Gallirea - Příspěvky uživatele

Tiše jsem stála u řeky, ze které šel nepříjemný chlad, který pronikal i skrze moji srst. Otřásla jsme se, pohlédla na mého synka, kterému určitě musela být zima a potom jsem koukla na pohublého vlka, který se představil, jako Lucien. Obdivně jsem se usmála. “Opravdu krásné jméno. Takové…Vzácné, že? To slyším poprvé.“ Přikývla jsem, abych potvrdila to, co jsem právě řekla, ale potom jsem se zasekla a začala jsem se smát. “Teda, jistě, že to slyším poprvé. Každé jméno je jedinečné, ale že jsem ani neslyšela žádné jméno tomu podobné, tak to myslím. No, to je jedno.“ Pousmála jsem se na něj a zahleděla se do jeho hlubokých očí. Chvíli jsem z nich nemohla odtrhnout pohled, byly strašně zvláštní. Byly hlubší než Sayapovi, měly výraznou barvu a byly plné bolesti. Vypadal, jakoby neměl chuť pokračovat dál, aspoň tak mi to přišlo. Sklonila jsem pohled k zemi a oblízla si čenich. Jak začal říkat, že nic nepotřebuje, tlačivě jsem na něj koukla a pohledem jsem ho přímo vybízela k tomu, aby svolil, ale nakonec svolil díky mému synkovi, který pořád prosil, aby mohl jít na lov s námi. “Ráda ti něco ulovím.“ Špitla jsem tiše. Potom jsem sklonila hlavu k Artovi a oblízla jsem mu láskyplně hlavičku. “Ne, není to zase taková zábava, je to spíš námaha. Ale jde taky o to, co lovíš. Pokud lovíš třeba zajíčky, je to celkem dobrý, ale pokud lovíš něco nebezpečného, jako jsou třeba jeleni nebo divočáci, je to celkem nepříjemný. Proto se do ničeho podobného raději nepouštím. Ale tvůj táta, ten ulovil se Stormem pořádnýho divočáka. Se ho potom můžeš zeptat, bude toho vědět víc.“ Mrkla jsem po něm a koukla na Luciena. “Za chvíli určitě bude svítat, tak můžeme vyrazit už teď, třeba něco příjemného a nenáročného najdeme. Navíc Art má velkou radost.“ Pověděla jsem a rozešla jsem se.
Chvíli jsme šli mlčky, ale potom začal Lucien mluvit o mém odznaku. Kdybych neměla srst, začervenala bych se. “Děkuji, je to od tebe milé. Odznak jsem získala u Smrti. Je to taková…Nepříjemná vlčice, která žije nedaleko odsud. Platí se u ní drahými kameny, ale je opravdu ostrá, takže až ji půjdeš navštívit, dej si raději pozor a moc se u ní nezdržuj.“ Poradila jsem mu se stálým úsměvem na tváři. Byla jsem prostě optimista a smíšek, usmívala jsem se skoro pořád, navíc jsem měla skoro vždy dobrou náladu a snažila jsem se všechny okolo povzbudit. Když potom řekl o tom jeho fleku, nakoukla jsem na jeho zadek a potom zase zpět do jeho oček. “Nepřijde mi to tak zlý, vypadáš dobře. Když nabereš, budeš pěknej. Nedělám si legraci, tvoje srst se mi líbí. Ale pokud se ho opravdu chceš zbavit…No, bohužel netuším. Řekla bych, že to asi nepůjde, je to tvoje srst a Smrt nemá zase takovou moc – aspoň myslím, nemám o ní žádné informace – aby ti mohla změnit tvoji srst, kterou máš od narození. Může ti přidělat možná tak odznáčky, jako mám já. Nebo ti také může pomoci s magiemi. Předpokládám, že máš magii vody, že?“ Povídala jsem si s ním a ohlédla se na synka. Pokynula jsem mu hlavou, aby šel přede mě, abych ho měla stále na očích. “Arte, ne, že budeš zbrklý, mohlo by se ti něco stát. Budeš se tentokrát raději dívat, dobře? Nebo můžeš zkusit poprosit Luciena, zda by tě vzal na hřbet a utíkal při lovu za mnou, aby si lépe viděl. Ale nesmíte kořist vyplašit vy dva. Abych vůbec něco ulovila.“ Řekla jsem jim oběma a Arta postrčila kupředu čumákem. Ach, jak zlatý to byl synek, milovala jsem ho.

