Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Medvědí jezero

Haruhi doběhla, tedy přesněji doklusala, k pláni. Než na pláň svými tlapkami vstoupila, musela se rozhlédnout. Ještě tu byl nějaký ten sníh, těšila se na jaro, ale hlavní bylo, že svítilo sluníčko. Sluníčko milovala, obzvlášť brzy ráno. No, nicméně, byla tu z důvodu, aby si naplnila své prázdné bříško. Byla už v krapet lepším stavu, ale její srst i tělo stále strádalo. Ale už se alespoň unesla na svých nohou.
Pokračovala v cestě skrz pláň. Nevěděla, kam jde nebo koho potká, ale tak si prostě šourala tlapkama o sníh a pokračovala svým pomalým tempem. Už nebyla nejmladší...Bylo to na ní poznat nebo ne?
V hlavě stále měla své dětičky, minulost. Vzpomínala, však vzpomínky byly to nejkrásnější, co většina vlků měla. I ona moc ráda vzpomínala, dodávalo jí to teplo do celého těla. Její srdce chtělo díky vzpomínkám na dřívější krásný život dále tlouct. Ona nevěděla, jak dlouho tu ještě bude, přeci už byla postarší dáma a momentálně v ne moc dobrém stavu.

// Inayo, čekala jsem dlouho. Myslela jsem, že třeba napíšeš, když jsem ti i psala. Bylo mi líto Haruhi zase odvést od dcery, ale tak co už no...

Svítalo. Krásné slunce vylézalo zpoza mraků a osvítilo naší Haruhi její krásná fialová očka. Jemný (skoro jarní) větřík si pohrával s jejím stále nekvalitním kožíškem – s tím, co po něm zbylo.
Haruhi sledovala přírodu, okolí. Očekávala, že její dcera jí něco odpoví, ale Inaya se příliš nevyjadřovala. “Inayo, zlato. Chvilku tě tu nechám, co kdybychom se pak někde sešli? Dovedla bych tátu, co ty na to? Hm?“ Pověděla své dceři, láskyplně jí oblízla čeníšek a s úsměvem sledovala její mladá, rozverná očka. “Pamatuj, Iný, mám tě moc ráda. Jsem pyšná matka. Sejdeme se!“ Ujistila ji ještě. Potom se otočila a začala pomalu odcházet. Ještě jednou se ohlédla za svojí mladou, nádhernou slečnou Inayou. Pozastavila svůj krok a koukala na své tlapy. Znovu se ohlédla, teď již naposledy. Milovala ji. Ještě naposledy ji chtěla vidět, kdyby se cokoliv stalo. Její drobné tělo, jemnou srst a roztomilý výraz. (//Kdo ví, jestli Inaya nebude smazaná :D) Poučila se z svých minulých chyb, kdy se ztratila od svých dětí, partnera a oni od ní.
Rozběhla se jiným směrem, vstříc nějakému tomu dobrodružství? Chtěla se zase najíst, už jí trošku vyhládlo. Když běžela, probíhala okolo dvou vlků. Jednoho černého, moc ji zaujal, až se musela pozastavit a zahledět se na jeho srst a krásné oči. Ten druhý byl hnědý s proužky. Na oba se usmála a nakonec přeci jen vyběhla pryč od jezera.

>> Středozemní pláň

Haruhi sledovala Lauru. Mrkla očkem po své dceři, ale pak se mluvící Lauře věnovala, přeci je neslušné věnovat se někomu jinému, když vlk před ní mluví, ne? Sem tam si během Lauřiné zpovědi oblízla čeníšek, přestoupla si z packy na packu nebo se porozhlédla kolem sebe. Po dopovědění jejího (zkráceně, že ano) života si sedla na zadek a hlasitě si povzdechla. “Laurinko moje milá, mrzí mě, že to s Naxtherem teď nevychází. Už to trvá dlouho? Nevím, jestli bys měla ztrácet mládí dál s tímto...Tulákem. Co takhle pokusit se najít někoho jiného? Co vlčata? Miluješ malé drobky, co okolo tebe běhají a halekají, hm?“ Pověděla tiše a přiblížila se k ní, aby jí oblízla přátelsky čenich. Dala ji tím najevo něco jako „jsi moje přítelkyně, jsem tu pro tebe, podržím tě, když budeš potřebovat.“ Pak se postavila o boku Inayi a přikývla. “A nepřemýšlela si, že bys z té smečky odešla? Vím, ej to vše, co máš, tvůj domov a rodina...Ale nikdy se mi nelíbilo, jak se k tobě Elisa chová. Nezasloužíš si to. Měla by s tebou, tak výjimečnou vlčicí, jednat s úctou a respektem. To, že je Alfa přece neznamená, že si bude dovolovat na níže postavené. Tse. No, právě proto jsme v Borůvkové smečce zrovna moc dlouho se Sayapem nevydrželi.“ Pověděla a poslední slova o Borůvkové smečce ztišila, říkala si je spíš tak pro sebe (prostě „do větru“).
Hlasitě si povzdechla a přikývla. “Lauro, strašně moc ráda jsem tě viděla, jsi moje zlato. Moje jednička, nezapomínej!“ Nabádala ji Haruhi. “Odpojíme se, půjdeme hledat Sayapa, dobře? Určitě se zase shledáme, děkuju za potravu, moc mi pomohla,“ zazubila se na svoji dlouholetou kamarádku a ještě jednou si ji prohlédla. Vlastně jí momentálně zachránila Laura život. Zachránila ji před umrznutím či vyhladověním. “Mám tě ráda, sbohem, tlapičko.“ Ty zdrobněliny prostě ne a ne vymizet z jejího trapného slovníku. Asi zapomíná, že Laura není její malé děťátko. No a vlastně! Její vlčata taky už nejsou malá děťátka! Jsou to dospělí vlci, měla by se k nim tak chovat...
Otočila hlavu na Inayu. “Inayo, doufám, že nemáš nic v plánu? Že bychom šli najít otce, co ty na to?“ Zeptala se ještě před tím, než někam vyrazily. Nechtěla ji za Sayapem tahat proti její vůli – kdyby se jí náhodou nějak nechtělo. To by ona nerada.

