Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sayap mi řekl, že ho mám přeskočit, tak přeskakuji.
Potřebuji být co nejaktivnější :-D Omlouvám se, pokud jsme někoho přeskočila, mám opravdu zmatek v tom pořadí :/ Jak tu hrají i ostatní, nevyznám se v tom. Vždycky se to všechno zapostuje jinými vlky...

Art mé drkání a chválu zastavil tím, že jsou přeci tři. Přikývla jsem a vážně na něj koukla. Nahla se k němu a pošeptala mu nazpět: “Máš pravdu, nechala jsem se jen unést.“ Nezbedně jsem se zazubila, ošila se a kecla si na zadek vedle Arta. Koukala jsem po všech čertech, a zpozorněla jsem až tehdy, když Inaya zvýšila hlas na bratra a vyštěkla „Co to plácáš?“. Povytáhla jsem obočí, naklonila hlavu do strany a přiťapala jsem o pár kroků blíž. Nevšimla jsme si toho, jak jsem si mohla nevšimnout? Děti si všimnou, vlastní matka ne, to je paráda. Naštvaně jsem si odfrkla a prostudovala jsem si z blízka její oči. “Opravdu, zlatíčko, jsou zelené. Časem ti zezelenají ještě víc, zatím máš jen takový menší nádech do zelena. To znamená, že budeš mít magii země, gratuluji ti.“ Usmála jsem se na ni jako sluníčko a jak jsem byla u ní v takové blízkosti, oblízla jsem jí její jemný čenich.
Koukla jsem na Litai, zda-li pak se jí také nemění oči, ale měla je pořád zlatavé. Koukla jsem do země, netušila jsem, jestli třeba bude mít magii a nezbarvené oči, nebo se jí magie zatím pouze neprojevuje. Aby se pak necítila nějak zaostale, hmm. Když oba dva už magii mají. Napadlo mě a koukla jsem zpět na Inayu, jakou má radost. Na všechno jsem jí radostně a horlivě přikyvovala a začala jsem do toho vrtět ocasem. “Víš kdo má magii země? Moje nejlepší kamarádka! Ta má magii země!“ Zvolala jsem nadšeně a ohlédla se celá rozjančená na Sayapa. “Sayape! Vzpomínáš si na Lauru? Musíme ji potom najít!“ Zahulákala jsem přes celý les radostně, i když Sayap byl kousek od nás. “Hihihi.“ Měla jsem taky radost, přiznejme si, já sama jsem byla občas takové malé vlče, někdy mi to prostě uteklo, no. Litai mi následně potvrdila, že si bude dávat pozor a najde si toho nejlepšího průvodce. Spokojeně jsem na ni mrkla. “To by bylo fajn, musíš být opatrná. Jsi sice už velká, ale co víš, co se stane.“ Zazubila jsem se. Nemyslela jsem to tak, abych ji vyděsila, ale potřebovala jsem ji připravit na okolní nebezpečí. Nebezpečí přeci bylo na každém kroku, ne? A smrt – nedej vlku – taky čeká za každým stromem na svoji příležitost. A já nechtěla, aby jí tu příležitost Litai kdy dala.
Když přišla Scarita, Litty se zdvořile představila. Koukla jsem na ni a přikývla, jakože její představení bylo správné. Mám to hodné dětičky, pochválila jsem si je v myšlenkách. Byla to pravda, byly skvělé. Potom ale Litty pověděla, že se na chvíli vzdálí. Jen jsem jí koukala na záda, jak odchází a sklopila jsem pohled k zemi. Já to věděla, je smutná! No aby ne, vždyť jsem teď celou dobu básnila jen o Artovi. Pokárala jsem samu sebe a zakroutila nad sebou hlavou. Artík se chopil slov a začal se Scarity ptát na tu smečku, ale v tom se rozhodl, že se za ní půjde podívat. Přikývla jsem, ohlédla se za ním a potom se koukla na Scaritu. “No, jsou to rošťáci.“ Zazubila jsem se potom, ale bylo na mně poznat, že mi to dělá starosti. Ale asi jako každé jiné matce, že?
Když se Art vrátil, pochválila jsem ho něžným pohledem, ale tak, aby to nešlo moc poznat. Jsou přeci tři, ne? Ach jo, neměla bych za ní jít? Nebo nechce být sama? Opravdu nevím. Hlavou se mi prohánělo tolik myšlenek o mých dětech, že už jsem byla celá zmatená a nevěděla jsem si rady.
Lucien někam odběhl, nechápala jsem ani, kdy to stihl, bylo tu na mě už moc vlků, nejspíš. Bodejť by ne, vždyť už jsi stará rašple, Haru. Hold má mládí za sebou. Byla jsem z toho, že už jsem na světě tak dlouho, opravdu znechucena.

Tímto se také zapisuji do konkurzu a žádám o druhý herní charaker

// Promiňte za dlouhé zdržení, nebyla chuť psát.

