Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Geib se vyjádřil jasně, bojí se, že vlčice neletí na, jak to nazval, „povahově jednoduché záprdky“. Začala jsem se za chůza smát, zakroutila jsem hlavou a svá zářivá očka převedla aktivně na něj. “Neboj Geibe, jednou tu pravou najdeš. Chce to čas. Určitě.“ Ujistila jsem ho a ještě to utvrdila tím, že jsem na něj mrkla okem. Každý přece někdy někoho musí najít. I já našla, i Sayap našel, mé děti taky najdou. Nebo si to kreslím moc eňo ňuňo a opravdu jsou vlci, co žijí sami? Bez rodiny? No, netušila jsem, jak to na světě chodí. I v mém pokročilém věku jsem si někdy přišla jako hloupé vlče, co vylezlo před pár měsíci od maminky z bříška. Geib pak začal vychvalovat Stellin kožich, opravdu to vypadalo, že se mu moc líbila. “Geibe, zkusil si ji ještě někdy najít? Promluvit si s ní? Vypadáš, jakoby se ti moc líbila. Blíž ji neznám, ale třeba bude fajn,“ usmála jsem se, oblízla si čenich a krok zpomalila tak, aby mě v pořádku stíhal. Nechtěla jsem mu přivodit infarkt, nebo něco. Ale běž Har, jedinej, kdo by dostal infarkt, bys byla ty. Stařeno. Můj mozek měl, jako obvykle, pravdu.
Téma vlčata se ám tu nějak rozmohlo, mluvili jsme s Geibem hlavně o nich. O mých malých capartech. Má reakce na to, že ztratil rodinu v útlém věku jeho dětství byla překvapivá – nebyla žádná. Nereagovala jsem na to, měla jsem za to, že takovéto věci nepotřebují reakci. Už tak to pro něj muselo být těžké, nač se v tom nimrat? “Ano, budu jim víc věřit a snad to všechno dobře dopadne a postrají se o mě a o Sayapa, až nebudeme schopni chůze, heh.“ Koutky mi opět vyjely mírně nahoru v náznaku lehkého úsměvu. Když jsem ho tak dál poslouchala, ukázalo se, že jeho otec vlastně zemřel. Předtím jsem si to z toho nějak nedokázala odvodit. “Eh, je mi to líto a nechci se v tom nimrat a rozebírat to, ale jedno mi vrtá hlavou a snad mi odpustíš, že se na to ptám, ale…To přece nebyla jeho vina, že zemřel, ne? Tak proč teď říkáš, že chceš být lepší, jak on? Třeba se stalo něco, co nemohl ovlivnit. Nebo tak,“ povzdechla jsem si tiše, koukla smutným pohledem na něj a pak zpět před sebe. Bylo to téma smutnějšího rázu. Takové ponuré, na rozdíl od téma „vlčata“. Ne, že by mi to vadilo, vše bylo potřeba rozebírat, aby se vlci více poznali. “Mé dětství? Nic speciálního. Normálně jsem vyrůstala, mám tři sourozence, vídám svoji sestru, před delší dobou i jednoho z bratrů, ale ten druhý…Nemám vůbec tušení, kde se momentálně nachází, nebo jestli je vůbec naživu. No a já, já když jsem od rodiny odešla, byla jsem trošku nešika, řekla bych. Rozhodně jsem nebyla natolik vyspělá, jako teď, neuměla jsem se o sebe tolik postarat, ale to asi každý mladý vlk. Jednou jsem narazila na několik šakalů, způsobili mi tyhle šeredné jizvy na mém krásném kožichu. Bojím se jich, bojím se šakalů do teď. Je to hloupé, že? Takhle stará vlčice a bát se nějakých šakalů? Haha.“ Zvědavě jsem se rozhlédla, když jsem uslyšela nějaké zvuky. Ale to nejspíš byli jen hvízdající ptáčci, kterých teď bylo v okolí mnoho. “Narazil jsi někdy na něco, co na tebe zaútočilo a ty se toho teď bojíš?“ Vyřkla jsem nahlas svoji myšlenku.

