Gallirea - Příspěvky uživatele

Měla jsem radost, když se ke mně obě dvě holky přivalily a začaly mě oblizovat. Vypadaly nadšeně, za což jsem byla ráda, tak přece jen mají hezké dětství? Napadlo mě a darovala jsem vše přítomným veliký úsměv. Sayap mě také nadšeně uvítal. Přišla jsem nejdříve k němu a oblízla mu pokorně čenich. “Neudělala a mám radost, že jste mi šli naproti, jsi moc hodňounkej. Můj miláček!“ Pronesla jsem tiše jemu do ouška a poté jsem sklonila lehce hlavu a koukla na Litty s Inayou.
Něco mě ale znepokojilo. Všechny jsem oskenovala pohledem a zvědavě je pozorovala a chvíli jsem mlčela. Potom jsem se nadechla a pootevřela tlamičku, ze které vyšlo pouhopouhé “kde je Artík?“ Naklonila jsem hlavu s nastraženýma ušima do strany a čekala na odpověď. Avšak děvčata se dobývala toho, co jsem u Smrti potřebovala a že jim o ní mám říct více. Zasmála jsem se, obě dvě si k sobě přivinula svojí tlapou a spokojeně jsem si lehla na vlhkou zem (budu sice mít špinavé celé bříško, ale vem to čert, to už mám asi i tak). “No víte, k paní Smrti jsem šla, abych se naučila něco nového. Abych byla opět trošku silnější, co se týče magií. U paní Smrti se platí drahými kameny, které můžete najít různým hledáním nebo vám občas náhodně spadnou „do klína“, jak se tak říká. Až budete mít dost našetřeno, můžete k ní jít prosit a ona vám, při dobré nabídce z Vaší strany, vyhoví. Ale je zlá a zákeřná, takže pozor na ni. Není radno si s ní zahrávat, mohla by vám nepěkně ublížit, a to opravdu nikdo z nás nechce, že?“ Usmála jsem se na všechny a vydechla jsem vzduch do Litainých očiček. Vítr mi rozevlával delší srst, ale všimla jsem si, že jsem začínala sem tam pár chloupků ztrácet, to nejspíš znamenalo, že se blíží jaro! Hurá! “A co jste dělali vy všichni?“ Koukla jsem na ně hezky po jednom; nejdříve Litty, pak Iný a pak Sayap. “Víte co mě napadlo? Nechcete jít na návštěvu k mojí sestře? Je to vaše teta, ráda by vás viděla. Ale nevím, jestli bychom se neměli vrátit pro Arta.“ Zapřemýšlela jsem a potom jsem čekala, až se vyjádří všichni, co si o tom myslí. Já ale za Scaritou chtěla zajít určitě.

<< Jedlový pás

Ťapala jsem si to, z lesa přímo na krásnou a rozlehlou louku. Zastavila jsem se v pochodu, porozhlédla se okolo a spokojeně jsem privřela oči. Tak tohle je boží. Je ráno, svítá a lehkej větřík mi provlává srst. Jak příjemný pocit! A mířím domů!! Hurá. spokojeně jsem si poskočila a rozklusala se dál, přímo za čumáčkem. V hlavě mi kolovaly obrazce našich vlčat a toho, jak rostou. Stejně už jsou to velký děcka. Prostě čas utíká, no. S tímto se nedá nic dělat. I když bych moc chtěla. Možná bych je teď, když už mám více zkušeností, vychovávala trochu jinak a rozhodně se jim více věnovala. Přemýšlela jsem dál a upřímně, docela se mi zastesklo. Přece jen jsem od jich už byla docela dlouhou dobu, cesta k paní Smrti není nejkratší a nejrychlejší.
V tom se mi ale do čumáku připletl nějaký známý pach. Nějaké známé pachy! Více pachů. Okamžitě jsem trhla při rychlém zastavení celým tělem a zakoulela jsem fialkovýma očkama po okolí. A v tom jsem je spatřila. Moje miláčky s tátou v čele! Ani mi neuvěříte, jakou jsem mela radost. S ušima nastraženýma dopředu jsem ladnými a lehkými skoky mířila přímo k nim. "Sayape! Děti! Miláčci moji!" Křičela jsem jejich směrem tak, aby mě šlo dobře slyšet a v mém "srnčím" běhu jsem pokračovala směle dál.

// omlouvám se, psáno ve skole a z mobilu.

<< Stará zřícenina

Cítila jsem, jak už mě začínají bolet svaly na nohou. Možná to bylo z toho, že jsem běžela, jak nejrychleji jsem uměla a míchal se do toho i stres. Konečně jsem pryč a zase mám na nějaký ten čas pokoj. Ale až si našetřím, čeká mě to znovu, protože se přece chci zlepšovat, ne? Zpomalila jsem kus od zříceniny do klusu a následně jsem zastavila úplně. Hlasitě jsem vydechla, porozhlédla se a ohlédla jsem se za sebe. Nikdo nikde, pouze já sama v tomto lesíku, sem tam popadaných pár stromů…
Pomalým krokem jsem pokračovala dál, opravdu mě bolely tlapky, už jsem se těšila domů za rodinkou, jak se asi mají? Nevěděla jsem teď ani, jaké je počasí, protože když tu bylo tolik stromů, nemohla jsem cítit, zdali prší, mrholí nebo je slunečno. Bylo to trošku nepříjemné, ale naštěstí, čím dál jsem byla od zříceniny, tím více byl les řídký, tudíž jsem po menší chvíli zjistila, že vlastně mrholí a není vůbec pěkně. Občas mě ofoukl vítr, jindy mi foukl přímo do obličeje, že mi málem vysušil oční bulvy.
Zrychlila jsem chod, přešla jsem do poklusu. Kdybych se belhala tímto pomalým krokem, asi by mi to trvalo pěkně dlouho. Možná i několik dní, než bych dorazila domů. Musím jít totiž stejnou cestou, jiné cesty si moc nepamatuji. Až vlčata vyrostou, půjdu na nějakou túru, kde poznám pár nových vlků. Vlastně tu nikoho moc neznám! To je teda něco. A to už jsem na světě, zde v Gallirei, tak dlouho. A vlčata by určitě ráda poznala Scaritu! Určitě je za ní vezmu! Napadlo mě hned. Okamžitě, při pomyšlení, že Scarita uvidí naše vlčata, jsem měla lepší náladu. Sice už to byla trošku velikostně jiná, než když se narodila, ale i tak to byla roztomilá, malinkatá stvořeníčka. Tedy, alespoň pro mě.

