Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Haruhi trvalo ještě hodnou chvíli, než nabyla zpátky vědomí. Předtím neměla vůbec tušení, co se s jejím tělem a kolem ní vlastně děje. Potom jen matně slyšela nějakého vlka výt, a to ji začínalo probírat. Mozek se začal pomalinku vzpamatovávat, ale byl silně zmatený. Haruhi běhaly v hlavě různé myšlenky a vzájemně se do sebe mísily. Kde je? Co to bylo za zvuk? Co se stalo? Oči otevřela až po delší době. Pomalu zaostřila zrak a bezduše koukala na bílošedého vlka, kterého nepoznávala. Bylo možné, že ho třeba vůbec neznala? Asi ho ještě nepotkala. Něco ji zespoda hřálo, snažila se podívat se, co nebo kdo to je, ale jakmile udělala hlavou jen sebemenší pohyb, vystřelila jí přes krk silná bolest do hlavy. Zavřela křečovitě oči a hlavu zase položila na zem. “Mmmm,“ zasténala tichounce. Spíše tedy tak bolestně a lítostivě kníkla, že i kdyby ji slyšel ten největší a nejzlejší satan světa, zželelo by se mu jí. Nic neříkala, jakoby totiž nevěděla, jak poskládat v tlamě jazyk. Bezvládně dál ležela, občas se jen snažila pohnout tlapkou nebo ocáskem, aby si byla jistá, že se může hýbat, ale ostatní už bohužel zůstávalo jen na těch dvou, kteří tu byli s ní. Pohybovala očima a snažila se urputně vzpomenout, kdo že jsou to vlastně tihle dva vlci? A kde se ona právě nachází? A proč je všude taková kupa sněhu, co se stalo? Najednou jí všechno přišlo tak líto. Cítila se tak strašně zmatená, nemohla si na nic a na nikoho vzpomenout. Navíc ji bolelo celé vlčí já. Z očí jí začaly téct slzy, které pomalu kapaly na studený sníh.

// osud se mi hodí, děkuji!

Když postávala u jeskyně a vyčkávala, jestli někdo nepřijde, přemýšlela nad svým životem. Nebylo už dost toho trápení se? Vzhlédla k obloze a fialovýma smutnýma očima se zahleděla na tmavé mraky, ze kterých stále padaly mrazivé vločky. Mrazivé bílé vločky, jež vytvořily na celé vlčí zemi neskutečně mnoho pokrývky, která zahubila vše živé. Hlad. Haru pociťovala, tak jako ostatní, obrovský hlad. Zaskučela a hlavu sklonila. Lehla si a schoulila se do klubka. Ocas smotala k nohám, hlavičku si složila na tlapky a vzdychla. Od čumáčku se jí pomalu vznesla bílá pára, která se zanedlouho rozplynula ve vzduchu.
Hlučení a dunění, jež se ozývalo někde v dálce, Haru zaslechla až tehdy, co se více přiblížilo. Už jí uši nesloužily tak, jako sloužily dříve. Jak to však zaslechla, zvedla hlavu a nastražila ušiska. Zatímco ležela schoulená, zase na její srst (dříve huňatou, teď jemnou a řídkou) napadaly sněhové vločky a celou ji pokryly bílou vrstvičkou. Co to je? Postavila se a zvědavě zírala kolem sebe. Srdíčko jí začalo bušit rychleji a nervozita se stupňovala. Nepřispíval k jejímu momentálnímu stavu ani ten fakt, že je tu sama bez všech členů smečky. Kde jsou ostatnííí? zaskučela a začala pomalu couvat, jakoby byla někde v úzkých. Země se začala třást a z dálky se ozýval hluk. Jakoby se na ni něco řítilo. A pak to uviděla. Fascinována touto tragédií pootevřela tlamičku a nevěřícně hleděla před sebe. Svaly se jí třásly strachy a tělo ztuhlo. Lavina, která se na ni teď řítila, brala vše s sebou. A co nevzala s sebou, to pohřbila. Když se vzpamatovala, vytřeštila oči, do kterých se jí nahnaly slzy. Otočila se, že bude utíkat. Netušila sice kam, ale prostě… Někam! Musí zmizet! Chtěla se schovat do jeskyně, ale měla strach, že tam bude zapadaná a už ji nikdy nikdo nenajde. Že tam navždy uvízne. Osamocená. Tlapky se jí probraly k životu a ona začala zdrhat. Byla na jakémsi plácku, který nebyl, kdo ví, z jakého důvodu zapadaný sněhem. Byl však silně namrzlý a ona si to neuvědomila. Naběhla na něj, tlapky jí podklouzly a ona s sebou třískla o zem. Na bok a hlavou přímo na vyvýšenou skalku. Zatmělo se jí před očima, ale ještě se začala tak nějak zvedat. Nemusela se však ani pokoušet, protože lavina, která se nemilosrdně blížila rychlostí blesku, ji sebrala a táhla s sebou. Chudinka Haruhi byla bezmocně vláčená hromadou sněhu. Nejhorší však bylo, že nemohla své tělo nikterak ovládat, takže ji lavina (už v bezvědomí) odnesla někam dolů z kopce daleko od hor, přičemž její bezvládné tělo zastavilo až o jeden z velikých kamenů na zemi. Opět se, nešťastnice, bouchla do hlavy a sníh ji pohřbil hluboko pod sebe. Její jedinou možnou záchranou bylo, že jakmile lavina skončila, sněhem začala prosakovat její krev, a tak ji někdo mohl najít. Krev z naražené hlavy a spousty tržných ran na těle (kvůli stromům, polámaným větvím atd., které lavina brala i s Haruhi).

