Gallirea - Příspěvky uživatele

Erlend mohl hlavou vrtět do sytosti, ale Háti si toho nevšímala. Nebo spíše... Se postavila na hlavu. Už se jí v ní totiž rodila nějaká kulišárna zavánějící spálenou slaninou. "Ne? Neuhodil blesk? Aháá, chápu! Dnes je den opaků!" zazubila se na něj jako vystřelující čertík z krabičky a vyběhla na závod.
Závod byl u konce, veverka v tahu a Omórika se tvářila jako největší kakabus pod sluncem. "Závod? Ah... Vyhrála si," odtušila Háti nepřítomně. Nezajímal jí nějaký hloupý závod. Zajímala ji ta veverka, o které mi Erlend neřekl! A teď se tvářil, že nemůže mluvit. "Ukousl ti někdo jazyk? Uka!" zapitvořila se na vlka a tlapkou ho plácla po čumáku. Teda, pokusila se o to, ale byl moc vysoko a ona se div nepřekotila na zem jako nevyvážená trojnožka. Erlend několikrát naprázdno klapl čelistí a ona si všimla, že tam jazyk má. "Máš ho! Musíš s ním hýbat, pak mluvíš," poučila chytře němého. Do toho ji sestra začala dloubat a šeptat jí tajnou pravdu. Háti se rozšířily oči, kterými potom úkosem sjela Erlenda i s tou jeho tajemnou korunkou. "Určo!" souhlasila s ní, ale začalo ji něco trochu hlodat. Možná svědomí? Ne, to ještě neměla!
Riki i Erlend souhlasili s výlezem na stromy a Háti spokojeně přikyvovala sestře. Ano, teď si o veverkách řeknou, když nějaké uvidí. Na Rikino pobídnutí i druhá chlupatá koule chaosu vystřelila do lesa hledat dobrý strom na lezení. Riki jeden našla a Háti souhlasně zavýskla a sledovala, jak se její bojovná sestra rozbíhá a chytá jedné z větví zubama. Háti si soupla pod ni a zkusila vyskočil a chytit ji za ocas. "Visíš tam jak šiška! Haha, šiško!" smála se Háti vesele a otočila se na Erlenda, kterému z nich už musela jít hlava kolem. "Uvedneš mě nahoru? Tam? Tam!" zeptala se ho a ukázala na jednu z větví, které byly dost silné na to, aby udržely vlče. "Prosím?" dodala a vykulila na bratrance štěněcí očka, ve kterých se odrážela celá obloha.

Co mohl Erlend tak velkého sníst, že tak vyrostl? Háti zvědavě nakrucovala hlavičku, když se jíto dlouhán snažil vysvětlit pantomimicky. Proč jí to prostě neřekl? Lehce se zamračila. Dosud si jeho nemluvnosti nevšimla, sama totiž se sestrou mluvila i za něj. "Do tebe uhodil blesk? Dvakrát? Žůžo! Já chci aby do mě taky uhodil blesk!" očka se drobné vlčici rozzářila skoro maniakální touhou být vyšší než samotný Erlend, ačkoliv její genetický kód jí nemohl nabídnout víc než jen výšku její matinky. To ale Háti nevěděla.
Závod byl legrace, dokud legraci nevyrušila veverka. Po představení se Háti na to nebohé zvíře ještě chvíli dívala, dokud se k ní nepřipojil Erlend. "Erlende, co to je?" zeptala se drobná vlčice a otočila hlavu na velikána, ale to už slyšela křik Omóriky, která na ni hanlivě pištěla z cíle. "CO JE?" zaječela Háti zase zpátky, což ale veverku vyplašilo a ona zmizela ve větvích, takže ještě než Riki došla, bylo po zábavě. "No teď už nic," zabručela Háti a sklouzla tlapkama ze stromu. "Bylo tam zvíře. Zrzavé. S huňatým ocasem. Erlend mi nechce říct, co to bylo," nakvašeně po bratranci mrskla pohledem. "Myslíš, že to byla ta kouzelná zimní veverka? Jak říkala máma?" zeptala se Omóriky zvědavě. "Taky bych chtěla lozit po stromech, najdeme si nějaký strom a vylezeme na něj!" navrhla nadšeně. Závod se jí už dávno vykouřil z hlavy.