>> Západní Galtavar

1 ks červená růže - Laura
1 ks bílá růže - Lylwelin
3 ks balení pralinek z bílé čokolády - Art, Inaya, Litai
3 ks balení pralinek z hořké čokolády - Scarita, Ergo Proxy, Sayap
2 ks plyšový vlk - Lexiett (děkuji za darování), Lucien

<< Jedlový pás

A opět tu stojím, na tom samém místě. Nic se nezměnilo, jen mám krásnou rodinu, žiji ve smečce…Je to zvláštní, co? Pomyslela jsem si, tiše vydechla a pozorovala, jak mi jde od tlamy bílá pára. Chvíli jsem zaváhala, ale potom jsem udělala krok, další krok a další a další a už jsem plynule šla směrem ke zřícenině.
Když mě někdo znal tak věděl, že nerada zkoumám nová místa, a i když jsem na tomto místě asi třikrát byla, přišlo mi to tu pořád stejně hrozivé, tajemné a působilo to na mě nepříjemně. Stejně jako samotná vlčice Smrt. Ta její sytá, tmavě černá barva byla temná jako noc. Konečky její srsti měla zelené, zelené jako nějaký jedovatý had a oči to samé – dohromady kvůli tomu působila velmi nebezpečně, a ještě ke všemu jí na nebezpečnosti přidával ten její chraplavý hlas! Jen co o tom takto přemýšlím, mám husinu po celém těle. Zastavila jsem se před vchodem do zříceniny a nechala jsem lehký větřík, aby rozevlál moji šedobílou srst. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, byla jsem připravená a odhodlaná vstoupit a znovu vidět tohle ohavné stvoření. Jdeš sem jen za jediným účelem, zesílit. Potom hned utečeš, aby ti neublížila, jasné? Uff.
Hned po prvním vkročení do zříceniny jsem ucítila příjemný pocit na tlapkách, ale vyrovnával to nepříjemný pocit zezadu na zádech. Jakoby mě někdo sledoval už od prvního kroku. S obavami jsem se ohlédla, ale nikoho jsme tu neviděla, proto jsem pokračovala schlíple, se staženým ocasem i ušima pomalými krůčky dál. Nehodlala jsem tu ztrácet čas, chtěla jsem jen nakoupit a zmizet. Najednou se po celé zřícenině rozlehl hlasitý, odporný a na nervy jdoucí, táhlý vřískot, a ve mně ale začala kolovat ledová krev, svaly mi ztuhly a já nehybně zůstala stát na místě. Ve skelných očích se mi odrážel neuhasínající zelený oheň, který tu plápolal, a já se jen přemlouvala, abych udělala krok. Udělej ho, byl to jen vřískot. To jsi mohla tušit, že tu něco takového bude! Už jsi tu párkrát byla a hlavu ti neutrhla, dělej, jdi! Vybízela jsem se a zároveň litovala toho, že tu se mnou není můj drahý Sayap.
Po nějakém tom menším odhodlávání jsem ten krok přeci jen udělala. Měla jsem sevřené hrdlo, žaludek mě bolel neuvěřitelným způsobem, ztuhlé a ztěžklé tělo bylo samozřejmostí. No, musela jsme kráčet dál! Chtěla jsem zesílit, pro můj lepší pocit!
Pokud si dobře pamatuji, bude jedno, zda se vydám doleva nebo doprava, nahoru vedou z obou dvou místností schody, ne? Pomyslela jsem si, když jsem se zastavila na rozcestí a ještě chvíli nakukovala do obou místností, ale nakonec jsem zvolila levou stranu. Když jsem tou místností procházela, ze škvírek ze zdí na mě foukal lehký vánek, slunce dnes ale moc nesvítilo, takže to jsem bohužel neviděla. Já se ale raději nerozptylovala, chtěla jsem to mít rychle za sebou, tak jsem zrychlila chod. Přešla jsem do klusu a vyklusala mohutné, docela dlouhé schody. Nahoře jsem přešla do kroku a z mých i tak nejistých pohybů se staly ještě nejistější. “Ha-haló? Smrti, jsi tu?“ Pověděla jsem chvějícím se zvýšeným hlasem a zastavila jsem se. Chvíli se nic nedělo, ale najednou mě něco silně odhodilo na stranu a já se třískla do boku o zeď. Zavřela jsem oči, stiskla zuby a začala jsem se sápat na nohy. “Sakra, za co to bylo, ty potvoro?!“ Vykřikla jsem a bojovně se přikrčila, i když jsem věděla, že nebudu mít šanci.
“Tooo máš za tooo, že jsi mi neřeklas Panííí! Jááá jsem vláádkyněěě, neee jen Smrrrt!“ Ozvalo se chraplavým, skřehotavým tónem a hned tuto řeč doprovázel bláznivý smích. “Pojď dáááál, zlatíííčkoooo! Máš pěknéééé dětičkýýý, neseeeš mi je séééém? Zblajzzzznu jeeeee!“ Povídala dál, přičemž u písmena S velmi nepříjemně syčela. Byla otravná, otravná jako hmyz a zněla ještě hůře! Zněla jako nějaký had. Já jen zmateně koukala okolo a stáhla jsem se co nejvíce ke zdi. Cítila jsem, jak okolo mě pořád někdo nebo něco je, protože to bylo jako nějaký vítr. Rozevlávalo mi to srst a bylo to hrozně chladné, až mi z toho byla zima. “U-ukaž se! Přišla jsem se ž-žádostí! A navíc mám to, co se ti líbí. Kameny! Spoustu kamenů.“ Vykoktala jsem ze sebe, ale snažila jsem se, aby to znělo trošku sebevědomě. “Nessssnááž se o sebevědomý hlassss! Bojíššš ssseee!