Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebylo překvapením, že na Haruhi nebyl nikdo naštvaný. Ona to možná i trochu očekávala, že vše proběhne hladce, ale musela se omluvit, aby měla lepší pocit. Pořád ji totiž vnitřně něco užíralo a ona se toho nemohla zbavit. Teď, když vypustila skrz slzy ven špatné pocity a vlčatům se omluvila, cítila se daleko lépe. Přitulila hlavu o Sayapa a nadechla se vůně jeho srsti. Když se nad tím zamyslela, mohla si gratulovat, jakou má skvělou rodinu. Pousmála se (ale tak, aby to nikdo neviděl) a přivřela spokojeně očka. Táhla to se Sayapem už tak dlouho. On s ní sdílel všechny duhy i neduhy, vždy ji podržel. Vždy ji znovu našel a znovu jí odpustil všechny chyby, které ona vykonala. A tak tomu bylo i naopak, ona mu taky pořád odpouštěla. Nikdy by se ho nevzdala. Kdyby totiž jo, její život by v tu ránu skončil. Sama by ochořela a zemřela.
Lehký větřík si začal pohrávat s její srstí a ona si v tu chvíli uvědomila, že se pomalu, ale jistě, blíží zima. Uvědomila si také, že už není nejmladší a není v moc dobré kondici. “Sayape, víš, napadlo mě...Možná...Nepotřebovala bych si najít smečku? Nastane brzy zima, a kdo ví, jak tuhá bude. Neprospělo by nám to oběma? Měli bychom zase domov, měli bychom se kam vrátit...jako tehdy.“ Pověděla mu tiše a pohledem sjela všechny tři děti. Bylo jí jasné, že tohle setkání nepotrvá na věky. Byla prostě jen vděčná za to, že tohle mohla zažít a že věděla, že jsou všichni v pořádku. Odstoupila od svého partnera o kus do strany a porozhlédla se po okolí. Gallirea byla překrásné místo, ale ještě překrásnější byla právě ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Slunce pomalu zalézalo za horizont a obloha se zbarvovala do růžova. To Haruhi milovala, měla pro červánky slabost. “No, moji milí,“ oslovila je. “Co máte teď v plánu? Budete dál cestovat?“ zeptala se jich s tichým povzdechem. Inaya jí mezitím zlehka přisunula divočáka. Na to konto se na ni Haruhi jen usmála a vřele na ni pohlédla. "Jen si dej, Inayo. Ať máš dost sil. Dejte si všichni, ulovil ho Art," zazubila se.

Haruhi měla upřímnou radost ze všech svých dětí, ale úplně největší radost jí udělala Litai. Totiž, jediná Litai se s rodiči rozešla „ve zlém“, víceméně. Haruhi se strašně bála, že ji Litai jakožto svoji matku odvrhla a že už ji tak dál brát nebude, to Haru opravdu nechtěla. Věděla, že při výchově svých dětí trochu zklamala, a kdyby mohla, všechno by to napravila, jenže čas už vrátit nejde. No, to poslední, co by chtěla, bylo opravdu rozhádání se spolu s dětmi. Chtěla, aby rodina držela při sobě, to si přála ze srdce nejvíc. No, a teď je tu všechny měla hezky pohromadě.
Když ji Lity přivítala a následně si všimla, že její matka pláče, snažila se ji ukonejšit. Jako jediná z dětí. To ji tak zahřálo u srdce, že kdyby to šlo, tak by se celá rozpustila. Usmála se a přiblížila se k dceři, aby ji mohla obejmout. Přitiskla svoji hlavu kolem jejího krku a hlasitě vydechla. “Ach, zlatíčko moje,“ hlesla tichounce. Ze srdce jí najednou spadl neuvěřitelně těžký kámen, který ji po celou dobu, co opustila smečku a své děti, zatěžoval. Bylo jí teď tak dobře, tak lehko. Mazlila se s Litai a přála si, aby tento okamžik, kdy má všechny u sebe, nikdy neskončil. Jemně se od dcery oddálila a pohlédla jí do očí. V jejích fialových očích už se zračilo stáří, únava a vyčerpanost, ale také samozřejmě radost a spokojenost, že všechny vidí. “Litai, děkuju ti a moc se ti omlouvám,“ pověděla pak dceři přímo do očí, aby věděla, že to myslí skutečně vážně. Že to řekla od srdce. Tak dlouho už jsem tohle chtěla udělat, jak příjemný to je pocit, och, v celém těle se jí zatřásly svaly nadšením. Pak si uvědomila fakt, že by bylo lepší, kdyby se omluvila všem dětem. Měla totiž prostě pocit, že se jim dostatečně nevěnovala a že je v jejich dětství mohla naučit více věcí, aby jim ulehčila dospělý život. Brzy se vypařila od rodiny a dosud toho litovala. Ustoupila tedy o krok dozadu, aby na své potomky viděla a všechny si je po jednom prohlédla. Usoudila, že se jim se Sayapem opravdu povedli, že jsou nádherní. Dcery tak elegantní a křehké a Art tak mužný a cool. Nadechla se a začala mluvit, chtěla ze sebe dostat vše, co v sobě tak dlouho dusila, aby se konečně cítila lépe. “Děti, chtěla bych se vám všem...Vám...Omluvit.“ Začala opatrně, uprostřed věty se zakoktala, jelikož to bylo těžší říct, než si myslela. Bylo to takové nezvyklé, aby se matka omlouvala za nějakou věc, co „jakože zkazila“. Matky přece nic nekazí, ne? Snaží se vždy ze všech svých sil. “Omluvit za to,“ krátce se odmlčela, aby si mohla rozmyslet svá další slova a zhluboka se nadechnout, jelikož ji pálelo v krku. “Že...že jsem od vás odešla, když jste byli mladí a měli jste šanci se naučit nejvíc věcí, aby se vám ulehčil život. Takhle jste na to byli sami a vším jste se museli prokousat. Kdybych mohla, upřímně vrátím čas a vše bych udělala jinak,“ poslední slova už říkala tiše. Sklonila hlavu k zemi a povzdechla si. “Bohužel to nejde. No chtěla jsem vám to říct už dlouhou dobu. Bála jsem se, že budete naštvaní a nebude mě chtít už nikdy vidět,“ dokončila svůj – pro ni náročný – proslov a vzhlédla na děti. Pak se otočila na Sayapa, couvla k němu a vyčerpaně o něj opřela hlavu. Tohle pro ni bylo tak stresující a náročné.