Zanedlouho se na sněhu začaly objevovat krvavé flíčky, a když vlk lépe pohlédl „na místo činu“, mohl si všimnout koukající špičky jejího ocásku. Bezvládné tělo leželo pod hromadou sněhu, kolem se vytvořila obrovská kaluž krve, která se postupně vsakovala do sněhu a Har zůstala dál v bezvědomí, zahrabaná pod sněhem, a neměla o sobě ani páru.

Ahoj všem!

Taky bych se tedy po dlouhém zvažování ráda přihlásila o (již) čtvrtý charakter. Myslím si, že má aktivita za poslední dva roky, co mám v péči svého milého malého (otravného velkého) Etneye, je dobrá. Jistě, sem tam výpadky jsou – měsíc, dva. Bohužel nemám tolik času, jako jsem měla na škole. Již pracuji, hned po práci každý den jdu buď do posilovny, nebo trénovat holčičky do gymnastiky. Pak když večer člověk dojde, musí si uvařit, vykoupat se a bla bla, však to určitě znáte sami :), a jít v čas spát, aby ráno mohl zase fungovat :D Většinou pak večer ani nezapínám notebook.
Neaktivita za Haruhi však není kvůli nedostatku času (kápnu božskou), ale nějak prostě nevím, co za ni hrát. Teď jsem se snažila něco vymyslet a dostala jsem takový menší nápad, který by mi snad mohl rozproudit krev v žilách a nakopnout i do hry za tuto stařičkou dámu, která si tu prožila svoje (mazat ji v žádném případě nechci!). Hra za Etneye mě ale stále moc baví, je to prostě můj oblíbenec ^^ a Marička to stejné, líbí se mi, jak se postupem času vyvíjí a učí nové věci a nikdo neví (ani já), co z této malé dívčiny vyroste a co se z ní stane. Bude mít partnera? Novou smečku? Zůstane v Sarumenu? Kdo ví! :)

Abych to tedy shrnula – nemyslím si, že moje aktivita je špatná. Snažím se o účast na různých akcích (viz Etneyův profil – data, která si poctivě zapisuji :D), ať už smečkových či nesmečkových, herních či neherních. Na této hře jsem už od Silmarionu, takže opravdu neplánuji nikam odcházet, vlky mazat nebo nevím, co ještě. Mám k nim citový vztah a neumím si představit, že bych je nechala „zemřít“. :) Tak asi tolik k mé aktivitě a prosím pěkně, abyste moji žádost pořádně promysleli a zvážili :) děkuji pěkně!