“ Ozvalo se znovu. Následoval táhlý vřískot a já, strachy bez sebe, uklepaná u stěny, schovala hlavu mezi přední tlapy. “Poddaná tě prosí, Paní Smrti! Dám ti drahokamy, spoustu drahokamů, učiň mě silnější! Moc tě prosím! Nic jiného nechci, hned potom odejdu, slibuju!“ Vykřikla jsem se stále schovanou hlavou mezi tlapami. Chvíli se nic nedělo, tak jsem opatrně vykoukla a najednou jsem ji uviděla přede mnou. Smrt byla přede mnou. Naježila se mi srst a já urychleně zvedla hlavu velmi vysoko, jak nejvýš jsem dokázala. Uíííí! Proběhlo mi křečovitě hlavou. Smrt byla vyhublá – kost a kůže – její oči mě propalovaly skrz na skrz a cítila jsem, jak mě moje svaly v těle nějak zvláštně bolí a tepe mi v nich, to dělala určitě ona, protože já se pomalu nemohla ani hnout. Buď to bylo jí, nebo stresem, který jsem z ní měla. Nejraději bych se na to celé vykašlala a utekla odsud. Daleko a hodně rychle, to byl zase nápad jít sem! Došlo mi hned, a abyste věděli…Opravdu jsem toho litovala. “No tak, paní Smrti, co tomu říkáte prosím?“ Zeptala jsem se jí znovu. Nehnula jsem se z místa, jen jsem jí koukala do těch jejích nebezpečných, dechberoucích zelených očí a hlasitě jsem při tom oddechovala. Víte, opravdu to nebylo moc příjemné, měla obrovskou moc a já oproti ní, byla jen malý záprdek.
Hodnou chvíli na mě jen zírala a nevyjadřovala se. Od nosu jí v rytmu jejích výdechů šla bílá pára, jelikož tu, ve zřícenině, byla zima. “A koliik?! Koooliiik mi jich dáááš? Vypadáááš bídněěěě! Bídněěějiii než dřííív!“ Chraplákem na mě po delším tichu nakonec přece jen promluvila a tohle z ní vyšlo. Já, že jsem bídák? To se mě celkem dotklo. Naprázdno jsem polkla, zhluboka se nadechla a pootevřela tlamu. Nic ze mě ještě nevyšlo, já se totiž odhodlávala vůbec něco říct. Bála jsem se, že řeknu něco špatně a ona mi nějak ublíží. “No, a-ano. Já jsem sice…No totiž nejsem…Nebo jsem bídák, ale mám kameny. Šetřila jsem, poctivě jsem šetřila!“ Ujistila jsem ji a tlapou si otřela vlhký čumáček. Smrt na mě hleděla a začala se smát. “Šeeeetřřííí jen hlupáááci! Lepšíí a jednodušším je krást! Kradeš, má drahá?“[/i] Optala se mě s přivřenýma očima a „má drahá“ vyslovila chladněji než obvykle, až mi přeběhl mráz přes celá záda. “Já, jestli kradu? Ne! To ne, to nikdy! Jsem matka vlčat, jak bych jim potom mohla jít příkladem?!“ Obájila jsem se hrdě, ale hned potom jsem se znovu přikrčila. Nemohla jsem přeci moc obnažovat svůj krk, aby mi něco neprovedla. Kdybych vypadala moc sebevědomě a hrdě, něco by mi určitě udělala. “Pomohuu tiii s jednou magiííí! Víc ne! Neeee!“ Rozhodla nakonec, otočila se a už chtěla odejít. Chvíli jsem mlčela a rozhodovala se, co na to říct. Nakonec jsem ale sebrala veškerý zbytek odvahy, který mi zbyl a rázně jsem vykřikla “nesouhlasím!“ Nastalo ticho. Smrt stála na místě zády ke mně a já se jen tiše obávala, toho, co mi udělá, že jsem si tak moc dovolila. Pomalu ke mně otočila hlavu a potom celé tělo, vypadala, že dnes nemá moc bojovou náladu, za což jsem byla neskonale vděčná, samozřejmě.“Dooobřeee tedyyy! Tak dvěěě, maximááálně dvě! Vymrčuješ siii jako vlčeee! Ale zaplatíííííš za toooo! A pořádnou sumuuu!!!“ Vyřkla mi vážně a poslední dvě slova velice hlasitě vykřikla, až to málem burcovalo s celou zříceninou Následně, s přivřenýma očima a syčivě jako kočka po mě natáhla její dlouhé, zelené drápy a snažila se mě škrábnout. Já naštěstí uhnula o několik kroků zpět a poklonila jsem se jí. “Ano, ano zaplatím, má paní. Prosím jen o zlepšení v magiích, nic jiného, jen tohle!“ Poklonila jsem se jí hluboce znovu a vykulila jsem vyděšeně oči. Ale bylo to trošku zvláštní, protože Paní Smrt jen přikývla, přeměřila si mě pohledem, úlisně se usmála a vypařila se stejně tak, jako se tu objevila. Zděšeně jsem zůstala na místě stát a hleděla jsem před sebe ještě hodných pět minut, dokud se neozvalo hlasitým tónem “TAK VYPADNIIIIII!“ V tu ránu jakoby mé ztuhlé tělo odtuhlo a já začala hlasitě, nervně dýchat. Rozběhla jsem se tak rychle, že jsem se ze schodů málem vymlela a dole jsem se skoro klouzla, ale už jsem odsud chtěla být co nejrychleji pryč. Před vchodem jsem jí ještě nechala kameny, aby mě učinila silnější, a jinak jsem se vracela nadvlčí rychlostí zpět do lesa a potom rovnou domů, do mojí smečky a k mojí drahocenné rodině, která pro mě byla tím nejdůležitějším v celém mém životě.

