Gallirea - Příspěvky uživatele

Ucítila dotek. Jemný a starostlivý. Takový, jaký měl jen jeden jediný vlk na světě. Její Sayap. Zavřela krátce oči, pak je otevřela a zastříhala oušky, aby mu dala najevo, že o něm ví. Dech se jí roztřásl, pociťovala obrovskou úlevu, že za ní přišel. Neuvěřitelně těžký kámen spadl z jejího srdce pryč. Byl tu a ona tu byla s ním. “Já,“ polkla. Mluvila se jí těžce, ale tolik mu toho chtěla říct. Chtěla se překulit, aby si ho mohla prohlédnout. Nešlo to. Jediné co, tak alespoň cítila jeho tělo na tom svém. Tolik milovala jeho doteky. Odjakživa. A ta vůně? Zbožňovala ji. Takhle nevoněl nikdo jiný, jen její Sayap. “Jsme u jezera, Sayape. Tady jsme...se potkali,“ mluvila velmi ztěžklým hlasem. Pomaličku to ze sebe soukala, šlo vidět, že jí to působí značnou námahu. Ale chtěla to říct, moc moc to chtěla.
Zahleděla se do dálky, tam jakoby viděla odlesky dvou vlků. Černého a bílého. Možná, že tu při jejích posledních chvílích opravdu byli s ní? Paní Smrt i pan Život? Oba dva na ni dozírali. A Život ji jistojistě udržoval při smyslech, aby mohla Sayapovi, své životní lásce, sdělit ty poslední důležité věci, které mu tolik chtěla říct. Zřejmě Život chtěl, aby mohla odejít s klidným vědomím. “Hrozně tě...miluju. Na vše...si...vzpomínám,“ pohnula s hlavou dozadu, aby ji mohla natisknout do jeho kožíšku. To byla její forma přitulení se. “Na tebe. Na děti. Na náš...náš Vrbový...lesík. A na to, jak..jak jsi...jak jsi mě miloval.“ zavřela oči. Ještě chvíli, Živote. Prosím, chci tu být ještě chvíli. “Moc mě...všechno mrzí. A jsem šťastná, že...že jsi...že jsi mě...zase našel. Jsem šťastná...“ Rozkašlala se. “Našel jsi mě...kdysi. A i dnes. Vždycky jsi...mě našel. Miluju tě,“ její energie pomalu utíkala. Mluvení šlo čím dál tím hůř, to jí opravdu už pomáhal jen sám Život, jinak by nebylo možné, aby toho ze sebe v jejím stavu tolik vysoukala. “A budeme navždy spolu.“ Oči již nechala zavřené. Tok slz se začal zpomalovat a na tváři se jí objevil úsměv. Srdce i tep se jí zklidnily. Byla tu s ním a to ji konejšilo. Konečně mohla všechny své starosti zahodit. “Navždy, lásko.“ A to bylo to úplně poslední, co kdy tahle šedá vlčice pronesla.
Život, bílý vlk plný elánu, odběhl na své Narrské kopce a Haruhinu i Sayapovu duši si odnesla smrt. Odnesla si je však oba dva dohromady, zůstali spolu. Oni k sobě prostě patřili. A navždy spolu zůstanou. Narodili se proto, že byli souzeni a utvořeni jeden pro druhého. Žít každý odděleně by pro ně nemělo smysl. Jejich život byl úžasný právě proto, že měli sebe navzájem. Haruhi Sayapa milovala nejvíc na světě a tak to i navždy zůstane. Nikdy to nebyla jen Haruhi. Vždy to byla Haruhi a Sayap. Společně žili a společně odešli. Vždy tlapku v tlapce. Spolu. Brzy nashledanou.
-------
A tak vyhasl život jedné úžasné, laskavé a mírumilovné vlčice. Haruhi vždy byla akční, veselá a jiskřila pozitivitou a dobrou náladou. A bude tomu tak i nadále. Její duše odešla do vlčího nebe, kde bude spolu se Sayapem, svojí životní láskou, shlížet na Litai a své další dvě děti, které spokojeně žijí za Gallirejským světem.

Litai, maminka s tatínkem tě moc milují. >> myšlenka Haruhi, jež stoupá do vlčího nebe.

