže ani moje puberrta mě nepřeměnila v rozumnou holčičku.
Nakonec se ale rozběhl za mnou a běželi jsme přes pláň a přes kopce, dokud jsme se nezastavili v lese. Věděla jsem, že na nějaký narazíme. Najít nějaké jezero je jenom otázkou času, ujistila jsem se ve své iluzi a zpomalila, aby mě Armin doběhl. Mohl být rychlejší, ale pořád to bylo děcko, co sotva opustilo máminy struky.
"proč je tvoje ségra divná?" zeptala jsem se. Omórika byla taky divná, třeba by mi to vysvětlilo proč.

// Vvj

Armin mi vyprávěl o svém rvním setkání s vodou v jezírku v Borůvkovém lese. "Já tam byla v zimě, když bylo celé zamrzlé. Klouzali jsme se po něm a zkoušeli jsme pomeranč," podvědomně mnou otřáslo při vzpomínce na tenhle odporně kyselý citrus. "Strašně hnusná věc," dodala jsem, ačkoliv jsem prvně chtěla Arminovi nakecat, že je dobrý. Kdybych ho pak někde našla, nechala bych ho ho sežrat, ale pochybovala jsem, že jsou pomeranče někde jinde než doma v Borůvkovém lese, kam jsem se zatím vydat nehodlala.
"Jasně, brnkačka," souhlasila jsem. Už jsem se viděla, jak Armina hážu na nějakou větev a nechám ho tav viset zakousnutého jako to dělala Rika. Vypadal tehdy jako uschlý šušeň.
Po tváři mi přejel úšklebek, když souhlasně prohlásil, jak mu říká rodina. Nedivila jsem se, byl docela ukecaný a rozdivočelý, jistě ho pořád napomínali. Nedivila jsem se, že jeho sestry s ním nechtěly trávit čas, pokud taky neměli v řiti zapíchlou vrtuli jako on.
"Všude se něco válí a platí pravidlo - kdo dřív přijde ten dřív žere a když něco najdeš, tak ti to jako nálezci patří," souhlasně jsem přikývla."Teda pokud si tam někdo něco neodložil a pak se pro to chtěl vrátit, ale v tom případě si to měl lépe hlídat," zamumlala jsem si spíše pro sebe, ale beztak mě slyšel, nebyl zas o tolik pozadu a výškově... Taky ne.
Zatímco vedle mě tak blbě poskakoval, jako kdyby mu měla upadnout noha a vyptával se, jezero nám už dávno zmizelo za ocasem a jeho rodiče a sestry jakbysmet. Teď už jsme byli opravdu sami. "No," natáhla jsem a zamyslela se, co by v tom vymyšleném jezeře ještě mohlo být. "Byly tam oči, zuby, králičí packy a srnčí ocásky. Pak taky zlaté listí a kůže ryb," plácala jsem páté přes deváté.
To už ale skočil přede mne a couval, zatímco poukazoval na podobnosti v naší barvě. Vyšlo ze mě ufrknutí nad jeho naivitou, ale nechala jsem ho, ať si kdáká. "Máš recht. Mohlo by to být mnohem horší," přitakala jsem a rozběhla se. "Poběž, tahle pláň je hrozně nudná!" vybídla jsem ho a rozpelášila se někam kupředu.