>> Jedlový pás

OBJEDNÁVKA: (změněno díky akci, jak se házely o Valentýnu ty věci, tak jsem dostala o 20 kamínků navíc ^^)

!Se Scaritou jsme se domluvily, že mohu mít 1* navíc, jelikož mám 10% slevu!

115 ametystů, 114 opálů, 95 safírů
100 ametystů (zbude 15) = 5* do země
100 opálů (zbude 14) = 5* do vzduchu
80 safírů (zbude 15) = 4* do země
15+14+15 = 44, 2* do vzduchu, zbudou 4 kamínky

ZA VALENTÝNSKOU AKCI: 20 libovolných kamínků = 1* do vzduchu

DOHROMADY: 9* do země, 9* do vzduchu (takže obě dvě magie - země i vzduch - by měly být plné ^^

// Děkuji za akci, poprosím do pomněnek. Děkuji

<< Jedlový pás

A opět tu stojím, na tom samém místě. Nic se nezměnilo, jen mám krásnou rodinu, žiji ve smečce…Je to zvláštní, co? Pomyslela jsem si, tiše vydechla a pozorovala, jak mi jde od tlamy bílá pára. Chvíli jsem zaváhala, ale potom jsem udělala krok, další krok a další a další a už jsem plynule šla směrem ke zřícenině.
Když mě někdo znal tak věděl, že nerada zkoumám nová místa, a i když jsem na tomto místě asi třikrát byla, přišlo mi to tu pořád stejně hrozivé, tajemné a působilo to na mě nepříjemně. Stejně jako samotná vlčice Smrt. Ta její sytá, tmavě černá barva byla temná jako noc. Konečky její srsti měla zelené, zelené jako nějaký jedovatý had a oči to samé – dohromady kvůli tomu působila velmi nebezpečně, a ještě ke všemu jí na nebezpečnosti přidával ten její chraplavý hlas! Jen co o tom takto přemýšlím, mám husinu po celém těle. Zastavila jsem se před vchodem do zříceniny a nechala jsem lehký větřík, aby rozevlál moji šedobílou srst. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, byla jsem připravená a odhodlaná vstoupit a znovu vidět tohle ohavné stvoření. Jdeš sem jen za jediným účelem, zesílit. Potom hned utečeš, aby ti neublížila, jasné? Uff.
Hned po prvním vkročení do zříceniny jsem ucítila příjemný pocit na tlapkách, ale vyrovnával to nepříjemný pocit zezadu na zádech. Jakoby mě někdo sledoval už od prvního kroku. S obavami jsem se ohlédla, ale nikoho jsme tu neviděla, proto jsem pokračovala schlíple, se staženým ocasem i ušima pomalými krůčky dál. Nehodlala jsem tu ztrácet čas, chtěla jsem jen nakoupit a zmizet. Najednou se po celé zřícenině rozlehl hlasitý, odporný a na nervy jdoucí, táhlý vřískot, a ve mně ale začala kolovat ledová krev, svaly mi ztuhly a já nehybně zůstala stát na místě. Ve skelných očích se mi odrážel neuhasínající zelený oheň, který tu plápolal, a já se jen přemlouvala, abych udělala krok. Udělej ho, byl to jen vřískot. To jsi mohla tušit, že tu něco takového bude! Už jsi tu párkrát byla a hlavu ti neutrhla, dělej, jdi! Vybízela jsem se a zároveň litovala toho, že tu se mnou není můj drahý Sayap.
Po nějakém tom menším odhodlávání jsem ten krok přeci jen udělala. Měla jsem sevřené hrdlo, žaludek mě bolel neuvěřitelným způsobem, ztuhlé a ztěžklé tělo bylo samozřejmostí. No, musela jsme kráčet dál! Chtěla jsem zesílit, pro můj lepší pocit!
Pokud si dobře pamatuji, bude jedno, zda se vydám doleva nebo doprava, nahoru vedou z obou dvou místností schody, ne? Pomyslela jsem si, když jsem se zastavila na rozcestí a ještě chvíli nakukovala do obou místností, ale nakonec jsem zvolila levou stranu. Když jsem tou místností procházela, ze škvírek ze zdí na mě foukal lehký vánek, slunce dnes ale moc nesvítilo, takže to jsem bohužel neviděla. Já se ale raději nerozptylovala, chtěla jsem to mít rychle za sebou, tak jsem zrychlila chod. Přešla jsem do klusu a vyklusala mohutné, docela dlouhé schody. Nahoře jsem přešla do kroku a z mých i tak nejistých pohybů se staly ještě nejistější. “Ha-haló? Smrti, jsi tu?“ Pověděla jsem chvějícím se zvýšeným hlasem a zastavila jsem se. Chvíli se nic nedělo, ale najednou mě něco silně odhodilo na stranu a já se třískla do boku o zeď. Zavřela jsem oči, stiskla zuby a začala jsem se sápat na nohy. “Sakra, za co to bylo, ty potvoro?!“ Vykřikla jsem a bojovně se přikrčila, i když jsem věděla, že nebudu mít šanci.