Pomalu vylezla z jeskyně a porozhlédla se po okolí. Její srst za tu dobu zešedivěla daleko víc než kdy dřív. Oči byly bez sebemenší jiskry radosti a výraz jasně říkal, že už ji přešla chuť dál žít. Byla to už prostě stará depkařka…
Pomalým krokem se vydala někam na procházku lesem, potřebovala protáhnout nohy a ztuhlé svaly v těle. Procházka se jí však moc nelíbila. Sněhu tu bylo požehnaně a těžko se v těch závějích pohybovalo. Zamračila se a začala si něco nervně breptat pod vousy. Navíc si uvědomila, že už strašnou dobu neviděla Sayapa. Žije ještě? Jak dlouho ona byla schovaná před zraky ostatních vlků v jeskyni? Sama. Bez špetky chuti k životu. Otočila se čelem vzad, a zatímco přemýšlela, co by měla dělat, se vracela zpět k jeskyni. Bylo příliš riskantní chodit daleko s jejím „super“ zdravotním stavem, to si uvědomovala. A navíc po té myšlence na Sayapa ji tak zabolelo u srdce, že se prostě rozhodla, že ho chce vidět. Co asi dělá? Jak se má? Je stále ve smečce? Zapomněl na ni? Má ji ještě rád? Zhluboka se nadechla a zavyla tak hlasitě, aby na sebe upoutala nějakou pozornost. Netušila, jestli zde v lese vůbec někdo je, ale doufala v to. Neznala to tu a tak nevěděla, co jiného by měla udělat. Zůstala stát před jeskyní se svěšeným ocasem i ušima. Vítr jí silně narážel do promrzlého stařeckého těla a smutné oči skoro umrlce hleděly upřeně před sebe. Zanedlouho se jí svaly pod náporem chladu začaly silně třást a ona zakvíkala. Byla tak nešťastná. A osamocená.

Haru stále pospávala poblíž úkrytu. Ne přímo uvnitř, ale spíš tak jako poblíž. Našla si nějaké jí příjemné místečko, to si hezky svým tělem zahřála a odpočívala. Věk se holt podepisoval na jejím zdravotním stavu, nebylo jí tedy tak hej, aby mohla někde pobíhat jako za mlada. Držela se tedy už delší čas jen na území smečky, jejího nového domova. Občas se nažrala, jindy si udělala výlet spolu se Sayapem kousek za hranice smečky, ale víceméně trávila čas zde ve smečce. Hodně polehávala, někdy navštívila úkryt, no momentálně se nacházela právě před tím úkrytem. Nožky ji bolely, cítila se celá rozlámaná. Do myšlenek jí občas vběhly její dětičky. Říkala si, kde se asi toulají? Jestli stále žijí, jestli jsou plné sil a jestli pak už nemají třeba vlastní rodiny. Pak na ni, po těchto myšlenkách, ale šly blbé nálady, tak se snažila na ten fakt, že vlčata nejeví o starou, polomrtvou matku zájem, nemyslet. Postavila se na všechny čtyři, zívla, protáhla se a vydala se někam ve smečce pomalou, opatrnou chůzí za účelem protáhnout nohy.

// Pokud se ti nechce celý zobrazit, pravděpodobně máš někde v postu špatně zapsané znaky na tučné písmo, myšlenky atd. (např překlep - místo [/b] jsi udělala </b]..chápeš :D takže se to nemohlo správně zformátovat a pak se obvykle post nezobrazuje celý)

// velmi se omlouvám za čekání a zároveň děkuji!!