>> Kaskády

<< Ohnivé jezero

Geib byl opravdu skvělý přítel na cokoliv cestování. Určitě Ujistila jsem se v hlavě. Jak to říct? On prostě vypadá, jako strašně milý vlk, kterému se dá věřit a kdykoliv podá pomocnou tlapu.
Potom mi pověděl, že Stellu s Hotaru zahlédl pospolu, že mají krásné kožichy. Začala jsem se usmívat a horlivě přikyvovat. “Ano! Obzvlášť ta Stella, že? Ty její značky na nohou, je to fakt paráda. Jak mám na čele tu korunku, to musí být podobné. Ty taky budeš mít nějaké značky? Mně se to docela líbí, ale ne všem to sluší. Myslím, že k mému partnerovi by se to nehodilo, je dost barevný, ale přesto má nádherný kožich.“ Zazubila jsem se a poté se zasněně pousmála. V jednom kuse jsem myslela na Sayapa, když jsem byla a sním, ani jsem si neuvědomila, že ho mám tolik ráda. Asi bych bez něj nezvládla dál žít…
Po té jeho otázce jsem se chvíli zamyslela, ale potom jsem se utvrdila v tom, co jsem předtím říkala. “Ne, nebyla jsem tu. Víš, já jsem sice byla tulák, ale nebyla jsme moc velký cestovatel. Spíš jsme bloudili tak nějak kolem středu Gallirei, bych řekla, tady na jihu nebo příliš moc na severu jsem skoro nikdy nebyla. Možná kdysi, ale to už si můj vlčí mozek asi moc nepamatuje, hihi.“ Uculila jsem se a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Bylo příjemné počasí. Chladnější vzduch, obloha bez mráčků, měsíc vysoko na obloze, fakt krása. Už jsem ale opravdu dlouho pryč, co když se budou zlobit? Určitě už se všichni rozprchli. Protočil jsem skoro neviditelně očima. Bylo to trochu nepříjemné, když jsem si chtěla někam sama vyrazit, měla jsem blbý pocit a musela jsem spěchat za rodinou.
Koukla jsem na Geiba, který byl o krok přede mnou, to s těmi bastardky mě rozesmálo. “Ano, to by nešlo dohromady. Jsou to zlatíčka, ale myslím, že sestry občas žárlí na Arta. Jenže už to nejsou malé děti, za chvíli jdou do nových domovů. Uteklo to tak rychle. Moc rychle, na můj vkus. Bojím se, že se jim třeba něco stane, nebo nebudou zvládat život tuláka. Co když je někdo obelstí a ublíží jim?!“ Dech se mi zrychloval a začínala jsem být nervózní. Šlo to na mě vidět, že začínám být nesvá. Zrychlila jsem, hlavu jsem odvrátila pryč a hlasitě oddechovala, ovšem po jeho radostném zavytí, jsem se trošku vzpamatovala. Uklidni se! Zavelela má mysl, tedy, spíš tak zahučela, abych to náhodou nepřeslechla. “Jak se jmenují? No, jediný kluk je Art. Potom sestry Litai a Inaya. Partner Sayap, jsme spolu už dlouho, původně jsme neplánovali vlčata, ale já potom chtěla zažít ten pocit být matkou, a musím říct, že to rozhodně nebyla chyba. Je to nádhera, i když máš obrovskou zodpovědnost.“ Ujistila jsem ho, jakoby snad on plánoval mít vlčata.
Pěkňoučce jsem se na něj usmála a hlavu za pochodu přiblížila až k jeho hlavě, přičemž jsem se zazubila. “Hihi, tvůj kožich se mi opravdu líbí, určitě na něj přitáhneš plno vlčic, jen dočkej času.“ Vyplázla jsem na něj hravě jazyk a vyběhla lehkým cvalem vstříc mému domovu. Mé rodině. Ohlédla jsem se na něj a pohledem ho vybídla, aby zrychlil, že meškáme. “Asi ano, těší mě, můj vzdálený příbuzný, heh. A proč jsem utekla? Nebylo to tak, že bych utekla, jen jsem chtěla najít svoji kamarádku, ale nakonec jsem netušila, kam jít a potkala jsem tebe. Náhoda, ale líbí se mi! Tak přidej, loudo!“ Musela jsem křičet, protože jsem se mu každým krokem vzdalovala víc a víc. Hlavu jsem otočila zase před sebe a vesele jsem běžela dál.

