Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S dlouhým výdechem jsem otočila hlavu směrem k vlkovi, který se přišel zeptat, zda si může s prcky hrát. Mírně jsem povytáhla obočí a na tváři se mi objevil úsměv. Chtělo se mi smát, vždyť to jsou takoví drobečci, kdyby si s nimi teď hrál, rozmašíroval by je tlapkou! Nebo by je ještě unesl, tse! Proběhlo mi rychle hlavou a koukla jsem na vlčata, která sála mléko. Všichni tři tu byli u sebe a spokojeně sáli. “Ano, snad zimu zvládnou dobře. Naštěstí jsem je porodila teď a ne na zimu, to by nejspíš moc dobré nebylo.“ Pověděl jsem polohlasně a stále jsem drobečky sledovala. Když Sayap promluvil, koutkem oka jsem si ho prohlédla a přikývla jsem. “Dobře, odpočiň si, dráhý.“ Před spaní jsem mu věnovala krátký úsměv, přejela jsem jeho tělo pohledem a čekala jsem, až se vlčata nakojí.
Po malé chvíli přestalo sát i poslední vlče – byl jím Art, byl to nenasyta – a všichni zůstali ležet na místě, jakoby právě uběhli maratón. Zřejmě byli unavení, proto jsem je vzala poi jednom za kůži na krku a odnesla je s mateřskou něhou a opatrností na kožešinku. Art, Inaya i Litai se všichni schoulili k sobě a dřímali. Já si spokojeně lehla k Sayapovi, ale unavená jsem nebyla, takže jsem jenom odpočívala. Ušima jsem pohybovala do stran pokaždé, když jsem slyšela nějaký zvuk, občas jsem zkontrolovala vlčata i mého drahého partnera, ale jinak jsem ležela klidně a nehybně, abych nikoho nerušila.

Zhruba po čtyřech hodinách odpočinku se vlčata začala probouzet. Art již bravurně chodil kdykoliv se mu zachtělo, až mě to udivovalo. Inaya i Litai už chodily pomalými krůčky, ale zlepšovaly se, holky moje. Posadila jsem se, ocas si obtočila okolo zadních nohou a oblízla jsem svým jazykem hlavičku Inayi, která právě spadla z kostrbatého běhu na zem a natloukla si čenich, takže začala kňučet. Tohle tedy znamená, že vlčata už brzy začnou mluvit, co? Spokojeně jsem zamručela a čumákem jsem Inayu postrčila, aby to zkusila znovu. Bylo to opravdu kouzelné pozorovat jejich pokroky.

