Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Castor na mou přítomnost reagoval kladně, což mě potěšilo, ale tak trochu jsem to čekala. Nemyslela jsem si, že by on byl jedním z těch protivných vlků. Kdyby se mě chtěl zbavit, určitě by to udělal nějak sofistikovaně a slušně. „No jistě, v plné síle a kráse!“ zazubila jsem se na něj a zamávala ocasem. Poté jsem se posadila na místo, ze kterého odhrnul trochu sněhu, abych se mohla usadit. To jsem také udělala. Obtočila jsme černý ocas kolem tlapek a vybrala si z nich pár smítek, které jsem v dlouhých chlupech zaregistrovala. Pak jsem zase věnovala pozornost svému kamarádovi, který mi sdělil veselou novinu. Zářivě jsem se usmála a zavrtěla ocasem. „To je skvělá zpráva, Castore! Gratuluji k povýšení,“ popřála jsem mu a pokývala hlavou. Byla jsem si jistá, že je to schopný vlk a na pozici gammy se neztratí. Podobně jako Lucy. Měla jsem v plánu se zeptat, jestli neproběhlo nějaké další povyšování, ale otázku jsem spolkla. Pochopila jsem, že Castorovi byla tato novinka sdělena velmi náhle, dost možná se nekonalo žádné celosmečkové setkání, kde by se novinky sdělili všem. Takže on taky nemusel vědět všechno a já ho svými dotazy nechtěla zahltit.
„Mám se dobře, děkuji za optání,“ začala jsem a krátce si oddechla. Má nálada byla výborná, protože jsem se doma cítila zkrátka nejlépe. „Jsem v pořádku, proč bych neměla být? Co se tu dělo?“ ptala jsem se lehce podezřívavě, ale zároveň zvědavě. Zajímalo mě, o co všechno jsem přišla. Navíc by mi tím mohl vysvětlit svou předchozí poznámku. Ve svém vlastním těle? Jistě, kde jinde bych byla? „Jen mám trochu hlad,“ přiznala jsem, „je tu něco nalovené, nebo si mám najít něco sama?“ Castor bude mít určitě přehled. Kdyby nebylo jiného zbytí, samozřejmě bych ti něco ulovila, ale až za chvilku. Nyní jsem potřebovala ještě odpočívat.

// Značkopost
// Řeka Mahtaë (sever)