// přeskakuji tedy Arta

Čas běžel, dny utíkaly, a rodinka Sayapových přežila ve zdraví další období – léto vystřídal podzim. Listí na stromech začalo pomalu chytat různé barvy, někteří jedinci odpadli z větví dolů na zem. Vzduch byl však stále teplý a příjemný, čerstvý vánek pofukoval a pohrával si se srstí vlků. Haru milovala podzim, zbožňovala barevné listí. Měla ráda, když mohla běhat hromadami, které byly pod stromy.
Nyní tu měla celou svoji rodinku, nemohla tomu skoro uvěřit. Nic neříkala, jen nehybně stála a těkala očima z Inayi na Arta, jakoby kontrolovala, že tu stále jsou. Bála se, že zase někam utečou a ona už je do konce života neuvidí. Ve skrytu duše pořád doufala, že se společně jednoho dne sejdou a ona se přesvědčí, že její děti jsou živé a zdravé. Tolik si vyčítala (po celou tu dobu), že se o ně nepostarala tak, jak mohla. Že se vypařila pryč, že je nechala „napospas osudu“. Nechala takhle i Sayapa, její lásku. Vyčítala si to, že co mohla, to pokazila. Bála se, že jí její děti neodpustí a že zemře s pocitem viny. To by ona nerada. Věděla a pořád v sobě nesla pocit, že jejich výchovu mírně zanedbala, že je nenaučila, jak správně lovit. Jak vyčmuchat vlka podle pachů. Nenaučila je ani to, jak správně pečovat o svůj kožíšek. Prostě kdyby mohla vrátit čas, udělala by to. Vlčata se tak musela vše naučit samotná. Pohlédla na svoje stařecké tlapky, potichoučku si povzdechla a otočila hlavu na Inayu. Vyrostla z ní nádherná slečna. Očka Inayi zářila jako hvězdy na obloze. Když k nim přiběhla, Haru ustoupila o krok dozadu a na tváři se jí po dlouhé době objevil upřímný, veselý úsměv. “Ach, Inayo,“ hlesla tichoučce a nechala se od dcery přivítat a oblízat. Ve fialových očích se jí zračila radost. Vyslechla si její řeč, že nemůže uvěřit, že je našla. “Inayo, já,“ odmlčela se, když se Inaya přivítala s bratrem. Haruhi upřímně vůbec nevěděla, co má říct. Svaly na těle se jí rozklepaly, šlo to vidět na tlapkách. V krku měla obrovský knedlík, který nešel spolknout, přičemž ji celý krk pálel nervozitou. V břiše jí létali motýlci a do očí se jí začaly hrnout slzy. Ohlédla se na sekundu na Sayapa, aby zkontrolovala, že je tu s ní a nechala volné vytéct slzy, které se nahromadily v jejích očích. “Děti moje,“ hlesla nakonec, přišla k nim a přitiskla k oběma zaráz hlavu (//dejme tomu, že stojí v blízkosti sebe Art i Inaya :-D). “Jsem tak ráda, že vás vidím. Nemůžu tomu ani uvěřit,“ vydrala ze sebe zlomeným a dojatým hlasem.
V tom jí ale vyrazilo dech, že uslyšela vytí. Okamžitě zpozorněla a na chvíli přestala dýchat. Koukala tím směrem, ze kterého vytí přicházelo a ani se nepohnula. Čekala, co se stane, kdo přijde. Vytí jí totiž připomněla Litai, ale nebyla si jistá, jestli je to opravdu ona. Popravdě, s Litai se znala snad ze všeho nejméně. Najednou ji polapil pocit viny snad ještě víc, proto sklopila uši a posadila se, jelikož se jí začalo dělat nějak špatně. Tohle bylo na její stařecké srdce už trochu moc. Bylo to moc akcí naráz a Haru měla problém je všechny pobrat a vstřebat. Obzvlášť nedokázala vstřebat ten fakt, že se opět shledala se svými dětmi i partnerem. Bylo to jako ve snu. Po krátké chvíli si však uvědomila, že by měla honem něco udělat, aby její dcera (pokud by to byla ona), neutekla s tím, že neslyší žádnou odezvu. Nervózně přešlápla, nakonec se ale nadechla a zavyla jí nazpět. Její hlas byl ale slabý, snad jej Litai zaslechla. “Byla to...moje dcerunka. Byla to, moje malá holčička,“ hlesla tichoučce a hrudník se jí zvedla v rychlém rytmu jejích nádechů. Na chvíli zapomněla i na svoje dvě děti, které tu měla. Byla jako v transu, jen se koukala před sebe, zrychleně dýchala a z očí se jí řinuly slzy. Její mozek na chvíli přestal myslet.

// Pokud jste nečetli Haruhiné postíky, Haru už je stará vlčí dáma :-D a je trochu nemocná, proto je taková mimo :-D

Haru pozorovala sovu, jak vyblila to cosi a zase zmizela. Zmizela tak rychle, jako se tu objevila. Když to šla zkoumat, Sayap řekl, že je to fuj. Haruhi se zasmála, upřímně ji to pobavilo. Vždyť oba dva už byli staříci, ale stále se spolu bavili, jako by byli mlaďoši, co poznávají svět. Otočila na něj hlavu a s vlídným pohledem se pousmála. Pozorovala, jak si tu věc nasazuje a pak si jej celého prohlédla. “Moc ti to sluší, drahý. Vypadá jako tehdy, co jsme se poprvé viděli u jezera. Stále krasavec,“ zazubila se. “Ale neměl bys nejdříve tu věc umýt pod vodou? Třeba v jezeře? Je to krapet nechutné,“ zkonstatovala, ale to už se vydala na cestu za synem, který na ně čekal s již ulovenou kořistí.
Jak k němu přišla, celého si ho prohlédla, musela se zazubit. Byl celý špinavý – krev a hlína se do sebe smíchaly, takže to vypadalo opravdu vtipně. “No, koukej se!“ zvolala nadšeně na Sayapa za sebou. “Ty jediný nebudeš potřebovat vodu, i Art se potřebuje umýt,“ dořekla, přičemž pohlédla na ulovenou kořist. Musela uznat, že kanec to byl velký. Nejspíš mu to dalo dost práce. “Jsi šikulka, Arte. Nečekala bych, že se tak zlepšíš v lovu. Víš, když jsi byl vlče, byl jsi takový rozverný a nechal ses snadno rozrušit. Takový nepozorný. Teď si ale sám ulovil kance, jak ses to naučil? Ty sám? Nebo tě někdo učil?“ vyzvídala. Ani si nevšimla pachu či volání své dcery. Už to hold byla starší vlčice, sluch a čich jí nesloužil tak jako dřív, proto ji překvapilo, když Art řekl to, co řekl. Chvilku na něj tak koukala, nechápavě natočila hlavu do strany a pak se porozhlédla okolo. Inayu nikde neviděla. “Proč voláš její jméno?“ zeptala se, jakoby on byl ten blázen, že on vyvolává jméno dcery, která se už dávno někde ztratila. Znovu se rozhlédla po okolí, ale podle ní nebylo po Iný ani vidu ani slechu. “Někde jsi ji snad slyšel?“ zeptala se pak naléhavějším tónem hlasu. Najednou dostala obavy, aby Inaya zase neodešla někam pryč, když by náhodou byla takhle blízko své rodiny. Měla za to, že to byla náhoda, že se tu všichni takhle sešli, Inaya by si jich nemusela všimnout a mohla by zase někam odejít, to by Haruhi určitě nechtěla. Vypjala hruď, aby byla o něco vyšší a koukala do dálky. “Sayape,“ oslovila ho, ale nic dál už neřekla. Asi to bylo jen něco jako „slyšel jsi ji taky?“ nebo možná něco na styl „naše dcerunka je možná s námi!“.