>> řeka Midiam

// Velice se omlouvám za zdržení, ale jisté problémy ve škole a tak celkově mi nedovolily psát :(

//Geibe, moc se omlouvám, do konce tohoto týdne nejspíš nenapíšu, musím dohnat školu (máme potom praxe a nedostaneme se do konce května do školy). Děkuju za strpení

Geib. Takže Geib, můj nový kamarád. Hihi. Byla jsem opravdu šťastná, že mám nového kamaráda. A zrovna Geib, to je štěstí, co? Takový milý vlk…
Začal říkat, že prý bílý čumák, to je teprve něco. Přikývla jsem na to, avšak nikoho s bílým čumákem jsem neviděla, proto jsem si to moc neuměla představit. Bílý čumák? Jak kdyby měla omrzliny, ne? Protočila jsem očima, ale tak, aby to moc nešlo poznat, spíš jen tak sama pro sebe. “Hotaru? Já myslím, že Hotaru znám. Teda kdysi jsem se s ní setkala, i s její sestrou Stellou, ale už je to dost dávno a myslím, že ony si mě ani nepamatují. Kdo ví.“ Usmála jsem se a dál ho poslouchala. Tedy momentálně mluvil o jeho magii. Tak to je hodně specifické. Sníh a led, to jsem ještě neslyšela. Kéž bych taky něco takového měla, já mám jen úplně obyčejný magie, stejný jako všichni ostatní, nuda. Nakrčila jsem jemně horní pysky, ale hned na to je povolila a na mluvu Geiba přikývla, aby věděl, že vnímám a ne jen, že čumím do blba a on si tu kecák sám pro sebe.
“Červený řasy? Hustý! To jsem nikdy neslyšela, vlastně jsem ani pomalu nevěděla, že je tady to jezero, hihi. A to už jsme taková stará rašple, celkem divný, že?“ Zakroutila jsem mírně hlavou, k jezeru přišla blíž a ještě jednou si ho pořádně prohlédla, bylo krásné. Když Geib promluvil, otočila jsem na něj nejdříve ucho, potom zamrskala ocasem a nakonec jsem otočila i hlavu. “Ano, skvělého partnera a skvělé caparty, jsem za ně opravdu moc ráda. Později by už pro mě mohlo být moc pozdě, víš? Tohle už začalo být tak nějak na hranici. Devět zim je vážně síla.“ Zazubila jsem se a po jeho souhlasu, že je rád uvidí, jsem celá povyskočila radostí. “Tak jdem!“ Křikla jsem a zvesela začala vykračovat krátkými krůčky. Mezitím jsem si v hlavě přebírala veškeré informace, které mi řekl, a třídila je do malých záložek „Geib a magie“…“Geib a jeho rodina“…“Geib tohle a támhle to“ a tak dále a tak dále. Vlastně v celé mojí hlavě byla tak tuna takových záložek, jak jinak bych to zvládala? Heh, nebo jsem si to sama vnucovala, že takhle můj mozek vypadá? Těžko říct, ale byla by to celkem sranda. Během svého přemýšlení jsem pozorovala krajinu okolo. Zrovna vycházelo sluníčko, už jsem byla pryč docela dlouho, jak to asi zvládají?
“Ano, měla jsem veliké, převeliké štěstí. Jednou, když jsem ležela smutná u jezera, on mě našel a chtěl mě rozveselit. Zaujal mě, byl skvělý. A modrý kožich?“ Začala jsem se smát. “Neblázni, to ne. On je hnědobíločervený. Je prostě zajímavý, sám ho uvidíš. Vlčata zdědila barvu hlavně po něm, jsou to krasavci. A ty značky, ty jsi hezký takový, jaký jsi! Mně by asi taky neslušely značky po těle, mám jen tu korunku na čele.“ Roztomile jsem se uculila a celá se zatřepotala. Myslela jsem si, že mi ta korunka na čele slušela.
“Jinak, víš, jak jsi říkal, že se za Kesselem stavíš? No, Scarita je zase moje sestra, zrovna jsme se u ní stavovali, takže tam teď míříme, tak opravdu můžeš zabít dvě mouchy jednou ranou, co ty na to? My se potom asi vzdálíme, chtěli bychom s rodinkou na lov. Ale nevím, jestli nejsem pryč už moc dlouho, zdali se to tam nerozprchlo, ale myslím si, že ne. Myslím, že na mě čekají, jsou hodní.“ Zazubila jsem se jako sluníčko. Jak moc ráda jsem mluvila o své rodině. Lepší jsem si snad ani nemohla přát…Má i více vlků na světě takové štěstí?

