Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// pardon nějak jsem si nevšimla, odepíšu hned jak to bude možné :-)

<< Východní Galtavar

Har si to captala po louce směrem k jezeru. Už se setmělo, byl večer. Byla hladová, špinavá a…Však víte co. Už jí ale končetiny nezakazovaly jít rychleji, než krokem. Mohla i poklusávat, potom dokonce i běžet. Zase se cítila víc ve své kůži.
Doběhla k vodě a bez zamyšlení se do ní vrhnula pěkně až po bradu. Zaplavala si a potom šla víc ke břehu, aby ze sebe vše smyla. Pomáhala si tlapkama a všelijak jinak, jak jí to jen šlo a jak ji to napadlo. Až byla dostatečně čistá, vylezla na břeh a celá se otřepala. Srst teď měla jako nějaké medvídě, ale byla čistá a neslepená, to bylo to, o co usilovala. Už se nemusela stydět, že je jako vandrák. Lehla si do měkké, čisté trávy a sledovala okolí. Během dne vyrazím na ten lov, nebo tady padnu. A měla bych najít nějaké vlky, abych nezakrněla v komunikaci, tse. Položila si hlavu na přední tlapky a odpočívala.

<< řeka Mahtaë

Nikdo se k Haru nijak nehlásil, proto se rozhodla, že vyhledá někoho z rodiny. Nebavilo ji totiž sedět na místě jako pecku, toho už měla dost za ten čas, jak byla ve fázi hlubokého spánku. Zvedla se, na zadních tlapkách se otočila a už si to kráčela pryč. Ocas tahala za sebou, jak kdyby v něm neměla žádnou sílu a nemohla ho ani zvednout, uši měla rozplizlé do strany, srst stále slepenou a smradlavou…Ale co už. Mohla bych se jít okoupat do vlčího jezera, abych nebyla tak smradlavá, až čirou náhodou potkám nějakého vlka. Napadlo ji a hned tak udělala. Změnila směr, kterým jezero leželo, jak si asi ještě pamatovala a přidala na kroku. Cítila, jak se jí napínají při pohybech svaly, ještě byla trošku ztuhlá…Nejpříjemnější to asi nebylo.

>> VVJ

Haruhi se po dlouhém, asi tisíciletém spánku probrala. Nečekaně byla zmatená a netušila, co se děje, ani kde je a kde je její rodina. “Haló? Zmateně se rozhlédla, tiše zakňučela a olízla si čenich. Byla taková pohublá a v nic moc stavu. Měla pocit, že má úplně ztuhlé nohy a nemůže se ani hýbat. Pomalinku posunula pravou nožku, pak zadní levou a zase naopak. Klepala se, cítila se tak, jak se ještě nikdy necítila. Rozhlížela se, nikoho tu neviděla. Měla veliký hlad a nutně si potřebovala něco ulovit. Kde mám děti? Kde je Sayap? Co se vůbec stalo, do pytle! Ulevila si naštvaně v mysli a dupla tlapkou. V tu chvíli jí ale projela celý tělem ostrá bolest, až se jí přední tlapky podlomily a málem spadla na čumáček. Klid, musím pomalu! Zatla zuby a znovu se postavila. Hlasitě oddechla a vzhlédla k obloze. Pofukoval jemný větřík, který si pohrával s její slepenou a špinavou srstí.
Jak byla Haruhi vyčerpaná, měla i velikou žízeň. Naštěstí byla poblíž řeky, zastříhala očkama, jak uslyšela zvuky vody a rozešla se pomalu tím směrem. Po cestě samozřejmě přemýšlela, co se stalo, ale na nic si nemohla vzpomenout. Nejspíš asi jen usnula, ale přece nebyla medvěd, aby měla tak dlouhý podzimno-zimno-jarní spánek. Jak dorazila k vodě, zhluboka se napila. Trvalo jí to dlouho, musela zahnat velikou žízeň. Do řeky také opatrně vlezla, nechala si ošplouchat kotníky a už se začínala naštěstí cítit trošku lépe. Fialová očka měla trošku zastřená, prostě nebyla ve své kůži. Nebyla to ta veselá a ztřeštěná Haruhi, jako vždy. Rozhodla se ale, že vše zjistí a vykoumá. Vydala se tedy na průzkum okolí, konkrétně tedy řeky Mahtaë.
Nemusela jít ani nijak dlouho, než narazila na nějaké dva vlky. Stála opodál, pak si kecla na její pohublý, kostnatý zadek a oblízla si znovu několikrát čenich. Pozorovala je, netušila, jestli má jít blíže k nim, vůbec totiž nevěděla, o koho jde. Rozhodla se tedy, že vyčká, jestli oni přijdou za ní, nebo ne.

