Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Narvinij

Jak se Haru připojila zase k Sayapovi, spokojeně dál kráčela po jeho boku. Nemohla z něj spustit oči, pořád se na něj koukala. Poslouchala jeho vyprávění, co dělal během toho, co se neviděli, a pak pokývala hlavou. "Já se toulala, několikrát vytuhla pod stromem, takže jsem silně prochladla. Hledala jsem tebe, hledala jsem děti a přesně jak říkáš! Hledala jsem i někoho, kdo by mi dělal společnost. Byla jsem pořád sama, furt a furt. Bylo to tak ubíjející, už jsem myslela, že umřu, neměla jsem od toho daleko,"[/b] povídala mu zase svůj příběh. Mluvil tiše - jen tak, aby to slyšel on. Neměla ani energii na to, aby mluvila hlasitěji. "Nakonec jsem úplně náhodou našla Saviora s jednou vlčicí, kteří mi pomohli a nakrmili mě. Pak jsem zjistila, že Savior je vlk ze Scaritiné smečky, takže jsem skončila u ní. Zanedlouho jsi však přišel ty," otřela čenich letmo o jeho ucho a usmála se. Tak krásně ji hřálo srdce, takový pocit už dlouho necítila.
Pomalým tempem dorazili ke skalám. Haruhi si nejspíš nějak matně pamatovala, že tu tento komplex je, navíc šla i tak nějak za Sayapem, který mířil najisto, jak se to tak říká. "Výborně, tady si najdeme něco pěkného a malého, aby tam bylo rychle teploučko," zazubila se. Najednou měla takovou chuť do života. Musela se furt usmívat - vypadala (kromě postavy a srsti) úplně stejně, jako dříve. Očka jí zářila, měla v nich malé jiskřičky nadšení. Za tváři se jí pořád objevoval úsměv a ocas jí kmital ze strany na stranu. Kdyby měla více sil, jistě by okolo Sayapa stále poskakovala jako nezbedné vlče. Tak, jako to dělala vždy dřív, bohužel na to už sílu neměla. Tak nějak pochybovala, že ji ještě někdy nalezne, ale kdo ví, třeba ano.
Po chvíli šmejdění a zkoumání se pozastavila u jedné menší díry ve skále, která vypadala útulně. Byla to menší jeskyňka, bylo zde ticho a klid, proto Haru zvědavě koukla na Sayapa, jestli ano nebo ne. Čekala na jeho pokyn. Mezitím si ho celého znovu prohlédla, jestli se jí náhodou nezačal rozpouštět před očima, jestli ho zase nezačala ztrácet. Nezačala...

Ještě chvíli se s ním takto mazlila, nemohla se ho nabažit. Jeho milující a něžná slova však částečně byla jako šíp do srdce. Totiž pochopte, tolik ji bolelo, že ztratila tolik let, které mohla prožít s ním. Mohla s ním strávit všechen ten čas, ale místo toho jej promarnila. Čím více si to uvědomovala, tím víš jí to doléhalo na mozek a tím hůře jí bylo. Avšak, momentálně naštěstí neměla náladu na to, aby nad něčím přemýšlela a lámala si hlavu, proto jí ty myšlenky z hlavy odešly stejně rychle, jako tam přišly. Její hlava byla prázdná. Tedy, přesněji měla plnou hlavu jeho.
Oblízla mu naposledy čenich a zavrtěla z posledních svých sil ocasem. Cítila se tak unaveně, byla vyčerpaná. "Musím si odpočinout, už toho moc nevydržím. Půjdeme někam? Najdeme nějakou noru, ano? Potom, až se uklidníme a vyspíme, musíme najít děti. Je mi na nic z toho, že je nemám u sebe," promlouvala potichu. Mezitím si však vzpomněla na to, že ve smečce zanechala samotnou svoji sestru. "Pojď se mnou, Sayape. Nechci tě opustit už ani na minutu. Musíš se však rozloučit se Scaritou, která mi poskytla střechu nad hlavou, když mi bylo nejhůř," pověděla a rozešla se na místo, ze kterého odešla. Doufala, že její sestra nikam nešla. Že se moc nevzdálila, protože šedá princezna opravdu neměla sílu na to někoho hledat. Nohy se jí třepaly - již opadl ten adrenalin, to prvotní nesmírné nadšení, a došla na ni ta únava a vyčerpání, které pociťovala předtím, než její láska přišla.
Zanedlouho naštěstí ke Scaritě dorazila. Hluboce se jí zahleděla do jejích modrých očí a usmála se. "Scarito, sestřičko moje zlatá, sestřičko moje milovaná," začala tiše. "Musím tě opustit, podívej, Sayap se vrátil!!!" ocas se začal vrtět ze strany na stranu. Najednou tu byla úplně jiná Haruhi než před chvílí. "Už mám zase důvod žít," vydechla úlevně. "Půjdeme najít nějakou noru, kde si odpočinu, jinak už to nezvládnu. Hrozně moc ti děkuju za vše, co jsi pro mě udělala. Miluju tě," přiblížila se k ní a objala ji. "Určitě se zase jednou setkáme, najdu tě," dodala a oblízla jí čenich. Ještě dlouho na ni hleděla. Bála se, že je to naposledy, co ji vidí. Netušila proč, ale přišlo jí to tak. Nicméně se otočila a pomalu se Scaritě vzdalovala z dohledu. Ještě naposledy se otočila, pohlédla na ni a věnovala jí úsměv. Navždy, má sestřičko. Navždy, na malou chvíli zavřela oči. Bolelo ji, že sestru musí znovu opustit, ale nešlo to jinak. Pak ale následovala Sayapa a zamířili oba pryč ze smečky. Někam, kde najdou něco, kde si mohou odpočinout. "Povídej, co jsi zatím dělal?" zeptala se.