“Tooo máš za tooo, že jsi mi neřeklas Panííí! Jááá jsem vláádkyněěě, neee jen Smrrrt!“ Ozvalo se chraplavým, skřehotavým tónem a hned tuto řeč doprovázel bláznivý smích. “Pojď dáááál, zlatíííčkoooo! Máš pěknéééé dětičkýýý, neseeeš mi je séééém? Zblajzzzznu jeeeee!“ Povídala dál, přičemž u písmena S velmi nepříjemně syčela. Byla otravná, otravná jako hmyz zněla jako nějaký had. Já jen zmateně koukala okolo a stáhla jsem se co nejvíce ke zdi. Cítila jsem, jak okolo mě pořád někdo nebo něco je, protože to bylo jako nějaký vítr. Rozevlávalo mi to srst a bylo to hrozně chladné, až mi z toho byla zima. “U-ukaž se! Přišla jsem se ž-žádostí!“ Vykoktala jsem ze sebe, ale snažila jsem se, aby to znělo trošku sebevědomě. “Nessssnááž se o sebevědomý hlassss! Bojíššš ssseee!“ Ozvalo se znovu. Následoval táhlý vřískot a já, strachy bez sebe, uklepaná u stěny, schovala hlavu mezi přední tlapy. “Poddaná tě prosí, Paní Smrti! Dám ti drahokamy, spoustu drahokamů, učiň mě silnější! Moc tě prosím! Nic jiného nechci, hned potom odejdu, slibuju!“ Vykřikla jsem se stále schovanou hlavou mezi tlapami. Chvíli se nic nedělo, tak jsem opatrně vykoukla a najednou jsem ji uviděla přede mnou. Smrt byla přede mnou. Naježila se mi srst a já urychleně zvedla hlavu velmi vysoko, jak nejvýš jsem dokázala. Uíííí! Proběhlo mi křečovitě hlavou. Smrt byla vyhublá – kost a kůže – její oči mě propalovaly skrz na skrz a cítila jsem, jak mě moje svaly v těle nějak zvláštně bolí a tepe mi v nich, to dělala určitě ona, protože já se pomalu nemohla ani hnout. Buď to bylo jí, nebo stresem, který jsem z ní měla. “Dooobřeee tedyyy! Ale zaplatíííííš za toooo!“ Vyřkla mi vážně, s přivřenýma očima a syčivě jako kočka po mě natáhla její dlouhé, zelené drápy a snažila se mě škrábnout. Já naštěstí uhnula o několik kroků zpět a poklonila jsem se jí. “Ano, ano zaplatím, má paní. Prosím jen o zlepšení v magiích, nic jiného, jen tohle!“ Poklonila jsem se jí hluboce znovu a vykulila jsem vyděšeně oči. Ale bylo to trošku zvláštní, protože Paní Smrt jen přikývla, přeměřila si mě pohledem, úlisně se usmála a vypařila se stejně tak, jako se tu objevila. Zděšeně jsem zůstala na místě stát a hleděla jsem před sebe ještě hodných pět minut, dokud se neozvalo hlasitým tónem “TAK VYPADNIIIIII!“ V tu ránu jakoby mé ztuhlé tělo odtuhlo a já začala hlasitě, nervně dýchat. Rozběhla jsem se tak rychle, že jsem se ze schodů málem vymlela a dole jsem se skoro klouzla, ale už jsem odsud chtěla být co nejrychleji pryč. Před vchodem jsem jí ještě nechala kameny, aby mě učinila silnější jak jsem si přála, a jinak jsem se vracela nadvlčí rychlostí zpět do lesa a potom rovnou domů, do mojí smečky a k mojí drahocenné rodině, která pro mě byla tím nejdůležitějším v celém mém životě.

>> Jedlový pás

OBJEDNÁVKA:

!Se Scaritou jsme se domluvily, že mohu mít 1* navíc, jelikož mám 10% slevu!

115 ametystů, 114 opálů, 95 safírů
100 ametystů (zbude 15) = 5* do země
100 opálů (zbude 14) = 5* do vzduchu
80 safírů (zbude 15) = 4* do země
15+14+15 = 44, 2* do vzduchu, zbudou 4 kamínky

DOHROMADY: 9* do země, 8* do vzduchu (bez té slevy je to 7*, kdyby nebylo jasno, kde jsem vzala těch 8*) ^^

<< západní Galtavar

Běžela jsem k lesu, hezky opatrně a elegantně, jak se na vlčiči patří. Již vycházelo slunce, bylo chladné počasí a citila jsem, jak na moji srst dopadají malinkaté vločky sněhu. Kdy asi přestane sněžit a začne jaro? Krásné a teplé jaro. Bez sněhu, bez věčných dešťů, rozbahněného okolí...Bude to skvělé. Pochvalovala jsem si v hlavě a u toho stále pokračovala v cestě. Již jsem byla blízko, cítila jsem to. Les houstl, sem tam byl spadlý nějaký kmen s jemnou pokrývkou sněhu, který bránil volnému průchodu. Musela jsem jej obejít, abych se dostala dál. Jiné jsem naopak přeskočila a jiné zase podlezla. Už jsem byla skoro u cíle, spěchala jsem.
Musela jsem ale zpomalit, začínala jsem se tu hůř orientovat. Přeci jen jsem tu dlouho nebyla, pamatovala jsem si tu cestu ke zřícenině jen zhruba. Věděla jsem, kam jít, ale musela jsem pořádně zapojit hlavu a zavzpomínat.