Inaya se zeptala, na docela zásadní otázku, tedy alespoň podle mě. Přikývla jsem a chvíli stanula tiše na stejném místě, ale potom jsem přešla pár kroků stranou a protáhla si ztuhlé zadní nohy. Už mě to tu vážně nebavilo. “Jistě že by mohlo. S magiemi musíš být velice opatrná, nejsou na hraní.“ Upozornila jsem ji vážnějším tónem, aby věděla, že to myslím vážně. Litty ještě dodala, že to může být zábava, když mám pod tlapami vlka, kterého nemusím. Zamyslela jsem se a tiše se uchechtla. “Ano, vlastně je. Ale jak kdy. Jenže ono ty magie musíš používat hlavně tehdy, když ti jde o život a to je opravdu nepříjemná situace. Někdy jsem byla tak vyděšená, že jsem dokonce zapomněla nějakou magii použít.“ Přiznala jsem se svým dětem.
Inaya přitakala, že Litty určitě rádi uvidíme, kdykoliv a kdekoliv. Ještě aby ne, domyslela jsem si a spokojeně jsem vydechla. Vždyť už to byly velké a rozumné holky. “V pohodě? Jistě že, věděla jsem, že to někdy musí přijít. Mrzí mě, že se chystáš odejít, ale co bych s tím mohla dělat, Držet násilím tě to nebudu.“ Objasnila jsem jí to, proč jsem se zachovala tak klidně. Jistě že mě to mrzí, ale co bych s tím měla dělat? Navíc všichni máme vlastní životy a žít pořád jen pohromadě by asi nedělalo dobrotu.
Když jsem si prohlížela Arta, nemohla jsem z něj spustit oči. Byl to takový kus vlka! Jak byl krásně mohutný a stavěný, prostě fešák. “Arte, moc ti to sluší, opravdu. Je z tebe vlčisko!“ Pochválila jsem jeho vzhled a jemně se o něj otřela čumákem. Nejspíš by mi za to nadával, kdyby to bylo někde na veřejnosti, protože je to přece velký vlk, že? Ale teď tu nikdo není, tak se k němu můžu tulit do halelujah. Té myšlence jsem se tiše zasmála, já to přece také dělala rodičům, že jsem se nechtěla tulit, když jsem byla mladší. Puberta je puberta. Znovu jsem se o něj otřela a celá radostí poskočila, chyběl mi. Na jeho otázku jsme povytáhla obočí a zamyslela se. “Teď to bylo devět zim zpět, co jsem se narodila. Jsem už stará rašple, bohužel, Sayap je mladší než já, mám dojem, viď drahý?“ Odpověděla jsem, koukla po očku na Saye, a na to, že má hlad jsem souhlasně přikývla. “Jistě, půjdeme něco ulovit, co vy na to?“ Mrkla jsem po nich očkem, ale v tom Art načal téma, které už tu jednou bylo. Odchod z domova. Povzdechla jsem si a odvrátila pohled někam do strany. “Co bych ti na to měla říct? Litai také bude odcházet, prostě se nám všichni rozprchnete.“ Odmlčela jsem se, ale potom jsem na něj převedla pohled a zabořila ho do jeho očí. “Ale běž si, jednou se to stát muselo. Vždycky budeš náš malý Art. A dobrou smečku? Na to už ti odpověděl táta, rovnou se můžeš zeptat tety, právě přichází.“ Usmála jsem se a sledovala Scaritu. Mimochodem přišel i Lucien, který nám pochválil Arta. “Děkujeme Luciene, je to fešák. A jak zmohutněl, že?“ Chlubila jsem se cizím peřím. Ale však to byl můj syn, můj drahocenný syn, tak jsem mohla, ne? Scarita už přišla k nám a omluvila se, že jí to tak trvalo. Pouze jsem zakroutila hlavou, “to je v pořádku, chápu to, nestresuj se. Plánujeme jít lovit, ale předpokládám, že ty na to čas mít asi nebudeš. Jsem každopádně ráda, žes viděla vlčata.“ Pověděla jsem neutrálním tónem. Nebyla jsem naštvaná, chápala jsem, že s pozicí Alfy jsou i různé povinnosti. Rozhodně bylo fajn, že byla Alfou, nebrala jsem jí to. Jen jsem byla zklamaná z vlčat, i když jsem se na to psychicky dlouho připravovala. Podívala jsem se na Sayapa a udělala jsem směrem k němu pár kroků stranou a položila mu hlavu do jeho teplé srsti.

Iný pověděla, že jsem za mlada musela mít řady nápadníku. Chvilku jsem se zamyslela, ale následně jsem to raději nekomentovala. Vlastně jsem jich moc neměla, ale víte co? Nevadí mi to, Sayap byl ten nejlepší nápadník ze všech nápadníků, kteří mě kdy v životě mohli potkat. “Inayo, to vy dvě budete mít řady nápadníků. Jste krásné vlčice, však ještě uvidíte.“ Mrkla jsme na obě dvě a pousmála jsem se. Dnes mám narozeniny. Dnes má narozeniny i Scarita, Anakhi a Darclian. Je nám devět let, jak ten čas letí. Sklonila jsem hlavu k zemi a hlasitě jsem si povzdechla. Jsem stará rašple. Ušklíbla jsem se vlastní myšlence, byla jsem znechucena, že je mi už devět let.
Potom se mě Litty optala, jestli se může zeptat na něco ohledně iluzí. Bez váhání jsem přikývla. “Ptej se srdíčko.“ Vybídla jsem ji a poslouchala jsem, co chce. Chvilku jsem se zamyslela, “no. Je to podobně, jak říkáš. Za prvé, musíš mít tuto magii dokonale zvládnutou, aby neovládla ona tebe ale ty ji. A za druhé, můžeš si podmanit mysl vlka natolik, že on bude stát například v lese a bude si myslet, že ho...Hmm, žerou stromy. Nebo že stojí u nějaké horké, vroucí lávy a bojí se díky tomu byť jen pohnout. Je to účinná magie, opravdu. Pokud se ji její nositel naučí, bude mít navrch. Ale musí si také dávat pozor na to, aby ji nepoužíval moc často, protože potom by si představoval i nositel věci, které neexistují. Mně se to naštěstí nikdy nestalo, moc magie nepoužívám. Ale párkrát mi magie iluzí zachránila krk. To je pravda.“
Iný mi na pozdější otázku ohledně zůstání v lese odpověděla, že ona se nikam nechystá. Hlasitě jsem si oddechla a zvesela k ní přitulila hlavu. Měla jsem radost, bála jsem se, že vlčata se mi rozutečou rychleji, než řeknu švec. “Rozhodně chci, abyste s námi zůstali co nejdéle. Budu mít takový strach, až budete někde ve světě. Co kdyby se vám něco přihodilo a já nemohla být u toho, abych vás ochránila? Musíte si dávat v životě veliký pozor! I na to, s jakými vlky se stýkáte!“ Varovala jsem obě dvě vážným hlasem, ale to Litty začala váhavě mluvit. Jen jsem na její řeč přikývla a chvíli jsme mlčela. Nejspíš jsem se radovala předčasně. “Neboj se, Litai. Nikdy na vás nezapomeneme, nikdy vás neodvrhneme. Vždy budete naši miláčci, ať se stane cokoliv. Pokud budeš chtít vyrazit do světa, tak hold vyrazíš a já s tím nezmůžu vůbec nic. Je to tvůj život, rozumíš? Ale buď opatrná. Nikdy nevíš, koho potkáš a co se stane. Nejlepší bude, když se někdy v budoucnu přidáš do nějaké smečky, která by tě ochraňovala. Svět je nebezpečný a rozhodně není pro pár měsíců staré vlče v pohodě potulovat se sama. Ale protože vím, že z domova jednou odejde každý vlk, máš volnou tlapu při rozhodování.“ Ujistila jsem ji a usmála se na ni. Jistě, mrzelo mě, že chce odejít tak brzy, ale co se dalo dělat. Doufala jsem, že zůstane alespoň jedno vlče s námi, avšak nedávala jsem tomu moc nadějí, protože když odejde jedno, odejde druhé a nakonec i to třetí, tak to prostě bývalo. “Jistě Iný, lehni si a prospi se, Scarita je bůh ví, kde. Aspoň tu počkáme na tátu s Artem a potom půjdeme.“ Přikývla jsem na utvrzení toho, co jsem právě řekla. Posadila jsem se nedaleko děvčat a vyčkávala jsem.