// lesík topolů

Armin zopakoval moje jméno, ale zrovna to, které jsem neměla ráda. Zašklebila jsem se na něj a přiskočila k němu, abych ho něj nosem žduchla. "Neříkej mi tak, nebo tě utopím!" varovala jsem ho s hravýma jiskrama v očích. Pořád jsem byla dítě, ačkoliv už v dospělém těle. Co jsem tak nějak netušila bylo, že se ve mně momentálně dítě a dospělec rvali a spojili se v jedno nevyzpytatelné klubko zvané týnejdžr.
"Neboj, to přijde!" ujistila jsem ho se smíchem. "Jednou třeba vylezeš na strom za velké bouřky a bude," zazubila jsem se na něj. Ta vzpomínka mi hořela v hlavě jako maják.
"A tobě říkají Armine, co?" doplnila jsem. Prostě to tak sedělo.
Úplně mito sežral. I s navijákem. Samozřejmě jsem oči v jezeře nenašla, ale mohla jsem ho hezky tahat za nos. "Jo, v jezeře. V podobném,jako je tohle. Akorát bylo úplně čisté a viděl jsi až na dno. Bylo tamtoho spousta, ale já si vzala jenom oči," vyprávěla jsem dál, zatímco jsme se vzdalovali od jeho rodiny, která začala rybařit. Byla škoda, že jsem si nevšimla Erlenda, který přišel z jihu od nás, protože jsem mířila na sever. Moc ráda bych ho viděla.
Armin potom zmínil, že ví o Životovi. Stáhla jsem uši k hlavě a odmlčela se. Nechtěla jsem o těhle paskvilech mluvit. "Určitě ti ho závidí," souhlasila jsem, když začal o něčem jiném. Mého krátkého mlčení si jistě ani nevšiml, vždyť to bylo děcko co nezavře tlamu. "No jasně, jen ho musíme první najít," zazubila jsem se. Žádné jezero s očima nebylo, ale nepochybovala jsem, že na nějaké dříve či později narazíme.
Moc se mu líbilo být mým mladším bratrem. Zamávala jsem ocasem ze strany na stranu a podívala se na svého mladšího adoptovaného bratra. "Škoda jen, že si nejsme moc podobní," podotkla jsem. Sourozenci si většinou podobní byli, ačkoliv... Riki mi taky není podobná, pomyslela jsem si. "Možná jo, ale to se neví," odtušila jsem a pokrčila rameny. Velké vlčí jezero se nám začalo za zadky vzdalovat a já odváděla Armina pryč. Byl čas na dobrodružství!

// Severní galtavar

Armin ze mě byl úplně na větvi, jak jsem se na něj tak koukala. Sotva vykoktal pár slov a když už jo, bylo mi úplně jasné, že mě nepochopil a jenom se snaží zapadnout. Zašklebila jsem se, ale dál jsem to neřešila. Byl ještě malé děcko, nemohla jsem na něj mít moc velké nároky.
Začal pak blekotat o mém jménu páté přes deváté. "Ne, byla jsem vždycky Háti Eä, ale říkají mi jenom Háti. Nebo Hatino, když zlobím," uchechtla jsem se a zamávala ocasem. "Určitě máš dlouhé jméno, protože až budeš dospělý, tak říkat ti Arminimečku je hloupé," odtušila jsem prostě. Co jiného by v tom taky mohlo být.
"Našla jsem je v jezeře!" řekla jsem bez okolků Arminovi, když mi pochválil oči. "Klidně ti můžeme taky nějaké najít!" zazubila jsem se na něj vesele, ačkoliv to byla úplná hovadina.
Souhlasil, že se mnou na výpravu půjde, protože doma je nuda a jeho sestry jsou ještě nudnější. "Super! Tak půjdeme hledat ty nový kukadla, co ty na to? To je dobrý první krok ve výpravě," zazubila jsem se spokojeně a rozešla se pryč od jeho rodiny i s Arminem v patách. Určitě mě následoval, ne? Ohlédla jsem se na něj. "No, myslím, že ano, ale možná byli jenom mým snem? Můžeš být můj nový malý bratr!" navrhla jsem a tím si ho jistě přetáhla na svou stranu.

Nevzdávala jsem se, ač ryby nebraly. Nevím, jestli moje technika lehnout si a pak skočit do vody nebyla pro lov ryb ideální, ale párkrát jsem už nějaké málem měla, takže možná šlo vážně jenom o to mít víc trpělivosti a počkat, až se víc přiblíží.
Rodinka nedaleko mi můj lov nikterak nekazila, dokud se jedno malé smrádě neodtrhlo a já už z dálky slyšela chechot a chrochtání, jak sem malé vlče i s náhrdelníkem běželo. Zrovna jsem stála předníma nohama po kotníky ve vodě a dívala se na svůj vlastní odraz, protože moje oči měly zcela jinou barvu, než jakou ji měli moji sourozenci či to vlče, které ke mně zrovna přiběhlo. Otočila jsem se na něj a zvedla oháňku, když mě nezaměnitelný pach Borůvkové smečky udeřil do čenichu. Arminius musel být Araneliným synem a když jsem zvedla zrak, vskutku tomu tak bylo. zamávala jsem Aranel ocasem na pozdrav a jala se věnovat jejímu harantu, který u mě hledal cokoliv jiného, co nebylo jeho nudnými sestrami.
"Ahoj! Arminimusi," pozastavila jsem se nad jeho jménem. "Až budeš velký, bude z tebe Armaximus?" zasmála jsem se lehce a popošla zpátky na souš, kde jsem se oklepala přesně v jeho vzdálenosti, takže schytal malou spršku.
"To sestry jsou," ušklíbla jsem se a vyplázla lehce jazyk při vzpomínce na Omoriku, která vyváděla hovadiny a celkově byla trnem v zadnici. "Já ale nejsem tvoje ségra, takže já nudná nejsem. Jsem Háti Eä!" představila jsem se a protože Arminimummaximum nepředstavoval žádné nebezpečí jako třeba Star nebo jiný výrostek, bylo pro mne mnohem snazší sklouznout k řeči a příjemnému vystupování. "Jsem na dobrodružné výpravě! Chceš se přidat?" zeptala jsem se ho bez okolků. Nezdál se až tak špatný.