Máma sice byla vedoucí celého tohoto kempu, ale nemohla mít oči přece všude. Háti se na mámu otočila, ale její rodič jí nevěnoval ani krapet pozornosti. Měla toho tolik na práci, natož ještě řešit nějaké prkotiny ohledně její potomků, kteří se rozhodli dát si závod s tím nejdelším vlkem na planetě. Tady by asi ani mámin přísný pohled nepomohl.
"Nemůžeš se na mámu ve všem spoléhat," zakroutila Háti znalecky hlavou. Byla přece už velká holka a musela se o sebe umět postarat sama. Co o to, že ještě před pár minutami mámě seděla mezi nohama a nechtěla se s Erlendem ani jít seznámit.
"Myslíš, že budeme někdy taky tak velký?" nahodila zamyšleně Háti a zaklonila hlavu vzhůru k Erlendovi. "Co jsi snědl, že ses tak vytáh?" zeptala se bratrance. Nemohl přece vyrůst jen tak z vody, nebyl kytka! Máma jí už o koloběhu života a energie povídala, takže se dostala k logickému závěru - Erlend něco velkého snědl a pak vyrostl. A ona to teď chtěla taky.
"Ale byl to tvůj nápad," vyplázla na sestru jazyk. Podívala se potom na cíl, který Erlend vybral a ještě po něm několikrát mrkla očkem, jestli dodržuje její ustanovení. Jenom tři nohy! Jak vtipně hopkal. Hihňala se, ale to už Omórika vystřelila jako divý blesk kupředu. "Já ani nepočítala, to není fér! OMÓRIČIZNO!" zaječela Háti vztekle, ale rozběhla se za sestrou a začala nahánět její kvedlající oháňku. Pak se ale začala smát a jak se blížil cíl, začala zrychlovat. Koutkem oka si pak všimla, jak něco proběhlo po stromě vedle ní. Prudce zabrzdila, až za sebou zanechala dlouhé stopy, a rozcupitala se ke stromu, o který se opřela předníma tlapkama, zatímco hlavinku zakláněla vzhůru. Na stromě byla veverka. Zrzavá jako ta nejzrezlejší trubka a stejně zvědavá jako Háti. Shlížely na sebe dost dlouho. "Ahoj, co jsi zač?" zeptala se jí Háti slušně. "Já jsem Háti," představila se ještě, aby nebyla za neslušandu.

"Ale on je větší, prohrajeme!" pískla Háti nešťastně. Nesdílela Omóričin optimismus a naivitu, viděla něco přesně tak, jak byly. Erlend byl dospělý vlk a ještě k tomu dlouhán, jeden jeho krok byl jako čtyři její. Jakou šanci na výhru by měla? "To už máme větší šanci při hraní na schovku," dodala, než se k vlkovi vydala, aby se ho zeptala, jak to s ním teda je. Na doporučení Omóriky na Erlenda navíc zcela schválně víc zírala a valila bulvy, až cítila chladný vzduch ji šimrat na slzičkách v koutcích očí, které se tam hromadily, protože nemrkala.
Erlend jenom pokýval hlavou. "Není to brácha, je to bratranec. Ale je to asi něco jako brácha?" odpověděla Omórice a položila tlapku na Erlendovu nohu. "Riki chce hrát na závody," oznámila mu, ale už se nezmínila o tom, že sama ve výhru nevěří. Chtěla ségře udělat radost. "Ale... Ale není to fér, takže ty můžeš utíkat jen po třech," oznámila mu a plácla Erlenda po přední noze. "Tak, teď ji máš jako bolavou a nemůžeš na ni chodit," zazubila se. Bylo to jenom jako přece! A takhle měly s Riki větší šanci na úspěch. "Kde bude cíl?" zeptala se Erlenda a Riki a zamávala lehce ocasem. Začínalo se jí to líbit, ale nesmělost ji neopouštěla. Nechtěla se ještě úplně přestat před Erlendem hlídat.

