Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nyuu! :3 zítra miminka :3 :D

Začala jsem se smát, když Sayap pověděl s tím jeho výrazem, že jich čekám snad stovku. “Ty seš trdlo, to ne, neboj, to bych ti neudělala.“ Ujistila jsem ho se stálým úsměvem na tváři. “Snad budou aspoň tři.“ Doplnila jsem potom ještě tišeji. Sklopila jsem pohled k zemi, odlehčila jsem si levou tlapku a drápky jsem začala lehoučce čárat cosi do hlíny, na které jsme stáli. Jsem zvědavá, jaké to asi bude? Docela se obávám porodu… U přemýšlení jsem položila tlapku zpět na zem a vzhlédla jsem. Všechny přítomné jsem přejela pohledem a ve chvíli, kdy Sayap řekl, že je tu spokojen, tak jsem začala horlivě přikyvovat. “Ano, Ano!“ Přitakala jsem nadšeným tónem a oblízla jsem si čumák ze strany na stranu.
Když potom Naomi řekla ty věci o partnerce Storma, tak jsem obdivně přikývla. “Přívěšek na krku? Zbožňuju přívěšky. Tak krásně se lesknou a působí majestátně, hmm.“ Šeptala jsem. Oba dva mohli vypozorovat, jak mi nadšením a radostí září oči. Já měla totiž doopravdy radost a hrozně dobrý pocit, že jsme našli smečku a že chlupaté koule budou v bezpečí. Sayap měl pravdu, smečka je pro vlčata lepší nápad. Když potom Naomi řekla, že by jí bylo ctí mi pomáhat, pootevřela jsem pusu. Znělo to moc krásně, přikývla jsem, usmála jsem se na ni a následně jsem vycenila zoubky. “Dobře! Bude to zábava.“ Odsouhlasila jsem, koukla na Sayapa a přiblížila jsem se k němu.
To se ale už ozval Storm, že je to sestra Hotaru a k tomu bývalá Beta. Obdivně jsem přikývla, ale proč to řekl takovým tónem? Je divnej, Naomi je lepší. Tady ten je v jednom kuse takovej…Nabručenej. Pomyslela jsem si, přejela jsem ho pohledem a kecla jsem si na zadek. “Taky ti přijde nabručenej?“ Pošeptala jsem tichoučce Syapovi do ucha právě ve chvíli, kdy Naomi a Storm probírali úkryt. Ale je moc brzo na to, abych dělala závěry, třeba takovej vůbec není. Třeba bude fajn, stačí ho jen poznat. Řekla jsem si v mysli optimisticky, ale vždyť to byla pravda. Viděla jsem ho chvíli a už jsem o něm soudila jen špatné věci. Na ta vlčata jsem přikývla. “Naomi se nabídla, Naomi pomůže.“ Vyplázla jsem hravě jazyk a mrkla na Nao. Byla opravdu příjemná, padla mi do oka. I když zpočátku vypadala arogantně, jak tak přišla a vrčela na nás, ale teď...Je to prima vlčice.
Au! Jéžiš, nějak mě…Bolí břicho! Vykřikla jsem zoufalým tónem v hlavě. Zacvakala jsem si zubisky u břicha a svalila jsem se na zem. “To je hrozný, oni asi něco vyvádějí.“ Zasmála jsem se a zůstala jsem ležet. Tak se uklidněte, prcci! Ještě nejste na světě a už mi ubližujete! Tohle jste si vybrali a potom nebude žádné tahání za moje uši, jen za Sayapovi! Promlouvala jsem vážným, avšak velmi mateřským tónem k vlčatům. Byla jsem si jistá, že mi rozumí, ale já to samozřejmě myslela ze srandy. Ani nebyli na světě a já už je tolik milovala…