Haruhi i nadále zůstávala schovaná v křoví. Co kdyby se náhodou nějak špatně pohla a tím divočáka vyrušila? Pokazila by tím lov synovi a ještě ke všemu by všichni neměli co do tlamy. Po očku koukala na Sayapa, jak by celý napjatý a pohyboval se v keřích jako nějaká vlčí ladná baletka. Haru jej tedy potichu následovala, přikrčila se úplně co nejvíc k zemi, že skoro šourala svoje bříško o zaprášenou zem, aby lov nepřekazila. Bylo zvláštní, že nyní sledovala svého dospělého syna, jak pro ně všechny loví zvěřinu. Přitom si pamatovala, jak měla náročný porod a jak vyprdla takové malinké bezbranné cosi. A teď si to trouflo samo na kance! No není to obdivuhodné? Je celý po Sayapovi! pochvalovala si. V tom ale její přemýšlení přerušily nějaké divné zvuky. Zpozorněla, nastražila uši, zůstala přikrčená u země a koukala Sayapovi do zad. “Sayi, slyšíš to taky?“ zašeptala tichoučce a cítila, jak jí začalo rychleji bušit srdce a její tělo polila jakási nervozita. Najednou sova přistála na Sayapovi. Haru div nevylítla z kůže a nadskočila metr nad zem – bylo možné, že by vyplašila divočáka, kdyby mu zrovna Art nevisel na těle se zarytými drápy. Koutkem oka si Arta všimla a mohla si oddechnout, že to její syn zvládl. Teď tu ale byla ta sova, která tu poletovala zmateně jako nějaký mol. Haru by ji nejradši tlapkou zamáčkla. “Co to je!“ zapištěla tiše a uskočila vzad. Zaujala postoj alá „vezmu kramle, tři dva jedna teď!“, hlavu silně zataženou vzad, přední tlapy před sebou zaryté v zemi a zadek připlesknutý na zemi. V očích děs, že vidí něco jiného, než vlka a hrudník se zrychleně pohyboval v rytmu jejích nádechů. Bylo zvláštní, že zrovna taková postarší elegantní dáma, která znala všechno možné a rozhodně už sovy viděla a měla s nimi zkušenosti, se teď lekla a uskočila dozadu jako malé vlče. Nicméně, tohle teď asi nikdo neřešil, i Haruhi se uklidnila, když zjistila, že sova jejímu partnerovi nechce uhryznout hlavu, ale cosi mu podává. Udělala krok blíž, aby si mohla prohlédnout to, co Sayapovi ta sova dává. Bylo to něco lesklého, moc krásného. Vypadalo to jako nějaký náhrdelník. Haru zazářila očka, přicupitala blíž a jako mladinká neznalá vlčice vrtěla ocáskem a šňupala směrem k věci, aby mohla nasát její pach. “To je krásné!“ zahalekala tiše. Na svého syna by kvůli tomuto úleku doslova zapomněla, kdyby nezakřičel, jestli je vše ok. Jemně s sebou trhla, oblízla si čenich, koukla se jeho směrem, pak koukla na sovu a pak zase směrem, kde byl Art. “Vše v pořádku, hned přijdeme!!“ křikla mu na oplátku.

// Omluva za velké zdržení, budu se snažit více psát :-)

Uplynul už nějaký čas od toho, co se Haruhi, naše šedá vlčí princezna, setkala se svojí rodinou. Tedy, alespoň s částí. Ta druhá část, její krásné dcerky, stále chybí. Pohlédla na svého krásného partnera, potom na svého ještě krásnějšího synka a usmála se. Přece jen za to ten život stál, pomyslela si krátce. Poslední dobou, když někde umrzala sama pod keříkem v závanu sněhu, si říkala, že ten život stojí za prd. Teď už ale obrací názor. Pomalu, ale jistě. Navíc se jí po kouskách zlepšuje i psychika a díky tomu i zdraví. Její slabé tělo nejspíš napadla nějaká nemoc, o které Har ale neměla ani tušení. Jen se cítila špatně, slabě, na umření. Teď se však cítí daleko lépe, dokonce nabrala zase nějakou tu tukovou hmotu, takže (ač to byla teda stařenka) už nevypadala jako chodící kostra.
Sayap ji pokáral, že o sobě takto nemá mluvit, že je krásná. Har se pousmála a něžně o něj opřela hlavu v náznaku přitulení. "Děkuji, moji drahouškové. Ale stáří se podepisuje na všech. Vidíte to?" zvedla tlapu a narvala ji jim oběma před čumák. "Už jsem šedivá!!" zazubila se vesele, tak jako to dělala dřív, když byla mladší. Asi jí trošku nedošlo, že její srst byla vždycky šedivá. Nebo že by měla nějaký nadpřirozený zrak a viděla šediny stáří v šedé srsti? Energicky se oklepala, jelikož na ni napadal ze stromu, pod kterým procházeli, nějaký humus, a následně ty dva docupitala. Oni se ale zastavili a sledovali nějakou tu lovnou zvěř. Haru si mezitím ale v hlavě promítala to, co Art řekl. Mimo Gallireu...Jaký asi je svět mimo Gallireu? Je velký? A nebezpečný? Co je tam o tolik jiného jak tady? Jsou tam taky jenom vlci nebo i něco jiného? napadlo ji. Docela ráda by svět "za Gallireou" prozkoumala, ale došlo jí, že je zhola nemožné začít zkoumat v jejích letech. Ještě by někde pošla na vyčerpání z velkého dobrodružství, nebo tak něco. Ze svých myšlenek ji vytrhla až Artova pořádná analýza, o jakou lovnou zvěř se asi jedná. Nadšeně zavrtěla ocasem, byla na něj pyšná, už se vyznal, hošánek jeden. Koukla na Sayapa, který jej podpořil, že ho uloví a pokývala souhlasně hlavou. "To zvládneš, jsi pašák," podpořila ho a poklepala jej po zádech pacičkou. Pozorovala jeho vzdalující se záda, jak se plíží ke kořisti a usmála se. Měla v sobě takový zvláštní hřejivý pocit. "Náš syn už úplně dospěl, viď? Umí se o sebe postarat sám, už to není takový raubíř. Takový neposedný Arťátko," zavzpomínala na časy, kdy to bylo malé nezodpovědné a vysírající vlče, které kam se hlo, tak s sebou táhlo samé problémy. Nicméně, nijak se nehýbala, zůstala ukrytá, aby Artovi nepřekazila lov, a čekala, co rozhodně Sayap. Přece jen, on tu byl ten boss. Její boss...

