Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// mech

“Ale vždyť mě vůbec neznáte,” namítla jsem. Jak mohl být rád, že mě poznává, když mě vlastně vůbec neznal? “Co když jsem pořádné kvítko?” nadhodila jsem a nebyla tak daleko od pravdy. Už teď jsem vymýšlela jak si užít trochu zábavy. Trochu nerodičovské zábavy. “To vás moc těšit nemůže,” dokončila jsem svou myšlenku.
Naštěstí jsme se rozešli z lesa pryč a zamířili si to k jídlu. “Já taky. A potřebuju moc jíst, abych vyrostla a byla velká jako Erlend,” souhlasila jsem se Šaelind, která se držela u nohou svého táty. Začínala jsem k mechovým vlčatům cítit příjemnou náklonnost a byla jsem o něco uvolněnější.
“No je to zkouška toho, jak… Jak to zvládnu. Prostě.” řekla jsem a poslední slovo ucekla, protože se mi nelíbilo, že to musím někomu vysvětlovat. V mé hlavě to dávalo smysl, slova mi prostě na vyjádření nestačila. “Když já vůbec nevím, kde jsem!” řekla jsem a do hlasu se mi kradl lehce plačtivý tón, který jsem doteď držela hezky zkrátka. Znovu jsem se nadechla a schovala tuhle měkkou stránku zpátky dovnitř. Pláč mi nepomůže. “Mimo les jsem byla jenom jednou s mámou. Byli jsme na kopci nad lesem,” řekla jsem Saturnovi. Snažila jsem si vzpomenout na to, jak to z toho kopce vypadalo, ale do hlavy se mi vrátila jenom vzpomínka na Vlčíška, který si hrál s mými emocemi jako s panenkami. Jak nespravedlivé a sprosté!
“Pomeranč je oranžová koule, která je strašně hořká a hnusná,” vysvětlila jsem. To už jsme byli u jezera a já se mohla podívat na velkou masu vody, která se třpytila a úplně mě lákala. Saturnus ale chtěl, abychom byly na místě a tiše čekaly, zatímco nám sežene něco k jídlu. Přikývla jsem a posadila se na místo. Měla jsem moc velký hlad na to, abych dělala neplechu.

// pardon za prodlevu :c

Mech byl opravdu příjemná vymoženost lesa. Tiše si posteskla, že její rodný les neskýtá takovou měkkou dokonalost pro tlapky, ale pak jí došlo, že hlína taky není k zahození.
Stála a ani se nekrčila, ačkoliv by nejraději utekla a schovala se mámě mezi nohy. Jenže máma tu nebyla. A její život teď byl hledáním táty a mámy. A sourozenců. Kdo ví, kde jsou. Sama netušila, kde je a nejlepší šance měla, když se bude držet jiných dospěláků, kteří umí obstarat jídlo.
Její kamarádka ji představila a řekla i jména její rodiny. Saelind, Saturnus. Táta. Háti naklonila pochybovačně hlavu na stranu a prohlédla si vlka od hlavy k patě. Tohle nebyl táta. Ne její. Obraz jejího otce se jí promítl před očima, než se rozplynul a místo něj tam stál Saturnus. Chybí mi.
Potom stočila zrak k druhému vlčeti. Taky hnědá holčička. Byla moc hezká a Háti na ní mohla oči nechat. Tak ostré přechody barev! Taková zářivost! Riki oproti ní vypadala jako nevydělaný balvan, zatímco Saelind byla vybroušený diamant. Jen jí to rozšířilo obzory.
Těší mě, střihla ušima. Tuhle frázi neznala. “A proč vás to těší?” zeptala se místo odpovědi. Neměl by spíš mít starosti? Další hladový krk, cizí vlče!
“Tohle je moje zkouška!” prohlásila hrdě a vypnula hrudníček. Přece nebude cizímu vlkovi vykládat, že je to možná trest za to, jak se chovala. Navíc… Máma by ji snad netrestala tak krutě, ne? Zkouška znělo mnohem lépe. Schválně, jak se ten racochejl osvědčí ve světě s těmi svými vymalovanými nápady! Jen ať si užije tam venku sama, pak se vrátí rozumnější!
Hlad byl výmluvný sám za sebe. Háti přikyvovala souhlasně hlavou na všechny Saturnova slova. ”To se budeme moct klouzat!” šeptla k Proximě, když Saturnus zmínil jezero. V zimě se na vodní ploše klouzala se sourozenci a chtěla to ukázat i své kamarádce. Rozešla se drobnými kroky za Saturnem, ale držela si zdravý odstup. Tolik mu ještě nevěřila.
“Co za jídlo je u jezera? Bude tam pomeranč? Ty jsou pěkně hnusné, ty bych nejedla,” poznamenala směrem k Saturnovi. Přece musí hlavní kuchař znát preference své klientely!