// Omlouvám se za předběhnutí, mám psavku :D

Když jsem tak kráčelo, uslyšela jsem zavytí. Znělo to, jako kdyby někomu něco dávala vědět, že by druhá Alfa? Hmm. Pomyslela jsem si zvědavě, zastříhala jsem ušima a zastavila jsem se. “Naomi, to bude druhá Alfa, viď? Jak vypadá? Jakou má barvu kožíšku, jak se jmenuje. Je hodná?“ Vyzvídala jsem přátelským tónem a po celou dobu jsem se usmívala. Potom jsem se znovu vydala na cestu, i když se mi šlo čím dál tím hůř, opravdu jsem měla pocit, jako by se mi to bříško zase o něco zvětšilo. Uff, je to tak nepříjemné. Březost má být příjemná záležitost, ne? Tohle rozhodně příjemné není! Cítím se jako nějaká…Kulička! Smutně jsem zapískala a očima jsem zatěkala po okolí. Hlasitěji jsem dýchala a rozhodně jsem se nehýbala nějakým rychlým tempem. “Sayape, nemáš taky pocit…Že se mi to bříško zvětšilo?“ Pošeptala jsem polohlasně a zklapla jsem, když Naomi začala vyprávět.
“Borůvky, jahody, zní to zábavně. Vlčata to tu budou milovat.“ Řekla jsem zasněně a spokojeně jsem zavrněla. Měla jsem opravdu radost, že vlčata porodím v tomto lese, vypadalo to tu krásně. Fialovýma očima jsem koukala, jak si Naomi utrhla borůvky. Zastavila jsem se a ke keři jsem si přičichla. “Jaké to je, jak to chutná?“ Zeptala jsem se Naomi, ale zatím jsem ty borůvky zkoušet nechtěla. Opravdu, třeba bych se zhnusila a pak to nikdy nejedla. Momentálně mi totiž nebylo 2x do zpěvu.
Když mluvila o zvěři, znovu jsem se zastavila a vydechla jsem. Rozhlédla jsem se okolo a můj pohled zakotvil na Stormovi. Potom jsem ale koukla na Sayapa a z něj rovnou na Naomi. “Veverky? Ty jsou hrozně krásný a roztomilý, lovit je, to by mi utrhlo srdíčko, chňuu.“ Zapištěla jsem tichoučce a přitulila jsem se vyděšeně k Sayapovi. Následně jsem se ale zasmála a vyrazila jsem dál na cestu a zaposlouchala jsem se do historie této smečky. “Hotaru?“ Vyhrkla jsem a tím jí i skočila do řeči, následně jsem však sklopila uši a omluvně na ni koukla. “Promiň, jen ji znám, máš sestru Stellu, že?“ Pípla jsem ještě, ale potom jsem ji to nechala doříct, nebylo přece slušné, skákat do řeči, ne? Po celou dobu jejího povídání jsem zvědavě přikyvovala, opravdu bylo to zajímavé. Když to dokončila a zeptala se, zda máme otázky, zakroutila jsem hlavou. “Ne, jen…Zajímalo by mě, je tu někdo, kdo pomáhá s péčí o vlčata? Víš, nikdy jsem vlčata neměla a trošku se bojím, že něco pokazím.“ Pověděla jsem s odvráceným zrakem. Tohle bylo ponížení pro mě samotnou, ale chtěla jsem pro vlčata jen to nejlepší. Ale zároveň jsem se o ně chtěla starat jen já sama…Je to těžký. Ale tohle pro vlčata bude lepší, ne? Uklidnila jsem se potom, hrdě jsem přikývla a s výdechem jsem se posadila. Koukla jsem na mého partnera a usmála jsem se. Potom jsem si ale všimla, jak si mě Naomi prohlíží. Po její otázce jsem se široce a spokojeně usmála. Kdyby to mohlo jít vidět, červenala bych se. “Je to od tebe hezké, děkuju. No, není mi zrovna do zpěvu, ale přežít se to dá. Ale upřímně, je to těžký s tím bachorem chodit.“ Zasmála jsem se, a když se optala, zda může, přikývla jsem a lesknoucíma se očima jsem ji sledovala. Bylo to tak roztomilé…A taky příjemné. “Nevím, ale upřímně doufám, že minimálně 2. Přála bych si tak 3 nebo 4, co ty, Sayape?“ Hodila jsem k němu otázku i se zvědavým pohledem.

Přenesla jsem váhu z nohy na nohu, jemně jsem se olízla a sledovala jsem toho vlka na Alfa postu. Své tělo a lehce zakulacené bříško jsem stále ukrývala za Sayapovým atletickým tělem, aby – kdyby náhodou je něco popadlo – nemohli ublížit našim malým zázrakům.
Zrak jsem ovšem převedla na nějakou zlatavě černou vlčici, která sem přišla, jak kdyby se nechumelilo a prohlížela si nás, zřejmě také členka smečky, co? Jéžiš, copak jsme tu od nějakého představení? Nechápu, proč je tu najednou tolik vlků. Pomyslela jsem si trošku otráveně, přece jen, nebyla jsem zrovna ve své kůži. Ale nikdo z přítomných neprokazoval nějakou agresi či tak podobně, takže aspoň tohle mě uklidňovalo. I když, Har, se svými magiemi bys tyhle vlky porazila. Nevypadají nijak extra silně. Tedy kromě Alfy, no. Ovšem zdání třeba klame, že? Pomyslela si, ale potom hodila další myšlenku – No, to je jedno, stejně se k ničemu neschyluje, takže klídeček, mozku. Uklidnila se a koukla zase na Alfáka, který vypadal, že přemýšlí. Přemýšlela jsem tedy, nad čím by mohl přemýšlet, ale když začal promlouvat, zastříhala jsem ušima a zvědavě jsem napjala všechny svaly v těle.
Po jeho řeči se mi na tváři objevil veselý a přívětivý úsměv. “Moc děkujeme!“ Vykřikla jsem, ocas se mi hemžil ze strany na stranu a já vylezla zpoza Sayapova těla v úplně jiné náladě. Opět jsem byla ta veselá a dobrosrdečná Har, jako dřív. “Tedy, Strome, jsme ti zavázáni. Pro smečku se budeme snažit udělat, co bude v našich silách, ještě jednou velké díky!“ Kývla jsem na něj s lehkým úsměvem hlavou, avšak potom jsem se věnovala Naomi, která z toho nejspíš měla taky radost. Vesele a zvědavě jsem pořád dokolečka přikyvovala a ouška jsem stále měla našpicovaná dopředu, aby mi náhodou něco neuniklo. Ocas se mi vrtěl jako splašený, prostě jsem měla obří radost. Spadl mi kámen ze srdce…
“Dobré místo pro vlčata? To je opravdu úžasné, mám takovou radost.“ Pověděla jsem polohlasně a oblízla jsem Sayapovi tvář. Aktivně jsem se otočila 2x dokolečka – s mým břichem to vypadalo poněkud komicky, frkla jsem a hravě jsem zaštěkala. Měla jsem najednou tolik energie. Která se ovšem hned teď může dobře využít, že? Proběhlo mi hlavou po Naominé řeči, že nás tu může provést. Zakroutila jsem na Sayapa hlavou, že si nechci odpočinout a už jsem se rozťapkala, celá spokojená, někam pryč do lesa. Jen jsem na ně v průběhu chůze otočila hlavu a řekla jsem: “Honem, jdeme! Ať nám nic neunikne. Naomi, budeš naše průvodkyně.“ Přikývla jsem vážně, ale zároveň i pobaveně a hlavu jsem vrátila zase dopředu. Zkontrolovala jsem cestu přede mnou, ocas jsem držela ve vodorovné poloze či s ním občas zavrtěla, ušiska jsem měla do stran a nožky jsem zvedala hezky vysoko. Ale stejně jsem, i když aktivně a energicky, šla pomalu. V mém stavu ode mě nikdo nemohl očekávat něco víc.