>> Východní úkryt

// Moc se omlouvám, Scar, ale nechci čekat na jeden post měsíc. Chápu, že nejspíš nemáš čas, takže tě opustím :) Snad se nezlobíš, a upřímně doufám, že se spolu Har a Scarita ještě někdy setkají :) Díky za hru.

Haruhi se konečně po tolika měsících...ba dokonce po několika letech dočkala toho, o čem tolik snila. Opětovně se setkala se svým milovaným, o kterém si myslela (ale nechtěla si to připustit), že ho navždy ztratila. Její život najednou neměl vůbec smysl. Neměla proč žít, neměla svoji dlouholetou lásku u sebe, neměla ani svoje vlčata, tak na co by tu měla dál být? Pro koho? Vždyť nikomu na ní nezáleželo.
Ale teď tu byl on. Vrátil se, žije.
Haruhi najednou ve své hlavě cítila něco zvláštního. Něco, co jí říkalo, že jemu na ní záleží, že není celému světu ukradená, že ji miluje tak moc, jako tehdy. Její rozlámané a seschlé srdce, které skoro přestávalo tlouci tím, jak bylo zraněné, se opět probralo k životu. Najednou se cítila jako znovuzrozená. Nechala si tlapičku oddělat jeho čumákem a vřele se na něj usmála. "Nechci, nikdy už tě nechci ztratit, Sayape. Už jsem nemohla dál žít, skoro jsem bez tebe pošla. Můj život neměl cenu, když si nebyl po mém boku, víš?" zašeptala tiše přímo do jeho ouška, jak ta u ní měl tu hlavu, a znovu se naprosto upřímně usmála. "Stýskalo se mi, jsi moje jediná láska, nikoho nedokážu tolik milovat," dodala. Pak však ztichla a jen se k němu přitulila. Opřela si hlavu o jeho srst za krkem, jako to dělalo tehdy, a zavřela oči. Z těch očí jí začaly stékat slzy...Nikoliv však slzy smutku, byly to slzy štěstí, které nepocítila už pekelně dlouhou dobu. Jejich vztah, když se naposledy viděli, byl hodně chabý, doslova visel na špagátku. Haruhi už prostě nevěřila, že se to někdy opět spraví. A najednou se tu k sobě tulili, bylo to k neuvěření.
Odstoupila od něj a svá fialová, milující očka zabořila do těch jeho. Její pohled značil, že je nadmíru spokojena. Že se najednou netrápí, že se cítí blaženě. Jako ve vlčím nebi. "Trápila jsem se bez tebe. Moc jsem se trápila, myslela jsem, že už mě nemiluješ. Že už žiješ jiný život. Já bych nikdy jiný život žít nedokázala, ne bez tebe!" kníkala dál srdceryvným tónem, oči znovu zavřela a musela se k němu přitulit. Svojí hlavou ho tolik tiskla ke svému tělu, že ho snad málem rozmačkala. Jakoby se bála, že jí znovu uteče, že je to snad jen nějaký přelud, který v okamžiku, když se od něj ona oddálí, zmizí. "Zůstaneš se mnou navždy?" zeptala se tiše a přiložila čelo na to jeho. Její teplý, roztřesený dech dopadal na jeho zvlhlý čumáček. Neuvěřitelná náhoda. Haruhi měla pocit, že se jí blahem zastaví srdce...