>> Středozemní pláň

Trošku mě překvapilo, jak Geib jen kouká. Jeho následná reakce byla „v klidu“, což jsem se musela začít trošku smát. Měla jsem radost a tohle mě pobavilo, byla jsem ráda, že se mé reakce na to, že se setkáváme, nelekl a neutekl támdle za strom a neschoval se. Jakmile řekl to slůvko „takže“, celá jsem se napjala a hltala jeho slova, jako bych týdny…Co týdny, měsíce! Neviděla a neslyšela nikoho živého. “Geib? Zvláštní jméno, slyším něco podobného prvně. Ty jsi prostě originál! Jméno, srst, čumák s očima…Všecko! Máš sourozence? A děkuji za pochvalu jména, ale myslím, že mé jméno zní hodně podobně jako ostatní jména.“ Zazubila jsem se a zase jsem tu svoji mordu zklapla, aby mohl Geib pokračovat.
V další fázi mě ujistil, že jeho čumák je modrý. Nejsou čumáky obvykle černé? Tohle je fakt síla!! Led je jeho práce. “Co máš přesně za magii, smím li se zeptat? Vzduch? Nebo snad vodu? Nějak to nepoznám.“ Bezradně jsem zavrtěla celým tělem, jako bych byla malé vlče, co nemůže najít mámu s tátou. “Hele a co je s tím jezerem, je červené! Teda aspoň tak vypadá.“ Zeptala jsem se, odcupitala po „špičkách“ k jezeru a snížila jsem hlavu tak, že jsem se bradou dotýkala té vody. Byla příjemně teplá. Ohlédla jsem se na Geiba a do jezera po kotníky vstoupila. Po těle se mi rozlil uklidňující pocit. Co je to jezero zač? Nechápala jsem, jak voda může být rudá a navíc takto příjemně teplá. Kdybych byla kočka, určitě bych teď předla a vrněla o sto šest. Poslouchala jsem Geibovu řeč a u toho, že vypadá mladě, jsem se pousmála. Měla jsem zavřené oči a doslovně jsem si tuto chvíli užívala. “Zdání klame, Geibe. Já už jsem stařena. Za chvíli už tu nebudu a vlčata jsou to jediné, co tu po mně na tomto světě zbude. Žiji zde již devátou sezónou, víš? Ale jakoby to bylo včera, co jsem tu žila teprve pátým rokem. Nebo snad druhým.“ Zavzpomínala jsem, oči jsem otevřela a smutně jsem koukla do vody. Ano, opravdu mě to trápilo, koho by taky ne? Já nechtěla opustit tento svět.
Má hyperaktivita se díky teplé vodě zklidnila a už jsem se chovala normálně, jak bylo k mému věku vhodné. “Mám toho nejlepšího partnera, jsme spolu opravdu dlouho. Nikdy bych ho neopustila. A víš co? Má také zvláštní kožich, stejně jako ty. Ale tvůj vypadá úplně jinak než ten jeho. On je…Barevný, ty máš takový tmavý. Oba dva máte úžasné kožichy.“ Usmála jsem se, z vody jsem vylezla na břeh, tam jsem se posadila a zhluboka vydechla. “A smečka? Nezáviď, nám bylo možná lépe, když jsme byli s partnerem tuláci, ale kvůli vlčatům jsme do smečky jít museli. Ale mě napadlo, že bychom možná smečku opustili, až vlčata odejdou. Ještě vůbec nevím, musím to probrat s partnerem. No a co ty, máš nějakou partnerku? Co rodina? Vypadáš hodně mladě, a přesto tak, že se o sebe dokážeš sám postarat. To moc vlků neumí. A mé klikyháky, za ně vděčím paní Smrti. Jsou krásné, moc se mi líbí.“ Mrkla jsem na něj a zvedla jsem zadek ze země. Nechala jsem ho, aby koukl na moji jizvu a přikývla jsem. “Když jsem byla mladší, napadlo mě několik šakalů, zbylo mi po nich tohle. A nemám tu jizvu jen na obličeji, je to hrůza. Můj krásný kožíšek.“ Zakroutila jsem sklíčeně hlavou. Chvíli jsem mlčela a sledovala moje tlapky, ale nakonec jsem vzhlédla do Geibových očí a usmála jsem se. “Chceš poznat má vlčata a partnera? Neměla bych od nich být takovou dobu pryč, ale byla bych moc ráda, kdybys šel se mnou. Tedy, oni už nejsou malincí, už jsou podobně vysocí, jako my, ale pořád jsou to moji ťutínci.“ Zazubila jsem se a čekala jsem, co na to Geib odpoví.

