Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loterie 10

Když byl Sayap za jejími zády, cítila takovou jistotu, že se jí nic nemůže přihodit a že je v naprostém bezpečí. “Děkuju za to, že jsi pořád se mnou. A že se o mně tak staráš,“ pípla ještě tiše, ale očka nechávala zavřená. Zanedlouho usnula tvrdým spánkem. Neměla žádný sen, spalo se jí dobře. Jen tam ležela pravidelně oddechujíc a nabírajíc síly na ten jejich výlet, jak řekl Sayap. Oheň nepřestával hřát, což bylo dobře, protože zima byla letos opravdu tuhá. A když Haru neměla skoro žádný tuk, rychle prokřehla. Nicméně, to i Sayap, že ano. Byli na tom teď se zdravotním a fyzickým stavem asi nějak podobně.
Spala až do pozdních odpoledních hodin. Když se začala probouzet, nijak se nehýbala, jen otevřela očka a zůstala tiše ležet stejně tak, jako když ještě spala. Oheň stále hořel – sic už jen malým plamínkem, ale hořel. Užívala si teplo, pohodu a klid. Když očima zarejdila ven a všimla si, jak tam není skoro vidět ani na krok, kolik tam je sněhu a slyšela silný vítr, přestalo se jí chtít vylézat ven. Říkala si, jestli by nebylo bezpečnější počkat, až se tohle počasí trošku přežene. Jak dlouho to může trvat? Dny? Týdny? Nebo snad déle? Vždyť už nás to terorizuje pěkně dlouho, tahle odporná zima, napadlo ji, přičemž nakrčila lehce čumák, protože ji něco zalechtalo v nose. “Ještě spíš?,“ zašeptala velmi tiše. Nevěděla, jestli už třeba není vzhůru. Na druhou stranu ho nechtěla probudit, takže to řekla jen tak, aby to slyšel, kdyby byl vzhůru, ale zároveň neslyšel, kdyby ještě pořád spal.

// Loterie 9

“Ale to víš, že stááálááá!“ natáhla poslední slovo sladkým tónem a tlapkou ho lehce drbla do nafouklé tváře. “Jen bych se zasmála a až pak bych ti pomohlo. A pak bych se zasmála znovu se slovy, jak že to vlastně vypadáš,“ zazubila se nad tou představou. Představa, jak je Sayap malinký bezmocný a zablácený byla prostě roztomiloučká.
Poslouchala, jak povídá o Gallirei a o tom, že mu dala to nejhezčí. Pousmála se, bylo tak příjemné tohle poslouchat. Tohle byla přesně ta chvíle, které jí neskutečné chyběly, když byla sama v lesích. Tolik trpěla bez rodiny, ona byla tak společenský vlk a najednou se tam někde ocitla sama. Tohle prostě nemohlo nic a nikdo nahradit. Drahocenné chvilky, kterých si nesmírně cenila. Dodávaly jí potřebnou energii. “Taky jsem tu našla to nejcennější, co v životě mám,“ uznala. Promluvila tichým tónem a zlehka se k Sayapovi přiblížila, aby se k sobě mohli přitulit. Oheň už se rozhořel a z něj sálalo příjemné teplo. Har se uvelebila na zemi, a ač ta země byla stále chladná, bylo jí prostě dobře. Očima vzhlédla na Sayapa a vyzývala ho k tomu, aby si lehl za ní. V tuto chvíli přemýšlela už jen nad tím, aby to takhle zůstalo navždy. Měla radost i z toho, že se setkali všichni dohromady, celá rodina. Zapřemýšlela, jak se jim asi zase daří a co zrovna dělají. Doufala, že se shledají ještě někdy. Pak si taky vzpomněla na Lauru, které přislíbila znovu shledání. Potichu si povzdechla a zavřela oči, aby mohla zase odpočívat. Ležela s dobrým vědomým, že na světě není sama a dokud bude Sayap naživu, nikdy ani nebude. Sice se neblížila noc, ale Har byla nějaká znavená tím hledáním klacků, tou zimou a celkově vším. Nějak na ni zase šel spánek.