Byla jsem nadmíru spokojená, moje náladu byla snad nad 100 ++ a nic, doufám, by mi ji nedokázalo pokazit. Jsem maminkáá-á-á-á! Zajásala jsem si v hlavě a jemně jsem poskočila z nohy na nohu. Pobaveně jsem zavrtěla ocasem, oblízla si tlamu a ladně jsem se rozcválala. Zvedala jsem vysoko nožky a s opatrností a lehkostí jsem dopadala na zem.
Cítila jsem tu přítomnost nějakého vlka a zastavila jsem se na místě. Očima jsem těkala ze strany na stranu a rozhodovala jsem se, zda jít za tím vlkem nebo se vrátit k vlčatům. Už, už jsem chtěla jít k vlčici, ale nakonec mě to odradilo, vždyť jsem tu taky byla nová a ještě bych si neměla raději nic dovolovat či zkoušet, nemuselo by to pro mě dopadnout dobře. Proto jsem se sebrala a rozklusala jsem se k jeskyni. Zalezla jsem přímo dovnitř a uviděla, jak všechna vlčata leží a Sayap s nimi. Zastavila jsem se, jemně rozkročila nožky, ocas jsem nechala viset volně dolů a naklonila jsem hlavu roztomile do strany. Ouška samozřejmě mířila směrem dopředu. “To je roztomilý!“ Pípla jsem tiše a přicupitala jsem trošku blíž. “Hele, dívej, jak jim houstne srst. To je boží!“ Zazubila jsem se a oblízla jsem po hlavě Arta, který byl vzhůru a ležel natažeý jako špagetka.
To už se ale holčičky začínaly probouzet. Nevypadaly unaveně, – jak by taky mohly, vždyť spaly snad věčnost – spíše naopak. Ihned se začaly zvedat a zkoušely chodit. Začaly taky vydávat tiché, pisklavé zvuky až jsem se divila, před nedávnem nevydala vlčata ani hlásku a teď už si takhle otvírala tlamičku. Zasmála jsem se, když Inaya zívla a do toho hlasitě zakňourala. “Pojďte, honem, postavte se jako váš bráška, šup!“ Povzbudila jsem se a zaujala jsem hrací postoj. Hezky zadeček nahoru, přední nožky před sebe a ocas vysoko a vrtět, to bylo ono. Sledovala jsem sestry, jak se silovně snaží zůstat alespoň chvíli stát na těch jejich utřepaných špejlích. Art jen ležel, vypadal uhnaně, avšak já věřila, že jakmile začnou chodit sestřičky, začne zase blbnout a dělat skopičiny.
Litai nejspíš už pochopila, jak na to, a začala strkat jednu packu po druhé směrem dopředu, před sebe. Tím se po malinkatých kouscích pohybovala směrem k mně. Najednou si ale kecla na zadek, zvedla pravou tlapku do vzduchu, začala s ní pohybovat nahoru a dolů a jemně se naklonila do strany. Já jsem se zatím postavila a přemýšlela jsem, co to dělá. Dokud neudělala to, co udělala. “Ááá!“ Vyšlo z ní a otevřela tlamičku. Vykulila jsem oči a koukla jsem vyjukaně na Sayapa. “Sayape!! Ona řekla áá! Řekla první slovíčko! A jako jediná! Chápeš to?!“ Vyjekla jsem na něj, jakoby se snad stala nějaká pohroma, ale samozřejmě jsem dávala pozor, aby vlčatům neupadly z mého tónu hlasu uši. Přicupitala jsem lehoučce k Litai, která pořád mlaskala do vzduchu, avšak jak jsem se k ní dostatečně přiblížila, tak se začala předníma tlapkama přisunovat blíž k mým strukům (stále seděla na zadku), až se přisunula úplně k nim a uvelebila se pod nimi. Ocásek stočila k zadním nožkám, zvedla hlavičku a tím pádem i vypnula hrudník a můj cecík chytla mezi rtíky. Zachichotala jsem se, zadní tlapkou jsem její tlamičku z cecíku oddělala a svalila jsem se na zem. Opřela jsem se o přední tlapu, tedy spíše o její loket a rozvalila jsem se tak, aby měla vlčata přístup ke strukům. Litai se postavila a jedním skokem byla u mého břicha. Opravdu jsem nechápala tento…Rychlý vývoj. Před chvilkou nemohla skoro chodit a najednou si tu skákala, jakoby nic! Udivovalo mě to a Sayap mi to mohl vidět na očích. Zakroutila jsem hlavu, ale potom jsem se zasmála. “Yuuh, máme geniální vlčata!!“ Usoudila jsem radostně a chvilkama jsem kopala zadní nožkou. Když Litai sála mlíčko, lechtalo to a bylo to příjemné.

Koukala jsem na Sayapa, který z toho zřejmě byl trošku vedle, že už naši potomci chodí. Ale i já jsem se divila, že to jde tak rychle. Nojo, ale já to celé prospala… Uvědomila jsem si znechuceně. Naše vlčata už měla očka otevřená a pomalu začínala chodit a já to prospala, paráda! Byla jsem na sebe naštvaná, ale už jsem se s tím musela hold smířit.
Když mi Sayap pověděl, že se mám jít najíst, tak jsem zvesela přikývla a olízla u jemně tvář. “Děkuju.“ Potom jsem se rozešla k jídlu, bylo toho docela dost, ale chtěla jsem, aby zbylo ještě něco i pro Sayapa. Začala jsem jíst první půlku, snažila jsem se okousat co nejvíce masa a zdlábnout vše, co šlo. A bylo to opravdu chutné, kamzík měl měkké a čerstvé maso, to mi udělalo opravdu dobře. Tlamu jsem měla celou od krve z toho, jak jsem se v kamzíkovi hrabala, ale měla jsem stejně v plánu jít k nějakému lesnímu potůčku se napít, měla jsem velkou žízeň a obzvláť teď, když jsem se najedla.
No, zasycena jsem už byla, nechala jsem Sayapovi půlku kamzíka, aby taky měl něco do žaludku, ohlédla jsem se na něj ahodila po něm krátký úsměv. “Jdu se napít.“ Obeznámila jsem ho a odběhla jsem hlouběji do lesa. Pravda, chvilku jsem tam nějakou vodu hledala, ale nakonec jsem ji úspěšně našla. Sklonila jsem čumák a ponořila ho celý do vody. Packou jsem ho začala třít, abych očistila tu krev. Nakonec jsem se napila a osvěžila si packy. Koukla jsem na stromy, které se tyčily docela vysoko. Už začínal podzim, stromy pouštěly listy, krása. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým krokem jsem se vracela k jeskyni, vždyť ať si Sayap péče o vlčata taky užije.