Ztráta zubu rozhodně byla malou katastrofou a maličká se nechala od mámy prohlédnout a vysvětlit si, jak to s těmi zuby chodí. "Ale tak velký tesák se mi do pusy nevleze! Bude mi trčet ven a Omórika se mi bude smát!" breptala plačtivě Háti, neboť ta představa byla opravdu příšerná. nechtěla vypadat jako magor, jako trouba s jedním velkým zubem! Kdo to kdy viděl? "Nemám ho!" řekla Omórice, která se začala zajímat. Dokonce i otevřela tlamičku a ukázala jí díru, která po zubu zbyla.
Zůstala schovaná mezi máminýma nohama, které tvořily ochrannou zeď kolem ní. Cítila se tak víc v bezpečí před tím cizincem, který se na ni tak vřele culil. Vzhlédla k mámě, která ji napomenula a sklopila uši. Naštěstí to nebylo jenom kárání. "Ale když... Když on jen tak kouká," zašeptala mámě, protože to neměla říkat nahlas. Chovat se slušně, poznat se s jinými vlky, znělo to jako kdyby se jí máma chtěla zbavit navždycky. Nejistě se ještě na Erlenda podívala zpoza máminých nohou a nakrčila varovně čumáček. To už se ale Omórika jala sestru utišovat. Plán s pomerančem zněl dobře. "Já si s ním nechci dát závod," zabručela drobná Háti a podívala se na svoje drobné tlapky. Byla zakrslá, krabicová velikost. Oproti té dlouhonohé příšeře Erlendovi by neměla šanci. "Ale dobře. Kdyžtak mu ten pomeranč dám," souhlasila nakonec a spiklenecky na Omóriku mrkla. Otřela se mámě o nohy a opustila tak bezpečí jejího přístřešku, aby se vydala k Erlendovi. Zastavila se kousek před Erlendem a Aranel, dvěma skoro němými vlky a zhluboka se nadechla. "Aho-... Dobrý den," pozdravila je slušně, jak jí to máma povídala. Aranel se jí líbila ještě méně než Erlend, takže zamířila k dlouhánovi. "Takže ty jsi bratranec. To je něco jako brácha? Takový větší brácha?" zeptala se ho a prohlédla si ho od paty až po špičky uší. Musela notně zaklánět kebuli, aby na něj vůbec dohlédla.

// vyhlídka

Mámino vysvětlování tentokrát bylo k věci. Sice bylo slov hodně, ale ona nebyla už tak malá, aby je nepochyila všechna. Hned se cítila o něco lépe. “Ty můžeš,” řekla mámě, když na ni použila magii. Maminka mohla, maminka měla pravomoce. A taky chtěla pro ni jen to nejlepší.
Z máminých zad byl svět o něco menší, ale co teprve, když se vyhoupli do nebes. Samozřejmě první věc, kterou Háti provedla, byl kamikadze seskok z bezpečí do prázdnoty. S veselým jekotem ucítila prázdnotu všude kolem sebe. Než ale stihla říct ahoj životu a setkat se se zemí hluboko pod sebou, mámina magie ji přitáhla zpátky na její záda a přimáčkla ji k nim, aby se nic podobného nemohlo udát znova.
Naštěstí ji myšlenky na doborovolný seskok do prázdna rychle přešly, protože se blížil první mrak. S chichotem otevřela svou papulku úplně dokořán a nechala vlhkost, aby ji zavalila všechny smysly. Nezavřeal totiž ani oči a nezadržela dech. Udusit se naštěstí neudusila a rozmrkání vyřešilo i náhlé zamlžení zorného pole. Co bylo ale nejdůležitější? Chuť přece! Párkrát mlaskla, aby si pořádně poválela mračnou chuť na jazyku. “Chutná to jako… Jako dobrodružství!” rozhodla se přirovnat chuť k něčemu netradičnímu, k pocitu. Proletěli ještě několika mraky a ona znovu otevřela tlamku a několik mraků se pokusila rozkousat, avšak její jehličkovité zuby jen cvakaly naprázdno mámě za krkem. S jedním kousnutím se ale ozvalo zakňučení. Jeden zub ji bolel a když skousla, nejspíš si s ním pohnula. Jazykem si do toho zubu šťouchla a ejhle, zub jí vypadl z tlamy a spadl dolů z mámy do propasti pod nimi. “MAMI MŮJ ZUB!” vyjekla najednou a div by se za zubem nevrhla, kdyby ji vítr nedržel v bezpečnostní sedačce.
Dosedli na zem a máma začala značkovat. Háti zůstala sedět na mámě, protože se jí nechtělo šlapat za ní. A hlavně taky ztratila zub a rýpala se v díře po něm. Po chvíli ji to ale přestalo bavit a seskočila do sněhu, který konečně převyšovala. Rostla jako z vody. Omórika zkoušela výt a vybízela sestru, sť to zkusí taky. “Hmm, juu…” vylezlo z Háti ne zrovna dvakrát nadšeně. Narozdíl od sestry se příliš nerovhnika v hlasitých zvucích. “Je to hrozně nahlas,” postěžovala si a přikryla si jedno ucho tlapkou, když Riki vyla. Její dlouhé kvílení se jí opravdu nezamlouvalo. Samotná se tedy o vytí nepokoušela. “Co když nechci Betaranel potkat?” její odměřenost nebrala konce. Vypadalo to, že bude mít nejspíše problémy se socializací. Znala jen svoji rodinu a to jí vlastně stačilo.
Pak se objevil nějaký bílý vlk s korunkou na hlavě. Přirozená věc. Riki jí přímo vzala slova z tlamy, takže se Eä ani nenamáhala a jednoduše zalezla mámě za přední nohy. “Proč tam blbě čučíš?” zeptala se místo pozdravu.

