Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem se usmála, Neyteri i Morf byli z toho, že mají hlídat naše vlčata celkem nadšení, takže mi to udělalo radost. Jakmile vlčata vyběhla z jeskyně, oba dva vlci se za nimi vydali, takže jsem koukla na Saye a roztomile se usmála. Přitulila jsem se k němu a láskyplně mu oblízla čenich. “Po dlouhé době máme chvíli čas pro sebe, že? Paráda. Uděláme, jak navrhuješ, potom bych si nakonec i ráda zašla za Smrtí pokoupit něco, ale až úplně nakonec, nikam nemusíme spěchat. Tak vyrážíme! Vzhůru za dobrodružstvím, mám takovou radost, hehé!!“ Vykřikla jsem. Po celou dobu jsem mluvila klidně a srozumitelně, akorát poslední větu jsem radostně vykřikla.
Jako vlče jsem se rozběhla hlouběji do lesa s vyplazeným jazykem „až na vestě“ a ani jsem se neohlížela. Byla jsem opravdu ráda, že si můžeme se Sayapem chvíli odpočinout a být sami, protože pořád jen hlídat vlčata, to taky není žádná sranda, i když je máme rádi.
Po kratší chvíli jsem radši zpomalila, přece jen jsem ani netušila, kam běžím, protože jsem kvůli tomu, že jsem měla vlčata hned po příchodu do tohoto lesa, tak jsem ho ani nestihla nějak více prozkoumat. Zastavila jsem se úplně, zastříhala ušima a ohlédla se za sebe. Čekala jsem na mého partnera a až byl u mě, vesele jsem po něm skočila a zakousla se do jeho huňatého krku – samozřejmě ne tak, aby ho to bolelo. “Mám tfakofou rafost!!“ Zahuhlala jsem s jeho srstí v tlamě a zazubila jsem se na něj s nevinným pohledem vlčete. Pustila jsem ho, oblízla mu ucho a položila jsem hlavu na jeho záda. Od čumáku mi šel bílý dým z toho, jak jsem dýchala a má srst byla díky zimě velmi příjemně načechraná, vypadala jsem jako nějaký medvídek. “Mám tě strašně ráda Sayape, a mám radost, že spolu máme vlčata.“ Pípla jsem tiše, fialovýma očima jsem na něj koukla a s úsměvem jsem odťapkala ladnými pohyby dál do lesa.

>> Ovocná tůň

Jak jsem tak ležela u toho ohně a koukala na Sayapa, při každém mrknutí se mi očka klížila víc a víc. Položila jsem si hlavu na tlapky a očka zavřela, přičemž jsme zhluboka vzdechla. Bylo příjemné odpočívat u ohně a vědět, že je tu se mnou moje rodina. “Ano, už to stačí, nic se jim nestane, protože na ně budeme navždy dávat pozor a pečlivě je budeme hlídat.“ Zakončila jsem jeho myšlenky, které mu zřejmě nedělaly dobře, a spokojeně jsem se zatetelila, přičemž jsem ocas obtočila okolo zadních nohou.
Už už bych spala, ale Sayap řekl, že máme společnost, tak jsem očka unaveně otevřela, zvedla hlavu a s hlasitým kníknutím jsem zívla. Olízla jsem si čeníšek a rozkoukala jsem se, nejdříve jsem jen unaveně těkala očima tam a zpět, ale potom jsem je uviděla. Dva známé, až moc známé vlky. Okamžitě se mi zvedl zadek ze země – vystartoval jako torpédo – a můj ocas kmital ze strany na stranu a já nasadila veselý úsměv. Fialová očka mi jen zářila štěstím a radostí, že je zase vidím. “No teda! Tohle jsem opravdu nečekala, Ney a Morfeus!! Vítejte!“ Vyštěkla jsem a zaujala hrací postoj, už jsem měla zpět svoji dobrou náladu. Jak ale začali povídat, kroutit jsem se přestala a jen jsem stála u Sayapa a vrtěla ocasem, na jejich slova jsem samozřejmě nadšeně přikyvovala a pečlivě jsem nastražila ouška, abych nepřeslechla jediné slovíčko, které říkali. “Takže, zaprvé – pomoc oceníme, je s nimi spousta srandy. Vám dvěma bych je dokonce svěřila i na menší procházku okolo, protože Arta napadlo, že by chtěli jít zkoumat okolí. Takže pokud by se Vám chtělo…Za druhé, děkuju Ney za pochvalu, ty taky vypadáš dobře, samozřejmě jako obvykle, ne?“ Zazubila jsem se na něj a otočila jsem hlavu k jeskyni. Chvíli jsem hleděla a čumáčkem pohybovala ze strany na stranu, jak jsem nasávala vzduch, ale potom jsem s úsměvem vyřkla jména našich vlčat. “Inayo! Litty, Arte!“ Na chvíli jsem se odmlčela, ale potom jsem dodala.“Pojďte sem se s někým seznámit.“ Hlavu jsem otočila zpět na Ney a Morfa a řádně si je prohlédla. “Téda, opravdu Vám to sluší. Plánujete vlčata?“ Zeptala jsem se narovinu a přisunula se blíže k Sayapovi, přičemž jsem se k němu posadila a hlavou mu přejela po jeho uchu. S vlčecím pohledem jsem zatřepala hlavou a zazubila jsem se. “Mám takovou radost, že Vás zase vidím. A že vy uvidíte naše dárečky.“ Doplnila jsem ještě, ale hlavně proto, aby se nedivili, proč se takto chovám a vlk ví co si o mně nemysleli. To bych nerada.

