Gallirea - Příspěvky uživatele

<< řeka Kiërb

“Taky si myslím, že v pořádku. Někdy se jí zeptám, co na tebe vlastně říká. Změnil si se, tak by tě mohla brát jinak, než tě brala dosud.“ Pousmála jsem se a tiše se k němu přiblížila. “Jsi vzorný tatík.“ Zamrmlala jsem mu do ouška, přičemž jsem mu ho olízla a s tichým uchechtnutím jsem se zase lehce oddálila. Pověděl, že se s Kesselem moc nemusí. Pátrala jsem v hlavě zda nevím, co se mezi nimi kdy stalo, ale nic mě bohužel nenapadlo. Nechtěla jsem to nijak rozvádět, proto jsem raději mlčela, avšak byla jsem již teď rozhodnutá, že tohle téma není napořád uzavřené, že se někdy v budoucnu zeptám na bližší informace.
Jak jsme procházeli tou řekou, tak jsme se potom pustili do zvláštního rozhovoru, který jsem začala já. “Budu tu ještě dlouho, mám toho nejlepšího partnera.“ Přitakala jsem s úsměvem na tváři, avšak potom mi úsměv zmizel jak on řekl, že ho bolí klouby. Tiše jsem zamlaskala a se zamyšlením jsem ho pozorovala. “Mrzák? Neblázni Sayape, to by se stát nemohlo, vždyť…“ Na chvilku jsem se odmlčela a zamyslela se, co jsem vlastně chtěla říct. “Vždyť jsi ve skvělé kondici. Máš atletickou postavu a…Kdybys nemohl chodit, neumím si to představit, trhalo by mi to srdce.“ Pověděla jsem a čím dál jsem ta slova říkala, tím více jsem ztišovala hlas, až jsem nakonec slovo srdce vyslovila úplným šeptem. Téma jsem ale raději opustila, protože už jsem se o tom nechtěla bavit. Příště nad takovýma blbostma nepřemýšlej, Har! Pokárala jsem samu sebe v myšlenkách, oklepala jsem se a s hlasitým odfrknutím jsem se rozklusala dál po naší cestě. Vlastně jsem ani nevěděla, kam máme namířeno, ale tak nějak jsem předpokládala, že půjdeme rovnou za nosem a taky nejspíš to, že se vracíme domů k vlčatům. Jak si asi vede Morf s Neyteri? A co dělaj děcka? Zlobí? Proběhlo mi hlavou a celou dobu jsem ťapala za Sayapem.
Začínala jsem ale cítit, jak jsem vyčerpaná a čím dál tím více. Byla jsem sice už doma, ale nečekala jsem, že se mi to tak rychle vrátí, protože předtím jsem se cítila docela fit. Zastavila jsem se a s povzdechnutím jsem vzhlédla k obloze, ze které padaly sněhové vločky a létaly všemi směry a různou rychlostí. Nánosy sněhu zdobily okolní stromy a vše, na co jsem pohlédla, ale šlo cítit, že už to trošku roztává. Jenže už se stmívalo a večer vždy byla větší zima, než přes den. Navíc začínalo lehce foukat, proto jsem si zalezla pod nejbližší strom, co tu byl a koukla na Sayapa. “Ano, jsem v pořádku, jen si na chvíli sednu, dobře?“ Omluvila jsem se a hlasitě jsem vydechla. Byla jsem ráda, že jsem si chvíli mohla odpočinout, plánovala jsem jít spát, jak dojdu domů. Položila jsem své vysílené tělo do mokrého sněhu a spokojeně jsem zavřela očka. Chtěla bych si přivinout děti k sobě…Hmmm. Pomyslela jsem si a cítila jsem, jak na mě jde spánek. To, že mi Sayap pověděl, ať za ním potom přijdu jsem slyšela jen podvědomě, proto jsem přikývla. Avšak usnula jsem hned, jak se Say vytratil.

// omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsala..Nebyl čas a ani chuť :-)

Prkna (12):
10 prken = 15 opálů
2 prkna = 2 opály
Dohromady = 17 opálů

Hřebíky (8):
8 hřebíků = 8 kopretin

Trubky (6):
2* = Litai (taktika lovu)
2* = Art (taktika lovu)
2* = Inaya (taktika lovu)

Instantní sníh (4):
4x sníh = 20 opálů

Šrouby a matice (2):
2 šrouby a matice = 2* do taktiky lovu

Mléko (1):
1 litr mléka = 1 křišťál

Děkuji.