Byla pravda, že Har už ztratila přehled o tom, jak se správně chovat (ale ke komu vlastně?) k vlčeti? Vlčici? Mladé dámě? To bylo ono. Har totiž netušila, jak se k Inayi chovat skrz to, že už vlastně dospěla. Nechtěla ji znemožňovat přede všemi svým úzkostlivým chováním typu „napapej se, zlatíčko“. Uvědomovala si, že to asi není to nejlepší, ale teď prostě potřebovala projevit veškeré své city, aby její vlče – mladá vlčice – pochopila, že je stále miluje. Všechny. Včetně Sayapa. Navíc tu přeci byla jen Laura, její nejlepší kamarádka, ta by vše pochopila.
Laura pochválila Inayu, prý je to krásná mladá vlčí dáma. Haruhi se hned po Inayiné vtipné otázce hrdě nadmula, vypla hruď a zazubila se. “Taky má po kom, tse.“ Ironií bylo, že většinu podoby měla Inaya po Sayapovi. Po matce zdědila pouze šedé packy. No, nevadí, Haruhi si byla jistá, že eleganci a skvělou povahu podědila po ní, nepochybovala o sobě a své dokonalosti.
Haruhi se pouze s úsměvem – u toho poslouchala Lauru, jak povídá o jejím bříšku, že měla tu čest je poznat – a s hlasitým nádechem a následným výdechem rozhlédla po noční obloze. Zatáhlo se, byla tu nepříjemná tma. Temno. Tohle Haruhi neměla ráda. Moc dobře cítila na svém málo objemném kožíšku, jak se zvedla zima. Asi tomu napomohla i ta zvedající se mračna. Podívala se na Lauru, pak na Inayu, která zrovna začala jíst a hlavu sklonila ke sněhu. Byl takový děsný chlad, najednou si to začala uvědomovat, třáslo se jí tělo. “Jen si dej, potřebuješ to. Z malého šakala jsme pojedly všechny tři, to je dobře, v zimě je to přeci potřeba, ne? Děkujeme ti, Laurinko,“ vzhlédla s úsměvem po své povzbudivé řeči (podobné, jakou měla Laura) na svoji přítelkyni. „Laurinko“, opět mluvila zdrobněle, ty děti jí asi pošramotily normální vlčí mluvu. Poslouchala, jak Inaye chutná, nechtěla se jí tam teď plést, však ona svůj největší a nejukrutnější hlad zahnala, to bylo nejdůležitější. Však si pak něco menšího přes den ještě uloví, kdyby to teď Iný dožrala.
Ve chvíli, kdy Haruhi pozorovala noční nebezpečnou oblohu a poslouchala strašidelné zvuky (tady tohle místo se jí nějak přestávalo líbit), na ni Inaya promluvila tichým hláskem. Podívala se jí do zelených, momentálně krásně zářících očí a hlasitě si povzdechla. Oblízla si čenich a podívala se na Lauru. “No, Inayo, teď opravdu nevím, kde jsou. Chtěla jsem najít i Arta a Litai, ale poštěstilo se mi najít pouze tebe. Omlouvám se, že jsem zklamala.“ Hlesla tiše a sklonila hlavu. Styděla se, podle ní samotné jako matka selhala. “Lauro, jak to je s Naxtherem a tak různě? Povídej, ještě si mi nic nepověděla, Inaya si to také ráda poslechne, viď?“ Oblízla dceři mírumilovně, mazlivě ouško. Pak se přiblížila ke zbývající kořisti a znovu se do ní zakousla. Nebylo to slušné, moc dobře to věděla, ano. Ale copak tu mohla ten zbytek chutného šakala nechat? Byla by to škoda, obzvlášť v jejím stavu a momentálním zimním (fakt krutým zimním) obdobím. “Nikomu to neva, že dlabu, ne?“ Zamumlala se zazubením (opět s krvavými zuby a držkou plnou masa) na okolí. Chovala se teď trošku jinak než kdy dřív, byla taková (ač ztratila rodinu, heh), uvolněnější. Nebyla taková striktní a až přehnaně elegantní. Byla svá. Měla hlad, tak žrala ne? Ozývalo se ti jen hlasité kousání a mlaskání, navíc brzy budou muset odejít, tohle místo se jí nelíbilo ani trošku, tak přece to potřebovala dožrat rychle. “Pak se přesunem, ne? Je tu hnusně. Je to tu děsivý, otevřený prostranství, fuj,“ podařilo se jí jakž takž srozumitelně zamumlat skrze žrádlo. “Klidně si dejte ještě!“ Povzbudila opět. Tak ona chtěla, aby jí Laura povídala a přitom furt žvanila o jídle. Neskutečné. “Inayo, půjdeme najít tvýho otce!“ Rozhodla zase. Asi měla zatemněnej mozek. “Lauro, povídej!“ Vyzývala pořád všechny, byla už otravná. Ale asi jí to šmakovalo to žrádlo.