O výkladu zvířecí anatomie si maličká Háti myslela jen to, že je to nejpoštěstěnější vlče pod sluncem, neboť její máma věděla skutečně všechno. Jestli ona nebyla největší z alf, tak potom kdo? Nemohl na světě být nikdo chytřejší než její máma. Plně koncept vaku nechápala, natož žaludku, ale vstřebat tuto informaci pro ni bylo přirozené a velmi snadné.
Na kořeny rostliny koukala taky velmi zvědavě a poslouchala mámu. “Takže kytky v noci nespí, pořád mají otevřené oči,” zopakovala po mámě to, co z toho pochopila a vyvalila na ni svá velká medová kukadla tak, že se v nich snad odrážel celý vesmír.
Zásah magie dědy Mráze Háti zanechal v nehezkém rozpoložení, protože uzamknul některé její emoce a odmítl jí cítit se smutně do konce zimy. Snažila se mámě vysvětlit tuto situaci a potom poslouchala. “Ne, to není ono,” zakabonila se mladá dáma, ale nechala matinku mluvit. Přecijen jí její slova přinesla další nová zjištění. Můžu být čím chci a ne vždy mají ostatní pravdu. Tak to máma nejspíše taky nemyslela, ale mladé uši občas chtějí slyšet jenom to, co se jim zrovna hodí. “Já jsem byla smutná, ale pak… Pak jsem nemohla,” zkusila to Háti znovu, protože máma by se určitě snažila vypátrat, co se její dcerunce stalo.
Zahihňala se, když ji máma polechtala a s úsměvem jí vyběhla na hřbet. “Jasně, že chci! Ale mami, co je lední medvěd? To je něco z ledu? Klouže? Jsou v tom pomeranče?” zavalila mámu ještě přívalem otázek, protože to by jinak nebyla ona. V ten moment se probudila Omórika z nějakého běhavého snu. “Letíme ochutnat mraky, nasedej!” pobídla sestru, která.p nebyla v nejlepší náladě.