Pozorovala jsem, jak mě vlk hledá. Bylo to docela vtipné, jak se otáčel na tom zadku. Úsměv mi z tváře nezmizel ani tehdy, když byl skoro u mě. Takže ten led byla jeho práce? Jak to udělal? Magie? Došlo mi hned, když led začal roztávat.
Po jeho pozdravu jsem se zazubila a radostně poskočila na místě. “Ahoj! Jsem Haruhi, ty jsi? Jsem ráda, že konečně vidím živou duši. Máš krásný kožich. Máš modrý čumák?! A jak jsi udělal ten led? Máš něco na práci? Můžeš tu být se mnou, á někoho hledala, chci si najít nové kamarády, víš, už tu žiju poměrně dlouho, ale ještě jsem si moc přátel nenašla, což je divné, jsem přátelská a ukecaná, ale zrovna jsem musela být s rodinou, vlčata dělala sem tam problémy, ale už jsou super. Vyrostla, chystají se odejít z domova. Máš rád vlčata? Co tvůj život, jak to jde?“ Zasekla jsem se. Uvědomila jsme si, že jsem jen stála na místě a jako cvok chrlila slovo za slovem. Nedala jsem vlkovi ani prostor k tomu, aby promluvil. Když já měla takovou radost, ale teď jsem se tedy cítila hloupě. Tiše jsem se posadila, oblízla jsem si čenich a nevinně jsme zamrkala fialovýma očima. “Omlouvám se, nechala jsem se unést, povídej.“ Hlesla jsem tiše. Ještě ho začne z mého povykování bolet hlava.
Po chvíli jsem to ale nevydržela, zvedla jsem se a celého jsem si ho obťapala 2x dokolečka, až jsem se zastavila přímo před ním a přičichla jsem si k němu. “Vážně mě fascinuje ten tvůj čumák. Máš krásnou barvu srsti! A oči!“ Pípla jsem tiše jen tak, aby to slyšel. Já přece nechtěla, aby ohluchnul!

<< Středozemní pláň

Po cestě jsem přece jen někoho viděla. Bylo to zvláštní, takové…Jakoby mě to přímo osvítilo! Něco jako „Haruhi, teď je tvá příležitost!“ Okamžitě jsem nasála do čenichu pach toho vlka a chvíli se rozhlížela. No tak, kam si zmizel? Kdepak jsi? Proběhla mi blesková myšlenka hlavou.
Pomalým krokem jsem procházela středně vysokou, měkkou trávou a očima bloudila po okolí, zda vlka neuvidím. A světe div se, já ho uviděla! Na místě jsem se zastavila, na tváři se mi objevil veliký úsměv od ucha k uchu a ladnými, vysokými skoky jako nějaká laňka jsem dohopsala co nejblíže k onomu vlkovi. Byl pěkný, takový šedý s bílými znaky. Zároveň jsem si všimla, že jsem v blízkosti nějakého jezera, neznala jsem to tu.
Počkat počkat, něco se mi nezdá. Je nějaký pošahaný? Proč se válí po zádech na jezeře? A proč je to jezero zamrzlé? Zastavila jsem se před břehem a zvědavě jsem čučela. “Promiň, můžeš se doklouzat zase zpátky ke mně?“ Zakřičela jsem na něj z plna hrdla. Přece ho nenechám klouzat se tu, když tu stojím! Musím mít společnost. Muhaha. Měla jsem radost, že konečně někoho vidím. A tento vlk vypadal docela sympaticky.
Na chvíli jsem sklonila hlavu dolů a zvědavě jsem si prohlížela ten led, bylo to trošku zvláštní a něco se mi na něm nezdálo. Pod tou vrstvou ledu to vypadalo, jako že je jezero červené, ale to je přeci blbost ne? Vždyť jezera a veškeré vodstvo bývá modré. Přenesla jsem váhu těla na levou stranu, pravou tlapu lehce zvedla od země a položila ji na led. Pomalu a opatrně jsem s ní po ledu "zabruslila", potom ji kousek nadzvedla a drápky jsem po ledu zaškrabkala. "Hmm." Hlesla jsem tiše, tlapu položila zpět k té levé a pohled jsem zase vrátila zpět na toho vlka. Sledovala jsem ho. Čekala jsem na něj.