// Děkuji za akci, byla skvělá :-)

<< Narvinijský les

“I já, samozřejmě. Nakonec jsi byl vcelku ukecaný, nebo si se aspoň snažil, to se mi líbilo. A vypadalo to, že Scarita tě už nijak neodsuzuje, že?“ Pousmála jsem se a s táhlým nádechem jsem pokračovala v mluvení, teď už ale trošku z jiného soudku. “Co ty a Kessel? Já mám pocit, že jsem se s ním někdy viděla, ale už si to moc nepamatuji. Ty ho znáš?“ Zvědavě jsem ho pozorovala a vykračovala si to dál lesem, ovšem nebylo to nejlehčí. Lepivé bláto mi zatěžovalo tlapky a navíc jsem se cítila jako nějaká špindíra, nelíbilo se mi to.
Po cestě jsme narazili na tu řeku co předtím, nejspíš byla stále tak ledová, i když sníh už roztál. Podívala jsem se na Sayapa, potom na řeku a potom znovu na svého partnera. “Alespoň si umyjeme tlapy, ber to pozitivně.“ Zasmála jsem se a vstoupila jsem do vody. No, překonala má očekávání. Je sice studená, ale neumřeme z toho. Řeku jsem tedy přešla a na konci se zastavila a rovnou se napila. Tohle ale byla jako bomba do žaludku, pít tak ledovou vodu, proto jsem se u toho začala šklebit. Jakmile jsem dopila, hlasitě jsem si odfrkla. “Je ledová. Na těle to nejde tak cítit, ale když to piješ, brr.“ Očima jsem oskenovala okolí, chvíli zůstala nehybně stát a zírala do lesa a nakonec jsem se s úsměvem otočila. “Sbohem, sestro.“ Rozloučila jsem se ještě sama se sebou šeptem. Dohnala jsem Sayapa a kráčela po jeho boku, něco mi to připomínalo. “Jako za starých časů, viď? Jako dva tuláci, mladí.“ Pousmála jsem se, ale potom jsem sklonila pohled a tlumeným hlasem jsem doplnila: “Sayape, už mi táhne na devět let, jak myslíš, že tu ještě dlouho budu? Jsem stále plná energie, avšak časem se mi zdraví začne zhoršovat, nemyslíš?“ Nechtěla jsem nic přivolat, přála jsem si tu být ještě hodně dlouhou dobu, ale kdo ví, co se stane. “Mám přesně polovinu života za sebou, to je hrozné.“ Hlesla jsem zničeně, avšak náhle jsem se k Sayapovi přitulila a spokojeně mu zavrněla do ucha. “A čtvrt života jsem strávila s tebou, neskutečné.“ Fialkovýma očima jsem zamrkala několikrát po sobě, ještě jednou jsem se o něj otřela a následně se oddálila a zase šla vedle něj.

>> Východní Galtavar

Scarita odpověděla, že vlčata možná budou mít časem, musela jsem se té myšlence, že jednou taky budu teta, pousmát. Ale už nám moc času nezbývá, drahá Scarito. Stárneme. Pomyslela jsem si naopak celkem smutně. Zastříhala jsem ušima a odvrátila pohled do strany, bylo hrozné přiznat si, že je ze mě stará rašple. Já byla dokonce starší než Sayap. Potom jsem zpozorněla a zamyslela se, “protože jindy nebyl čas.“ Pokrčila jsem čumák v náznaku zašklebení se, ale nemyslela jsem to nijak zle. Ale byla to pravda, vždyť já za ní chtěla zajít, ale vlastně jsme ji našli úplně náhodou, svět je hold velkej a Scarita malá. “A neboj se, určitě ti je přivedeme ukázat a Neyteri budeme pozdravovat. Má se určitě dobře, je to ztřeštěná vlčice.“ Koukla jsem po Sayovi s pobaveným výrazem.
Při nádechu jsem ucítila další cizí pachy, nějak se jim to tu množí. Kdybychom nebyli se Sayapem v Borůvkáči tak spokojení, nejspíš bychom šli sem do Narvinijské. Ale Storm nám poskytl ve chvíli nouze útočiště, takže jsme mu zavázáni, ne? Zamyslela jsem se, oblízla si čenich a zvedla svůj zadek ze země. Oklepala jsem svůj kožíšek a usmála jsem se, když se ke mně Scarita přiblížila. “I ty se opatruj drahá, zase se uvidíme a brzy je přivedeme. Jsou zvídaví, takže se jim to bude líbit, jsem si tím jistá. Přeji pevné nervy se smečkou, Scaritko moje.“ Pověděla jsem tlumeným hlasem, samozřejmě mě mrzelo, že sestra již musela odejít. Chtěla jsem s ní strávit více času, ale doopravdy měla hodně povinností, tak jsem jí v tom nechtěla bránit. Zhluboka jsem se nadechla a udělal několik kroků zpět k Sayapovi, přičemž jsem se o něj rozmrzele otřela. “Zase se sem vrátíme, viď?“ Pověděla jsem tiše a pomalu jsem se začala otáčet. Ještě jsem jednou hlasitě zavyla na pozdrav své sestře a následně jsem se rozešla pryč. Nyní opouštíme Narvinijskou smečku…Ale brzy se tu znovu ukážem.