Haruhi si stále libovala v tom měkkém, šťavnatém mase. Cítila, jak jí to zahřívá celé tělo. Nechala si Lauru „uzobnout“ kus nohy a zazubila se. “Děkuju ti, že jsi pořád tak dobrá přítelkyně,“ pověděla s jemně skloněnou hlavou ke kořisti. Přestala teď chvíli jíst, i když žrádla ještě bylo hojně. Sledovala Lauru, jak slušně a elegantně jí. Když si to srovnala se sebou, byla jí hanba. Vždyť právě ona dřív byla plná elegance a krásy, ale teď? Je jako roztřepaná troska bez jakéhokoliv vychování.
Už, už se chtěla opět pustit do jídla, ještě nebyla dosyta najezená, vždyť hladověla celé měsíce. Skláněla zase hlavu víc ke kořisti, ale do jejího ucpaného čenichu plného soplíku se prorval nějaký velmi silný a známý pach. Tak moc známý, že naše postarší dáma, nastražila ouška a znehybněla. Slyšela někoho přicházet, měla tušení, že je to někdo z rodiny, tolik se bála podívat se! Celá se rozklepala, třásly se jí tlapy, ocas měla svěšený dolů a stále nechávala pohled zabořený k masu. Až poté, co se ta jistá vlčí osoba zastavila, tak vzhlédla. Koukala oné vlčici přímo do zelených očí, nemohla se vzpamatovat ze šoku, který právě prožívala. Její tělo se nepřestávalo třást, cítila se jako opařená. Naprosto ztuhlá, nevěděla, co říct. Byla na ní poznat, že je šokovaná, nečekala přítomnost jednoho jejího vlčete. “M-moje dcerunka!“ Hlesla tiše, oblízla si krvavou tlamu a ocas se jí pomalu začínal rozkmitávat ze strany na stranu. Ne tak akčně jako Inayi, ale i tak se kýval jako kyvadlo. Byl jemně svěšený dolů a vypadal jako pometlo.
Jakmile si laskavě uvědomila, že je to její drahocenné dítě, nemohla z něj oči spustit. Prohlížela si ji, podle ní byla úžasná, nádherná. Tak drobná, elegantní. Nádherný kožich, sněhově bílá, zelená očka, nádherné stvoření plné roztomilosti. Zhodnotila hned svoji dceru, do očí se jí nahrnuly slzy, byla dojatá. Pomalu se k ní přiblížila a přitiskla své drobné, vyhublé a kostnaté tělíčko k tomu jejímu. Byla šťastná nejvíc, jak to jen šlo. “Inayo, zlatíčko moje!“ Pípla jen tiše a nechávala slzy volně stékat na její kožíšek. Ještě hodnou dobu u ní byla přitulená, až potom od ní odstoupila. Posmrkla a koukla na Lauru. “Lauro, moje drahocenná dcera, moje dítě přišlo. Inaya, podívej na ni.“ Zamumlala roztřeseným, dojatým hlasem a znovu jí začaly stékat slzy. Byla to matka a neviděla své dítě dlouhou dobu. Nevěděla, co dělat, jak se chovat. Naklonila hlavu do strany, sedla si zadkem do sněhu a jen na ni koukala. Pak koukla opět na Lauru a zpět na Inayu. “Inayo, drahoušku, tohle je Laura, nejsem si jistá, jestli ji znáš. Je to moje nejlepší kamarádka, nejúžasnější a nejvěrnější vlčice, jakou jsem kdy poznala. Chtěla jsem vám ji ukázat, když jste byla malá vlčata, ale nějak to nevyšlo,“ představila je navzájem. “Lá, podívej, nemůžu tomu uvěřit, moje děti ještě žijí! Alespoň jedno z nich vím, že je tady mezi námi, na tomto světě! Už jsem ztratila všechnu naději!“ Mluvila dál k Lauře, zvedla se a zase se k dceři přihrnula, aby ji znovu objala. Něžně, láskyplně jí ještě před tím objetím olízla čenich. “Zlato moje,“ začala mluvit po ukončení objetí. “Nemáš hlad? Napapej se, ulovila to Laura pro mě, podělíme se všechny tři, hm?“ Vyřkla pak.

