Gallirea - Příspěvky uživatele

Lot. 25

<< Z. Galtavar

“Ano,“ hlesla na konto, že je to jejich místečko lásky. Pamatovala si, že Sayap tam tehdy dotáhl těžce vydobytou kožešinu z nějakého zvířete, aby Haruhi byla v teple. To se jí moc líbilo, vždy se o ni pěkně staral. “Teď bude naše místo lásky nejspíš v tom převisu,“ zazubila se a ohlédla se po něm, protože šla krapet rychleji než on. Nakonec ale přizpůsobila krok tak, aby šla vedle něj a nemusela mluvit zvýšeným hlasem. Po cestě sledovala, jak se jí tlapičky propadají do bílého sněhu a pousmála se nad tou myšlenkou, že se vše změnilo k dobrému a vrátilo se to do normálu. Když si vzpomněla na to, jak minulou zimu skoro zemřela někde osamocená v keříku, akorát jí z toho bylo na nic, takže byla vděčná za „druhou šanci“, kterou od Života dostala.
Podél řeky kráčela jak ona, tak i on. Har přišlo, že se tu nějak ochladilo, ale když vzhlédla, sluníčko bylo vysoko na obloze. Nejspíš bylo poledne. Vítr stále pofukoval, ale oproti tomu z dřívějška byl opravdu lehký a neagresivní. “Jo, protože jsme se poštěkali. Ale hlavně doběhla jak střela a bylo jí všechno jedno, já třeba zrovna něco řešila támhle s Falionem. A ona na něj začala hulákat nějaký svoje blbosti i s tou hnědou, co přišla s ní,“ pověděla ostrým tónem hlasu, zakroutila nad tím pohoršeně hlavou a hlasitě si odfrkla. Byla nějaká napružená, ale doopravdy sama nechápala, z čeho to bylo. Že by ji fakt naštvalo jen to, jak Severka přiběhla a byla tak až moc akční? “Ach jasně! Vzpomínám si, už jsem na to uplně zapomněla. To tehdy Art lovil toho kance, že ano?“ rozvzpomněla si hned. Nechápala, jak na ten velký okamžik synova lovu mohla zapomenout. Sayap se na ni však otočil, přičemž se oklepal a jeho krásný náhrdelník držel ve svých zubech. Haru zastavila, nerozuměla, co to dělá, tak už se nadechovala, že se ho zeptá, jestli ho nechce jako vyhodit, že to snad ne! Ale v tom se jí objevil na krku. Haru koukala před sebe a na tváři se jí objevil zářivý úsměv. "To mi půjčíš?! Můžu mít taky takovou krásnou věcičku? Moc se mi líbí!" zahalekala radostně a v očích měla jiskřičky. Stejné jiskřičky, jako měla tehdy v úkrytu a kdykoliv jindy. Ocasem vrtěla a jedním menším poskočením přihupsla k němu a přitulila se. "Jsi nejlepší vlk na světě," pošeptala tiše a zavřela oči. Předtím, než vyrazili dál, se s ním takhle tulila a děkovala bohu, že je pořád živ a zdráv a po jejím boku.

>> Medvědí řeka

// Lot. 24

<< Ragar - přes Ageron

“Jistě. Jsem ráda, že si opět připomenu staré časy ještě předtím, než jsme vůbec měli vlčata. Byli jsme oba mladí, plní elánu a bez starostí,“ rozvzpomínala se a zasněně se usmívala. Následovala Sayapa a zrychlila tempo tak, aby za ním nezaostávala. Bolest kloubů přešla, částečně i díky tomu, že se mírně oteplilo a nebyla tak krutá zima a divoký vítr. “Jak to na tebe působí? Ta smečka. Alfa. Ostatní vlci,“ zeptala se ho a postupně mu vyjmenovala vše, co jí zajímalo. “Mě se ta černá se spáleninou prostě nelíbí!“ dodala naštvaným tónem a pohodila hlavou. Mračila se. Že by jí Severka až tak silně nepadla do oka? Zrovna Haruhi? Tak milé vlčici? Zvláštní.
Klusala vedle Sayapa, ale její klus nebyl tak elegantní jako ten jeho. On byl vždy více atletický, Haru sice měla něco z té elegance taky, samozřejmě, ale byla spíše „zavalitější“ postavy a klusala občas jako nějaký tank, co se žene kupředu. Jindy, když chtěla udělat dojem, ale zvládla vypadat opravdu lehce. Skoro jako pírko. Nejvíc ji však zněžňovala její korunka na čele, díky ní vypadala stále krásně a půvabně. “Sayape, víš, co mě napadlo? Kde jsi vlastně našel tu hezkou bimbající věcičku, co ti visí na krku? Nějak si nemohu vzpomenout,“ zeptala se ho a čumákem na přívěšek ukázala. Pak mu vzhlédla do očí a jen čekala, co z něj vypadne. Inu, taky by se jí možná nějaký taková „hračka“ líbila.