Dělalo mi velkou radost, že z toho Artík má radost. Musela jsem uznat, že jsem až příliš starostlivá. Musím jim dát trochu volnosti, vždyť jsou ve věku, kdy jsou nejzvědavější a vše rád zkoumají, ne? Tiše jsem si povzdechla a posadila se kousek od řeky. Cítila jsem, že přituhlo – jak pak by ne, vždyť už se stmívalo a přes noc byla vždy větší zima. Mlha trošku ustoupila, ale žádná sláva to teda nebyla. Rozhlédla jsem se okolo a postavila jsem se. “Nebyl to Storm, co nás odignoroval, ale Tailla. Druhá Alfa a partnerka Storma, víš?“ Pověděla jsem polohlasně tak, aby mě slyšel, i když byl kus ode mě. Přešlápla jsem z nohy na nohu a několikrát zastříhala ušima do různých směrů – nevím z jakého důvodu jsem byla nervózní. Možná z toho, že jsem doma měla partnera a další dvě vlčata a tak nějak jsem se strachovala. Ne, že bych Sayapovi nevěřila, ale raději bych je všechny měla pod dohledem. Say je skvělý táta, avšak já byla tak přehnaně starostlivá, že mi to prostě nedělalo dobře, nevidět je. Vždyť to byla moje vymodlená vlčátka.
Zpozorním, až když Artík začne mluvit cosi k nějakému Proužkovi. Mlha sice ustoupila, ale já stále neviděla žádného vlka v okolí. Pořádně jsem se nadechla a do nosu mě udeřil silný pach – znamenalo to, že je blízko nás. Jak jsem si nemohla všimnout? Co kdyby ten vlk byl nebezpečný? Příště lépe vnímej a čuchej, Har!! Pokárala jsem se důrazně, sklopila jsem uši k hlavě a šla jsem blíž, abych mohla zahlédnout, s kým si to můj malý syn povídá. No, nestačila jsem se divit – vlk byl vyzáblý, trošku smrděl a měl takové…Unavené oči bez života. Avšak ty jeho oči byly tak krásné a hluboké. Tak překrásně tmavě modré, že mě to unášelo. “Yuh, no…Jmenuji se Haruhi a jsem…Jsem jeho matka.“ Představila jsem se hned a zdrženlivě jsem si ho prohlédla. “Uhm, poslyš, nemám ti něco ulovit? Sice bude večer a začíná být poměrně chladno, ale jsi kost a kůže, určitě jsi dlouho nic nejedl.“ Řekla jsem mu starostlivým tónem a přiblížila jsem se k němu blíž. Obešla jsem si ho kolem dokola a koukla na Arta, který z něj zřejmě byl nadšený. “Pojď, půjdeme spolu, něco najdeme. Alespoň něco malého, dobře? Určitě by sis něco rád dal.“ Rozhodla jsem tónem, který dával najevo, že mi to nikdo nevymluví a hned na to jsem se rozhlédla, kam půjdeme ulovit v tuhle dobu něco, co by ho mohlo alespoň trošku zasytit.

<< Borůvkový les
Pomalejším krokem jsem šla stále dál a dál. Chtěla jsem si trošku odpočinout a prostě nebýt chvíli ve společnosti tolika vlků. Možná jsme přemýšlela i o tom, že si zajdu nakoupit ke Smrti, měla jsem nějaké kamínky a prahla jsem po tom, umět více věcí. Určitě tam půjdu. Ujistila jsem se potom sama tichým tónem, a když jsem uslyšela běhové kroky, zastavila jsem se. Zastříhala jsem oušky a usmála se na mého přibíhajícího synka. Oblízla jsem mu tvářičku a přikývla jsem. “To víš, že můžeš. Jsem ráda, že jdeš se mnou. Odíváme se po okolí, dobře? A všechno je v naprostém pořádku, jen se mi nelíbilo, jak nás místní Alfa odignorovala, víš? Vůbec na nás, ani na tvoji malou sestru nereagovala, to bylo dost ošklivé, ale co se dá dělat, někteří vlci jsou už takoví.“ Pověděla jsem polohlasem a rozešla jsem se dál. Šla jsem takovým tempem, které si určoval Art, nechtěla jsem, aby musel zbytečně kvůli mně hnát. Přizpůsobila jsme se mu.
Protože ale byla mlha, začínala jsem pomalu, ale jistě hůř vidět. “Drž se u mě, kdyby si se nějak ztrácel, zakřič, dobře? Nikam neutíkej, je mlha, tak skoro nic neuvidíme, ale neboj se.“ Pověděla jsem tiše a přikrčila se, když zafoukal silně vítr. “Není ti zima? Nechceš se vrátit do jeskyně za ostatními?“ Zeptala jsem se ho a rozhlédla se po okolí. Měla jsem v úmyslu jít k řece, ale někam, kde je tok klidný, aby mi mého synka nesebral, kdyby se nedej vlku něco přihodilo. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale potom jsem se vydala dál.
Po menší chvilce jsme díky mému čichu a šumění vody k řece opravdu dorazili, mlha tu byla – zdálo se mi – o trošku menší, než v lese a po cestě sem, proto jsem byla spokojená. Dokonce tu i trochu méně foukalo. Koukla jsem se na Arta a usmála se. “Jmenuje se to tu řeka Mahtaë. O kousek dál je řeka hlubší a dál ještě hlubší, ale já tě pro jistotu vzala jen k této mělké vodě, aby se něco nestalo. Budeš to mít asi tak do půlky těla, ale raději do ní moc nechoď, bude chladná, ať se nenastydneš. Ale mám to tu ráda, je tu klid a pohoda.“ Zazubila jsem se a zahleděla se na někoho, kdo ve vodě už stál. Byl kousek od nás. Nevěděla jsem, kdo to je, ten pach jsem nepoznávala, proto jsem si byla poněkud nejistá a raději jsem zůstala ostražitá, kdyby něco. Ale pochybovala jsem, že by se něco mělo dít, komu by se v tomto počasí chtělo něco vyvádět?