Bylo pěkné, že syn i partner odsouhlasili Haruhin návrh na lov. Jemně se pousmála, vydechla teplý vzduch z čenichu a vzhlédla k letní obloze. Mírně se ochladilo, ale stále bylo znát, že je teplé léto. Bylo to skvělé, jemný vánek si pohrával s její srstí a ona byla ráda, že je konečně dýchatelno a ne tak šílené dusno. Obloha byla azurově modrá a sluníčko svítilo na jejich společnou cestu vstříc lovu.
Vydala se za synem a partnerem a přemýšlela nad jeho vytahováním se, jak skvěle umí lovit. Zajímalo ji, jestli to byla pravda nebo si jen hrál na něco, co vůbec není. Ale co, záleží na tom snad? Je to můj malý Art, ukončila svoje dumání a doklusala k nim. "Snad najdeme něco pořádného, z čeho se najíme všichni. Musím se dát trošku do kupy, abych nevypadala ještě starší, než doopravdy jsem," pokusila se o vtip. Koutky jí vyjely do stran a ona pohlédla na své šedé stařecké tlapky. Jak si tehdy všimla, že jindy růžovoučká tkáň drápků byla namodralá, i dnes tomu tak bylo. Nic se nezměnilo. Tiše si povzdechla a zakroutila nad sebou hlavou. Zajímalo ji, co se jejímu tělu děje, necítila se nijak zvlášť jinak. Necítila se být nemocná. Nechtěla! Vždyť konečně našla rodinu, chtěla být s nimi na věky věků, nemohla mít teď nějakou hloupou nemoc. Snažila se nad tím jindy moc nepřemýšlet, ale někdy jí to prostě začalo vrtat hlavou. Měla by se s tím někomu svěřit? Měla by to nějak řešit? Nebo by to naopak měla ignorovat a neřešit to vůbec? Kdo ví. Každopádně teď bylo hlavním cílem zdravě přibrat a dát se do kupy, musela o sebe začít trošku dbát, jestli si chtěla svůj zdravotní stav zlepšit. Byla pevně rozhodnuta, že se změní a bude zase ta zdravá a čilá Haruhi, která byla dřív. Na kterou si Sayap a ostatní pamatují. Těšila se, až zase bude mít tolik energie, krásnou zdravou srst a neskonale mnoho síly. Chtěla v sobě cítit zpátky zase tu vlnu mládí.
Stáhla jemnou vzdálenost, která mezi nimi vznikla tím, jak ona urputně přemýšlela nad svojí možnou nemocí a klusala po boku Sayapa. Musela se pořád šťastně usmívat jak sluníčko, když byla vedle něj. Nemohla si pomoct, prostě ji tak příjemně hřálo na srdci. Měla pořád radost, i když už spolu strávili delší čas. Prostě ji ty endorfiny nechtěly opustit, ale možná to bylo dobře. Třeba jí to dopomůže k lepšímu zdravotnímu stavu, když bude mít pořád dobrou náladu a radost ze života. "A kde myslíte, že Litai nebo Inaya budou? Kde bychom měli začít hledat?" zeptala se najednou z ničeho nic. Napadlo ji to jen tak náhodou, když se podívala na Artův ocas. Nemohla přeci zapomenout na svoje dvě nádherné dcery! Musela je bezpodmínečně najít. "Měli bychom jít i ke Scaritě do smečky? Okouknout to tam? Ale na druhou stranu co by tam ty dvě dělaly, že? Nebo snad do Borůvkové? Co myslíš, Sayape?" optala se a pak hned koukla na syna. "A ty jsi ani jednu sestru za dobu, kdy jsi byl na svých toulkách, nepotkal? Neslyšel jsi o nich nic? Takhle je jen tak bez nějakých nápověd hledat po celé zemi, to není jen tak," nakrčila nešťastně čumák a zakňučela. Byla celá nesvá, měla dojem, že se jim nepodaří vystopovat je...

>> Západní Galtavar

// Další postík hodím bohužel až po 16. červenci, to se vrátím z dovolené :-)

Ranní sluníčko, které vycházelo nahoru na oblohu, dávalo jasně najevo, že je začátek dalšího dne. Dalšího krásného a úžasného dne, který Har může strávit se svojí rodinou. Měla po boku partnera, se kterým už byla dlouhou řadu let a díky němu vedla vesměs šťastný život. Pak u sebe měla i svého nejmilejšího (// a jediného :D :D) syna, a pak už tu chyběly jen dvě dcery, aby byla maximálně spokojená.
Když Art povídal ten příběh, jak se měl a to všechno, napjatě jej poslouchala a byla celá pryč z toho, že už žije vlastním životem. Pamatovala si, jakoby to bylo včera, kdy se narodil a oblizoval mlsně její cecíky naplněné mlíčkem. Tiše si povzdechla. Bylo jí tak nepříjemné, že už stárne, ale na druhou stranu...Nikdo nemládne. A Nikdo ani v nejbližší budoucnosti mládnout nebude. Tím si byla jistá. Když se však synovi začaly do očí hrnout slzy, snažila se mu vysvětlit, jak to chodí a že se s kamarádkou jistojistě znovu shledá. Ten to pak odsouhlasil komentářem, že tomu musí věřit, proto s úsměvem přikývla a pohlédla na Sayapa. "Neboj se, jednou to přijde, určitě," slibovala mu. Sama si tím však jistá nebyla, ale to Art slyšet určitě nepotřeboval. Potřeboval, jakožto pubertální výrostek se zlomeným srdcem, podpořit.
Po chvíli ticha si Haru povzdechla a oba dva sjela pohledem. "Tak co podnikneme? Mám docela hlad, co kdybychom šli něco ulovit? Art by mohl předvést své lovecké zvyklosti a dovednosti," zazubila se a mírně provokativně do něj šťouchla bokem. I když o něm nepochybovala (ani v nejmenším), bylo jí jasné, že takto mladý vlk moc těch zkušeností a zvyklostí nejspíš nemá. "A pak hlasuju proto, abychom šli najít Litai nebo Inayu. Aspoň po nich kouknout. Sice vůbec netuším, kde by mohly být, ale nějak to snad zvládneme," pokývala hlavou. Sama tedy tímto okamžikem celé skupince určila plány, prostě matka jak se patří.

