Gallirea - Příspěvky uživatele

Zatímco Sayap povídal o magii ohně a o tom, že má rád teplo (tedy vlci s magií ohně obecně), pozorovala zataženou oblohu. Bylo deštivo. Gallireu navštívil klasický sychravý podzim. “Když máš rád teplo, určitě i sucho. Měli bychom se někam schovat,“ vstala ze svého polo lehu a oklepala se. Za tu dobu, co tu leželi, oběma značně promokla srst. Byla slepená a Haruhi cítila, jak divně páchne. Oblízla si čenich a fialkovýma něžnýma očkama Sayapa vybídla, aby ji vedl. “Určitě znáš nějakou příjemnou jeskyni, ne? Já si bohužel žádnou poblíž nepamatuji, ale třeba si díky tomu rozvzpomenu!“ mrskla radostně ocasem ze strany na stranu.
Během toho, co mířili k nějakému úkrytu, povídal Sayap o jejich minulosti. Har to všechno poslouchala, u toho koukala upřeně do země kousek před sebe a křehkými tlapkami dělala krátké rozechvělé kroky. Jak na sobě neměla moc tuku, rychle promrzla a potom se jí hůř pohybovalo. “A proč jsem byla nešťastná?“ vzhlédla na něj, ale po krátkém okamžiku pohled zase sklopila. Uši i ocas měla v neutrální poloze. “A co jsi dělal v tu dobu, kdy jsme se od sebe odloučili? A kde jsme na sebe zase narazili? Čím jsem se ti tak zalíbila? Byla jsem pěkná?“ začala zase vyzvídat. Zajímalo ji všechno, proto na něj chrlila otázku za otázku. V očích jí zajiskřilo. Bylo na ní poznat, že je daleko šťastnější, spokojenější a veselejší než dřív. Možná jí ta ztráta paměti, ta nebezpečná nehoda v horách, nakonec prospěla. Nemusela si s ničím dělat starosti, neuvědomovala si bývalé ony výčitky, že se chovala zle ke svým dětem (alespoň ve svých vlastních očích to tak viděla – zanedbávala je), a také nemusela strádat po svých sourozencích, kteří se jakoby vypařili ze světa. Prostě si žila to svoje. Navíc si pořádně ani neuvědomovala, kolik jí je let, takže to jí psychicky také pomáhalo. Koukala na něj, vrtěla špičkou ocasu a na tváři měla jemný úsměv (sice skoro neznatelný, ale byl tam). “A takže v Borůvkové se nám líbilo, jo? Tak můžeme se zkusit podívat do různých smeček a vybereme si, určitě narazíme na vícero. Mě by se líbila nějaká…“ na chvíli ztichla a zamyslela se. “V lese. Poklidné romantické místečko v lese,“ dodala se zazubením. “A co ta smečka v horách? Hádám, že už jsme pryč poměrně dlouho. Musíme se tam vrátit a oznámit svůj odchod a nebo se tam vracet už vůbec nebudeme? Co myslíš, jak to chodí? Co bychom měli udělat?“ nechtěla se zachovat vůči smečce v horách a Falionovi neslušně. Jenže když si to vzala tak kolem a kolem, opravdu dlouho se tam neukázali. Co tedy teď? Během rozhovoru samozřejmě pořád pokračovali v cestě. Mířili k nějakému lesu.

>> Východní úkryt (přes Neprobádaný les)