“Taky bych se asi smála,“ nevinně se zazubila. Vždyť kdo by se nesmál. Takové situace jsou vždy vtipné. Kdykoliv a kdekoliv – aspoň pro Haruhi. Jak tak šli, Har si uvědomila, že už se zcela ztmavila obloha a nastala noc. Koukla nahoru na oblohu, ale moc toho nevykoukala. Obloha byla stále velmi zatažená, vítr fučel tak, jako by mu hráblo a mrzlo tak silně, že Har měla pocit, že má omrzliny i přes svůj „severský“ kožich. “Ani já. Jednou už žiji tady, tak bych nechtěla nikam jinam. Přišla jsem sem v mládí, tak tu i umřu,“ zasmála se. Myslela to však naprosto vážně.
Ona se chtěla vydat tam, kde viděla ten holý keř, ale nakonec se nechtěla od Saye oddělit, tak raději následovala jeho na místo, kde klacky našel předtím. Nějaké jí podával, tak si je od něj brala, a až měli oba dva naplněnou tlamičku, vydali e zase zpátky. Naštěstí nebyli moc daleko od úkrytu – totiž, kdyby byli, jistě by zažili jednu z nejvíce náročných cest. Byla totiž zima tak obrovská, že Haru přišlo, že tohle je snad nejchladnější zima, jakou zde za život zažila.
Opatrně se vyšplhala na vyvýšené místo, kde byla jejich skrýš. Stále tu pocitově bylo lépe, než tam venku (i když oheň už dávno nehořel a krapet to tu vymrzlo). Har položila klacky k „ohništi“, spokojeně se posadila bokem a s vyplazeným jazyk čekala, až dorazí i její partner, který díky své magii zadělá na oheň. “Bude to stačit?,“ zeptala se, jak dorazil. Zavrtěla ocasem a následně to doplnila miloučkým úsměvem. Cítila se šťastná.

Po jeho příhodě, která se stala před X lety, se zasmála. “No teda! To bych nečekala, že zrovna ty někde upadneš. Ještě k tomu do bláta. A ještě úplně nejvíc k tomu, že se ti to povede před Alfou smečky,“ zazubila se. Neuměla si ho představit, jak zakopne a před někým se rozplácne a udělá si tak trapas. Když si to tak uvědomila, on nikdy nebyl příliš... Jak to nazvat správně... Roztržitý natolik, aby si dělal nějaké velké trapasy. To Haru jich zažila určitě více, jen si teď na žádný nevzpomínala. “Myslím, že je nepotkáme, něco mi to tak napovídá, víš? Je to už hodně let. Nejsem si jistá, jestli se třeba ještě Neon zdržuje tady v tomhle světě, co když odešel? Tak, jako odešel Art a Inaya? Nabírali zkušenosti úplně někde jinde. Napadlo tě někdy, teda spíš, zavzpomínal jsi někdy na život tam za Gallireou? Jaké to tam teď asi bude? Moc si toho nepamatuji, byla jsem hodně mladá,“ zavzpomínala. Trocha nostalgie, nu. To se do téhle klidné chvilky nejspíš i hodilo.
Pomalu se zvedla na nohy, stálo se jí o dost lépe než včera. Cítila se plná energie. Silná a fit. “Určitě, najdeme něco společně. Ještě není úplná noční tma, tak to půjde snad lehce,“ usmála se a doklusala ho, aby šli společně bok po boku. Hned, jak vystoupili z jeskyně, ji ovál velmi chladný vítr. Oklepala se. “Brr, to je ale zima! Jak jeden vyleze z teplíčka, je mu hned hůř,“ s lehkým ušklíbnutím se přikrčila, aby jí nefoukalo tolik za krk a na uši. Zima byla opravdu velká, Haru už se těšila na to, až tohle otravné počasí pomine a bude klid. Bude jaro, příjemné a nádherně teplé jaro. Mířila za Sayapem tam, kde minule nějaké větvičky našel. Mohli jich tak pobrat daleko víc a mít silnější oheň. To se Har zamlouvalo. “Jsem moc ráda, že jsme se znovu shledali. Vím, že to opakuju pořád, ale nedokážu si představit, že bych tu teď bloudila sama,“ zakřičela mu do ucha tak, aby to dobře slyšel i skrz fučák. S lehce přivřenýma očima však zahlédla nějaké holé keříky. “Hele tam! Támhle můžeme nabrat klacky,“ navrhla a zamířila ke keři.