>> řeka Mahtae

L 23

Haru byla naproti Sayapovi a koukala mu do očí. Potichu si povzdechla, asi měl pravdu, neměla by takové blbosti řešit, kor ve svém věku. Ale prostě ji to naštvalo, co si to ta černá vlčice jen dovolila? Takhle ji sprostě zazdít. Pohled zabořila do Faliona, který něco chtěl projednat se Sayapem. Projednat? A co? Něco o mně?! Trochu podezíravě je pozorovala a stříhala ušima, ale nakonec hlavu v poslední chvíli odvrátila, protože si řekla, že špehovat a odposlouchávat cizí rozhovory není vhodné. Ještě v ní špetka dobrého vychování snad zůstala...
Spolu se Sayapem a ostatními se pak vydali ke smečkovému úkrytu. Haru fascinovalo, jak je schovaný, opravdu by nešel jen tak najít. Jo a navíc, její nynější Alfa byl hustej, nikdy neviděla, že by někomu narostla křídla. Ovládal asi nějakou speciální magii. “Hm, jistě, můžeme! Moc ráda se tam podívám, taky mě zajímá, jak to tam vlastně vypadá,“ usmála se na Sayapovu řeč a nadechla se vzduchu jejich nového domova. Byl čerstvý, chladný a příjemný. “Falione,“ oslovila ho pak. Myslela si, že by bylo slušné omluvit se, když někam odcházejí a přitom jsou téměř novými členy. “My se spolu se Sayapem jen na chvíli odskočíme, nebude to vadit? Chceme ještě prozkoumat nějaké věcičky,“ zazubila se na svého nynějšího (a posledního) Alfu, zavrtěla ocasem a po jeho svolení se vydala za svým partnerem a nechala se vést.

>> Západní Galtavar

// L 22

Jak Haruhi předpokládala, na Faliona už toho bylo dost a tak jí poměrně taktně naznačil, aby toho nechala. Podívala se na něj, pak se koukla i na Sayapa, který hned zpozorněl, když na Har Falion zavrčel. “Dobře, nový začátek,“ zopakovala po něm bezduše Har. V jejím tónu nebyl znát žádný pocit nebo tak něco, nejspíš to udělala schválně, aby Severce dala najevo, že si spolu nejspíš příliš rozumět nebudou.
To už si ji ale bral Sayap bokem a začal se vyptávat, co to bylo. Vypadal naštvaně. Har na něj svýma fialovýma očkama nevinného malého vlčete koukala, posadila se naproti němu a chvíli mlčela. Nakonec, až si v hlavě naplánovala, co by jako vlastně měla říci, mu odpověděla. “Nic zvláštního, opravdu. Jenže tahle nepříjemná, protivná vlčice se sem přiřítila a myslela si, že veškerá pozornost Faliona bude patřit jenom jí!“ rozčílila se, ale snažila se šeptat, aby to nebylo moc slyšet. Po očku se porozhlédla okolo, ale pokračovala. “Ani nás ostatní nepozdravila, prostě začala spolu s tou hnědou Matali dunět do Faliona nesmysly. A pak se ohradila tím, že její kamarádka Matali je kamarádka Faliona,“ hodila škaredá, naštvaný výraz. “Tak jsem říkala, že bych asi měla přivést Lauru, že to je taky jeho kamarádka. Myslela jsem, že Laura je jeho nejlepší kamarádka, přece ona s ním vypadala tak šťastná! Bylo to daleko lepší než s tím nemožným nemluvícím Naxtherem, s tím černým vlkem!“ Pověděla mu celý incident hezky od srdce a takovým tónem, jak se zrovna cítila. Naštvaně seděla se zadkem přimraženým k zemi a dívala se na Sayapa. Ani nevěděla, proč ji to tak vytočilo, ale prostě vytočilo a hotovo. Nemohla si přeci nechat kadit na hlavu, jak se tak říká. Musí této vlčici ukázat, že už není nejmladší a že by k ní Severka měla chovat trošku respektu, ne se jen hloupě vymlouvat na Matali. O které si mimochodem Har pomyslela, že je to taky takové divné nemluvící stvoření jako tehdy Naxther. Potichu si povzdechla. “Však žádný problém nedělám, poděkovala jsem Lennie za jídlo. Jen jsem projevila nesouhlas s jejím chováním,“ ohradila se, aby měla lepší pocit. Ne, že by ji to nějak užíralo, ale byli tu nově v této smečce, takže to prostě asi nebylo příliš vhodné, to ona věděla. “No, jak bylo na obchůzce, našel jsi nějaká pěkná místečka?“ zeptala se ho už veseleji a zavrtěla ocasem.