Haruhi byla ale opravdu ráda, že je Laura teď s ní. Nechtěla tu být sama, byla furt všude sama, momentálně, že. Zvedla hlavu od země a nechala se oblíznout, při tom spokojeně zavřela očka. Její tělo se pohybovalo v rytmu rychlejších nádechů a výdechů. V reakci na ty vodopády se musela zazubit. “Jo, to vím, co se dá dělat. Jsem už stařena, zlato,“ mrkla na Lauru pobaveně a zakroutila nad její řečí jemně, stále pobaveně, hlavinkou.
Poté, co Har svojí drahé milé Lá pověděla, jak to má teď se Sayapem a dětmi, ona začala žvatlat. Hrozně energicky a rychle mlít jak kolovrátek, no naštěstí Haru vždycky bavilo ji poslouchat. Zvedla se s menší obtíží ze země a usmála se na ni. I přes to všechno, co se Haru teď dělo, cítila, jak ji bezmezně miluje a důvěřuje jí. Už, už se ji chystala zastavit a povědět jí, co a jak, ale Laura se najednou rozhodla, že jí něco uloví. Harunce se zastesklo v očích. Věděla, že by ji Laura neopustila, ale nechtěla tu být zase sama, nicméně Laura v tuto chvíli už odskákala jako laňka zkřížená s turbomyší nebo nějakou nadopovanou veveruškou. Haruhi si tiše povzdechla. Jistě, byla by za jídlo ráda, ale nechtěla, aby se pro ni zbytečně vyčerpávala. I když, V mysli se musela zasmát, ona sama by toho tedy moc neulovila. Opět si lehla, opřela se o loket a sledovala směr, kterým Laura odběhla.
Ve chvíli, kdy se Lá vrátila i s poměrně hojným úlovkem, Haru se rozzářila očka nadšením. Okamžitě, energie neenergie, síla nesíla, zvedla tělo na nohy a vrtěla ocasem. Když Laura hodila šakala před ni, jen se oblízla. Nadšeně vrtěla tím ocasem, a koukala střídavě ze šakala na Lauru. “Teda, děkuju ti!! Jsi báječná, pojď, sníme to spolu, nebudeš na mě přec koukat, jak jím tvoji ulovenou potravu, hih.“ Vybavovala by se i dál, ale její tělo samo dávalo signály hlavě, že má držet chlebárnu a raději ji naplnit. Poslechla. Sklonila hlavu a nedočkavě, s chutí a silou odtrhla ze šakala kůži. Zakousla se do teplého, výživného a pro ni momentálně vzácného a hlavně teplého! Masa. Úžasné! Zalil ji slastný pocit, a to jen díky Lauře. Jako věděla, že tohle jí váhu nezvedne, ale aspoň nebude hladová. S plnou tlamou, celou od krve, do toho určitě přidával na chuti nějaký soplík, že ano, vzhlédla na Lauru a zazubila se. Nešlo teda moc poznat zuby od masa, ale to nevadí. Účel byl jasný, zazubit se. “Ty...Auro, tej si raky!“ Vybídla ji. No, vlastně to co řekla se dost lišilo od toho, co říct chtěla. Říkala to navíc divným, takovým pošahaným tónem, ale Lá určitě její momentální hatmatilce, způsobené plnou držkou, rozuměla. Haruhi se při jídle nemohla zastavit, samo se jí to dralo do tlamy, bylo to tak lahodné.