Stará vlčí dáma ležela několik desítek dní, možná snad i týdnu, pořád na tom samém místě u Vlčího jezera. Kdysi se tu seznámila se svojí láskou, ale na to si bohužel nyní nevzpomínala. Teď se však osamoceně choulila v ledovém sněhu. Její kožich byl celý zasněžený, skoro nebylo poznat, že tu leží nějaký vlk, většina by Haruhi snad i přehlédla. Byla promrzlá, slabá, hladová a hlavně oblbnutá. Mozek už jí nefungoval tak, jak by správně měl. Jakoby zamrzl. Ani si neuvědomovala, jaká veliká zima tu byla, netřásla se. Vlastně měla dojem, že její vnitřek těla polévá takové zvláštní teplo. Oči měla zavřené, sotva dýchala. Opravdu si ani neuvědomovala, na jakém místě se zrovna nachází, s kým nebo proč se tu ocitla. Nevzpomínala si už vůbec na nic. Jediné, na co si moc dobře vzpomínala, byl Morfeus. Černý vlk kašlající krev, kterého potkala poměrně nedávno dole pod řekou Midiam. Bezděky se jí hlavou prohnala věta „ještě se uvidíme“, kterou ona sama pronesla, když se s Morfem loučila. Její zdravotní stav se však během pár chvilek natolik zhoršil, že již nebyla schopna jakýchkoliv pohybů. Nejspíš to bylo i tím, že byla sama. Neměla smečku, na partnera a svoji rodinu zapomněla. Nenajedla se už kdo ví jak dlouho. Nikdo jí nic neulovil a ona sama na to prostě již neměla dostatek sil a energie. I když se snažila...
Začala si uvědomovat, že se něco děje. Už nějakou dobu totiž měla dojem, že něco jako světýlko se prodírá skrz její oční víčka. Trvalo docela dlouho, než si to uvědomila a ještě déle, než oči otevřela. Jak je otevřela, musela několikrát zamrkat. Zrak měla celý rozmlžený, nedokázala zaostřit. Naštěstí zrak jí ještě sloužil, a proto za nějakou dobu, co oči byly otevřené, zaostřily. Haruhi se tak naskytl úžasný, avšak prapodivný pohled. Zabralo delší dobu, než si uvědomila, na co se to vlastně dívá. Jakmile pochopila, že se dívá na samu sebe, celá se roztřásla. Ne zimou, ne slabostí...ale vzrušením. Vzrušení, které se mísilo se steskem, smutkem a kdo ví, čím ještě. Ona sama byla ze svých nynějších pocitů velmi zmatená, ale čím déle na to koukala, tím více se jí probíral mozek a začala si uvědomovat, co se vlastně děje. Paměť jakoby se lusknutím prstu najednou vrátila – vše, co právě viděla, se jí opět uložilo do mozku. Začala se usmívat. Právě se koukala na sebe a na svoji sestru Scaritu, kterou tolik milovala. Se kterou strávila tak moc času, a která jí ani nedala vědět, že odchází z Gallirei. Po tvářích se jí začaly bezděčně koulet teplé slzy. Pořád tam jen tak ležela a pozorovala, jak velké jezero promítá celý její život. Viděla zase matku i otce. Pocítila velikou touhu se zvednout a obejmout je, ale nešlo jí pohnout ani tlapkou. “Maminko,“ zašeptala tichým hláskem z posledních sil. Pak už mlčela a jen plakala. Scarita, Anakhi i Darclian zmizeli a najednou tu bylo velké vlčí jezero, u kterého ležela ona. Smutná a uplakaná (stejně jako nyní). A kdo to k ní právě přicházel? Ten nejúžasnější vlk, kterého kdy mohla potkat. Srdce v jejím polomrtvém tělíčku zaplesalo. Na vše si vzpomněla. Sayap, její láska. Její život. Její všechno. Ten, který byl vždy při ní, když potřebovala. Společně cestovali, utvořili pár a následně i rodinu. Její druhá polovička, její soulmate. Nebylo lepšího vlka, než byl tento vlček. Na první pohled se do něj kdysi zamilovala. A ta láska k němu ji nikdy neopustila. Nyní se slzy dojetí smíchaly se slzami smutku. Mrzelo ji, že na něj zapomněla. Ráda by vrátila čas, aby věděl, že ho moc miluje. A vždy milovala.