//. Lot. 21

Čekala, jestli jí tedy neodsouhlasí to, že by Lauru přivedla. Tak ráda by ji tu měla, ale ve skrytu duše věděla, že ona by asi neopustila svoji nynější smečku. Sklonila hlavu, pohlédla na své tlapky a poslouchala, co povídá. Než se dostal k její odpovědi, trvalo to. Nejdříve odpovídal všem ostatním, byl tu o něj očividně velký zájem! Po chvíli jí ale nakonec odpověděl, ne však to, co potřebovala slyšet. Nadechla se a s vynuceným úsměvem se znovu zeptala: “Měla bych ji teda přivést, nebo raději ne?“ Dál na něj zůstávala koukat. Řekl, že je chodící slunce a tak dále, ale vůbec neodpověděl na otázku, jestli by pro ni měla skočit, copak ji tu nechce? Nechápala to, vždyť byli dobří přátelé, nebo nebyli?
V tom do tlupy vlků ale přišel Sayap, který se vrátil ze značkování území. Haru se na něj usmála, vyjel jí zadek nahoru a začala vrtět ocasem. S tichým kníknutím jej oblízla a náležitě přivítala. Posadila se vedle něj a pohlédla na Matali se Severkou. Aby nebyla stejně neslušná, jako byly ony dvě, rozhodla se, že ho představí. “Sayape, drahý... Tohle je Matali a Severka. Severko a Matali, můj partner Sayap,“ koukla po Falionovi, Lennie, Nori i po těch dvou. Nori jí přišla trošku zvláštní, chovala se tak odtažitě, nebo jak by to Haru popsala. Například místo v koutě? To Haru velmi překvapilo, copak si vůbec nevážila sebe samotné, že pronesla takovou hloupost? Šedulka nad tím jen mírně zakroutila hlavou, ale na Nori se usmívala jako sluníčko. V tom ale Severka začala šílet. Tedy šílet, spíše začala být ostrá a začala hájit samu sebe. Har na ni koukla a pokyvovala hlavou. “Och, Severko, snad jsem tě nerozplakala,“ hlesla ironicky, ušklíbla se a otočila se k ní zády, že se s ní dál bavit nebude. Nechtěla tu dělat problémy, ale tahle vlčice jí nějak nepadla do noty. “Asi bychom se měli nejdřív lépe poznat, než se začneme hádat,“ podotkla, ale u toho k ní stále seděla zády a tulila hlavu k Sayapovi. “Ještě jednou děkujeme za přijetí, jsem moc ráda, že jsem vás všechny mohla poznat. A tobě Lennie děkujeme za jídlo,“ rozhodla se napravit svůj přehnaný výstup, který měla před chvílí. I když ve skutečnosti by ho nejradši vůbec nenapravovala, jen prostě nechtěla zbytečné rozbroje a problémy v nové smečce, když se k ní oba dva právě přidali.

// kratší post, abych nezdržovala :)

// Lot. 20

Ty dvě byly akční jak veverky na stromě, co hážou dolů oříšky. Haru sice občas měla taky akční chvilky, ale už to byl především klidnější typ. Jistě, v minulosti překypovala energií a elánem, teď už tomu ale tak nebyla. Odžila si svoje mládí, odchovala vlčata a nyní je z ní klidná postarší dáma, která má ráda svůj klid a občasné soukromí. Navíc tedy bude asi ta otravná babča, co nesnese nerespektování staršího jedince. Totiž to, že ty dvě můry přehlédly její přítomnost, ji dost rozčarovalo. Nicméně potichu a v klidu seděla a sledovala, jak se ty dvě čoří na Faliho. Kdyby to viděla Laura, jistě by nebyla zrovna 2x nadšená, tse, naštvaně pohodila ocasem. Měla za to, že Lá Faliho měla ráda, ale on ji asi tolik ne, když se tu takhle kamarádíčkoval. Nedovolila si však říct půl slova, jelikož ho neznala, to zaprvé. A za druhé ji teď čerstvě přijal do smečky, takže nějak se vyjadřovat ohledně svých pocitů asi nebyl nejlepší nápad. Dělala tedy i nadále že nic a jen se pomalu přesouvala spolu s nimi k srně, kterou ulovila Lennie. Nějak ji ale přešla chuť k jídlu, i když ještě před chvílí ji bolel žaludek. Jedna možnost byla ta, že se jí rozležela půlka toho zajíce, kterého snědla, v žaludku. Druhá, pravděpodobnější možnost byla, že neměla chuť na jídlo, když si uvědomila, že chudinka její milovaná Laurinka tu není a nejspíš ani nebude s nimi. Takovou radost ze začátku měla. Aspoň si ale ochráním svoji vlastní prcinu, heh. Před zimou, hladem a neznámem, napadlo ji a mírně se ušklíbla. Haru nikdy nebyla sobecká. Právě naopak, vždy byla silně přející, hodná a nápomocná, ale staří asi dělalo své. Spolu s věkem se nejspíš neměnilo jen tělo, ale i psychika.
Jak došli k srně, pohlédla na ni. Mrtvé zvíře leželo pod nimi a nad ní se tyčila lovkyně, která měla na svědomí její smrt. Haru fialkovýma očima přejela Lennie a zlehka se na ni pousmála. “Děkujeme za jídlo,“ pokývla hlavou. Byla vděčná, že Lennie něco ulovila a nebyla hamižná. Nic si neschovala pro sebe, ale rozhodla se podělit se. Bylo to od ní pěkné gesto, nicméně ani to Haru nepomohlo, aby si vzpomněla, o koho jde. Asi se s ní bude muset seznámit znovu. Pohled jí ovšem znovu padl na Severku s Matali. Ta hnědá vypadala o něco klidnější, než byla ta černá. To byla vyslovená střela, na Haruhin vkus až moc velká. Na půl ucha poslouchala tu novou, která si pochvalovala, že to bude výborná smečka. Har se neupřímně usmála a pokývala hlavou. “To určitě bude, souhlasím,“ rozšířila tlamičku do ještě většího úsměvu, aby nebylo poznat, že nad něčím pochybuje. Obzvlášť s těma dvěma nadopovanýma veveruškama, oklepala se a projela jazykem svoje zuby, jestli jsou dost čisté. Kdyby náhodou musela zuby ukazovat, tak aby se neztrapnila. Hnědá se rozhodla, že se tedy představí, tak Haruhi pokývala hlavou. “Děkuji, já jsem Haruhi,“ pronesla tiše a zabořila svůj krapet nepříjemný pohled do Severky, která se tu kroutila jak housenka na větvi. Nějak jí prostě nepadla do oka. “Já mám taky kamarádku, která je jeho kamarádka. Ale zatím se mi teda nestalo, že bych ignorovala kvůli tomu vlky okolo,“ odpověděla jí, mrskla ocasem a vyzývavě se pousmála. Nebyla milá. Nebyla ani příjemná, co se to do všech pekel s Haru děje? “Neměla bych ji přivést? Možná by ses s ní ráda seznámila!!“ Vyhrkla najednou tak rychle, že se jí zadek sám od sebe odlepil od země a vystřelil jí nahoru. “Totiž Laura, to je největší sluníčko, jaké jsem kdy poznala. Laura je nejmilejší a nejúžasnější stvoření na celé této zemi. I Sayap by to potvrdil... Nojo, Sayap,“ říkala jim najednou o něco milejším tónem, ale zbytek věty si zažbrublala sama pro sebe, přičemž se po svém partnerovi začala ohlížet a všemožně ho hledat. “Co myslíš, Falione?“ Naklonila zlehka hlavu na stranu a koukala na něj. Haruhi se chovala zvláštně. Nicméně byla to stále ona... Jediná princezna s fialovou korunkou na čele.