// Mahtae sever

A už jsem zase věděla, kde jsem. Poznala jsem to podle toho nekonečného modrého blobu na obzoru, jen co jsem vylezla do hor a spatřila svět na druhé straně. "Ale no tak!" povzdechla jsem si téměř až utrápeně, neboť jsemse zavedla vlastní nevědomostí skoro až domů. Shlížela jsem na rodný les z výšky, ale rozhodla jsem se tam nezavítat. bylo moc brzo.
Místo toho jsem zamířila k jezeru,protože jsem se rozhodně s lovem ryb nevzdávala. Proti proudu Mahtaë jsem pokračovala dál a dál, dokud jsem nedošla k jezeru. Bylo tu docela dost vlků, což mě překvapilo. Nechtěla jsem se ale po posledním setkání s pitomečkem Starem s nikým bavit, takže jsem si našla klidný zákrut a tam se snažila lovit ryby. neúspěšně, ale přece.

// Esíčka

Dostala jsem se až k řece. Rozhodla jsem se jít proti proudu a po cestě se napít a pokusit se nachytat si nějaké ryby k svačině. Ryby jsem nikdy nechytala, ale zaujaly mne, jak jsem si všimla jejich stínů pod vodou. Prvně jsem po nich skočila jako kočka, ale to mi všechny uplavaly a protože jsem neměla špetku trpělivosti, pokračovala jsem dál proti proudu, dokud jsem nenarazila na jiné stíny. Zkusila jsem se k nim připlížit jako ve hře a pak po nich skočit. Ucítila jsem jejich slizká tělíčka, jak se mi prosmýkla mezi tlapkami. "Herdek!" zanadávala jsem si a plácla ohonem do vody. Lov mi moc nešel, asi byo mým osudem hladovět. Kdo se mi ale mohl divit, když mě to nikdo nenaučil? Uměla jsem mluvit, chodit, běhat, plavat a spát, ale jak si obstarat potravu?

// VVj

// Liščí nory

Utíkala jsem a utíkala. Utíkala jsem přes velké pláně, které jsem už jednou přecházela. Rychle jsem v nich ztratila orientaci a tak se stalo, že najednou jsem stála uprostřed ničeho a kam jsem až dohlédla, tak jsem viděla jen vrcholky hor. Něco jako světové strany a jižní vítr nebo středozemní povětří mi nic neříkalo, protože jsem byla mladá a nezkušená a tohle byl můj nový život a svět, ve kterém jsme se musela teprve zorientovat, takže jsem prostě nazdařbůh vybrala směr a pokračovala v cestě. Ani jsem netušila, že mířím zpátky na sever k mechovému lesu, kde bydlí Proxima.
Myšlenky na ni ale přišly a já doufala, že ji brzy najdu, abych s ní mohla pokecat. Vlastně to byla moje jediná kamarádka a to bylo trošku smutné.

// Mahtae sever

Odprskla jsem si, odfrkla a přeměřila si toho floutka posledním pohledem. Vypadal skoro až ublíženě po tom, jak jsem mu zmordovala pazneht, ale dle mého si to zasloužil. Akorát se nade mnou povyšoval a jeho blbé kecy mě maximálně vytáčely do běla místo toho, abych z nich byla na větvi, jak nejspíše chtěl.
"Už mi nelez na oči, ty otrhaný pobudo, nebo ti nechám vytrhnout jazyk a useknout nohy. Jestliže ti nenaroste mozek, ani na mě nezkoušej promluvit," počastovala jsem ho ještě ne zrovna dámskou výhružkou a potom jsem se rozešla pryč. Byla jsem tu už zatraceně dlouho a to jsem chtěla poznávat svět, ne dřepět v jednom lese v jedním hlupákem!
Nakonec mi to nedalo a já se musela rozběhnout a utíkala jsem jako vítr. Probíhala jsem mezi stromy, mezi keři a skrze les tak rychle, že jsem si jen koutkem oka všimla, jak po mém boku chvíli utíká liška.

// Esíčka