3 losy za příspěvky;
1. = 19.12.2014 21:45
2. = 19.12.2014 22:16
3. = 20.12.2014 20:17

Dohromady: 17 losů

Sayap mě tak krásně uklidňoval, že mi bylo čím dál tím lépe. Je mi tak skvělým přítelem a partnerem, že občas nemohu uvěřit, že je to realita a ne sen. “Strašně moc tě miluji, Sayape. Jsi pro mě hodně důležitý, kdyby se ti něco stalo, netuším, co bych si bez tebe počala.“ Zašeptala jsem, ještě jsem se mu otřela o čumák a potom od něj ustoupila o několik kroků. Souhlasně jsem na jeho návrh přikývla a darovala jsem mu krátký, avšak upřímný úsměv, který ho jistě musel zahřát u srdíčka. “Souhlasím s tebou, hlavně já je držím zkrátka, pořád se o ně bojím, přijdou mi, že jsou to tak křehká a bezbranná stvoření, že je pořád musím chránit, aby se jim nezkřivil byť jen jeden chloupek na srsti.“ Přiznala jsem se mu, trošku zahanbeně jsem se zazubila a následně jsem se už – konečně – uvolněně nadechla.
Chvíli jsem koukala, co Sayap dělá, ale jak došel ke stromu a vytvořil oheň, došlo mi to. S úsměvem jsem se k němu vydala a schoulila se do klubíčka pod onen strom, který Sayap vybral. “Lehneš si tu na chvilku se mnou prosím?“ Požádala jsem ho a očekávala jsem, co udělá. Očima jsem ale loudila po okolí, zda je vše v pořádku a jestli vlčata neběhají tam, kde nemají.

Sayap mlčel. Proč mlčí?! Proč jenom mlčí?! Řekla jsem něco špatně? Už jsem to neměla rozvádět a měla jsme to nechat plavat nebo co? Přemýšlela jsem zoufale a tiskla jsem k němu hlavu víc a víc, dokud nepromluvil. Zastříhala jsem pravým ouškem a zvedla jsem pohled do jeho očí, upřímně se mi celkem ulevilo, že není naštvaný. Jasně, nevypadal nijak naštvaně, ale to on nevypadá nikdy, proto jsem byla vyděšená, že teď bude, protože tohle ode mě opravdu nebylo pěkné. Pověděl, že jsme v pořádku a to je důležité, přikývla jsem a oblízla mu jemně čenich. “Ano, to je to nejdůležitější, samozřejmě. Jenom se cítím fakt hrozně, že jsme ti nic neřekla a jen tak se vypařila.“ Hlavu jsem po dokončení této věty sklonila a pohled upřela do země. Ouška jsem nechala volně do stran, ocásek mi visel dolů jako nějaká štětka a takhle jsem zůstávala, nic jsem nedělala, jen můj hrudník se pohyboval skrze nádechy a výdechy. “Taky tě mám ráda a moc.“ Pošeptala jsem a nakonec jsem mu hlavu opět přitiskla na hrudník. Ráda jsme se mazlila. “Nejsem, ale nepohrdla bych tím, kdyby nám vlčata někdo pohlídal, chtěla bych se s tebou projít a s někým se shledat, popovídat si. Ale vůči mláďatům mi to zase přijde nespravedlivé. Taky bych se ráda vyspala, ale nechci tě nechat ve štychu.“ Vyvalila jsem na něj vše, co jsem chtěla naprosto upřímným tónem. Avšak mluvila jsem tiše, nechtěla jsem, aby to poslouchali i jiní vlci, tohle bylo čistě jen pro Sayapovi uši. Čelo jsme stále opírala o jeho příjemně měkkou srst a čím víc a déle jsem něj takto stála a vnímala teplo jeho těla, tím na mě šel víc a víc spánek. Proto jsem od něj ustoupila, rozhlédla se, několikrát silně zamrkala a věnovala jsem mu krátký úsměv typu "jsem v pořádku".