Na chvíli zapřemýšlela, ale pak se jí hned vybavila smečka, do které dřív patřila. Všechny vzpomínky. Jemně přikývla hlavou, i když to šlo docela těžce v lehu, a vzdychla. “Jojo, Zlatavá smečka. Byl tam Alfa Neon, ale to už je hodně, hodně dávno. To jsme byla ještě mladinká, plná elánu a nadšení,“ zasmála se, přičemž zvedla hlavu a polovinu těla ze země a opřela se jakoby o loket přední tlapy. Ležela tedy tělem a krk a hlava byla zvednutá. Koukala ven z úkrytu, jak divoký vítr rozhání napadaný sníh. Už zapadlo slunce, to sice přes černé marky moc nešlo vidět, ale něco málo Haru vykoukala. “Proleželi jsme celý den. Ráno můžeme vyrazit, co ty na to? Ještě se vyspíme v teple a bude nám ještě líp. Nabereme další sílu,“ pověděla mumlajících tónem, přičemž bezduše stále koukala před sebe.
Probral ji až Sayapův hlas, když promluvil po delší odmlce. Poslouchala ho, shlédla dolů na své tlapy a pak pokývala hlavou. “Jistěže pamatuji,“ usmála se. “Byl to krásný úkryt. Můžeme ho zase zkusit najít, myslíš, že ještě stojí? Pečlivě jsme ho spolu připravovali. Škoda, že je teď taková zima a všude plno sněhu, kdyby bylo jaro, vydám se zpátky do Vrbového lesa ten úkryt najít. Byl ve stromě, že? Byl to náš první společný úkryt vytvořen vlastními tlapkami. Na to nikdy nezapomenu,“ ujistila ho, otočila hlavu a něžně mu oblízla čenich. “Dobře, ale myslím, že ta smečka už nebude existovat. Je to řádka let no. Ale třeba budeme oba velmi překvapení. Tak se teda vydáme nejdřív na jih, po cestě najdeme zvěřinu a pak můžeme zkusit nakouknout do Vrbového lesíka, jo? Myslíš, že tam ještě trefíme?,“ zasmála se. Ji už trošku chytala stařecká zapomnětlivost, tak měla dojem, že by si už nevzpomněla, který strom to byl a v kterých místech přesně.

Jak ho tak poslouchala, co povídá ohledně jejího návrhu, uznala, že má nejspíš pravdu. “Jo, asi je to tak. Dlouhá cesta by nás vyčerpala a my bychom pak byli nepoužitelní, trapní a ještě víc staří,“ zazubila se tomu, ale byl to holý fakt. Chvilku mlčela, přemýšlela, ale pak vyřkla svůj návrh numero dvě: „Tak můžeme jít zkusit spíš něco ulovit a mířit směrem na sever. Tam si pak někde ještě odpočineme a smečku můžeme najít potom, co na to říkáš? Myslím, že ještě zvládnu použít svoje magie, aspoň některé. Tak se při lovu tolik nenadřeme, zkusíme ulovit nějakou vyšší zvěř, ta bude možná v horách, ne?,“ zapolemizovala. “Totiž, z vysoké bychom měli víc masa, víc energie, je to výživnější než... Králík.“ Odůvodnila, proč chce lovit zrovna tento typ zvířat. “No, a na severu jsem si říkala, že by nějaká smečka být mohla, protože jsme nikdy pořádně sever neprozkoumali. Nevím, co tu je a není, ale na jihu smeček bude dost, tak na severu by taky mohly být. A když už jsme tady,“ pokrčila lopatky k sobě, zavrtěla se a otočila se na záda. Přední tlapy pokrčila k hrudníku, zadní rozvalila do stran a hlavu natočila tak, aby byla v blízkosti Sayapa. Když oheň opět vzplál mírným plamenem, spokojeně si zachrochtala. “Ještě že umíš tak dobrou magii, ještě že!“
Chvíli nic neříkala, jen potichu ležela a odpočívala. Pak se ale překulila zase na druhý bok a odsunula se za pomoci svých tlapek blíže k Sayapovi. Opřela se o něj svými zády, aby jí taky zase oteplil kožíšek, položila hlavu na zem a sledovala praskající oheň. Ten se totiž ještě trošku rozhořel, dařilo se mu tu. Bylo tu tak krásné teplo. Ani vítr sem příliš neprofoukl. “Ani se mi do té zimy nechce, poležíme ještě chvíli?,“ navrhla.

