Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlk se tvářil podiveně, když jsem zmínila svou smečku. Místo mého vzniku, dlouhodobého výskytu a momentálně místo, kam jsem se dlouho nechtěla vracet. Chtěla jsem zkoumat svět! K mému dosavadnímu zklamání ale svět byl docela nuda. To největší dobrodružství při objevování jsem zažila s tátou a tátova přítomnost to objevování dělala sto násobně lepší. Teď jsem byla sama a ani ten hlupáček co si asi zlomil nohy při pádu ze stromu to nevylepšil. To už jsem stihla zapomenout jeho jméno? Armin! trvalo mi to, ale přece!
"No. Rostou tam borůvky," přikývla jsem jenom, protože jsem netušila, co víc mu na to mám říct. Prostě se tak jmenovala no.
"Ne," zavrtěla jsem jenom hlavou. Neznala jsem nikoho jeho věku. "Znám jenom Stara a Proximu a její sestru z Mechové smečky. Roste tam mech," až teď mi došlo, že se ty smečky jmenují opravdu hloupě. Za chvíli se objeví nějaká smečka, která si bude říkat Kamenná, protože tam budou šutry. Trošku jsem se uchichtla při tom uvědomění.
"To je dobře, je to blbec," řekla jsem a protočila panenky. "Já hledám Proximu, ale vím kam mám jít," mávla jsem tlapkou. Já ztracená nebyla.

Odpočívala jsem, ale moje odpočívání brzy nabralo konce, protože jsem zaznamenala, sice na skoro poslední chvíli, ale přece, že se ke mně někdo blíží a nemění směr. Byl to vytáhlý mladý vlk, podobný jako Star. Plná předpokladů a nehezkých vzpomínek jsem se zamračila a lehla si tak, abych na vlka lépe viděla. Jeho milé a slušné vystupování mne nezmátlo, ale přestala jsem se alespoň mračit. očividně někoho hledal, jenže já nikoho takového neznala. "Ahoj a neznám. Z Borůvkové smečky asi nebudou," řekla jsem mu a přejela si jazykem po čumáku. Byla jsem trošku nervózní, ačkoliv já většinou nervózní teda nebyla. "Se ti ztratili?" zeptala jsem se na první prkotinu, co mě napadla. Jasně, že se mu ztratili, jinak by je přece nehledal. Když jsem se na něj ale tak dívala, tak vypadal, že má všech pět po hromadě a nemusím k němu mít takový odstup jako ke Starovi. "Znáš Stara?" zeptala jsem se ho pro jistotu.

// Vvj

Šla jsem od jezera a protože jsem byla sama, docela jsem se nudila. Neměla jsem ráda nudu, protože byla jako těžká deka po prababičce z domova důchodců. Byla trochu vetchá, ale pořád těžká a smrděla stářím a dny, které jenom plynuly, zatímco já pod nudnou dekou ležela a nechávala si čas protékat mezi prsty.
Zastavila jsem se v lese, abych si odpočinula, protože jsem nebyla moc dobře vyspaná a už jsem byla na cestě dlouho. Ani nevím, kdy naposledy jsem spala. Sedla jsem si a opřela se o jeden ze stromů, že si na chvíli odpočinu, než dojdu za Proximou. Pohledem jsem brouzdala po lese a když se ozvalo zavřeštění orla nad mou hlavou, zvedla jsem zrak k obloze, ale nic jsem neviděla. Museli být schovaní.

// Lesík topolů

Vrátila jsem se zpátky tam, odkud jsem přišla. Armina jsem nechala v lese, protože natahoval a nebyl dost chlap na to, aby rozchodil svoje malé bebí. Chvíli jsem měla naději že se sebere a dá dohromady, ale očividně jsem se spletla. Padavka, pomyslela jsem si jenom a napila se z jezera, odkud jsem Armina přitáhla. Jako malý bratr stál za prd, ale naštěstí nebyl pokrevní, takže jsem si z toho moc hlavu nedělala a už zapomněla, že jsem mu něco takového řekla.
bylo načase navštívit proximu a věděla jsem, kde žije, takže jsem začala obcházet jezero a mířila si to na sever.

// Orlí skály

ŘÍJEN 10

"Já vím, mami," přitakal jsem a pak se nechala vysušit teplým fénem, který máma vytvořila a z moji mokré plstnaté srsti udělala načechranou kuličku chlupů. Ani jsem se nemusela snažit a byla jsem čistá, voňavá a krásná. byla jsem vyšší než máma a tak jsem na ni koukala trochu seshora. "Jak se mají borůvky?" zeptala se mě máma. Předtím mě zaúkolovala, abych se zeptala borůvek, jak se mají a jestli jim ni neschází. takhle před zimou se na ně musí dávat větší pozor, hlavně aby neumrzly, protože občas jsou tady zimy kruté. "mají s edobře, lépe než jahody odvedle," řekla jsem jí a myslela si, jak nejsem chytrá. "Jak jako jahody od vedle? \tys byla v Jahoďáku?" vyjela po mně máma.