// snad nevadí, Scar.

Haruhi se držela v blízkosti své sestry. Měly jít zkoumat území smečky, tedy přesněji jí ho Scarita měla ukázat. Bylo dost chladné počasí - hlavně skrz vítr, Haruhi měla nekvalitní, polámanou a řídkou srst a na těle skoro žádný tuk. Třepala se, všechny svaly v těle měla stažené zimou. Nejradši by si někam zalezla a schoulila se do klubíčka, přitulila se k Sayapovi a...Jsme zase u toho. Haruhi nechtěla na svého partnera pořád myslet a ubíjet se tím, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. Teď tu byla se sestrou, tak se přece musí věnovat jí!
Kráčely tedy obě dvě lesem, Haruhi byla duchem nepřítomna, ač se velmi snažila být přítomna (// :D). Pozastavila však svůj krok, něco jí přišlo zvláštní. Jakoby cítila Sayapův pach...Sice slabě, ale cítila. Nesmysl, už blázníš, Har. Žádný Sayap už není!! Dupla rozzlobeně přední tlapkou a vydala se krokem dál za Scaritou. Ale opravdu to byla pravda, Sayap tu byl! Byl přímo tady ve smečce - ukázalo to jeho táhle zavytí. Haruhi zkoprněla na místě a její fialková očka koukala do jednoho místa. Say-y-yap? nesmysl! Přece blouzníš, stará! Blouzníš!! Chtěla pokračovat dál, už jakoby se smířila s tím, že svoji životní lásku vícekrát neuvidí, ale nedalo jí to. "Scarito!! Musím se jít podívat na hranice!!" Vykřikla najednou. Její tělo přepadl nával síly a energie. I když se stále třásla (teď ne pouze zimou, ale i vzrušením), dokázala se rozběhnout.Její tlapky dopadaly na prokřehlou zem, hezky jedna po druhé. Haruhi pomalu snižovala dálku, která mezi těmato dvěma vlky byla, která je dělila od sebe. Srdce jí najednou začalo být několikanásobně rychleji, než kdy dřív. Nemohla tomu uvěřit, byla to pravda? Opravdu to zavyl její partner, a ne jen nějaký cizí vlk? Nespletla se? Pořád se jí hlavou honily takovéto myšlenky, jestli je to pravda atd.
Po chvíli běhu (pro Haruhi náročného a zdlouhavého) opravdu spatřila tu červenou skvrnu v dálce, která připomínala jejího partnera. Nemohla tomu prostě uvěřit. Pozastavila se, našpicovala uši, pokrčila jednu přední tlapku a nehybně koukala směrem, ke byl její vlčí partner. Neskutečné! Nesmysl! Nemohla tomu stále uvěřit, opravdu tu stál on? Jakto? Neztratil se? Nezemřel? Byl tu! A čekal na ni, přišel za ní. Vrátil se pro ni. Haruhi se opět rozběhla, její očka zářila nadšením. Nebyla plná smutku, opravdu v nich měla jiskřičky štěstí. Nezastavila se, ani když mu byla blíž a blíž, doslova ho povalila na zem, jako nějaké rozverné vlče. Nezmohla se na to, aby něco řekla, pouze kňučela a oblizovala mu čenich a obličej. Oči se jí zalily slzami...Najednou se však zvedla a couvla od něj pár malých krůčků vzad. "Nemůžu tomu uvěřit!" hlesla tichoučce roztřeseným hlasem. "Nemůžu...tomu...uvěřit," zopakovala znovu a zakryla si oči tlapkou. Najednou se cítila tak divně, vůbec nic nechápala, ničemu nerozuměla. Stál tu Sayap, ona si myslela, že snad zemřel. Kde teda byl? Proč ji nechal čekat tak moc dlouho? Tak strašně dlouho. Už nic víc neřekla, jen tam tak stála.