Ve chvíli, kdy ho slyšela, že se otáčí a že je vzhůru, očka otevřela a zářivě se na něj usmála právě tehdy, kdy se on usmál na ni. Oblíznutí si nechala líbit a posunula hlavičku blíže k té jeho. Tahle situace ji celá hřála u srdce. Tohle potřebovala tak dlouho. Psychicky jí tohle hodně pomohlo, ulevilo se jí. “Dobré ráno,“ zahuhlala. “Vyspala jsem se výborně, takhle jsem už dlouho nespala. Hřál jsi jako nějaký medvídě v lese. Ti mají huňatou srst, ne?,“ zazubila se, a ohledně jeho návrhu ještě chvíli přemýšlela. “Nevím, kde bychom mohli najít smečku. Jsem trochu bezradná, vlastně tento svět, i když tu žiji tolik let, moc neznám a nepamatuji si, kde co leží. Budeme muset asi bloudit a třeba se nám poštěstí. A ulovíme to, na co narazíme. Sice mám hlad, ale stejně mi přijde zbytečný, abychom vyčerpávali energii, kterou jsme teď nabrali na to, že budeme chodit po lese a hledat zvěř,“ zkonstatovala. “V téhle zimě než něco najdeme, jestli vůbec...,“ dodala, ale celou větu už nedořekla, protože věděla, že Sayap bude chápat, co tím myslela. Nikam nespěchala, ještě se rozhodla, že bude chvíli polehávat a užívat si jeho pozornost. “Sayape, jaký byl tvůj život přede mnou? Nikdy jsme to moc neprobírali,“ zeptala se tiše, ale v hlase šel slyšet opravdový zájem.

Když usínala, tak její podvědomí ještě vnímalo, co Sayap říkal. O sestře, o nich, o smečce. Všechno slyšela. Uložilo se jí to v hlavě, ale už usnula tvrdě, takže nemohla odpovědět. Spala klidným spánkem, který už nutně potřebovala. Jistě by zkolabovala, kdyby se ještě delší dobu nevyspala. Skrz psychické problémy v minulosti (kvůli dětem) a také skrz neklid v duši nenaspala v poslední době moc hodin. Teď ale bylo vše jinak – byla tu se Sayapem a v teple. Oheň hořel ještě pěkně dlouhou dobu, snad dokonce i celou noc. Skrýš byla pěkně vyhřátá a jejich srst taktéž. Tělo se naglgalo tepla snad ještě na rok dopředu.

Když svítalo, ohýnek už začal hasnout a Haru probral smrad z kouře, který po ohni zbyl. Pomalinku začala otvírat očka, cítila se opravdu dobře. Zastříhala oušky, zatěkala očkama po jejich malé vyteplené schovce a po zjištění, že vůbec nic nehrozí a vše je tak, jako to bylo včera večer, oči zase zavřela a ještě hodnou dobu podřimovala. Užívala si Sayapovi společnosti a toho, že nic nemusí řešit. Když jí to už přišlo dlouhé, oči zase otevřela a překulila se na bok tak, aby měla hlavu směrem k němu. Nezapomínala na to, že on tu svoji má položenou na ní, takže to udělala tak, aby mu nespadla. Prostě opatrně. Vypočítala si, že když si pak Say lehne normálně na bok, budou mít čumáky naproti sobě. Takto vyčkávala, až se on úplně probudí. U toho pozorovala jeho nadýchanou, ale ne příliš bohatou a kvalitní srst na krku. Napadlo ji přesně to, co jeho napadlo včera. Tak moc jsme zestárli? To snad ani není možné. Chtěla bych zase zažít ten pocit, jaké to je být mladinká a plná energie. Už si to ani nepamatuji. Chci být zase mladá a mít život před sebou, očka zavřela, aby tělo mohlo co nejdéle střádat energii potřebnou na přesun z místa na místo, až budou hledat smečku. O Borůvkové opravdu už ani neuvažovala, ona se tam také necítila 2x nejlépe. A skrz blbé vzpomínky na to, jak opustila děti, by to ani nepřicházelo v úvahu, to bylo snad jasné.