Posadila jsem se na zadek a naklonila jsem hlavu s jemně přivřenýma očima do strany. Bylo to tak roztomilý, jak Storm vysvětloval Artíkovi, co je to smečka. Usmála jsem se, odvrátila jsem hlavu bokem a do toho jsem si tiše povzdechla. Rostou tak rychle, jak je to jen možné? Už běhají všude po lese, dovádějí. Jsem tak ráda, že se mi ten sen být matkou splnil, je to nádhera. Zamlaskala jsem a pohled jsem vrátila zpět na Storma právě ve chvíli, kdy ke mně začal mluvit. Jistě, věděla jsem, že tady budou všechna vlčata v bezpečí, ale co když se Coffinovi, nedej vlku, někam ztratí a on nebude vědět, kam? Zneklidněně jsem přešlápla, ale snažila jsem se uklidnit. No, tyhle myšlenky mě vždy dokázaly dost nabudit a vydeptat, ale Storm měl pravdu, měla bych jim dát volnost. Nojo, ale to se lehko říká a těžko dělá, tse.
Když jsem se zhluboka nadechla, cítila jsem nějaké dva cizí pachy, že by noví zájemci? Čertovsky jsem se zazubila a koukla na Sayapa, který se okamžitě nabídl, že se podívá, kdo co chce. Vyprovodila jsem ho jemným, láskyplným pohledem a potom jsem koukala na naše dva Alfáky. No, Tai mi na můj pozdrav nic moc neřekla, vypadala znechuceně, až jsem z toho byla taky znechucená. I když to byla moje Alfa, měla by mě alespoň pozdravit, nebyla jsem vzduch. V tom ale přiběhli nějací dva vlci – jedna se představila jako Vločka a ten druhý jako Faelnir, nějak moc vlků najednou, ne? Zašklebila jsem se nenápadně sama pro sebe a poslouchala jsem Vločku. Povytáhla jsem obočí a musela jsem krotit nervy. Najednou jsem měla dost špatnou náladu, možná z toho, že mě Tailla takto nepěkně odignorovala, opravdu příjemná. Tse. Vždycky se chovám k vlkům pěkně, nesnáším, když mi někdo ani neodpoví!! Zpražila jsem Vločku, která za moji blbou náladu ani nemohla, pohledem a zvedla jsem zadek ze země. “Jistě, jsme členy smečky. A ano…“ Chtěla jsem to dopovědět, ale ona mi skočila celá radostná do řeči, až mě to udivilo. Ustoupila jsem od této mega hyperaktivní veverky kousek dozadu a přežvýkla jsem. “Ehm…Pokud vlčata budou chtít. Máme ještě třetí, ale ta je někde vzadu s Coffinem.“ Pokrčila jsem rameny, koukla na Taillu a odvrátila uražený pohled. Mrzelo mě to, ale co už se dalo dělat, no. Musela jsem si hold zvyknout, že ne vždy někomu padnu do oka. Inaya, které též nebylo nic odpovězeno, se ptala, co to je. "To je ozdůbka, přívěšek, který má sem tam několik vlků na krku. Nejsem si úplně jistá, že čeho to získáš, protože já sama nikdy přívěšek neměla, ale...Pokud se dobojuješ k její odpovědi, zeptej se." Vybídla jsem ji s úsměvem.
Podívala jsem se na Faelnira a kývla na něj hlavou, že ho taky zdravím. Ten se nahrnul k Artíkovi, který z toho chudák musel být celý zmatený. Pousmála jsem se na mého synka a vzdychla jsem. “Buďte tu hodní a zůstaňte tu s ostatními, dobře? Půjdu se chvilku projít, pokud chcete jít někdo se mnou, odmítat nebudu.“ Pověděla jsem napůl vlčatům a napůl i ostatním vlkům. Společnost – ať už mého vlčete nebo někoho jiného, bych ocenila, ale nepotřebovala jsme tu být v takovém chumlu. Občas i já chtěla být někdy více méně o samotě. S lehkostí a ladností jsem se otočila na zadních nožkách a pomalým krokem se rozešla hlouběji do lesa. Šla jsem pomalu, aby mě popřípadě někdo mohl dojít. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale někam jsem se chtěla podívat a taky na chvíli vytratit. Nebylo to tou špatnou náladou, jen toho na mě dnes už bylo moc a doufala jsem, že až se trošku projdu, vrátím se zase v dobré náladě a více méně fit.

>> řeka Mahtaë

// jo jasný :)) pohodička :) já jen nějak abysme věděli, kdy kdo má psát no. V takové početné skupině hrajících je to blbý :/

// už se tu absolutně neorientuji...Co tohle pořadí, vyhovovalo by všem?