Haruhi stále ležela bez hnutí, jen zavřela svá fialová očka a podřimovala.
Když v tom najednou! PUF!
K Haruhi se přiřítilo, a už z dálky volalo, nějaké aktivní stvoření. Haruhi oči otevřela a pohlédla na ono stvoření. A koho neviděla, Laurinka! Haruhi nevstávala, na to neměla energii, pouze líně zavrtěla ocasem ze strany na stranu a na Lauru se usmála. Byl mezi nimi poměrně věkový rozdíl, Haruhi by mohla Lauře dělat starší sestru. Spokojeně, s úsměvem na rtech se na Lauru ohlédla. “Lauro, co tu děláš? Jak ses tu ocitla? Vůbec jsem tě necítila.“ Pověděla jí tiše a svalila se na bok, opřela o tlapu a hlavu pozvedla, aby na ni mohla pořádně vidět. Sice na ní Laura měla položenou hlavu, ale i tak na ni lépe viděla. Laura byla stále stejně krásná, jako si ji Haruhi pamatovala. Vždy jí záviděla ten pěkný kožíšek, lesklá očka a aktivní, veselou povahu. “Vůbec si se nezměnila, to jsem moc ráda. Jak ses měla, povídej a přeháněj, jsem jedno velké ucho.“ Snažila se o nadšený tón hlasu, ale přece jen šlo poznat, že není ve své kůži. Položila hlavu zase do sněhu a koukala bezduše před sebe. “Ztratila jsem děti. Sayap mě nesnáší a já nesnáším sebe, co mám dělat?“ Vyřkla najednou z ničeho nic zoufale se zlomeným hlasem. Tohle přesně ale potřebovala, potřebovala někoho, komu by mohla říct, co ji trápí. Kdo by jí byl na blízku a kdo by jí poradil co a jak. Haruhi byla nešťastná, její jindy fialová očka plná elánu byla nyní naprosto umrlecká a bez nálady, chutě do života.

<< Medvědí řeka

Haruhi tedy kráčela, jak už jistě všichni víme, směrem k Medvědímu jezeru. Předpokládala, že tady by teď žádní medvědi být neměli, mají zimní spánek, ne?
Než přišla k tomu jezeru, trvalo jí to nejméně sto tisíc let, ale nakonec přeci jen dorazila. Tak se loudala, až to pěkný nebylo, ale co, musíme to všichni pochopit, bolelo ji tělo. S hlasitým vydechnutím stanula u zmrzlého jezera a dívala se na něj. Bylo bezvětří a nesněžilo, to jí naprosto vyhovovalo. Byla sice noc, ale i tak byla spokojenější, než když chumelilo. Porozhlédla se okolo, jistě, že věděla o těch dvou vlcích, co jsou poblíž, ale neměla náladu se s nimi seznamovat. Proč, na co? Vrátí jí to rodinu? Pochybovala. Znovu vzdychla, pořád jen vzdychala, byla otrávená svým životem. Pomalu zkusila tlapkou, jak moc je pevný led. Chtěla si ulovit rybku. Tak moc ji chtěla ulovit, aby se alespoň trošku zasytila. V bříšku jí kručelo tak moc, že to muselo jít slyšet na kilometry daleko. Žaludek snad požíral sám sebe. Hlasitě vzdychla, plácla s sebou na zem do sněhu a koukala jen tiše a poklidně před sebe. Ležela stylem, jako když je u psa povel „lehni“. Hlavu měla připlácnutou k zemi a jen tiše pokníkávala. Sem tam. Neodvážila se na to zamrzlé jezero stoupnout.

Haruhi se na úplně stejném místě a ve stejné náladě probudila o několik hodin později. S přimhouřenýma, rozespalýma očkama se rozhlédla, zívla a oblízla si čenich. Zase sama, bezva. Děkuji, rodinko, proběhlo jí letmo hlavou. Začala své zubožené tělo pomalu zvedat, bolelo ji to. Moc ji to bolelo, každý pohyb byl utrpením. Musela to ztuhlé tělo rozhýbat, navíc to, že opět skrz spánek na ni nasněžilo, moc uspokojující nebylo. Byla prochlazená, neměla v těle žádný přebytečný tuk, co by ji chránil. Její srst taky nebyla nic moc, žrádla neměla dostatek, prostě „super stav“.
Rozhodla se, že se musí dostat co nejdříve k nedalekému jezeru, doufala, že by tam mohla najít nějaké ryby. Pamatovala si to jezero, jak pak by ne, vždyť tu žila tolik let. Žila jsem tu s mým drahým přítelem. Doplnila hned naši myšlenku, aby se neřeklo. Pomalu se rozešla vstříc jezeru. Třeba tam potká i nějaké jí známé vlky, kdo ví. Šla pomalu a bez sil, jen tak se ploužila, byla ráda, že ještě zvedne tlapky. Vypadala, že brzy pojde.