// Lot. 19

Haru byla opravdu ráda, že už nebude muset být více tulákem. A něco uvnitř jí říkalo, že tohle bude daleko lepší, než to bývalo kdysi v Borůvkové smečce, kde se k nim nechovali zrovna nejlépe. Společně na tu smečku se Sayapem neměli zrovna nejlepší vzpomínky, i když tam vlastně porodila a vychovali společně vlčata. “Někdy bychom mohli najít a říct dětem, kde jsme, aby nás popřípadě mohli kdykoliv vyhledat,“ napadlo Haru a potichu tuhle myšlenku pošeptala Sayapovi do ucha. Pak se na něj usmála a otřela se o něj zamilovaně hlavičkou. Její tep a dech se uklidnily, byla už zase normální. Předtím ji ale tak rozhodila a zároveň i nadchla informace, že je to vlastně vlk znající Lauru. Přála si, aby se s ní mohla vídat častěji, byla to její jediná opravdová kamarádka, nikoho jiného (kromě Sayapa) neměla. Jak ale zanedlouho pochopila, i skrz to, že souhlasil, že ji zná, tak Laura tu nebyla nikde k vidění, takže její radost krapet poklesla. Asi pořád zůstává tam, kde tehdy? napadlo ji. Nakonec ale usoudila, že není vhodná chvíle na to, aby tohle řešila. Měla se teď správně radovat z nově nalezeného domova! Takže hezky do toho.
Falion nakonec souhlasil, že je oba dva přijme. Haru zazářila její fialková něžná očka a na tváři se jí vytvořil nadšený úsměv. “Moc děkujeme. Sice vypadáme nepoužitelně, ale určitě tomu tak není,“ ujistila ho a pak koukla na Sayapa, který taky prokazoval vděčnost jejich nové společné Alfě. Vyslechla si pozorně jeho rady a pokyvovala hlavou, aby naznačila, že si je bere k srdci. “Jistě, budeme opatrní, děkujeme,“ odpověděla mu. Ohledně úkrytu, byla to super zpráva, že jim ho později ukáže. Moc se jí nechtělo šplhat po horách a hledat úkryt, mohlo by to zabrat pěknou dobu, když i on sám tvrdil, že nebyl lehce k najití. Najednou se to tu ale trochu zavlčilo. Objevila se tu nějaká černobílá vlčice, která tvrdila, že je zná. Dokonce se i tak chovala. Haruhi na ni koukala a s mírným úsměvem jí kývla hlavou na pozdrav a dělala, že ví, o koho jde. “Ahoj, taky tě ráda vidím!“ Štěkla radostně. Kdo to kruciš je? Já se s ní znám? Viděla jsem ji někde? Chová se, jakoby mě někde viděla, ale jako... To se mi teda nezdá. No nic, budu dělat, že je všecko okej, koukla na Sayapa a vyprovodila ho oblíznutím jeho čumáčku. “Děkuji, buď opatrný!“ pověděla mu a sledovala jeho vzdalující se tělo. Právě v tu chvíli ji napadlo, že má nejkrásněji zbarveného partnera na celé Gallirei. Ještě takovou kombinaci barev neviděla. Navíc krásně doplňoval její nudnou šedou. I když, na svůj kožíšek by nedala dopustit samozřejmě, ale jeho byl daleko zajímavější. Nově příchozí vypadala trochu zmateně. Haru jen zůstávala sedět a koukat, nechtělo se jí momentálně nic řešit. Koneckonců, i ona teď před chvílí přišla a byla členkou opravdu velmi krátce. Za jejími zády se ale ozval další šustot a praskání sněhu. Otočila tedy hlavu a tiše si povzdechla. Další příchozí? Co se to dělo?! To jako všichni měli namířeno zrovna sem? Vždyť ona a Sayap ani nevěděli, že tu nějaká smečka vyrostla! Ne, kdepak, tahle vypadala, že je nějaká známa Faliona. Haru na ni chvíli koukala a na tu černou, která došla spolu s ní, taky. Tiše si odkašlala a zůstávala na ně hledět. Tyhle vlčice se jí upřímně vůbec nelíbily. Došly si a nebyly schopné ani pozdravit! Přitom všichni tu stáli kolem Faliona! No to byla ale drzost. “Také vás my ostatní přítomní rádi poznáváme, dámy,“ nemohla si odpustit lehkou ironickou poznámku na to, že vůbec neprojevily nějakou známku toho, že by je zaregistrovaly. Výraz se jí nijak nezměnil, byl úplně bez emocí. Ostatně, Haru už měla nějaký ten svůj věk na to, aby byla ignorována, to se jí nelíbilo. Nepromlouvala k nim nijak útočně ani protivně, promluvila k nim spíše z toho důvodu, aby si uvědomily, že tu nejsou samy dvě jen s Alfou. Koukla na Lennie, která jí dala najevo, že ji zná, pak na Faliona a nakonec na Nori, kterou nikdy v životě neviděla a neznala ani její jméno. Prostě ji to trochu překvapilo, nečekala, že se to tu tak rychle zaplní.

