Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 5/5

Znala jsem lesy. Znala jsem lesy bukové, kde byla divoká prasata a srnky. Znala jsem lesy dubové, kde byly hlavně veverky a jiní hlodavci, co dokážou jednomu dost pít krev. Znala jsem lesy jehličnaté, kde toho teda moc nebylo, pokud teda zrovna nebyl podzim po dešti a nerostly tam houby, ale houby rostly vlastně i v lese stromovém. Lesy a lesy a lesy a lesy. Jeden by si řekl, že se vlk lesů přejí a ona je to vlastně pravda. Nebavilo mě už chodit do lesů a mnohem raději jsem chodila mimo lesy. Mimolesní oblastní byly tak jiné, tak... Pusté lesů, až mi to občas vyráželo dech. Absence těch dřevnatých noh byla okouzlující a ikdyž se občas jednalo o holé pláně nebo jen o obrovitánskou kaluž, pořád to bylo lepší než les. Když jsem byla malá, dosáhla jsem vrcholu v poznávání lesů, když jsme vylezla až na špičku stromu. Víc jsem o lesech vědět nemusela a vlastně ani nechtěla.

// Loterie 4/5

// Feline 3/10

Feline se mě zeptala, jestli jsem nějakou příšeru už vůbec viděla. Anebo jsem nějakou přemohla. Zamyslela jsem se. "Eeeeee," vylezlo ze mě zdlouhavě a musela jsem se poškrábat na hlavě, abych si pomohla. "Ne. Ale to nevadí! Bude to moje první velké vítězství!" vyprsila jsem se. Z Feline pak vypadlo, že je vlastně jenom na procházce. Princezna taky nebyla, ale to jsem se nedivila, nikdo tu nebyl princezna. Byla jsem tu jenom já a Feline, která mi věřila skoro všechno. Skoro. No a co kdybych nějakou příšeru opravdu porazila? Hmm? To by jí teprve spadla brada!
"Hele a nechceš porazit nějakou příšeru se mnou?" navrhla jsem jí vesele, protože to znělo mnohem zábavněji než porážet monstra temných sil sama.

// Loterie 1/5

Proxi mne asi úplně nepochopila, protože mi navrhla, že mě za Životem vezme. udělala jsem obličej nafrněného děcka. "Nechci, díky. Já ho vidět nechci," řekla jsem jí. "Radši bych viděla sopku nebo něco zajímavého," dodala jsem.
Asi jsem byla svědkem něčeho důležitého, ale mne se to netýkalo, takže jsem se logicky rozhodla vložit do situace nejapnými žerty. Proxima se zasmála, ale Launee ne. Ale aspoń mě nepeskovala, chovala se, jako kdyby šlo o úplně obyčejnou větu a to bylo vlastně fajn. "To je vážně hodně. Vypadáš ale mnohem mladší. Tipovala jsem ti tak dvanáct," řekla jsem, protože pětiletý rozdíl nebyl zanedbatelný.
"Dobře, měj se, Launee," rozloučila jsem se s ní bez vykání, jak nás poprosila a zamávala ocasem o něco horlivěji. Pak se zase ustálil do stejného rytmu jako předtím. "Jsem cestovatel těďkom, víš?" začala jsem na Proximu hned mluvit. "Chodím po světě. A tak. No," moc jsem toho teda ještě neprochodila, ale to nevadilo. Někde s ezačít musí.

// Loterie 3/5

// Feline 2/10

"Ale prosimtě," zaculila jsem se na Feline, když se plácla do čela. "Všam se už známe!" zazubila jsem se na ni a zamávala ocasem. Snažila jsem se ji trošku víc rozproudit, prišla mi jako tichá kaluž a já do ní potřebovala skočit a udělat nepořádek. Pořádně si užít! Feline byla jakota kaluž tichá, nudná a jenom odrážela vše zajímavé, co bylo kolem ní zase od sebe. Skoro jako kdyby odpuzovala zábavu.
Ha! moji báchorku sežrala i s navijákem, konečně jsme se někam dostávaly. "No na dobrodružnou výpravu! Je jedno kam, hlavně ať zažiju něco nebezpečného, překonám zlou příšeru a vrátím se jako hrdina!" řekla jsem jí nadšeně polohlasem a vlastně... Vlastně jsem nelhala. Byla jsem mimo smečku právě proto, abych objevovala svět a tohle bylo vlastně to, po čem jsem toužila. "A co ty děláš mimo Sarumen? jsi taky v utajení?" zeptala jsem se jí a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo náhodou nešpehuje.