<< ZG

Sluníčko, které bylo vysoko na obloze, krásně svítilo. Haruhi vždycky měla lepší náladu a cítila se líp, když bylo teplo a sluneční paprsky jí prohřívaly kožíšek. Neměla moc ráda zimu. Podzim ještě snesla, protože všude byly barevné stromy, ale zima, při té psychicky trpěla.
Pohlédla na dceru, která jim oznámila, že se mírně vzdálí. S úsměvem souhlasně přikývla a mrskla do toho ocasem. “Jistě,“ hlesla tiše. Pak ji sledovala s jiskřičkou v očích, jak odchází za nějakým vlkem. Vlk to byl pěkný, ale celý jakýsi…zjizvený. Asi pěkný kvítko, na toho pozor, přivřela nedůvěřivě oči, nicméně pak už dceru nechala na pokoji a začala se věnovat Sayapovi. Když mluvil o Falionovi a smečce, ona si prohlížela jeho kožich. Nepochybně je Litai jeho dcera! Ale co já? Kromě té magie na ní nevidím nic ze mě, znovu začala pochybovačně uvažovat. Musí ale každé vlče mít barvu kožichu po obou rodičích? zahleděla se Sayapovi do očí a tiše vzdychla. Nakonec usoudila, že přemýšlí o blbostech a měla by toho nechat. Přece jen, už žila několik hodně zim, jak Sayap tvrdil, tak by bylo dost zvláštní, kdyby tu neměla ani jedno dítě. Jen by ji zajímalo, kde asi tak bloudí ti ostatní? “Máš asi pravdu, přesídlíme. Hory nejsou ideální prostředí, navíc je tam pořád zima a sníh, mě se víc líbí sluníčko. Máš rád sluníčko? Teplo…“ pronesla a vydala se pomalu blíž k jezeru, dál od jejich společné dcery.
U jezera se spokojeně, avšak velmi těžce svalila na bok a položila si i hlavu. “Uff,“ byla unavená. Vyčerpaná. Přece jen její staré tělo už regenerovalo o dost pomaleji. Cítila se tu však skvěle, i z toho důvodu si lehla právě sem. Sluníčko hřálo, voda vydávala příjemné uklidňující zvuky a ptáčci v okolí vesele štěbetali. “Půjdu tam, kam půjdeš ty. Můžeme ji vyzkoušet, ale možná bych nejdřív… Asi bychom to nejdřív měli říct Falionovi. A potom… Potom mě taky napadlo, jestli není někdo, kdo by mi mohl říct, kde jsou moje dvě zbývající vlčata?“ mluvila polohlasem, nikam nespěchala, nijak se nerozrušovala. “A jaké na ni máš vzpomínky? Povíš mi o ní něco? Jak vypadá? Byla jsem tam s tebou?“ začala pak po krátké odmlce vyzvídat. Nakonec se opřela o loket, nadzvedla horní část těla a s našpicovanýma ušima rudého vlka pozorovala. I když měla šediny, vypadala pořád skvěle. “Povídej mi něco, Sayape,“ vybídla ho miloučkým hlasem a zabouchala svým ocasem, který na sobě měl ještě pořád pěknou hustou srst (vždy měla boží ocas!), do země, aby mu dala najevo svůj velký zájem. Ušiska měla našpicovaná dopředu a v očích zvědavý pohled.
Když k nim pak přišla dcera rozloučit se a oznámit, že odchází, věnovala jí úsměv. “Neboj se o nás, Litai,“ hlesla a opětovala jí svojí hlavou a nadzvednutou částí těla objetí. Příjemně ji zahřálo na srdci, když se dcery dotkla. Měla z ní zvláštní, ale velmi dobrý pocit. Vlastně, když se nad tím zamyslela, dělalo jí dobře být v její přítomnost. Moje dcera, přivřela spokojeně oči. “Užívej si, hlavně buď opatrná a… A zase se uvidíme!“ začala mluvit klidně a rozvážně, ale pak, jak se Litai vzdalovala, na ni to „zase se uvidíme,“ se škubnutím celého těla vyhrkla tak nahlas, aby to ani omylem nepřeslechla. Sledovala její vzdalující se záda, a pak s povzdechem přenesla pohled zase na Sayapa. “A jsme tu sami,“ pronesla, zastříhala oušky a jemně se pousmála.

Mohu víkend 29. a 30. srpna

Víkendy :)

Já rozhodně hlasuji pro Brno

<< Ageron

Péče její dcery byla milá. “Samozřejmě,“ souhlasila Haruhi a koutky tlamy se pousmála. Během její opatrné a značně nepevné chůze po rozlehlé louce se ohlédla na Sayapa, který jí navrhl, že se mohou poohlédnout po jiné smečce. Zastavila svůj krok, zastříhala oušky a zabodla pohled do země. “No,“ začala pomalu, stále rozmýšlejíc se, co vlastně přesně chce říci. “Asi ano, Sayape. Chtěla bych… Chtěla bych se poohlédnout po jiném domově.“ pronesla poslední větu pevně a zvedla svůj pohled od země přímo do jeho očí. “Myslím, že se mi v těch horách nelíbí. Mrzí mě ale, že tím pravděpodobně zraníme toho Alfu,“ vzdychla ztrápeně, mrskla ocasem a zase se rozešla. Chvíli na to dokonce i Litai odsouhlasila, že je dobrý nápad mít smečku někde více na jihu. “Máte pravdu, bude lepší, když přesídlíme,“ pokývala hlavou. “Jak se vrátíme do hor, měli bychom mu to oznámit a odejít,“ chtěla tu záležitost řešit hned. Nechtěla, aby tento „nápad“ upadl v zapomnění a už se pak neřešil. To by zůstali v horách navždy a to Har nechtěla. Přesídlení se jí však zalíbilo natolik, že jí vytvořilo úsměv na tváři a ještě lepší náladu. “Kam bychom se nejdřív mohli podívat? Do jaké smečky? Co myslíte?“ s úsměvem se obou dvou zeptala na jejich názor.
Začínalo se pomalu stmívat. Sluníčko zapadalo, na obloze byla mračna a jemně poprchalo. V dálce už však bylo vidět ono jezero, ke kterému měli namířeno, takže se Haruhi nijak neobávala, že by to do noci nestihli. “Já vím, drahá,“ pronesla chápavě a vrhla po ní láskyplný, avšak smutný pohled. I ona si pamatovala na to, jaké to byly trable, najít dobrého partnera. Ale nakonec ho našla. Po očku se ohlédla na Sayapa, a na srdci ji mírně zahřálo. “Neboj se, zlato. Ten pravý přijde v tu pravou dobu sám od sebe. Věř tomu. Jsi překrásná vlčice s ještě překrásnějším charakterem.“ Začala ji ujišťovat a chlácholit tak, jak to obvykle maminky dělávaly. Ona vyslovená věta zakončená spojením „překrásnějším charakterem“ z jejích úst mohla znít poněkud vtipně, když po výpadku paměti vlastně svoji dceru neznala. Ona však vnitřně cítila, že její dcera je prostě dokonalá, takže to řekla i nahlas. "Že, Sayape?" vybídla ho, aby ji v jejích slovech utvrdil a dodal Litai odvahu na další seznamování.