Příběh běžel dál. S rudým vlčkem navštívili Vrbový lesík, kde si společně vytvořili úkryt. Jejich první společný domov, který si vytvořili sami dva. Haru si vzpomínala na ten krásný les plný vrb. Kéž by ho ve svém životě ještě jednou mohla navštívit. A znovu si sednou na tu kožešinku, kterou přitáhli do toho vykotlaného stromu. Společně se pak ale přenesli do Borůvkové smečky, kde v jeskyni porodila tří úžasná vlčata – Art, Inaya a Litai. Mohla s nimi tedy díky těmto ukázkám opět prožít celý život. Byla šťastná. Srdce jí poskakovalo radostí. Slzy smáčely celou její tvář a vzlyky nutily její tělo k jemným záškubům. Konečně se jí vrátily všechny vzpomínky na její život. Znovu mohla být s matkou i otcem, navštívit své sourozence i děti. Jak nádherné zjištění. A pak si vzpomněla na slova Morfeuse – „Milující matka... a partnerka. Jsi dobrá duše Haru.“ Zavřela oči. Několik slz skáplo na zem, a jakmile je otevřela, zahleděla se znovu na obrazce, které se pořád proháněly nad vodou. Nepřemýšlela nad tím, jak se tam dostaly a proč se jí zjevily. Na to už kapacita jejího mozku nebyla dostatečná. Morfova další slova se jí prohnala znovu myslí: „Jsi ta nejlepší máma. Mrzí mě... že si to nepamatuješ." Zlehka se pousmála. Kéž by mohla Morfovi říct, že už si zase na vše vzpomíná. A že si vzpomíná i na ně – na krásného Morfa a ještě krásnější Neyteri. Moc si přála, aby všem svým kamarádům a známým mohla zase říct, že už vše ví. Že už nezapomíná a že si vše zase pamatuje. Paměť se jí vrátila a ona cítila takovou neuvěřitelnou touhu to všem povědět. Až jí to svíralo srdce. Stiskla tlapičky do pěstičky a několikrát zavzlykala. Pootevřela tlamu, jakoby chtěla ještě něco říct...Ale pak zahlédla toho motýla. Z posledních sil nadzvedla nad zem přední tlapku. Pouze malinký kousíček. Přála si, aby se toho motýla mohla dotknout. Aby ho mohla cítit. Fialovýma očima, ze kterých pomalu, ale jistě, vyhasínal život, na něj koukala a usmívala se. Jiskra, kterou v očích během svého života měla a kterou všichni tolik milovali, byla pomalu pryč. Hlavou jí proběhla myšlenka: Mohla bych se taky stát motýlkem a žít tu navěky? Nechci umřít. Nechci se loučit. Tlapa jí pak spadla bezvládně do sněhu. Stále však dýchala. A zatímco si smrt brousila drápky, život jakoby ji nechtěl pustit dál. Jakoby měla ještě na něco čekat...Ale ona stejně nechtěla odejít. Cítila to. Cítila, že by ještě chtěla žít. Chtěla být s Litai a svými dětmi. Poznat jejich děti. Být skvělou babičkou. Chtěla toho ještě tolik zažít...Lehce zakuckala, z čenichu jí začala stékat krev a slzy dál a dál máčely její stařeckou, avšak krásnou tvář.