20 oblázků na Styx díky

máte to tam, pani ✨

// Loterie 2/5

Vlčici jsem trochu upozadila, když se objevila Proxima, ale určitě to nebyl hřích. Vždyť jsem se shledávala s mou nejlepší (a jedinou) kamarádkou. Přátelsky jsme se poštípaly a objaly, než jsme zaply motory v papulích a jely slovní závody.
"Jo, já vím, to je ten, Život! S tátou jsme za ním šli, ale nikdy jsme tam nedošli. Místo toho jsme potkali Wizku a pak šli domů. Takový zbytečný výlet, hele," zhodnotila jsem svůj první a pravděpodobně i poslední výlet s tátou a hodila to za hlavu. Byla jsem ráda, že jsem alespoň s ním mohla trávit čas, když už nic. Zbytek rodiny jsem už nepokávala vůbec, tak jsem měla pěkně vzpomínky jen poskrovnu.
"Nó to..." sama jsem nevěděla, kdo ta vlčice je, takže jsem byla ráda, když se představila sama. Nadzvedla jsem obočí a prohlédla si ji. "To musíš být prastará," usoudila jsem, protože Mechová smečka existovala od té doby, co jsem byla mrně a to to vedl Saturnus a ten už byl starý. Babička Launee musela tedy být víc než to. Pravěká skoro až. Potutelně jsem se uchichtla a loupla po Proximě modrýma očima. "Tak stará, že slyším, jak jí chřestí kosti!" pošeptala jsem jí se smíchem.

// Loterie 3/5

Koukala jsem na vlčici a přemýšlela, jak jí říkat. Byla to taková starší tetka. "Jinak jsem Háti," představila jsem se jí zkraceně, ačkoliv druhá část mého jména byla výslovností jen jediné písmenko. "To jste tady na návštěvě?" zeptala jsem s ejí nechápavě, když řekla, že Proximu nezná. Střihla jsem ušima a vlastně jsem víc ani říkat nemusela, protože zmiňovaná si to mířila k nám bleskurychlý během, až sníh odletoval do všech stran.
"Próxo!" zazubila jsem se vesele a popoběhla jí naproti, až jsme se hrudníky srazily a spadly spolu do sněhu. Se smíchem jsem se do ní zamotala a vesele ji počastovala několika ňafnutími do tváří, než jsem ji osvobodila. Můj ocas nastartoval motor a od této chvíle sebou mírně houpal ze strany na stranu veselím. "Jak se máš? Wow, ty máš barevný drápy!" užasla jsem a ukázala na její tlapky. "A vozdobu!" ukázala jsem zase na její ucho.

// Loterie 5/5

Čekala jsem u stromů a říkala si, že to Proximě trvá nějak moc dlouho. Vydechla jsem z tlamy páru a chvíli si hrála na lokomotivu, než jsem uslyšela hlas. Modrýma očima jsem loupla po hnědé vlčici, která se na mě usmívala. Zazubila jsem se na ni zpátky. "To teda," řekla jsem přátelsky. "Zítra ale sněžit přestane, tak to bude dobré. I sluníčko bude," předpověděla jsem moudře. Ani mi to nedalo moc práce. Prostě jsem to tak nějak tušila, počasí bylo snadno předvídatelné.
"Oh, díky," mávla jsem potěšeně ocáskem, když mě pozvala hlouběji do lesa. Ptala se mne, jestli něco nepotřebuji, ale opak byl pravdou. Byla jsem jako stavěná na tohle počasí, oba mí rodiče byli rození seveřani, takže mi vlastně bylo teplo a byla jsem i v suchu. "Ne díky, je mi fajn," zakroutila jsem teda hlavou. "Jdu za Proximou," řekla jsem a trochu zvýšila hlas v otázce, jestli ji náhodou taky neviděla.