// VVj

Že by tohle opravdu bylo potrestání? Háti se ale necítil smutná, vždyť si dokonce našla kamarádku a za chvíli bude mít i něco dobrého k snědku. Jak by tohle mohlo být špatné?
Vzpomínala a snažila se přijít na to, v čem je teda háček. Byla přemýšlivé malé dítko, které se často hloubavě potácelo na hranici vědomí. S Riki si hrály společně s Erlendem a ano, možná ho trošku zneužily, ale copak by to jiné dítko neudělalo? Ve vrcholcích stromů se cítila tak silná a mocná, neporazitelná! Jenže pak hněv a strach mámy… Stálo to vůbec za to? Vzpomínala na to, jak ji vítr serval z koruny stromů, jak její tlapky uklouzly na mokré borce a ona se řítila vzduchem dolů, rychle a rychleji. Studený sníh ji studil do zad a držel ji na zemi, zatímco máma nad nimi stála jako bohyně všeho hněvu a strachu. V očích se jí blýskaly blesky a hlas měla jako hrom. Měla na ně vztek, protože zneužily Erlendovu neschopnost mluvit? Využily handicapovaného ve svůj prospěch? Pochopitelné, ano, to dávalo smysl. Ale ten strach… I táta ho měl v hlase. Byl to hluboký zármutek nad něčím, co se nestalo. Jak složité pro dětskou mysl, která žije jen v přítomném okamžiku! Copak bylo zapotřebí tolika neštěstí? Tolik povyku?
Jak by se asi cítila, kdyby máma s tátou byli v nebezpečí? Ah, to byla ta myšlenka vedoucí k vítězství. Že by o ně přišla, že by je už nikdy neviděla? To byl ten trest? Poslat své dítě do hor, kdovíjak vzdálených a cizích, aniž by mu řekli, jestli se ještě uvidí? Je toto ta lekce? Naučit se, co je to zármutek a strach o ty, které milujeme a možná už nikdy neuvidíme. Cítila se takto máma, když říkala, že o ně mohla navždy přijít? Přišla teď Háti o svou rodinu? Nadobro?
Zhluboka se nadechla a pohlédla na Proximu. Byla to její kamarádka, ale nebyla to její rodina. Háti byla úplně sama a vypadalo to, že přesně tak to mělo být. Naučit ji, jaké to je, tak! Oči se jí na moment zaleskly slzami, které se ale rychle vpily zpátky do její hlavy. Nebyl čas na pláč, ačkoliv se její nitro velmi silně zhouplo. Krutá lekce!
Takže… Co teď? Ani neví, kde je, natož jak má svou rodinu najít. Chtějí ji vůbec zpátky? Určitě ano, ale třeba ji také nemůžou najít… Byla na to úplně sama. Jak si měla poradit? Co věděla, klidně mohla být na úplně druhé straně světa! Sama a opuštěná. Bez nikoho. Ztratila je všechny. Mámu, tátu, Riki, Nyrana i Dráze. Už nikdy neuvidí ani jednoho z nich. Takové to je, o někoho přijít navždy. Bolestivější než píchnutí včely, trvanlivější než náplast. Tlapky jí ztěžkly a ocásek se zastavil. Copak je tohle fér?
Co jí zbylo? Jenom pár vzpomínek. Vzpomínka na teplo mámina kožichu a tátův měkký, konejšivý hlas. Dotěrné tlapky všech jejích sourozenců, kteří se snažili dostat k jejímu struku. Zimní radovánky na sněhu a ledu a pomeranč! Ano, vzpomínka s pomerančem! Teď to byla poslední vzpomínka na celou její rodinu. Výlet s mámou na vyhlídku a let, snaha skočit z nebes. Vítr v kožichu a prolétání mraků. Výšek se nikdy nebála. Pak už došlo k tomu osudnému eventu a oddělení.
A to bylo všechno. Nezbylo jí nic víc krom vzpomínek. Už nikdy neuvidí mámin milující obličej, už nikdy se nezamuchlá do tátovy husté šedé srsti. Už nikdy se nebude předhánět s Riki a nebude si hrát s bratry. To všechno bylo pryč až moc rychle. Jako mávnutím kouzelným proutkem, náhle a bez varování. Takové to je, někoho ztratit navždycky. Zůstanou jen vzpomínky. Toť vše.