Darování lístečků (20 lístečků)

Spolu s velkým poděkováním bych vám ráda darovala každé lísteček :-) Není to sice nic extra :D, ale aspoň taková maličkost. Ještě jednou děkuju za všechno

Lístečky jsem se snažila dát na charaktery, za které nejvíc sbíráte či máte možnost vyhrát vícero věcí, než na hlavním charakteru :D :-)

• mé skvělé dceři a hlavně úžasné hráčce
Thoran, Litai

• děkuju za možnost hrát za tak skvělého vlka, jako je Etney :-)
Tasa, Sheya

• po jednom lístečku všem svým skvělým sourozencům od Etneye
Nemesis, Sionn, Awnay

• úžasným vlkům kolem Jaimie
Lorenzo, Launee, Therion, Mojo

• nejlepší rodině a přátelům od Marion
Phantasia, Kenai, Noktisiel, Flynn (protože za Newlina nesbíráš :D), Alfredo

• jako velké poděkování, že jsi mi tehdy napsala a vrátila mě zpět do Galli světa
Tati, Castor

• dál jen tak, abyste si užily loterii a něco třeba za ten jeden lístek vyhrály

Sunstorm, Sirius

Děkuju za přičtení a odečtení :-)

<< řeka Mahtae – sever

Nakonec podél řeky přece jen došla k místu, které se jí zalíbilo. Bylo to veliké jezero, které jí velmi intenzivně něco připomínalo. Zastavila se až přímo u jeho břehu a hleděla na něj. Mlčky a dlouho. Snažila se vzpomenout si, ale marně. Tlapku pomalu zvedla a položila ji na zmrzlý škraloup, který byl na hladině. Nejdřív jen tak lehoučce, potom škraloup pohladila a nakonec zatlačila. Ten se po hladině rozprostřel a tak odkryl vodu. Byla ráda, protože chtěla alespoň zde zkusit něco ulovit. Měla už opravdu hlad. Ještě trošku proházela tlapičkou vodu, aby byla co nejčistší, a pak se do ní dlouze zahleděla. K její smůle tu žádnou rybu nezahlédla. Nešťastně zakňučela, co teď měla dělat? Tohle byla její jediná naděje, jak by mohla alespoň trošku zahnat ten neuvěřitelný hlad. Její tělo strádalo. Tuku měla opravdu minimálně, kosti jí začínaly vystupovat čím dál více a výraz byl unavenější jak kdy dřív. Ten hlad na tom všem měl obrovský podíl. A tak kousek poodešla a znaveně se svalila na pravý bok do studeného sněhu. Musela si odpočinout. A ač sníh výrazně studil a měla tak promočenou celou srst a pravděpodobně ji bude čekat silné prochlazení, ona už neměla víc sil na to, jít někam dál a hledat něco, kde by se mohla schovat.

<< Středozemní pláň (kolem Medvědí řeky)

Nešla tou stejnou cestou, kterou přišla. Nechtěla. Tu už znala, chtěla zjistit, co je na druhé straně za touto rozlehlou zasněženou plání. Hlasitý šum vody nedaleké řeky ji lákal jít blíž. A tak šla. A zatímco šla, přemýšlela nad vším možným. Nad Morfem, nad dětmi, nad Sayapem a také celkově nad svým životem. Hlavou jí běžela velká spousta otázek, ale vzpomínky žádné. Bohužel. A odpovědi na ty otázky také nenálezala.
Dotlapkala blíže k řece, ale protože tu ucítila pachy jiných vlků, na které momentálně neměla náladu, rozhodla se jít dál. Následovala tedy dál onen tok, držela se ho, protože si byla jistá, že ji dovede na nějaké pěkné místečko. Ona to tu neznala, neměla ponětí, kde se právě teď nachází, ale když se předtím držela toku té řeky, která pramenila od těch krásných kamenitých útvarů, dovedlo ji to k Morfovi. Věřila tedy, že i nyní ji přivede někam, kde je pěkně. A tak šla, hlavu nyní měla plnou Morfa, jež předtím tolik krvácel. A navíc taky ten jeho horký čenich! Připadalo jí to čím dál tím divnější, v jednu chvíli dokonce ucítila silné nutkání otočit se a běžet za ním. Nakonec to ale neudělala a pokračovala svojí cestou. Uklidnila se tím, že jeho domov byl blízko a určitě mu vlci tam pomohou. Možná byl jen nějak nemocný, nejspíš tomu přispěla právě ta tuhá zima.
Objevila se opět u nějaké řeky. Bylo tu mnoho řek, až jí to připadalo úsměvné. Vůbec se v nich totiž nevyznala, připadala si opravdu ztracená. Ale zde alespoň necítila žádné přítomné, takže se rozhodla, že si tu zkusí alespoň chytit něco k jídlu. Jenže když k řece přišla blíž, připadala jí tak rychlá a nebezpečná, že z jejího plánu nasytit se nakonec sešlo. Takže s hlasitým, nyní již utrápeným povzdechem šla dál. Přece jen, byla už unavená. Neměla nejvíc energie, měla hlad a ta cesta od pláně až sem byla dlouhá. Ale riskla to a šla dál. Třeba tam bude něco daleko lepšího...