Tailla, Sayap, Haruhi, Art a Iny (coff a litai hrajou spolu), Storm, Faelnir a Vloč

// Omlouvám se, měla jsem hroznou chuť za Haruhi napsat, snad to nikomu nevadí :)

Koukala jsem pořád před sebe a čekala, co odpoví Storm. Po očku jsem ho sledovala a vnímala každý jeho pohyb, pohled a jiné věci. Byla jsem velmi vnímavá vlčice, snad tuhle vlastnost moje děti zdědí, je to dobrá vlastnost. Napadlo mě hned.
Samozřejmě jsem slyšela nedaleké vytí a došlo mi, že to je nejspíš místní Alfa samice, Tailla. Hrdě jsem zvedla hlavu, otřela jsem si tlapami čumák od krve, i když to moc nešlo a posadila jsem se tak nějak majestátně, abych si neudělala ostudu. No, to už se tu objevila ona vůdkyně, ale vrhla se ihned k jídlu a začala hltat vnitřnosti a maso, zřejmě měla velký hlad. Fascinovaně jsme ji sledovala, ale nedala jsem na sobě nic znát. Uchovala jsem si svůj hrdý poker face, pro jistotu. No, potom si přece jen všimla mého zlatíčko Artíčka, netuším, zda si všimla i mě, ale čekala bych, že ano. “Uhm, asi jsme se ještě neviděli, jmenuji se Haruhi, už nějakou dobu jsem v této smečce spolu s partnerem Sayapem. Nedávno jsem úspěšně odrodila tři krásná, zdravá vlčata. Litai, Inayu a jediného kluka, Arta.“ Pokynula jsem hlavou s hrdým úsměvem na mého synka a postavila jsem se. Oklepala jsem svoji srst od případných nečistot a darovala jsem Taille úsměv. “Opravdu moc mě těší.“ Kývla jsem na ni a naznačila tak malinkou, opravdu nevýraznou poklonu, ale byla tam. Ne z respektu, ale spíše z nějakého, hmm, přátelského pudu? Chtěla jsem, abychom se staly kamarádkami, vypadala mile. Navíc měla krásný modrý obrazce na čele, ale raději jsem na to moc nezírala.
To už ale dorazil můj partner. Spokojeně jsem k němu přihopsla, zavrtěla celým tělem a fialovýma očima jsem ho celého zkontrolovala, jestli mu nic není. Potom jsem mu začala láskyplně, oddaně a s tichým kníkáním olizovat hrdlo a krk, jako jsem to vždy dělala dřív. Nemohla jsem si pomoct, takhle jsem prostě dávala najevo svoji největší náklonnost, k nikomu jinému jsem ji neměla nikdy větší. Ale jeho jsem tak moc milovala, že bych pro něj dala život. Potom jsem se posadila vedle něj a vyslechla jsem si ho. “Ano, dobrý nápad, proč ne. Mohli bysme je i trošku provést po okolí. Už rostou jako z vody, nemůžou přece znát jen území smečky.“ Odsouhlasila jsem s nadšením a zazubila jsem se. Pohledem jsem loupla po Taille a po Stormovi a pokorně jsem sklonila hlavu. “Storme, popovídáme si jindy, nechci tu být za nějakého špinavce, tak si letím opláchnout čumák. Omluvte mě.“ Usmála jsem se na oba dva a potom jsem ladnými skoky odhopsala jako nějaká elegantní laňka k potůčku. Tam jsem si čumák důkladně opláchla a následně se i napila, abych zahnala celkem velkou žízeň. Po napití jsem spokojeně vydechla a narovnala jsem se. Z čumáku mi odkapávaly kapičky vody a já spokojeně poslouchala hemžení lesa – i když v tomto období toho moc ke slyšení nebylo, ale občas se něco našlo. Já hlavně měla radost, že mi vše takhle hezky vycházelo.
No, ale raději jsem se svižným a energickým krokem vrátila k mému drahému, Artíčkovi a taky k Alfám. “Tak, už se cítím čistě, nádhera.“ Pověděla jsem s veselým přikývnutím a svoji řeč jsem utvrdila rázným zavrtěním ocasu.