>> řeka Kiërb

Scarita prozradila, že její partner se jmenuje Kessel. Pátrala jsem v hlavě, myslím, že jsem se s ním už někdy dřív viděla, je tomu tak? Ale už si ho vůbec nepamatuji. Zvedla jsem oči k obloze, zafuněla jsem a vrátila je na Scaritu. Obdarovala jsem ji milým, sesterský úsměvem, byla jsem šťastná, že je šťastná. “Konečně ses usadila Scarito, to je dobře. Moc dobře. Třeba jednou taky budete mít vlčata, hlavně hodně štěstí ve vztahu a snad vám to dlouho vydrží.“ Pověděla jsem jí vlídným tónem a po očku koukla na Sayapa, který jí také pogratuloval. Oceňovala jsem, že se snaží zapojit se do hovoru a ne jen někde vzáádu sedět a něco si mumlat pod vousy. Oblízla jsem mu jemně ouško a naklonila se k němu, přičemž jsem pošeptala pochvalnou větu “jde ti to dobře, myslím, že Scarita už tě přijala.“
Nakonec jsem už jen čekala na tu její reakci ohledně toho, že je tetička. No, i pro mě by byla zvláštní zpráva, že jsem teta. Jaké by to asi bylo? Teta… Proběhlo mi rychle hlavou, ale potom jsem nad tím už neměla čas přemýšlet, protože Scar se probrala a začala něco drmolit. Zvědavě jsem naklonila hlavu do strany, potom na druhou a nakonec jsem se začala smát. “Spolkla sis jazýček, sestři?“ Náhle na mě však vychrlila záplavu slov, ve kterých bych se i utopila, nebýt mého partnera, který jí začal odpovídat. Já fascinovaně hleděla na Scar i Sayapa a přikyvovala jsem. “Přesně, jsou to tvrdohlaví neposedové, obzvlášť syn si myslí, že spolkl veškerou moudrost světa.“ Zazubila jsem se, posadila se a ocas obtočila okolo zadních nohou. “Jsou tři, dvě holky a jeden kluk. Kluk se jmenuje Art a sestřičky Litai a Inaya. Art je myslím někde v jeskyni v Borůvkáči, uražený na celý okolní svět a Litai s Inayou, ty se vydaly na průzkum, protože jsme nejspíš nepřišli se Sayapem za nimi. Taky se urazily, ale hlídá je Morfeus s Neyteri, takže jsme klidní. Jen o Arta máme starosti, protože je to jediný syn a…A.“ Došla mi slova, tak jsem se koukla na Sayapa, aby mě tak nějak zachránil a doplnil. Vlastně jsem se udivila, že mi to vypadlo z hlavy, ale já upřímně spíš nevěděla, co říct. Jediný syn, tak nechceme, aby z něj vyrostlo něco prapodivného? Doplnila jsem se v hlavě, ale zajímalo mě i, co doplní můj partner.

