Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tmavé smrčiny

Ty jo, užasla jsem nad tím, jak daleko jsme byli. Nikdy jsem tak daleko nebyla, ale rozhodně jsem nehodlala zastavovat proto, že bych byla unavená. Spát jsem mohla jindy, tohle bylo mnohem lepší. Čím dál jsme šli, tím víc jsem toho viděla. Za těmi kopci jsme šli skrze louky, lesy i pláně a teď jsme procházeli skrze další hory. Bylo to skvělé, okouzlující, dokonalé!
Tak daleko jsem nikdy nebyla, uvědomila jsem si doopravdy a cítila, jak misrdéčko zaplesalo. Nevadilo mi, že jsemdaleko od domova, který stál na jednom místě.
Táta řekl, že si mého nenápadného poslouchání v jeskyni všiml. "Co mě prozradilo? Cukaly mi uši?" jekla jsem, zklamaná svým hereckým netalentem.
V čem jsem ale talent měla bylo pokládání otázek. A že se jich teď vyskytlo mnoho. Naštěstí na první jsem se ptát nemusela, protože to táta hned rozvinul. "Proč by ho měl někdo hlídat, však ti les neuteče," ušklíbla jsem se prvně. Přišlo mi to hloupé. Potkali jsme už tolik lesů a ani jeden z nich přece neměl nožičky. "To jsou ostatní děcka, že se o sebe neumí sami postarat?" dodala jsem rošťácky. Jeden by skoro až řekl, že na mě pomalu začíná sahat puberta.
"Wou, wou, fuj, co to je?!" vyštěkla jsem, když jsem dopadla do písku. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co to je, dokud se mi písek nezačal zahryzávat mezi polštářky. Rychle jsem si ale zvykla a vesele se plazila kolem táty. Moje veselí ale opadlo, když jsme se bavili o tom, co mi Vlčíšek udělal. "Já jsem nechtěla," řekla jsem polohlasem, ale tak procítěnou tóninou, až to trhalo srdce. Cítila jsem se zneužitá. Zraněná.

// Esíčka

"Hmm," zabručela jsem,když táta zavrhl můj návrh, že by se mohl s mámou proletět. je pravda, že byl oproti ní až neúměrně velký a kdyby ho měla nést na zádech, tak by asi moc daleko nedoletěla. Nepochybovala jsem o tom, že je máma silná, ale všichni měli své limity. Nést na bedrech váhu mého táty bylo jistě naprosto nemožné.
Přistihl mě, ale to mě nevyvedlo z rovnováhy. "Já slyším, i když spím," řekla jsem bez mrknutí oka. Pro dobrý kec jsem nešla daleko a ačkoliv to znělo jako úplná ptákovina, tvářila jsem se zcela vážně. Proč bych neměla slyšet, když spím?
"Aha," broukla jsem jenom na jeho vysvětlení. Aspoň, že to mámě za zlé neměl.
"Ale není to super? Můžeš si dělat co chceš, když seš alfa! Můžeš jít na výlet, můžeš... Cokoliv!" nadhodila jsem vesele a vesele do táty drcla ramenem. Přece to nebylo zas tak strašné, ne? Máma si nikdy nestěžovala a vypadala spokojeně, nemohla to být taková tragédie.
Mluvili jsme o tom, jak mě Vlčíšek nutil být veselou a já se podělila o to, že se mi to nelíbilo. Tátova reakce mě nikterak neuklidnila, ba co víc, zakabonila jsem se a stáhla uši k hlavě. "Nic," odtušila jsem lehce uraženě. Co by na veselí mohlo být špatného? "Ty to nechápeš," dodala jsem dotčeně.