Výlet do mraků měl nejspíše počkat. Omórika navíc vypadala, že spánek je teď její největší priorita, ačkoliv ji sestra znala spíše jako chodící kouli nezastavitelného chaosu. Vidět ji v tak klidném a pokojném stavu bylo jako vidět klidnou loďku uprostřed rozbouřeného moře. Neslýchané. "A proč by mě mělo bolet?" zeptala se hned vzápětí drobounká vlčice. Ano, příval otázek znovu nabral spád a ani ten krátký okamžik pláče jej nedokázal zastavit. I přesto se na přání maminky posadila na puťku a poslušně poslouchala. Hlava se jí houpala ze strany na stranu a trávení brzy započalo svou práci. Drobotina si brzy říhla a uvolnila vzniklé plyny v žaludku. Přejít z mléka na pevnou stranu přecijen byl pro organismus docela záhul. Nebylo se čemu divit, že první sousto vyvrhla. Naštěstí to její chuť k jídlu nezastavilo.
"Rostliny... Ty co vyrostou na jaře, že?" některé znalosti už měla. Matinka jim přece vyprávěla o tom podivném ročním období, kdy je vše zelené.
Celý ten kruh dával smysl. Ještě aby ne, vždyť ho máma znala tak dobře. A máma ví všechno. Takže určitě i ví, kde ten kruh začíná. "Takže vyrostou květiny, ty sní zajíc a my sníme zajíce a až umřeme, tak nás sní zase ty květiny," zopakovala po mámě pečlivě a s téměř božským prozřením se podívala na sněhovou nadílku kolem sebe. "A teď všechno spí, aby se to na jaře mohli probudit. Ale proč jsme se probudili my? A jak se budíme my?" všechno to přece směřovalo k ní. V mladém věku je každý tvor centrem svého vesmíru.
"Mamíí!" ohradila se zcela jasně samostatná jednotka živé hmoty, "já už nejsem žádné miminko!" Tohle byla urážka celého jejího systému! Už byla velká! Už uměla chodit po vlastních a uměla se sama najíst. Nebyla žádné neschopné mimino!
Tlapkama odstrčila mámin čumák, který ji lechtal, přece se nehodlala nechat zahanbit někým větším. Sice byla drobná a kulatá, tudíž na první pohled zcela bezbranná a rozkošná, ale bylo v ní dost sil a touhy dobýt celý svět. Nebo dobít. Záleželo na tom, jak moc se svět hodlal bránit.
Upokojila se ale a lehla si do sněhu vedle mámy na záda, odhalujíce tak šěněcí bříško s vystouplým pupíkem. Pozůstatky pupeční šňůry se nestihly ještě plně vstřebat. "Já cítím... Jako kdyby mě něco drželo zpátky. Že nemůžu... Ale chci!" nedokázala své pocity plně vyjádřit slovy a otočila na mámu hlavu a doufala, že jí pomůže. Máma přece vždycky pomůže.

Stála na vrcholu světa - tedy na tom nejvyšším vrcholu jejího dosavadního světa. Opravdový svět se před ní teprve otevíral a rozléhal v široké dálky, do kterých ani nedokázala dohlédnout. Přála si mít oči orlů a jestřábů, chtěla vidět na nesčetné kilometry a za všechny hory a řeky, které by jí stály v cestě. Přála by si mít křídla jako máma a svobodu pohybovat se v oblacích jako pták.
Stála na vrcholu svého světa se svou mámou, sestrou a podivným vlkem vonícím tak sladce, že i ten prapodivný pomeranč by se mohl jít zahrabat, a i tak se cítila sama. Sama a hladová. Všechny její dosavadní emoce se potýkaly s nedostatkem energie, s ubývající silou byť jenom zůstat vzhůru. Bylo to jako bojovat s jednou velmi velkou a těžkou peřinou, která hřála a snažila se nebohou Háti pohltit pod sebe. Bylo to jako rvát se u mámina pupku znovu o místo a o teplo a o potravu. Jenže neměla sil. Každý byl silnější a i hloupý vánek, který naštěstí máma držela zpátky, by nebohé vlče převrhnul.
Konečně se jí dostalo pozornosti a skelné oči, ještě před chvílí plné slz, se obrátily vzhůru k máminým očím. Nikdy jí nepřišlo zvláštní, že její máma má jedno oko jiné. Bylo to... Byla to prostě ona. Stejně tak ta křídla a ten podivný přívěšek, ze kterého se linula záře severských světel. To bylo normální. Nechala si olíznout tvář slanou od slz, které byly magií zimního dědka prudce zastaveny a násilně zastrčeny zpátky pod polštář. Mohla teď na nich spát noc co noc a přemýšlet, proč nějaký podivný tvor, entita, měl právo hrát si s jejími emocemi.
Máma ji chytila za kůži na krku a jako drobný pytel brambor se nechala přenést k masu, které leželo na zemi. Jídlo, ale takové ještě neznala. Ještě, že tady byla máma, aby jí to všechno vysvětlila. Bylo to celé červené a teplé. "K-Kde roste?" zeptala se drobounká Háti. Po pláči už nebylo ani památky, zimní děda ji nutil po zbytek zimy mít na tváři úsměv. Uvnitř ale zuřila. Zvedla k máti zrak a až poté se odvážila k masu přiblížit. Vůně byla těžká, hutná, životodárná. Drobné ostré zoubky zabořila do masa a ucítila tu chuť i na jazyku. Bylo to tak jiné než to, co doposud poznala! Začala se s masem rvát, trhat ho, žvýkat. Byl to souboj, který nehodlala prohrát. Polkla první sousto a na moment zastavila. Nešlo to do krku tak snadno a její tělo se na chvíli stáhlo v křeči, kdy se pokusila maso vyvrhnout, avšak po vyzvracení onoho kousku se k němu stejně znovu sklonila a bezmyšlenkovitě ho snědla. Nebylo špatné, jen si toho prvně do tlamy narvala moc.
Nakonec se jí podařilo do sebe nasoukat dost masa, aby zahnala hlad. "Chci nahoru! Mezi oblaky, ochutnat je!" souhlasila s mámou a povyskočila. Natáhla se po mámě předníma nohama a začala se jí dobývat zpátky na hřbet. "Já taky nebudu hodná," zakabonila se. "Jestli na mě někdo bude škaredý, budu na něj taky škaredá. Napíchnu ho strejdovi Norimu na rohy!" zahučela bojovně Háti a drápky se zasekla mámě do jednoho z křídel, než spadla na záda na zem. Nebyla dostatečně dobrá v lození do výšky. "Já nechci domů," breptla ze země ještě, než se začala znovu zvedat na nohy a dožadovat se o snížení vozidla.