To, co Scarita řekla, mě zahřálo u srdíčka. Takže jsem jí taky chyběla! Zvolala nadšeně má mysl a já se celá zatetelila. Vždyť já z toho byla tak smutná a zřejmě jsem ani neměla proč, skvělé zjištění. Oddechla jsem si, bylo to, jakobyste měli něco těžkého na hrudníku a najednou to z vás spadlo, nějaký veliký kámen. Prostě obrovská úleva. Jak pak pověděla, že musí zkusit jít přímo za čumákem, s úsměvem jsem několikrát potrhle přikývla. “No, i když…On mě vedl spíše Sayap, ale to je detail. Hihi, samozřejmě jsem á ta suprová.“ Zasmála jsem se, ale myslela jsme to ze srandy, nechtěla jsem mít nic proti Sayapovi, samozřejmě. No a možná proto jsem na něj hned po tom koukla a oblízla mu čenich, aby se necítil dotčeně.
Poslouchala jsem, jak hovoří o našich bratrech a jen jsem smutně vzdychla. “Ano, snad ano. Když oni jsou taková telata, že u nich vlk neví. Můžou někde skončit a co my, my o tom ani nebudeme vědět, to nemám ráda.“ Pověděla jsem tiše, ale potom už jsem to raději neřešila. Stýskalo se mi po nich a to hodně. Naštěstí ale Scarita odpověděla na to téma ohledně smečky, takže jsem na ni hleděla jako na nějakého zjeva , a když řeč ukončila, udělala jsem blažené “oooh!“, a se zářivýma očkama přikyvovala i několik sekund po jejích slovech. “To je paráda. Tak to hodně štěstí, sestřičko. Snad Vám to kralování, ehm totiž Alfování, půjde dobře. Jo a kdo je ten tvůj partner? Známe ho?!“ Mrkla jsem na ni jedním okem a s úsměvem se porozhlédla. “Je to tu pěkné, moc pěkné, co myslíš, Sayape?“ Promluvila jsem na mého partnera, očkem se na něj ohlédla a tiše zamlaskala.
Následně na to, jestli nám chyběl domov odpověděl již můj drahý partner, takže to nebylo třeba komentovat. Pouze na něj jsem se ohlédla a zazubila se, “jsi brouček, drahý. To zahřeje u srdíčka.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a pak koukla zpět na sestru. “Ano, hele tak já ti to prozradím, dobře?“ Na chvíli jsem ztichla a pouze jí hleděla do očí. “Ty jsi teta.“ Vyhrkla jsem na ni, zastříhala ušima a snažila se uklidnit vlastní ocas, u kterého jsem měla pocit, že mě za chvíli vynese do vzduchu, proto byl skoro jako nějaká vrtulka. Nezastavitelně se hemžil ze strany na stranu, až to bylo vtipné pozorovat. No, já hlavně čekala na reakci ohledně toho, že je teta. Bylo to takové zvláštní, takže mě zajímalo, jak zareaguje.

Čekala jsem, vlk ví co ze Scarity vypadne, ale byla jsem příjemně překvapena. Vůbec se nechovala jako vlče, náhodou teď byla jako rozumná dáma a uznala, že její přivítání nebylo zrovna nejvhodnější. “Ano, to vedro je divné. Nedávno strašná zima, teď zase dusno, zvláštní.“ Přitakala jsem na její řeč, a když přejela svojí hlavou po mojí srsti, spokojeně jsem přivřela očka. “Chyběla jsi mi.“ Šeptla jsem jí do ouška a zamrkala jsem blyštícíma se fialkovýma očkama a následně je zabořila do těch jejích studánkově modrých. Vždycky jsem milovala její oči. Vždy byly plné pochopení a lásky, to mě dost uklidňovalo. “Jak jsme tě našli? Ani nevím, šli jsme prostě přímo za čumákem a dorazili jsme sem. Sayap chtěl odejít, ale já tu poblíž cítila tvůj pach. Protože jsme měli v plánu tě najít, tak jsem zavyla a čekali jsme, co se bude dít, no byla jsem příjemně překvapená, že tě vidím. Ještě bych chtěla najít Anakhiho a Darcliana, ale netuším, kde se ti dva flákají. Obzvlášť Darclian, ale třeba na ně někdy narazím. Nevíš o nich něco?“ Optala jsem se zvědavě a vydala jsem se za ní. Zvědavě jsem pokukovala po lese a asi jako jediné mi nedocházelo, že Scarita je Alfa smečky, která se zde, v tomto lese, nachází.
Chvíli jsem tak šla, tiše jako myška a nechala jsem mluvit Saye, avšak ihned jak položil tu otázku o smečce, tak mi to došlo a musela jsem se hodně držet, abych mu neskočila do řeči. Pérovala jsem v kolenou nahoru a dolů, nadšeně vrtěla ocasem a hlasitě frkala, abych dala všem najevo, že chci mluvit. Jak Sayap dopověděl to, co chtěl, já ihned po něm vypálila “Ty jsi Alfa?! Založila si smečku?! No nekecej, s kým? Kolik v ní máte vlků? To bude bezva! Jak se to tu jmenuje?!!“ Hlas jsem zvyšovala a zvyšovala, přičemž jak jsem říkala konec věty, tak ten jsem přímo hulákala, byla jsem tak nadšená. Vypadala jsem jako malé, hravé vlče. Stála jsem na místě, zírala na Scaritu a ztřeštěně vrtěla ocasem. Hrudník jsem měla hrdě vypjatý a tělo ve vzpřímené poloze, ouška hezky natočená dopředu a roztomilý pohled na mé tvářičce také nechyběl, samozřejmě. “Jinak jak říkal Sayap, měli jsme důvod k tomu, najít si smečku. Jsme v Borůvkové smečce nedaleko odsud, její Alfou je Storm a jeho partnerka Tailla, ale ta nás nepříjemně odpálkovala, no, spíše odignorovala, takže tu ráda nemám.“ Vyjádřila jsem se k naší smečce, loupla pohledem k Sayapovi a zazubila se. “Přijdeš na ten důvod?“ Vyplázla jsem na ni hravě jazyk a zhluboka se nadechla nepříjemně štiplavého vzduchu. Ať už tohle hnusné období skončí, vlk aby se udýchal k smrti tady! Zanadávala jsem si naštvaně v hlavě a jemně se zamračila, vždyť nešlo ani pořádně dýchat, jak byl vzduch ztěžklý a palčivý.