//Vršky

// Vyhlídka

Táta se mi přiznal, že samoty se nebojí, ale děsí ho výšky. "To máš asi blbý, že máma umí lítat, že?" nadhodila jsem na to v odpověď. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem ještě před zmizením lezla sama vysoko do stromu jako nějaká veverka a div nezpůsobila celé rodině trauma. Možná Erlendovi.
"Hmmm... Asi kdybys chtěl, tak jo," řekla jsempo chvíli přemýšlení. Prvně jsem chtěla vyhrnout, že bych ho samotného jít nenechala, ale donutil mě se zamyslet více. "Ale proč si potřebuješ uspořádat myšlenky? Je to proto, že máma chce, abys byl alfa?" zeptala jsem se hned. Moje spaní v jeskyni nebylo opravdové, všechno jsem věděla!
Zajímalo mě, kdo jsou ti cizinci. Nebyli to tátovi kamarádi, tak proč bych o nich měla chtít vědět něco víc? "Jo, je to Proximina ségra," přitakala jsem.
"Ty to máš mámě za zlé, že je alfa?" zeptala jsem se zvědavě. Byla jsem ráda, že táta žijes námi v Borůvkovém lese, nechtěla bych za ním chodit někam daleko do cizí smečky.
Slezli jsme dolů a šli podél řeky. Šel od ní chlad, ale můj kožich byl dobrý v izolaci tepla, takže jsem to ani nepostřehla. "Protože... Protože mě nutil být veselá," vypadlo ze mě po chvíli mlčení a usilovného přemýšlení. "Ale já nechtěla. To dělal on," mlaskla jsem.

// tmavé smrčiny

// úkryt

Spokojeně jsem vystřelila za tátou, jehož dlouhé nohy mě vedly na tu vysokou horu, kde jsem byla s mámou. Asi je to jejich oblíbené místo na výlet, pomyslela jsem si. "Bojíš se samoty?" zeptala jsem se táty, když zmínil, že je za mou společnost rád. "Já se nebojím ničeho! Ale být s někým je větší prča," zazubila jsem se na něj.
Cinkání jeho náramků mě na chvíli zaujalo a tak mi chvilku trvalo zpracovat, na co se mě táta ptá. "Eh, uh... Ne," odpověděla jsem konečně. "Proč bych o nich měla slyšet? A proč ho chceš navštívit? Je to tvůj kamarád? Můj kamarád je Proxima a možná i Saelind, ale ta se se mnou moc nebavila. S Proximou jsme si hrály na piráty," brebentila jsem spokojeně.
"A proč v ní už nežiješ? Protože tam není máma a já?" zeptala jsem se znovu. Zahrnovat dospělé otázkami byla moje specialita a také záliba. Měli pak strašně moc práce s odpovídáním a věnovali mi tak až nepřiměřené množství pozornosti, které jsem si užívala.
"Tady jsem byla s mámou v zimě. Byl tu nějaký... Vlk Čížek a byl škaredý," poznamenala jsem, když jsme míjeli vrchol a zamířili dolů. Pořád jsem na to byla načuzená jako brambora po sběru a nemohla jsem to nechat plavat. Asi mi chybělo nějaké zakončení.

// Esíčka

Ovšemže jsem nestydatě poslouchala a necítila jediný krapítek viny nebo studu. Dle mého jsem neměla za co se stydět a proč se usměrňovat. Byli to mí rodiče, neměli přede mnou mít žádná tajemství. A to, že si třeba chtěli užít chvilku jenom pro sebe mě ani nenapadlo, vůbec jsem netušila, že by vlci něco takového provozovali. Máma pak zapadla na zem a začala chrápat a táta se vypravil ven. Na chvíli jsem strnula, protože jsem nevěděla, jestli mám prozradit svou kamufláž anebo počkat až sejde o patro níž a pak ho nenápadně sledovat.
Naštěstí mě napadlo něco mnohem lepšího a vůbec mi táta nenahrál svými řečmi o tom, že je škoda, že spím. Zvedla jsem hlavu a dramaticky si zívla a mlaskla, přičemž jsem zamžourala na tátu. Vyskočila jsem na nohy, potichu procupitala kolem spící mámy a pak si uvědomila, že ji nechci opustit jen tak. Viděla jsem ji přece po tak dlouhé době! "Dobrou mamí," pošeptala jsem jí a dala jí pusu na líčko. Pak už jsem byla jako věrný poskok hned vedle táty. "Já chci! Já! vem mě s sebou!" šeptala jsem vzrušeně a ocas mi lítal ze strany na stranu. Netušila jsem, kdo může být Život a obecně jsem se nerada seznamovala s novými vlky, ale cizí smečka zněla zajímavě.

//Vyhlídka

// les

Vrátila jsem se dovnitř a usmála se na Dráze. “Žádný výlet nebude,” řekla jsem a pokrčila zklamaně rameny. “Proximu si vyzvedl její táta,” dovysvětlila jsem a znovu zabořila čumák do jídla. Nestihla jsem se předtím pořádně najíst, protože mě Proxima hnala ven, kde na mě ani nepočkala a raději utekla za tátou. Asi mi to bylo jedno, stejně chtěla domů.
Jakmile jsem se najedla, vyvalila jsem se na podlahu a protáhla se. Už jsem se pořádně takhle nenadlábla a po tak dobrém jídle byla jen jedna další věc, kterou jsem chtěla udělat. Schoulit se nahoře v kožešinách a prospat se.
Začala jsem se tedy štrachat nahoru a potichu a velmi nenápadně kolem zdi jsem se proplížila kolem rodičů do postele, kam jsem zalehla a krom andělského pospávání je nestydatě odposlouchávala.