Inaya s Litai zvědavě pokukovaly po nově příchozím do jeskyně, avšak neodvážily se pohnout z místa. Nakonec se stejně unavily pokusy o chůzi a tvrdým spánkem usnuly. Pouze Art byl i teď v noci plný energie a škádlil tátu jak nejlépe mohl. Pořád se ho snažil obejít či podlézt. Na tváři měl hravý úsměv a nereagoval na jeho slova. Protože se učil velmi rychle, pomalu začínal i běhat, nožky měl opravdu silné, takže se párkrát stalo, že mu odběhl nějaký ten kus od jeskyně. Hrál si zřejmě na honěnou…

Zjev
-
-
-
-

Tmavě hnědá srst, černé tlapy, žádné city. Nikdy nikoho neměl rád, je chamtivý a nevděčný. Rád vlkům škodí a dělá jim zlé věci. Vždy se znenadání objeví a například začne nějakou potyčku či něco podobného. Ovšem, když mu to hraje do karet, dokáže se usmívat jako sluníčko, že on teda jako nic. Jednu schopnost ale má - jeho zpěvem či řeknutím nějakého zaklínadla dokáže ovládat ostatní vlky. Dokáže jim způsobit smutek či bolest a cokoliv jiného.

Pořádně jsem se nadechla čerstvého, nočního vzduchu a potom shlédla na ty mrňousky. To, že sají mé mléko byl strašně krásný pocit, až jsem z toho měla husí kůži po celém těle pod srstí. Zastříhala jsem ušima, vzhlédla na Sayapa a nechala si oblíznout čumák.
Tohle pro mě bylo dost náročné a unavilo mě to, ale snažila jsem se vydržet co nejdéle vzhůru. Když mi nabídl, že půjde něco ulovit, s mírným úsměvem jsem přikývla. "Dobře, dávej na sebe pozor." Pověděla jsem tlumeným tónem a následně jsem zívla. Koukala jsem, jak odchází a potom koukla na vlčata. "Drobečci, tak co, nepůjdete spinkat? Spinkat jako máma?" Šeptla jsem k nim tichoučce a u slova "máma" mi cukl koutek v náznaku úsměvu. Svým čumákem jsem lehce drcla do Arta, který se tlačil na jednu ze sestřiček. "Buď na ni hodnej." Pověděla jsem mu ještě, jako doprovod toho drcnutí čumákem.
Položila jsem si hlavu na zem, sbalila jsem se do menšího klubíčka, ale samozřejmě tak, abych nezamáčkla mé potomky a zároveň tak, aby na ně nefoukal byť jen lehký vánek a aby se cítili bezpečně. "Maminka se chvilinku prospí, ne, že budete dělat nějaké lumpárny." Upozornila jsem je ještě, usmála jsem se nad jejich roztomilostí a očima jsem zakoulela po jeskyni. Potom jsem je ale zavírala, občas ještě párkrát mrkla, ale nakonec jsem je zavřela úplně a do chvíle jsem usnula. Byla jsem opravdu dost unavená a vyčerpaná. Navíc to, že byla noc, mě ještě více podpořilo k tomu, abych usnula.

// Kdyby se někdo divil, kam zmizely příspěvky Har a Sayapa, tak jsme je přesunuli do smečkového úkrytu. :) Takže případné reakce na vlčata tam.