// A já se tedy loučím, ahojte 23. :-)

// ach jo :/ myslela jsem, že to do neděle budeme mít vyřešené, ale nwvadí, no :-)

Od neděle do soboty odjíždím pryč, manipulaci povoluji SAYAPOVI!

Postávala jsem za Sayapem, ale nakonec jsem se zpoza něj vybaotila a přelezla jsem k jeho boku, tudíž stál jakoby před mojí hrudí bokem a já stála čelem za ním. Položila jsem mu hlavu na hřbet a jen jsem koulela očima ze strany na stranu. Nic jsem nedělala, nijak jsem se nevyjadřovala, nechala jsem vše na něm.
Zhluboka jsem se nadechla, samozřejmě že jsem nebyla bez čichu, takže jsem cítila pach, který stále sílil. Zanedlouho jsem zahlédla mladou, pěkně stavěnou vlčici s krásně zbarvenou srstí. Na pohled vypadala docela mile, zavrtěla jsem ocasem a poslouchala, co říká. “Proč ta arogance?“ Zamumlala jsem tiše a otřela jsem čumák o srst Sayapa, přičemž jsem se postavila tak nějak normálně, abych nevypadala jako nějaký neschopný lůzr, co se spoléhá jen na partnera. Koukala jsem slečně, co k nám přiběhla do očí a nechala jsem Sayapa, aby nás představil. Usmála jsem se na ni, když řekl i moje jméno, avšak náhle jsem si všimla, jak za Sayapovým krkem jsou vidět nějaké..Létající oči. Zbytku jsem si nevšimla, protože odznak a náramek byl schovaný za Sayapovým tělem, ale i tak to bylo poněkud zvláštní. Co to je? Je to něco jako magie neviditelnosti? Nebo jsou to prostě létající oči? Něčí specifická magie? Proběhlo mi zamyšleně hlavou. Očima jsem zatěkala z toho divného čehosi na Sayapa, zpět na cosi a pak zpět na Sayapa a všimla jsem si, jak se mému partnerovi naježila srst. Po chvíli se ale ty létající oči objevily, a náhle z toho byl docela pěkně urostlý vlk a ihned mi došlo, že je to Alfa, ale Sayap je hezčí. Vyřkla jsem si ještě v hlavě, ale potom jsem jim věnovala plnou pozornost.
Já jsem se ovšem nechovala tak zdvořile a neprokazovala jsem takovou podřízenost, jako Sayap. I když jsem toho vlka brala jako Alfu, tak jsem neměla zapotřebí se k němu nějak podřízeně chovat, protože se mi hodně nelíbilo, jak po nás oba dva cvakli zuby, jako kdybychom byli nějací škůdci nebo něco podobného. No, potom mi ale přišlo hloupé nic neříct, proto jsem se nadechla a párkrát jsem zamrkala. “Prosím, opravdu bychom to potřebovali.“ Pronesla jsem nakonec tiše.

<< řeka Mahtaë

Kráčela jsem se Sayapem, nemohla jsem si nevšimnout toho, jak si mě pořád prohlížel. “Copak?“ Zeptala jsem se potom podezíravě, ale následně jsem se něžně usmála. “Neboj se, Sayape. Ono to bříško zmizí a zase budu štíhlá a budu skákat ladně a vysoko jako antilopa.“ Ukonejšila jsem ho, bylo mi jasné, o co mu jde. Vždyť ho přeci jen už nějaký ten pátek znám.
Když jsme ale přicházeli k lesu, ucítila jsem v mém nose hodně pachů. Hned na to Say řekl, že by tohle mohla být smečka, přikývla jsem. “Neboj se, nebudu se přepínat, avšak nechám to celé na tobě, dobře? Upřímně, jsem teď docela nervózní. Dřív jsem byla ve smečce, ale vždy na vlastní pěst, nemusela jsem ochraňovat malé drobečky.“ Přiznala jsem se mu. Byla jsem ráda, že můj partner je vlk, co dokáže ochránit a dokáže být i nebezpečný pro své okolí. Byla jsem si jistější, když tu byl se mnou, ale pořád jsem byla neklidná. Vnímala jsem plno pachů okolo sebe, moje tělo se lehce klepalo vzrušením a nervozitou dohromady, moje nožky byly tak trošku…Jaksi nepevné a ocas jsem měla stažený mezi zadníma nohama. Stále jsem za Sayapem a jen jsem trošku zvědavě vykukovala zpoza jeho těla. “Doufám, že to dopadne dobře.“ Šeptla jsem ještě a zhluboka jsem vydechla.
Teď už jsem mohla jen čekat na to, kdo přijde a celkově, jak se tohle všechno vyvrbí.