Stále jsem pořádala to výtečné maso, opravdu chutnalo skvěle a já se konečně mohla po delší době nacpat, co hrdlo ráčí a ke všemu, aniž bych pro to jídlo něco udělala. Prostě mi ho naservírovali až pod čumák a ještě ke všemu takový luxusní kousek. A divočáka jsme neměla pěkně dlouho., šmakoval mi. Lesknoucí se, fialové oči jsem zvedla od divočáka na Storma, potom na mého partnera a nakonec jsem pohled zase sesunula. Už jsem pomalu měla dost, ještě naposled jsem si urafla pořádný kus, masa a o krok dozadu od jídla ustoupila. Sežrala jsem toho docela dost, až jsem se sama sobě divila. Pořádně jsem rozžvýkala ten kus, co jsem měla v tlamě a spolkla jsem ho. Následně jsem hlasitě vzdychla a oblízla si čumák, přece jen…I jíst je celkem náročné, pokud to do sebe perete jako já teď.
Když už jsem svoji pozornost odvedla od divočáka, tak jsem se strachem na duši zjistila, že vlastně všichni kromě Inayi, která spinkala v jeskyni, jsou pryč. Hlasitě jsem začala kníkat, přešlapovat nervózně z nohy na nohu a netrpělivě popocházet. “Kde jsou moje děti? Je nezvyk nemít je u sebe!“ Postěžovala jsme si a zůstala jsem stát jako přikovaná na místě. Nastražila jsem uši, zda něco neuslyším a koukla jsem napravo. Natočila jsem hlavu do boku a pozorně jsem koukala, to stejné jsem udělala na druhou stranu, dopředu a otočila jsem se a i dozadu. Nevěděla jsem, kam mám jít nebo co dělat, ale když jsem uslyšela dětský hlásek a potom hlas Storma, vykulila jsem oči. Jedním skokem jsem se otočila ke Stormovi a okamžitě se mi velice ulevilo. Přiklusala jsem ke svému malému Artíkovi a šťastně, s tlamou od krve jsem ho začala olizovat po celém jeho těle, byla jsem nadšená a opravdu se mi moc, moc ulevilo. “Artíčku, kde jsi byl, nestresuj maminku takhle. Nesmíš si jen tak odkráčet pryč!“ Povídala jsem mu tiše a naposledy jsem mu jazykem oblízla jeho malinký, vlhký čumáček. “Storme, nevíš, kde je Litty? Je strašný nezvyk nemít je u sebe, jsem z toho celá nervní a nesvá, nejraději bych je měla všechny tři - včetně Sayapa - pod mýma ochrannýma tlapkama, víš jak to myslím.“ Vydechla jsem již trošku klidněji a posadila jsem se naproti němu. “Jak si to zvládal ty, když jsi měl vlčata? Nestresoval si se, když někam odběhli nebo si je naopak střežil jako oko v hlavě? Moc si nevím rady, přijdu si tak nezkušená. Nevím, jestli si o ně nedělám moc velké starosti, nebo je hlídat víc a nebo jim naopak dát volnou tlapu.“ Pověděla jsem s mírným pousmání, ale vždyť to byla pravda. Vždycky, když se vlčata byť jen o kousek vzdálila, já je už sháněla všechna k sobě, abych je měla pod kontrolou. Ohlédla jsem se, kde by mohl být Sayap, chtěla jsem ho mít u sebe, ale tak nějak mě napadlo, že nejspíš šel někam, kde by mohl mít taky trošku svého klidu. Vždyť to pro něj musí být unavující být v takové společnosti vlků, když vlastně v žádné pořádně nebyl a byli jsme jen my dva společně a občas s nějakým jiným vlkem. On nebyl typ, který by společnost vyloženě vyhledával, takže jsme si uměla představit, jaké to pro něj musí být. Přemáhání se, navíc to hlídání vlčat, teď byl ještě ke všemu na lovu, chudinka můj malý. Přemýšlela jsem, zda za ním nemám jít, byla jsem tak trochu na vážkách. Šlo to na mně poznat, že jsem dost zamyšlená a koukám někam jinam, než na Storma.

// post můžete očekávat večer :)

Stála jsem naproti Coffinovi s Litai a čekala, zda Littie půjde spát. To se do mě ale Artík pustil s hromadou otázek ohledně berušky. Povytáhla jsme obočí a tiše se zasmála. “Vládce berušek? To sotva, kluku chlupatej. Až ti opadá srst, narostou malinký křidýlka s puntíky a bude červenej, možná bys i mohl být.“ Pověděla jsem (konec jsem ztišila a úplnej konec jsem mu pošeptala úplně) a sklonila jsem k němu hlavu. Ňufla jsem mu do ucha a mrkla na něj. “Ale buď raději vlk, to je lepší. Navíc bys nám chyběl, lumpe.“ Věnovala jsem mu krátký úsměv a potom jsem koukala, jak odbíhá do jeskyně. Tam si našel kožešinku, na kterou si lehl a opravdu do malé chvilinky usnul.
Jak jsem otáčela hlavu zpět na Coffina, uviděla jsem mého drahého. Hned jsem začala vrtět ocasem a cvalem jsem k němu přiběhla, přičemž jsem mu olízla očko. “Vítej, jaký byl lov? Koukám, že se vám povedlo dostat pěkný kousek, paráda.“ Usmála jsem se na něj, lehce natočila hlavu do strany a položila jsem mu ji na hřbet. Hlasitě jsem vzdychla a zavřela jsem oči. Měla jsem ho tak moc ráda, on to ale určitě musel cítit sám, nebylo třeba mu to říkat slovy. On mi potom řekl, abych se šla najíst, tak jsem oči otevřela a přikývla jsem. “Ano, mám docela hlad. A aspoň tu ještě nejsou ostatní ze smečky, ne?“ Zasmála jsem se a vycenila jsem hravě, ale přitom lehce podvraťácky zoubky.
Otočila jsem hlavu ještě na dcerku Inayu, která byla celá zmatená z toho, že jsem Littie řekla „beruško“. Chvilku jsem se zamyslela, sklonila jsme k ní můj čumák a přiložila jsme jí ho na ten její mrňavoučký čumáček. Potom jsem se oddálila a oblízla se. “To se jen tak říká, je to oslovení. Stejně jak lásko, broučku nebo zlatíčko, víš? Nedělej si z toho těžkou hlavu, časem to pochopíš, utíkej za bráškou a jdi přivítat tátu, dobře?“ Pošeptala jsem jí do ouška a hlavu jsem zvedla do normální polohy. “Nebo tu buď s námi, pokud nejsi unavená, jak chceš.“ Dodala jsem potom a když i Litai šla poslušně spát, spokojeně jsem si oddechla. Koukla jsem na Sayapa a moje fialové oči jsem zabořila do těch jeho rudých. Chvíli jsme se zamyslela, jakou naše děti budou mít magii, těšila jsem se. “Máme to ale poslušná dítka, co? Jdu se najíst.“ Pověděla jsem tiše, a když Coffin odešel od úlovku a zacházel do jeskyně, přivřela jsem oči. Potom jsem zkontrolovala Arta s Littie, pohled jsem převedla na Coffa a pak zase na divočáka, už jsem na něj měla pořádnou chuť.
Rozklusala jsem se k němu a trošku divoce, ale hlavně velmi hladově, jsem se mu zahryzla do předního svalu na noze. Začala jsem maso pomalu žvýkat a vychutnávat, byla to lahoda a nejlepší bylo, že jsem mohla sníst, kolik jsem jen chtěla, protože tu zatím nikdo nebyl a kdo dřív přijde, ten dřív mele. “Dragý, ty si ne-dá-f?“ Zamumlala jsem k Sayapovi skrze kousání a hltání. Skoro jsem od divočáka ani nezvedla hlavu, vždy jsem ji jen mírně nadzvedla, každý přítomný si mohl všimnout, jak mi chutná. Očkem jsem koukla na Storma a se zuby od krve jsem se na něj zařepila. “Teda, pánofé, todfle se—fám teda—povedlo! Fynikajífí!“ Zamumlala jsem znovu a ještě jsem přikývla, abych dala najevo, že to myslím naprosto vážně. Potom jsem se dál občerstvovala.