>> Velké vlčí jezero

Ohlédla se za sebe, přesně tím směrem, kterým ukazoval Morf. Zahlédla zasněžený rozlehlý les. Když pohledem neuhnula a stanula na tom lese delší dobu, všimla si, že se od lesa zvedá jakási mlha či pára. Překvapilo ji to, že by v tomto zimním období někde byla mlha? Zřejmě ano. Otočila se zpět na Morfa a s lehkým úsměvem přikývla. “To je krásný les, určitě se vám tam dobře žije, že? Tak...Pozdravuj Neyteri, ano? Já, no víš, ona si určitě bude pamatovat, a já si jednou taky určitě vzpomenu. A až si vzpomenu, přijdu za vámi oběma a společně strávíme nějaký čas. A oslavíme to, že jsem si zase vzpomněla.“ Mluvila naléhavě, ale na konci se pousmála. Nabyla totiž pocitu, že se musí nějak ospravedlnit za to, že na ně oba zapomněla. Protože dle toho, co jí povídal, to totiž vypadalo, že se znali dříve docela dobře. A to ji moc mrzelo. Jak jsi mohla zapomenout, Haruhi? Zapomenout na své staré přátelé!
A když jí pak Morfeus konečně odpověděl na ty otázky, na jejichž odpovědi jí tolik záleželo, stekly jí slzy. Byly to slzy smutku ale i úlevy. “Achhh,“ vzdychla roztřeseně. Vděčně se Morfovi zahleděla do očí a věnovala mu ten nejupřímnější úsměv, jaký jen mohla. “Děkuju ti, Morfe. Moc to pro mě znamená. Nikdy bych nesnesla pomyšlení, že jsem byla špatná matka. Už tak přeci stačí, že jsem na vlčata zapomněla,“ moc ji to všechno mrzelo. A ještě víc ji mrzelo, že jí bylo řečeno, že měla vlčata tři. A setkala se pouze s jedním. “Potkala jsem Litai. Ale Art a Inaya, takhle se myslím jmenovali, je jsem nenašla. Vůbec...nemám tušení, kde jsou,“ už jí netekly jen slzy, regulérně se rozplakala. Znovu. Třásla se. Zřejmě nastal čas odejít. Vzhlédla od země na vlka před sebou, skrz tekoucí slzy a smutek čišící z celého jejího těla se pousmála a zvedla se ze sedu. “Děkuju ti moc, že jsi mi to řekl.“ Zvedla tlapku, utřela si slzy a několikrát se zhluboka nadechla. Nechtěla před někým pořád dokolečka plakat. Ale byla opravdu celá taková rozpolcená. Ty všechny pocity zmatenosti ji ubíjely. “Jsem ráda, opravdu moc ráda, že jsem tě mohla znovu potkat. A děkuju za to. I za všechno ostatní, na co si nevzpomínám. Pozdravuj všechny a určitě se zase jednou setkáme. Musíme oba věřit, že jak se znovu uvidíme, bude vše jako dřív.“ Přišla blíž k němu a udělala odvážný krok – položila svůj vlhký čenich na ten jeho. Zavřela oči a takhle pár chvilek setrvala. Pak se oddálila, zvedla tlapku a tou mu zamávala. “Sbohem, Morfe,“ naklonila hlavičku zlehka do strany a ještě chvíli na něm setrvala pohledem. Usmívala se na něj. Vřele a srdečně. Pak se otočila a odešla. Neměla ani tušení, že to je naposledy, co se s tímto skvělým a úžasným vlkem setkala. Kdyby to tušení měla, jistojistě by tu strávila delší dobu.