// Napíšu za Etneye během víkendu, ale nevím přesně kdy, protože mám oba dny závody :D :-)

Jak už bylo zmíněno, Haruhi se cítila o dost lépe, když tu u sebe měla Scaritu a věděla, že alespoň ona se má dobře a je zdravá a plná sil. Když Scarita řekla, že tohle přeci nemá zapotřebí a že i ona již má šediny v srsti, tak Haruhi sklonila pohled k zemi a zahleděla se na své tlapky. "Jo, já vím. Jsem teď jako nějaká hysterka nebo puberťačka, co?" jemně se pousmála a na Scaritu koukla. "Vlčata najdu, i kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě udělám. Víš, chci se přesvědčit, že jsou živí a zdraví. Navíc nechci umřít s vědomím, že mě nemají rádi a že jsem jako matka zklamala. Najdu je," mlela si stále to svoje o rodině, ale v očkách se jí krátce zaleskla jiskra vzdoru, že rozhodně nezemře, dokud vlčata a Sayapa nenajde. Pak ta jiskra zmizela a oči zase byly bez života, bez energie a bez chuti pokračovat dál.
Jak se Scarita rozešla, že ji tedy územím provede, Har ji pomalu a opatrně následovala. "Neboj se, cítím se lépe, navíc jsem tu s tebou, to mi dodává jistotu, víš? Je hrozně fajn pocit vědět, že na světě ještě nejsem sama. Když jsem tak bloudila světem, měla jsem tak beznadějný pocit, že na Gallirei jsem už snad jediná živá bytost!!" Postěžovala si znovu nad svým "tragickým" životem. "Ale takhle se budu mít vždy kam vrátit," dodala již poměrně veselým tónem a koutky se jí vytáhly do velkého, spokojeného a hlavně upřímného úsměvu. Pak ale ten úsměv zase zmizel...Ale šlo vidět, že je to lepší, než když přišla. Nebyla tak moc moc smutná a utrápená. Scaritá jí očividně dost pomohla. "Jo, Anakhi...To byl takový ťulda trošku, viď? Kde je jim konce? Zajímalo by mě, jestli je někdy uvidíme." V hlavě se jí vybavil obraz jejího bratra Anakhiho, který měl pomněnkově modrá očka, a pak hned obraz Darcliana s jantarovýma očima a bílou nohou. Musela se pousmát, vzpomněla si totiž na doby, kdy všichni byli pohromadě. I s matkou a otcem, na jejich super dětství a tak všechno...Měla pěkný život. Proč jen teď ji tak polapily ty hnusné deprese? Haruhi přece vždy byla plná energie a všem rozdávala úsměvy! Nicméně pokračovala za Scaritou a prohlédla si ji. Když byla teď blíže u ní, opravdu v srsti také měla šediny, ale předtím si jich Haru vůbec, ale vůbec nevšimla. Zvláštní. "Co bych chtěla vidět nejdřív?" zopakovala trošku překvapeně. Co by tak chtěla vidět? Vždyť tu byla skoro poprvé, sama netušila, co ke smečce patří. "Tak mi ukaž nejdříve tvůj nejoblíbenější plácek. Nebo prostě místo, kam nejraději chodíš, kde trávíš svůj čas," navrhla pak a oblízla si oschlý čenich. Byla zima. Ona na sobě neměla skoro žádný tuk, srst taky nebyla nejkvalitnější...Byla prostě celá prokřehlá, ale co už. Nerada ze sebe dělala chudinku. "Scar a co tvůj partner? Kdepak je?" vzpomněla si a neváhala jí tu otázku položit.

// omlouvám se za zdržení. Jo a jinak Scar, pokud nemáš čas nebo chuť hrát, klidně mohu Haru odklidit, nebude mi to vadit :-) Kdyby cokoliv, ozvi se..