>> VVJ

Har si vyslechla informace o těch dvou všemocných, za kterými by mohla zajít a zjistit sama o sobě více informací. “Aha, takže Narrské kopce. Mmm,“ pronesla tiše. Zarejdila očima po okolí, když se společně vydali na cestu k jezeru, a pak pohled vrátila zase zpátky na Litai. “Když je to blízko tvojí smečce, mohla bys mi ji někdy, až mi bude lépe a budu mít víc sil na delší cestu, ukázat. Seznámit s nějakými členy a tak dál, abych taky vůbec věděla, kde, jak a s kým žiješ. Abych měla informace o svojí dcerce,“ usmála se na ni a přiložila jemně své líčko na její. “Chtěla bych tě navštěvovat často,“ dodala. Cítila to tak. Cítila v sobě prostě tu touhu být dceři na blízku a vše o ní vědět. Možná, že to bylo tím, že v minulosti to tak nedělala? To si ale samozřejmě nepamatovala. Nevěděla, že nebyla úplně tou nejlepší matkou pod sluncem, ale i tak získala novou možnost napravit to, co tehdy pokazila. Nejspíš při ní stáli všichni svatí.
Čím blíž byli rozlehlé pláni, na kterou mířili, tím víc skrze stromy proklouzávaly sluneční paprsky, které Haru příjemně hřály do zad. “Sluníčko. To je tak krásný. Tam v horách je pořád tak nějak divně zataženo. Vlastně ani nerozumím, proč jsme si tehdy vybrali zrovna tohle místo. Najednou se mi tam nějak nelíbí,“ zlehka se zamračila, přičemž se ohlédla po Sayapovi, jestli je vůbec následuje. Nějak se loudal kdesi vzadu za nimi, asi se mu špatně šlo. Na okamžik se Haruhi zasekla, že na něj počká, ale pak se znovu rozešla. “Říkala sem si, že bychom na něj měli počkat, ale na druhou stranu nám možná jen chce nechat trošku soukromí. No, rozumíš, abychom si promluvily jako vlčice jen samy mezi sebou,“ usoudila nakonec. Když Litai tak vyhýbavě odpověděla, Haruhi se zasmála. “No co, jako matka přece musím vědět, jací vlci se kolem tebe shromažďují. Co když to bude nějakej chuligán nebo zloun? Co pak, no? To ne, to já bych mu dala! Ty musíš Litai mít silného a sebevědomého samce, který tě bude ochraňovat až do konce tvého života!“ Energicky se rozpovídala, zatímco horlivě máchala ocasem ze strany na stranu. “Jako to dělal tvůj táta…“ na chvíli se ale při této větě zasekla, zamyslela se, a pak ji dokončila. “Aspoň myslím, že to tak dělal,“ nevinně se pousmála a přehopsla velmi lehce a opatrně jakýsi velký kořen, který jí stál v cestě. “A když se oba pak neukázali, tak je to dobře. To rozhodně nebyli ti vhodní partneři pro život.“ Rozsekla to. “Litai,“ oslovila pak rázně dceru, přičemž se zastavila a koukla jí pevným pohledem přímo do očí. “Pamatuj si, holčičko, že nikdy nesmíš běhat za těmi vlky, kteří před tebou utíkají! Musíš se zastavit a počkat, ti praví přijdou za tebou. Ano?“ kladla jí na srdce, aby se nikdy nijak neponižovala před samci, ti za to totiž nestojí. Ano, Haruhi sice ztratila paměť, ale tímto si byla naprosto jistá. Tohle prostě věděla. Nakonec se pousmála, oblízla dceři láskyplně čenich a rozešla se dál. Už viděla, jak za stromy vykukuje zelená rozlehlá louka. “Jistě, rovnou k jezeru, ano,“ souhlasila.