Pro Haruhi bylo opravdu skvělé vidět, jak je Art nadšený z toho, že vidí svého otce. Nakonec s Artem nemáme špatné vztahy, hm? Ještě uvidíme u Litai a Inayi, napadlo ji, jak sledovala scénu, kdy Art přivinul hlavu do otcova prořídlého stařeckého kožichu. Napadalo ji to samé, co jejího syna, a to, že je hrozné, jak oba dva zestárli. Když shlédla dolů na své tlapky, vypozorovala, že u kořínků jejích drápků se jí tvoří z obvyklé čistě růžovoučké barvičky tmavě modrá, jakoby jí byla extrémní zima. Ale to bylo zhola nemožné, neumrzala! Co se to teda, ksakru, s Haruhi dělo? Nedávala na sobě však nic znát, dělala, že se nic neděje a koukla na svoji povedenou rodinku. Jistě, obtíže s dýcháním a celkově nemoc se krapet zlepšila, když se přestala tolik stresovat, ale nejspíš to z jejího křehkého těla neodešlo úplně. Měla by se někomu svěřit, nebo to nechat být? Stejně, žádný vlčí lékař neexistuje, nebo snad ano? Možná bych se měla zaměřit na to, abych přibrala. Měla bych o sebe teď více dbát, musíme se Sayapem změnit životosprávu, možná se i přidat do nějaké smečky? Nemůžeme na staré tlapy zůstat tuláky, zamyslela se. Když byla mladá, tuláctví bylo to nejlepší, co kdy zažila. ta volnost, směla dělat to, co uznala za vhodné, nikdo jí nic neporoučel, byla sama sobě pánem. Šla do smečky jen tehdy, když se narodila vlčata, ale hodně rychle z ní zase společně odešli. Co teď? Mají se zase vrátit do té Borůvkové a nebo najít jinou? Nicméně, to bylo asi třeba probrat se Sayapem, a jindy, ne teď.
Art se opět rozpovídal o svém dosavadním životě a Haru po očku koukla na Sayapa. "Myslím to tak, že jsi se nezměnil. Pořád jsi stejně nemluvný a roztomilý," potichu zašeptala, aby mu odpověděla, a přitom nerušila vyprávění jejich jediného syna. Jediný syn...Haru do něj byla tak zamilovaná, nemohla uvěřit tomu, že ho opravdu má před sebou. nejraději by ho chytila do zubů za kůži na krku a už nikdy nepustila. bála se, že jí zase zmizí a už ho nikdy neuvidí. Teď se však jen usmívala a pyšně poslouchala, jaký je její synátor frajer. "Chutnají ti ryby?" zeptala se polohlasně. Byla překvapená, moc vlků ryby totiž nejely. Jí taky moc ne, měla po nich divnou pachuť. Ale o to byla s Artem spokojenější, že není v jídle vybíravý. Nic však dál neříkala a jen ho poslouchala, nechtěla, aby měl pocit, že jeho rodiče nezajímá jeho životní příběh o putování. "Ah, takže kamarádka?" zašeptala si sama pro sebe s úsměvem na tváři. Jak ale příběh pokračoval a ona sledovala jeho výraz podivila se. Že by byla mrtvá? Nebo ho jen opustila? Co se stalo? Trošku udiveně koukla po Sayapovi, ale ten, jakoby pohledem vybízel Haru, aby něco řekla. "Ehm, no," zakoktala se. Nevěděla, co by měla říct. "Poslyš Arte, nevím, co se stalo, ale asi si to umím domyslet," pověděla nakonec trochu posmutněle a přiblížila se k němu, aby mu mohla oblíznout konejšivě čenich. "Jednou se setkáte, uvidíš. Musíš věřit, synku," mluvila dál a koukla fialovýma očkama na Sayapa. Pak ale hned zase na Arta. "Víš, v životě to tak funguje. Vlci se setkávají, poznávají a zase odcházejí a odcizují se. Někdy to dopadne špatně a jindy zase dobře, třeba jako my s tatínkem...Zase jsme se našli (koukla u toho letmo na Sayapa a usmála se), našli jsme tebe...Určitě ještě najdeme Inayu s Litai a budeme zase kompletní rodina. Třeba jednou Painton zase potkáš, uvidíš...Dej tomu čas," usmála se a láskyplně k němu přitiskla své tělo. Pak se oddálila a koukla na Sayapa. "Že, táto?" oslovila jej a zazubila se.