Haruhi věděla, že je tu teď Scarita jen a jen pro ni. Musela se pousmát, cítila v sobě najednou takový pocit radost, že není sama. Posadila se kousíček od její sestry a pozorovala její modrá očka. Zaregistrovala, že je tu teplejší vzduch, ale když se rozhlédla okolo, nevypadalo to, že by bylo nějak teplo. Došlo jí, že je to nejspíš zásluhou Scarity a její magie větru. Ranní slunce vycházelo na obzor a Haruhi, ač byla bez rodiny, tak v ní proběhl krátký pocit radosti, že se dožila dalšího dne.
Vyslechla si Scaritu a přikývla. “Ano, já to vím. Ale Art nám řekl, že se za nás stydí. Pak utekl, už jsem ho neviděla. Litai mě odmítá a Inaya? Ani nevím, kde se toulá. Se Sayapem jsem se kdysi šíleně pohádala, nevím, jestli je ještě naživu, nebo co se s ním vlastně stalo.“ Odmlčela se, ztěžka si povzdechla a sklonila hlavu směrem k zemi. “Nevím ani, jestli mě má stále rád, pokud žije. A jestli mě chce vidět. Třeba mě vůbec nehledá a má nějakou jinou vlčici. Nebo žije někde v nějaké smečce a je rád, že je rád. Třeba už mě nechce, protože jsem...s...stará,“ vzhlédla na svoji sestru a u toho se jí zaleskla očka smutkem a potupením. Nesla to špatně, že stárla. Vždyť už opravdu byla babička, letos jí bude dvanáct let, navíc podmínky, ve kterých žila, nebyly nejlepší. A už vůbec nebyly dostačující pro postarší vlčici, ta potřebovala klid a pohodu, aby se dožila vyššího věku. “Na tobě to není tolik poznat, že stárneš. Jakto?“ Krátce se zazubila. “A nepřemýšlela si někdy, kde je Anakhi a Darclian? Jak se jim daří?“ začala pak mluvit o svých bratrech, které taky dlouhou dobu neviděla. Darcliana ještě delší než Anakhiho.
Najednou se ale Haruhi zvedla ze země, oklepala ze sebe nečistoty, které její srst pochytala na zemi, a porozhlédla se okolo. "Nechtěla by si mě smečkou provést? Ukázat mi jí? Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevím, jakému území vládneš, sestři. Dlouho jsme se neviděly, jsem ale ráda, že jsem potkala Saviora. Zachránil mi život a dovedl mě za tebou," ohlédla se za hnědým vlčkem, který byl nedaleko. Vzpomněla si, jak jí několikrát řekl, že mu nemusí tolik děkovat, že to ona sama jej našla. Haruhi ale cítila potřebu mu svoji vděčnost dávat stále a pořád dokola najevo.

Haruhi se bála reakce své sestry, proto jen tiše stála a čekala, co jí řekne. Podívala se s trošku plachým výrazem na Saviora, a posléze směrem, kde byli dva vlci. Nějaký zrzek a černá s bílou špičkou ocasu. Nejspíš členové smečky. Mají domov, rodinu... V tom však Haruhina sestra promluvila. Její tón hlasu byl takový něžný, a přitom starostlivý. Jakmile Scarita vykročila, Haruhi ji napodobila a udělala pár krůčků k ní. Kdyby mohla, začala by plakat úlevou. Nikdo si nedovede představit, jak těžký kámen opadl z jejího srdce, když zjistila, že její sestra je živá a zdravá. Takhle Haruhi věděla, že na světě není sama. Tolik ji to těšilo. “Já...“ začala mluvit tichým tónem, ale hned se odmlčela, jelikož Scar začala mluvit na bílou vlčici, která stála nedaleko. Popravdě si jí Har ani nevšimla.
Společně sestry odešly kousek dál, kde na ně nebude foukat, a budou mít soukromí. To se Haruhi líbilo, musela se šetřit. Byla tak zubožená, že by nezvládla zůstat další den a noc na ledovém větru. Neměla na sobě kapku tuku, takže ji nemělo co hřát. “Scarito,“ hlesla tiše, udělala několik kroků blíže a přitulila k ní hlavu. Opřela si ji o její teplý, měkký kožich a hlasitě, roztřeseným hlasem vydechla. Najednou jí bylo dobře, všechna nervozita byla pryč. Har měla prostě jen neuvěřitelnou radost, že má svoji sestru u sebe. Zůstávala u ní přitulená, následně jí oblízla čenich a koukala zblízka do modrých očí. V těch jejích šlo vidět, jak je unavená, nemocná, stará. Oči bez života, bez radosti. Taková ta klasická jiskra, kterou v nich vždycky měla, se vytratila spolu s její ztracenou rodinou. “Sayap a vlčata zmizeli.“ Pověděla narovinu, odstoupila krok od ní a sklonila posmutněle hlavu. “Nevím, kde jsou, já...“ hlas se jí v půlce věty zlomil beznadějí. “Já sem je ztratila,“ znovu k sestře přitulila hlavu. Tolik potřebovala utěšit. “Hledala jsem je, snažila jsem se je najít, ale nezvládla jsem to. Scarito, jako matka jsem zklamala! Pokud je někdy najdu, nebudu se jim vůbec moci podívat do očí! Co budu dělat?!“ naříkala dál zbědovaně. Hlas se jí celý třásl.