Po chvíli jsem v čumáku opravdu ucítila pach těch dvou. Netrpělivě jsem se zvedla a můj ocas se hemžil ze strany na stranu jako nevedená střela. “Sayape! Arte!“ Křikla jsem nadšeně a vysokými, ladnými skoky jsem k nim přihopsala. Nejdříve jsem oblízla Arta, poté Sayapa. “Jaká byla cesta? Jste v pořádku? Nestalo se nic?“ Ujišťovala jsem se hned. Ale jak jsem je tak viděla, oba dva byli ok. Navíc jsem Sayovi věřila. Potom jsem se ohlédla na Iný a přikývla jsem. “Prý ji začala bolet hlava, tak si chvíli zdřímne a potom půjdeme někam lovit, požádaly mě o to. Jinak Scarita tu měla nevídané návštěvníky, ale už čekáme docela dlouho, už mě to nebaví, takže půjdeme. Vrátíme se sem jindy.“ Položila jsem Sayapovi hlavu spokojeně na hřbet. Cítila jsem se s ním hezky a bezpečně. Pochybovala jsem, že nějaký vztah mohl mít větší důvěru a lásku, než máme my dva. Art ale začal hulákat, že má magii ohně. Trhla jsem sebou a začala jsem ho oťapkávat dokolečka. “To je skvělé! Opravdu, jsi pašák Arte! Nyuuu!!“ Zazubila jsem se a objala ho. Chvíli jsem takto setrvala a potom se od něj oddálila a pohlédla mu do očí. Měl pravdu. Jeho zlatavá očka se začala zvláštně proměňovat do ruda. Ještě je neměl úplně rudé, ale opravdu bylo jasné, že to přijde. “Skvělé, mám radost.“ Usmála jsem se na něj pyšně. Otočila jsem hlavu na Sayapa celá rozzářená. “Vidíš, má ji po tobě, táto.“ Pochválila jsem ho. Potom jsem k němu ale pomalu přišla a zastavila se tak, abych měla hlavu na úrovni té jeho. “No, co smečka Sayape? Je vše v pořádku?“ Ujišťovala jsem se. Nějak jsem se obávala toho, že ostatní budou mít problémy s tím, že se nám zaběhl Art. Ale to by se přece mohlo stát každému.

Inaya miloučce pověděla, že jsou pěkné a elegantní po mně. “Ty jsi trdýlko moje, děkuju sluníčko. Ale já už mám svůj věk, nevypadám tak hezky jako za mlada.“ Zasmála jsem se a oblízla In láskyplně a mateřsky čumáček.
Pomalu jsem vzhlédla k obloze. Stromy se tyčily vysoko k nebesům, byla to nádhera. Sluníčko se pomalu ukládalo ke spánku a na obloze se začal zjevovat měsíc. Červánky barvily celá nebesa pěkně do ruda. Sice ony vysoké stromy kazily ten krásný výhled na červenou oblohu, ale co se dalo dělat. I tak to byla nádhera. Lehký větřík si pohrával s mojí srstí, byla jsem šťastná. Moc šťastná. Mám skvělou rodinu, jsem zdravá a v dobré kondici. Co víc si přát? S pýchou jsme pohlédla na své děti. Chyběl tu už jen Art a můj partner. Můj partner? Už to bylo tak dlouho, co jsme se poprvé viděli. Když já byla smutná, on přišel a snažil se mě rozveselit. Nikdo jiný! Právě on, moje spřízněná duše. Osud to tak chtěl. Určitě. Nikdo lepší mě v životě potkat nemohl. Jeho láskyplné oblizování mého čumáčku mi vždy dokázalo zvednout náladu. Vždy ho budu neskonale milovat, nikdy se od něj nevzdálím, budu ho chránit svým tělem...
Pořád bych rozjímala a přemýšlela, ale musela jsem poslouchat své dcery, abych jen tiše nestála a nečuměla. Pověděly, že nic nepocítily. S vážností jsem přikývla a lišácky se pousmála. “To pocítíte časem, nebojte se. Přijde to, poznáte to. Zajímalo by mě, jestli alespoň jedna z vás bude mít magii iluzí jako já, je to krásná magie, opravdu!“ Mírně jsem svoji magii vychválila, ale já to myslela vážně, měla jsem ji ráda. Mnohokrát mi zachránila zadek v nebezpečných situacích.
Po chvíli z nich vylezlo, že by se chtěly naučit lovit. “No, mohly bychom vás vzít lovit, není problém. Sayap to stejně slíbil. Až přijde, nabídneme to i Scaritě, co vy na to? Nejsem si úplně jistá, zda půjde, když musí hlídat smečku, ale aspoň my půjdeme, slibuju. Jste už velcí, tak se to musíte pořádně naučit, lov je důležitý.“ Souhlasila jsem, měly naprostou pravdu. Měly by se to naučit, tohle jsme se Sayapem trošku podcenily. Neumí to vlci v jejich věku už bravurně? Ne…Nebo ano? Já nevím. Možná se jen zbytečně stresuju. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Pořád jsme měla ze všeho obavy, co budu dělat, až vlčata odejdou z domova? Až se budou toulat někde po Gallirei a už je nebudu vidět každý den. Nebudu je mít u sebe, abych na ně dávala pozor. Co potom, hm? Tuto myšlenku jsme v hlavě surově potlačila zpět někam do temnot mé hlavy. A to pěkně hluboko. Nechci, aby se někdy vzdálili byť jen kilometr ode mě! Umíněně jsem zvedla hlavu do vzduchu. “Kdy plánujete odejít z domova?“ Zeptala jsem se náhle se stále zvednutou hlavou. Jen po očku jsem je sledovala, jejich reakce, pohyby a gesta. Zajímalo mě to, opravdu.