Nemohla jsem se nabažit těch malých, úžasných tvorečků. Ty jejich růžovoučké čumáčky, jemňoulinká a mokrá srst, malinkaté pacičky, drobná tělíčka a zalepená očička. Tohle je to nejdokonalejší, co jsem kdy viděla! Navíc to byla naše vlčátka!
Jak jsem si je tak prohlížela, tak jsem zjišťovala, že nejvíce zbarvení pobraly od tatínka, ale vůbec mi to nevadilo. Byla naprosto dokonalá taková, jaká byla. S něhou a nadšením v očích jsem je pozorovala, cítila jsem se famózně. Skvěle. Na to, že jsem před chvílí prožívala snad největší bolest v životě jsem naprosto zapomněla. Pořád jsem je svým velkým jazykem opatrně olizovala, aby měla srst co nejčistší. Vlčata se mezitím začala plazit k mým strukům. Celkem se jim to dařilo, akorát musel Sayap jednu něžně popostrčit. Neubránila jsem se tichému zasmání, bylo to tak roztomilé! Jeho velký čumák bylo jako celé její tělíčko! No, nakonec to vlčata bravurně zvládla a…Začala pít mlíčko. Jaký úžasný pocit! Na tváři se mi objevil velký úsměv a já jsem bříško trošku více odkryla, aby se mohla všechna vlčata uvelebit a dostatečně se k cecíkům uchytit. “Jsou tak dokonalá! A dvě holčičky a jeden kluk! Jsem tak šťastná, nedokážu tomu uvěřit. Vidíš je? Jsou neuvěřitelní.“ Zakroutila jsem pomalu hlavou. Koukla jsem po ostatních, v očích jsem neměla nic jiného než jiskřičky radosti, spokojenosti a citlivosti. Byla jsem teď citově hodně rozhozená, chtělo se mi nadšením skoro plakat.
Vždyť…Prostě máme se Sayapem vlčátka! Malinkaté drobečky!
Znovu jsem se naprosto dokonale pousmála a naklonila jsem hlavu do strany. Jeskyní se rozléhalo to, jak vlčata cucala mé struky a občas jak některé z nich vydalo tichoučký zvuk podobný zakňučení. “Já mám tak strašnou radost! Tohle je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Podívejte!“ Hlesla jsem znovu, jak kdyby to ostatní snad neviděli. No co, byla jsem štěstím bez sebe. Natočila jsem hlavu k mému partnerovi a natáhla jsem k němu tlapu. Bez něj bych tohle rozhodně nezvládla, takže jemu patří mé velké, né! Obrovské díky přímo od srdce. Byl vlk mého života, byla jsem mu věrně a neskonale zavázána.
Podívala jsem se na novopečeného tatínka, který taky vypadal, že je z toho celý paf. “Ano, zvládla!“ Přitakala jsem s přikývnutím a natáhla jsem k němu hlavu, abych mu olízla čenich. “Děkuju ti. Děkuju, žes mi splnil mé přání.“ Šeptla jsem tiše, koukla na něj a následně pohled sklonila na vlčata. Pozorovala jsem je, byla jsem tiše, protože Sayap navrhl další jméno. Chvíli jsem ještě byla zticha, ale potom jsem čumáčkem ukázala na jediného synáčka. “Takže, tohle je Art. Hodí se to k němu, co myslíš?“ Zazubila jsem se a konečně na něj vzhlédla. Potom jsem ukázala na holčičku, která pobrala hodně tátovi barvy. Byla skoro celá rudá a to ne od krve (// :D). “Tohle je tedy Litai.“ Přikývla jsem se souhlasem a potom jsem chvíli přemýšlela. “Na tu bílou s odznáčky by se hodilo něco hodně vznešeného. Vypadá tak...Rozvážně a inteligentně! A to ani nerozlepila očka!“ Zasmála jsem se a dál přemýšlela. “Inaya. Co třeba Inaya? Podle mě to zní skvostně.“ Šeptla jsem a fialovýma očima jsem koukla do těch jeho. Nemůžu uvěřit, že už to celé máme za sebou. Dokonce i pokřtění vlčat! To to rychle utíká!

// Promiňte za přeskočení, měla jsem hroznou chuť napsat :)

// Ještě jednou se omlouvám za zmatky, tady je post o porodu. Potom pčkám, až to přesune Sayap a pak přesunu i ten druhý a budu psát sem.