<< Kaskády

S nadějí jsem ťapala podél řeky. Netušila jsem sice, jaká by to mohla být řeka, ale něco mi říkalo, že tuhle jsem už někde viděla. Že je to nedaleko mého domova. No, nicméně, šla jsem tedy pořád rovně, až jsem došla tam, kde se řeka točila směrem doprava, zřejmě k nějakému jezeru. Musela jsem zastavit, abych se rozhodla, zda jít rovně nebo doprava. Tak co teď? Ještě hodnou chvilku jsem stála, ale nakonec jsem se vydala rovně.
Došla jsem na nějakou pláň, nikde nic, chápete? Prostě jsme za celou dobu nikoho nepotkala. “Bože už!“ Hlesla jsem otráveným hlasem, svěsila jsem ocas a sklopila uši. Byla jsem z toho fakt rozmrzelá. Vydala jsem se dál, naštvaným krokem, kdo ví kam. Na této pláni bylo úmorné vedro, a skoro se tu nedalo dýchat, jaké tu bylo dusno, prostě otrava. Možná jsem si to jen vsugerovala, ale prostě byla jsem tak naštvaná! Máš prostě smůlu, Haruhi. Měla bys to otočit a vrátit se do Narvinije za sestrou a ostatními. Kdo ví, jestli tam vůbec jsou a neodešli někam bez tebe. Povzdechla jsem si, zakroutila hlavou nad tím, jak tu bloudím a zrychlila jsem energicky krok. Ještě to zkusím a uvidím, ráda bych poznala někoho nového. Cestu zpět si jakž takž pamatuji, tak je to v pohodě. Byla jsem prostě odhodlaná někoho najít!

>> Ohnivé jezero

// omlouvám se za kratší a kratší posty, ale ono je docela těžké hrát sama se sebou :D

<< Východní hvozd

Bylo to trošku zvláštní, nikde jsem za celou tu dobu nenarazila na jediného vlka, co se to tu děje?! Copak tu nikde není ani živáček? Je to fakt divný! Navíc jsem šla hlavně s úmyslem seznámit se s někým a ono nic! Vadilo mi to. Dost mi to vadilo, protože jsem všehovšudy znala pár vlků, a já byla přeci vlčice přátelského typu.
Po menší chvíli jsem dorazila na další místo. Na velice pěkné místo, na kterém jsem ještě nikdy nebyla. Zastavila jsem se a užasle, skoro bez dechu, jsem koukala na tu nádheru. “Páááni!“ Vydechla jsem a rozhlédla se. To budu muset ukázat Sayapovi a dětem! Budou koukat! To bylo to první, co mě napadlo. Ukázat to partnerovi a vlčatům, myslela jsem také vůbec někdy na něco jiného? Vyrazila jsem velice pomalým krokem k úzkému potůčku. Kochala jsem se přírodou zde, byla to opravdu nádhera. Potůček, jak byl krásně čistý. Kameny různých velikostí, malebné prostředí, prostě krása! Nejde to popsat slovy.
Stanula jsem na malé vyvýšenině, která mi ale napomáhala k lepšímu výhledu na tuhle nádheru. A jak to tu vonělo, ten čerstvý vzduch mi úplně čistil plíce. Vzhlédla jsem k obloze, sluníčko sem moc paprsků nepropustilo, tak tu bylo docela chladno, což byla dozajista celkem škoda. Umíte si představit tohle místo například při západu slunce? Nebo romantika při měsíčku přímo zde? To by bylo něco. Hupsla jsem do potůčku, voda se rozprskla na všechny strany. Uf, studený! Celkem mě to překvapilo, vždyť přece bylo takové krásné teploučko, a zde byl ten potůček tak ledovej! Ten chlad mi procházel celým tělem, do chvilky jsem z potůčku musela být venku. Neměla jsem chuť prochladnout – věřte, že v tomto potůčku by se vám to do chvilky povedlo. “Je to tu fakt krásný.“ Hlesla jsem si tiše sama pro sebe. Ale bylo na čase vyrazit dál. Vyrazit za civilizací, jak jsem měla v úmyslu. Ale najdu zde vůbec vlky? Kdo ví, jak se všichni zaběhli! Opravdu mi to vrtalo hlavou.