>> řeka Mahtae - sever (kolem Medvědí řeky)

// Loterie 3

Ještě chvíli Haruhi pobrekávala, ale velmi jí pomohlo, když ji Morfeus objal. Tlapku, kterou si zakrývala oči, položila na zem a k Morfovi se silně přitiskla. Hlavně do jeho srsti tedy schovala svoji plačící tvář. “Děkuju,“ pronesla šeptem.
Když se odtáhl, odtáhla se kousek tedy i ona, utřela si tlapkou oči a párkrát posmrkla. Pak se na Morfa usmála. “Jinak jsem docela v pořádku. Víš, trošku mě bolí tělo, už jsem starší, ale ještě to docela zvládám.“ pokývala hlavou. “A ty? Vypadáš opravdu vyčerpaně, nechceš někam doprovodit? Mohu ti pomoci. Máš teď nějakou smečku, Morfe?“ zeptala se zvědavě a zavrtěla na něj špičkou ocásku. Usmívala se. “A Morfe,“ sklopila pohled k zemi a zašourala packou po sněhu. Ztišila svůj tón hlasu. “Když jsi říkal, že jsme byli společně ve smečce...Měl mě Sayap rád? Byla jsem trošku zmatená po té lavině. On se mi snažil vrátit vzpomínky, ale příliš se to nepovedlo. No a zajímá mě, jestli říká pravdu. Měla jsem vlčata? A pěknou rodinu? Byla jsem...milující matka?“ zvedla pohled od země a zabořila do jeho očí ty své. “Byla jsem milující a dobrá matka, Morfe? Nepamatuješ si to?“ zopakovala znovu otázku, na jejíž odpověď se přímo třepala. Sama nevěděla, proč jí tolik šlo o to vědět podrobnosti, když to stejně byla minulost, ale šlo jí o to. Cítila se poměrně neklidná, že neví, jestli se o vlčata starala dobře. A tak potřebovala od někoho odpověď.

NAKUPUJI 17 lístků:
50 kamínků = 5 lístků
70 květin = 7 lístků
10 křišťálů = 5 lístků

ZA POSTY 3 lístky:
prosím 3 lístečky za posty od 14. 1. - 15. 1. 2021

Dohromady Haruhi bude mít 20 lístků

// za Haruhi můj jediný nákup i lístečky za posty, už nic připisovat nebudu :-)

// Loterie 2

To, jak vlk kašlal a jak se ztěžka pohyboval, se Haruhi moc nelíbilo. Hm, asi je starej. Stejně jako jsem já, napadlo ji okamžitě, a poděkovala svému mozku za to, že ji nenechal přijít k vlkovi blíže. Co ji ale překvapilo byl fakt, že znal její jméno. Vyjukaně vykulila oči a udělala dva kartinké krůčky blíž k němu. Ví, jak se jmenuju... On pak ale začal zase kašlat. “Ježkovy voči, je ti dobře? Co se děje?“ nevydržela to a přicupitala jako malé vlče blíž k němu. Když kašlal, starostlivě si ho prohlížela. Krev samozřejmě nepřehlédla. “Nepotřebuješ nějak pomoct? Co se děje? Je ti špatně?“ její dotazy asi byly dost stupidní, ale byla to prostě ona. Starostlivá pečující Haruhi. Když potom řekl své jméno a znovu se jí snažil připomenout, kdo je, nešťastně zavřela na krátký moment oči. Já a Sayap? Takže ten rudý vlček tam na severu, který na ni teď nejspíš (tedy doufala v to) čekal, mluvil nakonec vážně pravdu. “Já...Těší mě, Morfe,“ hlas se jí zlomil a oči se jí rázem zaslzely. Rvalo jí srdce, že nevěděla, o co a koho se jedná. Byla navíc jakási citlivější oproti dřívějšku. Když se posadil, posadila se přímo naproti němu. Když se mu dívala do obličeje a pominula onu krev a kašel, byl vlastně poměrně pohledný. A když na ni vycenil ty krvavé zuby v náznaku úsměvu, musela se pobaveně zasmát. “Morfe já, omlouvám se,“ začala ze sebe soukat. Měla stále ty zaslzené oči. “Víš já...Bylo mi řečeno, že mě zasypala lavina a já si...bohužel si nic nepamatuju. Ani to, jak mě zasypala, ale řekli mi to vlci, kteří mě vytáhli. Všechno jsem zapomněla, víš? Takže se chci omluvit, že si tě nepamatuju,“ sklopila zahanbeně pohled. Styděla se a mrzelo ji to. Byla na tom citově hodně špatně. “Mrzí mě, že si nemůžu vzpomenout. Snažila jsem se, ale nejde to,“ slza smutku jí stekla po stařecké tváři. Pohled na něj nezvedla. "Je mi trapně, omlouvám se. Nepamatuju si nic," pípla ještě a zakryla si pravou přední tlapkou oči.