Se zavřenýma očima se pousmála nad tím, jak ji káral a tvrdil, že byla vždy silná vlčice. “Proto sis mě vybral? Že jsem byla silná, rozhodná a energická vlčice?“ na chvíli oči zase otevřela. Měla je najednou však přivřené a takové maličké, byla dost unavená. Cítila, jak jí těžkne hlava. To dělalo i to teplo, uspávalo ji. Navíc se teď po dlouhé době nemusela nikam hnát, ničím se nemusela stresovat a zabývat. Měla tu Sayapa, děti viděla všechny a přesvědčila se, že žijí. Omluvila se jim, rozloučili se a to bylo to nejvíc hlavní, o co jí šlo. Do myšlenek jí vstoupila její sestra, zamyslela se nad tím, jestli stále žije. “Jestli pak má Scaritka stále tu svoji smečku? Minule tam moc vlků nebylo, když mě tam dovedl ten... No, nevím, jak se jmenoval. Měl takovou hnědou srst. Zajímalo by mě, jestli se s ní ještě někdy shledám,“ mluvila klidným tónem hlasu, ale konec věty od slova „zajímalo by mě“, zašeptala.
Když Sayap přišel za ní a lehl si, zavrtěla špičkou ocasu, aby projevila radost. Na víc se nezmohla. Vše ji tak bolelo, že byla ráda, že leží. Za tuhle zimu se jí hodně zhoršila bolestivost kloubů na nohou. Položila hlavu na své přední tlapičky, spokojeně vydechla a oblízla si zedvakrát čenich. “Taky tě moc miluju. Jsi moje největší štěstí v životě. To nejlepší, co mě kdy potkalo.“ Na chvíli se odmlčela, ale pak dodala: “To víš, že tu budu ještě dlouho. Co bych to byla za ženušku, kdybych tě tu nechala samotného brouzdat po světě? Ještě by sis našel někoho jiného, to tak!“ zasmála se pobaveně. Myslela to samozřejmě jako vtípek. “Až se vyspíme a až nebude taková vánice, zkusíme najít něco k jídlu. A pak bych šla na túru po smečce, co ty na to?“ otevřela oči, ještě po něm naposledy koukla a pak se uložila ke spánku, který už dlouho neměla.

<< Neprobádaný les

Společně se Sayapem Haruhi našla úkryt, ve kterém se mohli oba dva schovat před hroznou zimou. Kdyby zůstali venku, dozajista by někde umrzli. Už to byl, jak všichni víme, postarší pár. Tukové zásoby taky nebyly nic moc, smečku neměli, takže se museli postarat sami o sebe tak, jako to dělali za starých časů. Když do ní drcl čumákem, celá se vesele zatetelila, zazubila se a poskočila kupředu. Tohle se jí líbilo, jak se o ni tak staral. Byl k ní vždy tak laskavý, milý a hodný.
Usídlila se v rohu malého úkrytu, kam společně dorazili a přikývla na to, že půjde najít materiál na oheň. “Vrať se rychle,“ štěkla za ním tichoučce a sledovala jeho rudá záda, jak odchází pryč. Pousmála se, lehla si a pohlédla na své natažené tlapy, které měla před sebou. Mohla si gratulovat, že našla tak úžasného partnera pro život, který ji podpořil kdykoliv jen mohl. Ať už byla krásná a mladá, nebo stará a ošklivá. Když se vrátil, nadšeně se zvedla do sedu a zavrtěla ocasem. Při pozorování jeho výtvoru nastražila ouška krásně dopředu, a jak oheň vzplál, usmála se na něj s vděčným pohledem v očích. “Nevím, co bych si bez tebe počala. Kdybychom se zase nenašli, jistě bych už uhynula,“ zkonstatovala. “Nejsem tak silná jako ty,“ zakroutila zlehka hlavou, zase si lehla a úlevně vzdychla. Bylo to skvělé, oheň totiž místo hezky rychle zahřál. Rozhořel se až tak, že Haru cítila na svém kožichu příjemné teploučko. “Lehneš si vedle mě?“ zažádala, zavřela oči a nechala oheň, aby dělal svoji práci dál a hřál její srst.