Sice byl aspoň teplý vzduch, ale Haru se vůbec nezamlouvalo to, jak je v poslední době pořád zamračeno. Nakrčila čumák v naznačení těžkého znechucení a protočila očima. "Sleduj Arte, to počasí si z nás dělá asi srandu. Furt je jen hnusně!" Postěžovala si uraženě. Už si přála sluníčko a teplo, aby se mohla jít třeba vykoupat a zaplavat si, a pak neusychat pod mračny, deštěm či ledovým větrem, ale normálně pod paprsky letního slunce.
Když se ale Haru zaposlouchala do slov jejího syna, usoudila, že má nejspíš pravdu. Nemělo smysl řešit, to, že se od sebe navzájem odloučili a kdo za to může nebo nemůže, důležitější bylo, že teď se našli a jsou spolu, ne? "Jistě, mám z toho velkou radost," na znavené tváři se jí objevil úsměv a ona mu lehce oblízla ouško. "Ještě najít sestry a budeme zase kompletní rodina, jako to bylo dřív, když jste byli malincí," zavzpomínala. Haru by pořád všech nejraději měla stejné, jako to bylo v dobách vlčat. Vyhovovalo jí, že je rodina pospolu a prostě se nemohla smířit s tím, že si děti někde trajdají a mají svůj život. Bála se o ně a pořád na ně jen musela myslet. Jako nějaká hysterická mamča. Ale hájila svoji přehnanou bojácnost o ně tím, že svět je moc velký a nebezpečný, jak by se například taková křehotinka Inaya mohla ubránit obrovskému medvědovi? Zhola nemožné!! Oklepala se nad touto myšlenkou, která jí sem tam proběhla hlavou a raději se věnovala přítomnému synovi. V její hlavě byl prostě maglajz, no. Artík ji pak ale velmi mile překvapil, po tváři se jí rozlil spokojený úsměv a u srdce ji příjemně zahřálo. Opravdu mě má rád, je to vše v pořádku? napadlo ji a jemně naklonila hlavinku do strany, aby mu udělala místo za ouškem, kde ji olízl. Znovu se k němu přitulila, už na pohled působila jako ta trapná mamča, která se od svých dětí nedokáže ani na minutu odloučit. "Děkuju ti," usmála se a mrkla na něj. Její oči sice působily unaveně, ale nejspíš to bylo způsobeno dlouholetou nemocí, o které nikdo (včetně Haruhi) nevěděl. Občas jí bylo dost zle, občas kašlala krev nebo se jí motala hlava a měla ztěžklé tlapy, ale jiné příznaky to zatím nemělo, tak tomu nepřikládala velkou váhu.
Na mechu, na kterém předtím seděla, bylo tak příjemně teplo, že si na něj dokonce musela lehnout. Cítila se trošku rozlámaná a unavená, tak nevěděla, proč by zbytečně musela sedět, když mohla ležet. Se zaujetím poslouchala Artova slova a usmívala se u toho. Často přikyvovala, nechtěla ale rušit jeho povídání. Byla tak ráda, že se vrátil, že její radost byla až nepopsatelná. Najednou ale vítr roznesl jí známý pach, proto rychlostí blesku otočila hlavu do boku s nastraženýma ušima, až ji z toho zabolelo za krkem. Už hold nebyla nejmladší, no. Musela být opatrnější. Všimla si, že i Art přestal povídat. Když se zahleděla do dálky - zrak jí ještě fungoval dobře, všimla si, že je to Sayap. Tak už je zase čilý? Tak zase budeme spolu!!! Problesklo jí hlavou, postavila se na nohy a hbitě zamrskala ocáskem. Tiše zakňučela a přešlápla z packy na packu, aby dala najevo, že má radost, že ho vidí. Jak přišel a suše pozdravil, musela se zasmát. "Ach drahý, stejně si se nezměnil," s úsměvem na tváři koukala, jak si vedle ní sedá, tak se taky posadila. Nechala se oblíznout a pozorovala přivítání se synem. "Ach, ani nevíte, jak těžký kámen mi opadl ze srdce, když jsme teď spolu všichni tři," pronesla významným tónem a položila hlavu do Sayapovi srsti. "Povídej chlapče," vyzvala se zamumláním synka, aby dokončil vypravování.

<< úkryt

Počasí bylo poslední dobou tak hrozně hnusné, že fyzický stav Haruhi se nijak nezlepšoval ani nezhoršoval, byl stále na jednom místě (krásné počasí a teplé sluníčko přeci jen přispívá ke zlepšení stavu, no ne?). Pořád byla pohublá, unavená, srst měla prořídlou...No zkrátka na ni nebyl pěkný pohled. Navíc vypadala, že ji zevnitř pomalu uhlodává nějaká nemoc. To však nevěděla ani ona sama, jestli je opravdu nemocná. Věděla jen, že je jí těžko, bolí ji často žaludek i u srdce, ale nepřikládala tomu kde jakou důležitost. Měla za to, že u srdce ji bolí ze stesku po její rodině.
Šouravým krokem mířila někam, odkud vycházel šum vody. "Jistě, nepůjdeme daleko," souhlasila poté, co si její synáček postěžoval na bolest tlapek. Byl tak pohodlný! "Chtěla bych si zajít jen k řece, je odsud kousek," ujistila ho a tím mu vlastně i sdělila svůj plán, kam půjdou. Chvilku mezi nimi bylo ticho, ale to Art prolomil svým zakoktáním se o tom, jak je to v pořádku, že už jsou spolu a našli se. Haru si tiše oddechla, kéž by měla takto chápavé všechny děti. Největší obavy měla z Litai, bála se totiž, že ji její dcera zavrhla. "Ale ne," začala tiše. Její hlas byl slabý, nemohla mluvit moc hlasitě. "Není to tvoje chyba, že jsi odešel. Já jsem vás nechala se ztratit. Tolik jsem se snažila vás najít, ale nepovedlo se mi to. Bála jsem se, že už nejste mezi námi." dopověděla a pohled sklopila k zemi. Vlastně řekla to stejné, co řekla před tím, než Art řekl, že to on odešel. Mělo to stejný význam, narážela na to, že měla obavy o jejich život. "Jsem nesmírně ráda, Arte, že jsi živ a zdráv. A otec je jistě taky rád. Necháme ho v klidu, a když bude chtít, přijde za námi." Fialkovýma očima na něj pohlédla a usmála se. Měla pořád tak provinilý pocit, který ji zevnitř hlodal. Potřebovala všechno nějak napravit. "Nezlobíš se na mě? Máš mě pořád rád jako maminku?" nechala své obavy vystoupat na povrch. Někde ve skrytu duše věděla, že by ji děti nikdy nepřestaly milovat, ale přece jen se potřebovala ujistit. Bála se, že vše pokazila.
Vítr zlehka pofukoval a pročesával srst obou vlků. Haruhi se na Arta stále musela blaženě koukat a děkovat bohu, že její syn vyrostl v takového štramáka. Po otázce, kde má začít, na něj zvědavě koukla a zamyslela se. "No, vyprávěj mi o tom, jestli máš nějakou svoji milou, synku." Vybídla ho s pobaveným výrazem. Bylo to téma, které ji zajímalo asi nejvíc ze všeho. "A taky koho všeho si potkal? Cos navštívil a kde jsi vůbec byl? Prostě mi pověz vše, co tě zrovna napadne," nabídla mu, o čem může mluvit. Muselo mu však být jasné, že ji bude zajímat úplně vše (i ty nepodstatné věci), co jí poví. Však to byla jeho matka! Po příchodu k řece se pozastavila a zhluboka se nadechla. U této řeky nejspíš za celý svůj dlouhý život nikdy nebyla. "Uh," nakrčila čumák. "Tohle je poměrně škaredá řeka. A kolem ní je spousta hmyzu!!" vypískla naštvaně. Doufala, že společně navštíví nějaké romantické místo s klidnou, průzračnou řekou. Tohle však byla rozdivočená, nejspíš i na Haruhin vkus špinavá voda, nad kterou poletovaly roje otravného hmyzu. Složila tedy zadek na mechové výstelce, jakoby tu snad byla připravena přímo pro ni, a pozorovala syna, co z něj tedy zajímavého vypadne.