>> Medvědí jezero

<< Křišťálový lesík

Haruhi z toho, co právě slyšela, byla opravdu nešťastná. Zůstala stát na místě a koukala se pod sebe. Co se tolik změnilo? Proč se takhle hrozně chová? To mě jako nesnáší, má jinou?! Naštvaně odfrkla soplík do strany a následně si oblízala čenich. Dupla rázně tlapkou pod sebe a oddělala ji na stranu. Dívala se na svoji stopu, kterou chumelenice pomalu zasypávala, pak ji ale přeskočila a pochodovala se skloněnou hlavou dál. Opravdu nevěděla, co si o tom myslet. Co si myslet o tom, jak to bude vlastně dál?
Dorazila k řece. Hlasitě se nadechla a koukala se podél té řeky, která se pomalu ztrácela v dálce. Díky chumelenici navíc bylo opravdu nepříjemné pochodovat, ale měla tak hrozný hlad, byla bezradná. Cítila se osamocená jako kůl v plotě. Svěsila smutně se zakňučením hlavu a zatěkala očkama do stran. “Začínám nesnášet svůj život,“ hlesla tiše, otočila se a schovala se někam pod vyšší a košatější jehličnan. Aspoň trošku ji totiž ochránil před tou velikou chumelenicí. Sbalila si ocásek k tělu, schoulila se do klubíčka a párkrát ještě zakňučela. Nelíbilo se jí to, že je tu sama. Nelíbilo se jí ani to, že je taková hrozná zima, že ona je hladová, bezradná. Cítila, jak se celé její tělo třese strachy, z toho co bude dál a taky z toho, jaká byla zima. Ten chlad jí pronikal až do morku kostí, bylo to strašné. Ona neměla žádnou ochranu, vždyť její kvalitní a huňatá srst byla ta tam. Teď z ní byla nějaká vyzábnutá, polorozpadlá a bezsrstá kostřička. Paráda. O přítomnosti nějakých vlků ani nevěděla, přes rýmu nic necítila. Chtěla si jen odpočinout.

Har byla upřímně z jeho odpovědí poměrně zklamaná. Takhle si na něj nepamatovala a prostě od něj čekala jinou reakci. Že by se změnil? Ne, to přeci ne, vlci se nemění. Ne tak moc. Já si to u něj vždycky přece dokázala vyžehlit, oblízla jsem ho a vše bylo v pořádku, co je to s ním? Proběhlo jí hlavou zmateně. Srdíčko jí bušilo jako zvon, cítila v sobě nějaký nával nervozity...Z ničeho nic. Před chvílí byla v klidu a teď?
Hned potom, co to Sayap dopověděl, tiše zavrčela. “Dobře.“ Vyštěkla po něm nervózně. Taky si uměla dupnout! A naštval ji svým chováním! Ona bez něj přece taky byla! A opravdu to neudělala naschvál, opravdu ne. Sama nevěděla dost dobře, co se stalo, přece jen už nebyla nejmladší, přisuzovala to tomu, že je opravdu nějaká nemocná a něco s ní není v pořádku. “Sayape, ale věz, že já už se vícekrát ponižovat nebudu! Taky se umím zachovat nervózně, víš? Protivně! Myslíš, že jsi byl sám, který zůstal úplně sám? To teda nebyl!“ Cvakla mu zoubky přímo u jeho tlamy. “Taky jsem zůstala sama, tohle mi ubližuje! Ubližuje mi to, co říkáš. Považuješ mě za nějakou mrchu, co tě nechala samotného, co? Ne, jsem jen dáma v letech, tak si to uvědom.“ Zavrčela znova. Asi ji naštval. Takhle se nechovala už pěkně dlouhou dobu. Možná i řádku let. “Stýskalo se mi, všechno co jsem řekla, byla pravda! Já prostě NEVÍM (zvýšila hlas), co se stalo. Vzbudila jsem se někde pod stromem se zasněženou srstí jak mrtvolka! Je ze mě kost a kůže, byla jsem prostě mimo, nechápeš to?! A já sama nevím, co se stalo, asi mám problémy. Tak zvaž svá příští slova, ubližuješ mi. Taky mi chybí děti, chybíš mi ty, chybí mi můj bývalý život! Moje sestra a bratři. Klidně bych s tebou šla do další smečky a následovala tě tak, jako dřív. Byla to nehoda, co se stalo.“ Mluvila horlivým a rozvášněným hlasem. Najednou ale cítila sama v sobě, jak se jí derou na povrch její rozpolcené city. Bylo jí jasné, že vše, co Sayap momentálně řekl, ji ranilo a teď se to dralo ven. Mrzelo ji, že najednou nemá nikoho, na koho by se mohla spolehnout. Nemá nikoho, v koho by mohla věřit, copak vše tak zkazila?“Ale...To ty asi nechceš pochopit.“ Zakroutila zraněně hlavou a u toho se otočila na zadních tlapkách. Na to, že byla tak vysílená, se najednou pohybovala jako dřív. Asi ten adrenalin. Cítila, jak se jí klepou všechny svaly v těle, byla hodně rozrušená. Utekla. Sayap jen u její řeči, než utekla, mohl zahlédnout to, jak se jí zaslzely celé její fialové oči. Slzy jí pomaličku stékaly po jejím matném kožíšku. A to Haruhi nikdy moc neplakala, byla to silná vlčice, která se snažila být rozvážnou a spravedlivou vlčicí.
Haruhi se od Sayapa vzdalovala. Ne přílišnou rychlostí, na to neměla energii. Po chvíli i zpomalila do kroku, kašlala. Hlasitě a hodně, byla moc nachlazená. Však taky ležela zasypaná pod sněhem poměrně delší dobu...Divila se, že ji nesežrali supi.