Snažila jsem se natáčet uši do různých stran, abych slyšela, co se tam děje. Zajímalo mě to a začínala jsme z toho být netrpělivá a nervózní. Třeba o nic nejde, jen se šli přidat do smečky nebo něco. Nebo třeba ji šli napadnout! Co když zaútočili na Scaritu?! Celá jsem se nervozitou vrtěla. Ale potom jsem čuměla do jednoho místa a uchechtla jsem se vlastní blbosti. Na Scaritu by neútočili, netroufli by si. Se zvednutým čumákem hrdě nahoru jsem hlasitě vydechla. “Scarita se jistě brzy vrátí!“ Pověděla jsem dětem informaci spolu s táhlým a rázným přikývnutím.
Potom už se začala Inaya svěřovat, pečlivě jsem poslouchala. Vůbec jsem jí neskákala do řeči a ještě jsem hodnou chvíli mlčela potom, co dopověděla. Koukla jsem na Litty a vyzvala ji pohledem k mluvení. Ta pověděla něco podobného jako Inaya, avšak ve zkrácené verzi. Takže vlastně jde o to, že je Art tak odrzlý a dáváme na něj větší pozor? Nebyla jsme si jistá, zda to dobře chápu, ale každopádně jsem se cítila nějak tak…Zvláštně. Lépe. “ Zlatíčka, mám vás moc ráda. Obě dvě jste moje štěstíčka, nikoho lepšího jsme si nemohla přát a dělá mi starosti, že vás dvě vidím tak skleslé. O Arta se staráme více jen z toho důvodu, že je takový lajdák a nevydrží být na jednom místě. Není tak moudrý jako vy dvě, ale s tátou vás všechny tři dohromady nejvíc milujem, tím si buďte jisté.“ Ujasnila jsem jim, jak se věc doopravdy má a strčila jsem svoji velkou hlavu přímo mezi ně. “Žádné zbytečné starosti, žádné špatné nálady. Ujednáno?“ Zazubila jsem se a lehce jsem oblízla tvář Inayi a potom i Litai. Hlavu jsem dala do normální pozice a postavila jsem se. “Už by se mohla vrátit, že? Začínám se cítit nesvá. A to, že se Art se Sayapem pořád někde toulají, tak to mě také rozčiluje. Ale táta má jistě rozum, takže to zvládne sám, musím v něj vložit trošku důvěry.“ Mluvila jsem tichým tónem, ale tak, aby mě obě mohly slyšet.
Když jsem si je prohlédla, tak jsem nemohla uvěřit svým očím. Rostou tak rychle, rostou mi před očima. Jsou takové ladné, s dlouhýma nohama, obzvlášť Inaya má takovou krásnou, křehkou postavičku. Jde ještě poznat, že jsou to vlčata, jsou poloviční jako já, ale také jde poznat, že stárnou. Tak rychle? Jak je to možné? Upřímně, byla jsem trošku zklamaná, že tak rychle vyrostla. Ani jsem si toho nevšimla, až teď jsem si to začala uvědomovat, že jsou vlastně tak veliké. “Jste krásný holky moje. Opravdu vám to sluší, vypadáte jako velké slečny.“ Pochválila jsem je pyšným tónem a podpořila je úsměvem. “Co magie? Pocítily jste už něco?“ Optala jsem se zvědavě. Ani jsem nevěděla, jak mě to napadlo, ale napadlo. Bylo totiž možné, že to pocítily, když jsem zrovna byla s Artem.

// Omlouvám se, psala jsem to před tréninkem, tak je to trošku kratší, snad nevadí :-)

Sledovala jsem sestru a čekala, co mi odpoví. Když ji nedávno založili, tak jich tu asi nebude moc. Hmm. Zamyšleně jsem si sama pro sebe přikývla. V tom Scarita začala povídat, koho tu vlastně mají. Bohužel, z těch, co pověděla, jsem znala jen Luciena, proto jsem jen trošku tupým tónem vydala krátké “hm“ a rozpačitě se ohlédla za sebe. Neznala jsem moc vlků, opravdu ne. Asi bych to měla změnit, vždyť někdo znal pomalu půlku Gallirei a já znala sotva naši smečku. Ani to ne. S pohledem zavrtaným do země jsem hlavu otočila zpět na sestru a pomalu jsem na ni začala vzhlížet. Nakonec jsem se posadila, obtočila ocas k zadním nožkám a tiše jsem si povzdechla. “Ano, jsou to puberťáci. Uvidíme, jaké to bude a …“ Větu jsem ale nedokončila, jelikož lesem zaznělo táhlé, hlasité vytí, které nejspíš patřilo Lucienovi. Nevyděsilo mě, nějak jsem se necítila ohrožená. Přikývla jsem na to, jak nás Scarita poslala k jeskyni a sledovala jsem, jak utíká směrem, ze kterého vycházelo ono vytí. Nastalo ticho.
To ticho trvalo dalších pár minut, nakonec jsem ho ale prolomila. Tlapkama jsem si stáhla obě dcery k sobě, posadila jsem se za ně a je jsem si dala před mé přední tlapy. “Ani se odsud nehnete, počkáme tady. Nic nám nehrozí. Obzvlášť ne s mými schopnostmi.“ Zabroukala jsem a poslední řeč o mých schopnostech jsem ještě trošku ztišila. Nepovažovala jsem se za slabého vlka, to tedy ne. Byla jsem na to právoplatně pyšná! Mohla bych si s nimi teď promluvit, že? Napadlo mě v mžiku a oblízla jsem si vlhký čenich. “Holky, chtěla bych si s vámi něco vyjasnit. Řekněte mi popravdě, jaký vztah máte se mnou, s tátou a s Artem? Žárlíte na Arta nebo jako to mezi vámi je? A proč jste v poslední době tak skleslé? Nic vás nebaví, nikam se vám nechce a sotva posloucháte, co někdo říká.“ No, trošku jsem to zveličila, ale nevadí, vlastně to tak nějak podobně bylo. Moc neposlouchaly a ani toho moc nedělaly, takže jsem se trefila. Art byl prostě neposeda, ale tyhle dvě nikdy nepatřily mezi neposedy, spíše mezi „ty moudré“, ale teď už ani to ne. Pozorovala jsem jejich hlavičky s mírně skloněnou hlavou a s nastraženýma ušima směrem dopředu, kdyby se náhodou něco dělo, abych mohla vyrazit a podat pomocnou tlapu, ale netušila jsem, o co jde, tak jsem se do toho nechtěla míchat.

