Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahtae

Následovala Sayapa a usmívala se nad příjemnou myšlenkou, že jejich ukryt někdo využívá. Snad jim slouží dobře... Hřálo ji z toho u srdce. “Je to dobře, že ho někdo používá, viď?“ oslovila Sayapa, zrychlila tempo, aby ho dohnala a pokračovala po jeho boku. “Docela se těším domů, je to zvláštní pocit mít domov, že? Dlouho jsem ten pocit nezažila,“ pronesla polohlasem. Sluníčko jí nahřívalo srst, lehký vánek ji osvěžoval, aby jí nebylo moc horko a prostě se celkově oteplovalo. Konečně ta hrozná zima pominula.

>> Mahtae

Čím víc se společně přibližovali k jednomu z největších stromů Vrbového lesíka, tím spíš byla Har přesvědčená, že má pravdu a že je to on. Ten strom, kde započal život jejich drobků. S úsměvem na tváři rychle pokračovala po boku Sayapa a pozastavila se až kus před stromem, zbytek došla pomalým a rozvážným krokem. Napadlo ji totiž, co kdyby v tom stromě někdo byl? Nerada by někoho takto neurvale vyrušila. Když si ale všimla toho, jak Sayap zastavil a koukal do díry ve stromě, pochopila, že její myšlenka byla pravdivá. “Hmm, to jistě,“ hlesla tichounce a nakoukla tam. Slyšela šramocení a viděla stíny. Pak však byla popohnána svým partnerem, kterého uposlechla a rozešla se za ním.
Hodnou dobu mlčela a přemýšlela. Vzpomínala na minulost, na vlčata… Pak přemýšlela i nad tvory, kteří se usídlili ve stromě. Na tváři se jí objevil úsměv a ona jedním delším skokem překonala délku, která ji dělila od partnerova boku. Teď uvolněně a spokojeně ťapala vedle něj, nebyla ani potřeba nic říkat. Vše bylo jasné.

>> Náhorní plošina

<< Ronherský potok

Jakmile Sayap řekl, ať zrychlí, aby byli dříve doma, pokývala hlavou a s pousmáním se přidala na kroku. Samozřejmě, že se těšila zpět. Měla tak dobrý pocit z toho, že konečně, po takové velmi dlouhé době, nalezla zase domov. A pravda taky byla, nebo spíše Sayap měl pravdu v tom, že jsou pryč poměrně dlouho. “Jojo, už bychom se měli vrátit. Kdo ví, co se tam za tu dobu, co jsme tam nebyli, událo. Třeba potřebuje Falion naši pomoc, co my víme,“ pokrčila lopatky směrem k sobě, ohlédla se na Sayapa a dál pokračovala vstříc hledání jejich starého domova, kde započali rodinu.
Když přišli do lesíka, zpomalila a zhluboka se nadechla. Sluneční paprsky prosvítaly mezi stromy, obloha byla krásně modrá a oteplení, příchod jara, byl znát. Vzduch však zůstával i nadále čerstvý, takže jak se Haru nadechla, spokojeně se celá zatřásla. Tohle milovala. Milovala ta chladnější rána, kdy ale nebyla přehnaná zima, aby se musela choulit někde v jeskyni. Neměla ráda děsivé zimy ani veliká horka, tohle bylo prostě ideální. Pomalu procházela lesíkem a koukala po různých stromech. Když jí do oka padl jeden významně velký strom, který i vypadal, že je vykotlaný, vydala se k němu. “Dívej, nebude to támhle ten?!“ vyštěkla po Sayapovi a zbrkle zrychlila krok. Byla natěšená, zajímalo ji, jak moc se jejich bývalý úkryt změnil. Sice v něm nepobyli 2x dlouho, ale i tak jí trošku přirostl k srdíčku. Byl to jejich první společný úkryt, který si zařídili oni sami.

