Gallirea - Příspěvky uživatele

Haruhi čekala na Saviorovu odpověď ohledně vlčat. Ona by nejradši měla další vlčata, a další a další! Ve skutečnosti ji totiž mrzelo, že s malými nestihla vše, co chtěla. Nestihla s nimi jít na pořádný lov, nevzala je k tetě, nešli na dlouhou procházku a tak dále. Prostě měla za to, že se jim dostatečně nevěnovala, uvnitř ji to ubíjelo. Věděla moc dobře, že výchovu nezvládla na 100%. “Pět?!“ Výskla fascinovaně najednou. Záviděla Saviorovi, že měl pět vlčat, ona měla jen tři! Nespravedlnost! A ohledně věku se nevyjádřila, věděla, že její miláčci budou mít letos 4 roky, ostatní ji tolik nezajímalo, avšak! Musela uznat, že je Savior pořádně zkušený, když už má tak stará vlčata. (// :D) Když však řekl, že se stýká jen s jedním, sklonila hlavu. Zamyslela se, že by na tom byl podobně, jako ona? “Proč? Ztratil si je? Tak jako já? Pokazil si to?“ Zeptala se ho tiše, přičemž si oblízla krvavý čenich. Cítila se hned lépe, jak se tak dobře najedla. “Saviore? Myslíš si, že jsi při výchově zklamal? Nebo si je vychoval správně?“ zeptala se ho pak, svalila se na bok a hlasitě oddechla. Stále však očima pozorovala ty Saviorovi. “Cítím se dobře, srnku jsem ani nezbaštila celou, očividně se mi stáhl žaludek, jak jsem dlouho nejedla, heh. Ale aspoň budu držet štíhlou linii,“ zašklebila se pobaveně. Pak se zaposlouchala do jeho slov. Její fialová očka koukala na jeho tlapky, ale nebylo to účelem. Dívala se prostě do jednoho místa, až tehdy, co řekl, že toulání se není pro každého. “Není, ale já jsem to zvládala dobře, opravdu. Byla jsem na to zvyklá, jenže můj partner je kdo ví, kde. To on se o mě vždycky staral, bez něj jsem nikdo,“ zamumlala tichunce a očka zavřela. Když však uslyšela to slovo „Narvinijská smečka“, nastražila uši a vyletěla na nohy jak pružinka. To však neměla dělat, neboť se jí jedna zadní nožka podlomila a ona si kecla na zadek. “S-smečka? Narvinijská?! Tam je moje sestra!!!“ Vykřikla přes celý les, znovu se postavila a rozkmitala ocásek. “Řekni, že mě za ní vezmeš? Můžu jít s tebou?“ Oči jí začaly zářit jako hvězdy na půlnoční obloze. Svoji sestru měla vždy ráda, sice vztah mezi nimi nebyl nic moc poslední dobou, ale rozhodně ji chtěla vidět. Nutně jí potřebovala říct, jak ji má ráda. A navíc se chtěla přesvědčit, že je v pořádku. Určitě na tom nebude tak bídně jako ty, jsi k smíchu! zaznělo jí hlavou, to její ocásek zastavilo a ona se zase posadila. Trošku se zklidnila. Její osobnost byla poničená, nevěřila si. Sebevědomí měla na nule a ještě k tomu zvenčí taky nevypadala nic moc. Úděsné.

Haruhi dál polehávala na onom měkkém mechu, který si Savior vytvořil. Pro její kostnaté tělo to bylo velmi příjemné, protože země byla tvrdá a pokrytá ledovým sněhem, takže ji vše zebalo a tlačilo. Mech byl teplý, suchý a měkký. Šedulka posmutněle sklonila hlavu, tiše si povzdechla a sledovala, jak se s nimi Amaya loučí. Haruhi sice dostala pozvání k nim do smečky, ale upřímně? Nikoho tam neznala, takže se jí tam samotné moc nechtělo. Navíc, Maharská smečka? O takové nikdy neslyšela. Pamatovala si Zlatavou, Borůvkovou, Asgaarskou, dokonce i Narvinijskou, kterou vedla její sestra Scarita. Nojo, Scarita, moje sestřička! Musím ji jednou najít a sejít se s ní, abych věděla, že je v pořádku, napadlo ji hned. Jinak co se týkalo těch smeček, ani netušila, jestli všechny stále fungují, nebo se některá z nich rozpadla. Ale Art kdysi chtěl jít do Narvinijské smečky, ne? Možná by tam mohl být. Až se trošku seberu, půjdu tam a syna najdu. A hotovo, byla pevně rozhodnutá smečku navštívit.
Savior Har prozradil, že on sám má taky vlčata! “Máš vlčata? To je úžasné! Jak jsou stará? Stýkáš se s nimi? Jak se jmenují?“ vyzvídala hned a celá se napjala. Jak šlo o vlčata, byla celá ta tam. Savior se však zakousl do té srnky, kterou jim Amaya ulovila. Tím jí připomněl, že by se taky měla najít, dokonce si vzpomněla i na to, že na srnu Savior pokynul hlavou, aby se Har najedla. “Děkuji,“ pousmála se na něj. Očichala si srnku a vybrala si místo, kde bylo měkké maso. Tam se srně zakousla a zavřela spokojeně oči. Tak dlouho nejedla takové dobré jídlo. Celá zapatlaná od krve s roztomilým kukučem na Savieho vzhlédla. “No, to ne, byl dobrý, ale...Když jsme tam se Sayapem byli, trošku se nám jejich jednání nelíbilo. Měla jsem pocit, že Sayapa nebral vážně. Sayap tam dělal první poslední a oni to stejně neocenili.“ Pověděla, ukousla si další kus a pak se zase rozmluvila. “Alespoň nám to tak přišlo. Sayap měl totiž kdysi s Coffinem, synem Alfy, nějaký spor, takže mám za to, že to Storma pořád nepustilo, ta zášť vůči němu,“ pokrčila rameny. “Ale to už je dávno, vždy jsme byli tuláci a starali se jeden o druhého, bohužel jsme se rozdělili a já jsem už postarší dáma, tak už to není, co to bývalo, no,“ dopověděla. Očividně se jí Saviorova přítomnost líbila, když se mu tak otevřela a vše mu pověděla. “A jaká je tvoje smečka, Saviore? Kdo je Alfou?“ optala se. Samozřejmě si dál spokojeně pošmakovala na dobrém jídle. Tohle jídlo jí určitě moc pomůže a dodá ji energii potřebnou k přežití.