Háti se probrala ze svého přemýšlení. Byla z toho nešťastná, to je samozřejmé. "Je to hezké jméno," namítla. Musela bránit svou sestru, ačkoliv netušila, jestli ji někdy ještě uvidí. "Jasně, že jo! Napořád!" usmála se a čumáčkem jemně drcla do proximiny tváře. Měla jenom ji. Nechtěla ji ztratit stejně jako rodinu. "Mech roste jenom u vás?" zeptala se Háti zvědavě a natočila hlavu k mechu a jemně ho pohladila. Už se přenesla přes jeho zvláštní vůni a teď se rozhodla věnovat mu pozornost jinými smysly. Byl opravdu měkký a hebký. "Je moc příjemný," dodala vzápětí. "Tak jo," souhlasila Háti. Jestli půjdou do úkrytu nebo za někým... Na tom nesešlo, hlavně aby našly nějakou tu baštinku!
Než ale udělaly jeden další krok, objevil se velký cizí vlk. Na jeho těle se houpala cingrlátka stejně jako na rodičích. Byl to taky rodič? Ano, byl! "Dobrý den," pozdravila Háti slušně. Máminy lekce měly o to větší význam teď, když už ji asi nikdy neměla spatřit. Byla to jedna z mála věcí, co jí po mámě zůstaly. Dál ale Háti nemluvila. Cizí vlci byli... No, cizí. Ne, že by se styděla. Stála vedle Proximy a odvážně na vlka koukala, jenom tlamku měla zavřenou. Místo jazyka ale promluvilo její bříško, které se s hlasitým ŠKRRUUUU ozvalo na celý les.

// Sněžné velehory

Dvě malá vlčata úplně sama šla dolů z hor do lesa. Háti cestu neznala, ale šla směrem, který jí Proxima ukázala nahoře v horách. “To je přezdívka. Jinak je to Omórika,” vysvětlila krátce Proximě, zatímco se blížily k prvním stromům. Tyčily se nad nimi jako titáni, ale Háti neměla strach. Přivítal je mech a krásná zeleň, ke které jejich kožíšky příjemně ladily. “Ahojte, cizí stromy!” pozdravila ihned neznámý les. Les je přece taky živá věc, ne? A je slušné zdravit. I cizáky. “Tak co, tak co? Už jsme tady?” zeptala se s úsměvem a očekáváním. Nemohla se dočkat, až najdou něco k snědku. Nějaký kus masa, který dospělí mají vždy poblíž. “Už dlouho jsem nic nejedla a docela mě už bolí bříško a máma mi minule dala maso a doufám, že tvoje máma má taky maso,” žbleptla na jeden nádech, neb v bříšku jí hlasitě zakručelo. Nasála do čeníšku vzduch a zamračeně se otočila na Proximu. “Nevoní to tu moc vábně,” poznamenala s tím, že se snažila být slušná. Nemohla přece na plnou tlamku říct, že jim to tu páchne jak v prasečárně! Pach mechu takto zblízka byl cizí a zvláštní a všechno cizí a zvláštní bylo pro Háti špatné. Zemitá, hořká vůně se jí nalila do nosu moc rychle. “Už to je lepší, asi zvyknout jen jsem si musela,” dodala vzápětí, aby si Proxima vůbec nemyslela, že je něco s jejím domovem špatně. Samozřejmě, že s ním nic špatně nebylo. Jedině… Jedině, že by tu nic k jídlu nebylo! To by potom byla tragédie a cesta nazmar. “Hmmm, Prox? Kudy teď?” otočila se na svou kamarádku, protože v zeleném lese plném mechu a stromů neznala cestu. Mohla se řídit pachy, ale nebyla v tom tak dobrá. Krom toho, že rozeznala smrdutou vůni mechu a cizích vlků, neuměla nic.

