Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Z toho si nic nedělej, jsem prostě jenom dobrá v hledání! kdyby tu byl kdokoliv jinej, tak to nikdy nenajde," usmála jsem se na Proximu, aabych jí zvedla ducha z hlíny a uplácala ho do pěkného tvaru. Musela být na sebe přece trochu pyšná.
"Jo! Máma a táta jsou neohrožení vůdcové Borůvkového impéria!" zazubila jsem se a vypnula pyšně hrudník. Byla jsem na své rodiče pyšná. Oba dva byli hustí jako jíška!
Začaly jsme zkoumat, kudy odsud a Proxima dostala skvělý nápad, přejít se zdejším domorodcům nad hlavami po jejich domečcích. Se smíchem jsem šla za ní a stoupla si na hráz, která držela vodu. Bylo to vzrušující a když se mi podlomila tlapka pod jednou slabou větví, srdce mi znovu poskočilo.
Proxima si to neohroženě štrádovala kupředu a ani neuklouzla. Musela být opravdu lehoučká a velmi obratná, že se dokázala dostat na druhou stranu bez potíží. Naopak já se začala jako buldozer valit kupředu s hurónským smíchem, protože cesta za mnou se začala rozpadat a voda začala tryskat a valit se skrz. "Pozór!" zakřičela jsem na Proximu a svalila ji skokem z klád na břehu k zemi, když jsem se odrážela z posledních pevných kousků našeho mostu. Stihla jsem to tak tak.

// Mahtaë sever

Vyškrábala jsem se na pevnou zem i s perlou v zubech, když mě proxima obdivovala. "Ty seš taky hustá, to byla boží schovka!" řekla jsem šišlavě a pak perlu vyplivla. Musela jsem se oklepat a nehodlala jsem ohrozit své dýchací trubice nějakou malou cetkou. Koukla jsem se směrem, kudy koukala Proxima a zaostřila jsem na břeh, kde byla Sheya.
Proxima chtěla jít za ní a na ná se hrnul další prach. Trochu mě to dráždilo v krku, ale jinak jsem byla v pořádku. Mokrá a spokojená. Co víc si přát?
"Tak jo," pokrčila jsem rameny, ale zastavila jsem se na břehu a podívala se zkomavě na Proximu. "Ale jak se tam dostaneme? Neumíš plavat," řekla jsem věcně. Já plavat uměla, takže pro mě by to problém určitě nebyl. Proud by mě neodnesl a já bych to zvládla. Ale Proxima? Už jsem ji viděla zaklíněnou někde mezi kameny a její mokrou palici trčící mezi stébly rákosí.

Otevřela jsem oči ještě dřív, než mi Proxima odpověděla, ale to snad nevadilo. Po její odpovědi jsem se otočila a rozhlédla se kolem. Kam by to mohla schovat, kde je moje perla schovaná? Můj poklad, můj! Nyní její, ale já si ho přece uloupím zpátky dřív, než by řekl švec. Rozešla jsem se za Proximou, která stála u vody. Hlína kolem nebyla nikde nakypřená a tudíž to znamenalo, že můj poklad, tedy vlastně její, nikde nezahrabala. Zkoumavě jsem si Proximu přeměřila pohledem. Nemá špinavé packy, ne víc, než když ten můj vyhrabala. Doonce má čistý i čumák. Musela to teda jenom zahodit. Do nějakého keře? zamyslela jsem se a otočila se kolem vlastní osy. Zahučela jsem potom do nejbližšího křoví, které tu bylo. To by ale na sebe nebyla tak pyšná. Že prý, že to nenajdu tak snadno. Musí to být teda těžká schovka! zamračila jsem se a vykoukla z křoví a upřela zrak na strom. Tam by nevylezla. Ne tak rychle. Nemá na sobě ani kousek stromu a nevidím tam ani její chlupy, polemizovala jsem. Byla jsem jako úplný detektiv. Jako Sherlock nebo Koumák!
Vrátila jsem se zpátky za Proximou. Mluvila o tom, že bychom se měly jít schovat. ”A to proč? Kvůli barevnému mraku? Ale prosimtě, určitě to nic není!” odbyla jsem její starosti jako raketa míček a dál se zabývala hledáním. “Aź ho najdu, tak ti ho vyfouknu!” zasmála jsem se a pak jsem si všimla, že u vody je jedna otisklá tlapka. Přiskočila jsem k vodě a podívala se skrze hladinu do hlubin a hle! Mezi kameny jako bíle oko se třpytila moje perla. “Ahá!” vyjekla jsem a podívala se vědoucně po Proximě. “Můj poklad! Přede mnou nic neschováš,” zazubila jsem se na ni vítězně a skočila do vody. Potopila jsem se jako balvan až ke dnu a sebrala jsem perlu do zubů. Moc mi to nešlo, několikrát mi vyklouzla a já se musela znovu nadechnout, abych se mohla znovu potopit. Nakonec se mi to ale podařilo a s mokrým kožichem jsem se vydrápala na břeh, pyšná na své dedukce, pirátství i plavecký um.