Lucien mi pověděl, že se přidal do téhle smečky. “To ráda slyším, Luciene. Scarita bude jistě dobrou Alfou, buď jí nápomocen, aby se jí nikdy nic nestalo!“ Kladla jsme mu na srdce velice důležitým tónem hlasu. Za chvíli přivítal i dcerky, avšak něco nebylo v pořádku. Obě holky vypadaly tak nějak zaraženě, což jsem, upřímně, nečekala. Jsou přece v cizím lese a momentálně i s cizími vlky, neměly by prokazovat trošku více radosti? Nervózně jsem se celá ošila a tiše jsem zavrčela. Nebylo to výhružné či agresivní, spíše takové beznadějné. Už jsem nevěděla, co s nimi mám dělat. Litai, ta jen tiše stála vedle mě, pomalu se ani nepohnula. Jemně jsme do ní dloubla čumákem, aby se také představila. “No tak, beruško, proč nepovíš tetě tvé jméno?“ Vybídla jsem ji přívětivým a uklidňujícím hlasem. Inaya naštěstí byla trošku odhodlanější, i když na ni – většinou má papulku prořízlou – to bylo nezvyklé, že byla takto strnulá. Že by to bylo tím, že je Scarita Alfa? Napadlo mě a s jemným přivřením očí jsem si všechny přítomné přeměřila pohledem.
Když jsem se nadechla, do čumáku mě udeřil neznámý pach. Vlastně dva neznámé pachy, ale něco mi říkalo, že jsem je kdysi, úplně dávno, někde potkala. V tom se Lucien zvedl, že se o to postará. Vyprovodila jsme ho pohledem a ještě chvilku jsem koukala do místa, kde zmizel. “Kolik už máte členů? Nějaké nováčky?“ Převedla jsem pohled do sestřiných očí a těmi svými jsem několikrát zamrkala. Poslouchala jsem, jak si nebyla jistá tím, že se s ní chci poradit ohledně dětí. “No, jenže s nikým jiným se poradit nemůžu. Vlci z mojí smečky jsou v poslední době…No nevím, necítím k nim takovou důvěru a mám pocit, že Sayap se tam taky moc necítí. Víš, uvažovala jsem, že bychom možná smečku opustili, až vlčata dospějou, ještě uvidíme. Nechci Sayapa nějak nutit, přece jen to byl od přírody rozený tulák a já ho mám ráda takového, jaký je. Nechci, aby se kvůli mně nějak přehnaně měnil, už tak je to od něj velice laskavé, že mi vyhověl s přáním najít si smečku. A svému instinktu důvěřuji, ale mám pocit, že v poslední době si s vlčaty vůbec nerozumím. Chovají se jinak, než dřív. Nevím, co s tím. Art se teď pořád někde jenom toulá, mám o něj starost a mezitím, Litty s Inayou na něj žárlí a myslí si, že ho mám radši než je samotné.“ Svěřila jsem se sestře s veškerými obavami a nepříjemnostmi, které momentálně mám. To, že to vlčata možná slyšela, mi nijak nevadilo. Mluvila jsem sice tiše jen tak, aby to slyšela má sestra, ale bylo možné, že nějaké to slůvko vlčata mohla zaslechnout. Ohlédla jsem se a oskenovala jsem očima okolí, zdali se nevrací můj partner. “Jsou pryč celkem dlouho.“ Hlesla jsem tiše a pohled sklonila k zemi. “Cestu?“ Zopakovala jsem udiveně, jako bych vůbec nechápala, co po mně vlastně chce vědět. Po chvíli jsem přece jen vzhlédla a přikývla. “Jo aha, cestu! Naši cestu.“ Hlasitě jsem si povzdechla a pohlédla na okolní stromy. “Cesta byla v pořádku, jen byl silný vítr a déšť, a jelikož jsme cestovaly i přes noc, holky jsou jistě unavené.“ O pádu Inayi jsem se raději nezmiňovala, kdyby chtěla, jistě by se svěřila sama. Měla právo rozhodnout se, zdali chce, aby to ostatní věděli, nebo nechce. Do tohoto jsme ji nijak nutit nemohla.

