Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby mi někdo řekl, že mezi mnou a Proximou panuje toxicita jak vyšitá, nevěřila bych mu. Proxima přece byla moje kamarádka a byla jí i přesto, že se chovala úplně jinak než já, nerozuměla mi a vlastně s ní teda vůbec nebyla legrace od té doby, co jsme se znovu shledaly. Na takové myšlenky jsem v hlavě ale neměla místo, protože jsem se chechtala tomu, jak hezky jí sníh spadl do obličeje. Neoplatila mi to, skoro to vypadalo že se sněhu štítí. Nebo jakékoliv zábavné aktivity.
"Vulgární?" zopakovala jsem po ní a zazubila se. "Já ti ukážu vulgární...!" nadechla jsem se a pak začala vyjmenovávat jedno sprosté slovo za druhým. A že toho byla teda kopa!
"Prd, hovno, zadek, pipík, pipka, blbec, hňup, trouba, chuj!" a jela jsem jako pila, div se mi z pusy nekouřilo.
"Někam jinam, jdem! Na sopku třeba!" zavelela jsem a rozešla se tím směrem.

// Úkryt

Proxima mi nepomohla ani drápkem a dokonce jsem snad uslyšela pobavené frknutí, když mi sníh spadl na hlavu. To jí rozhodně nemohlo projít, takže když jsem nám sama milostivě vykopala cestu ven, rozzběhla jsem se sněhem do lesa a konečně s emohla nadechnout čerstvého zimního vzduchu, který štípal do plic.
"Ahh! Už tam bylo zaprděno," vydechla jsem úlevně a otočila se na Proximu, která vypadala, jako kdybych jí dělala něco hrozného. "Víš co se dělá vlkům, kteří nepomáhají?" zeptala jsem se jí, ale dřív než stihla odpovědět jsem jí kopla sníh do obličeje a začala se smát. "Jestli chceš zůstat doma, tak zůstaň," řekla jsem jí hravě a vyplázla na ni jazyk. Nijak jsem jí to nezazlívala a ani můj tón nebyl protivný.

"Haha, to tak v zimě bývá!" zachechtala jsem se a začala nám vyhrabávat cestu ven. Vchod byl docela zapadaný. Otočila jsem se na Proximu, která si ležela na kožešině a ani se nehla. "Pojď mi pomoct," houkla jsem na ni a začala nám hrabat cestu ven.
Rozhodně jsme nechtěla zůstat v jeskyni s nějakou starou zaprděnou vlčici a malým, uprděným vlčetem. Užila jsem si takové společnosti až až u nás doma a rozhodně to nebyla přílišná zábava. Navíc ta vlčice vypadala, že by ji naše otázky z míry moc nevyvedly, takže jsem neuvažovala ani nad tímhle.
Sníh spadnul s jediným žuchnutím, když se mi podařilo podrazit nějakou část, co ho držela na místě. Oklepala jsem hlavu, protože i trochu spadla i mezi uši.
"Vzhůru za dobrodružstvím!" výskla jsem a začala se skrze hluboký sníh prodírat ven z úkrytu zpátky do lesa.

// Mechový les

Její máma byla asi superhrdina. Netušila jsem, jak by reagovala ta moje, ale podle toho, jak se choval táta jsem si dokázala odvodit i její reakci. Ikdyž ona je taková víc stoická, možná by to udělala jinak. "A to tady budeme jenom dřepět a čekat?" broukla jsem po chvíli, protože sice tu s námi byla jedna vlčice, ale ta se zabývala jistým šedým vlčetem. Tlapky mne už zase začaly svrbět od nic nedělání.
"Nechceš jít ven, podívat se, jak to vypadá?" nadhodila jsem a zvedla svou prdelku, abych zamířila ke vchodu. Byl hodně zavátý sněhen, takže jsem do něj začala kopat a a odhrabávat ho. "Venku bude sněhu! Můžeme si udělat bludiště!" navrhla jsem Proximě a zamávala vesele ocasem. Cokoliv, jen nesedět a nečekat. Copak jsem čekala na vyšetření u doktora?