Vypadalo to, že jsem na to kápla. Určitě! Nic jiného přece nedávalo smysl. Co jiného by se v proximě mohlo usadit, než nějaké zbloudilá duše? Prostě ji posedla a protože to byl duch třasořiťka, tak ji ani nestrašil a jenom jí seděl v hlavě a... A tam se cítil v bezpečí. TAK. Jsem to vymyslela.
"Přesně tak!" souhlasila jsem. Duch byl hodný, protože jí neublížil. Všichni, co neubližujou, jsou přece hodní, ne? "To zní jako plán!" souhlasila jsem s Proximou. Dál jsem se jejím duchem zabývat nechtěla, protože jsem to vlastně vůbec nechápala a nevěděla si s tím víc rady.
Proxima souhlasila, že můj poklad, teď teda vlastně její, schová, ale já se nesmím dívat. zavřela jsem teda oči a zvedla hlavu, jako kdyby mi to mělo nějak pomoci. "Tak jo!" souhlasila jsem a začala přemýšlet, jak se budu jmenovat. Děsivé pirátské jméno... Budu Černá packa! Nebo Bílý tesák! moc nápaditá jsem v tomhle ohledu nebyla. Nebo třeba Strašlivá... Um Strašlivá, k přídomku mě vlastně nic jiného nenapadalo. "Už můžu?" houkla jsem do tmy kolem sebe, ale pak jsem oči stejně otevřela a začala se rozmrkávat.

Moje vysvětlení mi znělo logicky. Byla jsem chytrá po mamince a tatínkovi, takže jsem byla dvakrát tak chytrá jako normální vlk. Protože jiní vlci neměli tak chytré rodiče. Můj intelekt se projevoval velmi nápadně, zvláště v těch nejméně vhodných situacích.
Proxima pak ale zmínila, že ten její nový hlásek není jen tak někdo. “Hmm, možná je to.. uhm duch? Třeba jsi posedlá duchem!” napadlo mě. “Určitě je to ale hodný duch,” dodala jsem, abych ji úplně nevyděsila. To jsem nechtěla. Taky bych chtěla vlastního ducha, to musí být super! Všichni moji kamarádi jsou strašně cool, rozplývala jsem se a uvažovala, jestli mi je líto, že já tak hustá nejsem. Asi ani ne, protože moji kámoši byli a to stačilo. Nemuselo tu být přehustěno.
Zakopala jsem svůj poklad, ale neodvedla jsem příliš dobrou práci, ačkoliv jsem vypadala, jako kdybych odvedla tu nejvíc pracovitou činnost na světě. Byla jsem jako to příliš ambiciózní dítě v umělecké třídě, které sice nemá talentu ani co by se pod nehet vešlo, ale má spoustu chuti a snahy.
Proxima mi šla ukázat, jak na prd jsem to zakopala. Hned můj poklad vytáhla. “Ale ne! Zmocnila jsi se mého pokladu a ukradla mi ho! Teď ho musíš zakopat jinde, abych ti ho neukradla zase já!” řekla jsem dramaticky a vypravěčsky vedla naši hru dál. Jako správný pirát jsem ze sebe ještě vydala nějaké podivné zvuky a škubala ocasem ze strany na stranu v naprostém zoufalství.