// Chňa! :3 Čtěte! :D Psala bych i dál, avšak radši jsem to usekla, abyste měli možnost na reakci :)

Netrpělivě jsem ležela na kožešince v jeskyni. Občas jsem pohledem koukla na Naomi a Ann, ale jinak jsem očima hemžila po okolí, zda neuvidím Sayapa. V mém břiše mi ti malí prcci pořád kopali a hemžili se, nebyli v klidu, to mě znervózňovalo ještě více. Uff, asi…Ne, určitě už to přichází, bude to brzo, Sayape prosím, pohni! Silně jsem zatnula zuby k sobě a křečovitě zavřela oči. S tichým, táhlým výdechem jsem je otevřela a podívala jsem se před sebe, pravidelně jsem oddechovala a čekala na příchod mého partnera.
Algar, Akira, Kira, Argas…Art? Art zní krásně, dokonale. Když to bude kluk, bude to Art. Určitě to bude…Uf, Art. Díky myšlenkám ohledně vhodného jména jsem se na chvíli mohla odloučit od těch křečí a od bolesti, kterou jsem prožívala. No, bohužel to nebylo na dlouho. Fialovýma očima jsem koukala dozadu do jeskyně, avšak potom jsem uslyšela nějaký pach, který se mísil s krví. Vyděsilo mě to. Náhle se před jeskyní objevil nějaký vlk, zřejmě se znal se smečkou. Vylekaně a šokovaně jsem zvedla hlavu ze země tak rychle, že mě to až zabolelo. Sykla jsem a hlavu položila zpět. To je hrozné! Co se mu asi stalo? Chudáček malej! To je…Auuuuuu!!! Další stah, u kterého jsem bolestně vykvíkla jak v mysli, tak nahlas, tohle jsem totiž nečekala. Tohle bylo opravdu nepříjemné, hodně bolestivé. Zaškubala jsem nožkama, jako kdyby chtěla někam odběhnout, a smutně jsem koukla na Ann, která u mě seděla. Potom jsem ale uviděla dalšího vlka, jak se vřítil do jeskyně. Sayap!! Zajásalo mé svědomí. Můj pohled se okamžitě změnil na radostný, šlo to vidět v mých očích. “Jsem tak ráda, že jsi to stihnul, moc jsem se bála!“ Pokárala jsem ho i ve stavu, v jakém jsem právě byla. “Ano, už. A jak to vypadáš? Takto se ukázat před miminky!“ Vyhekla jsem pobaveně a tichoučce jsem se zasmála, avšak můj úsměv na tváři se náhle a opět změnil na bolestný výraz. Zacvakala jsem zuby a zadní tlapou jsem zaškrabkala drápky do země, tedy spíše jsem s nimi po té zemi sklouzla, takže to vydalo takový ten skřípavý zvuk. No, mně to v tuto chvíli rozhodně nevadilo. Za jiných okolností by mi to bylo nepříjemné, ale teď určitě ne.
Zvedla jsem ocas a snažila jsem se ho dát co nejvýš, aby nebyl špinavý, no, ale on se stejně vracel do původní polohy, protože při každém pohybu, který jsem udělala kvůli křečím, jsem ho zapomněla držet v poloze, v jaké jsem chtěla. Prostě jsem se na to vůbec, ale vůbec nesoustředila, ale kdo by se tomu divil? Hlavně jsem se snažila dýchat. Hezky pravidelně, rytmicky a přijmout co nejvíce vzduchu. Proběhla mi jen rychlá myšlenka hlavou. Byl to pokus o uklidnění, avšak bolest byla opravdu silná a proto jsem při další křeči hlasitě vyštěkla, trošku to znělo, jako bych se nějak lekla či co. “Já se bojím!“ Pošeptala jsem k Sayapovi tichým, vyděšeným tónem. V mých očích šel vidět strach a obavy. Natáhla jsem k němu opatrně přední tlapku a položila jsem ji na tu jeho. Měla jsem tak větší pocit jistoty. “Art!“ Vyhrkla jsem rychle a koukla jsem mu do červených očí. “Jméno pro kluka. Art, líbí se ti?“ Usmála jsem se.