Sníh nesněhovatěl a zadky nezadkovaly, nezbývalo než s povzdechem zanechat zimních radovánek v tento brzký letní den a jít se věnovat důležitějším věcem. Pravdou bylo, že iniciovat hru Háti moc nešlo, nešlo jí být bezstarostným vlčetem jen tak. Když byla s Riki, tak to bylo něco úplně jiného. Nechala se stáhnout do her a do předvádění a předbíhání se v tom, kdo z nich je šílenější a víc nervy drásající pro okolí.
”Možná? pokrčila nad tím rameny. Teď se jí to nechtělo řešit. Přemýšlela, jestli u Proximy doma bude něco k jídlu a jestli její sestra bude stejně v pohodě jako Proxima. “No u nás už taky ne, protože přišlo jaro a bude léto a to znamená, že porostou květiny a listy a tak. A bude teplo,” vysvětlovala Háti Proximě, zatímco obě šlapaly dolů z kopce.
“Taky mám sestru - Riki. A dva brášky,” odpověděla Háti s úsměvem.

// mechový lesík

Zimní radovánky na začátku léta, no nebylo to to nejlepšejší na světě? Dle pohledu Proximy nejspíše ne. Dítko se klepalo a stálo jako solný sloup uprostřed hracího hřiště, zatímco Háti vesele poskakovala ve sněhu a užívala si každé hromady a každé vločky.
"No, dívej! Sedneš na kopec a-weeeee!" posadila se na sníh a začala se odstrkovat, že se teda jakože rozjede a ukáže Proximě, jak se to dělá.
Jenže... Ono to nejelo. "Doma to fungovalo," postěžovala si a zvedla se ze sněhu s celým bílým zadkem.
"Možná bude lepší, když půjdeme k vám, tady to nefunguje," pokrčila rameny a rozešla se směrem, kde měla Proxima domov. "Máš nějaké sourozence?" zeptala se jí po chvíli.Dávala jednu nohu před druhou a zdálo se, že tenhle výlet, tenhle trest, nakonec nebude taková tragédie.

"Tak na chvíli, na návštěvu. Musím i domů, za mámou," souhlasila Háti a udělala posledních pár kroků, aby byla Proximě po boku. Vidina jídla v ní probudila hladového ducha a ten se ozval skrze břicho táhlým bručením.
"To je dobře, mám hlad jako vlk!" usmála se Háti a poposkočila ve sněhu. Bylo tak příjemně a z hor se jí nechtělo, ale naštěstí musely jít docela daleko a dlouho sněhem, takže se snad vydovádí dřív, než sníh úplně zmizí.
Poskočila a vyvalila se ve sněhu, který se jí zamotal do chlupů. "Haha!" zasmála se a otočila se na Proximu. "Nepůjdeme se klouzat?" nadhodila, protože klouzání po ledu byla její nejoblíbenější zimní aktivita. Rozhodně to bylo lepší než závody nebo hledání veverek, které utečou při prvním Ričiném vykřiknutí.
Klouzání byla legrace a krom občasných pomerančů to byl vrchol zábavy.

Povídat si bylo fajn. Doma si moc neměla s kým povídat o takových běžných věcech. Máma ji učila všemu novému, táta se staral o mentální pohodu rodiny, bratři byli pryč a Riki se starala jen o to, aby v blbostech trumfla svou sestru. A Háti se snažila zase trumfnout ji. Na povídání nikoho neměla. Proxima sice mlčela, ale hezky poslouchala a to je přece při konverzaci důležité. Háti to rozeznávala a byla jí vděčná. Dokonce na ní ani nešlo vidět, že by ji Hátin monolog nějak vadil.
"Protože jsem dělala... nebezpečí a máma s tátou měli moc velký strach," odpověděla Háti. Musela se nad tím trochu zamyslet. "Chtěla jsem vyrůst a Erlend říkal, že vyrostl, protože ho trefil blesk, tak jsem chtěla, ať do mě na stromě trefí blesk," pokrčila lehce ramínky, jako kdyby se jednalo o všední záležitost. "Prý ale kecal. Musím jíst a počkat, pak vyrostu," znovu pokrčila ramínky.