>> Stará zřícenina

// psáno na mobilu, za délku a případné chyby či překlepy se omlouvám. :)

<< Velké vlčí jezero

Jak jsem šla, začalo sněžit a začala noc. Obloha na sebe hodila černý kabátek, ze kterého se spustily ony velké, bílé vločky snížku. Na okamžik jsem se zastavila, sněžilo tu dost, ani jsem nechápala, že se to za takovou chvíli mohlo tolik spustit. Ale tak, brala jsem to tak, že jsem více na severu, tak je to tu asi horší, než na jihu. Navíc mi přišlo, že dokonce i zima je tu větší.
Zrychlila jsem, chtěla jsem být doma. Jak jsem si zvykla na svoji rodinu a na to, být s někým, tak mě samota ubíjela, i když jsem vlastně odešla od rodiny jen na chvíli a za nějakým cílem. Zajímalo by mě vlastně, kolikrát za tou Smrtí ještě půjdu. Teď si to u ní jen koupím a hned vypadnu, minule mi udělala úraz ještě! Teď si to nemohu dovolit, nebudu se u ní vůbec zdržovat. Varovala jsem samu sebe v myšlenkách, abych neztrácela čas a aby mi paní Smrt neublížila. To bych totiž nerada, jako maminka tří vlčat ještě musím splnit různé povinnosti. Jsou tak velcí, už rostou a brzy odejdou z hnízda, ach jo. Napadlo mě hned, jak jsem začala přemýšlet nad vlčaty. Neumím si představit, že se jednou budou toulat po celé Gallirei! Musím s nimi se Sayapem zůstat v kontaktu a ochraňovat je! Přemýšlela jsem dál a pomalu jsem se blížila k lesíku, který mi byl moc dobře znám. Pamatovala jsem si tu cestu. Okolo jezera, přes louku do lesa, chvíle stoupání a čím výš to bylo, tím více tam bylo popadaných stromů. Zřícenina byla obrostlá mechem, byla stará, ale na jaře a v létě bylo její okolí moc krásné!

>> Jedlový pás

<< Borůvkový les (přes v. Galtavar)

Ťapala jsem směrem, kterým jsem myslela, že žije smrt. Pamatovala jsem si, že je to nějaký les, ale přece jen, už jsem u ní dlouho nebyla. Zastavila jsem se a začala jsem se rozhlížet. Byla jsem kousek od velkého jezera, které naštěstí nebylo zamrzlé. Nejspíš to bylo tím, že teď není taková zima na to, aby se z oblohy spustil sníh, takže to vlastně nebylo možné, aby jezero zamrzlo. Maximálně by se na něm mohl vytvořit tenounký led na povrchu, který by šel jednoduše rozbít tlapkou. Zhluboka jsem vsála studený vzduch do mého nosu a zase ho zhluboka vydechla. Přemýšlela jsem, co je to za místo, určitě jsem u tohoto jezera někdy byla. S někým jsem se tu seznámila, ne? Nojo vlastně!! Tadyhle to znám! Došlo mi hned, zvesela jsem začala vrtět ocáskem a vysokými skoky s lehkostí a ladností laňky jsem doskákala k jezeru. U něj jsem se zastavila, snížila hlavu a začala jsem pít křišťálově modrou vodu, na kterou dopadaly kapky deště. Tedy on to nebyl déšť, spíše lehce mrholilo, ale i tak to šlo na té vodě vidět.
Když už jsem se pořádně napila, tak jsme si uvědomila, že u jezera je rozbředlé bláto, propadaly se mi do něj tlapky. Vykulila jsem oči a začala jsem tiše kňučet. “Fuuj! To je nechutné!“ Zvedla jsem pravou přední a koukla na ni, jaký je na ní nános toho bláta. Jak jsem si toho teď všimla, že je to tu vlastně samé bláto, bylo těžké se v něm pohybovat. Klouzalo a lepilo, ale to mi mělo dojít, když byl sníh, který roztál, a navíc jsem byla u vody, u které se drží vlhkost. S táhlým vrčením jsem začala tahat tlapky ponořené do toho hnusu a šla jsem směrem nahoru, dál od jezera. Tam jsem je začala pořádně pucovat ze všech stran o trávu. Moment. Zastavila jsem se v mém počínání a koukla jsem zase na vodu. Kdybych to umyla ve vodě a následně to bláto nějak šikovně přeskočila, nemusela bych je mít špinavé!! Jsem geniální! Pochvalovala jsem si a spokojeně jsem zamlaskala. Vrátila jsem se skrz to bláto o vody a tam si tlapky máchala, ale nebylo to nic příjemného. Bylo to studené, moc a moc studené!! Kdybych si měla namočit celé tělo, asi by mi nebylo zrovna do smíchu. Chvíli jsem si v té vodě poťapala, abych si tlapky omyla co nejlépe a potom se postavila na kraj vody. Soustředěně jsem pozorovala místo, kam bych si přála doskočit a jemně jsem přikrčila zadek více dolů, takže se mi namočil, cítila jsem to hned. Byla bych ho zvedla, ale potřebovala jsme se pořádně odrazit. Tři, dva jednááá…(Zakroutila jsem zadečkem) TEĎ!! Pořádně jsem se odrazila zadníma nohama a opravdu jsem přes bláto skočila. Nedotkla jsem se ani jedním drápkem toho ošklivého, upaplaného bláta, byla jsem teď v dobré náladě. Hihi, skvěle, skvěle!! Pochvalovala jsem si a rozešla jsem se dál.