// Omlouvám se, nějak jsem to popletla ... přechod směr Borůvkový les

Ach, jak Sayap krásně mluvil. Byl jako nějaký anděl, který mi byl přidělen z nebes. Usmála jsem se na něj a zakroutila hlavou. “Ty jsi miláček, ty víš, jak mi udělat radost, viď?“ Čumák jsem otřela o ten jeho a potom se posadila zadkem na zem. Ve chvíli, kdy jsem se rozhlédla okolo jsem zjistila, že se začíná stmívat. Vypadalo to opravdu pěkně, taková romantická chvilka. “Já vím, drahý. Ze smečky odejdeme, dobře? Vlčata už dospěla, tak co nám brání? Já udělám to, co uděláš ty. Vím, že ty mě vždycky ochráníš, žádnou smečku nepotřebujeme, vystačíme si sami dva.“ Přikývla jsem, abych utvrdila svoji momentální řeč. Stejně už si na nás snad ani nebudou pamatovat. Ušklíbla jsem se a zadek zvedla a kožich si otřepala.
Když jsem se porozhlédla a nasála do šňupáčku vzduch, cítila jsem další pachy vlků. Měla jsem tendence je najít a seznámit se, pořád mě užíralo, že jsem skoro nikoho neznala, ale nakonec jsem hlavu odvrátila a vydala se jiným směrem. Směrem, kde se nachází náš stálý a zároveň bývalý domov. Směr Borůvkový les.
V lese u řeky to bylo ještě dobré, ale jakmile jsme z lesa vylezli, ucítili jsme ten štiplavý vzduch. Byla mlha. Když jsem se rozhlédla okolo, nebylo vidět ani na krok, byla opravdu hustá. Ohlédla jsem se na Sayapa a počkala na něj, vykročila jsem dál až po jeho boku. Koukala jsem se pod nohy a šla jsem pomalu. “Je chladno, viď? Jak nám zmokla srst tím deštěm, je to nepříjemné.“ Postěžovala jsem si a hlasitě si povzdechla. No, co se dalo dělat. “Těším se na Inayu a ostatní. Tedy ostatní, tím myslím naše děti.“ Zazubila jsem se, aby si ostatní nevyložil tak, jakože ostatní z Borůvkové smečky. Ti mi byli volní, vždyť jsem je vůbec neznala. S prominutím, ale bylo to tak. Určitě tam byla spousta nových tváří z toho, jak jsme tam dlouho nebyli, už bych si připadala jako cizí. Kdo ví, možná pro ně i cizí budeme.

>> Západní louky

// Omlouvám se, úplně mi vypadlo z hlavy, že mám psát :)

Bylo opravdu štěstí, že jsem na Sayapa narazila takhle rychle, nepočítala jsem s tím. Myslela jsem, že ho budu hledat věky, a ono hle! Hned u řeky ho najdu. Čekala jsem trošku jinou reakci, než kterou mi Sayap předložil. Vůbec se nezlobil. Hlasitě jsem se zasmála, vstala a napnula celé tělíčko po jeho starostlivém olíznutí mé tváře. Začala jsem zběsile vrtět ocasem a už jsem se k němu tulila jako neposedné štěně. “Mě si chyběl víc, moc a moc!!“ Vykřikla jsem, radostně jsem poskočila a celá se otočila o několik kroužku okolo své osy. Zastavila jsem se, pohlédla mu do očí a začala jsem na jeho otázky přikyvovat. “Já taky, naposledy jsem byla doma s tebou, je to zvláštní že? Ani mi nepřijde, že bychom tam patřili, co tobě? Asi bych se tam už moc necítila, jako doma.“ Celá jsem se zakroutila a sklonila pohled k zemi. Pak jsme ho ale hned zvedla a usmála se. “Litai i Art jsou v pohodě, sice spolu měli nějaké spory, ale ty už jsou v suchu. Litai někam odešla, Arta jsem nechala na Mušličkové pláži a slíbila jsem mu, že se pro něj spolu s tebou vrátím, tak bychom si měli pospíšit, hm?“ Olízla jsem mu láskyplně čenich. “Moc jsi mi chyběl, stýskalo se mi. Už od tebe nemůžu nikdy být tak dlouho, přijdu si pak, jak tělo bez duše a pořád na tebe musím myslet. Prostě nám to nesvědčí, být jeden bez druhého. Děti se nám poztrácely po světě, tak se musíme držet u sebe alespoň my dva.“ Zazubila jsem se a ještě jednou se k němu pořádně přitulila. Měl ta hebounkou, čistou srst. Byla jsem tulivá od přírody, ale k Sayapovi extrémně, milovala jsem ho celým srdcem.