Nechce si hrát, ale ty ho to naučíš? Ty jsi ale optimistka. Takového mrzouta bys to nikdy nenaučila, tse. Proběhlo mi trošku odrzle hlavou, ale nahlas jsem raději nic neříkala. Přece jen, to, co jsme si o Naxtherovi myslela, mohlo zůstat jen v mé hlavě. Ovšem to, co řekla dál, tak to se mi moc líbilo. “A přesně tak to má být, vypadá to, že spolu jste šťastni.“ Pověděla jsem s jemným přikývnutím. Tiše jsem vzdychla a koukla jsem na Sayapa, který vypadal, že má myšlenky úplně někde jinde. Vrátila jsem tedy pohled na Lauru a ona zrovna začala mluvit, posluchala jsem ji a nakonec jsem přikývla, že chápu. Ještě před rozloučením jsem se chopila slov, “jasně. Tak dobře dojdi k Traxovi, ať se ti nic nestane a…Hodně štěstí při učení hravosti.“ Mrkla jsem na ni a se zazubením jsem zavrtěla ocasem. Lá se s námi také rozloučila. Ještě jsem k ní přiskočila, olízla ji čumák a potom od ní odstoupila. “Strašně ráda jsem tě viděla. Užívej si života a opatruj se, Lauro. Brzy se uvidíme, měj se.“ Řekla jsem jí a koukla jsem na Sayapa. Šťouchla jsem do něj tlapkou a vydala jsem se k odchodu. Nevěděla jsem sice kam, ale prostě jsem chtěla najít tu smečku. “Jdeme, Sayápku.“ Zavelela jsem ještě a věnovala jsem Lauře poslední pohled s jemným úsměvem.

>> Borůvkový les

V mých očích se ta věcička stále leskla. Opatrně jsem zvedla packu a jemně jsem do ní šťouchla. “Téda, taky bych chtěla něco takového.“ Řekla jsem jí s fascinovaným pohledem, zakroutila jsem hlavou a koukla jsem jí do očí, přičemž jsem se narovnala a protáhla si zadní nožky – hezky jednu po druhé. “To je dobře, když si ho vážíš, asi je pro tebe jako stvořený. Mně teda přišel jako nemluvný a celkem nudný vlk, ale samozřejmě je to na tobě. Určitě když s tebou tráví hodně času, tak se rozmluvil, ne?“ Zeptala jsem se potom, oblízla jsem si čenich a přešlápla jsem. “Pomalu se vydáme na cestu. Musíme najít tu smečku a s mým sloním tempem to…Jde pomalu.“ Zazubila jsem se na Lá a koukla na Sayapa. Vyrazila jsem pomalu na cestu.
Při mém pochodování jsem poslouchala Lauřin příběh. Na tváři se mi rozzářil pobavený úsměv, “Lá.“ Oslovila jsem ji a koutkem oka jsem se na ni koukla. “Omlouvám se, ale jsi jako vlče. Jsi tak roztomilá a bezbranná, že by ti mohl ublížit kdokoliv. Proto se musíš držet u vlků, kteří by tě ochránili. Nechoď nikam sama, je to nebezpečné, dobře?“ Pověděla jsem poněkud starostlivě. Byla to moje kamarádka, tak jsem chtěla, aby byla v bezpečí. Naxther ji ale určitě ochrání, položil by za ni život, ne? Jako za mě Sayap. Upokojila jsem svoji hlavu touto myšlenku a se zamilovaným pohledem jsem otočila hlavu na mého trikolórního partnera. Žádný vlk nebyl hezčí, než on.
Tomu mému divadélku se Lá začala hrozně smát, vypadalo to vtipně. Zastavila jsem se a ohlédla se na ni. S vyplazeným jazykem jsem ji sledovala a vrtěla jsem při tom ocasem, nechala jsem ji, aby se vyřehnila. “Ano, byla bych ráda, kdybys byla jejich tetička. Každé vlče potřebuje mít potrhlou a zábavnou tetičku.“ Pousmála jsem se a přivřela jsem oči. Když ale pověděla to jméno Takki, trošku jsem se zamyslela. Něco mi to říkalo. Myslím, že jsem o něm už slyšela, nebo ne? Těžko říct. Ale Gallirea je velká…No, určitě jsem o něm slyšela. Rozhodla jsem se a hrdě jsem přikývla. Vydala jsem se znovu na cestu. Ale potom mě napadlo, že by Laura třeba chtěla jít vlastní cestou, takže jsem se znovu zastavila a otočila jsem se na ni. Za doprovodu mého vrtícího ocásku jsem vesele štěkla a udělala jsem hrací postoj, i když to s mým bříškem šlo těžce. Nakonec jsem si ale stoupla a přiklusala jsem hravě k ní. Pomalu jsem se přitulila a oblízla jsem jí ucho, přičemž jsem k ní šeptem začala promlouvat. “Lá, chceš jít se mnou a Sayem objevovat smečku? Potom by ses ale musela sama vrátit, protože my už tam asi zůstaneme. Můj čas se krátí, brzy budu rodit. Samozřejmě pochopím, pokud máš jiné plány. Někdy v budoucnu tě potom vyhledáme a budeš tetička Laura, dobře? Taky řekni Naxtherovi, že on bude strýček.“ Zahihňala jsem se, odstoupila jsem od ní a zhluboka jsem vydechla. Čekala jsem, jak se tedy rozhodne.