// Loterie 4/5

// Orlí skály

Ikdyž byl celý les pod sněhem, stejně vůně mechu a podmáčenosti lesa nešla zcela potlačit. navíc jsem rozeznala zdejší trojici stromů, kterou jsme viděla posledně. Máma mi říkala, jak se na území cizích smeček chovat, takže jsem chvíli chodila kolem hranic a přemýšlela. Proxima mě ale zná a Saturnus a Sheya taky, tak snad jim nebude vadit, když půjdu rovnou do lesa, ne? zamyslela jsem se, zatímco mne šlehal vítr do tváří.
"Au aua uuu!" zavyla jsem tedy a vešla dovnitř. Nešla jsem moc daleko, jenom tam, kde na mne nefoukal tolik vítr. Schovala jsem se za jeden z větších stromů a čekala, jestli za mnou někdo přijde. Úplně se mi nechtělo hledat Proximu v jejím lese.

// Loterie 3/5

A jak jsem řekla, tak se stalo. Zima přišla a začalo být hůře. "Tak se měj. A hodně štěstí," rozloučila jsem se s tmavým vlkem, než jsem si ho naposledy prohlédla. Kdo ví, kdy se s ním zase setkám. Možná už nikdy a třeba hodně brzy.
Přemýšlela jsem, kam zamířit teď. Chtěla jsem jít za Proximou, ale zároveň jsem rodičům slíbila, že se domů stavím a tohle bylo příhodné období. Zima ale určitě bude trvat i déle a tak krátká návštěva u Proximy určitě nebude nikomu vadit. vydala jsem se tedy na cestu na sever. Prodila jsem se skrze sníh a přemýšlela, že by se mi hodil někdo, kdo by dělal pluh, protože jsem byla docela malá. Chtěla jsem být vyšší a mít dlouhé nohy, ale asi jsem si o tom mohla jenom nechat zdát.

// Mechový lesík

// Loterie 2/5
// Feline 1/10

Asi jsem trefila správného týpka, protože vlčice mi hned popsala další drobnosti. Ty jsem si sice už nepamatovala, ale to nevadilo. Dělala jsem si z ní docela potom srandu, ale asi mě nepochopila. Přestala jsem se teda šklebit a vydechla. "Dělala jsem si z tebe srandu, ty moulo," řekla jsem lehkovážným tónem bez náznaku urážky v hlase. Nemyslela jsem to zle, to opravdu ne. Feline byla jen trošku moc vážná na můj vkus.
"Oh, já jsem Háti Eä. Moje máma s tátou šéfujou Borůvkové smečce, takže jsem vlastně princezna," řekla jsem a zase jsme ji tahala za čumák. Nemohla jsem si zkrátka pomoci. "Ale já jsem teď na dobrodružné výpravě, takže mi nemusíš říkat princezno. Jsem totiž v přestrojení!" řekla jsem vážně, jako kdyby šlo o něco velmi tajného.

Feline 2/10

Aha, tak to jsem se dobře sekla. A to to vypadá úplně jako Borůvkový les… Huh, všechny lesy v zimě vypadají stejně, kdo se v tom má zatracené vyznat… pomyslela jsem si pouze, když se ukázalo, že Feline je z úplně jiné smečky. “Eeee, Sarumen neznám, asi. Nevím, možná?” podrbala jsem se zadní nohou na bradě a posadila se do sněhu, který mě vůbec nestudil. Byla jsem zimní tvor totiž.
“Adiram jo?” zopakovala jsem po něm a přemýšlela. “Ajo, už vím! To je ten hnědej. Hej viděla jsem ho jen jednou, docela smrděl,” zašklebila jsem se a naklonila se k Feline a hlasitě si k ní přičichla, jestli smrdí taky. “Ah, tak to máš dobrý. Nezdědilas to po něm!” zasmála jsem se a podívala se kolem, jestli zjistím, kde jsem. U jezera, bezva.