<< Mušličková pláž

Captala jsem si to lesem. Ještě předtím, než jsem vlezla do toho lesa, jsem šla po trávě, bylo to tam celé rozbředlé, mokré a nepříjemné na dotek. Klouzalo to, musela jsem jít opatrně. Ovšem, jakmile mé tlapy vkročily na lesní půdu, bylo o vše postaráno. Neklouzalo to tu, na tlapky to bylo velice příjemné, navíc tu byl klid a ticho. Hlasitě jsem vzdychla, krokem jsem kličkovala mezi stromy a přemýšlela, kde by můj dlouholetý partner mohl být. Samozřejmě se mi hlavou honilo spoustu myšlenek, potřebovala jsme se nějak uklidnit, ale netušila jsem, jak. Voda! No jasně! Řeka, byla jsem u řeky Mahtaë, byla jsem tu už tisíckrát, tak jsem to zde poměrně poznávala. Změnila jsme tedy směr a mířila jsem rovnou k vodě. Řeka byla rozlehlá, ale já mířila k místu, kde jsem myslela, že je to nejhlubší.
Po malé chvíli mé turistické stezky jsem přišla k místu, ke kterému jsem chtěla, ovšem všimla jsem si, že je tam nějaký vlk. No, nečekaně, vlk měl zbarvení jako Say. Pomalu jsem k němu s nataženou hlavou přicházela a zkoumala, zda to opravdu on je. Když jsem si byla naprosto jistá, přišla jsem až před něj a okamžitě jsme si lehla a schovala čumák pod přední tlapky. “Sayape, dřív než něco řekneš, se chci omluvit, že jsem se tak dlouho neozvala!“ Pípala jsem skrze ty tlapky tiše a smutnýma, fialovýma očima jsem na něj hleděla.

Sledovala jsem Litai, jak se Litai loučí, sledně otáčí a odchází. “Sbohem, Lity, opatruj se!“ Křikla jsem za ní ještě, oblízla si čenich a hlasitě vzdychla. Vzhlédla jsem pomalým pohybem hlavy k obloze a prohlédla si ji. “Arte, běž se někam schovat, dobře? Najdu tě podle pachu. Potřebovala bych najít tátu, dlouho jsme se neviděli, nějak jsme zaspali dobu. Snad se nebudeš zlobit, budu rychle zpět. Určitě i s tátou. Půjdeme se jen podívat do smečky, potom tě určitě najdu. Buď opatrný, nedělej blbosti a pořádně trénuj a jez, ať je z tebe silný vlk.“ Oblízla jsem mu mateřsky čenich a objala ho. Takového objetí se může dočkat pouze od matky. Z objetí šlo cítit jasně silné mateřské pouto.
Oddálila jsem se od něj, ještě naposledy jsme mu pohlédla do rudých očí a odběhla jsme pryč. Netušila jsem, kde Sayap vězí, ale měla jsem takový zvláštní pocit. Nebude na mě naštvaný? Dlouho jsem se mu neozvala, neukázala…Jak bude reagovat? Najdu ho vůbec? V hlavě se mi předhánělo několik myšlenek pořád dokolečka, až jsme z toho měla úplný guláš. Měla jsem opravdu obavy, a ty obavy čím dál tím více sílily. Jen klid, Haruhi, jen klid. Jste oba dva dospělí vlci, přece to nebude žádné drama. Najdete se, oblíznete se, podáte si tlapu a vše bude v pohodě. No, dobře, tohle bylo trošku naivní, ale budiž. Běžela jsem někam na sever, někam blíže k domovu, myslela jsem, že by se tam mohl Sayap objevit.