Pořád jsem pozorovala toho nového, tedy Coffina, jak mi prozradil Sayap. Avšak absolutně jsem nevěděla, o koho jde, viděla jsme ho poprvé. Když Sayap řekl, že už půjde, ohlédl jsem se na něj a věnovala mu krátký úsměv. “Buď opatrný.“ Ještě jsem pozorovala, jak odchází, ale potom jsem se opět věnovala Coffinovi. Litai se samozřejmě vychovaně omluvila a potom se ho zeptala, zda si s ním může hrát. Měla jsem radost, že učím svá vlčata k slušnému chování už takhle od malička. Někteří vlci totiž neví i v postarším věku, jak se správně chovat.
Najednou jsem ale uslyšela nějaké dupání, bylo to roztomilé a já hned věděla, že jde o jednoho z mých drobečků. Bohužel jsem je ještě neuměla rozeznat dle jejich kroků, ale doufala jsem, že to časem přijde samo. Když Art přišel jako nějaký velký machr a posadil se mezi nás, pozorovala jsem pobaveně jeho výraz. Ten si troufá na dospělého vlka s tím jeho výrazem, lišák jeden. Bude z něj silný vlk, určitě. Pomyslel jsem si, sama pro sebe jsem se usmála a sklonila jsem hlavu k mému synovi a olízla jsem ho po hlavě. “Drahoušku, jmenuje se Coffin a je…no, je…Kdo jsi?“ Zazubila jsem se omluvně a koukla jsem za něho na západ slunce. Ochlazovalo se, věděla jsem, že by možná bylo lepší vlčata pomalu stáhnout do jeskyně, aby mi nedej vlku nenachladla. Ještě jsem jim ale chtěla nechat chvíli čas, vypadala tak nadšeně a užívala si života, můj sen mít takové krásné děti.
Coff se začal představovat a pověděl, že je synem Stelly – Ta mi něco říká, hmm. Asi jsem ji už někdy viděla. – a Storma. “Ah, takže synáček Alfáka, hm? Pěkné.“ Moc jsem nevěděla, co na to říct, mělo mi to přece dojít, když o něj měl Storm takovou péči! “No, rodiče si vlk nevybírá.“ Mrkla jsme na něj a ohlédla jsem se na mého syna, který se ptal, co to je. Divila jsem se, že berušky ještě létaly, přece jen už nebylo nejtepleji. “Je to beruška, Arte a patří mezi hmyz. Berušky jsou docela fajn, je zábavné je pozorovat, jako menší jsem si s nimi ráda hrála. Ovšem pokud ti…“ Ani jsme to nestihla dopovědět a už se to stalo. Zasmála jsem se a koukla jsem na Iny, která se taky smála. “Pokud se ti nedostanou do čumáčku, to je pak nepříjemné.“ Dokončila jsem to, co jsem hctěla říct a když se Art zvedl, přitiskla jsem si jeho hezky stavěné tělíčko na moji velkou nožku. “Mám vás ráda, zlatíčka moje.“ Pověděla jsem Inaye a Artovi a podívala jsem se k Litai. Pořád si hrála s tím vlkem, divila jsem se, že na ni v takovém stavu, v jakém je, má náladu.
Očko mi sjelo na Inayu, která se ptala na Sayapa. “Nic se neboj, vrátí se. Šel se Stormem, vůdcem naší rodiny, ulovit něco dobrého, abychom si mohli všichni naplnit bříška a zároveň měli něco na zimu, víš?“ Vysvětlila jsem jí a chvíli jsem na ni jen tak koukala. Její zlatavá očka ale pomalu sjížděla na jedno místo, kam se taky vydala a sběsile hrabala díru do trávy a tím pádem tlapkama odhazovala hlínu. Naklonila jsem hlavu zvědavě do stranu a nastražila jsem ouška dopředu. “Iny, budeš celá špinavá.“ Pověděla jsem tiše a hlavu jsem naklonila zase na druhou stranu a hned na to opět na druhou. Potom si Ina ale lehla a hlavu dala do té díry, kterou vyhrabala. Usmála jsem se, přišla jsem k ní a svojí tlapou jsem ji postavila na nožky. “Nejste unavení? Už začíná být chladno, půjdeme do jeskyně, dobře?“ Usmála jsem se na ně a vydala jsem se k Litai. “Litty, beruško, pojď s námi do jeskyně. Už bude chladno, ať mi nenastydneš. Třeba s tebou Coffin půjde taky.“ Říkala jsem mateřským a starostlivým hlasem. Nechtěla jsme ji rušit od jejích hrátek, ale zároveň by bylo dobré, kdyby si vlčata odpočinula a schovala jsem před chladnem do jeskyně, kam alespoň nefouká vítr.