Savior dovedl Haruhi na bezpečné místo, kde na ni nebude tolik sněžit. To místo se nacházelo pod největším Cedrem, který v tomto háji byl. Haru mu byla moc vděčná. “Děkuju,“ poděkovala mu znovu, i když před chvílí říkal tu větu, proč mu děkuje, když ona zavolala ve správný čas. Haruhi si ale zastávala ten názor, že kdyby jí nechtěli pomoci, nemusí. Proto je třeba jim řádně prokázat vděčnost. “Máš ten pocit? Taky mi trošičku, matně připadá, že jsem tě někde viděla, ale moc si nevzpomínám,“ zazubila se. “Tak to ber, jakože se vidíme prvně, těší mě!“ Naklonila jemně hlavinku do strany a koukala na něj, jak vytváří suché místečko. To místečko pak začalo pěkně obrůstat mechem, Haru se na to nemohla vynadívat. “Jéé,“ hlesla tiše. V lesklých očkách se jí odrážel ten mech, fascinovalo ji to. “Je to nádhera! Takže tohle dokáže magie Země? Víš, moje dcerunka taky vládne magii zemi, ale nemá to po mně ani po partnerovi, určitě je speciální a zdědila to po nějakém předkovi,“ rozpovídala se hrdě šedulka. U toho pokyvovala důležitě hlavou, ale jak si uvědomila fakt, že mluví o Inaye, která tu není a nejspíš ani nebude, bodlo ji těžce u srdce. Sklonila hlavu a svalila se na ten mech. Koukala chvíli do blba, kdykoliv už si říkala, že to bude lepší, vzpomněla si na rodinu a zase ji rozbolelo srdce. “Ano, jsme staří. Je to hrozné, ten čas tak letí. Mám strach,“ zavzlykala Haru a zbídačenýma očima vzhlédla na Saviora, jejího momentálního zachránce. Ten od ní víceméně i opětovaný pohled očekával. Na jeho otázku ohledně rodiny nezareagovala hned, ale už už se nadechovala, že mu to poví. V tom však uslyšela křik Amayi, která sem táhla kus srny. Ta srna jistě byla těžká, Amaya vypadala udýchaně, nejspíš i proto si zavolala o Saviorovu pomoc. Haru jen ležela a sledovala ty dva, jak jí donášejí potravu. Připadala si tak poníženě, i když věděla, že oni to dělají pro ni, protože prostě chtějí. Ale už dlouho se jí nestalo, že by nebyla schopna se sama nasytit. Pro ni to prostě bylo trošku potupné, přišla si neschopně.
Jakmile srna byla zde a oba vlci taktéž, vděčně se na ně podívala, zvedla hlavu od země a podepřela se na přední pacce jakoby o loket. “Chci vám moc poděkovat, opravdu, jsem vám zavázána. Stále ale neznám tvoje jméno?“ pokynula hlavou směrem k bílé vlčici.
Na Saviora koukla, samozřejmě nezapomněla, že se ptal na to, kde je její rodina. Plánovala mu odpovědět. Musela však krátce zapřemýšlet, kde začít. “Moje rodina? Moje rodina je vlk ví kde. Mám partnera, tři nádherné, překrásné děti. Bohužel jsem je ztratila a nevím, kde. Nevím ani, jestli jsou naživu, nebo je ještě někdy uvidím. A smečku? Měla jsem smečku kdysi, byla jsem v Borůvkové smečce, ale spolu se Sayapem jsme odešli, je to už docela dávno. To mi ještě nedýchala smrt za krk,“ jemně se pousmála v náznaku pobavení. Pobavená však vůbec nebyla, protože věděla, že všechno tohle, co teď řekla, byl holý fakt. Netušila, kde má rodinu, věděla, že je nemocná a že je stará, tělo už jí taky moc nesloužilo. “Přeju si se s nimi ještě někdy setkat,“ hlesla ještě dodatek, ale nechtěla kazit atmosféru u snídaně. Všimla si totiž, že svítá. A svítání bylo vždy tak nádherné!
Slunce vycházelo zpoza kopce, pod cedrem to bylo moc krásně vidět, protože paprsky pronikaly skrz strom. Sluníčko nebylo teplé ani zdaleka, ale byla to prostě nádhera. Nasněžený sníh se leskl, až z toho bolely oči. Navíc konečně vykoukla Haruhina, ba ne jen její! Vykouklo všech zbarvení. Savior byl hnědý, Amaya zase bílá, Haruhi šedo-bílá. To se to tu krásně sešlo. Haruhi teď navíc měla chvilku, aby si oba dva prohlédla. Sama pomalu nevěděla, jak vypadá ona. Fialkové oči a fialková korunka na hlavě, kterou se vždy hrdě chlubila. Dřív nosila i krásnou hustou srst, ale co měla teď? Opravdu netušila, jak vypadá, ale došlo jí, že žádná miss krásy asi nebude. Vyčkala na pokyn od Amayi, která srnu ulovila, nechtěla se pustit do jídla jako první, bylo by to příliš neslušné.