Lauru moje odpověď zřejmě dost překvapila. A taky rozveselila ještě více, než byla dosud. Zrychleně jsem přikyvovala na všechny její otázky a ve chvíli, kdy přešla k mému břichu jsme se chopila volné chvíle, abych mohla odpovědět. “Ano, opravdu. Budou to vlčata. Taky se moc těším, moc si je přeju. To, že budu máma a Sayap táta, to je nesmírný dar od samotného vlčího boha. Díky za něj.“ Pověděla jsem a jak jsem dopověděla „díky za něj“, obdivně jsem vzhlédla k obloze a na chviličku jsem zavřela oči. Potom jsem se ale ohlédla na Lauru, která mluvila k mému bříšku. Usmála jsem se, vypadalo to roztomile a navíc, byla jsem ráda, že ona byla ráda. Takže vlastně, Laura je první vlk, který to ví hned po Morfovi a Ney. To je hezké. Takže to na celé Gallirei ví jen tři vlci a my! Uduvila jsem se nad svojí myšlenkou, ale potom, když promluvila, že Naxther zůstal někde v pozadí, začala jsem se smát. Po chvíli jsem se začala uklidňovat, Lauřiny slova mě prostě pobavily, no. “Dobře, no a jak vám to klape? A co plánujete?“ Zeptala jsem se potom s jiskřičkama v očích a stále pobaveným tónem. Pohledem jsem zkontrolovala okolí a taky mého partnera, jestli není nějaký naštvaný či znuděný, ale nevypadal, takže jsem usoudila, že to bude v pořádku. Laura, stále sedící – díky vlku – se mě potom zeptala, kam valíme. “Jo! No, konečně je tu živý vlk, který by něco mohl vědět ohledně okolí. Chceme najít smečku, abychom měli vlčata v bezpečí. Máme sice úkryt ve Vrbovém lesíku, ale bojíme se, že bysme to sami nezvládli, tak uděláme předběžné opatření. Rozhodli jsme se, že půjdeme do smečky. Nejlépe nějaká menší, neznáš nějakou?“ Pověděla jsem a zavrtěla jsem ocasem a našpicovala uši dopředu. Jenže potom Laura zase začala jančit a běhat okolo mě a ptát se na tunu otázek, které jsme pomalu ani nestíhala, protože je chrlila jednu přes druhou. “Lauro!“ Okřikla jsem ji jako matka dceru a zamračila jsem se na ni. “Jsi dospělá vlčice, nechovej se jako malé vlče!“ Pověděla jsem důrazně a znovu ji zprahla pohledem. Vypadalo to vážně, ale potom jsem se začala smát a poskočila jsem. “Jaký to bylo? Až budu okřikovat svoje vlčata, znělo to dobře? Nebo přidat víc rozumu a vážnosti? Či zklidnit tón hlasu?!“ Vychrlila jsem na ni pro změnu já a zase jsem se zasmála a u toho zachrochtala. “A ne, nevíme, kolik jich bude a co to bude. A prvně je asi uvidí smečka, ale uvidíš je hned po nich, to ti slibuju. Budeš jejich tetička Lauřička, dobře?“ Pověděla jsem s jemně nakloněnou hlavou do strany a s přátelským, klidným a uklidňujícím pohledem. “Jsem moc ráda, že jsem tě tu potkala, dlouho jsme se neviděli.“ Řekla jsem spolu s dlouhým výdechem a posadila jsem se na zadek vedle mého partnera. Vlastně, až teď jsem si všimla, že Lauře na krku visí přívěšek. Obdivně jsem vypískla, tedy, spíše udělala podivný zvuk a oblízla jsem si čenich. "Lauří, ten přívěšek ti moc sluší!! Je od madam Smrti nebo od koho?" Zeptala jsem se se zájmem a fascinovaně jsem se dívala na onu lesklou, pozlacenou věcičku.

Při hledání mé kamarádky jsem koukla na Sayapa pohledem „no to já teda taky ne!“. “Tse, potěš vlka, jestli bysme měli tři kluky!!“ Pověděla jsem upřímným tónem. O to jsem doopravdy nestála. Samozřejmě bych je milovala nade vše, ale…Mít tři syny? Děsná a hrůzná představa.
Ovšem, na další jeho větu jsem již nereagovala a akorát jsem přidala do rychlejšího tempa, protože Lauřin pach sílil. Až potom, když jsem ji zahlédla v dálce, jak křičí mé jméno a dovádí, tak jsem se zastavila. Na tváři se mi objevil velký úsměv a ocas se mi rozhýbal ze strany na stranu. Po tak dlouhé době jsem ji viděla a víte co? Nezměnila se. Pořád byla tak drobná a malá, jako minule. Když přiběhla, tak jsem velmi radostně, avšak jemně a šetrně povyskočila, ale raději jsem to s tou aktivitou moc nepřeháněla. Ovšem, ona se přede mnou zastavila, velmi prudce, dokonce jsem udělala krok dozadu, aby mě nesrazila – no, nesrazila by mě, vždyť vážila polovinu toho, co já, ale i tak – a udiveně jsem zírala. Ona na mě taky zírala a začala si mě prohlížet jak někde nějaký strom, který by chtěla občůrat. Potom ale řekla, že jsem jako balónek. Začala jsem se smát a opřela jsem se o Sayapa. Poslouchala jsem její další věty, normálně bych se urazila, ale tím, že to byla Laura, tak jsem se neurazila. Na tváři mi spočíval úsměv a nechala jsem ji domluvit, abych zbytečně neskákala do řeči. To bylo neslušné, i když v při mém chování to bylo velmi obvyklé, takřka na denním pořádku, ale teď jsem…Začínala být matkou!
Nejdříve jsem se rozhlédla, kde že má toho partnera, možná s ním doopravdy není! Napadlo mě hned a pohled jsem odvrátila, ale potom jsem ho zase vrátila na ni. “Lauro, uklidni se. Já nejím Sayapovi všechno jídlo, jen budeme mít vlčata!“ Vysvětlila jsem a těkala jsem očima po celém jejím těle. “Kde je ten tvůj vlk? Naxther?“ Zeptala jsem se potom, nebrala jsem si servítky, prostě kop a bylo to. Na co taky, byla to moje kamarádka.