// mám málo času, večer ani nezapínám ntb, jak jsem unavená. Když tak mě přeskočte

Opravdu tomu tak bylo – Haruhi byla vyděšená z toho, že se od sebe oddělili. Přece jen to, co zažila, ji bude pronásledovat snad navždy. Sice se z toho vzpamatovala a neměla žádné veliké šrámy na duši nebo tak něco, ale byla prostě přecitlivělá a vše si moc brala. Takže to, že se od sebe nyní oddělili, to ji velmi vyděsilo a vykolejilo. Srdce jí bouchalo jako zvon na zvonici. Měla to prostě zakořeněné z dřívějška, a to se už nikdy nezmění. “Ano,“ hlesla tichounce do jeho ucha a přitulila se ještě více. Už se začínala uklidňovat, nicméně vypadala jako nějaká hromádka neštěstí, její stavy a nálady byly vždy nečekané... A někdy i přehnané. Že by to bylo tím stářím?
Nastala noc, vše potemnělo. Zima znovu vystrčila své růžky, i když už nebyla (naštěstí) tak intenzivní, jako byla dřív. Každopádně vítr se rozfoukal a Haru zamrazilo až v kostech. Ochladilo se, noci stále nebyly teplé. Ohledně mlhy se již nevyjádřila, jen se od Sayapa tiše odtáhla a oklepala se. U toho se jí mírně rozjely tlapky od sebe, takže musela upravit svůj postoj. Stále se chvěla – nyní už ale ne rozrušením, nýbrž zimou. Pousmála se, když jí slíbil, že ji nikdy neopustí, zahřálo ji to u srdce. “Miluju tě,“ pověděla tiše. Pak už asi nebylo třeba se k tomu více vyjadřovat. Oni dva si pro sebe prostě byli souzení. Hledali se, až se konečně našli. Vydala se pomalu na cestu. “Najdeme spolu ten Vrbový úkryt? Chtěla bych se pak vrátit... domů. Mám hlad a jsem trochu unavená,“ mluvila tiše a před slovem „domů“, se mírně zasekla. Bylo pro ni krapet nezvyklé vyslovovat tohle slovo, ale tak nějak se jí to líbilo. Cítila se dobře, že už nyní má domov. Nový domov. Ohlédla se na Sayapa, zazubila se a přidala do kroku. Smutek zmizel a nahradila jej radost. Radost z jejich nynější situace - mají oba domov, mají jeden druhého a taky se přesvědčila, že děti žijí a jsou v pořádku. Co více by si mohla přát?

>> Vrbový lesík (přes Zlatavý les)

// napíšu přes víkend :) je to se mnou hrozný, omlouvám se

Haru koukala na zem, na své zablácené ťapky a přemýšlela nad tím, jak je možné, že se opět rozdělili od sebe. Že by jim osud nepřál, aby byli spolu? Zakroutila nad těmi myšlenkami hlavou a potichu si povzdechla. Ani si neuvědomila, že by mohla (nebo spíše měla) cítit jeho pach. Proto ji překvapilo, když uslyšela ten jeho krásný hlas. V mžiku měla otočenou hlavu s nastraženýma ušima tím směrem, odkud hlas vycházel. A pak ho uviděla. Opět uviděla svého milého a byla si tak nějak jistá, že to není jen přelud. Okamžitě se rozběhla za ním a přitulila se ve stejnou chvíli, co se přitulil i on. Ocas se jí hemžil ze strany na stranu a pocítila obrovskou úlevu. “Ach, už mi to nedělej prosím tě,“ zasténala mu nešťastně do ouška. Stále se klepala jako malý ratlík, no určitě to nebylo zimou. Bylo to tím extrémním rozrušením, kterému bylo její starší tělíčko vystaveno. Oddálila se od něj, posmutněle se usmála a pak ukázala s dalším, druhým úsměvem i svoje zoubky. “Strašně jsem se bála, že jsem se od tebe zas ztratila!“ pověděla tiše a znovu se přitulila. Opřela hlavičku o jeho záda a zabořila mu do vlhké srsti čenich. “Ta mlha byla opravdu hrozná, děsila mě,“ přitakala. Trošku se jí ulevilo, že se navzájem od sebe oddělili vlastně před chvílí, bála se, že to bylo snad už někdy dávno a ona si toho jen nevšimla. Srdce se jí začalo pomalu zklidňovat, to samé i dech. Nakonec se oddálila a s těžkým výdechem zmizel i její ustaraný pohled. Nahradil ho zase ten klidný a vyrovnaný, který do téhle situace měla. “Nikdy mě neopustíš?“ špitla tichounce, ale tak, aby to bylo přes šumící vodu v potoce slyšet.