“Ahoj,“ odpověděla tiše Falionovi. Víceméně si uvědomila, že tu stála jako tvrdý Y a vůbec nepozdravila, ale kupodivu ji to nijak netankovalo. Dříve by se dotyčnému asi omlouvala, jaká to je ale neslušná holka, ale v jejím věku? Vtipné. Už si musela zachovat nějakou hrdost a soudnost.
Zůstávala stát za Sayapem a nechávala ho, aby vyřešil vše, co je potřeba. Byla unavená a navíc na její vkus tu bylo nějak tak převlčeno, či jak by to nazvala, takže na to konto se rozhodla nemíchat se do tohoto náročného rozhovoru. Občas švihla ocasem, zastříhala ouškem, ale jinak dělala, že tu vlastně vůbec není. Až tehdy, co na ni Sayap promluvil, se pousmála a otřela se hlavou o srsti na jeho zátylku. “Ano, to jsem. Bejvávalo, kdy jsem ušla tlapkometry bez problému a nebylo to na mě znát,“ zavtipkovala. Byla pravda, že ta cesta ji zmohla více, než očekávala. Navíc teď, když dorazili v pořádku domů, z ní opadla ta nervozita a napětí, takže ji únava a vyčerpání pohltilo 2x tolik. Skoročlenka? zopakovala si v hlavě a pohlédla na černobílou vlčici. “Haruhi, těší mě,“ představila se tichým tónem, ale na její tváři nebyla znát ani sebemenší radost, že se ve smečce objevil nový vlk. Byla prostě teď rozmrzelá, nechtěla se s nikým bavit ani seznamovat. “Nu, těším se na odpočinek,“ pronesla zlenošeným jazykem tak, že jí šlo sotva rozumět, přičemž se hloupě čuřila. Ve skutečnosti to však znamenalo něco jako „tak kdy už půjdem do toho úkrytu?! Budete všichni ještě dlouho zdržovat?!“. Mezitím, co tu postávali, se jí do nosu vloudil další pach. Pach, který patřil vlčici, se kterou se už dříve seznámila, ale o kterém jí zároveň bylo řečeno, že už není členkou smečky. Zvláštní. Měla dojem, že má čuchyny, takže to radši neřešila. Nechtěla se ztrapnit přede všemi, že už je senilní.

// Yeeees!!

<< Z. Galtavar

Haru poslouchala Sayapovo smýšlení a pokývala hlavou, že to možná může být pravda. Pak se ale zazubila, jedním skokem se k němu přiblížila a na to konto, že každý nemusí projevovat lásku věšením se kolem krku, se na něj pověsila. Přední tlapky mu přehodila přes krk – jednu zeshora a druhou zespod krku a zadníma nohama ťapala po zemi. U toho blaženě chrochtala a smála se, jakože je to hrozně vtipné. “Nějak takhle?“ zeptala se, ale protože cítila bolest zadních nohou a také se jí hůř držela rovnováha, seskočila na zem, přičemž si hlasitě oddechla.
Terén se měnil a ze zalesněné rovinky se náhle stala zasněžená pahorkatina. Haru zpomalila krok, šlo se jí (dokonce i dýchalo) o dost hře. Cítila to. Bylo deprimující cítit na sobě začínající stáří. Vlk se mu prostě nevyhne, ať dělá, co dělá. “Jo, už je to prostě dlouhá doba. Ale je to prima, viď? Že jsme spolu vydrželi takovou dobu,“ pousmála se. Byla ráda. Sayap byl jediný vlk na světě – když nepočítala vlčata, kterého milovala víc jak sebe. Žila pro něj, žila díky němu.
Společně nakonec dorazili do cíle, která byla ještě před několika dny v nedohlednu. “Stihli jsme to v čas,“ zašeptala si pod vousy, přičemž vzhlédla nahoru na oblohu. Ta byla poseta černými mraky, které však místy byly protrhané. Vítr byl silný, a tak Haru přemýšlela nad tím, jestli bude slejvák nebo ne. Zastavila se až u Faliona, Alfy smečky, kterému se Sayap začal omlouvat. Haru tentokrát výjimečně mlčela, pouze se koukala a čekala, co Falion odpoví. Padla na ni únava, nejraději by si šla odpočinout. Její stařecké tělo už nevydrželo to, co vydrželo dřív.