// juhů, očividně jsem ještě nezapomněla, jak napsat trošku delší post! :D

Haruhi byla vděčná oběma dvěma, zachovali se k ní moc hezky. „Děkuju vám,“ hlesla tiše a na oko spokojeně se usmála. Ano, pouze na oko, protože uvnitř nemohla být nikdy spokojená. Však ztratila vše, na čem jí v životě záleželo! Když se oba vlci dali do pohybu, Haruhi je následovala. Ona však postupovala pomalu, nemohla svoje staré nohy dost dobře ovládat, jelikož byly prokřehlé zimou. Savior jí však dělal pěknou cestičku, tak alespoň mohla jít pokojně za ním a nebrodit se tu. “Jak se jmenujete? Jsem Haruhi,“ promluvila na oba dva. Musela trošku přidat na hlasitosti, neboť vítr, který teď zrovna foukal, rušil.
Když se Amaya energicky rozběhla pryč, zavzpomínala Har na dobu, kdy taky měla takovou energii. Vždy z ní jen čišela, měla jí na rozdávání. Najednou je všechno jinak, povzdechla si, ale dál se věnovala tomu, aby pod náporem větru někde neupadla, jak to v poslední době měla ve zvyku. Když ale tak zapřemýšlela, bylo jí jasné, že ještě pár dní a zemřela by. Věřila tomu, cítila to na svém těle, že kdyby ještě pár dní zůstala sama, v zimě a bez jídla, pošla by. “Já, já vám nechci být na obtíž!“ Zahulákala – i když hulákání to v jejím podání moc nebylo. Snažila se prostě, aby ji šlo dobře slyšet. “Ale nechci zůstat sama, víte, je to hrozné. Myslela jsem, že jsem tu opravdu na celé Gallirei jediná!“ Snažila se dál překřičet ten silný vítr. Jakto, že se to najednou tak zvedlo? “Ráda bych zase začala žít,“ mňoukla si pak pro sebe. “Nechci umřít,“ zamňoukala znovu. Opravdu, tohle už bylo potichoučku, říkala to jen své maličkosti. Stále následovala Amayu i Saviora vstříc nějaké dobré baště.

Hledajíc dál svoji rodinu zabloudila Haruhi sem, na neznámé území, u kterého ani netušila, že existuje. Hledej dál! Nejsi tu pro zábavu, musíš hledat rodinu! Hehe, opět nečekaně, mozek napovídal něco jiného, než Haruhi chtěla, byla ovšem pravda, že se vydala na túru po Gallirei, aby našla alespoň jedno ze svých dětí nebo partnera. Hlasitě vydechla, zastavila se a pozorovala okolí. “Haló?“, prolomil její hlas ticho, které zde bylo. “Hledám svoji rodinu, je tu někdo, kdo by mi mohl pomoci?“ Haruhi se však odpovědi nedočkala, proto se rozešla zase dál, když v tom! Hups! Hned u ní byla blátivá louže – asi zbytek rozpuštěného sněhu, takže naše hrdinka udělala hezky žbluňk. Hnusné, lepkavé bláto se jí přilepilo na čumák, kterým zapadla do té louže. “Hmmpppfff!“ Hodila hlavou někam do strany ve snaze zbavit se bláta alespoň z očí, no nepodařilo se jí to. Házela hlavou o sto šest, ale ani to jí nepomohlo. Hlasitě zavrčela, lehla si (i za daň, že bude mít špinavé bříško), a začala si oči mnout tlapama. Hm, samozřejmě to ale nevychytala, a bláta si tam nastrkala akorát tak dvakrát tolik, nečekaně totiž od ohyzdností měla i tlapy, když po tom celou dobu chodila. “Hauuuu!“ hlasitě zavyla. Hlas, který se rozlehl po okolí, mohl ostatním naznačit, jak moc nešťastná je. Hned se začala sápat na nohy, aby odsud mohla co nejrychleji zmizet. Haruhi moc dobře tušila, že zde svoji rodinku nejspíš nenajde, a pokud ano, nebude to dnes. Hrozné bláto jí totiž zastřelo hned několik smyslů. Hmat (tlapky byly celé od bláta), čich i zrak. Holt dnešní den pro šedulku (stejně jako ostatních hodně moc dní) nebyl ten nejšťastnější. Harašit na mozku by jí z toho, jak nemá svoji rodinku u sebe, mohlo klidně co nevidět začít. Haruhi se tedy vydala dál skrz těžké bláto, aby se mohla šťastně shledat se svojí familií.