<< Osamělý strom

Haruhi tedy od stromu pokračovala cestou, o které si myslela, že bude ta vhodná. Chtěli přeci najít jejich bývalý vrbový úkryt, ne? Ohlédla se za sebe s nádechem, že se zeptá, jestli si Sayap myslí, že jdou správně, ale najednou jí ztuhla krev v žilách. Zastavila se a rozhlížela se kolem sebe. Byla naprosto zmatená. Jakto, že je tu sama? “Sayape?“ promluvila tiše. Rozhlížela se i nadále kolem sebe, jenže začala chytat paniku. Srdíčko se jí rozbušilo extrémní rychlostí, zalil ji ledový pot a ještě k tomu měla velký knedlík v krku, který nešel spolknout, jak byla nervózní. Hlasitě dýchala a několikrát se otočila dokolečka. “Sayape!“ vyštěkla o něco hlasitě, přičemž se jí do očí vehnaly slzy. Jak je možné, že ho znovu ztratila? Jakto, že nešel za ní? Ona si myslela, že ji celou dobu následoval! To jsem byla tak blbá a zpomalená, že jsem si nevšimla, že tu nikde není?! Na co jsi myslela, Haruno!! vynadala si sama sobě v hlavě a z očí jí začaly stékat teplé slzy.
Sníh tál, všude byla spousta bláta a vody, Haruhi do toho bláta zapadaly tlapky. Nebylo to nic příjemného, taková bahenní lázeň se sice hodí, ale ne v tuto chvíli. Obtížně se jí chodilo, ale ona si to uvědomila právě až ve chvíli, co si uvědomila, že sebou nemá svoji drahou polovičku. “Jak je to možné,“ zakvíkala tichounce, posmrkla a celá se zamrvila. Pořád se cítila naprosto zmateně, najednou ani nevěděla, kam má jít! Proto se vydala jen a přímo před sebe. Možná i z toho důvodu, že si uvědomila, že od tam slyšela šumící vodu. Toky řek a potoků už skoro celé rozmrzly a led nikde nebyl, začínalo se oteplovat. Ne vlk ví jak moc, ale začínalo. Hezky pomalu a zvolna. Po cestě se koukala kolem sebe, jestli ho náhodou neuvidí. Samozřejmě ale dorazila k potoku a nikde ho po cestě nenašla. Posadila se a roztřesenýma nohama si začala otírat vlhky čenich. Klepala se. Bála se. Najednou se zase cítila sama, jakoby nikoho neměla. Veselý výraz z tváře jí zmizel. Teď tu jen bezbranně seděla a čekala kdo ví, na co.

// Mám za Etneye napsat nebo jak? nebo čekat na Tesai?

Haru má od stromu 32 lístečků.

Rozhodla jsem se - protože s Har už ke Smrti nikdy jít neplánuji, tak jsem konečně využila její poměrně bohatý inventář :D - prodat tři magie, které má na jedné hvězdičce. To znamená, že měním za lístky příkaz, emoce i myšlenky.

Har by teď měla mít dohromady 35 lístečků.

Všech 35 losů dávám do kola Odvážných, protože už u ní žádné kamínky ani hvězdičky nepotřebuji :-) Děkuji moc.

// Objednávka

465 pomněnek = 93
60 vlčích máků = 12
25 kopretin = 5
50 ametystů = 10
13 mušliček = 13
38 křišťálů = 38
Za posty = 29 bodů

Dohromady: 200

200*15 = 3 000
3 000/100 = 30

+ za 200 oblázků z inventáře kupuji další 2 lístky, dohromady tedy mám 32 lístků.