>> Západní Galtavar

Sayap vyhrkl, že pohlídá vlčata. Zvědavě jsem ho přejela pohledem a oblízla si čenich. Proč to tak vyhrkl? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a nechala to být. Na tohle by moje hlava asi nepřišla.
Neyteri řekla, že to vůbec nic nebylo, já na to pohotově zakroutila hlavou. “Kdepak, Ney. Trávila jsi s í hodně času a opravdu jsme ti vděční. Nebýt tebe a Morfa, není tu nikdo, kdo by je pohlídal, abychom se mohli na chvíli vytratit z lesa.“ Jemně jsem se na ni pousmála a tiše si povzdechla. Samozřejmě tu byli i jiní členové smečky, ale ti pořád někam odbíhali a navíc, má důvěra k nim, že bych jim svěřila naše mláďata…Věřila jsem jim, že by jim nic neudělali a snažili by se je ohlídat, ale kdo ví, co by se mohlo stát. Prostě Neyteri a Morfeus, nějak z nich sálal pozitivní mráček, který na mě dolehl. Cítila jsem z nich jen samou dobrotu a to mě uklidňovalo. “Jistě, v pořádku. Měj se.“ Vyprovodila jsem Ney pohledem a potom jsem převedla fialová očka na naši dceru, která byla ze svého výletu očividně velmi nadšená. “Lovit?“ Pověděla jsem tichým a překvapeným tónem. Po očku jsem koukla na Sayapa, ale potom jsem dál koukala na Litty. Lovit? Ona už nějak dospívá. Ten čas rychle letí, já nechci. Chci, aby zase byli malí a já je k sobě mohla tisknout. Ach jo. Tiše jsem se skloněním hlavy k zemi zakňučela, opravdu mě to mrzelo. Přijde mi, že s nimi trávíme čím dál tím méně času. Ale teď, když vlčata spí a Litty nejspíš taky půjde na kutě, mohu to rychle proběhnout, zařídit si, co potřebuji a zase se vrátit. Třeba se mi to povede opravdu rychle a potom se jim budu moci věnovat.
Čumák jsem přiložila na ten Litain a zavřela jsem oči. “Jsi moje sluníčko. Jsem ráda, že sis to užila. Jsi statečná a velká holka, jednou z tebe vyroste úžasná vlčice, věřím v to.“ Šeptala jsem jí a vyfoukla jsem na ni teplý vzduch z mého čenichu, který jí jemně rozvířil srst na hlavičce. S úsměvem jsem hlavu zvedla, hrdě vypjala hruď a koukla na Sayapa. “Dobře moji milí, já tedy půjdu. Vrátím se brzy, abych s vámi byla co nejvíc, dobře? Omlouvám se.“ Zazubila jsem se na ně a otřela jsem se o Sayapovo tělo. “Hezky se starej, tatínku.“ Řekla jsem ještě před mým odchodem povzbudivým tónem. Na to jsem se otočila a ladným klusem s ocasem vztyčeným spokojeně nahoru jsem se rozklusala napříč lesem.
Najednou jsem se s trhnutím zastavila a hodila trty zpět ke dvojici, která stála ještě pořád nedaleko mě. Oběma jsem vlepila pusu a zavrtěla ocasem. “Kdyby se někdo ptal, vyřiďte, kde jsem a že se hned vrátím, dobře? Opatrujte se!“ Se slovy „opatrujte se“, jsem vystartovala rychlým cvalem, uši připláclé na krk a ocas ve svislé poloze, spěchala jsem. Honem Haru!

>> V.V.J. (přes v. Galtavar)

// áááá! Kdo to má všecko číst! :D CO je mířeno na Har a co neee :D :D jak dojdu ze školy, pošmelim to a napíšu :DD