Pro Haruhi bylo strašně příjemné vědět, že její syn - alespoň jedno z dětí, je v pořádku, živ a zdráv tady u ní. Uklidňovalo ji to a nemusela mít tak moc mizerný pocit, že je na nic matka, když viděla, že se mu vede fajn. Spokojeně zamručela, nechávala hlavu položenou na jeho měkké srsti a dýchala jeho osobní vůni. Jak uslyšela jeho hlas, který říká "maminko", rozklepaly se jí blahem zadní zesláblé nožky. Tak dlouho neslyšela takové slůvko, které by ji zahřálo u srdíčka. Tak moc dlouho. Zlehka se od něj oddálila a unavenýma (ač šťastnýma) očima na něj pohlédla. Obešla si ho kolem dokolečka a všimla si jeho krásné zdravé srsti, která jí vyčarovala úsměv na rtech. Byl tak krásný! Neušly jí však jizvy, které předtím neměl. Až teď si vlastně uvědomila, že toho nejspíš hrozně moc zažil a rozhodně taky dospěl. Její syn už nebyl to malé nezbedné vlče, na které ona pamatovala. Už z něho vyrostl pořádný kus vlka. Nikdy o tom tak nepřemýšlela, že její vlčata už vlastně mají svůj vlastní život a dějí se jim různé věci. Jak se asi daří jejím dvěma dcerkám? Jsou v pořádku? Mají se dobře? Rozhodně je musím obě najít, poručila si, ale dál nad tím nepřemýšlela. Teď tu byl její drahocenný syn, její štěstí, její všechno. Musela se mu věnovat, nechtěla ztratit už ani sekundu tím, že by se mu nevěnovala. Dokončila tedy svoji obchůzku, stanula zase zpět před ním a vřele se usmála. Předpokládala, že ta mateřská něha mu možná i trochu chyběla, jak se k ní tak přihrnul. "Arte, nepůjdeme se projít? Táta ještě odpočívá, necháme ho. Jsme oba hodně vyčerpaní, ale ráda bych si vyslechla vše, co mi chceš říct. Tak dlouho jsme se neviděli, synáčku," pověděla mu tiše a pomalým krokem se vydala někam na poklidnou, uvolňující procházku. Rozhodně měla v plánu se pro Sayapa vrátit, ale říkala si, co kdyby vylezl ven a nenašel ji tu? Možná usnul? "Drahý? Jdeme se jen na chvilku projít, hned budu zpět, ano?" zaštěkala na svého partnera, který byl zalezlý uvnitř nory. Měla teď ze sebe alespoň dobrý pocit, že mu to oznámila a neodešla jen tak. "Nejdřív bych se ti chtěla omluvit, Arte..." začala opatrně. "Omluvit za to, že jsem tě nechala tak dlouhou dobu samotnou. Moc mě to mrzí, snažila jsem se vás všechny najít, stálo mě to kupu energie, ale jakoby váš život vyhasl. Už jsem se bála, že vás snad nikdy před svojí smrtí neuvidím. Přijmeš tedy omluvu od staré matky?" zeptala se a fialovýma očima na něj koukala. Na jejím výrazu šlo poznat, jak to myslí vážně, a že ji to moc, moc mrzí. "A povídej, cos všechno zažil? Kde jsi byl? Koho si potkal? Vše mi řekni," vybídla ho následně. Moc ji zajímalo, jak se mu vlastně dařilo. Třeba už měl nějakou partnerku? Nebo nedej vlku vlčata? Že by Haruhi byla už babi-Haru? Nad tou myšlenkou se zlehka pousmála, ale nespouštěla z něj pohled. Stále kráčela někam pryč a užívala si plnými doušky to, že je se synem.

>> řeka Kiërb

Haru stále polehávala v blízkosti Sayapova teplého těla a ze rtů jí nemizel úsměv. Měla pocit, že snad žije ve snu...Tolik si přála, aby ho zase jednou potkala, a najednou je tu a leží vedle něj! Neuvěřitelné. Zakoulela fialovýma očima po noře a koukla na Sayapa. Překulila se ze zad na bok, hlasitě vzdychla a prohlédla si celou jeho maličkost. Je ve stejně zbědovaném stavu, jako jsem já. Je to hrůza, co se to s námi stalo, pomyslela si a na chvíli si zasteskla po starých dobrých časech, kdy byli oba plní sil a vše bylo dobré. Teď byla ráda, když se udržela na nohou, a byla ráda, když čirou náhodou narazila na svého dlouholetého partnera. Po dětech však ani vidu, ani slechu. Pomalu se zvedla na nohy, už se jí stálo lépe, pravda. Sice neměla plný žaludek - požíral sám sebe, jaký měla hlad, ale už nebyla tak moc unavená a ospalá. Srst měla však stále špinavou a slepenou, byly na ní i kusy nepořádku...V očích se jí objevovaly střípky únavy a smutku (i když jinak celá zářila radostí, že je tu Sayap. Stále jí ale chyběly její děti). Začala opatrně protahovat své ztuhlé tělo a oklepala se. Mírně z ní opadala hlína, která se na ni nalepila ve spánku. "Půjdu se podívat ven, jdeš taky? Možná bychom se měli něčeho najíst, vypadáme strašně," pověděla tiše a pomalým krokem se vydala ven z nory.
Jak se objevila venku, nadechla se čerstvého jarního vzduchu. Připadala si, jakoby se snad znovu narodila, jakoby začala znovu žít. Když vzhlédla na oblohu, byla zatažená, ale přesto na své řídké srsti cítila, jak sluníčko příjemně hřeje. Hlasitě si oddechla a porozhlédla se po okolí, přičemž zastříhala ušima. Měla pocit, jakoby snad něco zaslechla, ale pak to zamítla. Podle její mysli si to nejspíš spletla s nějakým zajícem, co probíhal okolo. Už byla stará a zmatená. Zahrabkala tlapkou do měkké trávy a pousmála se, když se jí mezi polštářky zachytaly krátká stébla. Najednou ale v jejích uších zaznělo to volání...Volání někoho, koho znala až moc dobře. Uši nastražila dopředu, svaly se jí celé napnuly nervozitou a fialová očka pátrala po okolí. Za chvíli ho uviděla. Pelášil k nim! Uviděla nedaleko svého jediného syna! Její lásku, její život, její všechno. Tolik si přála uvidět ho, oblíznout jeho čenich a říct mu, jak moc ho miluje. Tolik doufala v to, že tahle chvíle nastane. Nohy se jí roztřepaly, bála se, že se jí to jen zdá. Z očí jí začaly stékat teplé slzy, že přes ně skoro neviděla. "Arte...Arte, synáčku," hlesla tichoučce a tlapkou si setřela slzy. Nedokázala vstříc k němu udělat ani krok, úplně překvapením ztuhla na místě. Jak přiběhl, chtěla mu skočit okolo krku, ale nezvládla ze sebe vydat ani slovo. Koukala na něj a jen se jí znovu začaly koulet slzy po zplihlé srsti pod očima. "Arte, tolik si...tolik si mi chyběl," vydrala ze sebe zpomaleně, sotva jí šlo rozumět. Položila lehce svoji ztěžklou a unavenou hlavu na jeho pevná záda. Jak si mohl všimnout, nebyla v dobré fyzické kondici, ale za to uvnitř v jejím těle zrovna teď, v tuto chvíli bilo srdce o sto šest. Konečně mohla alespoň jednomu z dětí říct, jak ji vše mrzí, že se omlouvá, že je nenašla dříve a že je všechny strašně miluje. Měla velký strach, že zemře předtím, než někoho z nich potká...Nezemřela. Stála tu, vedle stál její syn a oba byli spolu. Konečně.