// taktéž se mi to nechce hledat, odepíšu jen na to, co si pamatuji. :)

Stála jsem a zvědavě jsem koukala okolo, tedy přesněji na Ney, která jako dělo vyrazila kamsi pryč. “Ale Ney, tam nejdeme!!“ Zakřičela jsem na ni, ale vypadalo to, že mě neslyšela. Kam pelášila? Ještě se ztratí. Zakroutila jsem nad ní hlavou a vzhlédla jsem zamyšleně na Sayapa, který vypadal, jako by byl duchem mimo. Zíral před sebe, jednou za čas mrkl či mu větřík rozevlál srst, jinak stál nehybně a čuměl do jednoho místa. “Sayape, to se nesluší!“ pošeptala jsem mu sotva slyšitelně a jemně jsem do něj drcla bokem, ale vypadalo to, že mě vůbec nevnímal. Zakroutila jsem nad ním hlavou, trouba.
No, najednou ale Morf začal taky bláznit a poskakovat. Potom to obhájil tím, že Ney nemůže nechat samotnou, avšak při běhu řekl, že jsme fajn dvojka. Přikývla jsem a zavrtěla jsem vesele ocasem. “I vy, tak ji najdi, šťastnou cestu a ahoj!“ Zakřičela jsem přátelsky a potom jsem pobaveně pčikla.
Po menší chvíli se mi ale probral můj partner, potvrdil, že se opravdu jen zamyslel. Přikývla jsem, “V pořádku. Ney se rozběhla někam pryč a Morf ji radši šel hledat. Přece jen, pro tak drobou vlčici není bezpečné, aby tam byla sama.“ Pověděla jsem mu a oblízla jsem mu čenich. Poslouchala jsem jeho řeč a na chvíli jsem se zamyslela, “myslíš, že bychom museli opustit náš úkryt?“ zeptala jsem se zvláštním tónem. V tom úkrytu se mi líbilo. Sice bych ráda šla do smečky, ale nechtěla jsem, aby nám někdo kecal do výchovy vlčat, či někdo říkal, jak já nebo Say máme žít a co dělat. Ale jakmile jsem se koukla do jeho očí, tak jsem si to rozmyslela. “Dobře, máš pravdu. Pro tvůj klid na duši, ano? Nechci tě strachovat, tak nějakou půjdeme najít. Přece jen, podívej, myslím, že mám větší bříško!“ Zahihňala jsem se tiše a položila jsem hlavu na jeho krk. “Jsem ráda, že nám to vyšlo, Sayape. Budeme rodiči. Zní to skvěle, že?“ Pošeptala jsem a oblízla jsem mu ucho. Potom jsem ale vykročila, jsem zvědavá, jak dlouho nám potrvá, než smečku najdeme. Vždyť nikde není vidět ani jediného vlka, natož smečku. Ale třeba se nám poštěstí. No, po té mojí myšlence jsem postřehla, že se mi chodí trošku hůř. Přišla jsem si těžkopádnější, nebylo to zrovna nejpříjemnější. Ale dalo se to vydržet, hlavně mě těšila myšlenka na to, jak mi ty chlupaté kuličky budou říkat mami.