"Jsem z Borůvkové smečky v Borůvkovém lese," odpověděla Háti po chvíli přemýšlení. Maminka jim přece o smečce říkala i o lese. Nikdy borůvku neviděla a tudíž jí nikdy nedošlo, že její smečka i les je pojmenovaný po ovoci, které už brzy začne růst a zrát a zbarví nejeden vlčí kožich tmavě fialovou barvou. Mohla by se vsadit, že Riki bude na konci léta mít kožich úplně celý fialový.
"Jojo, Eä. Nebo Háti, ani jedno mi nevadí," usmála se na Proximu kulatá vlčice.
Její nová kamarádka netušila, jak se sem dostala. Stejně jako ona! "Já taky nevím... Zavřela jsem oči a když jsme je otevřela, byla jsem tady. Teda, támhle," opravila se a hlavičkou poukázala k místu svého prvotního výskytu. "Možná to bylo nějaké kouzlo!" očka jí zasvítila vzrušením. Ano, to muselo být ono. "Máma umí hodně kouzel, třeba mě sem přenesla máma," přemýšlela nahlas. Nedávalo to ale moc smysl, protože máma ji předtím peskovala. "Možná proto, že jako trest!" náhle to bylo jasné jako den. Tohle byl trest za to, že se neumí chovat a dát na sebe pozor. "To jsem ráda, že tu nejsem za trest sama," usmála se Háti vesele. Nijak ji to netrápilo a i kdyby to trest doopravdy byl... Jak by se mohla netetelit štěstím, když byla až po břicho ve sněhu a konečně měla nějakého kamaráda?

Bylo příjemné zase stát ve sněhu. Vlčátko před ní se otočilo a obě dvě na sebe zíraly svými zlatými kukadly jako dvě z hnízda vyhozená sůvata. Výrazné bílé obočí a bílý flíček na čele dodával vlčeti před ní zvláštní vzhled. Skoro jako kdyby byla dospělá ale zároveň navždy mladá. Kdyby je ale viděl někdo cizí, nejspíše by si myslel, že jsou sestry. Byly si podivuhodně podobné. Přelivy světlé, hnědé a občas popelavé či šedé barvy, výraznější znaky na obličejích a dokonce i podobná výška. Jen strukturou si byly odlišné. Zatímco Háti byla skrze naskrz severským ňunětem se srstí tak hustou a chundelatou, že vypadala tlustě a buclatě, Proxima byla vychudlý bobeš bůhví odkud.
Usmála se a její ocas zamával ze strany na stranu za jejími patami, když vlče odpovědělo. Tak odkud? nemusela se ani ptát nahlas, protože ukázala směrem k lesu a další vysoké skále, která se nad lesem tyčila. "Já jsem Háti Eä," představila se Háti a udělala poslední krok k vlčeti, takže si mohly povídat nerušeně a ne moc nahlas. Nechtěla křičet. "Ty jsi sem přišla?" zeptala se Háti - nekonečná studna otázek.

// Borůvkový les - amorek

Otevřela oči a oslepilo ji náhlé bílo. Sníh! Rozmrkala počáteční slepotu a všimla si, že tu není úplně sama. Nebyl tady ani nikdo, koho by znala, ani máma, ani táta, dokonce ani Riki, která by z tohoto náhlého výletu byla určitě štěstím bez sebe. Jak se sem ale dostala? Rozhlédla se, ale stopy tu žádné nebyly, skoro jako kdyby se tu objevila prostě jen tak. Zčista jasna.
Ani ji nenapadlo, že by o ni rodie mohli mít strach. Proč by? Však jim řekla, že už bude opatrná. V rámci svého uvážení. A to nebylo zrovna spolehlivé.
Rozcapkala se k vlčeti před sebou, které se třáslo. S vlčaty bylo snazší mluvit než s cizími dospělými. Co bylo to vlče ale zač? Kluk nebo holka? Holka!
"Ahoj," breptla polohlasem Háti. Sice byla od vlčete starší, ale nikterak se nelišila. Po mamince byla mrňavá a protože byla pořád ještě málé prtě, měla chundelatý kožíšek a podobala se spíše načepýřené kouli, která se válela po okolním sněhu. Dlouhé nohy byly celé zabořené v závěji a skrývaly tak její budoucí ladnost. "Ty tu bydlíš?" zeptala se po chvíli a rozhlédla se po horách, které jí byly naprosto neznámé.