Proxima se rozpovídala o tom, co se jí stalo a když jsem se s ní podělila o svůj zážitek, pokračovala. “Tak to není úplně to samé,” broukla jsem zamyšleně. “Možná je to tvůj nový vnitřní hlas. Třeba nový hlasový kamarád,” usmála jsem se. Viděla jsem to v růžových barvách, rozhodně mě to neznepokojovalo. Proč by taky? Vždyť to znělo strašně super.
”Víš jak, ten hlas co ti v duchu říká, že do hluboké vody nemám skákat, nebo lézt vysoko na stromy, protože je to nebezpečné, třeba nějaký takový hlas,” přihodila jsem a usmála se.
“Třeba se tě bojí,” na rhka jsem, když zmínila, že se jí její nový vnitřní hlas už neozývá, ale pořád tam někde je.
“Já taky ne, takže první si nějaký najdeme!” zazubila jsem se a rozběhla se do vnitrozemí našeho malého Ostrova pokladů. Bylo tu hodně větví a našla jsem i kusy kožešin a pozůstatky po noře, takže tady někdo musel žít. Začala jsem hrabat v místě, kde nora byla. “Koukej, tady někdo musel žít! Možná nějací domorodci! Třeba mají nějaké poklady!” zazubila jsem se a v tu ránu moje tlapka zavadila o něco tvrdého. Vytáhla jsem to a trochu tlapkou otřela. “Wowee,” užasla jsem, když na mě vykoukla perleť. Byla to velká perla. Kdo ví, kde se tu vzala a zda původní majitel měl tak šeredně děravé kapsy, že to tu omylem zanechal. “Tohle bude můj poklad. Uloupila jsem ho a teď si ho zakopu,” zazubila jsem se na Proximu, která se jistě držela někde kolem. Poodešla jsem o pár kroků dál a jednoduše perlu zakopala nedaleko jejího naleziště. Po tom všem jsem byla celá os hlíny a od bláta, ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem víc hnědá než bílá a začala jsem si připadat jako Riki. Jako trouba s úsměvem od ucha k uchu, kterému je všechno jedno.
Byla jsem pirát, který je na svém vlastním Ostrově pokladů a právě zakopal svůj poklad.

S očekáváním jsem očekávala, co za zajímavou zajímavost Proxima vypustí z tlamy. Co se jí mohlo stát? jaká zajímavá věc? událost! Co když třeba potkala zimní veverku? Tak bych jí záviděla!
Já viděla jen tu obyčejnou.
Doma.
Doma s rodinou.
Přerušil mě až její hlas a já se znovu vrátila do reality. Nene, nebyl čas na nějaké sentimentálnlí výlevy, však je všechno v pořádku. Já se domů vrátím, až... Kdy?
Když Proxima mluvila, připomnělo mi její vyprávění jinou událost. Na vyhlídce nad naším lesem jsem s mámou a s Riki potkala boha. Ne jen tak obyčejného nebo snad všemocného a jediného, ale boha zimy a radosti. "Ano," přitakala jsem po vteřinové pauze. "Kdysi... Kdysi se mi stalo něco podobného. Říkal si Vlčíšek a... Donutil mě být veselá," neznělo to jako kdyby mi ublížil, ale já si připadala zneuctěná, znesvěcená a zneužitá. On se mi sám naboural do mého nitra a donutil mě být někým, kým nechci. Bylo to těžké.
"A?" pobídla jsem ji měkce.
Naše bárka zastavila v jednom z mnoha zákrutů Bobřího ostrova. Voda kolem byla mělká a my se tak mohly vylodit. Navíc to vypadalo, že dál se už nedostaneme. Vor začínal postrádal svou soudržnost.
Slezla jsem z voru a pomohla dolů i Proximě, jestli to potřebovala. "Toto bude náš ostrov. Ostrov pokladů. Zakopeme si tady naše poklady a nikdo nám je nesebere," prohlásila jsem, jen co jsem suchou nohou vstoupila na pevninu.