Byla noc. Haruhi netušila, jak dlouho spí, ale bylo jí to vlastně vcelku jedno. Spokojeně podřimovala, sice se z tvrdého spánku už probudila, ale stále měla zavřená očka a odpočívala. Přitulila se blíže k Sayapovi, bylo jí tak příjemné. Ani nechtěla, aby takto chvilka někdy skončila. Měla teda hlad, to jo, ale jinak? Jinak se měla opravdu skvěle. Byla tu se Sayapem, bylo jí teplo, odpočívala a nemusela se nijak stresovat, strachovat atd. "Nejdříve si něco ulovíme, nebo najdeme alespoň jedno dítě?" ozvala se z ničeho nic. Bylo tu naprosté ticho a jen její slabý hlásek to ticho prolomil. Fialovýma očima koukla do těch jeho, ale pořád ležela. Neplánovala vstávat, byla tak vysílená, že čerpala energii a ještě dlouho ji asi čerpat bude. Měla namále, kdyby ji nenašel tehdy Savior, nejspíš by už žádná Haruhi ani neexistovala. Naštěstí zimu přetrpěla, takže teď už to bude čím dál tím lepší.
Po chvíli odpočinku, kdy byla přitulená k partnerovi, se odkulila na záda a koukala na strop té nory. Jazyk jí visel ven z tlamy a packy měla pokrčené u hrudníku, zadní rozvalené do stran. "Myslíš, že nás budou chtít vidět?" zeptala se a dál koukala na strop. Samozřejmě mluvila o dětech, to bylo jasné. Docela se totiž obávala toho, že je buď nenajdou vůbec, a nebo je najdou, ale oni se nad nimi ofrní a nebudou s nimi chtít mít nic společného. To by Haruhi ranilo...

Sayap Har povídal tak nádherná slova, že z toho měla skoro rozteklé srdce. Z tváře jí nemizel úsměv, už ji skoro bolely svaly na lících. Cítila se tak skvěle, najednou pro ni totiž její život zase měl smysl. "I já jsem ráda, totiž...Kdybych to vzdala, už nikdy bych tě nespatřila," odpověděla mu. Pak ho dál poslouchala, zastříhala jemně ouškama a pohlédla dolů na své stařičké tlapky. "No, věřím ti. ale víš, není to jen tvá chyba, Sayape. Vždyť i já tebe opustila, opustili jsme se navzájem, vzpomínáš?" hlesla tiše, přiblížila se k němu a koukala mu zblízka do očí. Ty její už neplakaly a nebyly plné bolesti a smutku. "Tím, že jsi tu, se konečně mohu uvolnit. Konečně můžu zase žít, takže...Vše jsi tímto odčinil, nezlobím se na tebe. Nikdy bych se na tebe nemohla zlobit, totiž...co bych si bez tebe počala?" zazubila se a jak mířili společně k té jeskyňce, povyskočila si jemně radostí jako nezbedné vlče. Možná, že až Har opět přibere a bude se cítit fyzicky lépe, bude prožívat opět šťastný "mládenecký" život a stáří zmizí.
Jak stanuli oba u vchodu do jeskyňky, tak se Har po jeho souhlasu vydala dovnitř. Porozhlédla se, ale vlastně tu nebylo nic zajímavého. Prostě obyčejná menší (poměrně i útulná) jeskyně. byla tu tma, studenější a chladnější vzduch, ale příjemné ticho a soukromí. Har šla do rohu a počkala, až se k ní Sayap přidá. Jakmile přišel, přitulila se k němu a ležela u něj schoulená do klubíčka. On díky své magii příjemně hřál, takže zanedlouho i Haruhi polil příjemný pocit tepla. Navíc, po několika letech měla opět pocit jistotu, že se má na koho spolehnout. Tiše vzdychla a zakoulela očima po jeskyni. Nakonec se koukla na Sayapa a znovu se musela usmát. "Já mám takovou radost, že se nemůžu nesmát. Už se těším, až budeme zase žít jako dřív. Lovit, skotačit, možná si i zaplaveme ve vodě, až bude hezky? Potom najdeme děti a budeme vědět, že jsou zdravé a šťastné. Jak se to dozvíme, můžeme společně odžít zbytek života bok po boku," povídala mu tiše do ouška, jakoby snad povídala pohádku svému vlčeti. Měla to hezky naplánované, jen co je pravda.
Po chvíli cítila, jak jí napadají víčka. Byla celá ztěžklá, navíc příjemné teplo ji uspávalo ještě víc. "Zdřímnu si, dobře? Budeš tu se mnou, až se vzbudím?" zamumlala velmi potichu svoji otázku, aby se ujistila, že už ji nikdy víckrát neopustí (i když jí to řekl již několikrát). Jenže než jí stihl odpovědět, ona usnula.