No jako takhle to chapu, ale na druhou stranu je tu spousta vlku, jehoz majitel je nechal skoro na zacatku a vlk nestihl nic nahrabat, nic se naucit a nic prozit. Byla bych pro nejaky kompromis jako treba "nesmi se obnovit vlk, ktery ve hre hral dele jak 2 roky" nebo "vlk, co ma herne odznaky, naabirane hvezdicky atd." Neco takoveho, jestli mi rozumite. . protoze mi to prijde trochu nefer. Ja se treba celou dobu snazila poctive vybirat hrace a Art zustal stejne na ocet. S Inayou jsem to ocividne stihla tak tak. A Storm taky nehraje nijak aktivne, takze mi ze 3 vlcat nikdo nezbyl. Navic teda Har je stara rasple a delat dalsi si urco nebude... a me to mrzi.

Navic teda - kdyz si uvedomim, ze aktivnich hracu je tu poskorvnu a vetsina uz ma svoje 3. a 4. chary zabrane, komu pak teda sverit prave narozene vlce, abych mela jistotu, kdyz se tu vicemene drzi porad ti stejni hraci a maximalni pocet charakteru jsou ctyri? Jednou to stejne uz nebude mozny a vlcata nebudou, protoze to vetsina teda nebude chtít resit a riskovat...aspon muj nazor.

já bych teda např. zavedla to, že magie a tak musí zůstat stejná a změní se jen přepis povahy a příběhu, ale jakoby ten hlavní povahový rys zůstane stejný. Však i já takto hledám hráče a řeknu jim, jaký Art je a oni podle toho sepíšou povahu...

Edit Savior: Pozri, mne z 5 vlcat hrajú 2 a neplacem. Tak ako sa písalo pod Ganiinym komentárom, kvôli mágia a odmena je to problém.
to je zase takové...nevím. Že charakter může mít hodně vlčat, to je sice pěkné, ale to zní jako "mám 2 nehrající, udělám si další 2, ty taky budou nehrající, tak já si teda udělám další, abych měla nějaké hrající". To pak všichni budou mít po 4 nehrajících vlčatech atd. ... nebo ne?

Edit Savo 13.5.: Musíš proste viac zvážiť výber. Ja som dala dve vĺčatá vtedy aktívnym a hrajúcim hráčom a hrajú doteraz. Nehľadala som cudzích, leda že by si mala nejakého známeho, kto by chcel hrať. Veľa vecí sa tu ľudia snažia zneužívať, kedysi na Silmarione síce v niečom bola voľnosť, no keď sa povedalo dosť tomu a tomu proste bolo, niečo sa uťalo zo dňa na deň.

souhlasím s Morfem, je to demotivující krok pro rodiče. Třeba mě se takto uzavřely dveře k Artovi...definitivně.

Tak většinou se k článkům nevyjadřuji, ale k tomuto se vyjádřím - za mě absolutní nesouhlas s tím, že se nesmí za odrostlá vlčata hledat hráči. Co je to za výmysl? Jak jako mohu vědět, že se prostě vlčete hráč vzdá nebo nevzdá? To předem nikdo neví a já za to, samozřejmě nemůžu, že vlče ztratilo hráče a chci, aby hráče mělo, aby aktivní bylo... Kdysi jsem dala vlče hráčce, která tu hrála a stále hraje (dlouhodobě už od SIlmarionu) a myslela jsem si o ní, že vlče bude mít napořád, no samozřejmě tomu tak nebylo a mě nezbylo nic jiného, než hledat nového hráče.

Tímto se akorát zamezí hra za rodinné příslušníky a nakonec vlci zbudou povětšinou sami (jak bez vlčat, tak bez sourozenců - nakonec často tu byli vlci, kteří se vzdali a pak měli nového hráče)... což mi přijde jako velká škoda. Další mínus na Gallirei, přijde mi to opravdu hodně smutné. Dotyčný přece nemůže za to, že hráč, který si bere vlka je s prominutím deb*l a nerozmyslí se pořádně, jestli drobka chce nebo nechce a jestli aktivní bude nebo nebude. Jak by k tomu měla přijít třeba taková Aranel, jejíž vlčata nebyla aktivní snad od narození... Jistě se snažila najít dobré hráče. Kdo se taky nesnaží, že... Nebo bychom přišli i o dobrou hráčku za Darkii, kdyby se nesměli hledat hráči za vlčata. Podle mě je to teda pěkná blbost... Chápu, že adminům to přidělává práci s inventářem a takovými věcmi, ale zase to není práce, která zabere celý den...