>> Středozemní pláň

Pomalu jsem otevřela oči. Stále jsem ležela na zemi, oči jsem měla přivřené a ještě dlouho jsem se rozkoukávala. Měla jsem nějak zamlžený zrak. Opřela jsem se o pravou přední tlapu a lehce nadzvedla tělo, přičemž jsem se rozhlížela, jako bych tu byla poprvé v životě. No, taky že asi jo, nic mi to tu teda neříká. Žjééj, že já jsem někam zabočila, kdo ví, kde jsem teď! S obavami jsem se začala zvedat a energicky jsem oklepala svůj kožíšek, abych se zbavila nečistot, které se na mé tělo při ležení nachytaly – jako například jehličí, hlína atd.
Zůstala jsem stát vzpřímeně s vypjatým hrudníkem na místě, uši nastražené dopředu, ocas svěšený dolů, pohled upřený před sebe. Zhluboka jsem dýchala, zdali něco povědomého neucítím, ale bohužel. Prostě nic. Proto jsem se jednoduše sbalila a šla tam, kam jsem si myslela, že to bude nejlepší. Prostě přímo za čumákem. Sice jsem netušila, kam dojdu, ale ztratit jsem se tu rozhodně nemohla ne? Navíc v okolí jistě budou další vlci, co by mi při nejhorším poradili, kdyby se něco stalo. Přesně tak, Haru. Klídek klidolka, nerozčiluj se a hlavně přemýšlej a buď v pohodě. Mé myšlenky uklidňovaly moji psychiku, protože kdyby ne, už bych tu beznadějně bloudila okolí, ale teď jsem se cítila docela jistá, že teda chci jít rovně. Jako bych věděla, kam dojdu…Ale nevěděla, samozřejmě.

>> Kaskády

<< řeka Kiërb

Předtím klusem, teď už jen krokem. S unaveným pohledem jsem kráčela stále podél toku řeky, ani jsem nevnímala, že vcházím do lesa. Nejdřív se tu dalo hýbat vlastně poměrně dobře, ale za chvíli stromy houstly, a to nepříjemně moc. Ovšem, já jsem se probrala až tehdy, co jsem do jednoho z těch stromů narazila a spadla na zem jako šiška. Ležela jsem na zádech, koukala na vrcholky stromů a na oblohu, co byla skrz ně vidět. Au, au. Hernajs, musím dávat pozor. Ale jak já bych se vyspala, hmm. Co kdybych si tu malou chvíli zdřímla? Zas tak by se nestalo ne? Ale musím pak zpátky za Scaritou a ostatními. Sayap hlídá děti a…mmm…musím tam…
Bylo jasné, že jsem pomalu, ale jistě usínala. Vysílení, několikadenní odpírání spánku a hlad mě vyčerpal natolik, že jakmile jsme byť jen malou chvíli ležela na zemi, už se mi zavíraly oči a šel na mě spánek. Poddala jsem se mu. Bránit se mu ani nešlo, vždyť to přišlo tak rychle a pro mě i poměrně nečekaně, prostě jsem spadla a už to bylo. Spala jsem jako zabitá. Rozvalená na zádech, tlapy přilepené k hrudníku a zadní rozvalené do stran, jazyk padající z tlamy. Po malé chvíli se mé bezvládné tělo převrhlo do strany a teď jsem tedy ležela natažená jako nějaká kožešina v úkrytu na vyhřátí země. Kdyby mi někdo chtěl – neděj vlku – ublížit, stačilo by jen drápkem proříznout nějakou tepnu a…Fuj! Jdeme spát, dobrou noc!