Rozplývat se nad tím, jak rozkošné by bylo mít malinkatá šmudlánka nebylo to pravé ořechové. Nechtěla jsem vlastní vlčata a teď,když jsem věděla co jejich vznik obnáší, hodlala jsem se tomu jednoduše vyvarovat. Jak jednoduché by bylo provést kastraci všech samců! Vždyť jim ty pindíky furt někde plandají, mohli by si je všichni utrhnout třeba o větev, když by se o ni zasekli.
Hned by se mi po světě chodilo veseleji, kdybych věděla, že na mě takový samec nespadne a nezapojí se do zásuvky.
Udělala jsem znechucený obličej a vyplázla jazyk, ale moje kamarádka byla zcela unešená představou svých malých kopií na to, aby mne vůbec vnímala.
"Určitě bude velmi vtipné pozorovat jak nesví z toho budou. Dospělí jsou vždycky hrozně nesví, když se je na to ptáš," zašklebila jsem se.

Proxima začala rozumovat. Bylo to hrozné, ale její slova dávala smysl. Já jsem si ale nechtěla připouštět, že by něco takového mohlo být fajn a dospělí nás od toho odrazují jenom z toho důvodu. "No jenže pak to uděláš a máš vlčata. Sama seš ještě vlče, nemůžeš mít přece vlčata!" začertila jsem se. Nedokázala jsem si představit, že bych se o někoho starala. Stačilo mi, když jsme musela dohlížet na Omóriku, když jsme byly malé. Sice jsem na ni moc nedohlížela a spíš jsem jí šla špatným příkladem, ale věděla jsem, že dohlížet na mrňata je voser. Viz ten Aranelin smrad, kterému jsem nabaňala na nos, že může být můj bratr. Jak jen se ten jmenoval? Armin!
"Já nevím, jestli chci vědět ještě víc. Tohle mi docela stačilo. Co když zjistíme, že je to ještě víc nechutný? Že u toho třeba vlci slintaj až jim to kape na zem? Nebo že se ti pak nafoukne zadek a nemůžeš si týden sednout?" říkala jsem. Poslední věta mne ale poškádlila na správném místě. V očích mi zajiskřilo. "Anebo víš co, je to dobrý nápad. Měli bychom se někoho staršího zeptat co a jak, abychom nebyly úplně hloupé," přitakala jsem. Vyhlídka šikany dospělého se mi více než zamlouvala.

Byla jsem zhnusená. Pohoršená. Takové věci vlci s vlčicemi dělali a ještě dobrovolně?
"Ale prostě co... Jak se to... Proč to tam tak to, ježiši," blábolila jsem a tlapkama gestikovala a naznačovala některé věci, které můj mozek nově se snažil pochopit a uchopit.
"Ty bys to chtěla?" zeptala jsem se Proximy, když říkala, že to podle její mámy není tak hrozný. "Ty bys chtěla, aby tě nějaký galán jako.. To, tohle dělal?" zamračila jsem se nechápavě a pak jsem měla krátké prozření. Tohle dělali moji rodiče. A její rodiče. A Aranel s Awarakem. Panebože, svět se zbláznil, hlava mi div neupadla z návalu pocitů a návalu návalů.