Litty se ke mně přidala a kontrolovala svoji sestřičku. Bylo příjemné vidět, že oni má také starost, jen zdali pak nebyla ta starost hraná, jen aby se neřeklo, ale to doufám, že ne. Mírně jsem se pousmála a zakroutila hlavou, jak Litty řekla, abychom šli domů. Oblízla jsem Litai hlavičku, měla jsem tendence se k nim pořád tulit, aby viděli, že je mám opravdu ráda. I když to se neukazuje pouze tulením. “Přesně jak říkáš, Litty. Můžeme se sem přeci podívat i jindy.“ Přikývla jsem a čekala, co Iný udělá. Ta začala za pomoci své sestry lézt ven z vody, proto jsem i já vyšla na břeh a chvíli pozorovala ležící Inayu. Byla jsem samozřejmě ráda, že se jí nestalo něco horšího, než jen to, že si jemně natoukla nožku. Tohle byl její první úraz, huh? Napadlo mě, že bych jim to možná měla trošku vysvětlit. “Tohle je jiná bolest, než na kterou jste byly dosud zvyklé. Víte, když nějak uklouznete, nebo spadnete či se vám stane něco jiného, natlouknete si nějakou část vašeho tělíčka. Někdy více, někdy méně, záleží na tom, odkud a kdy a hlavně jak spadnete. Potom to místo samozřejmě bolí, někdy bolí déle a přetrvává, občas se dokonce i může zlomit nějaká kost, ale to se moc často nestává. Nechci vás nijak strašit, když na sebe budete opatrné, jak vás k tomu s tátou vedeme, určitě budete v pořádku.“ Utvrdila jsem svoji řeč ještě odhodlaným přikývnutím.
Vzhlédla jsem k obloze, už začínalo svítat. Sluníčko pěkně hřálo a bylo vysoko na obloze, už tu bylo regulérní jaro, což bylo opravdu příjemné. Cítila jsem, jak mám načechranou srst z toho nočního chladna a následného oteplení. Sice to doprovázel chladný vítr, ale protože jsme byly v lese, moc to tu neprofouklo. Tiše jsme si povzdechla, kde se toulá Sayap s Artem? Napadlo mě potom a znepokojeně jsem se rozhlédla okolo. Zaměřila jsem pohled hlavně hodně do dálky, kdyby tam čistě náhodou byli, ale nic jsem neviděla. Všude prázdno.
Inaya se už zvedla a ťapala dál po třech nohou. Pořád to se mnou škubalo a vždy jsem se k ní znenadání přiblížila víc, než bylo vhodné, ale to byly prostě mateřské pudy. Měla jsem chuť si ji vzít do tlamy za kůži na krku, jako když byla malinkaté vlčátko, aby se náhodou nenamáhala více, než bylo třeba. Jen ji nech, ať se naučí! Opakovala jsem si v hlavě. To jediné mě drželo klidnější a stranou. Už přeci byla velká slečna, nemohla jsem ji pořád někde táhat. Ani jí by to nejspíš v tomto věku nebylo moc příjemné.
Když jsem zvedla hlavu z důvodu ucítění blížícího se pachu, uviděla jsem před námi zvláštně zbarvený kožich a studánkově modré oči. Koutky se mi vytáhly nahoru v širokém úsměvu a pohodila jsme hlavou na pozdrav. “Luciene! Neříkej, že jsi v této sme…“ Než jsem to stihla doříct, upozornil mě, že jsme na území smečky. Musela jsem se tomu zasmát. “Ano, zajisté.“ Poslechla jsem ho. Měl pravdu, i když tu byla má sestra, musela jsem s mými vlčaty dodržovat určitá pravidla, pokud jsem je chtěla chránit. “Luciene, ty jsi viděl jen Arta, že? Ten se teď někde toulá s tátou, tohle jsou moje holčičky, Litai (ukázala jsem čumáčkem na čertíka) a Inaya (a na andílka).“ Hrdě jsem vypnula hruď. Moc podobné mi tedy nebyly, ale povahových rysů určitě měli několik z mé strany! V tom jsem si byla jistá. Zbarvení sice hlavně po Sayapovi, ale co, byly úžasné! Nejkrásnější vlčice z celé Gallirei. Až budou dospělé, budou mít nápadníku až až. Měl by je Art trošku chránit! Napadlo mě v hlavě a spokojeně jsem se zatetelila. V tom už přišla i Scarita, má očka se hned rozzářila a nadšením jsem poskočila na místě. Ocas se mi rozpohyboval do stran a ke Scaritě jsem se hned musela přitulit. Zabořila jsme jí čelo jemně zohnuté hlavy směrem dolů do její srsti na hrudníku a hyperaktivně jsem do ní takto šťouchala. Působila jsme nyní jako nezbedné vlče, ale vůbec mi to nevadilo. Po jejíotázce jsem hlavu jen zvedla a zastříhala oušky. “Sestřičko, mám strašnou radost, že se s nimi shledáváš. Ony se ti jistě představí samy, ještě máme Arta, ale ten holomek se nám vytratil z jeskyně, tak ho šel Sayap najít. Už je doufám v pořádku a brzy se tady ukážou.“ Pokrčila jsem rameny a poodstoupila z její blízkosti. Na tu věc ohledně zbarvení jsem začala horlivě přikyvovat. “Ano! Jsou hlavně po Sayapovi, ale jsou dokonalé. Mám z nich strašnou radost, ale už jsou to spíš puberťačky. Dávají mi zabrat, chtěla jsem si s tebou o nich trošku poradit. Například, jestli nereaguji úplně špatně nebo jim nejsem blbou matkou, jestli mi rozumíš. Jsem si jistá, že mi dobře poradíš. Jsi vždycky taková moudrá.“ Zazubila jsem se na ni a nezbedně jsem si odfrkla. Podívala jsem se po holkách a pohledem je vybízela k tomu, aby se představily. Ještě jsem se podívala po Lucienovi, byla jsem ráda, že ho vidím. Vypadal poněkud lépe, než kdysi. Měla jsem potřebu mu to říct. "Luciene, sluší ti to, trošku jsi přibral že?" Zazubila jsem se na něj krapet provokativně, ale opravdu jsme to nemyslela nijak zle. Měla jsem skvělou náladu.

<< řeka Kiërb

Obě dcery vypadají nějak načučeně, vůbec nerozumím tomu, proč to tak je. Děláš něco špatně, Haruhi? Nebo je to pubertou? Nebo se stalo něco mezi nimi? Óó! Tohle mě ubíjí takhle přemýšlet, stejně nic nevymyslím! Zaklela jsem si v hlavě a se zamračením jsem tiše vzdychla. Ony z toho vyrostou. Učinila jsem nakonec mé rozhodnutí. Litai, ta ťapala v pořádku přede mnou, ale stejně, jak jsme překonaly řeku, tak se zařadila za nás. Proč? Zakroutila jsem nad ní hlavou a pomalými kroky jsem šla, avšak zatrnulo ve mně. Uslyšela jsem žblunknutí a následný výkřik. Inaya! Proběhlo mi bleskurychle hlavou a já se s trhnutím otočila. Měla jsem doširoka rozkročené nohy a hrudník se mi pohyboval v rytmu mého divokého dýchání. “Inayo!“ Vykřiknu hlasitě a jedním skokem se objevím u ní. Ona sedí ve vodě a má nadzvednutou tlapku, to mě děsí! “Zlatíčko, je ti něco? Co se stalo? Uklouzla jsi? Kde tě to bolí? Bolí to moc?!! Inayo, mluv se mnou!!“ Vyšilovala jsem a rozpačitě jsem se ohlížela okolo. Kecla jsem sebou na zem a hlavu jsem sklonila, abych ji měla na úrovni Inayiné tlapky. Tu jsem začala velice něžně olizovat a očuchávat. “Zlatíčko moje, dceruško zlatá, mě to moc mrzí. Pomůžu ti, to víš, že jo!“ V očích jsem měla smutek. Mrzelo mě, že ji bolí tlapka, byla bych radši uklouzla já. Přitiskla jsem svůj čumák k jejímu krku a přitulila se k ní. “Inayo, chceš se vrátit domů? Nebo chceš, abychom šly dál?“ Zašeptala jsem do ouška pouze jí, aby to slyšela jen ona, a dál jsem u ní zůstala přitulená. Následně jsem jí oblízla a ohlédla se na Litty, jestli zatím nikam neodběhla. Pak jsem pohledem změřila Inayu a přemýšlela, jak bych ji měla nést. Jestli v zubech za kůži na krku, nebo na zádech, nebo snad jiným způsobem? Jestli si náhodou nepřijde moc stará na nošení na zádech…
No, každopádně jsem čekala na její rozhodnutí, zatím jsem ani vytím neoznamovala sestře náš příchod, protože co kdyby se Iný rozhodla, že chce jít pryč? S pohledem v jejích očích jsem čekala.