Vlčata uposlechla to, co jsem jim řekla, což mě potěšilo. Byla dobře vychovaná – neodmlouvala, nemluvila škaredě a poslouchala, takhle se mi to líbilo. Zůstala jsem stát na mstě a sledovala jsem, jak odchází k jeskyni, jen Artík byl zdrženlivější, ale stejně se po tátově rozkazu vydal za ostatními. Ve chvíli, kdy mě Sayap oslovil, jsem sebou jemně trhla a otočila se směrem k němu. Dívala jsem se, jak ke mně starostlivě přichází, milovala jsme tu jeho starostlivost a péči, kterou mi poskytoval. Milovala jsem ho celého, proto mě to tak moc mrzelo. Fialovýma, lesklýma očima jsem pohlédla do těch jeho bojových, červených a zhluboka jsem se nadechla. Samozřejmě mi neunikly dva pachy, které se tu poblíž objevily, ani tohle mi momentálně bylo celkem ukradené, teď pro mě byl důležitý můj partner a má omluva. Mlčela jsem a přemýšlela, jak začít (chovala jsem se, Jakobech provedla něco neuvěřitelného a nebo se něco strašného stalo.) “Sayape, já…“ Odmlčela jsem se a naprázdno jsem polkla. Měla jsem úplně sucho v krku, byla jsem tak nervózní! “Omlouvám se!“ Vyštěkla jsem najednou a vrhla jsem se k němu, přičemž jsem mu zabořila do huňaté srsti na krku hlavu. “Moc mě to mrzí, chtěla bych se ti omluvit. Byla jsem zbrklá, netuším, co mě to napadlo odejít, aniž bych tě o tom zpravila a ještě tu obě holky nechat samotné. Promiň drahý, já nerada.“ Povídala jsem tak, aby to slyšel jen on. Můj hlas zněl zoufale, smutně a kdo ví, jak ještě. Zůstala jsem u něj přitulená, ani jsem nedutala a skoro jsem zapomínala dýchat, čekala jsem, co mi na to odpoví.

2 losy = 2 příspěvky :-)