Jak tak Har postávala na tom studeném sněhu a promlouvala do okolního ticha, mohla zaslechnout, že se k ní opravdu někdo blíží. Že bych měla štěstí a nebyla tu sama?
Ze tmy se „vyřítili“ hned dva vlci. Bílá vlčice, která šla opravdu dobře vidět, ale pak taky nějaký postarší vlk, který zas tak dobře vidět nešel. No, buďme upřímní, starušce už zrak taky 2x nesloužil. Nejdřív si prohlédla toho zeleného vlka a jemně od něj ustoupila, ale najednou ji slovy zahltila ta bílá. “No, to, počkat,“ najednou ztichla. Dokázala ze sebe dostat jen tato tři slovíčka, pak sklonila hlavu a koukala do sněhu. Něco se s ní dělo, cítila se najednou...Jinak. Samozřejmě netušila o Amayiné magii, ale věděla, že se najednou něco změnilo. Trošku se jí motala hlava, proto nebyla schopna slov. Její zdravotní stav byl bídný, nemohla se tedy moc přemáhat. Hlasitě vydechla a vzhlédla na Amayu. “Já, já jsem tak moc ráda, že na světě nejsem sama!“ Vypískla najednou a vrhla se Amayi přímo „do náruče“. Objala ji hlavou a zabořila svoji kostnatou hlavu do její měkké srsti. Nejspíš tuhle náhlou změnu nálady způsobila Amayina magie. Náhle však od bílé odstoupila, a to stejné zopakovala si se Saviorem. Zabořila do něj hlavu a rozkmitaným ocasem mlátila chudáka Amayu do tlamy. Nechtěně, samozřejmě. Pak radostně uskočila, byla najednou jako nějaké hravé vlče (aneb vítej, pravá povaho Haruhi). “Víte, jsem tak ráda, že někoho vidím!“ zahalekala. “A proč jsem co? Tak zbědovaná?“ zeptala se na to, co před chvílí vyslovili. Když ji v tom utvrdili, pokývala hlavou a sedla si, aby šetřila zbytečkem energie, kterou měla. Sice se teď zachovala radostněji, ale její vyhaslé oči dávaly najevo, že rozhodně není v pořádku. “No, já jsem se strašně dlouho,“ na chvíli se odmlčela. Začalo jí při těch vzpomínkách pálet v krku, chtěla se propadnout hanbou, že ztratila svoji rodinu. Její hlas ztěžkl, byl o něco tišší. Navíc u zbytku řeči koukala do země. “dlouho jsem se toulala, abych našla svoji rodinu. Neúspěšně jsem však skončila tady. Sama, neviděla jsem živou duši opravdu dlouho. Navíc už nejsem nejmladší, onemocněla jsem a zima mi příliš nesvědčí.“ Pověděla oběma, vzhlédla na něj a hlasitě vydechla. Hlavinku odvrátila od nich někam do strany, šlo na ní vidět, že není ve své kůži, že se necítí, aby mluvila o tom, co se stalo. “Mohla bych se prosím přidat k vám? Nechci skončit zase sama,“ požádala je bez jakéhokoliv otálení. Nemusela nad tím ani moc přemýšlet, prostě to řekla. Koukla na ně, možná se jí v očkách vyskytly kapky naděje, že už více nebude sama.