>> Přímořské pláně

Ležela jsem na té trávě a koukala na oblohu, byla noc, bylo zataženo a nikde ani jediná hvězda, navíc jsem na čumáku pociťovala kapky, které kapaly pořád víc a víc, zřejmě bude déšť. Pomalu jsem se postavila, oklepala jsem se a olízla jsem si čenich, Morf zrovna řekl, že tohle byly iluze, jemně jsem na to přikývla. “Je to dobrá magie, můžeš s ní dělat spoustu věcí a dokonce zažít hodně legrace.“ S úsměvem jsem vyřkla tuto nadšenou větu a potom jsem oddálila vyjukaně hlavu, když oba dva vykřikly „to vy jste fajn.“ Koukla jsem na Sayapa a začala jsem se smát. “To bylo vtipný vy dva, povedený!“ Zazubila jsem se ještě a postavila jsem se vedle boku Sayapa. Byla jsem o trošku drobnější a menší, vzhledově šlo vidět, že on je samec, a že pěkný samec! Atletická, dobře vypracovaná postava a s krásnou barvou srsti. Tvrďácký a chladný pohled a vynikající charakter, přesně vlk pro mě.
Když se Morf oddálil od Ney a omluvil se jí, zvědavě jsem na ně koukla. Moc jsem nechápala, za co se omlouvá, ale když to pak objasnil, přikývla jsem. “Aha, má měkoučkou srst, co?“ Usmála jsem se a hlavu jsem opřela o Sayapův krk, taky jsem měla ráda kontakt s jeho tělem a celkově s ním samotným.
Ti dva potom odsouhlasili můj nápad, že bychom měli jít k jezeru. “Ohnivé? To neznám, ale v zimě je to možná i příjemné ne?“ Zazubila jsem se pobaveně a přešlápla jsem z packy na packu, cítila jsem, že už začíná pršet víc a víc, už jsem byla skoro celé promočená, a když jsem měla promočenou srst, moc hezky jsem teda nevypadala, navíc jsem to neměla příliš ráda. Začala jsem kývat hlavou ze strany na stranu a vymýšlet nějaký plán, jak bych se mohla před deštěm schovat. Jelikož tu nebylo nic, jen Morf, Ney a Sayap, nenapadlo mě nic jiného, než se schovat pod partnerem. Přikrčila jsem se, abych byla co nejmenší a začala jsem se plazit pod jeho břicho. Vlezla jsem se pod něj jen tak tak, ale vlezla, spokojeně jsem si oblízla čenich a koukala jsem zpod jeho předních nohou. “Dobrá schovka, hihi.“ Zazubila jsem se spokojeně a položila jsem hlavu na přední tlapky, šla na mě únava, přitom jsem před nedávnem spala docela dlouho.
Sayap potom pověděl, že bysme se měli všichni schovat před tím deštěm, byl to dobrý nápad. Vesele jsem zvedla hlavu a chtěla jsem se i zvednout celým tělem, zapomněla jsem totiž, že jsem pod Sayapem. Do chudáčka jsem svými zády narazila a tím ho i nabrala a nejspíš shodila do boku na zem. Vyděšeně jsem uskočila a s pootevřenou tlamou jsem koukala, jak leží na zemi. “Můj ty vlku, omlouvám se ti!! Sayápku můj zlatej, není ti nic? Nedošlo mi to, promiň!“ Vykřikla jsem na něj a začala jsem okolo něj běhat a jančit s myšlenkou pomoci mu. Dloubala jsem do něj čumákem a pořád jsem okolo něj poskakovala jako nějaké neposedné vlče, bylo to komické, ale já to nedělala, abych tady všechny pobavila, jen jsem měla strach, že jsem mu ublížila. Navíc mě to mrzelo.

// Omlouvám se za zdržení :)

Očima jsem sledovala Morfa, vypadal udiveně pokaždé, když jsem něco řekla, bylo to trošku zvláštní, no, musela jsem se tomu zasmát, ale jen krátce, doufala jsem, že to nikdo neviděl, abych jim nemusela vysvětlovat, proč se směju. Nebylo by nejspíš moc fajn říct „no, směju se Morfíkovi.“ Zhluboka jsem se nadechla a posadila jsem se vedle Sayapa. Teď jsme tu všichni seděli naproti sobě, jak u nějakého stolu při obědě.
Ve chvíli, kdy jsem řekla o těch mých magiích, viděla jsem, jak Morf sklopil uši, jako kdybych byla snad nějaká čarodějka. Zvědavě jsem se na něj koukla a zpozorněla jsem, když po mně zopakoval to slovo „neviditelnost“. Přikývla jsem, abych ho utvrdila, že je to opravdu ta magie neviditelnosti.
Když jsem mu potom řekla, aby se koukl za sebe, ohledně těch iluzí, on to pobral nějak moc vážně. Trošku jsem sklopila uši a s leknutím jsem ustoupila dozadu k Sayapovi, Morf se toho nejspíš opravdu lekl, ale dokonce i Sayap byl…Poněkud neklidný. Když ale Neyteri pověděla, že je to jen iluze, spokojeně jsem přikývla. “Přesně tak, ti kluci se bojí víc, než my holky, co?“ Pousmála jsem se a otřela jsem se o Sayův bok. To Morfovo „vyděšené“ viděli jste ho, jsem radši ani nekomentovala, jen jsem se usmála. Ty se pořád jen usmíváš, Haru, dělej taky něco jiného. Pomyslela jsem si trošku nervózně, ale prostě jsem vždy udělala to, jak jsem se právě cítila. Teď jsem se cítila na úsměv, tak jsem se usmála, no.
Když potom ale řekl, že vypadám dobře, tak jsem povytáhla obočí a vesele jsem poskočila na místě. “Jo? Hehe, nojo, jak modelka.“ Vypadlo ze mě poněkud namyšleně, ale hned jsem toho radši nechala, abych se neukázala v té…Ne zrovna dobré stránce.
Když potom opět přišla řeč na ta vlčata a Morf nám pogratuloval, vesele jsem znovu poskočila. “Děkujem, určitě je mít budem!“ Vykřikla jsem a oběhla jsem okolo všech přítomných skotačivými skoky jedno kolečka, potom jsem se přikrčila k zemi do hravé pozice a vrtěla jsem ocasem. “Mám radost, mám radost hned z několika věcí, jedna věc je určitě i ta, že jsme vás potkali, jste moc fajn!“ Pověděla jsem a nakonec jsem si lehla do trávy. Bylo mi neuvěřitelné vedro. “Poslyšte, nenajdeme nějaký potok nebo něco na ochlazení?“ S otázkou jsem se koukla po všech přítomných, opravdu, měla jsem prostě hustou srst, no.
“Jistě, snad je budete v budoucnu mít, nakonec je stejně seznámíme, ne?“ Šeptla jsem a spolu s hlasitým kýchnutím jsem se rozvalila na bok do chladné trávy, bylo to fajn.