// ó, super, děkuji! :-)

// můžu poprosit, jestli by mi někdo řekl, jaké je pořadí? po kom mám psát?Sigy a Réto hrají s námi? :D jsem zmatená :´D

// mám čekat na Savieho, nebo mám napsat? :-)

Luna je na rade, mňa preskočiť, Savie

Jak Savior šel, ona jej následovala. Zbytek cesty byla potichu, musela totiž přemýšlet nad svojí sestrou. Nad tím, jestli ji uvítá, nebo naopak vyžene. Haruhi si prostě nebyla jistá, co od ní může čekat.
Jak se pomalu blížili k Narvinijskému lesu, Haruhina ouška se přitiskla blíže ke krku. Začala nasávat různé pachy a přemýšlela, jestli nějaký už někdy necítila. Z přemýšlení ji však vytrhlo to, jak Savior zavyl. Zvědavě ho pozorovala, oblízla ji něžně čeníšek a sklonila hlavu. Ona takhle nevyla k rodině už moře let. Dokonce nevyla ani tehdy, když byla se Sayapem v Borůvkovém lese ve své smečce. Necítila se tam prostě jako plnohodnotná členka. Nad tou vzpomínkou se jemně otřásla a přidala do kroku, aby dohnala Saviora, který (dle jeho slov) mířil rovnou za Scaritou. “Zmizel? Jakto, že zmizel? A kdy?“ Zeptala se fascinovaně. Moc o Kesselovi nevěděla, pamatovala si však, že spolu tvořili pár a byli Alfami této smečky. Takže to máme v rodině, hm? To mizení partnerů...Jemně si povzdechla a vzhlédla k zimní obloze, která prokukovala mezi stromy. Byla tmavá, jakoby snad mělo každou chvíli začít sněžit. Díky stromům by to však nemusela tolik pocítit. Nebo aspoň ten studený vítr už ji tolik nedráždí, stromy (i když jsou momentálně holé) před mnohým ochraňují. Potom, co jí Savior řekl, že mu nemusí tolik děkovat, se Har jemně pousmála. “Ale musím,“ hlesla tiše sama pro sebe. Pak však zmlkla a s jemně pootevřenou tlamou hleděla před sebe. Zastavila se na místě a s ušima na krku sledovala tu vlčici před sebou. Byla tak krásná! Daleko hezčí, než byla celá Haruhi. Asi taky měla lepší výživu, měla teplo, domov, společnost. Za to Haru měla jen sebe, takže se nikdo nemohl divit, že vypadala jako smrtka. Když ji Savior postrčil, pohlédla na něj a tlamu zavřela. “Ahoj,“ mírně se odmlčela, ale pak hned dodala sestřino jméno - “Scarito.“ Nijak se nepohla, jen stála a čekala, jakoby snad čekala na nějaký soud.

//omlouvám se, že jsem napsala až teď. Chtěla jsem dřív, ale tento týden je pracovně náročný..