// po měsících toulání se :-D po měsících samoty

Už tomu bylo mnoho měsíců, co Haruhi žila normálním životem. Strádala po svých dětech a partnerovi, po láskách jejího života. Byli její všechno, proč musela zůstat sama? Proč se navzájem rozdělili? Bohužel nikdy nenalezla ve své hlavě odpověď. Brouzdala po Gallirei a snažila se alespoň jedno své dítě najít, co si vzpomínala, viděla naposledy Arta, jenže ani toho už nemůže najít. Copak je Gallirea tak obrovská? Je tak obrovská, že se v ní ztratí její rodina? Očividně ano.
Har byla ve zbědovaném stavu, sotva chodila. Její věk navíc taky nebyl nejnižší, chytila i nějaké ty nemoce, měla pocit, jakoby snad měla každou chvíli pojít. Pojít jak ze zdravotního stavu, tak ze stesku. Posedávala nedaleko nějakých stromů, aby byla krytá před sněžením. Opět se totiž ze zamračené noční oblohy spustily sněhové vločky. Haruhi, se smutkem v očích, pozorovala, jak zlehka dopadají na sněhovou pokrývku, na jehličky od stromů a na její čenich. Zalezla o trošku více pod strom a povzdechla si. Když se zamyslela nad tím, jaké je tu ticho a jen její povzdech to ticho prolomil, bylo jí ještě hůř. Byla tu naprosto sama. Sledovala bílou páru, jak jí jde od tlamy pokaždé, když vydechla. Zaposlouchala se do toho děsivého ticha. Kdyby mohla, rozplakala by se. Své křehké tělíčko zasunula ještě více ke stromu, aby se k němu mohla přitulit...Aby se necítila tak sama. Jak se ovšem tak tulila, uslyšela něco. Nějaké...Kroky? Křupal sníh, musely to být kroky. Nebo hlasy? Jak byla mimo, nemohla to rozpoznat. Postavila se však na nohy, umírala touhou potkat nějakého vlka, aby se ujistila, že tu není na celé Gallirei jen ona sama. “Haló?“ prolomila ticho svým tichým hláskem. Už skoro ani nevěděla, jak zní její hlas. “Je tu někdo?“ promluvila znovu trošku hlasitěji. Udělala pár kroků směrem k těch hlasům nebo zvukům, které slyšela, ale zastavila se. Počkat, i kdyby to byl vlk, co kdybych ho polekala a utekl by? Musím ho nechat dojít samotného, vždyť vypadám hrozně! Tato myšlenka byla pravdivá, Haruhi doslova chrastila kostma. Byla jako vlčí reklama na anorexii. Navíc chuť do života se jí taky vytratila a v očích cizí vlk nemohl vidět nic jiného, než smutek. Zůstala tedy stát na místě, ocas měla svěšený směrem k zemi, uši u hlavy a koukala do dálky, zda-li někdo její volání uslyšel nebo ne.

// Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale maturita nepočká.

Bylo zvláštní slyšet partnera i syna takhle napružené. Ani jeden z nich se nechoval pěkně. Art byl uražený z bůh ví jakého důvodu a Sayap byl protivný, že by ho Haruhi raději neviděla. Nerozuměla tomu, co se to teď děje. Před zhruba půl rokem měla super rodinku, ale teď? Teď měla dojem, jakoby všichni byli vyměnění. Teda až na Inayu, to bylo stále stejné sluníčko jako dřív, z té měla Haruhi radost. A navíc alespoň věděla, že jedno z jejích dětí ji neodepsalo. “Co jsem provedla špatně?“ zakňučela tiše. Byla tak zmatená. Naštvanost ji rázem přešla, byla teď spíš zklamaná a z toho, jak nic nechápala, i taková přešlá.
Na to, co Sayap řekl, jen přikývla. “Ano, asi jsme všichni hladoví. Arte, půjdeme?“ oslovila jejich jediného syna a sledovala, co udělá. Nakonec ale přišla pomalu k němu a oblízla mu ouško. “Zlato, co se stalo? Proč si takový přešlý? láska k jejím dětem se z jejího života nikdy nevytratí. Ale láska k partnerovi? Kdo ví. Ve skrytu duše ho ale určitě ještě pořád milovala, jen jestli stále miluje on ji.

Nathan už se nijak nevyjadřoval, tak Haruhi zabodovala alespoň takovým stylem. No, u jejího partnera ovšem opravdu nezabodovala. Jak po ní vyštěkl, stáhla uši dozadu a tiše zakňučela. Několikrát si přešlápla z tlapky na tlapku a oblízla si čenich. Jak pověděl to o té důvěře, jen trochu zakroutila s přivřenýma očima hlavou. “Já do tebe vkládala hodně důvěry, Sayape. Ale ty si mě odsoudil, kdo ví za co. Já taky byla pryč, nikoho jsem nenašla, cítila jsem se stejně mizerně jako ty!“ štěkla po něm následně a „jako ty“ zdůraznila. Podívala se na Arta a tiše si povzdechla. Nechtěla se před ním hádat a dělat tu nějaké čoro moro, ale když se Sayap zachoval, jak se zachoval, nemohla jinak. “Mrzí mě to, nevím, jak reagovat. Nevím ani, co se ti honí hlavou, co ode mě očekáváš?“ dodala pak ještě již klidnějším hlasem, ze kterého šlo slyšet jisté zklamání a to, že na nějaké hádání prostě nemá energii. Podívala se na Arta, pak na Sayapa a hlasitě si povzdechla. Měla odejít? Měla tu zůstat? Cítila se tak bezradně, nevěděla, co dělat, co si myslet nebo jak se chovat.
Nakonec zabořila fialová očka do Sayapových rudých a chvíli se na něj dívala. “Co teď?“ zeptala se a posadila se poklidně na zem. Nohy jí už nesloužily tak dobře, jako dřív. Už si něco zažila, a navíc její momentální stav taky nebyl nic moc. Cítila se unavená. Rýma už ji sice jakž takž opustila, ale pořád byla bez chuti do života.