Dohromady všechny losy: 14 losů

Sledovala jsem svoji dceru, jak mi nadšeně vrtí ocasem u mého obličeje a jemně jsem hlavu pozvedla. Pousmála jsem se a se zájmem jsem ji poslouchala. “Jé, tvoje nová kamarádka, že?“ Pověděla jsem tiše, ale potom jsem ji nechala mluvit. Byla do toho tak zažraná, že jsme si jen sedla a sledovala ji. Tiše jsem se uchechtla, když nemohla vyslovit jméno naší druhé alfy, ale nikoliv zákeřně nebo podvraťácky, spíš pobaveně, že je Iný tak roztomilá. “Jistě, určitě jednou budeš mocná vlčice. Budeš dávat pozor na všechny tvé blízké, stejně jako na mě a na tátu, že? Já mám plno magií, moje vrozená je magie iluzí, díky které mám i fialová očka. Jinak mám ještě magii elektřiny, vody, země a spousty dalších. Jsem takový čaroděj, že?“ Zahihňala jsem se a svalila jsem se na bok, když jsem viděla, že by si dala mlíčko. Lišácky jsem se zazubila. “Copak, už jsi papala masíčko, jsi přeci veliká slečna, ne? Veliké slečny nepijí mléko od mámy.“ Provokovala jsem ji, chvíli ji pozorovala a opatrně jsem se k ní nahla. Jemně jsem jí olízla jedno ouško a dívala jsem se, jak horlivě cucá můj struk. “Jen si dej, budeš potom velká a silná holka.“ Pověděla jsem mateřským hlasem a položila jsem hlavu do studeného sněhu. Očka se mi leskla a já prahla po tom, aby tu byl Sayap se mnou. “A neměj strach, táta bude mít radost, až mu tohle všechno povíš, nebude se zlobit. Jen měl strach o Littie.“ Ujistila jsem ji, byla jsem si jistá, že Say je na vlčata jemný a milý, takže by se kvůli takové věci jako je to, že opustila jeskyni, určitě nezlobil.
Po chvíli klidu a ticha jsem v dálce uviděla malé vlče, jak si to kráčí sněhem. Ihned jsem zpozorněla, zastříhala ušima a nechala jsem Iný, aby se dokrmila, přičemž jsem sledovala, jak Litai přichází. Vypadala zaraženě, takže jsem se zdržela připomínek, jakože se tohle nedělá. Navíc jsem si byla jistá, že jí to Sayap již řekl a ještě ke všemu – já přeci udělala to stejné. Nojo, Sayap by měl přijít spolu s ní! Nadšeně jsem zamávala ocasem a jak se Iný dokrmila, zvedla jsem se, oklepala ze sebe sníh a na Litai se usmála. “Hlavní je, že jsi živá a zdravá, jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Jste moje dvě holky, že?“ Přivinula jsem si je k sobě a obě dvě olízla po hlavě. Najednou si to ještě ke všemu dotlape Art blíž k nám, ale vypadá znuděně. Zvědavě jsem na všechna tři mláďata pohlédla a poslouchala jsem Arta. “Ne, Arte, nikam nepůjdete. Nechci, abyste se tu ztratili.“ Pověděla jsem neoblomným, avšak milým tónem. Potom jsem přišla k Sayapovi a sklonila jsem hlavu. Zatahala jsem ho za ouško, přičemž jsem odešla dál od vlčat. “Běžte do jeskyně, je zima, ještě tu nachladnete.“ Pověděla jsem jim a čekala, až za mnou Sayap přijde. Potřebovala jsem s ním mluvit, tolik mě to mrzelo, že jsem to nemohla nechat jenom tak.

Ležela jsem pod stromem a koukala fialovýma očima před sebe. V očích jsem měla starost, smutek a dalo by se říci, že i to zoufalství se tam objevilo. Byla jsem na sebe opravdu naštvaná.
Najednou jsem ale zaslechla hlásek, jak cosi drmolí a s někým si povídá. Zvedla jsem ostražitě hlavu, zastříhala ušima a zahleděla se do dálky. Čeníšek se mi hýbal ze strany na stranu, jak jsem vsávala různé pachy a zvědavě jsem dál pozorovala. Nevěděla jsem, že je to má dcera, protože hlasy byly dost tlumené, tak jsem ani pořádně neslyšela, o čem mluví. Najednou ale vyletěl nějaký vlček jako torpédo a oslovoval mě. Začala jsem se usmívat, a když ke mně přiletěla, tlapou jsem si ji k sobě přivinula a hned na to ji pustila, protože okolo mě poskakovala. “Iný! Moc ráda tě vidím, jsi v pořádku sluníčko?“ Zeptám se starostlivě. Chystala jsem se přivinout si ji k sobě, ale ona se v tento moment právě přitulila. Spokojeně jsem zavřela oči a vydechla jsem, byla jsem tak ráda, že je živá a zdravá. Nechala jsem se olízat a na oplátku jsem ji olízla za ouškem. “Tatínek s Litty jsou určitě v pořádku, jen netuším, kde jsou. Ale táta ji ochrání a bezpečně dovede zpět do smečky, uvidíš. A Artík je někde poblíž, donesla jsem ho sem, takže tu někde být musí. Asi si někam zalezl.“ Vysvětlila jsem své dcerušce a radostně jsem se usmála. “Tak ráda tě vidím, stýskalo se mi. Omlouvám se, že jsem tě tu nechala samotnou, už to víckrát neudělám, dobře?“ Ujistila jsem ji, zvedla jsem se a oklepala svoji srst od sněhu. Následně jsem očima zakoulela po okolí, zda už Sayap nepřichází, jenže doopravdy nepřicházel. Sklonila jsem tedy hlavu zarmouceně k zemi a koukala jsem před sebe. Neukazuj Inaye to, že jsi smutná! Nemusí to každý vědět!! Okřiklo mě ihned moje svědomí a já hlavu bleskově zvedla, jako bych se něčeho hrozně lekla. Ale jen jsem se tomu zazubila a snažila se zamaskovat to, že mám starosti. “A co jsi dělala, koho jsi zatím potkala? Všechno mi řekni, beruško.“ Vybídla jsem ji a se zájmem jsem jí mojí tlapu oprašovala hřbet od studeného sněhu.