>> Za Litai na Galtavar

<< Ragar

Jemně se pousmála, když Litai pronesla tu větu, že jí moc chyběla. Tak krásně se to poslouchalo. Opravdu moc! Zahřálo ji to u srdíčka, měla z toho totiž dojem, že má milující rodinu. Sice ji nyní neznala, ale když uslyšela tuhle větu, napovědělo jí to, že ji dcera miluje. A že nejspíš byla... Dobrou matkou? Byla jsem dobrá matka? Podívala se v rychlosti na Litai, a pak převedla zrak zase před sebe. Scházeli teď z trošku prudšího kopečka, to musela Haruhi dávat opravdu pozor. Byla z toho nervózní a celá zatuhlá. Šli pomaličku, Haruhi skoro cupitala. Posunovala tlapičky opravdu sotva o pár centimetrů před sebe, tolik se bála, že upadne. Chatrné stařecké svaly na nohou se jí celé třásly, ale ona prostě chtěla jít dál a trošku to tu poznat.
Poté, co sešli kopeček a už byli víceméně pod smečkovou horou mimo sníh a na rovince, Haruhi se značně ulevilo. Hlasitě vydechla a tím se i více uvolnila. “Tak jsme to zvládli,“ ohlédla se na Sayapa, který šel za nimi. Chtěla se ujistit, že je v pořádku. Jakmile je došel, usmála se na něj. “V pořádku?“ sjela ho celého pohledem. Když on se o ni staral v jeskyni, ona se o něj musela starat teď, ne? “Opravdu? Prima, alespoň se uvidím. Ani nevím, jak vypadá můj odznak,“ koukla na dceru a pak se zase vydala na cestu. Líbilo se jí, jak jí Litai všechno vypráví. Odpověděla snad na každičkou otázku, kterou jí Haruhi položila. Jaká to hodná dcera. Slušně vychovaná, napadlo ji. Sama pro sebe se pousmála a sklonila během své pomalé, nyní už však jisté chůze, hlavu. Pak se ale úplně zastavila a zamyslela se. Mlčky tedy hleděla do jednoho místa. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Většina se týkala právě jejích dětí. Třeba jsem opravdu vychovala svoje děti správně. Čemu všemu jsme je asi naučili se Sayapem a co všechno je naučil život mimo domov? Potkám někdy ty ostatní dva? Tolik ji mrzel fakt, že je nezná. Že si nepamatuje, jak vypadají. Jakou barvu mají jejich kožíšky, jaký tón mají jejich hlasy a jakou barvu jejich oči. Vzhlédla na Litai, smutně se usmála a dala se znovu do pohybu. Tiše poslouchala, co jí Litai povídá a u toho pokyvovala hlavou. Když načala Života a Smrt, už se Haruhi nadechovala, že jí připomene, že je ale nezná, jenže její dcera nebyla žádný hlupák. Sama bábinka se tedy znovu přesvědčila o tom, jak je její Litai bystrá a chytrá a sama si to uvědomila. Vysvětlila jí tedy, o koho se jedná, a Haruhi si tak mohla spojit veškeré souvislosti. “Aha, rozumím. A kde se Život a Smrt nacházejí? Ve kterých místech?“ naklonila zlehka hlavinku do strany, pak na druhou, a nakonec ji nechala rovně. Když o nich Litai mluvila, měla Haruhi pocit, že nějakou Smrt... No jakoby se jí nějaká Smrt vybavovala. Rychle se jí mihla pamětí, ale zase rychle zmizela. Párkrát zamrkala, zakroutila nad tím hlavou a povzdechla si. “A jak vypadají?“ dodala.
Všichni tři pak překročili hranice Ageronského lesa. Jak se od dcery dozvěděla, byl tu kouzelný zářivý mech. Měli štěstí, právě byla noc, takže ho Haruhi mohla i spatřit. A opravdu. Byl tu. “No teda,“ hlesla okouzleně a krátkými krůčky se přiblížila k jednomu z mechů, aby si k němu mohla přičichnout. Zářil. Bylo to opravdu nádherné. Rozhlédla se kolem sebe, bylo to tu neuvěřitelné. Tohle snad nikdy neviděla, tedy aspoň si to nevybavovala. Ohlédla se na Sayapa a nadšeně, skoro až zasněně, pronesla: “Podívej, Sayape! Že je to krása? Moc se mi to líbí,“ ucouvla o pár kroků vzad zase pryč od mechu, aby stanula po jeho boku, a něžně se o něj opřela. Udělala to proto, že pocítila touhu se ho dotknout. Stejně jako před chvílí chtěla přiložit čumáček na Litai. A teď se ho dotýkala. Usmála se a po očku se podívala na jeho čenich, který se pohyboval v rytmu jeho dýchání. A tak tady všichni tři v té černé noční tmě stáli a hleděli na zářící mech. Haruhi nic neříkala, tohle jí přišlo jako taková krásná romantická chvilka, nechtěla ji kazit. Už chybělo jen cvrkání cvrčků. Na ty ale bohužel byla ještě moc velká zima, obzvlášť tady poblíž Sněžných hor. Ticho ale pak přerušila její dcera. Haruhi se na ni podívala a zavrtěla hlavou. “Ne, vlastně je mi dobře, děkuji ti, drahá. Myslím, že mi ta procházka opravdu prospěla, cítím se lépe. Potřebovala jsem se asi projít a pořádně to rozchodit. Vezmeš nás k tomu jezeru? Jsem zvědavá,“ párkrát zavrtěla ocasem a už byla připravena ji znovu následovat. “Dělej věci, co tě dělají šťastnou,“ pronesla ještě ohledně toho, že je ve své smečce šťastná. Pak se však zarazila. “Byli jsme i my šťastní, Sayape?“ zeptala se ho. Uvědomila si totiž, že to vlastně vůbec neví! Ach jo, kdykoliv si něco takového uvědomila, vždy ji to zamrzelo. “Tipuji ale, že když jsme spolu prožili takovou řádku zim, určitě jsme spolu byli šťastní. Že?“ usmála se a vydala se za Litai. Když předešla Sayapa, přes svá záda se na něj ohlédla mírně laškovným pohledem a poškádlila ho na bradě špičkou svého ocásku. Tohle už neudělala tak dlouho. Takovou dobu. Kéž by věděla, jak ho vlastně poslední roky zanedbávala. “No, Litai, ty máš nějakou lásku?“ zeptala se jí tiše, když zase stanula po jejím boku. Sayapa nechala za sebou.