>> Medvědí řeka

Jemný větřík si pohrával s Haruhinou matnou srstí. Dříve chundelatá a kvalitní srst byla ta tam. Hlavu nezvedala, nepřála si vidět jeho naštvaný výraz. Moc dobře z něj cítila, že je naštvaný, to bylo snad jasné, ale víte co? Nedivila se mu. Jenže ona sama nevěděla, co takovou dobu kde dělala, jakoby měla výpadek paměti.
Poté, co uslyšela jeho řeč, „jak dlouho se ho bude držet“ s takovou těžkou výčitkou v hlase, vzhlédla na něj. Nečekala, že ji takhle sprdne, takhle se nikdy nechoval. Teda v posledních měsících s ním nebyla, ale tak, jak si ho pamatovala, tak se nechoval, myslela si tehdy, že ho změnila, ale očividně se vrátil do starých kolejí, jak se choval ještě předtím, než se seznámili. “Nechci od tebe odejít. Bylo to nečekané, Sayape. A samozřejmě chápu to, že ses ve svých letech pokusil o to, zapomenout. Ale děti se tu někde určitě potulují, přece si nemyslíš, že se propadli do pekel nebo vylétli do nebíčka. Budou tu někde a já mám v plánu je hledat. Samozřejmě bych se ráda přidala opět k tobě. Ráda bych sdílela tvoje nynější zájmy tak, jako dřív. Nebo je možné, že ses začal seznamovat s nějakou novou vlčicí na stará kolena?“ Šťouchla do jeho krku jemně čumáčkem. Pak mu olízla párkrát zespod hrdlo, jak to dělávala dřív na projev oddanosti. “Já jsem tě nepřestala mít ráda, nikdy. Jen nevím, co se zvrtlo, já sama si to nepamatuju, byla jsem nějak mimo. Asi mám nějaké zdravotní potíže nebo co. Vzbudila jsem se pod stromem a prostě...No prostě jsem si nic nepamatovala.“ Postěžovala si na to, jak to doopravdy bylo. Hlasitě vydechla, oblízla si další soplík z čeníšku a sedla si. “Tak jak to tedy vidíš? Chceš pokračovat sám? Už máš život naplánovaný jinak? Já...“ Přišla blíž k němu. “Nerada bych o tebe přišla, nemělo by pro mě pak smysl, abych se dál o něco snažila. Už od mládí si byl můj jediný smysl života, až co se narodila vlčata, byli mým smyslem i oni, ale tohle si přece vždycky věděl, povídala jsem ti to. A já svá slova vždycky beru vážně.“ Mluvila k němu opatrně. Byl opravdu nějaký nabroušený, tak raději vážila slova a tón svého hlasu. Tiše zakňučela, aby podotkla, že ji to mrzí, co se stalo. “Jestli potřebuješ být sám, můžu odejít a můžeme se domluvit někde, kde se pak sejdeme, aby sis to rozmyslel, vím, že jsi naštvaný a nechceš mě nejspíš ani vidět.“ Dodala ještě a čekala na odpověď.