<< Velké V. jezero

Jakmile šedulku Savior ujistil, že se nic nestalo, a převzal od ní ten kus masa, zářivě se usmála. Sice měla celé zuby od krve, ale to už bylo vedlejší. “Jsi takový gentleman Saviore, opravdu!“ Hlesla tiše. Sklonila hlavu a s jemným úsměvem na tváři se zahleděla na bílý sníh. Takže se přeci jen hodní vlci z tohoto světa nevytratili. Takže bych možná mohla začít zase žít? A neutápět se v pocitu viny, nemít výčitky? Vzhlédla na Saviora a pár skoky doběhla vzdálenost mezi nimi. Šlo se jí teď o dost lépe, když nemusela tahat ten kus masa, ale věřila, že Saviemu se šlo o dost hůř!
Ohlédla se za sebe a ještě naposledy si prohlédla veliké jezero, na které měla nádherné vzpomínky. Pak už jen ťapala za Saviorem a pozorovala ho, jak pracně táhne ty flákoty po zemi. Byla mu moc vděčná, že jí s tím pomohl. “Jsi tak milý, nemohu uvěřit, že jsem na tebe narazila. Jsem ti zavázána, Savie,“ sklonila jemně hlavu, aby mu viděla přímo do očí, a jemně se na něj usmála. Její oči teď už nebyly plné smutku, mohl z nich při tom pohledu vyčíst akorát vděk, spokojenost a radost ze života. Den ode dne se to lepšilo, očividně to dělala jeho přítomnost a to, že nemusela být sama a utápět se žalem. “Za chvíli uvidím svoji sestru, jaká asi bude? Bude stejná, jako dřív? Vedlo se jí dobře?“ ptala se ho zvědavě (i když věděla, že momentálně má plnou tlamu úlovku a asi jen tak neodpoví. Mluvila asi spíš do větru), přičemž narovnala hlavu zase zpět a hlasitě vydechla. Byla ze setkání trošku nervózní, nevěděla totiž, co čekat. Bude na ni sestra naštvaná? Přijme ji? Co když se s ní nebude chtít bavit? Ach... Nicméně chtěla sestru vidět a přesvědčit se, že je v pořádku. Ať už její reakce bude jakákoliv.

>> Narvinij

<< Cedrový háj

Haruhi ťapala dál za Saviorem, který pro ni momentálně byl jedinou společností. V tlamě držela ten svůj (Amayin) úlovek, ale cítila, že už by ho nejraději někam odhodila. Bolela ji z toho už celá tlama, navíc ji to příliš zatěžovalo, měla příliš slabé tělo. Věděla však, že sama by si už nic tak výživného ulovit nezvládla, proto si ho musela nést dál a oceňovat to, že tyhle dva potkala. Tak si teda kráčela, rozhlížela se po okolí, když v tom najednou se Savior zastavil. Haruhi to nečekala, proto do něj celou svou roztřepanou kostřičkou narazila. Úlekem ještě upustila kus masa, který Saviorovi spadl na zadek (tím mu zašpinil srst), a pomalu se skutálel dolů do sněhu. Haruhi na něj koukala jak hromádka neštěstí, našpulila tlamičku a nasadila smutný výraz. “Promiň, nechtěla jsem!“ Omluvila se mu hned, a chlupy na zadku mu začala olizovat. Mnohým by připadalo, že Haruhi už je jen hloupá stará babča, co si nechce dělat problémy, tak proto ho olizuje. Jenže Haru jej olizovala, aby se mu s co největší upřímností omluvila. Cítila se mu být dlužná za to, jak jí pomohl, navíc ji přece vede za sestrou! Všimla si však jeho trošku otráveného pohledu, takže toho nechala a kecla si na zadek do studeného sněhu. Vzhlédla směrem k ranní obloze, prohlížela si ji a u toho poslouchala, jak ji Savior „uklidňuje“, že mladí vypustí z pusy hromadu věcí. “Jistě, ale i tak ty věci zabolí. A vrejou se ti do paměti a z té už jen tak neodejdou,“ hlesla tiše, hlavu sklonila a tlapou si promnula jemně zaslzená očka. Foukal totiž poměrně bodavý a nepříjemný vítr, takže ji z toho ty oči štípaly a slzely. Pak chytila úlovek, zvedla zadek ze země a byla připravena dál pokračovat.
Jak se Savie rozešel, následovala ho. Čím déle s ním byla, tím více jí připadal jako starý bručoun, nemohla si pomoci. I když byl velmi milý! To nepopírala, ale měla pocit, že je prostě ze svého života nějaký unavený, otrávený nebo co. Nejraději by se ho zeptala, co se stalo nebo na nějakou část jeho života, ale věděla, že to by cizí vlčici za prvé nepověděl, a za druhé by se určitě zase na její maličkost načertil. Takže to nechtěla riskovat, tlapala si teda s tím úlovkem v držce a byla zticha. Jeho radu ohledně smečky a partnera si vyslechla, jen na to tiše povzdechla, ale nic neříkala. Věděla, že má pravdu, ale nevěděla, co dělat. Najít Sayapa a nebo se přidat do smečky? Pokud se přidat do smečky, tak do které? Neměla by nejdřív najít svoje děti? A co, když se někam přidá a zrovna se setká s jejím drahým? Bude chtít taky do smečky, nebo by se naštval? Hlavou se jí honilo tak hrozně moc otázek, byla ze všeho už unavená. Přála si už být u své sestry ve smečce, aby si mohla odpočinout, načerpat sil a ujistit se, že je Scar v pořádku. Alespoň jeden těžký kámen ze srdce by jí odpadl. O svých bratrech už nic nevěděla, tak si musela hlídat alespoň ji. “Huh fam fugem?“ Zamumlala s masem v tlamě a zrychlila krok, aby mohla jít vedle hnědouše.