Ten pocit. Co to bylo? Projelo to jejím tělem jako blesk a zasáhlo ji to přímo do srdce. Udělej to ještě jednou, prosím. Chci to cítit znovu, zavřela oči a stařecký dech se jí roztřásl, i když to bylo jen sotva slyšitelné. Ten blesk, který zapříčinila její přenádherná dcera Litai, jakoby probral její mrtvé a z dávné bolesti (o které sama už teď netušila) rozlomené srdce zpět k životu. V celém těle ji zahřálo a zalil ji jakýsi slastný, avšak jí už zcela neznámý pocit. Takové hřejivé, pousmála se, oči otevřela a párkrát zamrkala, aby zaostřila zrak. Litai. Krásné jméno pro krásnou vlčici, zahleděla se jí do očí. Byly tak něžné, a přitom plné sil. Tak citlivé a přitom plné odhodlání. Prostě dokonalé. Litai, pořád dokola jí v hlavě zněla ta stejná myšlenka – její jméno. Když sjela z jejích očí na její tlamičku, zjistila, že má vlastně takový roztomilý čeníšek. Bez delšího přemýšlení k ní natáhla svůj krk. Cítila totiž takové obrovské nutkání se jí znovu dotknout a znovu zažít ten pocit. Ještě kousek, stále postupovala s hlavou směrem k ní. Pomalinku se přibližovala, a přenášela tak svoji váhu nad přední tlapy, které se jí pod tíhou jejího těla celé roztřásly. Pak se to ale stalo. Dotkla se svým čenichem toho jejího, a setrvala tak několik sekund (jí to ale připadalo jako věčnost). Její tělo jakoby zamrzlo. Hleděla jí z té blízky do očí, dech i tep se jí zrychlily a znovu tak mohla cítit ten zvláštní pocit, který cítila předtím, když se jí Litai dotkla. Pomalu se pak odtáhla a stále na ni nevěřícně zírala. Nádhera. Takže tohle je ten pocit být matkou? Zrak přesunula na Sayapa a pak znovu na dceru. “ Chtěla bych někde najít potok. Nějaký průzračný a pomalu tekoucí, abych se mohla vidět. Nevím, jak vypadám,“ vznesla tiše svoji žádost na konto toho, že má na hlavě fialový odznak. “Sayape,“ oslovila ho a znovu se na něj podívala. “Líbím se ti stejně, jako jsem se ti líbila dřív? Líbí se ti i můj odznak? Jak vypadá?“ zeptala se ho. Když na něj tak koukala, uvědomila si, že má vlastně v očích přesně ten stejný pohled, jaký má Litai. Koukla tedy znovu na ni, a pak zpět na něj. Nepochybně. Prostě je to jeho dcera, to je jasné. A je i moje. Takže... Mám takovou krásnou dceru, vyjely jí koutky nahoru a celá se zatřásla. Pociťovala radost. Chtěla poznat i ty dva další. Podle popisu to vypadalo, že museli být stejně krásní, jako je tahle princezna, co stojí před ní. “Art a Inaya. Krásné,“ pokývala hlavou. “Vymysleli jsme ta jména společně, nebo nějaké napadlo přímo tebe a jiné zase mě?“ aniž by uhnula pohledem z Litai, znovu se ptala svého druha. Pořád dokola pokládala tak divné otázky, že by z toho jeden pošel. Ale když ona to všechno chtěla vědět. Jí to nepřipadalo divné. Prostě si to jen... Nepamatovala.
Pomalu se zvedla ze sedu na nohy a tiše vzdychla. “Tak pojďme,“ přikývla hlavou, a když jí Litai nabídla své tělo, opřela se o něj. Zatím ale pouze zlehka, jen tak, aby se neřeklo, že je neslušná a takové galantní nabídky nevyužívá. Věděla ale, že tu pomoc bude potřebovat později, až ujdou větší kus a bude náročnější terén. “Ty nevíš, jestli tvůj táta ovládá magii země?“ zeptala se jí udiveně, když už se vydali společně na cestu. To jí připadalo trochu zvláštní, ale přisuzovala to tedy tomu, že se vzájemně dlouhou dobu neviděli. “No, já taky vlastně nevím, jaké magie ovládám,“ došlo jí. “Takže mám určitě magii iluzí. Jak mám ale zjistit ty ostatní? Jestli teda nějaké mám,“ pohledem neuhnula ze země. Musela se totiž pečlivě koukat pod nohy, aby nestoupla na nějaký kamínek nebo výmolek, to by jí totiž mohlo pokazit celou tuhle naplánovanou procházku, kdyby upadla. Jistě by se totiž jen těžko znovu zvedala. Opatrně tedy našlapovala a soustředila se na cestu. “Jak že se to tady jmenuje? Ten les? A ta smečka?“ byla to otázka mířená tedy spíše na jejího partnera. “A ty, Litai? Odkud jsi přišla? Kde máš domov? Proč tu vlastně nežiješ s námi?“ napadlo ji, krátce na ni pohlédla, ale pak se zase věnovala cestě. Protože se rozpouštěl sníh, vše bylo kluzké a pro ni tak dvojnásobně nebezpečné. “Dobře, zastavíme,“ odsouhlasila tak její návrh a spokojeně se pousmála. Hezky o ni pečovali. Oba dva. Bylo to příjemné a milé. Vážila si toho. A hodně!