Zvesela jsem si vykračovala a úsměv na tváři se mi ještě rozšířil, když jsem konečně míjela známé stromy. Už jsem se chtěla vydat hledat nějakou oběť, kterou bych mohla potěšit svou přítomností, ovšem zarazila mě jedna věc. Hranice nebyly tak dobře cítit. Bylo dost možné, že už nějakou dobu nebyly značeny. Alfy jsem sice na území cítila, ale to bych nebyla já, kdybych svou smečkovou povinnost ignorovala. Navíc ti dva určitě měli na práci důležitější věci a tohle byla maličkost, kterou jsem jim mohla nějak vypomoct. Je fajn být doma, pomyslela jsem si s pohledem zasněně upřeným do centra lesa. Místo toho, abych se rozešla k ostatním, jsem zvedla zadní nohu a označila první strom, který jsem měla poblíž. Nejdřív práce a pak legrace, řekla jsem si s úsměvem a zamávala jsem ocasem. Já pracovala ráda.
Svědomitě jsem značila každý druhý strom a dávala si pozor na to, abych mezi nimi nenechala moc velkou mezeru neoznačenou. Sice by to asi ve finálním výsledku nemělo velký vliv, protože se pach smečky znovu obnoví a bude mnohem intenzivnější než před několika dny. Ti vlci u řeky nevypadali nijak podezřele, takže jsme si mohla být skoro jistá, že se nepřišinou k hranicím a nebudou dělat problémy. Skupinku jsem si sice prohlédla velmi zběžně a docela z dálky, ale i tak jsem si myslela, že nejsou nebezpeční.
Časem jsem označila jižní hranici a pokračovala dál na východ. Vzpomněla jsem si, jak nám sem jednou vtrhli šakalové. Byla to protivná a zbytečně moc sebevědomá zvířata. Samozřejmě že dostali po kebulích a evidentně se jim to vžilo do paměti, protože od té doby jsem je tu neviděla. Ještě aby, dostali by za uši, krátce jsem se zamračila a podívala se směrem na jih, kde ležela pahorkatina, která patřila právě šakalům.
Zbývala mi už jen západní část kolem řeky Midiam, která mi zabrala už opravdu jen chviličku. Ze severu bylo naše území chráněno skalisky, takže jsem měla o práci méně. Když jsem byla se vším hotová, zastavila jsem se, abych si na chvilku vydechla. Odolávala jsem pokušení, abych se šla podívat právě k řece, jestli tam nenajdu nějaké rybičky. Nejprve jsem potřebovala zjistit, jestli se náhodou nenachází nějaká kořist přímo v lese. Pro rybu si můžu skočit přeci kdykoliv, pomyslela jsem si. Můj mlsný jazýček by ale stejně dal přednost masu nějaké vysoké.
Zamířila jsem směrem do středu lesa a přitom zavětřila. Všimla jsem si, že máme na území směsku pachů, které nejsou tak úplně asgaarské. Možná to byla nějaká návštěva, kdo ví. Vzhledem k tomu, že jsem u cizinců cítila našince, předpokládala jsem, že je o ně postaráno a nikdo tu není bez dozoru. Bloumala jsem lesem a po chvilce zahlédla známou tvář. Nadšeně jsem zamávala ocasem a vydala se dělat společnost jednomu ze členů smečky. „Ahoj Castore, ráda tě vidím“ pozdravila jsem a věnovala mu přátelský úsměv. Viděli jsme naposledy snad na začátku zimy. Chviličku jsem čekala, jestli mi nedá najevo, že na mě nemá náladu a mám co nejrychleji zmizet. „Jak se máš? Je něco nového?“ ptala jsem se zvědavě a přitom občas švihla ocasem ze strany na stranu.

// VVJ

Domů jsem se blížila docela rychle. Cesta mi uběhla lépe, než jsem čekala, i přes všechny povětrnostní podmínky, které tu panovaly. U břehu jezera naštěstí nebylo tolik navátého sněhu jako na planinách. A jak jsem se blížila k řece, která protékala mezi dvěma lesy, situace se ještě zlepšila. Už jsem se tolik nepropadala a šlo se mi tak nějak snadněji. Možná i proto, že domo byl opravdu coby kamenem dohodil.
Několik pachů jsem odsud cítila, ale nebyla jsem tak úplně v náladě, že bych se chtěla paktovat s nějakými cizáky. Kdykoliv jsem ráda poznala nějaké nové vlky, nyní jsem ovšem měla trochu naspěch. Potřebovala jsem se přeci připomenout, že jsem na Asgaar ještě nezanevřela a pořád jsem jeho součástí. Pak bych si možná mohla něco ulovit, napadlo mě. Věděla jsem, že v zimě je lovení náročnější, ale pro nějakou rybičku bych se mohla stavit k vedlejší Midiam, ne? Nebyla až tak tuhá zima, aby zcela zamrzly řeky.
Skupince vlků jsem se úspěšně vyhnula a pokračovala jsem dál směrem domů. Ocas se mi začal pohybovat z jedné strany na stranu, jak ve mně vzrůstalo nadšení, že jsem se vracela do místa, kde jsem se cítila vlastně nejlíp.