// to je rodinka :D :D hih

Čím déle Haruhi trávila čas s tímto obejdou, tím více se vnitřně hněvala. Byl tak lhostejný, ironický. Prostě a jednoduše by mu nejraději vlepila tlapou z obou stran, aby se naučil, jak se chovat k postarším dámám! “Být tebou, ty zuby schovám, dokud máš čas. Mohla by se ti taky čirou náhodou poranit ta tvoje nevymáchaná tlama, a už bys ji neotevřel a ani nezavřel,“ vyštěkla tiše v blízkosti jeho čumáku a jemně (si dovolila) ho chňapla. Zřejmě se ho nijak nebála, považovala se za silnou vlčí dámu. Rozhodně neměla náladu na to, aby se stáhla někam do koutka, a tam seděla. I když, takhle by její obvyklé chování nevypadalo, proč teď jo? Zůstávala naproti Christianovi a hlasitě si povzdechla. “Matka si s tvojí výchovou moc práce nedala, nemám to napravit?“ Rychle se zvedla a přiblížila se k němu jak raketa, jakoby ho chtěla leknout. Zas vykulila oči, pak se ale trošku namyšleně zasmála a znovu mu zacvakala zoubky před čumákem. “Neber si to zle, ale ty mi, mladej, cvakat zubama před xichtem nebudeš. Na to nemáš právo. Až ti bude tolik, co mě, tak prosím. Do té doby raději běž cucat mámě mlíčko jo? mrkla na něj nyní už jemnými, krásnými kukadly. Kolik mu vlastně je? Doufám, že není starší, to by byl trochu trapas. No co, on neví, kolik je mně, tak je to pak v klidu, ne? Tse, rypák jeden. Byla očividně z jeho chování rozhozená. Myslela si, jak jí něco uloví a popřeje dobrou chuť, a ono nic!
Jak se tak otočila na Arta, na tváři se jí znovu objevil láskyplný úsměv. Nemohla ze svého synáčka, byl tak dokonalý. Nikdo by na něj nemohl nic říct, to by si s ním rozhodně vyřešila, by jim pleskla, kdyby měl někdo řeči. Však Art, to je středobod vesmíru. Jediný synek. A ta nádherná srst! Haruhi se ho prostě nemohla nabažit. “CO nejsi? Zdůraznila to slůvko CO. “Jsi furt můj malý vlček. Je mi jedno, že ostatní matky se nechovaj tak hloupě, já klidně budu vypadat HLOUPĚ!“ to slovo hloupě vyštěkla směrem ke Christianovi. Samozřejmě tím směrem otočila celou hlavu a jemně ohrnula rty u tlamy, aby ukázala naštvané zuby. Pak se ke Christianovi otočila svým, momentálně kostnatým, zadkem a u toho do něj provokativně nabourala. “Ty tu ještě jsi? Promiň, nějak jsem tě přehlédla.“ Provokovala (možná až moc, nevěděla, kdy je dost. Nejspíš by se mu moc ve svém stavu neubránila). “Dobře, můžeme spolu něco podniknout, hm? Potkala jsem i Inayu, je v pořádku. Jen o Litai nic nevím, co ji najít?“ Zeptala se a tlapkou Arta jemně pohladila přes čumák. Usmála se. Měla krásný úsměv, opravdu. Takhle se neusmívala už dlouho. Zase se jí pomalu, ale jistě vracelo její staré dobré já.
Ve chvíli, kdy se nadechla a ucítila pach, otočila nadějně hlavu. Nastražila uši. Doufala, že se Sayap uklidnil a už ji přivítá. Daruje jí jeho jemné oblíznutí, jak to často dělával. Že spolu, jako rodina, něco podniknou. Začala zběsile vrtět ocasem, očka jí zářila, měla radost. Ta ovšem v mžiku opadla, a to právě ve chvíli, kdy ji absolutně odignoroval. Z tváře jí zmizel úsměv, ocas jí poklesl a ona jen sledovala, jak se baví s Artem a jí si vůbec nevšiml. Jakoby tu snad vůbec nestála. Byla jak opařená, tohle tedy nečekala. Ježiš, ještě trapas před Christianem, on tu furt očumuje, to je teda...Grrrrrr. Po očku koukla na Christiana a hlasitě si povzdechla. “Ach Sayape. Jsi jak malej, nic jsem ti neprovedla, proč si na mě vylíváš tvoji zlost? Nemáš proč se na mě zlobit. Dopadla jsem stejně jako ty!“ Nejdříve promlouvala tiše a jemně. Postupně se jí hlas ale roztřepal, avšak ne z naštvání, spíš z těžkého zklamání. “Zklamal si mě, máš jinou vlčici, hm?! Vrátil ses do starých kolejí, co?! I když si mi nedávno tvrdil, že ne, tak bez tak lžeš!“ Vyštěkla po něm najednou. A je to tu, vlčice si vždycky myslí, že je vlk podvádí, když se k nim chová jinak, než jsou zvyklé. A že Sayap býval sukničkář. Naštvaně se od Sayapa odvrátila. Když na ni někdo zaměřil pohled, mohl si všimnout, jak se jí jemně ze stresu klepou nohy. Byla tak zklamaná a vystresovaná z toho, co teď přijde. Vždy Sayapa respektovala a vážila si ho. Věděla, že je velmi schopný vlk. No a teď po něm takto vyjela, zas koná předtím, než si to promyslí, klasika. Teď čekala, jak zareaguje. Podívala se na Arta, její rty se do žádného úsměvu nevytáhly, očividně měla zkaženou náladu.