// Loterie 1

<< Midiam

A její inteligentní hlava opět měla pravdu! Brzy poté, co opustila tok řeky, uviděla rozlehlou planinu. Sice byla celá zasněžená, nicméně věřila, že tu poblíž určitě najde něco k snědku. No a když ne, bude se muset vrátit k řece a ulovit si nějakou tu rybu. “Zvládnu ještě vůbec lovit? Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem to zkoušela,“ zamumlala si tichounce sama pro sebe. A pamatovala si, kdy naposledy vůbec žrala? Žaludek měla tak stažený, že už ji pomalu ani neupomínal, že má hlad, jen velmi zřídka. A na jejím těle to teda bylo pořádně vidět. Byla vyhublá až běda. A srst taky nepřekypovala zdravým vzhledem a kvalitou.
Zpomalila kroky a zahleděla se do dálky před sebe. Pokud ji zrak neklamal, což bylo ale klidně možné v jejím věku, viděla nějaký černý flek ležet na zemi. Domyslela si, že ten černý flek bude asi vlk, ale sníh ho pomalu zasypával. Copak to byla mrtvola? Musela se na to jít podívat. Pomaličku se přibližovala, vždycky se kus po kousku zastavila a větřila. Nakonec se dostala až na pár metrů od vlka – to už bezpečně poznala, že se jedná o vlka – a rozhodla se ho oslovit. Vypadal totiž, že ji neslyší. On sice sníh pod ní křupal, nicméně Haruhi se uměla pohybovat opravdu potichu. “Ehm,“ odkašlala si. “Vlku? Vlku ležící na zemi, slyšíš mě? Žiješ?“ udržovala si bezpečnou vzdálenost. Neplánovala k dotyčnému jít a například do něj šťouchat tlapkou či ho očuchávat. Pud sebezáchovy jí jasně radil, že má zůstat raději tady a zpovzdálí ho oslovit. A tak teda zvědavě koukala s nastraženýma ušima a vyčkávala, co se bude dít.

<< Východní hvozd (přes Kaskády)

Místo pláně však narazila na jakýsi skalní útvar a řeku. Vypadalo to sice krásně, ale nebylo to úplně tak to, co by potřebovala. Navíc tu zase nebyl žádný vlk. Už jí to připadalo divné. Copak všichni uhynuli nebo co? krátce se zamračila. A nebo že by jí jen vynechával čich a vlky kolem sebe prostě necítila, když byli trošku dál od ní?
Přehopkala skalky a různé kamínky a zastavila se u řeky. Bylo pěkné to pozorovat a poslouchat šum vody. Uklidňující. Mohla si ulovit rybu, ale nebyla to zrovna její oblíbená sváča, a tak se jen napila a zase šla. Napila se ale jen trošku, pár doušků, voda byla totiž strašně studená – jako kopanec do žaludku. A tak vyrazila podél toku řeky. Věřila, že tak se dostane nejbezpečněji a nejrychleji na nějakou rozlehlou pláň, kde dozajista někoho brzy potká. Žaludek už ji pořádně terorizoval, navíc ho ty doušky vody ještě více podráždily.