// Asgaar

// Aina

Kráčela jsem podél toku směrem na jih a přitom se rozhlížela kolem. Nikdo tu široko daleko nebyl, což bylo trochu zvláštní, jelikož jsem měla za to, že na severu se koncentruje velký počet vlků. Jenže tomu tak nebylo. Olízla jsem si čumák a podívala se na oblohu, na které zářilo sluníčko. Kdo ví, jak dlouho tam zůstane, za jak dlouho zase bude zahaleno nějakými mračny, a tak jsem se rozhodla, že si ještě nějakou dobu budu užívat slunečních paprsků.
Našla jsem nějaké vhodné místo u jezera a tam se posadila. Hladina byl zamrzlá, což samozřejmě nebylo žádným překvapením. Kdybych byla mladší, možná bych měla takové nutkání se jít sklouznout. Na to jsem už ale byla trochu stará, ne? Jeden by řekl, že už mám tak akorát věk na početí potomků. Jenže mě to vlastně ani tolik nelákalo. Na druhou stranu, pokud bych někdy nějaká vlčata měla mít, rozhodně udělám cokoliv, co bude potřeba, abych byla lepší matkou než Nerssie. Ona nebyla úplně tragická, ale nejlepší a nejpečlivější matkou taky nebyla. Třeba už z dva tři roky bude pozdě a já už tohle nebudu muset řešit, pomyslela jsem si. Však plodnost vlčice určitě byla nějak omezená. A čím jiným než věkem? Nad čím jsem to ale přemýšlela? Nad hloupostmi, jak jinak. Domov už byl pomalu na dohled.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Neprobádaný les

Tlapky mě vedly dál na západ, kde jsem les opustila. Na rozhlehlé planině bylo mnohem více sněhu, takže mé tempo nebylo nijak rychlé. Věděla jsem, jaké jsou mé fyzické schopnosti, měla jsem hrance, za které jsem už nešla. Nechtěla jsem se někde po cestě skácet na zem neschopna se zvednout. To bych domů dorazila za ještě delší dobu, a to už by se alfám nemuselo líbit. Už tak jsem neplnila smečkové povinnosti, které jsem měla. Ale však on se o to někdo postará, připomněla jsem si, že značení území zdaleka neleží jen na mých bedrech.
Lehce těžkopádným krokem jsem se dostala až k řece, která ze severu přitékala do Velkého vlčího jezera. U ní jsem se na chviličku zastavila, abych popadla dech. Ono to tak nevypadalo, ale chození v hlubokém sněhu bylo opravdu namáhavé. Nebo to bylo jen mou špatnou kondičkou? Ano, i to bylo velmi pravděpodobné. Sklonila jsem hlavu ke stále proudící řece a několika plnými doušky se napila. Čekala jsem, že mnou projede mráz, jak bude tekutina ledová, ale ono to vlastně nebylo tak hrozné. O to líp pro mě - mohla jsem pít rychleji a tím dřív uhasit svou žízeň. Tlapky jsem si ale do vody nenamáčela, protože cesta domů je ještě docela daleká a nechtěla jsem, aby mi mokré nohy ve sněhu mrzly ještě víc než suché polštářky. Po lehkém osvěžení jsem se vydala směrem k jezeru.

// VVJ

// Východní úkryt

Anebo ji k něčemu navedl Entey, napadlo mě a nad tou myšlenkou jsem se nelibě zašklebila. S prvorozeným synem asgaarských alf jsem se neznala tak dobře. Všehovšudy jsme si nějak déle povídali jen jednou, a to zrovna v tu dobu, kdy si kdovíproč vymyslel, že se mu do tlapky zasekl trn a on chudáček nemohl chodit. Já mu tohle divadýlko samozřejmě nesežrala, nebyla jsme přece žádná naivka! On se možná urazil, protože jsem se nechovala podle jeho plánu… Kdo ví. Nicméně jsem odhadovala, že byl schopný udělat spoustu kravin jen proto, aby si Lucy všímala jen jeho. Ale ona se sebou přeci nenechá tak snadno manipulovat, připomněla jsem si lehce temperamentní povahu své přítelkyně. Jak ji ale láska změnila, to jsem ještě neměla šanci posoudit. Třeba nijak! To by byla vůbec nejlepší možnost.
Od úkrytu jsem pomalým tempem klesala lehce dolů do nevyvýšeného lesa. Zde jsem se potkala s tou příšernou Apaté. Od té doby jsem ji však nepotkala, a tak jsem doufala, že to na Galliree zabalila. Udělala by tak dobře pro své fyzické zdraví a psychické zdrví jiných vlků zde žijících. Pouhá konverzace s ní mi totiž zabila hned několik mozkových buněk a dobrovolně už bych se ničemu takovému nepodrobila. Leda tak za trest, ušklíbla jsem se. Hustý les jsem prošla docela rychle. Tady se stejně nebylo čím kochat, tak jsem se soustředila jen na cestu a svůj cíl.