<< Východní Galtavar

“Jo,“ pípla tiše a šla v té cestičce, kterou jí tvořil. Ani si neuvědomovala, jak jí tímto gestem šetřil energii. “Myslíš, že někdy budeme jako dřív?“ zeptala se ho a dál sledovala jeho zadní tlapy ve sněhu, jak se pomalu pohybují kupředu. Ona to tu vůbec neznala, netušila, kam teď míří. Pokud tu někdy byla, bylo to před hodně dlouhou dobou. “Počasí se hodně zhoršuje,“ pronesla jen a nalepila se mu skoro na zadek, jelikož ji silný vítr popoháněl tak, že musela zrychlit.
Kdykoliv se jen rozhlédla po okolí, tak nic neviděla. Všude bylo bílo, byl to docela depresivní pohled. Závěje sněhu. A navíc se blížila opět noc a to znamenalo ochlazení ještě větší, než když byl den. Haru už navíc opět cítila, jak se jí zmocňuje hlad. Pak si však uvědomila, že Sayap skoro nic nejedl. “Sayape, jak jsi na tom, je ti dobře? Nemáš hlad? Možná ráno můžeme zkusit něco sehnat, třeba už nebude tak sněžit,“ napadlo ji. Její starostlivost se očividně ještě nevytratila. Jak pokračovali v cestě, nemohla si nevšimnout tyčící se sopky. Šla vidět i skrz to, že vlastně byla skoro tma a zatažená obloha měla mraky poměrně husté, takže tmě ještě přispěla. Byla tou sopkou poměrně fascinovaná, navíc si říkala, že poblíž ní musí být aspoň docela teplo. “Věděl jsi, že tam je sopka? Nikdy jsem ji neviděla.“ Pomalu, ale jistě se blížili ke svému cíli – ke skalnímu komplexu, který jim poskytne úkryt před touhle hroznou zimou a sněžením, kterého už Haruhi také měla po krk.

>> Východní úkryt

“Ano, samozřejmě. Zajímalo by mě, kdo jsou jeho rodiče,“ zapřemýšlela. Pak ji ale napadlo, že ona by vůbec neměla nikoho soudit, že ona své děti taky nevychovala nejlíp. Že to byli víceméně samorosti, že se jim dost nevěnovala, takže jí okamžitě sklaplo. Zatáhla uši dozadu ke krku a mírně se zamračila (skoro neznatelně). Už nad tím přestaň krucinál přemýšlet! S dětma ses setkala a šmitec!! Byla naštvaná sama na sebe, že na to furt vzpomíná. Moc dobře věděla, že čas se už nedá vrátit a co bylo, to bylo. Nicméně její mozek jí ty vzpomínky furt vracel, no. Jakoby jí to snad chtěl vyčíst.
“Co? Koho?“ vyhrkla najednou, když jí došlo, že se jí Sayap ptá, jestli ví, kde ji hledat. Koukala na něj, jakoby on spadl ze stromu, ale za pár sekund jí to došlo. Rozevřela tlamu v náznaku pobaveného úsměvu. “Nojo vlastně, Lauru. No, asi vím. Asi v té smečce, ve které byla už tehdy, teda aspoň myslím. Nic mi neřekla, ale však naše cesty se zase někdy nějak spojí,“ zazubila se znova a potichu vydechla vzduch z nosu. Bílou páru, kterou skrz dýchání vytvořila, však ihned odvál chladný vítr. Ten nepříjemný vítr, který byl smíchaný se sněhem. Navíc tak nepříjemně bodal do tváře a do těla i přes srst, kterou měla na sobě. Musela přivírat oči, aby jí to neublížilo. Bylo to fakt něco, takovou tuhou zimu už nezažila dlouho. Že by se na Gallireu řítila doba ledová?
Vydala se pomalým tempem za Sayapem, nechala ho, aby je vedl a našel nějaký ten úkryt. Přes vysoké závěje sněhu se stejně rychleji pohybovat nedalo, navíc měla promrzlé svaly, takže ji tolik neposlouchaly. “Sayape, to je hrůza! Myslíš, že vůbec ještě žije nějaká lovná zvěř? Budeme mít co jíst? Mám strach, musíme si honem najít nějakou smečku!“ křičela hlasitě, aby ji bylo dost slyšet. Vítr totiž zesílil a byl tu z něj i hluk, ne jen zima.