Když Sayap od Har ustoupil, ona zůstala stát na místě. Pootevřela zmateně tlamičku a zatáhla hlavu dozadu. Uši měla přilepené na krku a fialovýma očima svého partnera, který po ní štěkal, sledovala. Její fialová korunka na hlavě měla takovou vyblitou barvu, jak kdyby se vcucla do té srsti. Ale bylo to jen tím, že srst ztratila tu kvalitu a nebyla tak huňatá jako dřív, určitě se to časem napraví. Zima tomu navíc taky moc nepřispěla...
Potom, co na ni vyhrkl tolik slov, si to musela zopakovat sama v hlavě, nějak se jí zpomalilo přemýšlení, asi jí zamrzl i mozek, ne jen samotné tělo. Oblízla si znovu tekoucí soplík a hlasitě kuckla směrem k zemi. Pak se na Sayapa s nakloněnou hlavou do strany koukla a párkrát zamrkala. Nějak nevěděla, co říct. “No, já tě taky hledala, nemáme si co vyčítat, prostě jsme se navzájem ztratili. Já vás taky hledala, Sayape. Nebyl si sám, kdo si myslel, že je opuštěn. Já si to taky myslela, děti jsem nenašla, ani jedno vlče jsem nenašla. Tebe taky ne, cítila jsme se úplně stejně jako ty.“ Pronesla poklidnějším tónem hlasu na svoji obranu. Tím klidným tónem dávala najevo, že se hádat nechce. Měla přece radost, že ho vidí, nemohla tomu pořád uvěřit, měla pocit, jakoby to byl jen sen, tak se s ním přece nebude hádat. Navíc tento tón měla vždycky dřív, když mluvila se Sayapem. Poklidný, tichý a tím i elegantní, ale i přes to všechno byl momentálně plný citů a dojetí, jen se to z toho musel vlk naučit vyčíst. “Sayi, jsem strašně ráda, že jsme se našli. Opravdu! Jsem dojata. Neopustíš mě už nikdy vícekrát? Já se tě budu držet jako klíště.“ Zeptala se tiše, sklonila hlavu k zemi a koukala do sněhu. Ani se nepohnula z místa, nechtěla, netušila, jak na to on zareaguje.

Har byla opravdu zaujatá tím, co zrovna dělala. Cítila něco pod tím sněhem, že by nějaké jídlo? Nějaké pachy, nevěděla, co to je, prostě něco cítila. Hrabala dál, ale hned po tom, co se dohrabala až k zelené (tedy vyblitě zelené) trávě, tak toho nechala. “Sakra.“ Zaremcala si s našpulenou pusou a hlasitě odfrkla nějaký ten soplík do sněhu. Chvilku tak přemýšlela, co bude dál, ale nakonec se prostě otočila, že půjde někam pryč, možná něco ulovit? Co nějakou rybu? To nezní tak moc těžce a náročně. Upřímně, ani jí do hlavy neprošlo to, že je tu známý, až moc známý pach. Pach, který patří tomu nejúžasnějšímu vlkovi na celé Gallirei. Tlapala si s očima zabořenýma do sněhu. Měla takovou rýmu, že necítila ani vlastní smrad z tlamy. Zatřepala s hlavou a několikrát si soplík tekoucí z čumáčku oblízla. No, nečekaně teď stanula před Sayapem. Čuměla jak puk. “Ehee.“ Vzešlo z ní jen a naklonila hlavu jemně do strany. Pak na druhou, pak zase na tu stranu před tím. V očích se jí zalesklo. Kecla si zadkem na sníh a koukala na svého partnera. “Sayape!!“ Vykřikla tak hlasitě, až se jí ten zadek zase zvedl. Celá s sebou trhla. Přes les se to celé ozvalo, v očích jí šla vidět radost. Nemohla prostě uvěřit svým očím. Stála.
Po chvíli onoho stání se ale rozhoupala a nahrnula se, ač se jí tělo třáslo zimou i vyčerpáním, k Sayapovu kožichu a zabořila do něj hlavu. “Sayape!! Kde ses toulal?! Hledala jsem tě hrozně dlouho!!!“ Vyčetla mu bolestně, jak kdyby on ji snad nehledal. Ale to ji v tuhle chvíli ani nenapadlo. Nechávala hlavu zabořenou v jeho kožichu. Rozhodně to nebyl takový atlet, jak si pamatovala, ale byl to její Sayap. Jenom její.

Zima. Jediné, co se Haruhi honilo v hlavě, byla zima. Její pohublé tělíčko leželo pod nějakým stromkem na čistě bílém sněhu. Chlad, který Haruhi pronikal do těla, způsobil to, že jí pořád teklo z čumáku a kašlala. Bolel ji celý vlk, cítila se tak sama. Měla krásná vlčata, hodného, silného partnera a najednou? Všechno je fuč, Haruhi neměla ani chuť do života. Jak se jí všichni mohli ztratit? Jako máma jsem teda pěkně selhala. No, vlastně i jako partnerka. Projela jí bolestná myšlenka v hlavě.
Pomalu se začala zvedat z lehu. Nožky měla tak zesláblé, že se jí celé třepaly, vypadala jak nějaká stařenka, která brzy půjde pod drn. Oblízla si čenich, její unavená očka zatěkala po okolí, měla hlad. Velký hlad. Jenže na to, aby si něco ulovila, neměla sílu, ještě něco honit po okolí, to tak. Začala čmuchat do sněhu. Vydávala ze sebe teď tedy pouze sem tam nějaké frknutí a občas si pomohla packou, z dálky by si ji člověk mohl splést s vlčetem. Možná se jí ta stará dobrá povaha nevytratila, možná v ní zůstala...Třeba to jednou bude ta dobrá, stará Haruhi.