// Borůvka

Nechala se nést nahoru do kopce, dokud se máma nezastavila a nezačala jim ukazovat les pod nimi. “Další smečka? Ty a táta nejste největší alfy?” zeptala se nechápavě. Doteď si myslela, že je jenom jedna smečka a že její rodiče jsou jediní kápové široko daleko.
Mraky zněly zajímavě. “A jak chutnají?” dalo by se říct, že drobotina pořád jenom myslela na jídlo. Už to bylo ale dlouho, co měla něco v žaludku a protivita na sebe nenechala dlouho čekat.
Naštěstí už byla skupinka nahoře na hoře a Háti se skutálela z mámina křídla na zem. Rozhlížela se do dáli a pohlcovala všechny zrakové vjemy. Byla ale až moc potichu. Žádné otázky, prostě nic.
Až po nějaké chvíli se zvedla a s tichým pláčem šla za mámou, která si našla společnost. příliš nevnímala, o si ti dva povídají, ale její pláč ustal, jen co se dostala blíž. Tiše si vlka prohlížela a nepípla ani slova, byla skoro zamrzlá v čase.
Všechen ten sníh a tolik čerstvého vzduchu a hlavně, hlavě ten hlad! Bylo toho na ni tolik, ale kvůli kouzlu pána zimy se nemohla cítit nešťastná, jakkoliv moc chtěla. Bylo to jako kdyby jí někdo nacvaknul na líčka kolíčky a ona se musela usmívat. “Mami, já mám hlad,” pípla konečně ušláple, když podivný děda mráz zmizel. Co si ze setkáni s prvním bohem odnesla?

Nyran se tedy rozhodl je opustit pro své chladdné tlapky. I nejstarší dceru tlapky zebaly, ale to přece nebyl důvod k tomu, aby se šla schovat do jeskyně, kde je jenom skála. Navíc se stačilo schovat nějakému rodiči do kožichu a zima hned zmizela. Skoro jako kdyby kolem nich byla nějaká aura, která je držela od ostrých zoubků mrazu.
Máma jim potom vyprávěla o jaře a Háti fascinovaně poslouchala. Znělo to jako něco naprosto nepředstavitelného, kouzelného a neobyčejného. Nemohla se dočkat, až jaro přijde. Pořád ji ale zajímalo, kudy přijde. Vyleze z jeskyně stejně jako vylezli oni?
Byla ale spokojená, když i její postavení bylo potvrzeno. Spokojeně se vyhoupla zase zpátky z mámina zorného pole za její krk a tlapkama se opírala o její ramenní klouby a temeno, zatímco sledovala, jak Omórika s Drázem zkoumají barda Adirama. "To zní že máš moc práce," poznamenala Háti na Adiramovo vysvětlování. Nebyla z toho tolik nadšená jako Dráz, který ze své plyšákové formy přešel na pískací hračku. "Jo! Jestli se mu něco stane... Tak, tak uvidíš, ty barde!" vyhrožovala Adiramovi, když mu byl Dráz vložen do péče. Svému bráchovi potom ještě zamávala tlapkou na rozloučenou, než je máma sebrala a šla s nimi jinam. Háti se mezitím přesunula z mátiny hlavy na její záda a zvědavě se nakláněla z boku na bok, aby zaznemanala všechno kolem sebe. "Celý svět?" zopakovala po mámě a naklonila hlavu na stranu tak, jak to dělávají štěňata.