“Ano, zařizovali domov, nachází se ve vrbovém lesíku, v jednom velkým stromě, je to tam poměrně prostorné, vybavili jsme to suchou trávou a na to jsme dali kožešinku a taky jsme si tam dali mušli, kterou zřejmě Sayap viděl poprvé.“ Popíchla jsem ho s úsměvem na tváři a drcla jsem do něj bokem. Sayap se ke mně po chvíli naklonil a přejel mi jeho chladným a vlhkým čumákem po mém čumáku, měla jsem to ráda, ale to on nejspíš určitě věděl. Když potom řekl, že magie ohně není výjimečná, zavrtěla jsem hlavou. “Ale kdež, moc se mi líbí, s tím ohněm jde hodně dobře manipulovat, já ji taky mám, ale ne jako vrozenou, takže to s ní neumím tak dobře, ale tobě to moc sluší.“ Pochválila jsem ho a oblízla jsem si čumák. Posadila jsem se, roztáhla jsem zadní nohy do stran a sklonila jsem hlavu, tím jsem si protáhla svaly zezadu na krku, měla jsem je trošku ztuhlé, tak to bylo poněkud nepříjemné. Potom jsem zůstala sedět jako malé vlče a vzhlédla jsem na ně štěněcím pohledem.
Neyteri nám povídala o její magii země, opravdu, země byla taky velmi zajímavá magie, “já ji taky mám, ale zatím ji neumím ovládat, nerozumím jí.“ Nakrčila jsem čumák a odfrkla jsem si, samozřejmě bokem, aby na ně nevyletěl nějaký ten soplík, ale to se samozřejmě nestalo ani tak, přeci nejsem čuně. Morf potom pověděl, že doopravdy nikdy neviděl vlka s fialovýma očima, usmála jsem se. “Takže mám tu čest být první? Paráda.“ Pošeptala jsem tiše, spíše pro sebe, ale nejspíš to slyšeli i ostatní. Potom jsem opět nechala mluvit jeho, rozhodně jsem měla radost, že tu nebylo nudné ticho, měli jsme si všichni o čem povídat, i Sayap, který je víceméně většinou nemluvný, se zapojil, z toho jsem byla nejvíce nadšená. Když jsem tak poslouchala Morfíka, jak mluví o myšlenkách, chápavě jsem přikývla. “Máš pravdu, je to trošku podlé, ale já jsem tuhle magii vždy chtěla ovládat, zatím jí nerozumím, ale věřím, že časem se to zlepší. Zatím si rozumím s magií neviditelnosti, vody, elektřiny a země, docela dobře i s předměty, ale jinak nic moc, no.“ Zazubila jsem se, hm, jako by těch magií snad bylo málo nebo co.
Sklonila jsem hlavu do boku a zadní nohou jsem se začala škrábat za uchem, potom i v uchu a opatrně i nad okem. Potom jsem zase zpozorněla, když začal mluvit, ptal se, co vše s iluzemi dokážu. Na chvíli jsem se zamyslela, ale potom jsem se jen usmála a vycenila jsem na něj svoje zoubky. “Ale tak různě, třeba to, co právě stojí za tebou.“ Usmála jsem se nevinně. Za Morfem se z ničeho nic objevil velký černý vlk s rudým plamínkem místo očí. Vypadal opravdu velmi neklidně a rozčíleně, štěkal a vrčel, vypadal bojovně. Nechala jsem Morfa, aby se této iluze nabažil, ale po chvíli jsem ji samozřejmě odvolala. Asi právě včas, protože Sayap začal mluvit o tom, jak jsme se seznámili, ach ano, tolik vzpomínek, roztomilé. To od něj bylo krásný. Rozplynula jsem se v mysli a zavřela jsem na chvíli očka, too co řekl, že toho nelituje...Bylo to dojemné a romantické, alespoň podle mě.
Na malou chvíli bylo dokonce ticho, tak jsem mohla rozjímat a vzpomínat, ale potom Neyteri vyslovila tu otázku, proč jsme se vlastně, jakožto dva tuláci, rozhodli usadit. Rychle jsem otevřela dokořán oči, šlo v nich vidět nadšení, malé jiskřičky spokojenosti...“Chceme vlčata!“ Vychrlila jsem na ni a zůstala jsem stát s otevřenou tlamou, následně jsem se zasmála a přitulila jsem se k Sayapovi. “Budeme mít malinká vlčata, už se moc těším, fákt. Chci zažít jaké to je, být máma a myslím, že je nejvyšší čas, už nejsem nejmladší. Co ty, nechceš mít vlčata? Je to tak roztomilý, chlupatý, aktivní kuličky, co víc si přát? Budeme rodina.“ Rozplynula jsem se znovu a na tváři se mi objevil úsměv, byla jsem moc šťastná, tohle jsem si vždycky přála.