Postávala jsem u Sayapa, střídavě koukala na něj a před sebe a čekala, kdo přijde nebo co se stane. Delší chvíli se nic nedělo, ale potom přece jen…Jsem ji viděla. Moji drahou sestřičku, kterou jsem neviděla dlouhou dobu, a to mi rvalo srdce. Zpozorněla jsem, nastražila jsem uši dopředu a narovnala své tělo do vzpřímené polohy. Čumáček se mi díky rychlému dýchání hemžil ze strany na stranu, to stejné ocas a v očích jsem měla malé jiskřičky radosti. “Scarito! Óó má drahá sestřičko!“ Vykřikla jsem a hopsavými skoky se k ní rozběhla, ovšem jsem ztuhla na místě, její reakce mě dorazila.
Zůstala jsem hledět, neschopna slova a nakonec jsem smutně koukla dolů. Zaslzely mi i oči, tohle na mě bylo moc. Měla jsem ji tak ráda, ona mě dlouhou dobu nevidí a zareaguje na mě takhle? Copak nestojí o to vidět mě? Co to mám, pane vlku, za sestru, že se takto odměřeně chová! Vzhlédla jsem jí do očí a zamračila se. “Scarito, proč mluvíš tak odměřeně? Já tě nepoznávám! Copak nemáš radost že mě vidíš? Copak tě ta minulá hádka tak moc znechutila, že si mě úplně odepsala? Vždyť to byla taková prkotina! Chováš se jako vlče, Scarito! Jsem tvá sestra a ty mi řekneš jen takovou hnusnou, arogantní větu „co tu dělám“?“ Povídala jsem jí srozumitelným tónem, avšak nekřičela jsem. Neměla jsem vztek, ale byla jsem udivená a smutná, že takhle ošklivě zareagovala. Ohlédla jsem se na mého partnera, který taky nevypadal nadšeně, ale nevěděla jsem, jestli je to z toho, že ji vidí, nebo z toho, jak nás Scar přivítala.
Teď jsem jen stála na místě, ta radost z očí mi již vyprchala a ocas mi jen nehybně visel k zemi, ohromně mě to zklamalo, tohle jsem upřímně nečekala. "Chtěla jsem ti říct plno nových informací a taky se dozvědět něco o tobě, o tom, jak žiješ, ale zřejmě..." Ztichla jsem a s novým nádechem jsem řekla už jen tichým tónem poslední větu. "Pokud mě nechceš vidět, odejdu. Pověz mi to, sestřičko."

<< řeka Kiërb

“Nóó, já ti taky řekla tak všechno, ale určitě se něco najde, věřím tomu. Ale ty jsi moje telátko malý, takže tě miluju celým srdcem a nezáleží mi na tom, zda o tobě ještě něco málo nevím nebo vím všechno, stejně se to jednou dozvím, tak nač spěchat, času máme plno.“ Zazubila jsem se a porozhlédla se po lese, do kterého jsme vstoupili. Zvláštně to tu vonělo, nahánělo mi to trošku husí kůži, protože to vonělo podobně jako hranice Borůvkové smečky, ta taky takhle voněla. Samozřejmě jinými pachy, ale tak nějak podobně no. Polkla jsem a odhodlaně jsem vykročila vpřed, vždyť tu se mnou byl Sayap, nic se mi stát nemohlo, věřila jsem, že by za mě dal i život, stejně jako já za něj.
Začal mluvit o Smrti a o tom, že se na něj nejspíš vykašlala, tomu jsem se tiše zasmála. “Nojo, je to sviňucha, ale určitě ti nakonec něco dala, věřím tomu. Někdy to prozkoumáme, dobře? Já mám plno magií, cítím se jako nějaký mág, hihi. A kulturista taky.“ Vyplázla jsem hravě jazyk a málem jsem do Sayapa narazila, když se postavil přede mě. Zastavila jsem se, protočila uši, zavrtěla ocasem a naklonila jsme hlavičku do strany. “Voní to tu jako nějaká menší smečka, viď?“ Pošeptala jsem, položila mu hlavu na záda a očima jsem koulela ze strany na stranu, Sayap se ale rozhodl odejít. Hlavu jsem pohotově sundala a rázně jí zakroutila. “Kdepak, dáme o sobě vědět a třeba někdo přijde a poradí nám, kde Scaritu hledat. Třeba to budou její známí, navíc mám pocit, že tu sestru cítím, i když nějak matně. Třeba tu před nějakou dobou byla.“ Pousmála jsem se, zvedla jsem hlavu k obloze, zhluboka se nadechla a svým melodickým tónem hlasu jsem hlasitě začala výt. Po chvíli jsem můj hlas utišila, oblízla si čenich a zvědavě vyčkávala, co se bude dít.