// jeskyně

Vyšla jsem ven ještě s ušmudlanou tlamou, protože Proxima strašně naléhala. “Už jdu!” křikla jsem a rozcupitala se rychleji, jak mi to jen moje nohy dovolily.
Jenže dřív než jsem to stihla byla Proxima v trapu. “Uuhh,” protivně jsem zabručela a rozhlédla se kolem, jestli se ta její malá prcka někde neschovává za keřem. Neviděla jsem ji, ale viděla jsem stopy, kudy šla. Pokrčila jsem rameny a rozklusala se po jejích stopách a po pachu, který ulpíval okolo.
Našla jsem ji záhy, jak se u hranic lesa tulí se Saturnem. “Tak to bylo tvoje vytí!” řekla jsem zhurta ještě dřív, než jsem ho vůbec pozdravila. Nebyla jsem ale jediná, kdo si jich všiml, předběhla mě Aranel. Koutkem oka jsem ji zaregistrovala a poslouchala jsem, o čem se baví. “Tak ahoj, klidně se někdy stav. Nebo se stavím já,” rozloučila jsem se s Proximou, ikdyž se schovávala za nohama svého otce. “Já jdu zpátky, táta na mě bude čekat,” dodala jsem a kývnutím se rozloučila se Saturnem. Aranel jsem nechala dělat… To co zrovna dělala a rozběhla jsem se zpátky do úkrytu.

// jeskyně

Rýpala jsem do bratra, ale nebyla jsem tak necitelná potvora, abych se snažila tomu všemu přijít na kloub. Raději bych ho učila plavat, ale s přicházející zimou bylo pravděpodobnější, že ho budu učit bruslit. Tak jako předtím! bylo to jako včera, kdy jsme poprvé vylezli z jeskyně a šli k jezírku bruslit. Tam jsme taky poprvé narazili na pomeranč. Jako kdyby to bylo včera...
"Jasný. Divně to tam smrdí," souhlasila jsem s tátovým návrhem ukázat mu Proximinu smečku a neostýchala jsem se přiklusat se svým netaktním názorem ohledně pachu jejich mechového lesa.
Chtěla jsem se najíst a vzít Proximu domů, ale místo toho se ze stínů vynořila máma a bafla na mě zezadu jako ten nejhorší bubák vůbec. Srst se mi naježila a po celém těle mě zamrazilo. "Mami!" křikla jsem vyděšeně, ale i radostně. Pyšně jsem se narovnala a nechala se zahrnout láskou, kterou mi máma svévolně přidělila. Spokojeně jsem ji ňufla zpátky a s ocasem jako zametákem připevněným na vrtačce jsem se začala krkolomně sesouvat dolů k jídlu. "Jasný, čím víc, tím větší prča!" souhlasil jsem s bráchou a zabořila hlavu do jídla. Až poté jsem pohledem vyhledala Proximu, která si to štrádovala ven. "Počkej přece chvilku, ne?" houkla jsem na ni lehce protivně. Měla jsem hlad a nemohla jsem furt utíkat za ní, abych ji hlídala. Však ji hlídat nemusím, je velká. A nejsem její máma, pomyslela jsem si a zabořila čumák zpátky do jídla. Cítila jsem Aranel a Awaraka a viděla jsem koutkem oka, kde cca jsou, ale neotravovala jsem je. Nebyla jsem příliš... Nadšená do toho se s nimi seznamovat. Co mě zaujalo víc byl fakt, že máma zmínila nějaké nové přírůstky do smečky? Očima jsem blýskla po Drázovi. "Slyšels to?" ujišťovala jsem se polohlasem. "Kdo asi přijde? A kde je schovávají?" napadla mě jedna věc a potom druhá. Proč by ti vlci měli čekat až na zimu, než se připojí do smečky?
Když jsem dojedla, vydala jsem se ven za Proximou, která na mě hurónsky hulákala, ať pohnu zádelí. “Počkám venku, tati!” křikla jsem nahoru a šla ven.