>> Ageron

“Už šes-s-stou-u zim-mu?“ vylovila ze sebe potichoučku skrze táhlé a silné vzlyky. Vzhlédla zaslzenýma očima na Litai a hleděla na ni. Mlčela, pouze vzlykala. Nevěděla totiž, co by měla říct. Hlavou se jí pořád jen honilo dokolečka něco na styl, že to není pravda, že se tohle nestalo, a tak dál. Navíc když už Litai žila šest zim, kolik pak mohlo být jí samotné? Určitě neměla vlčata dříve, než ve třech letech, to by přece nemohla. Takže, když si to tak sečetla, určitě jí bylo aspoň 9 let! To je ale spíš tak střední věk. Nejsem ještě úplná stařena, hm? snažila se povzbudit samu sebe v mysli. Moc to ale nešlo, protože samozřejmě nevěděla, čemu a komu má věřit. Tím pádem nevěřila ani svým domněnkám a myšlenkám. Prostě jsi vše zapomněla, nemůžeš tady jen tak něco odhadovat a spekulovat o něčem, když nic nevíš! Už se prober, Haruhi! Musíš si všechno zjistit od začátku, chápeš to?! Byla na sebe naštvaná. Jakoby její srdce odmítalo ten fakt, že na vše zapomněla. Nechtělo se jí vše učit znovu. Jasně, věděla mozkem, že jinou možnost nemá a vlastně se jí to i líbilo, poznávat znovu svět a samu sebe. Ale na druhou stranu z toho byla prostě špatná.
Když se uklidnila a přestala plakat, lehce se pousmála na oba dva. Ještě jednou očima přejela jejich kožichy. Nad tímhle ani nemusíš přemýšlet, je to jeho jasná dcera! Ujistila se v mysli. Samozřejmě pak tu stále byla ta otázka, jestli je to i její dcera. Nebyl pochyb, že by to nebyla jeho dcera (dle kožíšku), ale co tedy měla společného s ní? Litai sice teď řekla, že má magii iluzí po ní, ale to jí i tak nestačilo. Počkat! Na jejím kožíšku si všimla i šedých částí srsti. Předtím jakoby jí to uniklo, viděla jen hnědou, bílou a červenou. Když se teď ale zahleděla precizněji, všimla si i té šedé barvy. Hlasitě si povzdechla a usmála se ještě víc, než se usmála předtím. “Přece jen budeš moje,“ pronesla. Z toho tónu ale bylo znát, že tomu sama částečně pořád nevěří. Bude ale muset, přesně jak jí oba teď tvrdili. “Máš po mně magii iluzí, a máš i šedý kožíšek tak, jako mám já. Teď jsem si toho všimla,“ ukázala tlapkou na část šedin v Litainém kožichu. “A já? Mám šedý kožich úplně všude? Vidím si jen na tlapy, hrudník a na ocas... Taky na zadní stehna, samozřejmě. Ale co hřbet? Tam jsem taky šedá?“ snažila se zjistit, jak vlastně vypadá. “A magie iluzí, jsi s ní spokojená, Litai? Líbí se ti? Jo a jakou magii má Sayap?“ otočila hlavu na svého „druhá“, jak se on sám nazýval, a zvědavě na něj koukala. “Jakou máš magii? Máš červené oči, takže to bude... Asi... Oheň?“ po chvíli přemýšlení ze sebe vylovila odpověď dřív, než on. Jen se na něj zazubila a zlehka zavrtěla ocasem. “Takže jeden oheň a dvoje iluze,“ pokývala hlavou. Z myšlenek nad magiemi ji vytrhla až Sayapova následná věta „počkej, až narazíme na ostatní“. Povytáhla obočí a naprázdno zamlaskala. “Ostatní? Takže...“ na chvíli se odmlčela. “Takže je nás víc? Kolik? A jak vypadají? A magie? A jak se jmenují? Kde žijí? Mají mě rádi? A tebe?“ spustila kanonádu otázek, co se jejích dětí týkalo. Nu což, má je poznat, ne? Nějak začít musela. Je to jejich matka, měla by přece o všem vědět! “Jinak ano, samozřejmě! Teda jako, ráda s vámi půjdu poznávat svět. Můžeme to zkusit i teď, ale ještě mi jde těžko chodit, myslím, že budeme muset jít pomaličku. Ale jistě mi pomůžete, že?“ usmála se na dvojičku vlků. Rodina. Mám teda rodinu, nejsem sama, nakonec ji tahle myšlenka zahřála u srdíčka. Sice částečně pořád v její hlavě zůstávala ta nedůvěra a zmatenost. Z té druhé strany ale byla moc ráda, že tyhle dva bude moci znovu poznat. Od začátku.