Očima jsme těkala ze Sayapa přes Arta na Iný a zase naopak. Sem tam jsem zavrtěla ocasem, jindy zase zastříhala ušima, ale i tak jsem jen stála na jednom místě, jako bych snad vrostla do země a čekala jsem na odpověď na moji otázku.
Morfa jsem sem tam viděla proletět, jednou byl tam a potom zase tam. Zvědavě jsem koukala po okolí, byla jsem nějaká zmatená, když jsem tu byť je chvíli nebyla, hned jsem nechápala, co tu kdo dělá. Artík řekl, že by šel na lov, ale je právě dosyta najedený. Ohlédla jsem se na mrtvolu, kterou sem dotáhl zřejmě Sayap a přikývla jsem. “Jistě Arte, nevadí. Půjdeme jindy, potřebujete si odpočinout, že?“ Pousmála Jsem se na Inyau i Arta. Iný vyběhla k jeskyni a vybídla i Arta, jestli půjde s ní. Zvedla jsem tlapu a jemně ho poklepala po zadečku. “Jen běž Arte, šup.“ Špitla jsem, nezbedně se zazubila a koukala, jak Iný odbíhá do té jeskyně, ale Art ještě ostýchavě stál.
S povzdechem jsem koukala zaujatě na Sayapa. “Sluší ti to, drahý. Jsi dobrý táta.“ Pochválila jsem ho a udělala jsem pár kroků k němu, lehce mu oblízla čenich a zavrtěla chvostem. “Co budeme dělat?“ Zeptala jsem se ho. V dálce jsem slyšela nějaké hlasy a také jsem ucítila pachy, bylo mi to povědomé. No, po chvíli se ukázalo, že je to Ney s Litt, ráda jsem je viděla. Usmívala jsem se na obě dvě jako sluníčko a Litty jsem přivítala táhlým oblíznutím hlavičky. “Vítej zlatíčko. Jsme ráda, že sis to užila.“ Pošeptala jsem jí do ouška a vzhlédla jsem na Neyteri. “Děkuju ti Ney! Jsem ti vděčná, že ses o ni tak pečlivě starala.“ Pověděla jsem vděčným tónem a celou jsem ji oskenovala pohledem. Měla krásně štíhlou a ladnou postavu, líbila se mi. Navíc vypadala roztomile, Morf má dobrý vkus. A částečně i štěstí. Napadlo mě hned.
To už se Art rozloučil a také odešel do jeskyně. Vyprovodila jsem ho milým pohledem a hlasitě si odfrkla. “Napadlo mě, že bych si zašla za Smrtí. Mám našetřených několik kamínků. Hned bych se potom vrátila.“ Prohodila jsem jen tak do okolí a čekala, co na to ti dva řeknou. Ocenila bych, kdyby jeden z nich šel se mnou, nebo prostě někdo, ale chápala jsem, že tu jsou stále vlčata. Navíc já teď byla pryč docela dlouho, tak se to nejspíš moc nehodí. Počkám, co na to řeknou ostatní a uvidím, asi bych to potom měla říci Stormovi. Pomyslela jsem si a koukla do očí Ney, potom Litty a nakonec Sayovi.

<< Východní Galtavar

Už se stmívalo, avšak slunce stejně nešlo moc vidět, byla velká mračna. Pozastavila jsem se a zvědavě jsem zavrtěla ocasem, zastříhala ušima a koukala před sebe. Už mi bylo lépe, nejspíš to byl přechodný stav, avšak nechápala jsem, co to se mnou bylo. Možná jsem byla jen hodně rozespalá, navíc spát na tom mraze venku, to asi taky nebyl nejlepší nápad…No, příště ulehnu někam na lepší místo. Slíbila jsem si a opět jsem se dala do kroku.
Svoji rodinu jsem cítila čím dál tím více, takže jsem jim zajisté byla blíž a blíž. Spokojeně jsme se usmála a přidala do kroku. Za chvíli jsem vyklusala k mým zlatým a začala jsem zpomalovat do kroku a zastavila jsem se u Sayapa, kterému jsem oblízla ucho. “Ahojte všichni! Omlouvám se za moji nepřítomnost, nějak jsem usnula.“ Zazubila jsem se na všechny přítomné a přejela jsem je pohledem. “Téda děcka, vy jste nějak vyrostli, sluší vám to.“ Pochválila jsem je. Vždyť to byla pravda, každým dnem šlo vidět, jak sílí. Byli statnější, větší, rostlo jim více srsti, měli huňatější ocásky. Prostě a jednoduše rostli do krásy, byla jsem hrdou matkou. Jen jsem se mírně podivila. “Kde je Litty, ještě se nevrátila?“ Zeptala jsem se přítomných a zvědavě se rozhlédla okolo. Bylo to zvláštní, protože já sama byla pryč již dlouho, a když už byl zpět i Morf s Inayou. No, ale věřila jsem, že se Neyteri dobře postará. Zahleděla jsem se Inaye do očí a vesele jsem zavrtěla ocasem. Měla jsme radost, že je zase vidím, ale pak mi došlo, že jsme jim slíbili lov a ještě jsme je na něj nevzali. “Poslyšte, nepočkáme na Litty a Neyteri a nepůjdeme všichni něco ulovit? Co vy na to?“ Otázala jsem se jich, co říkají na můj nápad. "A co teď vlastně děláte? Co tu lumpačíte, hm?" Dodala jsem ještě, abych byla v obraze.

Pomalu jsem otevřela unavená očka. Nepřišlo mi, že bych se nějak dobře vyspala a ani mi nepřišlo, že bych nějak načerpala energii a mé tělo si odpočalo. Celá rozlámaná jsem se postavila na všechny čtyři, ale musela jsem opatrně. Byla jsem nějaká prokřehlá. Se schlíplým ocasem a ušima jsem se porozhlédla okolo sebe a hlasitě si povzdechla.
Vykročila jsem pomalými a krátkými krůčky vstříc mému domovu. Vstříc tam, kde by měla být má rodina. Po cestě jsem ale musela docela přivírat oči, jelikož z oblohy padaly jemné vločky a díky nezbednému větru létaly všemi směry, tím pádem i mně do očí. Necítila jsem se moc dobře, možná jsem přes noc prochladla, kdo ví. Měla jsem takový bezmocný a vysílený pohled a jemně rozšířené zorničky. Chtěla bych tu Sayapa, uuuh. Napadlo mě, sotva jsem pletla nohama. Bodejť by ne, vždyť celou noc fučelo a já ležela zrovna tady pod stromem, no, skvělý nápad Har. Naštvaně jsem si odfrkla a zhluboka jsem se několikrát nadechla. Zapojila jsem veškeré svaly a ze všech sil jsem se rozklusala, no hračka to teda nebyla. Opravdu to moc dobře nešlo, ale já chtěla být co nejdříve doma. Takže jsem proto samozřejmě musela něco udělat, ne? A taky jsem nebyla žádná máčka! Jo, jsem matka tří vlčat! Podpořila jsem se a na tváři se mi dokonce objevil jemný úsměv.

>> Borůvkový les