// Aina

Ranní slunce natáhlo své paprsky až k úkrytu, na jehož kraji jsem ležela a pospávala. Příjemně se opřelo do mého černého kožichu a já mohla pocítit jeho pomalu se zvyšující se sílu. Jaro se přeci jen blížilo, ne? Zhluboka jsem se nadechla a protáhla si přední tlapky, ještě stále vleže a na boku. Dvoubarevnýma očima jsem se podívala ven. Sníh tu stále byl, dokonce ho ještě trochu přibylo. Olízla jsem si tlamu a líně zvedla hlavu z chladné země. Už je asi čas se vydat zpátky domů, ne? pomyslela jsem si. Na jednu stranu jsem pochybovala, že by si o mě někdo dělal starosti, na druhou stranu… co kdyby Elisa vyvrhla další hromádku vlčat a já bych o to přišla? Podobně jako se mi to stalo u Nemesise a Shireen.
Konečně jsem si lehla na břicho a z této pozice se už postavila na všechny čtyři. Šlo to docela snadno, ačkoliv jsem byla nemálo rozleželá a chvilku asi bude trvat, než si mé svaly zvyknou na pohyb. Hlavně proto jsem cestu domů potřebovala co nejvíc zkrátit. V hlavě jsem si naplánovala (snad) co možná nejkratší trasu a pak se pomalým krokem vydala směrem domů. Už se mi vlastně docela stýskalo. Už jsem dlouho nemluvila s Lucy, povzdechla jsem si. Jako bychom se v lese nějak míjely, přitom Asgaar nebyl tak velký! Nebo se mi snad vyhýbala? Svraštila jsem obočí a zakázala si na něco takového myslet. Lucy byla má nejlepší přítelkyně, vlastně tak trochu ztracená sestra. Mezi námi se nikdy nestalo nic špatného.

// Neprobádaný les

// Velké vlčí jezero (přes Neprobádaný les)

Vkročila jsem do lesa, který jsem měla spojený s poznáním Apaté. Upřímně mě vůbec netrápilo, že jsem toho magora už nikdy potom neviděla. A vůbec, pro všechny by bylo jedině dobře, kdyby z Gallirei zmizela. Olízla jsem si chladný čenich a z tlamy mi unikl obláček páry. Byla opravdu zima, takže jsem trochu přidala, abych se k úkrytu dostala co nejdřív. Les mě před sněhem naštěstí trochu chránil, takže jsem neměla tolik bílý hřbet, jako když jsem cestovala na otevřeném prostranství. Svah začal víc stoupat a mě začaly bolet zadní nohy. Začala jsem trochu pajdat, ale netrápilo mě to, protože jsem věděla, že si brzy odpočinu.
Vběhla jsem do úkrytu a dlouze vydechla. Měla jsem zrychlený dech a od nozder se mi vznášely obláčky páry. Usadila jsem se za jeden větší kámen, aby na mě tolik nefoukalo. Viděla jsem, že jsem tu nebyla sama. Dvě vlčice seděly při sobě, přičemž jedna z nich měla podobný pach jako Šedivka. Divné, divné, proběhlo mi hlavou a já si odfrkla. Polehával tu ještě vlk, ale ten byl dál. Nechtěla jsem nikoho rušit, takže jsem si tiše lehla na místě, kde jsem seděla. Před větrem a sněhem jsem byla chráněná, a to mi aktuálně stačilo. Zadní nohy jsem měla blízko k tělu, abych si je držela v teple a na huňatý ocas jsem si položila hlavu. Byla to velmi příjemná pozice, navíc jsem vypadala jako malá černá kulička.