>> řeka Mahtaë

Tak kamarádku? Hmm. Dcerka mi pověděla, že na své putování a veškeré zážitky po Gallirei by si přála nějakou kamarádku. “No, beruško, to prostě…Musíš procestovat svět a tu kamarádku si najít, ale hádám, že to nepůjde tak lehce. Víš, než začneš ve vlka věřit a on tobě. Věřit v něj tak, abyste si byli s tím vlkem dokonale blízcí, chvíli to potrvá, ale to ty jistě víš.“ Pousmála jsem se a vydala jsem se směrem, kterým jsem chtěla původně jít.
Art a Litty spolu rozmlouvali, nechtěla jsem je rušit, dala jsem jim i trošku soukromí a proto jsem šla trošku více dopředu. Zajímalo mě, kdepak se mi toulá Sayap. Když Litai s Artem domluvila, tak to vypadalo dobře. Totiž, vypadalo to tak, že ho opět přijala zpět. Byla jsem moc ráda, vždyť rodina…Rodina by spolu měla být vždy za dobře, ne? Je to tak určitě lepší. “Půjdeme se podívat na něco. Chtěla bych vám něco ukázat.“ Hlesla jsem ohledně toho, kam půjdeme a to, že by ho Litt klidně za to ucho vytahala sama, jsem jakože neslyšela, jen jsem se tomu pobaveně uchechtla. A samozřejmě i tomu, jak si ty uši Art připlácl k hlavě. Telátka moje. Zaznělo mi v hlavě láskyplným tónem. “Kde jsem se courala?“ Zopakovala jsem jeho otázku a hlasitě jsem vzdychla. “Ani nevím. Prostě jsem se někde courala, poznávala jsem nové vlky a pak jsem zůstala někde sama. Vzbudila jsem se, ani nevím jak, je to celé domotané. Ani se mi o tom nechce přemýšlet.“ Zazubila jsem se a pokračovala v tichosti dál, aby si mohli popovídat i oni dva.

>> Vrbový lesík

Divila jsem se, jak Litai byla chytrá. Opravdu jí to v hlavičce šrotovalo, už to rozhodně nebylo malé vlčátko. “Ano, kompromis je častá věc, to ano. A že nenajdeš nikoho tobě podobného?“ Hlasitě jsem se zasmála a zakroutila hlavou. “Ale běž, s tímto si nedělej hlavu. Jsi ještě mladá, máš celý život před sebou. A vlků tady je tuna, určitě mezi nimi jednoho dobrého vlka najdeš. Dříve nebo později, ale někdy určitě.“ Ujistila jsem ji a u toho jsem sledovala dva cizí vlky a našeho Arta, ten zpozorněl, očividně si nás všiml a začal k nám přibíhat. “Ano, táta běhával za vlčicemi, ale změnil se. Je z něj dobrý vlk.“ Hlesla jsem ještě, než Art přiběhl, a potom jsem ho se vší láskyplností objala. Byla jsem tak ráda, že Art i Litai jsou v pořádku. “Arte můj zlatý, chyběl jsi mi, lumpe.“ Usmála jsem se na něj, když jsem od něj odstoupila, a oblízla jsem mu jemně čeníšek. Oba byli tak krásní…
Art začal vyřizovat to nedorozumění s Litai, byla jsem zvědavá, jak to Litty přijme, tu omluvu. Raději jsem nic neříkala a jen jsem postávala bokem a posadila zadek do písku. Ocas jsem si obmotala okolo zadních nohou a obě děti jsem pečlivě pozorovala. Pak se ale Art otočil ke mně, tak jsem povytáhla obočí ve stylu „co potřebuje?“. Začal se mě ptát, kde jsem byla a potom začal blekotat různé věci a něco o útěku. Něco o útěku?! Ohhh! Zvedla jsem nabroušeně zadek ze země, pořád jsem byla vyšší a mohutnější než sám Artík. “Arte!“ Štěkla jsem nervózně, má obvyklá reakce, když někdo z nich něco provedl. “Utekl?! To nám táta ale vůbec neřekl! Jsi teda lump proradnej, víš jak jsem se o tebe báli? Kdybys nebyl skoro dospělej, asi bych tě zatahala za ucho!“ Rozčilovala jsem se na něj a udělala blíž krok k němu. “Doufám, že už jsi dost vyspěl.“ Dodala jsem, koukla na Litty a oblízla jí ouško. Nasupěně jsem pozorovala Arta, avšak nakonec jsem se na něj dlouho zlobit nedokázala. Vždyť jsme se tak dlouho neviděli. Přišla jsem k němu a objala ho. “Už to nikdy nedělej, holomku. Kdo ví, co by se ti mohlo stát.“ Šeptla jsem a zazubila se na oba dva.

<< řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

Prý byl ten vlk nudný až tak, že jsem z toho usnula. Tiše jsem se pousmála. “Ano, třeba ano,“ přitakala jsem, ale vzpomínkami jsem se ke Geibovi na chvíli přece jen ráda vrátila. To jeho zbarvení, ta očka…Nádherný kus vlka, opravdu- A jeho povaha, nezdál se mi, že by to byl nějaký hajzlík, proto mě tak udivilo, že jsem se ocitla někde sama pod nějakým stromem. Pokusím se to zjistit, až budu mít chvíli. Teď je ale přednější rodina. Oblízla jsem Litty ouško a kráčela dál tím směrem, kterým jsem chtěla jít. “Víš Litai, každý vlk dělá chyby. V životě uděláš ještě spousty chyb, ale ty chyby se občas dají napravit. Musíš se snažit žít správně a chyby nedělat. Když ti bude připadat správné udělat to nebo ono, prostě to udělej. Když ti bude připadat správné říct to nebo ono, prostě to řekni. Je to celé jen na tobě.“ Zvyšovala jsem u toho hlas, aby chápala, že to myslím vážně. Aby chápala ten daný důraz na tuhle věc. Žádný vlk přece nežije bezchybně, ne?
Po cestě se ode mě Litai ještě odpojila, já šla ale dál, však ona mě doběhne…A taky že doběhla. Po malé chvilce už byla opět se mnou. Po vyslechnutí toho, jak se Art zachoval, jsem se jemně zamračila. “Ale zlato, tak si to tak neber, pořád je to tvůj bráška, třeba si to ani neuvědomil. Víš co, teď je všude spousta vlčic a on za nimi určitě běhá jako za mlada tvůj táta. No, ale však se potkáte a vyříkáte si to, dobře? Bude to všechno v pořádku.“ Ujišťovala jsem ji. Opravdu jsem si totiž nemyslela, že by byl Art takový, aby se odpoutal nadobro od naší rodiny. Byl to uličník, a to pořádný, avšak pořád vlček s dobrým srdíčkem.
Po chvíli chůze jsem přidala do běhu. Běžela jsem pohodově, ne nijak rychle, prostě tak akorát, ale nechtěla jsem příliš ztrácet čas tím, že půjdeme jako hlemýždi. Potřebovala jsem ještě zajít do Borůvkové smečky a hlavně najít Sayapa a taky Inayu. Kdo ví, kde teď jsou.
A opravdu, po nějaké té době, většinou bez mluvení, jsme dorazily obě dvě na pláž. Na tu krásnou pláž, kterou jsem kdysi viděla se Sayapem. To jsme ještě neměli vlčata a oba jsme byli mladíci. Tedy, jakž takž. Ale pořád se stejně milujeme, existuje hezčí pár než my dva? Jen si lichotím, když nám nikdo jiný nezalichotí, hihi. Pociťovala jsem opět ten pocit jako dřív, ten krásný pocit, když se mi tlapky zaboří do toho písku. A všude navíc bylo plno těch úžasných mušliček, kterým se Sayap tehdy tak divil. Jedna by měla stále ležet v našem doupěti. Byla jsem zvědavá, jak to tam teď bude vypadat. Po cestě podél vody, když jsem poslouchala to krásné šumění, jsem spatřila nějaké dva vlky. Něco mi říkalo, že jeden z nich bude i můj syn. Můj drahocenný syn, ale chtěla jsem, aby si on všiml nás nebo Litai jeho.