>> Neprobádaný les

Bylo tu tolik vlků, že se chudák Haru nestihla ani vzpamatovat. V paměti jí však určitě nejvíc utkvěl šedý vlk, který měl očividně nosánek vztyčený až vysoko nahoru. “To je teda ale drzoun,“ hlesla tiše Sayapovi do ucha a hleděla na něj, jelikož čekala, že ji podpoří v tom, co zrovna vyřkla na konto toho namyšlence. Ten se však i s černou vlčicí sbalil a odešli pryč. Šedý to však okomentoval ještě hodně jízlivýma poznámkama. “Pěkná srst, pěkná postava, milý pohled...Ale takový hlupák,“ zabrumlala si už sama pro sebe.
Nicméně, teď tu přeci byla s Laurou, musela si všímat jí! Ne nějakého šedáka, který měl prořízlou tlamu. No, podle toho, jak se Lá chovala, na tom byla stejně jako dřív. To Har potěšilo, pořád byla stejně dobrá vlčice. Byla taková, jakou si ji pamatovala. “Hodně jsme toho zažili, musíme se pak někdy o samotě sejít, abych ti vše mohla povyprávět!!“ zahalekala Haru vlčecím, energickým hlasem, který se už ale bohužel k jejímu stařeckému vzhledu příliš nehodil. I tón byl takový slabší než obvykle. Ocas se líně hemžil ze strany na stranu, avšak fialová očka překypovala nadšením a spokojeností. “Potkala jsem se zase se svými vlčaty, Lá! Jsou všechna v pořádku,“ usmála se a koukla na Sayapa, kterému spokojeně oblízla čenich. “My se teď chystáme najít nějakou smečku, přece jen, již nejsme nejmladší,“ zazubila se a prohlédla si Lauřiného společníka. Byl to pěkný, sympatický vlk – rozhodně sympatičtější, než ten tajemník Naxther. Nojo, kde je vlastně Naxther? Chtěla se Laury zeptat, ale ti dva očividně měli na spěch, takže se stihly kamarádky vzájemně jen rozloučit a Lá už byla ta tam. “Někdy se s ní ještě setkám a o všem si s ní popovídám, že ano?“ koukla na Sayapa s úsměvem. V poslední době potřebovala, aby ji pořád nějak ujišťoval. Jakoby si snad nebyla jistá sama sebou. “Tak kam se vydáme?“ zeptala se a porozhlédla se po okolí. Opravdu byla tuhá zima, mrazivo a sníh všude okolo. Haru začínaly trošku zebat packy, avšak rozhodla se, že nebude dělat malé vlče a nebude si stěžovat.