<< Východní hvozd

Musela jsem se zasmát a to velmi hlasitě a upřímně. “Zlato, copak ty někdy mluvíš, když nejsi nucen? Co já vím, mluvíš jen se mnou nebo s vlčaty, když musíš tak s ostatními členy smečky, jinak vůbec nejsi upovídaný. Vlastně, když si to tak vezmu, tak nerozumím tomu, jak jsme se dokázali s tvojí nemluvností tak důvěrně seznámit.“ Pověděla jsem pobaveně a tišším tónem jsem dodala: “Ale určitě je plno věcí, které o sobě ještě nevíme, viď?“
Náhle mě ale Sayap velice překvapil. Copak on neví o tom, co vlastní za magie? To je vtip ne? On je v tomhle ohledu velice nevzdělaný. Pomyslela jsem si, zakroutila zamyšleně hlavou a pohlédla mu do očí. Zastavila jsem se před řekou a nadechla se, že budu mluvit, ale on hned akčně řekl, že nás vysuší na druhé straně a rozešel se s výrazem „brzo umřu z té vody“. Tiše jsem vzdychla a následovala jsem ho, avšak voda mě překvapila. Byla strašně studená a celkem hluboká, takže se mi namočilo i bříško a část zad, hrozně nepříjemné to v tomhle ročním období bylo. Zadrkotala jsem zuby a ulehla blízko k ohni, který Sayap vyvolal. “Tak ledová!“ Postěžovala jsem si a s hlasitým výdechem jsem položila hlavu na přední packy. “Sayape, ty vážně netušíš, co máš ještě za magie? Jak je to možné, tys je nekupoval u paní Smrti? Já tam byla nakupovat už tak třikrát. Bere si za to drahé kameny, ale je velice nebezpečná a jde z ní respekt, bojím se jí, ale i tak tam plánuju v nejbližší době jít, chci zesílit, víš?“ Pousmála jsem se na něj a zakoukala jsem se do ohně na plamínky, líbilo se mi to. Oheň se mi odrážel v mých lesknoucích se fialových očkách a já pořád ležela ve stejné poloze, tiše jako myška a jen jsem si užívala to, že jsem tady s mým partnerem a prostě momentálního života, jak nám to vše – díky vlku – klape.
Po osušení a důkladném odpočinku jsem vstala, oklepala se a vydala se znovu na cestu, kudy Sayap vedl. Stále jsem však čekala na jeho odpověď, zajímalo mě to.

>> Narvinijský les

<< Východní Galtavar

“Opodál? Ale no tak, nic se nestane, pokud půjdeš se mnou. To, že jí nevoníš nic nemění na tom, že tě miluji a ona by to měla respektovat. Taky budu respektovat jejího miláčka, tak ať ona respektuje tebe, přece když mě má ráda jako sestru, měla by to chápat. Takže půjdeš se mnou, jasné?“ Vybídla jsem ho vesele, mrkla jsem na něj a chvilku se na oko zamyslela. “Škoda, že mrňousky nemáme sebou, to by bylo hezké, kdyby je rovnou i viděla.“
Šla jsem po jeho boku, občas se porozhlédla či udělala něco jiného, ale většinou jsem koukala před sebe a přemýšlela, jaké to shledání bude. Přece jen jsme se poňafaly se Scaritou docela nepěkně, na to, jaký jsme měli vztah. Anakhi se držel spíše opodál a navíc je to takový ťunťa, takže s ním je to v pořádku, ale Scarita…Navíc já o ní také nevím žádné novinky!! Takže je to jedno! Rozhodla jsem nakonec. Vždyť to byla pravda, ona mě nevyhledala a ani mi nic nesdělila, takže pak nemůže být naštvaná, že se o vlčatech dozvídá až teď.
Sayap mi řekl, abych to v sobě nedržela. Naklonila jsem hlavu lehce do strany, Jaktože to cítí? Nechápala jsem to. “Sayape, jaktože cítíš, že mi to vadí a hlodá mě to zevnitř? Ten pocit vůbec není tak silný, abys to mohl cítit. Máš magii emocí? Myslím, že o tom ani nevím!“ Pověděla jsem mu fascinovaně, zkontrolovala jsem cestu před sebe a potom na něj dál zírala. Jak je možné, že můj partner má magii emocí a já o tom nevím? Copak mi to říkal a já na to jen zapomněla? Taky možnost, už jsi stařenka, Har. Pomyslela jsem si, ale stejně mi to nějak nesedělo. Moment, ví vůbec Sayap, jaké magie já vlastním? Napadlo mě potom, chvíli jsem zůstala zticha, ale potom mi to nedalo. “A ty víš, jaké všechny magie mám já?“ Zazubila jsem se potom a s otázkou v očích na něj hleděla.