Ach Litty. Hlesla má mysl tichoučce, když se ke mně dcera otočila a zabořila do mé srsti její droboučký, roztomilý čumáček. Už to sice dávno nebylo malé vlče, její krása rozkvétala čím dál více, ale já ji pořád brala jako moji malou holčičku. “Litty, mě to tak mrzí. Tolik mě mrzí, že jsem vás všechny opustila. Já ani nevím, kolik času uplynulo, přistihla jsem se, jak ležím někde pod stromem. Netuším, co se stalo, byla jsem s jedním vlkem a najednou PUF, vzbudím se někde pod stromem. Hehe.“ Zazubila jsme se konejšivě a víc jsem se k ní přitiskla. Bylo to tak uvolňující! Tak nesmírně uvolňující cítit její tělo v mé blízkosti. Zase jsem na ni mohla dávat pozor. Zase jsem nad ní držela ochranou tlapku.
Spokojeně jsem od ní ustoupila, mateřsky jí oblízla čumáček a zaryla jí láskyplný pohled do očí, aby věděla, že do té doby, co budu žít, nikdy nebude sama. “Miluju tě zlatíčko. Seš a budeš moje holčička, nestrachuj se, když někdy budeš sama a bude ti smutno. To je koloběh, já si tím taky prošla. Najdeš si partnera, budeš mít vlčata…Všechno je před tebou. A můžeš se na mě i na tátu kdykoliv obrátit, postaráme se o tebe!“ Ujišťovala jsem ji. Bála jsem se, aby si třeba nemyslela, že jsme ji odvrhli nebo něco. Nebo co když moc truchlila a cítila se sama? To bych opravdu nerada! No, sklapla jsem tu svoji tlamu a poslouchala jsem, co mi má drahocenná dcera vykládá. Zněla utrápeně. Hlasitě jsem si povzdechla, otočila jsem se a vydala se na cestu. Na cestu, pro Litai tipuji, „do neznáma.“ “Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Pokynula jsem směrem k ní hlavou a konejšivě se na ni usmála. Nemohla jsem pořád uvěřit, že tolik vyrostla. Nemohla jsem si na to zvyknout. Nedávno sotva uměla chodit, a teď? Teď tu řešíme její trable o tom, že ji její bratr ignoruje.
Během cesty jsem chvíli mlčela a přemýšlela, co přesně jí mám odpovědět. Kráčela jsem vedle ní, bok po boku, a sem tam zavrtěla ocasem či nějak jinak natočila ouška. “Víš Litai, Art je prostě vlk neposeda. Je možné že si tě ani nevšiml, řekla bych, že to neudělal schválně. Je to tvůj bráška, až se někdy uvidíte, určitě bude hopsat a bude projevovat radost, že tě vidí.“ Oblízla jsem jí jemně ucho a mrkla jsem na ni. “A to, že jsi se jako první oddělila, není nic hrozného. Jednou to přijít musela, nedělej si s tím starosti zlatíčko.“ Doplnila jsem polohlasně a vzhlédla k noční obloze. Nebylo moc vidět na cestu, tak jsme obě dvě musely dávat pozor, abychom si nenatřískaly čumáky.

>> Mušličková pláž (přes středozemní pláň)