// Vyhlídka

// taxi tůň

Na její dotčenou otázku se jí dostalo odpovědi, že byla chycena. "Ale tys neměla chytat!" štěkla po ní Hátiještě protivně, než byla ze sněhu vyhrábnuta a bylo načase opustit tůň kvůli zimní veverce. Byla jediná, kterou to zajímalo, ale nehodlala se tím nechat odradit. Více ji rozrušoval ale fakt, že Nyran odcházel s tátou. "Mami, kam jde Nyran?" zeptala se mámy, zatímco jí dřepěla mezi ušima. Jeden z boltců už byl zcela pokousán a poslintán a prťka zvažovala, jestli si i druhé ucho zaslouží stejnou procedůru.
Seshora sledovala, jak Omórika pomáhá nahoru o hodně většímu Drázovi, ale nepřišla jim na pomoc, neboťuž zasahovala mamka. Ještě, že ji měli!
"A z kama too jaro přijde?" zeptala se, když jim matinka vyprávěla o ročních obdobích. Zatím znali jenom bílo, chlad a sníh, nedokázala si představit všemožné další barvy. Pomeranč byl vskutku tou nejzářivější věcí, jakou dosud poznali.
Alespoň, že máma nikam nešla. "To je dobře, že nikam nejdeš," zabroukala si Háti vesele a vystrčila čumák z mámina kožichu, aby jí mohla sondovat mezi ušima. "De je ta veverka?" ptala se, zatímco se rozhlížela, ale to jí do zorného pole už vstoupil cizí vlk. Adiram. "Ahoj Adirame," pozdravila ho slušně, jak po ní máma chtěla. Ten vlk měl hluboké modré oči a hnědý kožíšek jako máma. "Co je bard?" zeptala se ho a natáhla k němu hlavu. Nedosáhla nikterak daleko, přecijen i nadále zůstávala usazená mámě za krkem - hezky v bezpečí a její dokonalé přítomnosti. Nechtěla poznávat nové vlky, ačkoliv máma říkala, že nikam nejde. Možná by tedy nebylo na škodu zjistit, jestli je ten Adiram taky k něčemu dobrý.
Poslouchala, co si dospělí říkají mezi sebou a když máma domluvila, překotila se jí Háti do zorného pole hlavou vzhůru a packama se zapřela o její tvář a čumák. "Já jsem taky vysoko jako Adiram," poznamenala, jako kdyby ji máma z jmenování vynechala schválně. Když stála mámě za krkem, byla skoro stejně vysoko jako Adiram, tak proč se máma nebavila i s ní?

Zapadlá ve sněhu tak hluboko, źe jí ven trčela jen záda a vrch hkavy s kmitající oháńkou byla snadným terčem pro nejmladšího sourozence, který se na ni vrhl s nečekanou zuřivostí a snad záští. S ječením se snažila Omórice bránit, ale nemohla vytáhnout ani tlapku ze sněhu, aby sestru praštila zpátky. “Proč mě biješ?” ječela, zatímco byla válcována nejmenším buldozerem v okolí. Nejvíce ji ale štvalo, jak nefér to bylo. Vždyť ona jí nic neudělala!
Naštěstí byla zachráněna a i ušetřena. Omórika zaměřila svou pozornost jinam a máma ji vytáhla ze sněhu. “Bílou jako sníh?” valil drobek na mámu očka, ale jakmile se ocitl vedle Omóriky, touha sestře oplatit její neférové jednání v ní vzplála silněji než touha po poznání zimní veverky.
“Pročs mě bila!” s každým slovem sestru bacila tlapkou. První dvě rány šly do hrudníku a byly spíše šťouchnutím, ale poslední šla přímo do čela a tehdy do toho Háti dala všechnu svou žížalí sílu.
Hned na to je ale už máma vyjmenovávala a zvala na svá záda. “Poslední je pomeranč!” křikla na sourozence a rozběhla se mámě přímo za krk, kde se jako správná piraňa hned zakousla do jejího ucha. Kvůli bezpečí samozřejmě.
Držela se mámy kolem krku, místo toho, aby jí seděla na křídlech nebo na zádech, a spokojeně žmoulala její boltec. Nechávala toho jenom tehdy, když měla nějaké otázky. ”Vy tady nebudete?” nad tímhle musela déle přemýšlet. Proč by jim mamka chtěla ukázat cizí vlky, které by mohli potřebovat? Chtěli snad odejít a nechat je tady? “Já je poznat nechci!” zadurdila se a nabručeně zaryla čumáček mámě do krku. Nenechá se od mámy jen tak odtrhnout nějakým smečkovým kamarádem!