Haruhi nečekala, že by Lauru jen tak čirou náhodou potkala právě zde. Očka jí zářila radostí. Přiběhla k ní a vlétla jí „do náruče“, přičemž jí hlavu položila do té její řídké a jemné srsti. “Lá, jak ráda tě vidím,“ hlesla, přičemž se k ní dál lísala. Uvědomila si však, že tu není sama. Byl tu s ní i jiný vlk, proto ho hezky slušně pozdravil. “Ahoj, jsem Haruhi, Lauřina kamarádka. Tohle je můj partner Sayap,“ pokynula hlavou ke svému milému, přičemž se na něj stihla i usmát. V tom se k nim ale přiřítil nějaký jiný, šedý vlk – očividně cizí. Chtěl radu ohledně lovu. “No, já moc nevím,“ zamumlala. Byla taková zaražená, že ten vlk jen tak přiletěl z ničeho nic. Když se ale ještě znovu pořádně koukla, byla překvapená, jak moc jí její stařecký zrak neslouží. Uvědomila si teď totiž, že je tu ještě nějaká černá vlčice a nějaký trikolóra se škaredým zraněným na stehni. Zhrozila se, nebolelo ho to? Nic však neřekla, pouze koulela očima z jednoho na druhého a přiblížila se raději blíž k Sayapovi, kdyby se náhodou něco dělo. Jiný vlk - ten s tím zraněním - začal ale odpovídat a do toho šťourat do šedého.

Haruhi pociťovala, jak mráz a chlad dopadá na její už tak prokřehlé drobné tělo. Nebyla z toho moc nadšená, protože si vzpomněla, jak minulou zimu trpěla poměrně těžkou nemocí a bylo to velmi nepříjemné. Bála se tedy, že prochladne a onemocní znovu. Koukla na Sayapa a potichu vzdychla. “Máš pravdu,“ odsouhlasila to s tím jídlem, pousmála se a zakousla se (už do trošku oschlého) masa, které obstaral její syn. Bylo lahodné. Navíc měla velký hlad, takže byla ráda, že na ni ještě něco zbylo. Po očku sledovala své dětičky.
Litai se najednou rozhodla odejít, že musí jít, takže Haruhi přestala žrát a zakoukala se na ni láskyplným pohledem. “Litai, drahoušku. Přeji ti do života hodně sil a opatruj se. Chtěla bych se s tebou ještě někdy shledat, snad se nám to podaří,“ hlesla tiše, oblízla si zakrvácenou tlamu a přiblížila se k dceři, aby se s ní mohla rozloučit. “Sbohem, dceruško moje. Miluji tě,“ zašeptala jí do ouška, když ji objímala. Potom sledovala její vzdalující se záda a cítila, jak ji opět bodá u srdce žalem, že své děti znovu ztrácí. Věděla, že tu s ní nezůstanou napořád, ale doufala, že se zdrží o něco déle. Nicméně, tak už to bylo a bude, čas letěl a ona to nijak změnit nemohla. Litai i ostatní už žili svým životem, byli dospělí a ne malá vlčata, co se vydala z jeskyně na průzkum. Pousmála se nad tou vzpomínkou a vrátila se k jídlu. Pořádně se nažrala, až zbyla jen ohlodaná mršina, potom si ve sněhu omyla co nejlépe čumák a začala se loučit i s ostatními. “Moji milí, musíme si s otcem najít smečku, já už bych nemohla být další zimu venku. Jak jsem říkala Litai, dávejte na sebe velký pozor, opatrujte se! Jsem nesmírně šťastná, že jsem se s vámi mohla ještě setkat. Sbohem,“ pověděla jim, každého oblízla po čenichu a vydala se na cestu. Musela od nich rychle pryč, jelikož se jí chtělo zase plakat. Srdce ji bolelo, byla zase smutná, že svoji rodinu musí opustit.
Když tak šla, do čumáku ji uhodil velmi známý pach, který ale už dlouho necítila. Zastavila se, znovu se nadechla a pak vydechla. Že by opravdu...Znovu to zopakovala, aby se přesvědčila, a na tváři se jí objevil úsměv. “Sayape! Cítíš to? Laura! To je moje Laura!!“ Tato vlčice ji nabyla novou energií, i když se spolu ještě po té dlouhé době vůbec nesetkali. Haruhi se rozběhla směrem, odkud ten pach cítila a zanedlouho opravdu matně, ale přeci jen zahlédla obrazec malých vlků. Přidala na tempu, přičemž se ujišťovala, že ji Sayap stíhá. “Vidíš? Máme štěstí!“ zahihňala se a běžela směrem k Lauře, své velmi dobré kamarádce. “Lauro! Laurinko!! křičela už z dálky, aby na sebe upozornila.