>> řeka Kiërb

<< Ovocná tůň

Šla jsem po boku Sayapa, stále jsem vysoce zvedala tlapky a hrála si na paní důležitou. “To je dobře.“ Odsouhlasila jsem to, že sem zajdeme takovým zvláštním tónem. Znělo to, jako bych říkala „jestli ne, zbiju všechny a prokoušu jim hrdla!“ Ale takhle jsem to samozřejmě nemyslela. No, heh, i když… Z té zimy na mě šla šibalská povaha jakéhosi protivného a vyčůraného lumpa. Měla jsem chuť si z někoho nějak vystřelit, ale snažila jsem se to potlačovat, to jsem přece nebyla já. Navíc jsem už taková spíše stará babička, v osmi letech…Co po sobě chceš, Haruhi. Táhne ti na devítku. Proběhlo mi hlavou, ale to už mi Sayap dal babu. Musela jsem se zasmát, byl tak roztomilý! “Jsi jako vlče, drahý!“ Zakřičela jsem za ním, chvíli jsem postávala na místě a nakonec jsem vypálila rychlostí blesku za ním.
Utíkala jsem, co mi nožky stačily, chtěla jsem ho dohnat, nechtěla jsem se potupit, že běhám pomalu. Ovšem pořád jsem mu jen tak viděla jeho zadek a záda, udržovali jsme oba dva stejnou rychlost, ale já potom z posledních sil ještě trošku přidala. Už jsem nemohla, nebyla jsem vytrvalý běžec, stačilo mi jen málo a byla jsem rychle vyčerpaná. Skočila jsem po něm a povalila ho na zem, přičemž jsem ho se smíchem začala olizovat a ne a ne ho pustit z mých spárů. Vítězně jsem zvedla čumák, zavřela oči a udělala „hmm“. “Takhle se běhá, drahý. Takhle se to nandává ostatním.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a se stále zavřenýma očima jsem hrdě vykročila dál. Vypadala jsem pyšně, ale kdo mě znal tak věděl, že pyšná nejsem. Tedy jsem, ale v mezích.
Však jsem také zastavila, sladkým pohledem po něm loupla a vybídla ho k odchodu. “Sayape, tak mě napadlo, co zajít za Scaritou? Netuším, jak se bude tvářit, ale ani neví, že máme vlčata. Ta poslední hádka nebyla pěkná, ale snad to čas nějak vyřešil.“ Sklonila jsem hlavu, těkala očkama po zemi a smutně jsem vzhlédla k obloze. Scarita i Anakhi mi chyběli. Byli to moji sourozenci a já se s nimi neviděla, jak byl rok dlouhý. “Myslíš, že si na mě někdy vzpomněli za tu dobu, co jsme se neviděli? Myslím na ně docela často, chybí mi. Ale hlavně Anakhi!“ Pověděla jsem bolestně a Anakhiho jméno jsem zakvičela. Přitulila jsem se k Sayapovi a potom mu oblízla čumák, takto přitulená jsem u něj hodnou dobu zůstala a odmítala jsem odejít, když v tom… “Ještě že tě mám!“ Vyštěkla jsem vesele, byla jsem přelétavá jako jaro. Potom jsem zase v pohodičce vykročila, jakoby se nic nestalo, ale uvnitř mě hlodalo svědomí, jen jsem to nechtěla pořád dávat najevo.