Haruhi na Christiana koukala s povytaženým obočím. Myslela si, že svůj ironický tón dala dostatečně najevo, no očividně tomu tak nebylo. “Si blázen? Jistě že všimla. Čich ještě mám, byla to ironie. Tak zase schovej hrudníček jo, a nenaparuj se tady, že víš všechno. Jsem matka tří vlčat! Tak bacha,“ povytáhla se zase Haruhi. Jemně vypnula svůj hrudník, pozvedla hlavinku a se zavřenýma očima se hlasitě nadechla a pak vydechla, aby dala najevo, že ona jako...Není hloupá. Musela se před ním trošku povytáhnout a jeho ponížit, neboť měla deprese a přišla si tak k ničemu. Tohle jí udělalo docela dobře, i když takovou povahu normálně neměla.
Potom, co řekl, že se nemá koukat do jeho očí, se zamračila. Odtáhla od něj hlavinku jemně dozadu a odfrkla si. “Proč bych se jako nemohla koukat, hm? Hmmm?“ Vykulila pravé oko, levé přivřela a přitáhla k němu hlavu na milimetr. Z toho milimetru mu s jemně nahnutou hlavou doleva koukala tím vykuleným pravým okem do jeho očí. Pak si ale kecla s nahrbenými zády na zadek a oblízla čenich tak, že sliny musely 100% vyletět i támhle na Christiana. “Jo, no, jsme na tom asi podobně,“ zabrumlala tiše. Nastala taková ta trapná chvíle ticha, kterou ale hned přerušil nově příchozí.
Zadek jí vyletěl do vzduchu rychlostí tak 150 kilometrů v hodině, ale hned na to celé tělo ztuhlo. Třepaly se jí tlapky, netušila, proč, ale asi z nadšení. “Arte, synku.“ Hlesla tichounkým hláskem. Úplně jiným, než kterým mluvila dosud s Christianem. Byl tak plný starostí, mateřské něhy. Prostě láskyplný tón starostlivé matky. Krátkými kroky k němu přicupitala, a aniž by něco řekla, mu oblízla čenich a přitulila se k němu, jak kdyby to snad bylo malé vlče. “Arte, myslela jsem, že se už nikdy neuvidíme!“ Vzešlo z ní pak ještě a udělala krok zpět. Celého si ho prohlédla. “Jak to vypadáš? Proč si tak špinavý? Kde si byl?!“ Začínala zvyšovat jemně tón. Ale pak se hned celá tělem zatetelila, tiše zabručela a pohodila hlavou k hnědému vlkovi. “Tohle je Christian. Známý. Pozdrav, Arte,“ mrkla na Christiana a pozvedla jako hravé štěně tlapku do vzduchu a poplácala Christiana hravě po hlavě. Zazubila se. Najednou se její chování úplně, ale úplně změnilo. Nejspíš v ní ta fajn vlčice zůstala, jen byla zahrabaná někde hluboko uvnitř.
Svým momentálním chováním ale Christianovi dokonale ukázala, že je trhlá. Sice teď stála a koukala, jako by se nic nestalo, ale ještě před minutou byla hyperaktivní veverka. Navíc se k Artovi chovala, jako kdyby mu byly dva měsíce. A ke Christianovi, jako by ho znala věky (a skoro taky tak, jakoby byl její syn a byly mu NÉ DVA, ale ČTYŘI měsíce. Už čtyři!).