Po chvíli vzdechů, „utrpení“ a mého kňučení jsem ucítila velmi intenzivní bolest. Už jde první vlče ven, určitě, cítila jsem to! Zaškubala jsem tlapou a jemně jsem zvedla hlavu, přičemž jsem očima koukla dozadu na své tělo. Začala jsem zrychleně dýchat, hlavu položila zase zpět na zem a zatlačila jsem. Tohle se opakovalo minimálně 4x. Už snad ani nemusím psát, jaká bolest to byla. Ohlédla jsem se a uviděla jsem to. Malinkaté vlčátko, moje miminko! Celé od krve, avšak přesto naprosto kouzelné a úžasné. Fascinovaně jsem koukla na Sayapa. Usmívala jsem se. “Podívej!!“ Vyjekla jsem, ale z mého nadšení mě vyvedlo, zřejmě další vlče, které chtělo na svět. Zopakovala jsem to, co při tom prvním. Trvalo to ještě menší chvíli, než porod prvního. Nezvedla jsem hlavu, nekoukla jsem se na to vlče, protože jsem cítila, že půjde ještě jedno…
Taky že šlo. Už bylo venku. Všechna se narodila naprostou chvíli po sobě. Už mi bylo o dost lépe, ale cítila jsem se rozlámaně, bolelo mě celé tělo. Prostě…Si to snad dokážou všichni představit.
Opatrně jsem zvedla hlavu a očima jsem přejela ta malá stvořeníčka. Koukla jsem s neuvěřitelným nadšením v očích a velkým úsměvem na tváři na Sayapa a všechny okolo. “Jsou tři!!“ Hlesla jsem tiše. Nemohla jsem uvěřit svým očím, mám…Máme vlčata! Jsem matka a Sayap je otec! Vlčata se pomalinku, vážně pomaleji než šneci, snažila dělat něco ve stylu „plazím se“. Já se ovšem radši s jemností a mateřskou něhou přiblížila k nim, aby byly tyto uzlíčky štěstí v teple a začala jsem jednoho po druhém opatrně olizovat.

// Yeeey!! Prej nemocná, já tě dorazím, jen počkej! :DDD Budoucí maminka a Coffin si ji takto plete! :D

// Tak, mám radost, že jeskyni máme zařízenou. Za dnešek poslední post, počkáme na Sayapa, aby o to nepřišel.
Zítra se vrátím až k večeru.

Naomi mě uklidňovala, že to Sayap stihne. Přikývla jsem a pohledem jsem zatěkala po okolí. “To doufám, protože tohle už se nebude nikdy opakovat. Takže jestli to nestihne, přijde o jedinou příležitost vidět porod jeho potomků a to by…Nechtěl.“ Vytlačila jsem ze sebe skrze zatnuté zuby. Hlasitě a s námahou jsem dýchala, všichni mohli postřehnout, že je mi pořád hůř a hůř.
Přikývla jsem, že je čas najít tu jeskyni a když mě Naomi začala zvedat, tak jsem zakvíkala. Zvednout se bylo hodně náročné, ale díky snaze a vůli a díky ostatním vlkům jsem to zvládla. Začala jsem pomalu tlapkat někam, kde by mohla být jeskyně. Čím dál jsme šli, tím hůř mi bylo, ale zase se uklidnila moje psychická stránka, když jsem uviděla nějakou jeskyni. To už za námi doběhla ta černo-béžová vlčice. Usmála jsem se na ni, “jmenuješ se Anney, že? Chci se ujistit.“ Pověděla jsem šeptem, nerada bych jí říkala nějak špatně, ještě bych se znemožnila.
Zastavila jsem se na kraji jeskyně, rozhlédla jsem se okolo a hlasitě jsem vzdychla. “Snad bude vědět, kam má jít.“ Strachovala jsem se dál o svého partnera a zalezla jsem na Stormovo vybídnutí dovnitř do jeskyně. Bylo to tu příjemné, sice chladno, ale věřila jsem, že jak tu bude více vlků, zabydlí se to tu. Bylo tu pár kožešin, fakt se mi to tu líbilo. Zakempila jsem to k jedné kožešince, která byla v menším výklenku v té jeskyni, takže to bylo docela útulné. Pomalu jsem se posadila a nakonec jsem si na pravý bok lehla. “Jsem ráda, že už jsme to našli, že tu nemusíme bloudit a strachovat se, kde porodím.“ Zazubila jsem se na ostatní.
Další křeč, pořád se to stupňovalo. Propnula jsem packu, kterou jsem zaškrabkala jemně do kamene, který tvořil podlahu jeskyně. Kníkla jsem a zavřela jsem pevně oči. Tohle byla nejvíce nepříjemná část porodu.