koulovačka = 1 los
Bellina akce = 1 los
Mikuláš = 5 losů
100 oblázků = 5 losů

Dohromady: 12 losů

<< řeka Mahtaë (i s Artem. Vím, že nemám právo s ním manipulovat, ale pouze jsem ho v tlamě přenesla, jelikož je jaksi neaktivní a já nemám chuť déle čekat. Omlouvám se za případné problémy.)

Čím déle jsem byla na cestě, tím více jsem si uvědomovala, jakou hroznou věc jsem udělala. Velmi mě to mrzelo, takže jsem šla se sklopenou hlavou, tiše kňučela a ocas jsem táhla skoro až po zemi. Občas jsem koutkem oka koukla po Artovi, ale jinak jsem si ho nevšímala, musela jsem totiž pořád přemýšlet nad tím, jak Sayap vypadal a zněl zoufale. Byl vážně zklamaný a já na něj vůbec nemyslela. Cítila jsem, jak mě štípou slzy, chtěla jsem být u něj, omluvit se mu a přitulit se k němu. Cítit tep jeho srdce, horko jeho těla a prostě být s ním. Chňapla jsem Arta za kůži na krku a s tekoucími slzami jsem se rozběhla do smečky. Běžela jsem skoro bez dechu, jelikož kvůli Artovi, kterého jsem nesla a ještě kvůli slzám jsem skoro nemohla dýchat.
Když jsem do smečkového lesa doběhla, Arta jsem položila, oblízla mu čenich a zběsile se rozhlédla. Tlapkama si utřela oči, aby nikdo neviděl, že pláču a hlasitě, táhle jsem zavila. “Sayape!!“ Vykřikla jsem a ještě jednou se rychle otočila dokola. Uklidni se, Har. Musíš zůstat v klídečku. Když tu budeš zbrkle běhat, ničeho nedosáhneš, prostě klid. Ukonejšila jsem se v hlavě, zhluboka jsem vydechla a zavřela jsem oči. Vdechla jsem místní vzduch do čumáku a snažila se rozpoznat pachy, ale jediné, co jsem poznala, bylo, že tu nikdo není. Cítila jsem poblíž akorát pach Inayi a samozřejmě mého syna. Inaya nejspíš spala v jeskyni, Art tu byl se mnou. Anney, Vločka a ostatní nikde, opravdu děsné. Jistě, že jsem tu cítila pachy Storma a nějakého vlka, ale s těma jsem mluvit opravdu nepotřebovala. Nervózně jsem začala popocházet sem a tam, vzhlédla jsem k obloze a bolestně jsem zavřela oči. Takhle stísněně a zoufale jsem se opravdu snad ještě nikdy necítila, možná párkrát, ale teď po dlouhé době. Stočila jsem se do klubíčka u jednoho většího stromu a zakníkala jsem. “Sayape.“ Vzešlo ze mě smutně. Koukala jsem před sebe a čekala na mého drahého, až přijde a já se mu budu moci omluvit.