// :D :D :D Kulhánek Inaya :D Tak to mě dostalo :D

// Litty, prosím napiiiš :D :) Ráda bych, aby vás Scarita viděla se vzhledy vlčat :)

<< Velké Vlčí jezero

Svítání. Jak nádherný pocit, cítit v zádech ty teplé ranní paprsky, které důkladně pomohou k oschnutí mé šedo bílé srsti. Miluji slunce! Nejhezčí část dne. A ještě ke všemu, když to sluníčko teprve vychází, ty červánky a všechno! Proběhlo mi hlavou, když jsem zasněně koukala s přivřenýma očima na vycházející slunce. “Podívejte, není to nádhera?“ Broukla jsem tiše k děvčatům, přičemž jsem se na místě zastavila. Má načechraná srst nyní pod náporem slunečních paprsků krásně prosychala, to stejné se nejspíš dělo i vlčatům, takže jsme měla radost, že se nestane, že by třeba nastydla nebo něco. Sklonila jsem pohled k zemi a opatrně pohlédla na Inayu. Dnes mi přišla taková zamlklá, ale až zvláštně zamlklá. Co se to děje? To je ztrácím před očima? Nějak rychle rostou. Napadlo mě a čumáčkem jsem začala Inayinu jemnou srst na zádech lehce prohrabovat. “Zlatíčko, jsi nějak zvláštně zamlklá, děje se něco? Nemáš vůbec radost. Nechceš jít na výlet? Máš nějaké trable? Bolí tě něco?...No tak, svěř se mamce.“ Promlouvala jsem jí do ouška přívětivým a konejšivým tónem hlasu. Potom jsem na ni mrkla a zvědavě jsem si ji prohlížela, když jsem čekala na odpověď. “Ano beruško, jsou v páru. Má za partnera vlka Kessela. Moc o něm nevím, ale nejspíš se mají moc rádi. Taky ho poznáš, neboj se.“ Ujistila jsem Litai na její předešlou otázku a letmo jsem se na ni usmála. Čumákem jsem jí také projela srst na hřbetě, aby si nepřišla odstrčená, a následně jsem se pomalu rozešla dál k řece. Už jsme byly blízko. Teda, mít tři vlčata, to je něco. Věnuju se jednomu a druhé si mezitím přijde odstrčené. Zakroutila jsem malinko a nenápadně hlavou. Vždyť to byla pravda, nechtěla jsem nikomu nadržovat nebo jednomu prokazovat více lásky než těm dalším dvěma, ale ono to někdy jinak nešlo. S očekáváním jsem koukla na Iný, že mi teda konečně odpoví a s porozhlédnutím jsem se rozešla k místu, kde řeka byla dobře mělká akorát tak na přejití.
U místa jsem se zastavila a nechala jsem vlčata jít přede mnou, přičemž jsem je po celou dobu pečlivě kontrolovala. “Opatrně, může to klouzat.“ Pověděla jsem ještě, než vlezla obě vlčata do vody. Potom jsem se vydala za nimi a spokojeně jsem si oddechla, když jsme všichni řeku překonaly. Ne, že by to bylo něco těžkého, ale přece jen, byla jsem si jistější, když jsem vlčata měla na suchu, než li ve vodě. Nebyly to žádné ryby, nebo tak něco. Byla to křehká stvoření, na které je třeba dávat bedlivý pozor!
Během chůze jsem se zakoukala na les, který mi už něco připomínal a byl mi trošku známý, ačkoliv jsem tu vlastně mockrát nebyla. Pach mé sestry jsem ale cítila na kilometry daleko, teď akorát sílil a sílil. Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, co na obě mé drahocenné princezny poví. Zdali se jí budou líbit.