Ležela na zemi v tajícím sněhu, vlastně už v úplné břečce, která se jí zakousávala do kožíšku. Připadalo jí to jako věky, kdy shlížela zespodu na mámu s tátou, kteří o ně měli jenom starost. Peskování naštěstí bylo u konce. "Tak nás nechytej," namítla Háti naivně netuše, že právě tak by si způsobila zaručené nežití. Ach jak by byl ten svět krásný, kdyby se nikomu nemohlo nic stát! Kdyby byli všichni z želatiny nebo žvýkačky!
"Budeme už dávat pozor," breptla ale poté, protože obava v máminých očích ji nutila stahovat se znovu do sebe. Očividně udělaly něco špatného, rodiče měli strach a to nebylo dobře. Oni přece měli být veselí a usměvaví, klidní a vyrovnaní. Taková rázná změna - a ten mámin hněv! - musela jistě být důsledkem nerozvážného chování.
"Když já bych chtěla být velká už teď," povzdechla si Háti k tátovi a začala se stavět na nohy, aby se k němu přikodrcala a přitiskla se k němu s prosebným pohledem v očích. Život vlčete byl naprosto skvělý, ale naprosto k ničemu, když jste měli tak maličké tělíčko!
Prudce otočila hlavu, když uslyšela bratra. "Ahoj," pozdravila ho, ale dřív, než stihla říct cokoliv dalšího, obejmul ji teplý vítr. Zavřela očka, protožeto bylo příjemné a protože si myslela, že to dělá máma. Jenže když oči otevřela, už u mámy nebyla.

// amorkem unesena do Sněžných velehor

Vysoko ve větvích s tvářemi šlehanými větrem a bičovanými kapkami deště Háti stála na kluzké větvi a s maniakálním řevem svolávala bouřková mračna k sobě toužíce po zasáhnutí surovou elektřinou, která by umožnila jejímu krpatému tělíčku dosáhnout v okamžení dospěláckých rozměrů.
Erlend nemohl mít tušení k čemu Háti nevědomky navedl. Chudák Erlend.
“Erlend říkal, že jo!” výskla Háti na svou sestru.
Oblohou šlehl ohlušující blesk a ozářil jim tváře do bíla. Jekot a chechot obou vlčat se rozléhal krajem stejně jako hřmění jejich matky dole pod nimi. Háti sklopila zrak dolů, kde teď krom Erlenda byla i máma s tátou. Táta se zoufale opíral o kmen stromu a máma… Jenom stála a boesky jí šlehaly z očí. “Mami!” křikla Háti dolů, ale nebyl to křik strachu ani šílenství, které snad na kratičký moment zachvátilo její nevinnou dušičku. Bylo to obyčejné vítané zvolání, jako kdyby se jí tlapky nesmekaly po kluzké větvi a ona sotva balancovala. Nevydržela na stromě ale už ani o minutu déle a spadla z větví. Otevřené oči skenovaly půdu po ní a strom, který se v bouři blyštivě blýskal při každém dalším blesku. Byla tím uchvácena. Zcela a plně zahlcena tím dokonalým jevem, jakým bouřka byla. Čirá energie proudila jejími žilami, když dopadla do sněhu po boku své sestry, která taky plna adrenalinu sotva vnímala mámino peskování.
Oči Eä byly rozšířené nadšením.
Oči Baghý byly chladné jako led. Háti procitla ze svého okouzlení a zaměřila se na přítomnost. Na mámu, která se netvářila ani trochu vlídně tak, jak ji znala. S mlčením stáhla uši i ocas a nechala se vytáhnout z hromady sněhu a svalit na zem. Nastavovala holé břicho obloze i rozzuřené máti a snažila se vcucnout do podloží pod sebou, stát se houbou nebo lišejníkem. Když znovu zahřmělo, trhla sebou.
“Chtěla jsem vyrůst,” pípla na svou obranu Háti a uhýbala pohledem. Riki vedle ní mlčela a tvářila se, jako kdyby se jí to netýkalo. Háti se otočila na Erlenda, od kterého nápad pochytila a doufala, že je ze situace nějak dostane.