<< Mahtae

Haru pokývala hlavou. “Ano. Zrovna třeba Litai mi vždy přišla jako taková tajnůstkářka. Asi spolu nemáme dobrý vztah,“ sklonila pohled k zemi. “Myslím tím Litai a já, myslím si, že mě moc nemusí. I tehdy potom, co jsem se omluvila, abych se nemusela užírat, tak jako první odběhla pryč,“ zavzpomínala. Potichu si povzdechla, kdyby šel vrátit čas, jistě by to udělala. Udělala by to proto, aby se vlčatům mohla více věnovat, vše by napravila a pak by neměla výčitky svědomí. Pohlédla na rudý kožíšek Sayapa. Jeho stav se také zlepšil, stejně jako Haruhin – nejspíše to bylo i díky tomu, že pomalu přicházelo jaro. Vzhlédla vzhůru k obloze, a ač svítalo a byl nový den, moc slunečních paprsků nebylo. Sluníčko totiž ještě nebylo tak silné, aby se prodralo skrz temné mraky, které zahalily celou oblohu. “Asi bude pršet, ještě že se už blížíme domů,“ zkonstatovala, následně se však zamyslela. Opravdu se blíží domů? No, musí, přišlo jí to tak. Znala přeci ten les, kterým právě procházeli, ne? Zavrtěla nad sebou hlavou. V poslední době už prostě nebyla tak fit a stáří na ní šlo znát. Kožich jí více prošedivěl, tělo ztratilo svalovinu a klouby bolely. Oči však stále měly ten energický nádech jako dřív a Haru si ponechávala elegantní pohyby a vlídnou tvář. Zrychlila, neboť za partnerem mírně zaostávala, a usmála se na něj, když se na ni ohlédl, aby ho ujistila, že je v pořádku. “Jak dlouho… Totiž kolik zim si myslíš, že už jsme spolu?“ zeptala se najednou a jak šla vedle něj, oblízla mu letmo ucho. “Přijde mi to jako věčnost,“ zasněně se usmála.

>> Ragar

<< Náhorní plošina

Haru se zazubila. “Každý vlk stárne, Sayape. I já, i ty, i děti.“ Na chvíli se odmlčela, pak však pokračovala. “Jak se jim asi daří? Už je to delší doba, co jsme se setkali, že?“ Napadlo ji. Byla to pravda, čas letěl rychlostí blesku a uplynula za tu dobu, co se viděli už celá dlouhá zima. “Až si odpočineme, můžeme zkusit aspoň jedno z nich najít. Taková Litai se tehdy hrozně rychle rozloučila, skoro jsem s ní nestihla promluvit,“ svěsila hlavu směrem k zemi. Třeba s tebou nechtěla mluvit, fialkový pohled zvedla zase před sebe a zaostřila. Tak tak se vyhnula větší díře, skoro jí do ní zahučela tlapka, to by mohlo dopadnout špatně na takové stařecké křehké kosti. Díru tedy přeskočila a hlasitě si oddechla. “Už ani zrak a pozornost mi neslouží jak dřív,“ zazubila se. To byla sice pravda, ale jinak si Haru vedla daleko lépe než dřív. Srst jí zhoustla a přestala tolik vypadávat, kloubům se díky oteplování a pravidelné stravě také dařilo lépe. Nabrala taky díky té zmiňované pravidelné stravě trošku na váze, avšak stařecké rysy a propadlé bříško už nejspíš nikdy nezmizí. Jinak to ale byla znovu ta krásná Haruhi, jakou svět znal.

>> Záp. Galtavar