// taxi Borůvka

Omórika se pošklebovala zpátky, dokoncese pokoušela svou o pár minutek starší sestru shodit, avšak ta si to nenechala líbit. Kdepak, její drobňoučká vznětlivost na sebe nenechala dlouho čekat a po své milované sestřičce a ohnala slovíčky pořádného kalibru: "To bys mě musela první chytit, ty ťulo!" Vyplázla na ni zlobivě jazyk a už si to pádila do bezpečí k otci, který vysvětloval cyklus života. Ovoce drobnou čtyřnožku velmi zaujalo a fakt, že si samo rostlo byl natolik omamující, že na chvíli zůstala na tátu zírat s otevřenou tlamičkou. Její mozek se rapidně zvětšoval a ač byla sotva pár týdnů stará, každá informace, každý vjem, pocit, dotek, poznání, všechno se to rychle ukládalo a dělalo to z jejího dosavaď pudinkového mozku sofistikovaného umělce. Ovoce je husté, moc myšlenek ale nestihla tomuto kouzlu přírody věnovat, protože byla nenápadně vpletena do hry. Poznámku o kůži a srsti si ale také zapamatovala. Poté ale už vyrazila zmuchlovat svého bratra a v rámci této nové hry se rozhodla schovat mezi máminýma nohama. Skrze její tlapky viděla, jak se Nyran rozhlíží a hledá ji, ale zároveň se blíží i Dráz. S chichotem se rozhodla svou schovku opustit a po hlavě se vrhla do kupy sněhu, do které celá zapadla. Ve své propadlé díře se otočila a opatrně vykukovala ven, aby si jí nikdo nevšiml. Pískot její sestry ji donutil vytáhnout hlavu ven, ale pohled na ledovou plochu bez mámy v ní vyvolal velmi teskné a hluboké emoce, které manifestovaly v jejím hrudníčku a natahovaly ji k pláči. Byla ale statečná holka a proto pár vteřin počkala ve svém úkrytu - přecijen ji pořád hledal Nyran. Pak se máma znovu objevila a něco ji vytáhlo ven ze závěje. S chechtáním se houpala ve vzduchu vedle svých sourozenců, kteří narozdíl od ní na sobě neměli kupičky sněhu jako čepičky.
Natočila uši k mámě a pozorně poslouchala. Kouzelná zimní veverka? To bylo něco! "Jak ji ale poznám?" zeptala se v první možné chvíli Háti a zatřepala nožkama ve vzduchu ve snaze se z větrného sevření snad vykroutit, ale v ten moment je vítr zrovna pustil a ona jako kus šutru dopadla na zem do sněhu. Její postava na tohle nebyla plně přizpůsobena, takže zapadla do závěje jako bochník hleba a ze sněhu jí trčel jenom hřbet a zvrácená hlava. "Ven!" zapištěla se smíchem, zatímco její ocásek se plácal ze strany na stranu jak jen mohl. I ten se jí podařilo zvednout dřív, než zapadla.
"Ta veverka je dlabanec?" zeptala se, zatímco pořád trčela ve sněhu. V hlavičce jí to šrotovalo a snažila se spojit všechny dosavadní informace dokupy. "Je veverka taky pomeranč?" některé otázky byly spíše nazdařbůhv vhozeny do světa, ale ne každý je hned osvícený, zvláště v tak mladém věku.