Feline 1/10

Moje cesta vedla kolem Borůvkového lesa. Nehodlala jsem se domů ještě vracet, ačkoliv už přišla zima a to znamenalo, že úkryt, bezpečí a pohodlí smečky by mi teď více než prospělo. Navíc všechno bylo pod sněhem a byla nuda venku cestovat. Možná bych se mohla na zimu stavit. Sopka počká, usoudila jsem a zamířila k lesu. Všimla jsem si, jak od lesa někdo jde. Malá stříbrná vlčice, které jsem šla naproti. "Ha! Nazdar! Ty seš z Borůvky? A čí seš? Aranel? Jen vona měla mít děcka, co vím," vychrlila jsem na vlčici a zastavila kousek od ní. Prohlížela jsem si ji a sama jsem mile mávala ocasem. vypadala docela mile a já bych ráda měla nějakou normální kamarádku. Další. Měla jsem jen Proximu.

Vědoucně jsem se na něj podívala, když trefně poznamenal, že takov život musí být nuda Fabulovala jsem ho, jen co je pravda, ale teď jsem se rozhodla mu odpovědět popravdě: "Je.A právě proto jsem teď na cestách za dobrodružstvím." Obdarovala jsem vlka jedním skromným úsměvem, kterých jsem vskutku moc neměla a spíše jsem se tvářila jako kus ledu. Seveřanské geny se nezapřou.
"Jestli ho potkáš, tak mi vyřiď, že příště mu ukousnu něco jiného, než jen ucho," řekla jsem tónem nadějné adeptky na pozici zdravotní sestry pro mentální instituci. "Minimálně bych jim mohla říct, že je hledáš, když bych je potkala," dodala jsem, ale oba dva jsme se tak nějak smířili s tím, že tohle naše setkání bylo asi první a asi i poslední. Rozloha světa a toulavé tlapky nám moc nepřály a já navíc neviděla důvod proč vlka přímo hledat, ikdybych o Nellym a Nageshi něco zjistila. Byl pro mě cizí do okamžiku, než se představil jako Alkairan. "Háti Eä," představila jsem se zpátky jednoslovně.
Začal padat sníh, zima byla tady a toho si všiml i Alkairan, který chytil jednu z vloček na jazyk. "Tsch," odfrkla jsem si pobaveně a jenom mávla tlapkou, protože nějaké skopičiny mi nevadily. "Měli bychom se rozloučit, jestli chceme ještě někam dojít. Kdo ví, jaká zima bude a co nadělí," upozornila jsem vlka a zvedla se k odchodu. Chtěla jsem jít za Proximou do lesa a už to bylo jenom kousek, alespoň jsem doufala. Tímhle směrem jsem k ní ještě nešla.

"Jo. Narodila jsem se tam. Moji rodiče jsou alfy," řekla jsem a nenechala si ujít příležitost se vytahovat. Zvedla jsem hrudník a podívala se na vlka skrze přivřená víčka. Bůhví, co byl on zač. beztak nějaká špinavá lůza. Moje domněnka se mi ihned potvrdil, když požadoval vysvětlení ohledně fungování smečky. "Funguje tak, že tvoji rodiče jsou alfy a všemu šéfují. Pak je tam nějaká Aranel a Awarak, kteří je zastupují a pak je tam zbytek, co pomáhá. Co dělá, co se mu řekne. Ale když seš přímý potomek alf, tak to dělat nemusíš. Můžeš si dělat, co chceš a všichni tě mají rádi," vysvětlila jsem mu a trochu ho tahala za nos. Od svého namyšleného tónu jsem ale neupustila po celou dobu, co jsem mu to říkala, ačkoliv jsem to nemyslela vážně.
"Protože - jo. A pořád se mi posmíval, že jsem menší než on. Dala jsem mu pak do držky, hned zklapnul," zasmála jsem se. Teď jsem už zase zněla normálně. nebyla jsem žádná nafoukaná princezna, byla jsem obyčejná vlčice, která se nebála ostatním říct, co má na srdci. "Dejme tomu," pokývala jsem hlavou pouze, když mluvil o štěstí. "Možná by ses měl zeptat v jiných smečkách, jestli je tam neznají. Můžu se zeptat Proximy, ale nevím, jak bych ti to pak dala vědět, jestli bychom se ještě vůbec setkali," ušklíbla jsem se. Snaha pomoci tam byla, ale realita byla taková, že Gallirea byla rozsáhlá a vlci se snadno a často míjeli.