Pořád jsem ležela na tom samém místě, ve stejné poloze a pozorně jsem sledovala Sayapa, jak vysvětluje naší dceři, co je to bolest. Ina byla tak neskutečně roztomilá, jak vykvíkla vylekaně to slovíčka „auvaj“. Usmála jsem se a když ke mně přiběhla oblíznout mi čenich, stáhla jsem ouška dozadu a spokojeně jsem zamručela. Následně jsem se začala zvedat ze země a oklepávat svoji srst od případných nečistot. Oblízla jsem si vlhký čenich a šla jsem blíž k Sayapovi a na jeho řeč jsem přikývla. “Ano, už jsou to celkem divoši.“ Usmála jsem se a koukla jsem na Litai, která se pořád tulila k Sayapovi. No, nemohla jsem si ale před chvílí nevšimnout jejího obranného reflexu, když Sayap štípl Inayu. “Viděl jsi, jak Litai hned začala vrčet? To je boží!“ Pošeptala jsem Sayapovi přímo do ucha, potom jsem se od něj oddálila a pohledem jsem uhnula směrem ke Stormovi. Tedy spíš směrem, kterým odešel, protože přišel a zase se vypařil, já mu ani nestihla odpovědět. “Sayape, nechceš na ten lov jít? Utíkej za ním, než někam půjde. Pohlídám je.“ Mrkla jsem na mého partnera a zároveň ho i ujistila, že na mrňousky dám pozor, aby neměl zbytečné obavy.
To k nám ale z jeskyně přišel ten zvláštní vlk celkem atraktivního zbarvení, ale byl hodně vyhublý a taky zraněný. Naklonila jsem hlavu do strany, pak zase na druhou a nakonec jsem udělala krok zpět k Sayapovi. Ne, že by vlk působil jako hrozba či nějak podobně, ale prostě jsem měla lepší pocit, když jsem byla u svého drahého. Obzvlášť když se po něm ten druhý tak ošklivě koukal. “Ahoj. Jmenuju se Haruhi, ty?“ Představila jsem se mu a zároveň se ho zeptala, ale on už šel zase kousek dál a následně si lehl do trávy. Koukla jsem trošku zmateně na Sayapa. “Ty ho znáš? Kdo je to?“ Zeptala jsem se ho šeptem.
Littie se ale sebrala a běžela k němu. Já jen koutkem oka zahlédla, jak se okolo mě mihlo něco červeného a hned jsem věděla, o koho jde. “Litai!“ Okřikla jsem ji pohotově a přiklusala jsem k nim. Přikrčila jsem se a se stáhnutýma ušima dozadu jsem sáhla tlapou po vlčeti a dceru si k sobě přitáhla. “Omlouvám se ti, snad tě moc neruší, nejspíš chceš odpočívat, že?“ Pověděla jsem omluvným tónem a zamračila jsem se na moji dceru. “Zlatíčko, nemůžeš otravovat cizí vlky. Sice…Nejspíš patří k nám do smečky a neublížil by ti, ale co kdybys šla k někomu, komu by se to nelíbilo a on by na tebe byl zlý? Tohle nesmíš.“ Vysvětlila jsem jí potom láskyplným tónem, aby věděla, že to s ní myslím dobře. Oblízla jsem jí čenich a věnovala jsem jí povzbudivý úsměv. “Zeptej se ho, jestli mu to nevadí, potom si s ním popřípadě budeš moci hrát.“ Doplnila jsme se a mrkla jsem na ni.