// Lot. 18

Haru spokojeně pozorovala, jak Sayap jí. Chtěla, aby měl celou polovinu, proto přestala jíst zhruba tam, kde uznala, že ta polovina je. Oba potřebovali úplně stejné množství potravy, nechtěla mu ji teda brát, když ji ulovili společně. Navíc tu nic jiného k snědku nebylo. Posadila se, obmotala ocas kolem nohou a ještě se pokusila si napadeným čistým sněhem otřít tlamičku, aby ji neměla krvavou. Neměla to ráda, nepůsobilo to prostě pěkně. Co kdyby ji někdo takto nepěknou viděl? Úplně by to kazilo dojem jejího odznáčku na hlavě, který tak milovala a který se jí tak líbil. Tlapkou tedy myla o sníh čumák a ani nedutala.
Zanedlouho se u nich ocitl pach vlka, který se k nim blížil. Vítr ten pach donesl dřív, než vlk došel na tu vzdálenost, aby ho Haruhi mohla spatřit. Hned si uvědomila, že ten pach už někde cítila. Ani za mák si však nedokázala vzpomenout, kde to bylo. To už vážně mám tak stařecký mozek? Napadlo ji a protočila sama nad sebou oči. Jak by si přála zase být mladá, stáří nebyla dobrá věc. Ale musela si říkat, že na tom stále není nejhůř. Různí vlci, daleko starší, než byli oni dva, měli už opravdu skoro na kahánku. Nečekalo je nic jiného, než díra v zemi. Pak by tam musel stát jen nějaký pomocný vlk, který by tu díru s mrtvolkou zahrabal. Haru se mírně pousmála nad tou myšlenkou, i když to vlastně bylo vcelku morbidní. V tom se ale vlk ukázal. Byl celý hnědý a měl barevná peříčka na oušku. Hned Haru docvaklo, že to byl vlk, který tam byl s Laurou. Něžná očka jí zazářila a ona vyjela zadkem nahoru tak rychle, že celá na tlapkách poskočila. “Sayape, toho znám! Byl tam s Laurou! Pamatuješ?!“ Vykřikla hned energicky. Najednou na ní nebylo poznat, že je starší dáma, která by měla oplývat klidem a elegancí. Ocas jí rejdil ze strany na stranu a její nálada byla najednou platinové barvy. Výraz ve tváři byl radostný, to bylo jasné. Nechala ho mluvit, a jakmile padlo slovo smečka, koukla na Sayapa právě v tu samou chvíli, jako on na ni. Rozplynula se. Jéééééh, hledání je u konce! To bylo rychlé! Jsme fakt dobří!! A ještě ke všemu je to kamarád Laury! To znamená, že se s ní budu fakt často vídat! Třeba sem patří taky, nojo, nojo! Ale ne, to bych její pach cítila přece, žvatlala si v myšlenkách páté přes deváté. Najednou byla fakt naspeedovaná, zalila ji nová dávka energie a elánu. Alespoň Sayapovi ukázala, že je na tom daleko lépe a že ten elán, který si on pamatoval, byl někde uvnitř ní zakopaný. Stačilo ho jen osvobodit. “Ano, Ano! Přesně tak, strašně rádi bychom se k vám do smečky přidali! Umíme toho spoustu, máme zkušenosti! Určitě budeme prospěšní! No a taky tvoje kamarádka je i má kamarádka, neviděl jsi ji náhodou? Laura se jmenuje! Jsme skvělé přítelkyně!“ žblekotala tak, že se jí jazyk skoro zamotal. Hlasitě oddechoval a dloubla čumákem do Sayapa. “Našli jsme smečku!“ zašeptala. Smůla, že to nebyl tichý šepot, o který se nejspíš pokusila. Řekla to tak hlasitě, tím jak byla rozrušená, že by to slyšel i hluchoun. “Víte, pane hnědý vlku, moc rádi bychom se k vám přidali. Určitě vám se vším pomůžeme!“ Dodala. Snažila se hlas trošku zklidnit, neb jí došlo, že se chová jak praštěná máňa. Posadila se zadkem na zem, ale bylo poznat, že se jí furt zvedá a rajtuje jí nadšením. Měla neuvěřitelnou radost. Dělala ale, že už se zklidnila. “Jinak jak říkal Sayap, jsem Haruhi. Moc mě těší.“ Poklonila se mu zlehka, skoro neznatelně hlavou na znamení pozdravu. Teď už na něj jen tiše s otevřenou tlamou do širokého úsměvu zírala. Ocas jí ometal sníh na zemi sem a tam a jazyk trčel ven z koutku tlamy.