Když v dálce zahlédla konečně rudý kožich, který celou dobu vyhlížela a na který poctivě čekala, oddechla si. Měla dojem, že už tu sedí opravdu dlouho! Nechápala, co mu tak dlouho trvalo. Ale pak za tím rudým kožichem, který už nějakou chvíli znala, uviděla další, obdobně zbarvený. Chvíli na něj tak koukala, jak se přibližuje, a pak jí to docvaklo. Pootevřela tlamu a hlasitě vzdechla. No je to jasný! To normálně je úplně jasný! Ta podoba kožichů. Nikdo nemá tak červený kožich jako on, takže to bude určitě…jeho potomek! Z nějakýho minulýho vztahu nebo co! A teď se mi jde přiznat, že ji zplodil s jinou vlčicí, abych mu odpustila! Nojo! To je teda ale zpropadenej haj—haj— svoji myšlenku už nedokončila, protože Sayap s Litai dorazili někdy v polovině její myšlenky. U slova „hajzl“, které ve své hlavě nedokončila, ale celá zatuhla a mysl jí vypověděla funkci. Čuměla na Litai, pak mihla očima na Sayapa a zase na Litai. Naše dcera? Ne jen jeho?! Cože?! Zděšeně vykulila oči. “To…Te…Teda… Ty seš…Chci říct…Ty jsi…dospělá!“ vyhrkala ze sebe trhaným a částečně udušeným hlasem. Když tehdy v jeskyni zmínil, že mají vlčata, představovala si malé drobky, ale tohle byla dospělá dáma!
Har naprázdno polkla, tak nějak vůbec nevěděla, jak by se měla zachovat a co by měla říct. Postavila se a vlčici si svým kulhavým stařeckým krokem celou obešla. Zjistila, že vlčice má na břiše a bocích stejnou šedou barvu, jako má ona sama. “Hmm,“ zamumlala tichounce. Pak si sedla a zase čuměla. Nakonec se ale znovu postavila, vlčici zase obešla dokolečka a fascinovaně zavrtěla hlavou. “To jsem porodila něco tak…Nádhernýho?“ před slovem „nádhernýho“ se jí zlomil hlas. Kecla si zase zpátky na zadek a začala hlasitě oddechovat, jakoby právě ušla maraton. Tohle zjištění bylo tak šokující. Její dcera. Dospělá dcera. Má dceru. “Jak jste slečno…nebo teda vlastně… Jak jsi holčičko stará? Kolik zim jsi už zažila?“ zeptala se tichounce a sklonila pohled k zemi. Začala se cítit tak nějak divně. Opravdu nevěděla, jak by se měla nyní chovat. Dalo by se říct, že se až začala stydět. Tahle situace byla opravdu trapná. Vzhlédla na Litai, koukla jí do očí a pak koukla na Sayapovy oči. “Ona má jantarové oči, ne rudé jako máš ty. Jakou barvu očí mám já? Počkat, co mám vlastně za magii?“ došlo jí, že ani neví, jaké vládne magii. Ach jo, už to tu bylo zase! Cítila se znovu úplně v rozpacích a zmatená. “Já nevím…“ srdíčko se jí rozbušilo. Chtěla zmizet. Oči se jí zavalily slzami a ona sklonila hlavu, aby to bylo co nejméně vidět. “Nevím, jak se mám chovat a co říkat, nepamatuju si vás. Ani jednoho. Přijdete a říkáte, že jste moje rodina, ale… Jak vám mám… jak vám mám věřit?“ během této věty se ale rozvzlykala, takže už určitě oba mohli rozpoznat, že pláče. Pořád se ale koukala dolů na svoje tlapy a na zem dopadající slzy. Byla smutná. Moc smutná. Uvědomila si, že má vlčata, a přitom si je vůbec nepamatuje a nezná je. VLASTNÍ DĚTI! Jaká ostuda. Seš to ale ostuda!