// VVj

Proud zrychloval, ale já se nebála. Ba právě naopak. S utíkající vodou se mi do žil vlévalo více a více adrenalinu a moje oči se více a více rozšiřovaly spokojením. Proxima tak nadšeně nevypadala, ale vzhledem k tomu, že já jsem byla uvolněná, tak se i ona sama uklidnila.
Nechtěla mi říct, co se jí stalo, dokud jí neslíbím, že o tom nikomu nepovím a nebudu se jít smát. "Dobře, slibuju!" přitakala jsem horlivě a nastražila ušiska.
Vepluli jsme do řeky a opustili jezero. Pohlédla jsem za nás a na vzdalující se bezpečí rozsáhlé vodní plochy poblíž dospělých, ale nic jsem necítila. Žádný strach, žádné obavy z toho, co by se mohlo stát. Však někde zastavíme a pak dojdeme zpátky. Už jsme obě dokázaly, že se dokážeme samy dostat zpátky do bezpečí, když nás osud dostane daleko od domova. Proplouvali jsme kolem luk a lesů a já ani nevěděla, že jeden z nich je mým domovem. Jak bych taky mohla? Z dálky jsem les nikdy neviděla.

Seděly jsme na voru a konečně nás zachytil proud a začal nás unášet po jezeře. Bylo rozlehlé a já jen v dáli viděla obrysy jeho konce, takže jsem věděla, že máme dost času na to tady jenom sedět a povídat si. A to bylo ideální, protože Proxima mi chtěla říct něco neuvěřitelného. "Tak povídej, co neuvěřitelného se ti stalo?" vyzvídala jsem po chvíli, jen co jsem tlapkou vyzkoušela teplotu vody. Sama jsem už proschla a cítila jsem se svěží a čistá, ale dalšímu koupání jsem se nebránila. Problém byl, že tady jsem nedosáhla na dno, které se skrývalo hluboko pod hladinou, a musela bych opravdu plavat. A to jsem ještě nedělala, ačkoliv jsem se před Saturnem a Sheyou honosila tím, že moje hopsání na místě plaváním bylo. Kdo ví, třeba jsem taky měla mít šílený zážitek s vodou stejně jako Rikita s ohněm.
Proud nás chytil o něco silněji a strhl náš vor pryč. To ale nevadilo, byl dost silný na to, aby obstál i cestu do neznáma. "Wee!" zajásala jsem jenom, když vedle nás vyskočila ryba.

// Bobří ostrov

Nemusely jsme čekat dlouho. Jakmile jsem v dáli uviděla přicházejícího Saturnuse se všim možným harampádím na stavbu loďky, začala jsem vesele kmitat ocasem a zlatá očka mi jenom svítila. Nemohla jsem se dočkat, až se do aktivity pustím, přecijen to byl můj nápad a byl skvělý.
Se Saturnem přispěchala i Proxima a já na ni vesele zamrkala a přivítala ji poposkočením k ní a lehkým otřením se o její hlavu. “Jsem ráda, že jsi zpátky,” usmála jsem se na ni a přicupitala k harampádí, které Saturnus donesl. “Pomůžeš mi postavit loď? Musí to být dost velké, aby nás to udrželo a plavalo to. Zkusíme to dát dohromady!” popohnala jsem Proximu, která se mi zdála opět příliš zahloubaná do sebe. Riki zůstala opodál, ale věnovala se něčemu na břehu, tak jsem ji nerušila. Však ona si poradí a až bude mít hotovo, může s námi na dobrodružnou výpravu vorem.
”Podej mi tamto dlouhé. A teď to pevně drž. Pozor, klouže to! Do písku, urvalo se to. Nevadí, hlavně že toho je dost!” láteřila jsem se smíchem a navigovala Proximu při celé té operaci a stavění loďky. Byla to řádná fuška a vlastně jsem to dělala poprvé a ani nemělá pořádnou představu, co dělám, ale nakonec se nám podařilo vytvořit cosi placaté a svázané a zaháknuté dohromady. “To nevypadá vůbec špatně. Pojďme to vyzkoušet!” zazubil jsem se na Proximu a šoupla to na vodu. Chvíli jsem zadržovala dech, jestli se naše plavidlo nepotopí, ale obávala jsem se zbytečně. Pohledem jsem zabloudila k Saturnovi a Sheye, ale vypadali příliš zameprázdnění na to, aby se nám věnovali. “Vzhůru nahoru a šup na dobrodružnou výpravu!” zajásala jsem, ale tlumeně, abych příliš nepřilákala pozornost dospělých. Hopla jsem na vor a chvíli balancovala, ale ta obluda se nepotopila ani o píď a ještě k tomu byla stabilní. Tak dobrou práci jsme odvedli! Počkala jsem na Proximu a slezla do vody, abych jí vor přidržela, než naskočí. “Neboj se, udrží nás to jak nic!” ujišťovala jsem ji a jakmile byla naloděná, zapřela jsem se nohama, odstrčila loďku na jezero a vyhopla nahoru. Byli jsme unášeny na volné jezero a kolem nás zpívaly žáby a rozevírala se velká vodní plocha. “To je krása!” pochvalovala jsem si, zatímco jsme proplouvali kolem leknínů a jiných vodních rostlin.