// Loterie 17

<< Jedlový pás

Haru trošku běh zpomalila, už tak byla zadýchaná. Její fyzička byla ta tam. Musela trénovat. Byla proto o to vděčnější Sayapovi, že toho zajíce dohnal a zvládl jej ulovit. S vyplazeným jazykem za ním doklusala a usmívala se jak měsíček na hnoji. “Výborně, drahý. Dobrá práce, jsem ráda, že konečně budeme mít něco do žaludku, i když to bude spíše sváča,“ usmála se. Přišla k zajíci blíž, jak to k ní přišoupl, a chvíli jej pozorovala. Věděla, že to byl jeho zvyk a nemělo cenu se snažit ten zvyk nějak změnit. Ona si toho ale velmi vážila, bylo to velmi příjemné. Prostě takové krásné gesto, že jako první se nabaští partnerka a pak až on. “Jsi milý,“ pověděla tiše, sklonila se k mrtvému zajíci a začala ho rychle pojídat, aby maso tou zimou nezatvrdlo. Navíc ho chtěla ještě teplé a tělíčko rychle chladlo.
Přesně jako Sayap, ani Haru nenapadlo, že by tu mohla být smečka. Moc vlků v okolí necítila a tak o tom ani nepřemýšlela. Hleděla si pouze svého zajíce a snažila se jíst pomaleji a malé kousky, aby ji nebolelo břicho, když tak dlouho nejedla. V zimě to hold bylo vždycky s potravou těžší. Už se těšila na jaro. Poté, co dožrala polovinu, zastavila se a s hlasitým vzdychem jídlo posunula k Sayapovi. “Teď ty, dobrou chuť. Je výtečný, byl zřejmě ještě mladý, tak je to maso hezky měkké,“ pochválila si ho a začala si oblizovat čumák a tlamičku od krve. Opravdu se to šiklo, byli oba dva hladoví. No, a když je někdo hladový, chutná všecko nejlépe, ne? A ty dobré kousky ještě lépe!

// Loterie 16

<< Západní Galtavar

Sayap Haru vždy dokázal vrátit zpět na nohy. “Vždyť já vím,“ ofrnila se nad jeho radou, že se nemá radovat předčasně. I když se na sebe občas ofrňovali, stejně spolu vycházeli snad nejlépe, jak to šlo. Většinou bez hádek, bez stresu, bez problémů. Kdejaký pár by se po tolika letech dávno rozešel. Oni ne, oni byli držáci.
Najednou se Sayap zastavil. Haru nedávala pozor, takže do něj lehce ždrkla. “Jejda, promiň! Co je?“ pověděla polohlasem, ale jak si uvědomila, kam se kouká a o čem to mluví, okamžitě ucítila ve svém těle obrovskou touhu toho zajíce dostat. “Musíme ho dostat!“ Štěkla a bez počkání nebo nějaké domluvy se rozběhla za zajícem, když uviděla, že zdrhá. Ve sněhu se jí běhalo dost blbě, ale zajíci asi o nic lépe. “Použiji nějakou magii, je to teď ta nejjednodušší možnost,“ navrhla, ale nečekala na žádný souhlas nebo tak. Na chvilku zpomalila a zapojila mysl, začala se soustředit. Nechala před zajícem ze země vyšlehnout pár elektrických výbojů, aby se polekal a otočil se, nebo aspoň zpomalil. Po očku koukla na Sayapa, aby jej chytil... Zajíc se však vydal někam doprava, ale Haru byla neodbytná. Prostě ho chtěla. Nechala vyšlehnout ze země dalších několik výbojů, tentokrát silnějších. Udělala to i tak, aby ho jeden z výbojů trošku trefil, aby se lekl. Ne však nijak násilně, ona nesnášela násilí! Zajíc teď byl zmatený a trochu mimo, tohle byla jejich šance! Rozběhla se za ním a sledovala svého partnera, který byl rychlejší a hbitější jak ona. Navíc ona používala tu magii, to ji trochu zpomalilo. Zajíc se probral a dal se znovu na úprk mezi stromy, ale díky bohu ho dohnali a už od něj oba dva byli jen malý kousek. Magie elektřiny posloužila dobře. Neublížila mu, ale zpomalila ho.