// Borůvkový les

Moje nová nejlepší kámoška se chtěla zdejchnout, ale nevnímala jsem to víc než jen její vzdalující se přítomnost. Jesti jí bylo nepříjemně, ať se klidně vzdálila do většího klidu, ale já se teď vítala s rodinou a s Drázem, který se nechal klidně demolovat a poslouchal mě, jako kdybych byla ten nejlepší dobrodruh na světě. Oči mi zářily štěstím. Tak moc mi chyběli.
"Tě to klidně naučím, nic na tom není!" zazubila jsem se na bráchu, který postrádal mé skvělé plavecké schopnosti.
Ušklíbla jsem se, když si nepamatoval jméno smečky ani své nové kámošky. "To asi moc kámoši nejste, když si ji ani nepamatuješ, ne?" ušklíbla jsem se a nemohla si odpustit další slova. "Anebo je to tím, že se ti líbí?" nadzvedla jsem významně obočí a zasmála se. Drázovi se líbí! Lbí! Ale kdo? Ona!
"Tak jo," špitla jsem spiklenecky zpátky, když mi řekl, že mi pak poví něco tajného.
Pustila jsem se do jeho ucha a nechtěla se pustit. Dráz statečně držel, skoro jako kdyby ho to ani nebolelo. Jak by taky mohlo, byla jsem oproti němu úplná moucha. To už se ale Proxima stačila zdejchnout na okraj jeskyně, kde začala výt. Pustila jsem Drázovo ucho a nechala se odstrkat dozadu do jeskyně, ačkoliv jsem se trošku dotčeně bránila. "Jasně. Proximo,pojď se najít a pak tě zavedu domů," pobídla jsem kámošku a drbla zadkem do Dráze, aby se pakoval najíst jako první, když tak moc chtěl. Povzbudivě jsem se na Proximu usmála a do ní jemně drbla zase čumákem, aby mě následovala dolů k jídlu.
Pach krve a masa mě zašimral v nose a já si uvědomila, že mám vlastně zase hlad. Dala jsem si trochu masa, ale pak odstoupila a otočila pohled zlatých očí na tátu. "Vím kudy jít, můžu ji odvést sama?" zeptala jsem se a udělala na tátu velké oči. "Jsem už velká!" dodala jsem a trochu si dupla. Musela jsem přece dát najevo, že jsem naprosto vyrovnaný vlk a mám dost zodpovědnosti na to odvést mladší kámošku domů.

Všichni ze mě byli úplně na větvi. Táta i Dráz se začali štrachat nahoru a zespodu jsem ještě slyšela nějaký další hlas a hodně pšíkání. Nějaký marod tam byl! Nestihla jsem marodovi ale ani odpovědět, protože to už u mě byl Dráz a drcal do mě. S chichotem jsem začala vyhazovat jednu i druhou tlapku jako on, až jsme takhle tancovali oba dva jako úplní kašpaři.
"Hej suprově! Mám nové kámošky, znám další smečku, umím plavat a zakopala jsem poklad jako správný pirát na ostrově! Než mi ho Proxima vyfoukla a já ho pak vyfoukla jí! Ani nevím, kde teď je... Prox? Nevíš kam ten náš poklad šel?" otočila jsem se na kamarádku, která vypadala, že za chvíli vypustí duši. Táta si mezitím hajnul na zem a zajímal se, jestli o Proximě její rodiče ví. Teda, oni o ní určitě ví, určo byla chtěná, ale jestli ví, že je tady. "No, spíš ne než jo. Nemohli jsme je u řeky najít, tak jsme šly sem," odpověděla jsem tátovi dřív jak Proxima. ta se mi stejně zdála hrozně zamlklá a roztěkaná. "Musíme k velkému jezeru a pak už je to jen kousek podél řeky," řekla jsem. Věděla jsem, kd přece kámoška bydlí, ne?
Dráz si kecnul na prdel, což byla skvělá příležitost pro mě mu skočit za krk a dravě mu začít that ucho. Zapřela jsem se svou trpasličí silou o zem a snažila se giga bratra převrhnout.

// HE50!