V úkrytu zbude: 1 ametyst, všechny opály, 3 kopretiny, 10 oblázků

// Lot. 29

<< Ohnivé jezero

Když Haru přicházela k té velmi zamlžené oblasti, pro jistotu se zastavila a na chvíli se nehýbala. Trošku se bála, že na ni třeba zpoza té mlhy něco vyskočí nebo tak. Když se ale ujistila tím, že chvíli vyčkala, že tu není nic nebezpečného, rozešla se dál a ohlédla se na Sayapa. “Tady je to zvláštní, že?“ řekla tiše. Našlapovala opatrně a šla velmi pomalým tempem. Vše si tu prohlížela a čím blíž byla k té věci uprostřed, která ji tak vábila, tím víc mlhy ubývalo. Pak se ukázalo, že ej to vlastně jeden velký osamocený strom, takže si Haru oddychla. Pousmála se a přicupitala blíž k němu, aby si ho mohla prohlédnout. Stále však musela dávat pozor, aby nezakopla o nic na zemi a nebo si nenatloukla hlavu o dlouhé větve, které ze stromu rostly.
Po chvíli, co tu byla, se začínala ale cítit nějak divně. Srst na zátylku se jí naježila a hlavou se jí začala šířit velká spousta myšlenek. Ale pouze těch nepěkných myšlenek, na které chtěla zapomenout. Velká část jich se týkala právě toho, že si vyčítala, jak špatně vychovala své děti a že se jim ne dost dobře věnovala. Představila si to, jak její děti po tu dobu, co byla mimo smečku, asi trpěly. Jak hladověly a podobné nesmysly, které ani nebyly pravdivé. “Myslíš, že jsem špatná matka, Sayape? Že bych neměla mít nikdy děti?“ zeptala se ho a tiše zakňučela. Srst měla stále naježenou, cítila chlad. Nepříjemný chlad, který se dral pod její kůži. “Neměla bych spíš umřít?“ napadlo ji pak a řekla to nahlas. “Tehdy, jak jsme byli od sebe a hledali jsme se, jsem ležela pod velkým jehličnanem a málem jsem to nepřežila. Byla tehdy velká zima, já byla vyhladovělá a bez tuku, moje prokřehlé tělo už to skoro nevydrželo. Neměla jsem to tehdy vzdát? Nebylo by světu lépe beze mě? Dívej, i vlastní bratr a sestra se na mě vykašlali, už tu nikoho kromě tebe nemám,“ začala mít depresivní pocity a nálada se jí hned z dobré změnila ve špatnou. Ohlédla se po Sayapovi, tiše si povzdechla a zůstávala stát kus od toho tlustého kmene. Po chvíli si ale uvědomila, že nestojí na sněhu, nýbrž na měkké travičce a že tu kolem ní poletuje malinký hmyz. Byla velmi překvapená, nejdříve si to vůbec neuvědomila, ale teď, když už to začala vnímat, jí to přišlo hrozně zvláštní. Čím blíž ke stromu byla, tím se cítila zase lépe. Najednou si ale všimla, že tam na kmeni jsou nějaké díry, takže se rozhodla je prozkoumat. “Hele, jsou tu nějaký prohlubně, co v nich asi je?“ se zájmem je zkoumala (jakoby najednou zapomněla na svoji depresivní náladu, kterou jí tohle místo přivodilo). V očkách se jí odrazil odlesk drahého kamene. “Sayape!!“ Vyštěkla a hlavu oddálila pryč od díry s drahými kameny. “V tom stromě je plno drahokamů, pojď honem sem!“ Začala se celá tetelit a chodit na místě. Zvedala tlapky nahoru a dolů. Strkala čumák do těch děr a snažila se něco dostat ven, ale nešlo to. “Kamínky se vždycky hodí, že?“ zazubila se a popošla k větší díře, do které vsunula tlapku a nějak se jí podařilo vytáhnout drahý kamínek. Koukala na něj jak na obrázek a na tváři se jí objevil úsměv. “Dívej, to je nádhera! Vezmeme si každý jeden pro štěstí?“ zeptala se ho. Ona však tento kamínek, který vytáhla, vrátit nehodlala. Radši si vytáhla ještě jeden a pak ještě jeden. Celkově vytáhla tři různé kamínky rozličných barev a velikostí. Tak moc se jí to líbilo. Měla nutkání vytáhnout si ještě několik dalších, ale rozhodla se, že kdo chce víc, nemá nic. Neměla bych tomu stromečku na oplátku ale něco dát? Napadlo ji a chvíli nad tím uvažovala. Pak se k němu ale rozešla a hodila tam jeden obyčejný kamínek, který našla na zemi s myšlenkou, že tohle bude na oplátku určitě stačit. “Tyhle se mi fakt líbí,“ zazubila se pak a položila je všechny na zem vedle sebe, přičemž si je nabrala do tlamy. Pak počkala na Sayapa a spokojeně (teď už s dobrou náladou) odcupitala pryč od stromu, aniž by mu nějak poděkovala nebo vyjádřila vděčnost za drahé kamínky, které si odsud odnášela. Měla za to, že je to jen strom a byla náhoda, že si tam ty kamínky někdo ukryl. Že je prostě našla a tím to haslo. Přece by jí jen tak nějaký strom nedal kamínky, které sám vytvořil, no ne? Žádný strom netvořil drahé kamení. Bez jediného ohlédnutí mířila dál a stromu se tak úspěšně vzdalovala.