<< Kaskády

Zvláštní, jak jsem se rychle probrala z mého prapodivného stavu. Jaký na mě má dceruška vliv, a to mi zatím ani není poblíž.
Podél řeky jsem pelášila tak rychle, že mi skoro podkluzovaly tlapky a sem tam jsem si málem dala na tlamu. Jen počkej! Dcero má, jen počkej! Opakovala jsem si stále v hlavě. Už jsem se viděla, jak ji povaluji na zem a celou ji oblizuji. Byla jsem tak ráda, že jsem narazila na její pach, vždyť už to musela být dospělá vlčice! Abych se nelekla, heh. Má vlčecí povaha se opět projevovala. Zase jsem byla ta veselá Haruhi, která je nápomocna všem okolo. Která všem daruje úsměv a štěstí na cestu. Prostě jsem to zase já. Musím všechny najít, honem! Byla jsem jako nadopovaná nějakou aktivní breberkou. Určitě mi prolejzala vnitřek, fůj. Jak jsem spala, tak mi vlezla do tlamy! Do mé krásné tlamičky. A zohyzďuje mi moje tělíčko. Tse!! Nechala jsem těch hloupých blbostí a místo toho jsem se věnovala cestě.
Opravdu, po nějaké té době se pach Litai přibližoval a sílil. Tedy spíš sílil a to znamenalo, že já se přibližuji k ní, abych byla přesná. Zpomalila jsem svůj trysko-běh a následně úplně zabrzdila. Povedlo se mi ji vypátrat, stála tam v celé své kráse a to bylo něco, panečku! Hezčí vlčici nikdo jen tak neuvidí! Ostatních vlků jsme si vůbec nevšímala, teď pro mě byla důležitá jen má dcera. Netušila jsem, jestli na mě třeba nebude naštvaná, či mě nebude chtít vidět nebo tak něco. Pomalu jsem k ní přicházela, v očích jsem měla smutek, že jsem ji nechala tak dlouho samotnou, ale zároveň i nějaký ten respekt z toho, co se teď stane. “Litty?“ Oslovila jsem ji tiše, naprázdno jsem polkla a stanula jsem kousek za ní.

<< řeka Midiam

Au moje hlava! Bolelo mě celé tělo, byla jsem zesláblá a byla mi zima, i když počasí bylo tak akorát. V čumáku mě štípalo přehnané vlhko ve vzduchu, zrak jsem měla zamlžený a celkově mi nebylo vůbec hej. Ležela jsem u nějakého stromku, srst jsem měla z vlhka, co tu bylo, načechranou jak nějaký medvídek, ovšem špinavá a smradlavá jsem byla taky. Hladová a vyžízněná, co se, pro pána vlka, jenom stalo?!
Pomalu jsem svoje zesláblé tělíčko zvedala nahoru. Pokládala jsem tlapky, pěkně jednu po druhé, až jsem stála na všech čtyřech. Pořádně jsem se rozhlédla po okolí. Štípání v očích mě donutilo několikrát po sobě silně mrknout, ale nijak to nepomohlo. “Co se děje?! A kde je Geib?“, vyhrkla jsem polohlasem. Opravdu vůbec jsem nechápala, co se stalo, proč tu ležím, proč Geib zmizel a…A co moje děti? A Sayap? Začala jsem panikařit, tohle nebylo nic pro mě. Házela jsme hlavou ze strany na stranu a kulila oči. “Je tu někdo? Halóó!“ Křičela jsem z plných plic, ale vypadalo to, že mě nikdo neslyší. Ale můj kručící žaludek, který zřejmě požírá sám sebe, by určitě někdo slyšel, ten nejde přeslechnout! Protočila jsem očima, protáhla si velice ztuhlé končetiny a zhluboka se nadechla. Kam teď? Kam mám jít?
Malátným krokem jsem se vydala přímo za nosem, doufala jsem, že narazím na sestřinu smečku, kterou jsem tehdy opustila. Však jsem do ní s Geibem měla namířeno ne? Že on mi něco provedl? Nějak mě uhodil do hlavy a chtěl mi něco provést! Vycenila jsme zuby. Byla jsem na něj naštvaná. Takhle by přece neměl nikoho nechat napospas lesa, ne?! Ale to mi na něj nesedí, byl tak hodný a rozumný…
Zhluboka jsme se při chůzi nadechla. Byl to takový ten ztrápený nádech, ale vlku div se, do čumáku mi přiletěl pach jedné z mých dvou holčiček. Litty! Zběsile jsem začala vrtět ocasem, zřejmě tu byla nedávno. “Litty! Litty!“ Vesele jsem vyskakovala snad metr do výšky, jakoby Litai stála přede mnou. Musím ji najít, musím ji honem najít! Kudy jen mohla jít?! Zapojila jsem veškeré části mého mozku, abych svoji dceru vystopovala. Doufala jsem, že se mi to povede a najdu ji. Vlčata se ze smečky rozutekla, podle mého (kdo ví, jak dlouho jsem byla v limbu, heh), a teď se mi naskytla skvělá příležitost se s jedním z nich setkat. Nesměla jsem tu příležitost propásnout! Prostě nesměla!

>> řeka Midiam