// Nah nah :D som sa spletl, zapomněl som, že je to listňák :D

Naomi působila velmi přívětivě a mile, byla jsem jí za to vděčná. Usmála jsem se na ni a koukla jí do očí. “Děkuju ti. Za tu péči a všechno okolo. Jsem ti vděčná.“ Pověděla jsem tichým, upřímným hlasem a posadila jsem se, jak mi poradila. Měla pravdu, v tomto stavu cestovat a ani nevědět kam nebylo nejlepší. Ovšem já se strachovala, že můj partner nestihne přijít včas na porod. Proč si jen odcházel, drahý. S takovou to nestihneš, pospěš si!
Ohlédla jsem se, a když jsem viděla Storma, má očka se rozzářila. Měla jsem radost, že vlci ve smečce byli tak milí a starostliví, ne vždy to totiž takto je. V některých smečkách nejsou takoví jako v té naší. A zdaleka né Alfa. Většinou Alfy jsou namyšlené a arogantní, byla jsem opravdu moc ráda, že Storm takový není. Přikývla jsem, když řekl to o těch jeskyňkách, avšak zneklidňovalo mě to, že sám Storm je neklidný. “Storme, prosím, uklidni se. Vypadáš, jako bys uběhl maratón, navíc vidím, jaké máš obavy. Všechno bude v pohodě. Jsem ráda za vaši společnost a přívětivost, děkuju.“ Usmála jsem se na oba dva a rozhlédla se. “Kde ten Sayap může být!“ Řekla jsem žalostně a zakňučela jsem. Zkusila jsem zavýt já. Můj hlas zněl melodicky a úchvatně, rozléhal se po okolí, měla jsem krásně silný hlas. Po dokončení vytí jsem si oblízla čenich a s námahou si lehla. “Ani byste nevěřili, jak to…Eh…Bolí!“ Zasmála jsem se a zničeně položila hlavu na zem. Křeče přicházely každou chvilku, bylo to hrozné. Už jsem dokonce z bolesti občas zakňučela, protáhla packy či zatnula všechny svaly v těle.
Otázkou ale bylo, kde vlastně porodím? Nevěděla jsem kdy, to za prvé a za druhé se mi moc nechtělo rodit zde, uprostřed lesa. Je tu lehký vítr a tvrdá země, někde v jeskyni by to bylo pohodlnější. Pravdou je, že bychom pak vlčata mohli opatrně a šetrně přenést, ale...Raději bych rodila v jeskyni. To ale všem nejspíš bylo jasné, všichni se snažili.

// Naomi, promiň, že jsem tě přeskočila, ale s dalším postem počkám tedy na tebe. :)

Ležela jsem na zemi, sice jsem se usmívala, ale nejlépe mi nebylo. Opravdu mě začalo bolet břicha a chytala jsem jak kdyby menší křeče. Že by…Už? Pomalinku a velmi opatrně jsem se začala zvedat ze země. Sayap odešel někam pryč, než jsem mu jakkoliv stihla odpovědět. Rozhlédla jsem se a koukla na členy mojí nové rodiny. “Naomi, Naomi…Pojď prosím se mnou, podíváme se po nějakém úkrytu, dobře? Uf.“ Řekla jsem ztěžka a poslední „uf“ jsem vydechla.
Pomalu, plouživým a kolébavým krokem jsem se vydala někam dál do lesa. Chtěla jsem najít něco, kde bych případně mohla porodit, měla jsem za to, že už se to blíží. Koukla jsem fialkovýma očkama na Naomi, já vypadala celkem vysíleně, kdež to Naomi vypadala, že má sil na rozdávání. “Nao, myslím, že už to brzo bude tady, cítím se zvláštně. A bolí mě břicho. Musíme najít nějakou jeskyni nebo něco.“ Pošeptala jsem pouze pro její uši a krok jsem trošku zrychlila. Ale co chvilku jsem zpomalovala a zavírala křečovitě oči, protože ty křeče, které jsem měla, byly nepopsatelně bolestivě.

// :DD

// Počkám na Naomi ještě pár hodin, když nenapíše, začnu psát...Potřebuji se alespoň posunout k jeskyni, která už je založená, odrodit při nejhorším mohu zítra, ale to jsem celý den pryč a vracím se až večer