// Loterie 5/5

Došly jsme do úkrytu. Byla tojeskyně a uvnitř rostl mech, což by mě nemělo překvapovat, ale vzhledem k tomu, že u nás doma nic takového nebylo mne to překvapilo. "Woow, to je hustý," vydechla jsem a následovala Proximu dovnitř. Ona si lehla na kožešinu, ale já se vesele zabořila do mechu. lehnout si na něco zeleného mi bylo příjemnější a přirozenější než na něco, co kdysi běhalo a žralo trávu.
"Co by mohlo být horší? Možná kdyby mi šel zbít tátu!" nadechla jsem se ostře a srdéčko mi bojovně zapumpovalo v hrudníku. To bych nepřežila. A pak by to nepřežil ten chuligán, který by mi zbil tátu.
Vypadalo to, že jsem byla vedle jako ta jedle. Proximin úsměv mi to napovídal a když nadhodila otázku, nad kterou jsem se příliš nezamýšlela, mlčky jsem se k ní natáhla a vyslechla si, jak to teda je.
"FUJ, TO SI DĚLÁŠ SRANDU!" nebyla to asi tak otázka jako spíše křik o pomoc. To bylo TAK nechutný. "A já jsem v poušti tátovi říkala, že chci taky vlčata. Fuj! NECHCI! NE NIKDY!" zhrozila jsem se a schovala si hlavu do tlapek.

// Loterie 4/5

// Les

Proxima nelenila a hned se zelenila s tím, co mi tak strašně nechtěla říct o pár metrů vzad. Pobaveně jsem se zahihňala, protože mi to přišlo vtipné a hloupoučké. Jako kdyby o pár metrů dál nás nikdo slyšet nemohl. Ale třeba tady měly stromy uši, kdo ví.
Věděla, co galáni v vlčicema dělají. "A proč je to nebezpečné? Já každýho galána klidně zbiju!" nafoukla jsem se jako fregatka a div jsem si jako gorilí samec nezabubnovala na hrudník, abych projevila dominanci. Byla jsem ale vlk, takže jsem jen vycenila zuby a zavrčela. Nebála jsem se žádnýho pindíkonosiče v okolí. Jen ať si zkusí být nebezpeční, já jim ukážu, kdo je tu opravdu nebezpečný.
"Co? Ne, co?" nechápavě jsem zamrkala, protože jsme netušila, co to má co společného s galánama. "Jsou u mámy v břiše. A pak jsou venku," řekla jsem a víc nad tím nepřemýšlela. Tak to přece bylo a nejinak.

// Loterie 3/5

"...aha," vydechla jsem nezáživně. Proxima byla prostě domácí puťka, které bylo dobře doma v kurníku a nezajímalo ji, co může být zajímavého za ohrádkou. I tak jsem ji měla ráda, protože taková blbost přece nemůže zkazit přátelství.
Chtěla jsem jít někam pryč, ale moje myšlenky, nadšení i náznaky byly Proximou sprostě ignorovány. Místo toho se rozhodla mne pod záminkou vyzrazení velké pravdy zatáhnout do klaustrofobního úkrytu jejich smečky. "Ehhhh, tak fajn," vydechla jsem odevzdaně a svěsila ocas mezi nohy. "Doufám, že to bude stát za to," řekla jsem jí a následovala Proximu do jejich úkrytu. Sama bych jej nenašla, takže jsem šla vedle ní a koukala kolem.

// úkryt mechu

// Loterie 5/5

Aspoň jsem nebyla jediná, kdo trpěl samotou, jenže Proxima nevypadala jako kdyby jí to dělalo vrásky. "A tobě to nevadí? Nechceš vyletět z hnízda? poznávat svět? Vidět a zažít jiný věci?" nadhazovala jsem jeden nápad za druhým.
Proxima mi vyprávěla, jak zachránila Dravena před hladem. "Aha," řekla jsem, nepříliš zaujatá. Anito, že je někdo naháněl mne moc nezaujalo. Znělo to docela jako nudná, každodenní věc. Copak v našich životech nemohlo být více vzrušení? Více adrenalinu? Chtěla jsem... Chtěla jsem plavat v moři a unášet se na vlnách před obřím žralokem, surfovat na kameni na lávě a tak. Copak jsem toho chtěla tolik? Vlci tu uměli létat, mizet nebo se měnit v jiné tvory, tak proč byly naše životy tak. Hrozně. Nudné?
"Pschts," odfrkla jsem si, "kdo by taky takovýho galána chtěl, že? Furt nechápu, k čemu by nám byli," protočila jsem oči. "No tak, Prox, pojd aspoň na výlet, nemůžu tady jen tak stát!" vybízela jsem ji a poposkočila na místě jako gumový míček. Energie ze mne jenom sálala.