ŘÍJEN 9

"Aha, tak to je dobře, že tak činíš, dcero," přitakala moje máma hlavou nahoru a dolů tak pompézně, až jí její dlouhé vlasy začala vlát kolem hlavy. Máma měla vždycky nejhezčí vlasy široko daleko. Její dlouhé lokny jí spadaly přes ramena až do půlky hrudi a kroutily se jako hadi u tyče. Měly barvu kaštanů a občas i zrzi dle toho, jak moc byla na sluníčku. Já byla ještě moc malá na to, abych měla nějaké vlasy, takže jsem měla jenom plešku. Jako měla jsem chlupy na hlavě, ale to bylo skoro to samé jako mít pleš. "Čistota půl zdraví a tak, však to znáš," začala mě máma poučovat. Dělala to často, ale už jsem si na to zvykla. Asi to byl její způsob jak ukázat, že jí na mně záleží.

ŘÍJEN 8

"Háti Eä! Kde si jako myslíš, že se flákáš?" zahulákala na mě máma hned z dálky. Zkoprněla jsem a oklepala ze sebe vodu, která ze mě kapala jako z vodní hadice, které někdo zapoměl utáhnout kohoutek. Skoro jsem tady vytvořila mokřady. "Snažíš se mi vytopit barák, ty nevděčná dcero?" vyjela na mě máma znovu. "Mami to byla nehoda, já se jenom myla tady ve vodě, protože jsem byla špinavá!" ohradila jsem se tou první lží, která mne napadla. Rozhodně jsem jí nehodlala říct, že se tahám v Jahoďáku s nějakým usmrkancem. Do toho jí nic nebylo a navíc jahoďáky nesnášela, takže bylo chytré to držet před ní v tajnosti.

ŘÍJEN 7

Konečně se mi podařilo se pořádně vydrhnout a tak jsem mohla vyplavat nahoru a nadechnout se tentokrát vzduchu a ne vody, z které moje plíce ve snu plakaly a já v realitě se topila slinama, ale na tom nesešlo. Vydrápala jsem se na břeh, oklepala jsem ze svého kožichu všechny mořské okurky a doufala, že teď už nevoním jako jahoda. přičichla jsem si k noze a k ocasu a cítila jsem jenom vodu, takže to asi zabralo. A jako na zavolanou jsem mezi stromy uslyšela dupání a zahlédla pidi mini mikro postavu svojí mámy, která byla asi desetkrát širší než vyšší, jak si to míří skrze hadovité stromy přímo ke mně. Polkla jsem a čekala, co bude. Pozná, že jsem byla v jahoďáku nebo ne?

ŘÍJEN 6

Začala jsem se drhnout o kaktusy pod vodou v Ovocné tůňce, abych ze sebe smyla pach jahod, protože mamka byla rasistka vůči jiným druhům ovoce než byly borůvky. Jeden si nevybírá, do jaké rodiny se narodí, no. Trávila jsem teď víc času v Jahodovém lese, který byl nedaleko a tak jsem se vždycky musela umýt, když jsem přišla domů, abych nedostala o dmámy výprask. Od táty bych ho asi nedostala, protože ten byl víc flegmatický a bylo mu všechno buřt. Jako ale mohli být rádi, že se netahám třeba v hruškovém lese, protože tam byli teprve exoti. Vlci tam nosili pankáe a měli piercingy v nose a v obočí a snažili se převrátit jakýkoliv systém, na který narazili. Měli být rádi, že s epotýkám jen s jedincí z Jahodového lesa.

ŘÍJEN 5

Věděla jsem, že uprostřed tohoto divného lesa, kde stromy místo kůry měly hadí kůži, je malá loužička vody, ve které se budu moci umýt. Rozběhla jsem se, až se mi stromy míhaly. A běžela jsem a běžela, dokud jsem neuviděla vodní hladinu. Nadechla jsem se, nabrala do plic co nejvíce kyslíku a skočila jsem přímo do vody. Pohltil mě chlad a mokro a když jsem otevřela oči, uviděla jsem vodu. Byla všude kolem mě. Kromě vody jsem ale viděla i písek, ale to jsem byla už hodně hluboko. Když jsem se nadechla vody, uviděla jsem i vzduch. Byl to divný sen. Doplavala jsem k písku a začala se tam drhnout o kaktusy, abych ze sebe smyla jahodovou vůni, která mi ulpěla na kožichu.