1. Laura
2. Sayap
3. Art
4. Litai
5. Inaya
6. Vločka
7. Ergo Proxy (protože božsky hraje a má boží barvu xD)
8. Bellatrix (protože mě taky trefila, tak vracím :3)
9. Lucien (protože je krásnej a miluju Lauruuu :´) :D)
10. Fanny (stejný důvod jako u Belly ^^)

Lucien mně i Artíkovi pochválil jméno, měla jsem radost, že se líbí i někomu jinému, než jen mě a Sayapovi. “Děkuji.“ Pověděla jsem mu upřímným tónem, usmála se na něj a tlapou si přivinula Arta k noze, aby mu nebylo chladno. Přece jen jsme byli u řeky a ještě byla zima a noc, nic příjemného. Nojo, už je další noc, proklábosila jsem tu hodiny! Měli bysme se vrátit! Ach, to jsem plánovala jen jít kousíček od smečky a zanedlouho se vrátit, co asi dělají ostatní? Proběhal mi hlavou tato rychlá myšlenka a zpozorněla jsem, když Lucien začal mluvit. Přikývla jsem a koukla na syna, “má pravdu. Ale ty máš dobré lovecké vlohy, neboj se.“ Mrkla jsem na něj a potom, když Lucien řekl, že je polichocen, jsem zamrkala. Už, už jsem se chtěla vydat na ten lov, abychom se mohli s Artem co nejrychleji vrátit domů za rodinou, ale to Luc řekl, že musí jít a slíbil, že se něčeho nají. Chápavě jsem přikývla a darovala mu lehký úsměv. “Dobře, moc ráda jsem tě poznala. Měj se, Luciene a šťastnou cestu!“ Pověděla jsem za ním hlasitě a pozorovala ho, jak mizí v noční tmě.
Ocitli jsme se tu s Artem sami, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Ohlédla jsem se, vydechla bílou páru do vzduchu a koukla na Arta s otázkou v očích, co chce dělat, zda jít domů nebo na ten lov, když jsem mu to slíbila. Chci jít za Sayapem, ať si vybere jít domů, prosíím! Přála jsem si v duchu, ale nemyslela jsem to nijak zle, jen jsem se bála, protože jsme byli už celkem dlouho od sebe. V tom ale někdo zběsile přiběhl a otřel se mi o bok. Nezaregistrovala jsem v té tmě nic jiného, než rudé oči a hrozně jsem se lekla. Sbalila jsem synka, pošoupla ho pod mé břicho a přikrčila se do obranné pozice, avšak šel z ní vidět i respekt a strach – ocas stažený mezi nohama, vyjukaný výraz i přes mé vrčení…Prostě to nepůsobilo nijak extra bojovně, ale to bylo asi tím, že jsem u sebe měla Arta. Upřímně mi spadl kámen ze srdce, když jsem vypozorovala, že je to můj partner. Postavila jsem se a vesele zavrtěla ocasem. “Sayape!“ Vykřikla jsem radostně a chtěla jsem ho obejmout, ale zasekla jsem se. Pověděl, že se máme vrátit do smečky a zoufale, navíc i celkem naštvaně mě propaloval pohledem. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se sbalila, aniž bych mu dala vědět. A to, že se Litty někam zaběhla, byla moje chyba. Zakňučela jsem, oblízla si čenich a posadila zadek na zem. “Sayape, já…“ aniž bych stihla něco říci, už zmizel. “Ale né, já jsem vážně tak lehkomyslná!“ Pokárala sama sebe, chňapla syna za kůži na krku do zubů a pelášila zpět do lesa. Cítila jsem se strašně, navíc jsem se takhle sama a ve tmě docela bála, i když normálně i to bylo jedno…Dnes jsem sebou měla Arta, tak jsem měla starosti hlavně o něj. Vydala jsem se takhle ven s jedním vlčetem, na krku Sayapovi nechala obě holky a ještě mu nic neřekla, ach! Jsem ale kráva blbá. A doufám, že je Littie v pořádku, jestli se jí něco stalo… Přemýšlela jsem nad tím, co se událo a to přemýšlení mi způsobilo to, že mi stékaly po tvářích velké kutálející se slzy.

>> Borůvkový les

// Arte, dávám ti čas do zítřka, potom píšu a díky tomu, že jsi moje vlče, tě prostě vezmu sebou! :D

// Yuuuy, Artíkůů :D ne, že bych tě chtěla nějak popohánět *trololol* ale už bych ráda, aby se to pohnulo. Har je od Iny s Litt pryč celkem dlouho a já měla v plánu jít ještě k tetce Smrtce :/