>> Středozemní pláň

<< Východní úkryt (přes řeku Kiërb)

Pokračovala ve své cestě opravdu pomalu. Neměla energii a ani odvahu na to běžet, takže šla pouze krokem a občasným pomalejším klusem. I tak to bylo všechno vyčerpávající a musela po určitých úsecích odpočívat. Ale nestresovala se. Ťapala podél řeky. Míjela lesy a louky, občas se někde ztratila či se zamotala, ale zase se nakonec rozmotala. Jindy šla přímo za nosem. Koneckonců – neměla žádný cíl. Jen hledala nějakou společnost. Někoho, kdo by jí pomohl něco ulovit. Sayap mě určitě najde, zase se setkáme. Určitě na mě počká a nebude mu vadit, že jsem si někam odskočila, ujišťovala se sem tam pořád dokolečka ve své hlavě. Musela stále myslet na svého rudého skoro partnera a skoro dceru. Teda úplně partnera a úplně dceru? Zastavila svůj krok a svěsila hlavu dolů k zemi. Jednak proto, aby si protáhla svaly na krku, a druhak proto, že z toho přemýšlení o své rodině byla už celá zblblá. A pak se zase vydala dál. V tomhle rozlehlém lese, kterým právě teď šla, nebyla ani stopa po nějaké společnosti. A pokud jo, tak někde hodně daleko, kam její čich a sluch nedosáhne. A stejně se tu určitě ani moc lovit nedalo. Chtělo by to nějakou pláň!

>> řeka Midiam (přes Kaskády)

Pomalu otevřela oči. Zrak měla rozmlžený a cítila se úplně rozbitá. Jakoby snad uběhla maraton. Spánek byl bezesný a ne úplně tak dlouhý, jak by si představovala a hlavně jak by potřebovala. Dlouze zívla, protáhla si končetiny a svalila se s hlasitým vzdechem na bok. Začala přemýšlet nad tím, co by vlastně teď měla dělat. Možná by měla najít něco k jídlu? Dlouho nežrala. Jenže měla pocit, že sama už nedokáže vůbec nic ulovit, síly ji opustily. Někoho bych mohla najít a požádat o pomoc, napadlo ji pak a s touto myšlenkou se postavila pomalu a opatrně na nohy. Musela si dávat velký pozor a být opatrná – žádné rychlé a neuvážené pohyby.
Svým babičkovským tempem se rozešla po tomto krátkém odpočinku ven z jeskyně zpět do ledového sněhu a silného ranního větru. Ač místy svítilo sluníčko, byla opravdu velká zima. Zamířila někam do středu tohoto světa doufajíc, že tam najde někoho, kdo by jí mohl pomoci.

>> Východní hvozd (přes řeku Kiërb)

<< VVJ (přes Neprobádaný les)

Haruhi měla dojem, že míří k lesu společně, avšak když se vzpamatovala a rozhlédla se kolem sebe, byla tu sama. Nikde nikdo. Zastavila se v pohybu a fialkovýma očima ještě jednou projela krajinu kolem sebe. “Sayape?“ zavolala, a zatímco vyčkávala na odpověď, zaposlouchala se do svého hlasu, který se rozlehl po okolí. Odpovědi se však nedočkala.
Vydala se tedy na cestu sama. Říkala si, že se Sayap asi zase připojí, a nebo ji najde tak, jako to udělal tehdy v Ragaru při lavině. Opravdu byl vždycky se mnou? I s Litai? Mám takovou pěknou rodinu? Zlehka se pousmála. Mrzelo ji, že si na nic z toho nevzpomínala, dozajista měli společně všichni spoustu krásných vzpomínek. A co ty ostatní děti? Neměla bych se zkusit vrátit do té Borůvkové smečky, o které mluvil Sayap?
Cesta to byla krátká – ocitla se před úkrytem. Les nebyl nikterak hustý a cesta jí utekla jako lusknutím tlapky. A jak se na ten úkryt tak koukala, usoudila, že by bylo vhodné, aby si odpočinula. Přece jen byla na cestách už dlouho. Navíc se necítila zrovna 2x ve své kůži. Bolelo ji celé tělo. Venku byla zima, svaly měla prokřehlé a vyčerpané. Navíc ji podivně píchalo u srdce. Jakoby se jí stahovala kolem srdce něčí packa...Schoulila se do klubíčka a s několika nevinnými oblíznutími svých předních tlapek zanedlouho usnula tvrdým spánkem.

// "a tady Kjédoskůzu" :-DDD

ale Marion jsi vystihla přesně

není sice tlustá, ale je to šílený slon!