“Noo… Neřekla. Ale proč bych najednou byla pryč? Ty jsi taky na zkoušce?” zeptala jsem se, abych zamlžila svou vlastní neschopnost popasovat se s tou podivnou magickou událostí, která mě protáhla skrze prostor až do hor, aniž bych se o to prosila.
“Tu jsem si vymyslela,” odpověděla jsem pyšně. Byl to opravdu mistrovský výkon. Možná se ve mně skrýval nějaký básník.
Proxima byla ale celou dobu nějaká moc zamlklá. Po svém zpěvu jsem si všimla, že se uzavřela do sebe a nemluvila. Dokonce byla celá zkoprnělá. Nerozuměla jsem tomu, ale rozuměla jsem Sheyi. “Já přece plavala,” namítla jsem s nosánkem nahoru. Jak mohla říct, že se potřebuju naučit plavat, když mě viděla, jak plavu? Odrážela jsem se od spodku vody a vždy vyplavala nahoru jako nic.
“Já chci první loď!” řekla jsem rázně, ale ne jako spratek. S veselím a nadšením do nadcházející činnosti. Proxima odběhla za Sheyou. Koukla jsem na Riki. “Postavíme si loď a přeplujeme celé jezero!” řekla jsem s úsměvem. “První potřebujeme něco, z čeho uděláme loď ale,” zamračila jsem se a rozhlédla se kolem. Bohužel jsem neměla tušení, jak loď postavit, takže jsem došla za Saturnem a jemně ho zatahala za ocas, protože se bavil s Proximou. ”Pomůžeš nám postavit loď, prosím?” poprosila jsem vlka se štěněcíma očima.

Moc jsem nevnímala, co se kolem děje. Zvlášť jsem si nevšímala dospělých, kteří něco řešili. Plavat? Copak jsem nějaké plavidlo? pomyslela jsem si lehce uraženě, ale vnuklo mi to nápad. Zatímco jsem žvýkala maso a plivala peří, připojila se ke mně Proxima hodovaly jsme spolu. Bylo to ideální.
Ještě jsem jedla, když jsem uslyšela známý řev a uviděla známou tvář. Ocásek se mi rozkmital jako turbína a já se div netřásla nadšením. “RIKI!” křikla jsem na sestru zpátky a popoběhla jí v ústrety. Už z dálky na mě křičela, že doma hořel strom a že se k němu vydala a vlezla do něj. Viděla jsem spálené chluoy na jednom jejím uchu, ale bylo to dost na to, aby se mi oči rozšířily nadšením a uznáním. “Ty kráso, to je mega hustý!” houkla jsem uznale a povalila ségru na zem, protože jsem k ní konečně doběhla a rozhodla jsem se nezastavovat. “No jasný! To je magie jak vyšitá! Taky už chci mít magii!” neodpustila jsem si lehce závistivou poznámku, ale pak jsem Riki pomazlila a zase pustila. “Riki, tohle je Saturnus, Sheya a Proxima. Jsou to vlci z mechu. Vlci z mechu, tohle je Riki, moje ségra,” představila jsem poslušně Riki svým společníkům.
“Máma mě poslala na zkoušku do hor, normálně jsem najednou byla v horách ve sněhu spolu s Prox a nikým jiným!” vyprávěla jsem s očima dokořán a ťapala zpátky k Proximě, která se zdála trochu zakřiklá. “Teď když jsme tři, můžeme si hrát na tři piráty! Postavíme si loď a přeplujeme jezero!” navrhla jsem vesele. “Jooo… Kdo nejlepší pirátskou bárku má? My ji máme! Kdo oloupí nejvíc vlků a vše dostane? Arrr, no my! Kdo plaví se po vodě a plní si sny? Trojice pirátů z mechu a borůvčí!” zpívala jsem sice kouzelným hláskem, ale text neměl moc dobrou konstrukci. Co o to, hlavně, že jsem se bavila! “Kousneme vás do ocasu, zataháme za uši, co o to, že se to na mladé slečny nesluší… ARRRR my jsme totiž pirátská banda, johoho, a je s námi děsná švanda, JO HO HO!”