<< Narvinijský les

Při cestě jsem vzhlédla k obloze. Bylo krásně modro, nikde ani mráček a sluníčko příjemně hřálo do srsti. Zpomalila jsem do klusu a následně do pohodového kroku, přičemž jsme u toho hlasitě a spokojeně vydechla. Jestli pak někam dojdu, když půjdu po proudu té řeky? Napadlo mě potom a lišácky jsem se pousmála.
Ze všeho nejdřív jsem ale k té řece došla a zastavila se na břehu tak, aby se mé tlapky dotýkaly vody. Měla jsem je namočené zhruba po kotníky, bylo to velice příjemné. Tok vody mi masíroval kůži na uťapaných nohou, přece jen jsem už delší dobu nespala a neodpočívala, to budu muset napravit a pořádně se vyspat, usoudila jsem ještě, ale potom jsem si jen užívala ten příjemný klídek. Drápky jsem zarývala do jemných kamínků, různého bláta a písku a všeho, co bylo na dně řeky. Bylo to takové zvláštně mazlavé, ale zábavné a příjemné, takové uvolňující. Z hrdla se mi vydral upřímný smích. Můj tón hlasu byl veselá a opravdu roztomilý, asi tak, jako každou jinou dobu. Jako obvykle. (// ach, egoista :-D) Pomalu jsem zohla krk dolů a jazykem se dotkla studené tekutiny, začala jsem pít. Vnímala jsem to, jak voda byla chladná. Jak mi stéká do žaludku, a já tím zaháním žízeň. Paráda! Hlasitě jsem si po dopití odfrkla a několikrát po sobě oblízla čenich. Na mých fouskách se držely kapky vody, jen takové malinké, ale proti slunci to šlo dobře vidět.
Ještě chvíli jsem si užívala ten klid a to ticho, ale potom jsem vykročila, přesně podél břehu řeky, jak jsem si to plánovala. Kdo ví, kam dojdu. Třeba se ztratím, hihi. I když, to asi ne. Dojít zpět podél toku řeky bych mohla vždycky. Když tak bych se někoho zeptala. Usoudila jsem nakonec a zrychlila jsem své tempo. Vydala jsem se směrem na jih, kdo ví, koho tam potkám. Já totiž vůbec netušila, kde by Laura mohla být. Taky bych mohla obhlédnout jak vypadá náš úkryt ve Vrbovém lesíku, že? Nebude už dávno zchátralý? Přece jen, nikdo v něm už dlouhou dobu nebyl. Uvidíme.

>> Východní hvozd

Jak se asi má Laura, dlouho jsme se neviděly. Neměla bych ji najít? A přesvědčit se, že je v pořádku? Tedy, jistě že je v pořádku, ale přece jen bych ji chtěla vidět. Byla jsem teď celá nesvá, protože jsem chtěla zůstat se sestrou a svojí rodinou, ale zároveň jsem chtěla vidět svoji nejlepší kamarádku, kterou jsme už dlouho neviděla.
Nervózně jsem si oblízla čenich, přešlápla jsem z nohy na nohu a tiše jsem zakňučela. “Nebude vám vadit, když se na chvíli vzdálím? Vrátím se co nejdříve, jen bych se chtěla podívat na svoji nejlepší kamarádku. Nebude mi vadit, pokud někdo půjde se mnou, alespoň byste ji viděli.“ Mrkla jsem na všechny přítomné a usmála jsem se od ucha k uchu. Postupně jsem převedla pohledy na jednotlivá vlčata, jako bych se ptala, zda půjdou také nebo zůstanou zde. “Slibuji, že se potom vydáme na ten lov, máte mé slovo.“ Připomenula jsem onen lov, který jsem slibovala a zároveň ho znovu přislíbila. Tentokrát jsem to myslela smrtelně vážně, že si půjdeme zalovit. Vlčata chtěla, tak co bychom jim to se Sayem nesplnili?
Na tlapě jsem se otočila a vyrazila pomalým krokem pryč. Ještě jsem se ale zastavila a ohlédla se. “Mám vás všechny ráda, budu spěchat!“ Zakřičela jsem za nimi a už už jsem pelášila pryč. Nevěděla jsem, kde by Lá mohla být, ale nutně jsem ji chtěla najít. Nebo aspoň poznat někoho nového, chtěla jsem nové kamarády, protože jsem jich tedy zrovna moc neměla a já jsem přeci přátelská vlčice, no ne?

>> řeka Kiërb

// Omlouvám se, že tak odbíhám, ale důvod jsem psala níže :-) Pokud se mnou někdo chcete jít, nebude mi to vadit, ale pod podmínkou, že budete aktivně psát :-) Když tak Haru prostě dožeňte :-)

// omlouvam se, ale ja uz potom pujdu nekam jinam. Napriklad lovit, nebo proste nekam, kde neni tuna vlku. Potrebuji aktivne psat skrz ten konkurz na charaktery.

// Omlouvám se :/