>> Narvinijský les

<< Západní Galtavar

Šla jsem takovým krokem, aby mi vlčata v pořádku stačila. U toho jsem měla myšlenky někde u Artíka, přece jen, byl to lump, to jsme všichni věděli. Já se spíš obávala, jak na to budou reagovat ostatní ze smečky. Nepotřebovala jsem žádné rady o tom, jak vychovávat vlastního syna, všichni jsou vždycky chytří jak stoleté vrby, co stojí ve vrbovém lesíku. Kde mimochodem máme úkryt, o kterém vlčata ještě ani neví! Dodala jsem si v myšlenkách a ohlédla se na dcery, jestli jdou se mnou.
Nebylo příjemné počasí na cestování, ale já se opravdu těšila, až mojí sestřičce ukážu mé zlaté, malinkaté dětičky. Tedy, dokud jsou ještě jakž takž vlčaty. Sice už nejsou úplně malincí, ale stále mají roztomilé, vlčecí rysy. Ale už jsou z nich puberťáci, to je pravda. Což se teď krásně projevilo na řeči Litai. Zastavila jsem se, přitom jsem naštvaně pohodila ocasem a ohlédla jsem se na ni. Zabořila jsem do ní své fialové oči a jemně jsem je přivřela. “Takže slečno, takhle se mnou mluvit nebudeš. Nejspíš si přijdeš dospělá a nějak moc ti narostlo ego, tak já ti ho zase trošku srazím. Chovej se slušně, nebo na žádný výlet nepůjdeme a můžeš si jít sednout na zadek leda tak do jeskyně domů! Mám o něj starost, protože je mladý a nezkušený. Kdo ví, co by se mu mohlo stát! Kdybys tam byla ty nebo Inaya, měla bych starost stejně tak velkou, jak mám teď!“ Říkala jsem srozumitelně a trošku jsem zesílila tón hlasu, aby mě dobře pochopila. Potom jsem se k ní otočila celým tělem a přiblížila se k ní, až se naše čumáčky skoro dotýkaly. “A pokud si myslíš, že mám Arta nejradši, mysli si to dál. Z tohoto omylu tě nevyvedu, ale mám vás ráda všechny tři stejně. Miluju vás víc, jak svůj život. Položila bych ho za vás, to stejné tatínek. Takže to prosím tě, nepusť jedním uchem tam a druhým ven a nech si to ve své malé a, jak jsi teď předvedla, velice moudré hlavičce, ano?“ Mrkla jsem na ni, potom jsem se bez dalších slov otočila a šla jsem dál.
Jak jsme tak šli, měla jsem po chvíli opravdu blbý pocit, že jsem byla příliš tvrdá, ale já rozhodně nechtěla trpět nějaké takovéto výlevy. Ovšem zarazila jsem se, prudce se otočila a Litai si přitáhla k sobě a odmítala ji pustit. “Kočičko moje, omlouvám se. Mám špatnou náladu, tak mě to trošku vytočilo. Nezlob se, nemyslela jsem to tak. Jen si tohle prostě ještě dovolovat nesmíš, vždyť já dělám všechno, co je v mých silách, abyste se měli všichni tři krásně a hezky. Tatínek se taky moc snaží.“ Oblízla jsem jí očičko, čumáček a následně i ouško. Byla jsem zklamaná ze své reakce. Hodně zklamaná, prostě jsem byla v divném rozpoložení a teď jsem nejspíš nezareagovala spravedlivě. Přejela jsem ji pohledem a pustila ji, přičemž jsem tiše kníkla, aby věděla, že mě to opravdu mrzí a nedělám si z ní žádná šprťouchlata.
Následně jsem se podívala po Inaye, která tohle divadlo musela, chuděrka, celou dobu sledovat a také jsem jí oblízla mateřsky čumáček. “Zlatíčka moje. Miluju vás.“ Usmála jsem se na obě, i když to ve tmě asi nešlo příliš vidět. Znovu jsem se rozešla a ohlédla jsem se za sebe. Snad to Sayap zvládá dobře. Snad na něj ve smečce nejsou protivní, pokud se tam byl optat. To se přece může stát, nikdo z nich, až na Storma – pokud vím – vlčata nemá, ne? Tak nemůžou vědět! Vyprskla jsem si v hlavě. V poslední době mě přístup ostatních celkem udivoval, ale protože jsem ve smečce teď dlouho nebyla, nemohla jsem vědět podrobnosti. “Je ošklivé počasí, viďte? Za chvíli budeme v Narvinijské smečce, tam se můžete určitě chovat jako doma. Scarita je moc hodná a milá. Ještě mám dva bratry. Jeden je Anakhi, bude to takový váš potrhlý strýček, užijete si s ním spoustu legrace. Ovšem nevím, kdepak ho mám hledat, zkusíme se po něm časem podívat a najít ho, co vy na to?“ Zazubila jsem se a otočila jsem na ně za chůze hlavu. Potom jsem ji ale vrátila zase zpět a sledovala cestu, protože bláta tu bylo dost a já si opravdu nechtěla nabít čumák. “No a potom mám ještě jednoho bratra. Jmenuje se Darclian, ale abych byla upřímná, moc si ho už nevybavuji, strašně dlouho jsme se neviděli. Netuším ani, zdali je naživu.“ Dodala jsem trošku smutným, avšak upřímným tónem hlasu. “Takže si to shrneme. Rozumná a starostlivá sestra, vaše tetinka Scarita, ztracený bratr, váš strýček Darclian a jako poslední, můj bratr a váš potrhlý strýček Anakhi, kterému jde velice špatně rozumět, jelikož mluví takovým zvláštním tónem. Asi nějak „Ahejte vlčete! Jsem Véš stréček Anakhe“ Snažila jsem se pobaveně napodobit jeho mluvu, ale tohle nejde. Jedině Anakhi umí tak vtipně mluvit.
Projdu okolo jezera, v bezpečné vzdálenosti, aby se nestalo, že jedné z holčiček zapadne tlapka do hlubokého, lepivého bláta, které je v blízkosti toho jezera. Byla prostě zima, no. Už jsem se těšila na teplejší podnebí, je to příjemnější. Nikde bláto, pouze příjemné sluníčko na vyhřívání se, jojo.

>> řeka Kiërb

S úsměvem jsem sledovala obě holky, ale úsměv mi z tváře zmizel ve chvíli, kde řekla, že Artovi bylo zle. “Špatně?!“ Zalekla jsem se a koukla na Sayapa. “Jak špatně?! A on tam je jako sám?“ Začala jsem vyšilovat. Dech se mi zrychlil a já přešlapovala netrpělivě z místa na místo. “Musíme pro něj jít, kdo ví, kde je. Je to lump proradnej!“ Štěkla jsem a ani jsem nevnímala, že Litai s Inayou na něj žárlí. Nikdy jsem to až tak nepozorovala, měla jsem za to, že se ke všem vlčatům chováme stejně. Nebo snad ne? Možná, že Art byl jediný kluk a největší hajzlík pod sluncem, tak možná proto jsme na něj museli dávat větší pozor. Slečny byly klidné a rozumné, ale Art byl jako utržený ze řetězu.
Divoce jsem se rozhlédla okolo a zavřela oči, abych se zklidnila. S hlasitým výdechem jsem je zase otevřela a několikrát po sobě zamrkala. “Dobře, on bude určitě v jeskyni, doma a v bezpečí s ostatními, že?“ Uklidňovala jsem samu sebe tichým hlasem. Klid Haruhi, přece by nikam neutekl, není takový mamlas, aby utíkal. V klidu jdi s holkama za Scaritou, ať nejsou naštvané a Sayap se půjde podívat domů. Konejšila jsem se v mysli, přičemž jsem pomalu všechny přítomné přejela pohledem. “Nevím, jak můžeš být Sayape tak klidný. Ale dobře, tak pro něj zajdi a my tam na tebe počkáme, ju? I ty se opatruj.“ Usmála jsem se na něj a pohledem mu popřála šťastnou cestu. Poté jsem se usmála na mé dcery. Vždyť já je milovala víc, než cokoliv na světě, ale z jejich pohledů jsem teď četla něco nemilého. Byly naštvané? Nebo snad smutné? Dobíraly si Arta?
Celá jsem se nad těmito nepříjemnými myšlenkami ošila. Rozpohybovala jsem můj chvost na pár pohybů a potom ho zase uklidnila, nechtěla jsem, aby mezi sourozenci panovala nějaká nenávist, ale možná to je i tím, jak rostou. Jsou v pubertě, třeba je to normální. Poradím se se Scaritou. Napadlo mě potom a svoji myšlenku jsem utvrdila přikývnutím. Mé laskavé, fialové oči plné jiskřiček zkontrolovaly obě dcery. Tak krásně rostly! Musela jsem k nim sklonit hlavu a s úsměvem se s nimi pomazlit. S oběma zaráz, aby si nepřišla jedna z nich odstrčená. “Mám vás moc ráda, víte to? Jste moje princezničky. Art je nezbedný kulišák, ale to vy víte, ne?“ Mrkla jsem na ně a s povzdechem jsem se vydala na cestu. “Tak pojďme, představím vám vaši tetu. Má vlastní smečku nedaleko odsud, až budete starší, můžete ji chodit navštěvovat i vy sami, dobře?“ Mrkla jsem na obě dvě.

>> VVJ