>> Ragar

// Loterie 15

<< Neprobádaný les

Haru si všimla, že i Sayap přidal na tempu a nahodil svoji pohodářskou eleganci. Usmála se, potěšilo ji to. Cítila se teď prostě šťastná. Přesvědčila se, že vlčata žijí, omluvila se jim (měla tak čistá svědomí), měla u sebe svoji lásku a společně šli hledat nový domov. Jako z pohádky. “Mám teď velkou radost,“ pověděla s úsměvem, přičemž přestala poskakovat a začala klusat jako normální dospělý vlk. “To teda unavuje. Hlavně se vlkovi nechce vyjít ani ven, když je někde v teple. Je to strašná změna. Vyhřátá jeskyně nebo nora a z té máš vyjít ven do té strašné zimy, ještě k tomu, když fouká vítr,“ nakrčila nespokojeně nosík a u toho ucítila, jak se jí zachvěly svaly.
Společně dorazili k řece. Tahle řeka jí něco připomínala, jistě už na tomto území někdy byla. Řeka vypadala zamrzle, nebyla ani moc široká, takže si Haru říkala, že to nebude problém. Sayap se ale přesto nabídl, že řeku vyzkouší jako první. Šedulka netočila zlehka hlavu do strany, usmála se a sledovala, jak opatrně zkouší řeku. Když na ni pak stoupl a přešel ji, ujistil ji tak, že je vše v pořádku. Rozešla se přes ni tedy taky. Nakračovala opatrně, přece jen led byl velmi kluzký a ona neměla zapotřebí, aby si narazila zadek nebo si zlomila nohu, nedej vlku. Na konci se odrazila a zbývající zamrzlý kus přeskočila, aby byla rychle na břehu. Přece jen ji pořád svědil žaludek, měla z toho přecházení zamrzlé řeky divný pocit. Teď už to ale bylo za nimi, takže měla klid. Vydala se tedy poklusem spolu se svým partnerem dál. “Třeba tady nahoře bude nějaká smečka, že? Je to pravděpodobné, dlouho jsme totiž na nic nenarazili,“ zapřemýšlela.

>> Jedlový pás

// Loterie 14

Sayapova verze zněla o poznání lépe. “Dobře,“ odsouhlasila a pokračovala v jeho stopách. Začala si dokonce spokojeně a šťastně poskakovat z tlapky na tlapku. Navenek vypadala staře, ale její srdce bylo stále mladé a akční. Tak jako kdysi. V očích stále měla tu nezbednou jiskru. Věděla, že bude žít tak dlouho, dokud ji ta jiskra neopustí. Prostě si tím byla naprosto jistá.
Když její partner mlčel hned potom, co se ho zeptala, jaká smečka asi bude, zahihňala se. Sice ji ujistil, že vše bude v pořádku, ale ona věděla, že on sám to neví a určitě si tím nemůže být jistý. “Děkuju drahý,“ přiklusala vedle něj a oblízla mu něžně ucho. Vůbec jí nevadilo, že teď nešla vyšlapaným sněhem, stejně to byly velké závěje. Šlapa teď tedy vedle něj, musela pořádně zvedat tlapky, aby si nedala na čumák. I když, asi by to ani moc nebolelo, kdyby spadla – sníh je přeci měkký. Stále si Sayapa hlídala a udržovala s ním tempo. “Těším se na jaro, bude to paráda. Ta zima už je dlouhá,“ zamumlala tiše jen tak jako do éteru. Hned na to ale skočila na jiné téma. “Myslíš si, že tam budou vlčata?! Miluju vlčata, ráda bych se o ně starala! Ale už bych nikdy svoje mít nechtěla. Teda chtěla, kdyby je někdo porodil za mě,“ blábolila další nesmysl po nesmyslu. Měla prostě happy náladu, tak to musela nějak dát najevo.