Rozhodně se počasí ani trochu neumoudřilo, spíš to vypadalo, že nás dříve nebo později sežehne blesk. “Ano,” ujistila jsem Saturna bez mrknutí oka. Maminka měla křídla a uměla s nimi létat mezi mraky. Dokonce nás tam nahoru i vzala. Svět seshora vypadal úplně jinak. Já si hoavně vzpomínala na to, jak jsem se snažila sežrat jeden z mraků. Neměly žádnou chuť. “Mraky nemají žádnou chuť,” poznamenala jsem vědoucně ještě. “Ano. Moje máma je vlčice. Ale i kachna. Takže já jsem taky určitě kousek kachna,” odpověděla jsem Saturnovi.
Sheya se chtěla přidat k mému dobrodružství. “No… Asi?” naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli mi trvalo odpovědět. Jakože… Bylo to moje dobrodružství. Můj vlastní trest, který jsem si vymyslela, abych ospravedlnila ten podivný teleport do hor, daleko od rodiny. Proč jinak by se to taky dělo? Tahat do toho cizí vlky mi nedávalo moc smysl, ale byla jsem ráda za společnost.
Proxima se nevynořovala nad hladinu, ale Saturnus byl rychlý jako blesk a přišel dceři na pomoc. Stála jsem hned vedle něj a když začala Proxima zvracet, ostrý čpavý zápach natrávené potravy mi nehezky sedl do čumáku a já cítila, jak se i moje prázdné břicho najednou obrací naruby a letí mi z hrdla jakási salva slin, hlenu a bůhví čeho, co bylo to poslední co jsem jedla. Natahoval mě ten zápach, takže jsem se raději otočila a otřela si tlamku o trávu kolem. Naštěstí mě déšť rychle smyl a já to nemusela čuchat.
Proxima ale vypadala, že je v naprostém pořádku. Vesele jsem začala vrtět ocasem a spokojeně jsem párkrát hopsla na místě. “Taky jsem je nakrmila,” přidala jsem se s přiťouplým smíchem. Naštěstí my jsme zvratky jíst nemuseli a Saturnus nám ukázal, kde najdeme kachny, které ulovil se Sheyou.
Déšť a bouřka nabíraly obrátky a mně to začalo hrozně připomínat tu scénu na stromě. Když najednou moje bříško bylo moc tvrdé a já si pšoukla, ozval se hrom. Skoro jsem si myslela, že jsem ten hrom vydala já! Smrdělo to ale fest, takže jsem se rozhodla jednat. Drbla jsem do Proximy a vesele se rozběhla tím směrem, dokud jsem nenarazila na dvě mrtvá opeřená těla. Chytila jsem jednu z nich a začala ji vláčet kolem jako hračku. Kachna se groteskně valila za mnou, dlouhý krk jí nadskakoval po podloží. Konečně jsem se uklidnila a začala se dobývat k jídlu, ale peří mě zpomalovalo a navíc se mi dralo do krku. “Pfu!” vyplivla jsem peří.

“Máma má taky křídla, peří a umí lítat. Je moje máma kachna?” zeptala jsem se Saturna, jen co nám vysvětlil, co ta kachna je. Ukázalo se, že moje máma je kachna a tím pádem jsem já taky napůl kachna.
Proximina máma mě taky ráda poznávala. “To se teprve uvidí,” zazubila jsem se na ni chytře s čertíkovskými jiskřičkami v očích. Už jsem se začínala v této mechové rodince ohřívat. Pak se mě ale začala ptát na mou zkoušku. Líbilo se mi ale jedno z těch vysvětlen, které sama navrhla. “Ano, dobrodružství! Je to zkouška odvahy!” přitakala jsem horlivě, než se dospělí vydali na lov ptáků kachen.
Skočila jsem do klouzavého jezera, ale ukázalo se, že sezóna klouzání už není a je na řadě sezóna koupání. Zprvu jsem si trochu přitopila, ale pak to bylo lepší a já byla víc v klidu. Saelind si šla namočit tlapky, ale začala u toho brečet. “Nebreč, však ti nic není,” řekla jsem vesele a začala se škrábat na břeh, když tu mi nad hlavou proskočila Proxima a dopadla do vody za mnou. Se smíchem jsem se na ni otočila, jenže její hlava zajela pod hladinu a už se mevynořila. Vytáhnout ji ven mě nenapadlo. “MA-Saturne!” opravila jsem se, když jsem chtěla volat mámu o pomoc. Vlk tu byl ale rychleji než mé další nadechnutí a už lovil leklou rybu Proximínu z vody. Vylovil ji a já šla na břeh s ním a skláněla se k Proximě, jestli dýchá.