<< Převis

Když se dopackala ven z jeskyně, čekalo ji překvapení – nádherný výhled na okolí. Tím, že byla smečka ta vysoko až na samém konci Ragarského pohoří, byl odsud nádherný pohled na okolí. Všude byl sice ještě sníh, protože byli v horách, že, to bylo logické. Ale jinak fakt paráda. Navíc když dohlédla kamsi daleko, tam už to vypadalo, že vykukuje zeleň. Jinak ale, když vzhlédla k obloze, tak ta byla zatažená a navíc i výrazně pokapávalo. Déšť asi jen tak neustane. Síla deště se střídala v různých intervalech. Někdy kapalo méně a někdy více.
Vydala se tedy dál. Našlapovala opatrně a koukala se pod nohy. Byla totiž celá rozklepaná a bylo jí jasné, že kdyby uklouzla, zláme si hnátu raz dva. A to určitě nechtěla. “Tak Sayape, kde vězíš?“ pronesla tichoučce, zastavila se v chůzi a rozhlédla se po okolí. Nikde ho neviděla, ale věřila mu, že se vrátí. No, vlastně jí nic jiného nezbývalo. Ještě kousek popošla někam dolů, kde bylo více soukromí, a posadila se jakousi zasněženou vymletou část skály. Ta byla hezky rovná a pod sněhem i hladká, takže ji nikde netlačila do zadku a dobře se na ní sedělo. A kupodivu ani nebyla kluzká. Navíc byla stále kousek od úkrytu a měla možnost se kdykoliv vrátit. Zhodnotila to tedy jako ideální místo na čekání.

Haruhi cítila zespod svého těla příjemné teplo. Jakoby ji někdo prohříval. Bohužel teď její mysl a celkově všechny smysly byly tak zpomalené, že vůbec nepochopila, že pod ní leží vlk. A ještě ke všemu vlk, kterého zná lépe, než kdokoliv jiný. Vlk, se kterým strávila celý svůj dlouhý život a kterého ještě před chvílí tak neskonale milovala. Teď vůbec nechápala, kdo nějaký Sayap je.
Pootevřela fialková očka a ztěžka zaostřila zrak. Zjistila, že se u ní shlukují nějací vlci. Co se děje? Proč tu jsou? Co se stalo? Oči zase zavřela. Nepamatovala si, že ji zavalila lavina, byla chudinka tak zmatená. Když s ní ale někdo pohnul, hlasitě vypískla a škubla přední pravou tlapkou. Lekla se. Bolest jí vystřelila od temene hlavy a vlekla se přes celá záda až do zadní nohy. Ostrá pichlavá bolest. “Ooooh, Au, Au! Bolí, opatrně! Bolí!“ vzdychala zuboženým tónem. Jazyk se jí však silně pletl (jakoby zapomněla mluvit), proto šlo těžce rozumět tomu, co vlastně říkala. Vlci si to mohli pouze domyslet. Tlamu při mluvení sotva otevírala. Ve své mysli mluvila jasně a zřetelně, navenek však opravdu drmolila pouze jakési tichoučké slabiky s dlouhými pauzami. Let směrem k úkrytu nezaregistrovala, neboť se jí znovu chtělo spát. Už jí nebyla zima, nýbrž příjemné teplo. Její mysl jakoby si s ní pohrávala – vůbec nebyla zde v realitě. Pobíhala kdesi na rozkvetlé louce s jakýmsi barevným vlkem (Sayapem), kterého vůbec neznala. Nevybavovala si, o koho mohlo jít. Dvojička v její zmatené, již omdlené mysli byla ale moc šťastná a očividně i zamilovaná. Haruhi ve svých představách byla zase plná sil, energie a mladinká. Očka jí zářila nadšením tak, jako zářila kdysi. Sayap byl hezky svalnatý, atletický a měl nádhernou huňatou srst. A ty překrásné oči, do kterých se Haruhi vlastně tehdy u Velkého Vlčího jezera zamilovala, tak ty měl i v jejím „snu“. Jen si za boha nemohla vybavit, co je to vlastně za vlka? Copak opravdu všechno zapomněla? Naštěstí se tím nijak nestresovala, protože to vlastně vůbec nechápala. Nerozuměla momentální situaci a netušila, že se s ní děje něco nedobrého. Nebyla neklidná, cítila se prostě dobře.

>> úkryt

// nemam ted moc co psat, takze nez na me vyjde dalsi rada, umoznuji manipulaci s Haruhi komukoliv ze smecky, kdo ji chce pomoci

// ahoj, nevim, kdo hraje s Har a Sayapem, ale dnes snad bude reagovat :) tak strpeni.