Konečně! Domov,sladký domov! Tak dlouo pohřešovaný a tak snadno nalezený, nebylo to k nuvěření? byla jsem celou dobu tak strašně blízko! To taky znamenalo, že Proxima byla vlastně moje sousedka!
"Menší, než si to pamatuju," usoudila jsem na Proximina slova. Když jsem ybal menší, bylo to tu gigantické. Jako malí jsme se snažili přepadnout přes okraj, na který jsem se teď snadno vyškrábala s Proximou. Zavrtala jsem se do kožešin a začaa se tam teplit.
Nebyly jsme tady ale samy. Cítila jsem další vlky a podařilo se mi rychle určit, kdo to sem jde. Moje rodina. Vystřelila jsem z pelechu jako kdyby mi hořelo za zádelí a prudce jsem zastavila na okraji alfovské jeskyně a shlížela jsem dolů na svou famílii.
"AHOJ TATI! AHOJ ERLENDE! ČAU DRÁZI!" zaječela jsem na ně a do očí mi vyhrkly lehce štiplavé slzičky. "Mám tady kámošku z Mechového lesa, Proximu," křikla jsem vzápětí a usmála se na Proximu, která byla poblíž.

3 křišťály, 25 kytek, 20 mušlí :>

//HE49

// Borůvkový les

Všemožné výkyvy počasí mi nevadily. Už odmalička jsem byla velmi odolná, ať už se jednalo o sníh, déšť, chladno nebo churavo. Můj kožich mě chránil jako ta nejlepší deka v pláštěnce, jakou si kdo mohl přát. Ikdyž jsem byla zvevku mokrá, podsadu jsem měla suchou a tak jsem byla stále v teple. Proximin kožíšek mohl být ale jiný, takže jsem nenaléhala a vedla ji do jeskyně.
Jeskyně se před námi otevřela a já pohotově začala šplhat nahoru, do nejvyšších pater. Tam jsem přece bydlela, ne? Taky jsem věděla, že tam bude sucho a teplo, tak jak to bylo vždycky.
"Tohle je naše jeskyně," řekla jsem Proximě a vyškrábala se nahoru na nejvyšší platformu.
Našla jsem kožešiny a oklepala se před nimi, než jsem do nich zahučela jako ryba do vody a spokojeně se v nich začala rochnit.

// Mahtaë sever

Táhla jsem Proximu za sebou jako malý balvánek. Ona byla takový balvánek. Ustrašená a maličká, takové malé trdlo, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Brala jsem ji jako svou vlastní sestru a svou sestru se jeden musí starat, ikdyž nad jejím chováním by nejraději protočil očima.
"Tak zrychli," řekla jsem a přidala do kroku, až jsem začala klusat.
Doběhly jsme do lesa, který mi v noci vůbec nepřišel povědomý. A ani vůně starého borůvčí mě nezastavila v pohybu. Opustila jsem smečku na konci zimy a jaro ani léto v ní nezažila, jak jsem mohla tušit, že tohle je můj rodný les? Byla jsem pryč tak dlouho!
Až když se ke mně donesl pach Aranel a Awaraka a smečky, probudilo to ve mně neskutečnou radost. Hlasitě jsem zavýskla na celý les, že by to probudilo i mrtvou Naomi, o které jsem teda nevěděla, že tu je.
"Přesně vím, kde se zahřát! Víš kde jsme? Jsme doma!" usmála jsem se na ni a s vesele pentlícím ocasem jsem si to zamířila k jeskyni.

// úkryt Borůvky

// Bobří ostrov

Z ostrova jsem se dostala tak tak, ale to bylo pořád lepší než tam zůstat uvězněná. Co tam ale zůstalo byla naše hra na piráty. Vždyť i naše kocábka se tam ponořila a zanechala nás o samotě. Ještě, že tady byly ty mosty od bobrů, to byla opravdu spása!
Přistála jsem na Proximě na zemi, což se mojí malé kámošce nelíbilo. "Jo, promiň," omluvně jsem stáhla uši a začala z ní slézat, ať jí nebráním v dýchání a dalších životně důležitých pochodech.
Jedno nás ale překvapilo, Sheya zmizela. Zmateně jsem otáčela hlavu ze strany na stranu, ale nikde jsem ji neviděla. I Proxima si toho všimla a oprávněně se začala třepat jako ratlík, zvláště, když se začalo stmívat. Zamračila jsem se, když se mě zeptala, jestli můžeme jít k nám domů. "Ale já nevím, kde je domů," zamručela jsem, ale rozhodla jsem se tenhle problém vyřešit jinak. Zůstat přes noc u řeky se nezdálo nejbezpečnější, takže jsem zvolila jiný postup. "Půjdeme přenocovat támhle do toho lesa," rozhodla jsem a žďuchla povzbudivě do Proximy, ať mě následuje.

// Borůvka