// Loterie 5/5

// Feline 5/10

Feline mě vyvedla z omylu, nicméně její přístup se mi moc nelíbil. Nakonec měla ale asi pravdu a tak jsem jenom odevzdaně vydechla, avšak frustrace z mého hlasu byla znatelná. "Hm, asi jo." Nehodlala jsem s sebou tahat někoho, kdo by takhle moc přemýšlel, úplně by z toho vycucala tu zábavu. Nehodlala jsem se ale ani dívat po někom silném a kouzelném, kdo by mě zachránil, protože ten by zase všechnu zábavu ukradl pro sebe. takže jsem si zase zbyla sama.
"Hmm, tak se teda asi měj? Když se mnou nechceš na dobrodrůžo tak se asi můžem každá rozejít svou cestou," usoudila jsem.

// Loterie 2/10

Já zase nechápala, proč by někdo chtěl zůstat doma, kde už všechny zná a každý strom je mu známý. To znělo tak nudně a nezáživně! "Ugh, protože doma je nuda," dala jsem si záležet, aby poslední slovo přímo kapalo odporem a dramaticky jsem si kecla na zadek a protočila oči v sloup. "Navíc sourozenci jsou v tahu a rodiče maj furt moc práce. Maj jí nad hlavu, takhle!" tlapky jsem zvedla nad sebe, abych ukázala, jak moc práce mají. Neměli na mě čas už no.
Upřímně jsem nečekla, že se z malé zaprdlé Proximy vylíhne takový statečný ptáček. "Fákt? Tak to je hustý. A před číms ho zachránila? Před masožravýma krysama? Před vlkožrouty?" vyptávala jsem se zvědavě, protožemi to zkrátka nedalo. Proč Proxima zažila nějaké dobrodrůžo a já ne? Chtěla jsem mít taky takovou zábavu. "Já zatím potkala jen jednoho galána a byl teda pěkný pitomec," protočila jsem znovu panenky při vzpomínce na Stara.

// Loterie 3/5

Feline 4/10

Feline se začala hrabat ve sněhu a uhnula pohledem, když jsem jí nabídla něco, co přece nemůže odmítnout. Kdo by nechtěl jít na dobrodružnou výpravu a porážet nestvůry? Dušovala se, že by asi nebyla moc dobrou posilou, protože se jí prý ještě ani neprojevila magie. "Hee," protáhla jsem nechápavě. "No a co?" dodala jsem, protože jsem nechápala, co všichni s těma magiema mají. "Máš nohy? Můžeš běhat. Máš zuby? Můžeš kousat," řekla jsem, jako kdyby se jednalo o něco světaborného, co jsem právě teď vymyslela.
"Všichni furt jen brečíte, že nemáte magie a bla bla bla, jako kdyby život bez nich byl nějaká hrůza," protočila jsem panenky a rozhlédla se, jestli nenajdu i jinou společnost.

// Loterie 2/5

Launee nás opustila a zůstala jsem s proximou sama. Mohla jsem jí vyprávět všechno, co se mi stalo, jenže... Se mi toho zatím ještě moc nestalo. Tak jsem začala alespoň tím, že jsem teď cestovatel. "Do světa! Nevím kam, zatím se furt plácám jenom tady kolem, ale jednou se seberu a půjdu někam fakt daleko," řekla jsem nadšeně. Netušila jsem sice, kdy ten den přijde, ale jednou určitě ano. Nemohla jsem se dočkat, až začnu objevovat krásy světa na vlastní pěst. Zatím mě u domova držel strach, ačkoliv jsem si to nechtěla připustit.
"Jako jo, ale spíš tam nejsem než že bych tam byla," zašklebila jsem se. "A ty seš pořád tady doma, že?" oplatila jsem jí otázku, protože jsem upřímně netušila, na co se jí zeptat.