Ve chvíli, kdy Nathan nijak nekomunikoval, se Haruhi porozhlédla okolo sebe. Sníh už zmizel ze všech zákoutí a ve vzduchu šlo cítit jaro. Konečně. Jemně se pousmála, milovala jaro. Nebylo moc vedro, ale ani moc zima, tak ideální počasí. Zadívala se do prázdna a všimla si, jak zde poletuje její uvolněná zimní srst. Samozřejmě byla sotva k povšimnutí, ale ona si toho prostě všimla. Když přišla o zimní srst, vždy vypadala elegantněji a Sayap, tomu se její tělo bez zimní chundelaté srsti tak líbilo. No, jenže teď to byla kostra obalená kůží. Jak smutné. Tiše si povzdechla a poté, co Nathan, alias Christian pověděl, že je mu jasné, že je to tulačka, povytáhla obočí. “Jo? Seš vlk vševědoucí nebo jak?“ Zeptala se ho tiše a odfrkla si, když odmítl její pozvání na lov. Tedy, byla upřímně zvyklá, že Sayap se spíše nabídl, že uloví něco sám, ať ona odpočívá. A skoro každý by se k ní přidal, jakto, že on ne?! Trošku se zamračila. Nedívala se na něj, koukala spíše do dálky před sebe. Nějak se jí tento vlk prostě nezdál. Ale stejně, co mohla dělat. Však byla sama a neměla si ani s kým promluvit, tak jedna nová známost určitě neuškodí.
Podívala se svýma fialovýma očima do těch jeho ledově modrých. Byly opravdu krásné, propadla jim. Nepůsobily na ni jako u ostatních s magií vzduchu, tyhle byly jiné. Neuměla popsat svoje pocity, když do nich hleděla. “Máš opravdu krásné oči,“ hlesla, aniž by si uvědomila, že to z tlamy vypustila nahlas, že to nezůstalo pouze v její mysli. Pak, jakoby se probrala z menšího transu, několikrát zamrkala a přikývla. “Jo, to jsem,“ odsouhlasila to, že je v kaši. “Chtěla bych to nějak napravit, potkala jsem poblíž svoji dceru, jenže pak jsem musela odběhnout. Ona slíbila, že se nehne z místa (//respektive hráčka nehrála :-D), no a já potřebuji něco ulovit. Mám hrozný hlad a navíc si potřebuji zpravit svůj vzhled. Vypadá strašně. Navíc už jsem stará dáma, tak o sebe musím pečovat. No a tak, nechceš mi povědět něco o sobě? Co ty, co tvoje rodina? Partnerka?“ Změnila raději téma. Ještě by se jí začal vyptávat na její věk, když tu tak inteligentně zmínila, že je starší dáma. No co, byla fakt stará. Ale raději si to tolik nepřipouštěla, když na to myslela, chytaly ji menší deprese. Jak dlouho tu ještě bude? Co nějaké nemoci a tak? Prostě a jednoduše řečeno, stáří se jí opravdu nelíbilo.

Poté, co si Haruhi všimla, jak vlk protočil oči, ho shledala jako ne velmi příjemnou společností, ale stejně byla ráda, že tu někdo je. Cítila, jak její žaludek požírá sám sebe. Už totiž opět vynechala jídlo. Ach jo, jenže bylo těžké něco vůbec sehnat! Obzvlášť pro ni, která má utřepané nožičky a sotva se hýbe, potřebovala by, aby se o ni někdo staral. Muckal ji. Rozmazloval a jinak o ni pečoval. Jenže to se její Sayap asi nechystá udělat.
Jak vlk začal mluvit, na jeho jméno pomalu přikývla. “Áh, Christian. Takové jméno jsem ještě neslyšela, zní jinak než většina tady. Jsem Haruhi,“ představila se na oplátku, aby to z ní nemusel soukat jak z chlupaté deky. Vůbec ji nenapadlo, že by se nějaký vlk mohl představovat cizím jménem, nedej bože, že by si z ní mohl dělat srandu nebo tak něco. Brala všechny naprosto vážně. “Taky jsem tulák, jaká náhodička. Nechceš mi pomoct něco ulovit?“ Zeptala se ho bezostyšně. Je to, jakoby ho zvala na vlčí rande u jezírka. Jakoby si měli dát při měsíčku rybku, pak se projít po pláži a zakončit to nějakou citlivou chvílí. Takhle to není!! Varoval ji mozek sám od sebe. Najednou, že ano...
Pomaličku se rozešla a tím, jak se za ním ohlédla, se snažila dát najevo to, aby šel taky. Ale to snad bylo jasné. “Moje zlé období? Nevím, jestli to povídat cizímu vlkovi. Ale nemůžu najít svoje vlčata. A najednou jsem se probudila pod stromem. Byla jsem celá prochladnutá a zapadaná sněhovou pokrývkou, jak kdybych už byla jen tělo bez duše. Nikdo mě nehledal a můj partner mi ještě vynadal a teď je, no, ani nevím, kde je.“ Postěžovala si najednou. Vlastně to na něj všechno tak vychrlila, jak kdyby ho znala věky, přitom ještě před ani ne pár chvílemi řekla, že neví, jestli je vhodné mu to skrz známosti povídat. No, stalo se.

Haruhi ve své zadumané chůzi pokračovala. Moc dobře si všimla, jak se na ni vlk u jezera díval. Byl tak krásný. Zastavila se a zadívala se na své tlapy. Z očí já začaly pomalu stékat slzy a ona ani nevěděla, z čeho. Už to byla přecitlivělá stará babi. Když v tom na ni někdo zezadu promluvil, o koho šlo?
Z reakce na leknutí jemně trhla tělíčkem a ohlédla se za sebe. Její fialová očka, která byla momentálně celá zalita slzami smutku, se zadívala na tohoto zvláštního vlka. Měl tak chladné oči. Světle modré jako led. Naklonila hlavu jemně do strany, a když si uvědomila, jak z jejích očí vytékají poslední zbytky slz, hlavu odvrátila. “No...Tak nějak,“ zamumlala tichunce a znovu koukla na své tlapky. Vzhlédla, vlka si blíže prohlédla a očka se jí zaleskla. Dlouho na ni nikdo jiný, kromě kamarádky Laury a dcery Inayi, nepromluvil. “Já jsem měla těžký období, no. A co ty, kde se tu bereš? Kdo jsi?“ Zeptala se opatrně. Vypadala tak zranitelně. Její křehké tělíčko stálo naproti tomu vlkovi, byla poloviční.