Začínalo se stmívat, ale já nebyla žádný poseroutka, abych se bála tmy. Navíc jsem tu byla s Proximou, Saelind a Saturnem, dospělým a schopným vlkem, který zvládne dělat dospělácká rozhodnutí a všechny by nás bez problémů ochránil před jakýmkoliv nebezpečím.
“Ah, tak. Takže je to jenom fráze. Chápu,” řekla jsem a už jsem otvírala tlamičku s tím, že mě teda nepoznal rád, jenže to mu taky došlo a tak řekl opak. “Už jsem se bála! Já tě taky ráda poznávám, teda,” zazubila jsem se na něj zpátky.
“No…” natáhla jsem ve snaze vyhnout se odpovědi. Ne, že bych to Saturnovi nechtěla říct, ale… Sama jsem to nechápala. Vytvořila jsem si vlastní iluzi toho, co se stalo. Domněnku. A tu jsem udržovala při životě a dělala, že je pravdivá. Bylo to jednodušší a méně bolestivější než fakt, že jsem se z jednoho místa vymazala a objevila se na úplně jiném místě. Jen tak. Věděla jsem o kouzlech, samozřejmě, ale kouzlit přece musel NĚKDO. A když jsem byla naposledy s někým, tak to byla rodina. Takže… Takže tak.
“Dobře, děkují,” hlesla jsem vděčně k Saturnovi.
Proxima nevěděla, kde je. Saturnus jí to ale vysvětlil a já se koukala taky. A pak jsem jim vysvětlila, co je pomeranč a kachna naštěstí není pomeranč ale pták. “Co je pták?” zeptala jsem se okamžitě. Krom toho, že nekouše jsem nic nevěděla. Pomeranč taky nekouše, je to tedy jen nějaký poddruh ptáka?
Pak se objevila další vlčice. Taky měla cingrlátka a taky měla barevný kožišek. Byla jsem na to zvyklá odmalička. Máma byla taky taková a táta měl cingrlátka taky. I Aranel jedno měla. I Awarak. I Erlend. Proč jsem se ale s cingrlátkem nenarodila já bylo záhadou. Třeba to na mně ještě vyroste.
“Dobrý den, ráda vás poznávám,” pozdravila jsem Sheyu a očkem jsem loupla po Saturnovi, jestli jsem to udělala dobře. Otázka ale je jestli ji opravdu poznávám ráda. Uvidíme!
Po krátkém vysvětlení kdo jsem a co tu pohledávám se konečně začala shánět večeře. Už taky aby!
“Prox? Prox, pojď se klouzat,” navrhla jsem zatím a zamířila jsem dál od dospělých k vodě. “Čím rychleji tam skočíš, tim rychleji se budeš klouzat,” poradila jsem jí moudře. Rozběhla jsem se a skočila jsem na led. S šplouchnutím a kníknutím, které bylo rychle utnuto potopením mé kebule pod hladinu, jsem zapadla do té podivné mokré věci a zjistila, že se tu nedá dýchat. Naštěstí jsem byla na mělčině, takže jsem pod nohama ucítila půdu a začala se drápat vzhůru na vzduch. “Ne-klouž-že!” varovala jsem Proximu mezi nádechy a vynořováním. Nakonec to ale nebylo moc hrozné a se smíchem jsem poskakovala na místě a odrážela se od dna. Vždy jsem se na chvíli ponořila, ale uši mi trčely ven, a pak jsem se zase vynořila. Byla to bžunda.