>> Ronherský potok

// L. 28

<< Středozemka

“Tyjo, Sayape. Uvědomil sis, že jsme ušli už hrozně dlouhou cestu? Úplně mě začaly bolet tlapičky!“ štěkla po svém partnerovi a otočila se na něj. Trošku za ní zaostával, tak se zastavila a počkala, než ji dojde. Nasadila zřejmě moc rychlé tempo, byla taková najednou plná energie. Usmála se na něj, když ji došel a oblízla mu čenich. “Jak ti je, chceš si chvíli odpočinout?“ navrhla mu. “Nevím, kudy teď. Kudy ten Vrbový lesík je? Už si moc nevzpomínám,“ přiznala se. Najednou si však všimla toho, že jsou u velikého jezera, které mělo rudou hladinu. “Žjova, mrkej na to!“ hlesla uchváceně. Byla to opravdu nevídaná krása. Jen to bylo poněkud nepříjemné, Har z toho zanedlouho začala bolet očka. Zavřela je, křečovitě párkrát zamrkala a pak se zazubila. “Taky tě bolí oči?“ zeptala se ho a jakoby zapomněla na předchozí nabídku, že si mohou dát pauzu, vyrazila zase vpřed.

>> Osamělý strom

// Lot. 27

<< Medvědí řeka

Když Har šla, cítila zde stále více a více vlčích pach. Bylo to strašně zvláštní, protože obvykle tolik vlčích pachů pohromadě ještě necítila. Navíc byly docela čerstvé. Naposledy se tolik vlků sešlo snad na té planině, jak potkala Lauru a toho hnědého vlka s peříčkem. Nojo, Laura! Co asi tak dělá, kulišanda jedna? Měla bych se za ní pak skočit podívat. Nejdřív ale se Sayapem musíme najít náš bývalý úkryt v tom Vrbovým lese. Pak bych ji navštívila. Ale když nebude ve smečce, nebudu vůbec vědět, kde ji mám hledat a zbytečně mě to zdrží. Asi bych se teď měla věnovat hlavně svojí smečce, když tam jsme noví. Bylo by divné, kdybychom se do ní přidali a hned byli vlk ví, jak dlouho pryč. Musíme se tam víc zdržovat. Přemýšlela tak moc, že ji z toho skoro začala bolet hlava. Musela toho tedy nechat a jen si užívala krásného počasí.

>> Ohnivé jezero

// L. 26

<< řeka Mahtae

Har měla plnou hlavu toho, jak je Sayap nejlepší z nejlepších. Po cestě se usmívala a ani pořádně nevěděla, kam vlastně jde. Šla rovnou za nosem, někdy se na Sayapa ohlédla, někdy ne. Jindy ji zase předehnal on, takže ho pro změnu následovala ona. Užívala si každé chvilky s ním, byla až po uši zamilovaná – úplně jako vlčí puberťačka. “Dnes je hezky, že? Už pomalu přichází jaro,“ pověděla Sayapovi. Na krku se jí kymácel ze strany na stranu ten jeho přívěšek a ona co chvilku kontrolovala, jestli ho opravdu má. Nerada by ho ztratila, takovou pěknou věcičku. “Myslíš, že děcka taky mají nějaký takový pěkný náhrdelník? Teda, jistě, před nedávnem jsme je viděli, tak ho asi nemají ještě teď, ale myslíš, že třeba jednou? Čím sis ho vlastně zasloužil, nevíš? To jen tak ho ta sova vyblila přímo tobě? Proč ne třeba mě?“ zazubila se pobaveně, zavrtěla špičkou ocasu a překonala jedním delším skokem „propast“, která mezi nimi byla. Teď už šla vedle jeho boku.

>> Středozemní pláň