ŘÍJEN 4

Kdysi se mi zdálo, že jsem úplně sama v lese. Procházela jsem se mezi stromy, které měly místo kůry kůži z hadů a měli barvu oranžovou s růžovými tečkami. Opravdu to byly podivné stromy, to se muselo uznat. Chodila jsem mezi nimi a hledala jsem místo, kde bych se mohla okoupat. Měla jsem totiž jeden problém a to ten, že jsem smrděla jako jahody a to bylo naprosto NEPŘÍPUSTNÉ. Zvláště tady v Borůvkovém lese. Skoro až rasistické, dalo by se říci. Musela jsem ze sebe ten smrad jahod co nejdříve smýt, protože kdyby mě chytila máma, tak by mě vyhodila z lesa a pravděpodobně i z tohoto VR chatu, protože jsem smrděla jako jiné ovoce.

ŘÍJEN 3

Zajímalo by mě, jak budou naši rodiče ragovat na fakt, až přijde ten osudný den D a všichni jejich potomci se z kategorie 'žijeme' přesunou do kategorie 'žili jsme'. Mí bratři jsou už trochu popředu, ale s mou životosprávou rozhodně nebudu moc pozadu. Teď jsem se se sestrou domluvila, že spolu půjdeme skočit do sopky, takže asi to zapíchneme obě dvě již hodně brzy. Jestli mě bude něco mrzet tak fakt, že mi nikdy pořádně nevznikla osobnost a taky to, že svět přijde o ten nejhezčí kožíšek široko daleko. Není tu žádný jiný vlk, který vypadá tak božsky jako já. Nikdo nevypadá jako vlk, jako opravdový vlk. Máme tu morče Armina, nějaké husky a pak spoustu divných existencí, které se nedají klasifikovat.

ŘÍJEN 2

Moje máma a táta vypadají normálně, díky bohu. Já jsem ztělesněním naprosté dokonalosti, co se mého zbarvení týče. Omórika je až druhá, ale to jenom proto, že další sourozence údajně nemám. Měla jsem dva bratry, ale protože přestali jevit zájem o aktivitu v tomto životě jsme se všichni rozhodli, že je kolektivně v našich myslích vytlačíme. Jsme hive mind, kolektivní mysl jako obrovská kolonie mravenců nebo nějakých mimozemšťanů. A tak bratry nemám, ale ti taky vypadali normálně, když ještě byli při aktivním živoření. Teď jsem měla vlastně jenom sestru a ta se aktivitě tak blížila asi jako jepice nesmrtelnosti. No, já na tom nebyla taky nejlépe, takže nemám, co říkat.

ŘÍJEN 1

Jmenuju se Háti Eä. To jsou dvě slova, ty nýmande. Moje krev je čistě severská a po mámě a tátovi jsem zdědila tenhle mega ultra hustý a špičkově zbarvený kožich. Kdybyste mě porovnali s ostatníma vlkama z tohohle poloostrova, tak zjistíte, že vypadám nejvíc normálně. Nejvíc jako vlk. Viděli jste ty příšery, co tady chodí? Ty abominace? ty hrůzy a ztělesnění módního faux pas? Tak kupříkladu; exhibit A: Arminius. Armin vlka absolutně nepřipomíná, kdybyste si stáhli jeho kůži a pověsili ji na zeď. Jestli něco připomíná, tak přerostlé morče. Ta kombinace barev je naprosto příšerná a prosím ten přechod na jeho zadku z šedé na hnědou? Ukázkové morče. Kdybych byla jeho budoucí partnerkou, odmítla bych se s ním rozmnožit.

Armin ležel na zemi a vypadalo to, že bude bulet, ikdyž se snažil nebulet. Jeho smůla, neměl padat ze stromu jako uschlá švestka. Nakonec se ale přetočil na bok a pokusil se vstát. "A ty se divíš? neumíš ani padat," odbyla jsem ho a nehrotila ho. Já jsem padat uměla a tak jsme nechápala, proč je někdo takový mamlas.
"Tse, proč se vztekáš," zakroutila jsem nechápavě hlavou, když po mně vyjel. Choval se jako malé děcko a to jsem si myslela, že ho můžu brát za bráchu. Kdyby doopravdy byl můj bratr, tak by nebyl taková padavka.
Postavil se, ale zase si hnedka sedl na prdel s tím, že ho bolí noha a začal mi ji strkat před čumák. "Kdybys nebyl taková padavka, tak tě nic nebolí," řekla jsem prostě. "A co jako? Mám ti bebí pofoukat jako maminka? Vzmuž se trochu, ty padavko," odfrkla jsem si a udělala několik kroků pryč. "Já jdu. Kam jdeš ty je na tobě, ale foukat ti bebí nebudu, nejsem tvoje máma," zahučela jsem na něj a rozešla se svižným krokem pryč.

// někam