>> Východní hvozd

Špatně? Co děláme špatně? Vždyť se o ně staráme, obstaráváme jim potravu a nikdo jim neubližuje, to je hlavní. No, i když… Na Sayapovu řeč jsem se zamyšleným pohledem přikývla, co když měl pravdu? Co když jako rodiče něco pokazíme a z vlčat vyrostou malí haranti, co budou otravovat všechny kolemjdoucí vlky a budou na světě páchat jen neplechu? Ach jo. Tlapkou jsem si protřela oči a párkrát zamrkala, přece jen jsem nebyla nejčilejší, ale pořád se to dalo přežít.
Tak nějak jsem proplouvala okolo vysoké trávy, skalek a pořád jsem si nevšimla, jak je tohle místo vlastně kouzelné. Pozastavila jsem se a jak Sayap začal mluvit o tom, že je v pořádku, zasmála jsem se. “I ty hrdino.“ Pípla jsem tiše a krok jsem zase zrychlila. Od teď jsem se pořád rozhlížela a tohle místo obdivovala, vyrazilo mi to dech…Tedy skoro. “No teda! Tady je to krásný! Ani jsem si toho nevšimla, jak jsem byla zamyšlená. Semhle musíme zajít, až tu nebudeme nikoho rušit, je to tu nádherné. Ty trsy trávy, ta oáza, hmmm.“ Zasněně jsem zavřela oči a vyplázla jazyk ven, takovéhle krásné a pohodové místo jsem dlouho neviděla.
Dorazili jsme k našim dvěma Alfám, Stormovi a Taille. Oba dva tu byli spolu a sami, takže jsem z toho odvodila, že mají nějaké intimčo, takže se Sayem rozhodně nemůžeme rušit, navíc i Say vypadal, že se mu to toho rušit je, moc nechce, ale nakonec k nim promluvil. Já jen postávala opodál a na oba dva se usmívala. Nic jsem neříkala celou dobu, co Say mluvil, prostě jsme mlčela, culila se jak sluníčko a nezbedně jsem přešlapovala z tlapy na tlapu. Jak Sayap dopověděl a balil se pryč, já vyhrkla: “Užijte si to tady spolu! A žádný lumpárny, hihi.“ Potom jsem odběhla energicky pryč a zvesela si to ťapkala dál. “Co myslíš, že budou dělat? Tak dlouho se neviděli, hmmm. A teď tady jsou společně na takovým klidným místě.“ Zavrtěla jsem hlavou a s pomlaskáváním jsem koukla na Sayapa. “Jen si dělám srandu, je mi to jedno.“ Dodala jsem nakonec pohodovým tónem, zvedla jsem čumáček vzhůru a s tichým „tss“, vysokým zvedáním nožek a ocasem nahoru jsem kráčela jak nějaká vznešená slečinka pryč z tohoto místa. Taky sem pak přijdeme, muhehe. Plánovala jsem si v hlavičce a už jsem si vykreslovala, co tu budeme provádět a jak se tu budeme chovat.

>> Východní Galtavar

<< Borůvkový les

Přikývla jsem na to, co povídal Sayap a zakoukala jsem se do dálky. Tvrdohlavá vlčata? Hmm. Asi je to pravda, vždyť teď úplně bez jediného slova odkráčely pryč a Art zůstal někde v jeskyni. To je taky tele ten Art. Inaya i Litai si určitě myslí, že mu nadržujeme, že si může dělat to, co chce, když zůstává v jeskyni nebo se mnou šel ven, ale vždyť je to jen z toho důvodu, že nás absolutně neposlouchá! Napadlo mě hned a oči jsem zabodla do těch Sayových. “Myslím, že Ina s Litt na něj žárlí.“ Vypadlo ze mě potom, zatěkala jsem očima ze strany na stranu a zrychlila jsem trošku krok, abychom se oba dva tak děsně neploužili. “A ublížené nejspíš taky, ale nevím z čeho, vždyť mezi nimi neděláme žádné rozdíly. Nebo snad ano?“ Otočila jsem na něj za chůze hlavu s otázkou v očích, ale po chvíli jsem ji zase otočila dopředu, abych náhodou o něco nezakopla.
Přivřela jsem oči, abych zabránila bolesti, kterou mi způsobovaly ostré sluneční paprsky. Slunce? V tomhle ročním období? Pomyslela jsem si, tiše se pousmála a zhluboka se nadechla ranního vzduchu. Ale celkem jsem se divila, vzduch nebyl nijak čerstvý a chladný, bylo spíše nepříjemné dusno a vzduch štípal v čumáku, až se mi z toho chtělo kýchat. Taky že jsem kýchla a hned 2x po sobě. Otočila jsem se se smíchem na Sayapa a šla jsem podle něj, protože on se chtěl vydat za Alfami naší smečky, abychom jim oznámili, že odcházíme. Vlastně to byl dobrý nápad, neměli bychom se jen tak z ničeho nic vypařit a nedat o tom nikomu vědět. “Potom si půjdeme něco ulovit dobře? Mám docela hlad, rychle trávím v poslední době mi přijde.“ Přiznala jsem se a prohlédla jsem si jeho postavu. “A mám pocit, že jsi nějaký pohublý, kdy jsi naposledy něco jedl prosím tebe?“ Zeptala jsem se ho udiveným, avšak lehce zvýšeným hlasem. Neměla jsem totiž ráda, když ze sebe dělal mučedníka.
Ještě chvíli jsme oba dva šli a já už také cítila pach obou Alf. Ale hlavně Storma, takže jsem už i já šla po směru, ve kterém jsem pachy cítila.