Bylo to jako kouzlo. Vysoko ve větvích, tam kde velcí vlci zasažení bleskem nemohli. Byla tady úplně sama a všichni ostatní byli prťavoučcí broučci někde tam dole. Ona byla pirát nebes, volný pták mezi mraky. Stačilo jen zavřít oči, natáhnout hlavu o něco výš a nechat vítr, ať jí čechrá chlupy na tváři.
"Kdo zhasnul?" otevřela zlaté oči do tmy dne. Obloha byla černá a déšť smáčel každý povrch vystavený oblakům. A mezi nimi byla i Háti. A nově i Omórika.
Drobná zmoklá slepice vlčice se dívala na svou sestru, která se drápala taky nahoru. Neviděla, jak se sem dostala. Záleželo na tom ale? Počasí jí nahrávalo do karet.
"HAHAHAHaahaha!" smála se téměř hystericky Háti, když se Omórika přiděla do tohoto výškového šílenství. Nebylo by se čemu divit, kdyby její řehot byl slyšet až do Asgaaru.
"Já na to přišla Riki! Přišla jsem to!" křikla na svou sestru s očima dokořán, ani nemrkala. Šílenství doktora Steina se jí odráželo v duhovkách, zatímco se křečovitě tiskla k větvím a zarývala drápy do mokré kůry. "Erlend vyrostl, protože ho zasáhl blesk!" déšť jí stékal po obličeji a brázdnil jí ho na několik toků. Jsem bohyně počasí!
"A teď - teď do nás udeří blesk! BLESK! A my vyrosteme! TEĎ VYROSTEME!" ječela jako smyslů zbavená Háti a chechtala se nečasu do tváře. Nic ji nemůže zastavit! Byla velká, velká jako Erlend!

Zájada Erlendovy málomluvnosti byla prozatím odsunuta stranou, drobotina nad tím bude mít dost času přemýšlet později. Teď bylo na programu něco mnohem zajímavějšího! Vlci nejsou zrovna stromová zvířata, ale obě dcery Baghý snad po matce podědily touhu vyskytovat se i nad pevnou zemí. Omórika byla zakousnutá ve větvi a houpala se ze strany na stranu, sliny jí tekly z koutků ale očividně si to užívala. Háti se dožadovala vyzvednutí k větvi svým vysokánským bratrancem, za jehož vzrůst mohl zásah bleskem. Nechtěla se ale zakousnout do větve jako její sestra, jakkoliv vtipně to vyoadalo. Háti měla… Jiný plán.
Nechala se vyzvednout a potom se začala drápat na větev jako ta veverka, kterou viděli. Podařilo se jí se na větev dostat a dokonce se na ní i udržet dost dlouho na to, aby přelezla na nestabilním dřevěném povrchu blíže ke středu stromu, kde byly větve silnější a pevnější a hlavně se méně viklaly.
“Erlende, Erlende, koukej jak jsem vysoko! Jsem vyšší než ty!” pošklebovala se v duchu dobré zábavy a dobrosrdečné rodinné kompetice Háti. A aby toho nebylo málo, začala se drápat ještě výš. Tak vysoko, jak jen to šlo. Chtěla co nejvýše a pravděpodobně šla spáchat další volný pád, který se jí předtím nepodařil z máminých zad, když letěli skrze oblaky. “Riki, vidíš? Jsem vys9ko! A můžu ještě výš!” pokřikovala na svou sestrošišku neohrožená Háti bez sebemenśí špetky pudu sebezáchovy. Však co by se jí mohlo stát? Byl tady Erlend a ten je přece dospělý a postará se o ně. Koncept zranění či nehody a smrtelného úrazu byl drobné chlupaté kouli drápající se z větve na větev naprosto neznámý.
Dostala se na poslední příčku. Další větve byly moc tenké na to, aby na ně vylezla a sama se musela držet u poslední tlusté středové větve, o kterou se opírala, a y nespadla. Když se podívala dolu, byla od země tak daleko, že Erlend se velikostně jevil jako vlče a Omórika jako čerstvě narozený blop. “Jsem úplně nahoře!” křikla dolů s úsměvem a rozhlížela se po okolí. Viděla další stromy a další stromy a mezi těmi stromy stoupala pára z promočené země, jak sluníčko začalo zahřivat zem. Foukal chladný větřík a nejjemnnější větve se lehce ohýbaly. Náznak nebezpečí se objevil posléze, když jí ujela jedna z tlapek na mokrém dřevu. Naštěstí to bez problémů vyrovnala a zůstala zapřená v poslední třetině stromu.