Příspěvky uživatele

Mít ostré zoubky se zatím dobře osvědčilo. Bylo snadné s nimi štípat ostatní a dokonce se dostat i do zmrzlé slupky pomeranče, který se ale ukázal jako zhoubný. Nyrana to zabilo a Dráze málem taky, ale ten byl robustnější než ostatní sourozenci a v jejích očích byl Dráz tím silným bratrem. Necítila se jako prvorozená, rozhodně neměla potřebu na ostatní dohlížet. Nemohla si jich ale nevšímat. Omórika totiž dělala, jak strašně dobrý pomeranč je a přitom nebyl. “Kecáš! Kecko, kecko, kecko!” posmívala se jí, když i ona se snažila na sobě nedat znát svou nechuť. Pak už si to ale na led mířila máma, kterou Háti sledovala s téměř posvátnou úctou. Její máma byla… No zkrátka něco extra a bylo by od ní neslušné si myslet cokoliv jiného. Chtěla být jako máma. Chtěla být… Zkrátka jako ona. Se smíchem sledovala, jak matinka háže její sourozence do sněhu a pochechtávala se, dokud na ledu nezbyla úplně poslední. Jakmile přišla řada na ni a máma se k ní hravě sklonila, stáhla uši a rozhlédla se doleva doprava, kam by se před tou medvědicí schovala. Pokusila se odrazit do ledu, ale akorát sebou švihla na zem a doplula jako zatoulaný puk přesně mezi tátovy tlapky. Vzhlédla a s širokým úsměvem začala vrtět ocasem tam a zpátky, když se chundelatý obr objevil nad ní. Chtěla být i jako on. Oba její rodiče byli extra, nedokázala si vybrat. “Jo! A co loví ovoce?” souhlasila a vybafla na otce s otázkou, která se jí formovala v hlavě od mámina vysvětlování. “A my máme taky slupku?” zeptala se a ostrými zoubky se jako piraňa zakousla tátovi do prstů. Nebyla ke hořký a tak ho pustila. Byl jen chlupatý.
Když se k ní pak táta sklonil, pozorně poslouchala. Zlatýma očima si potom začala mezi sourozenci vybírat oběť, zatímco její tlamka už zase vypouštela otázku: “A proč?” Vlastně na odpověď ani nečekala a začala se plížit k Nyranovi, který byl z celé situace i nadále zmechucen a zmučen. Možná právě jeho nesoulad s okolím ji přilákal. Skočila bratrovi za krk a chytila ho za ucho, které nekompromisně začala tahat. “Máš!” křikla, když jo pustila a začala se přesouvat po ledu pryč. Drápky jí ťukaly o hladký led a netrvalo dlouho a už si to jela zase po břiše, tentokrát směr máma. Mezi jejíma nohama by se ale mohlo dát dobře schovat.

Bylo to jako kouzlo. Oproti jeskyni - teplé, nudné, plné kožešin a prázdného uzavřeného prostoru - byl venkovní svět hotovým snem! Nic zde nemělo konce, bylo zde chladno, do tlapek studilo, do čumáčku zebalo a chlad se zakusoval ostrými zoubky i do vlčecí srsti. Ale to nevadilo. Kouzlo prvního výletu ven nemohlo nic zkazit. Tolik vjemů, tolik věcí! Vysoké a dlouhé čagany táhnoucí se až k nadhlavové modři, chladná a klouzavá podlaha a bílé chuchle tak vysoké, že se skrz ně nedalo pomalu jít bez pomoci větších vlků.
Stát na dvou nohou na klouzavém povrchu bylo složité, ale rozhodně ne nemožné. Nejsnadnější bylo si sednout na puťku a předníma nohama se odrážet kupředu. “Co to je, co to je!” hulákala už z dálky, aniž by se snažila o zdvořilý tázavý tón, zatímco si to šoupala k bratrům dobývající se na nějakou oranžovou věc v ledu. Ani ona neodolala a narvala svou hlavu vedle Dráze a zakousla se štěněcími zoubky do oranže v ledu. Zoubky se začaly prodírat skrze zamrzlou kůru a odrýpávat kousky oranžového glóbu do tlamky, kde se zmrzlá hmota pomalu rozpouštěla a získávala na chuti.
“Fuúj!” vyplázla znechuceně jazyk a začala vyplivovat hořké cancoury, které dolovala mezi zuby. “Fo to e?” zeptala se se zkřiveným obličejem do éteru, zatímco nadále plivala. Však on někdo odpoví. Vždycky se někdo ozve.