// :-DDDDD "tu jeho štětku na prdelce"

Vlčata byla čím dál tím více aktivnější. S nakloněnou hlavou do strany jsem je zvědavě pozorovala a sledovala jsem i Sayapa, který nevypadal, že by mu to nějak moc vadilo. Zazubila jsem se a jedním menším skokem jsem k nim přiskočila blíž, ovšem potom jsem zůstala stát na místě. Sayap řekl, že ho to bolí a že toho mají nechat, takže mě zajímalo, jak vlčata zareagují.
Náš malý Artík spadl na zem jako hruška, až jsem se tomu musela zasmát, ale jak se ke mně rozběhl, udělala jsem krok zpět. Sklonila jsem hlavu s ušima nastraženýma dopředu k zemi a tiše jsem vzdychla. Art začal blekotat cosi o jídle, bylo to tak roztomilý. “Začínají mluvit, dospívají tak rychle. Jakto?“ Pověděla jsem tlumeným hlasem směrem k Sayapovi a s hlavou stále u země jsem na něj jen očkem koukla. Mírně jsem nadzvedla zadní nožku od země, když Art začal lovit cecíky. Přeci jen měl už nějaké ty zoubky, takže mě sem tam škrábl, ale věděla jsem, že to nebylo z toho, že by chtěl, ale že měl jen moc energie. Potom úspěšně cecík ulovil a já se usmála. Koukla jsem na obě holky a zakroutila jsem nad nimi hlavou – hlavně nad Inou. “Holky, nemáte hlad?“ Vybídla jsem je zvědavým tónem a fialové oči jsem zabořila do zlatavých očí Iny, která vypadala opravdu dost zamyšleně. Litai se mezitím roztomile tulila k tátovi, až mi uniklo kníknutí z toho, jak to bylo sladký. Přesně tohle bylo to, co mi v životě chybělo, vlastní děti.
Sklonila jsem hlavu a prostrčila ji mezi předníma nohama abych se podívala, jak na tom Art je. Pořád se krmil, tak jsem ho nechala, ale když jsem pořád sledovala Litai, nevydržela jsem to, svalila jsem se na zem a tím ho i přerušila od jídla. Chňapla jsem po něm tlapkama a přisunula si ho k mému tělu, přičemž jsem ho začala různě dlachmat a tulit si ho k sobě. Hlavu jsem mu zabořila do mého krku a vydávala jsem u toho pobavené, kňučivé zvuky. Nakonec jsem ho tlapama namáčkla na mé tělo, objala ho a přiložila jsem můj čumák na ten jeho. “Ty seš můj broučínek, prdítko moje zlatý. Mám tě moc ráda.“ Pošeptala jsem mu tiše, i když jsem nevěděla, zda to bude chápat. Očima jsem zakoulela okolo sebe. “Vás taky! Všechny tři!“ Dodala jsem Sayapovým směrem, protože jsem si uvědomila, že by se mohli cítit odstrčení. Já je samozřejmě milovala všechny stejně, byli můj život, všichni čtyři. Nevím, co bych si bez vás všech lásek počala. S touto myšlenkou jsem nechala klesnout hlavu k zemi a Artovi celý obličejík oblízla. Potom jsem ho pustila a nechala ho, aby si dělal, co uznal za vhodné. Zůstal u mě, šel k tátovi nebo se popřípadě dokrmil…Tak nějak jsem tušila, že moje přerušení jeho jídla nebylo zrovna nejlepší, ale á měla hroooznou chuť ho pomuchlat.

Koukala jsem na všechna tři vlčata a neuvěřitelně moc jsem sebou trhla, když Sayap vykřikl moje jméno. Jeho hlas se rozlehl po jeskyni a mně ztuhlo celé tělo. Musela jsem nejdříve zhluboka vydechnout a až potom otočit hlavu k němu, ale on už ležel zadýchaně na zemi. Jedním skokem jsem byla u něj a oblízla jsem mu ucho, “co se stalo? Měl jsi zlý sen?“ Zeptala jsem se ho konejšivě a opřela jsem mu hlavu o tu jeho. “Podívej na ty drobečky, jak už dovádějí, není to krásný?“ Pošeptala jsem mu a s úsměvem jsem odcupitala k vlčatům, kteří se stále víc a víc pohybovali směrem k východu z jeskyně. Chodili, běhali, pištěli…Byl tu celkem zmatek, protože jsem nevěděla, kam dříve kouknout.
Doklusala jsem Arta, který už pelášil štěněcími kroky pryč. Ven. Nejspíš se chystal objevovat svět. Tlapu jsem mu přiložila k boku a zakroutila jsem hlavou. “Kam se chystáš hochu? Na to si ještě chvilku počkáš.“ Upozornila jsem ho a otočila ho směrem do jeskyně. Holky zatím byly v jeskyni, nedělaly takové neplechy jako Art, který se snažil i po tomto mém upozornění protáhnout pode mnou ven. Zakroutila jsem nad ním pobaveně hlavou, sklonila jsem ji a přiložila jsem čumák na ten jeho. “Artíčku, nezlob mě.“ Pošeptala jsem tichoučce, on si jen kecl na zadeček a zvědavě stříhal ušima. Zapískal, zvedl se a pelášil za tátou, kterému skočil vesele na bok a začal na něm hupsat jako na trampolíně. No a samozřejmě, co udělá Art, to je svaté, takže obě sestřičky to začaly opakovat. To znamená, že všechna tři vlčata na Sayapovi hopsala jako kdyby byl nějaké hopsátko. Aj, to musí být nepříjemné, proběhlo mi hlavou a už jsem se k nim vydala v úmyslu pomoci mému drahému.