>> Západní Galtavar

// Loterie 13

Haru se rozhlížela kolem sebe. Víceméně to bylo pěkné, takový čerstvý vzduch, zapadající slunce... A když ustal vítr aspoň na krátkou chvíli, hned jí bylo lépe. Pousmála se a vydala se za Sayapem, přičemž se zaposlouchala do jeho slov. Začala horlivě přikyvovat se slovy: “Jistě! Vyrazíme, nejdříve bych tedy zkusila kouknout po nějaké té smečce, co ty na to? A potom můžeme zkusit najít nějaké jídlo a až nakonec najít náš Vrbový lesík,“ seřadila popořadě vše, co oba dva měli společně v plánu. Pomalu se rozešla dolů ze skalisek, kde odpočívali.
Haru sice vůbec nevěděla, kam míří, ale tušila, že když půjde za Sayapem, tak ji dovede dobře. Věřila mu. “Myslíš, že ta smečka bude plná vlků? A jaká asi bude? A jaký bude Alfa?,“ zapřemýšlela hned nahlas. Vrtalo jí to hlavou, byla z toho trošku nervózní. Přeci jen oba dva byli starší vlci, bude Alfa smečky vůbec chtít přijmout takové starochy? Co když je vyžene se slovy, že jsou nepoužitelní a staří? Co když bude chtít jen mladé vlky, kteří jsou co k čemu? Trošku posmutněle shlédla dolů na své tlapy. Občas ji bodlo u srdce, že má mladý život skoro za sebou a zbývá na ni jen to stáří. Věděla, že to tak chodí a čas prostě jeden nezastaví, ale stejně ji to někdy tak zamrzelo...

>> Neprobádaný les

// loterie 12

Haru se na něj ohlédla a pokývala hlavou ze strany na stranu, jakože neví. “No já ti nevím, je tam pořádná zima a hluboký sníh. Nevím, jestli je dobrý jít sám ven. A já tam nepůjdu, je tam strašná zima,“ zazubila se, přičemž se vyvalila na záda a odhalila své šedé bříško, na kterém byly jemné, hlaďoučké chloupky. Vždycky měla srst na břiše o dost hebčí a jemnější než na ostatních částech těla. Skoro jako srst vlčete. “Sayape, je ale dobrý, že je den, tak můžeme jít zkusit teda najít něco spolu. Aspoň o tebe nebudu mít strach,“ navrhla nakonec po delší přemýšlení, svalila se zase zpět na bok a posadila se. I ona cítila změnu, jak se od ní odkulil. Najednou ji trošku ofouklo a tělo pokryla husí kůže, která ale pod srstí logicky nešla vidět. “Dobře, něco určitě najdeme, taky tu nechci být o hladu,“ s hlasitým povzdechem na konci se začala protahovat a po protažení ztuhlých svalů se oklepala od bordelu, který byl na zemi. “Můžeme,“ hlesla nakonec a chvíli na něj ještě koukala, když povídal o své rodině. Přikývla, rozešla se ven a přemýšlela nad tím, co říkal. Být sám muselo být velmi těžké. Navíc asi i stresující, že se vlk nemá na koho obrátit. Na druhou stranu ale on měl ji, ona zase jeho a vzájemně se doplňovali. A pak měli vlčata, na která se taky mohli oba dva vždy obrátit, jen bylo těžké je po celé Gallirei najít. “Neboj, zanedlouho budeme mít smečku a tam budeme mít i nový domov,“ usmála se a jak vyšla z úkrytu, vykulila nad tou zimou oči. “Tyjo,“ hlesla a čekala, kam se vydá on, aby mohla jít za jeho zadkem.

// Loterie 11

“Hmm, nevím. Možná, prostě jsem se vzbudila,“ zazubila se. Pak si vyslechla jeho otázku a očkem po něm koukla, když dal hlavu tak, aby na ni viděl. “Jo, přesně to stejné napadlo i mě. Venku je to hrůza, měli bychom asi počkat tady. Mám sice velký hlad, ale rozumíš no. Moc toho v té závěji asi neujdeme a zbytečně se vyčerpáme. Tady to už máme zateplené a takové dobré, že víme, že sem vítr moc neprofoukne.“ Pověděla. I jí se zdálo jako velký nesmysl jít teď někam pryč. “Počkáme a uvidíme, jak se to vyvrbí ještě. Třeba do pár dní bude počasí lepší a budeme se moci vydat na cestu,“ optimisticky zavrtěla špičkou ocasu. Pak zůstala koukat před sebe a byla tiše. Asi ani nebyla potřeba nic moc říkat. Přemýšlela jen nad tím, co asi dělají v té fujavici její děti. A sestra. A bratři. “Vůbec si nepamatuji Darcliana, viděla jsem ho tak moc dávno. A Anakhiho taky! Viděla jsem ho jen kdysi na nějaké louce. Koktal. Neuměl normálně mluvit, ale byl roztomilý. Neviděla jsem je už dlouho, myslíš, že ještě žijí?“ zeptala se ho. Opravdu to netušila. Věděla, že ani on netuší, ale byla to prostě taková ta typická řečnická otázka, kterou by řekl snad každý.