>> V. Galtavar

Haruhi si všimla, že její otázky ohledně vlčat se Saviorovi příliš nelíbily, ale proč? Nechápala to. Podle ní je přece normální dělat chyby, ale když se nad tím zamyslela, ona taky byla naštvaná sama na sebe, že výchovu tak pokazila, takže že by to byl i Savieho případ? Kéž bych to mohla napravit, bohužel, čas nejde vrátit, že?
Jakmile Savior řekl to ohledně smečky a dětí, jen sklonila hlavu a nijak se k tomu nevyjadřovala. Jindy by se po tom dotyčném určitě ošila, proč je na ni tak protivný (i když třeba zrovna nebyl), ale teď na to neměla energii. Musela s ní šetřit. “Dobře, omlouvám se, vidím, že se ti tato konverzace příliš nelíbí. Nechtěla jsem tím na nic narážet, já jen...“ odmlčela se a vzhlédla na něj. Zahleděla se mu přímo do očí, udělala krok k němu, až se jejich čumáky skoro dotýkaly. “Já se ptala jen proto, že jsem pokazila svoji výchovů svých dětí. Stydím se za to, nejraději bych se někam propadla. Určitě mě nebudou chtít vidět, až je potkám. Art, můj syn, nám dokonce řekl, že se za nás stydí,“ hlavu zase sklonila, od Saviora ustoupila a hlasitě vzdychla. Očividně ji tohle hodně bralo za srdíčko. “Potopa? Chápu, no, nebudeme se tím dál zabývat, je ti to zřejmě nepříjemné, i mě to vrací zlé vzpomínky. Chtěla bych se jim někdy omluvit, třeba mě vezmou na milost jako starou matku, která půjde pod kytky za chvíli,“ jemně se zazubila, ale myslela to naprosto vážně.
Hnědý vlk se zvedl, vypadalo to, že se chystá jít pryč. Jakmile řekl Har, aby si z úlovku něco vzala, úsměv z tváře jí zmizel. Myslela si totiž, že ji tu nechá samotnou, že odejde. “Počkej, nenechávej mě tu,“ hlesla tiše bezbranným tónem hlasu. Byla teď tak přecitlivělá, cítila se strašně osamocená. Nechtěla tu znovu být úplně sama, dozajista by umřela, cítila to. Savior pak však odsouhlasil to, že ji za její Scaritou vezme. Haruhi rozkmitala ocásek a dotkla se jeho čumáčku tím svým. Děkovně, samozřejmě, byla tak nadšená! Savior jí najednou rozpumpoval krev v těle. “Děkuju! Ó strašně děkuju! Scarita je moje drahá sestřička! Saviore, jsi nejlepší!“ zahalekala vesele a několikrát si povyskočila. Opravdu teď nepůsobila, že byla několik měsíců sama bez pořádné výživy atd. Na jeho pokyn ohledně srny přikývla a snažila se z ní kus odervat. Neměla však dostatečnou sílu, proto s tím bojovala. Nicméně kus srny se jí nakonec odervat podařilo, takže si ho v tlamě vzala s sebou. Bylo to pro ni sice závaží navíc, ale jídlo bylo potřeba. Vydala se svým ladným krokem za Saviorem, hlavu s úlovkem zvedala nahoru, že skoro neviděla na cestu, jelikož jí kus masa zabarvoval srst na hrudi a krku, a to ona nechtěla.

>> VVJ