// Řeka Mahtaë (sever)

Mířila jsem na sever podél koryta řeky. Abych pravdu řekla, byla jsem chvílemi trochu dezorientovaná, takže jsem se držela u břehu. Věděla jsem, že řeka vytékala z jezera, a to jsem rozhodně nemohla minout. Viditelnost byla totiž jinak docela špatná, jak hustě sněžilo. Byl mráz, který mi postupoval až do morku kostí a já se každou chvíli musela oklepávat, aby mi chladný sníh neseděl na hřbetu moc dlouho. Nechtěla jsem si z tohoto výletu odnést nějaké nachlazení nebo tak.
Když jsem šla kolem jezera, neubránila jsem se a na chvilku zastavila. Chtěla jsem se přesvědčit, že se na hladině vytvořil led. Takhle přes zimu jsme se mohli k rybám dostat jen u vodních toků. Jezera totiž velmi rychle zamrzala. Písek a břehu byl tuhý. Vůbec nebyl tak měkoučký a nepropadal se pod mou váhou jako v létě. Zimu jsem neměla ráda i z toho důvodu. Půda byla zmrzlá a špatně se mi po ní chodilo. Mé zadní nohy to odnášelo o to víc. Musela jsem si dělat častěji přestávky, ale to nyní nevadilo, neboť jsem cestovala sama.
Jednu přední tlapku jsem položila na zmrzlou plochu a velmi pomalu na ni přenesla váhu. Poslouchala jsem, jestli se neozve typické praskání, které by značilo, že led ještě není tak pevný, aby mě unesl. Všude ale bylo hrobové ticho. Mávla jsem ocasem z jedné strany na druhou a vedle jedné packy pomaličku položila druhou. Led nepraskal. To jsem se ale nemohla divit. Pod zamrzlou vrstvou a dnem bylo tak patnáct centimetrů. Kdo ví, jestli bylo jezero zamrzlé i ve středu. To už jsem ale prozkoumávat nehodlala. Musela jsem se vydat dál na cestu. U vodní hladiny totiž byla ještě větší zima. Už jsem se nemohla dočkat, až se budu nacházet v úkrytu.

// Východní úkryt (přes Neprobádaný les)

Vyčkávala jsem, jak se k tomu mladý vlk vyjádří. Opravdu se mi nezdálo, že by se vlčici byť jen pokusil ublížit. Vypadal podobně vyděšeně jako Šedivka, takže mi tady něco nehrálo. Znovu jsem sklonila hlavu mezi přední nohy. Slyšel jsem totiž její chvějící se hlas. Těžko říct, jestli to bylo tou zimou, nebo skutečným strachem. Nebezpečný? pomyslela jsem si a na vlka s modrýma očima se opět tázavě podívala. Jenže odpověď jsem nedostala. Místo toho se vlčice pode mnou prostě zvedla a dala se na útěk beze mě. Naštěstí pro ni mířila přesně k úkrytu, ke kterému jsem ji chtěla dovést. Asi měla dobrý smysl pro orientaci. Zírala jsem za ní a přemýšlela, co ji to najednou tak popadlo.
„Omlouvám se za ni, je trochu střelená,“ povzdechla jsem si a opět se zadívala na Aithéra. Vážně se mi nezdálo, že by byl nějakým agresorem. Šedivka byla si jen nějak přecitlivělá. Podívala jsem se na oblohu, ze které se snášely sněhové vločky. Bylo jich dost a nevypadalo to, že by sněžení měl v následující ch hodinách ustat. Následoval můj další povzdech. Do lesa se mi ale tak úplně vracet nechtělo. Byla sice zima, to ano, ale úkryty přeci nebyly jen v Asgaaru. Když už jsem byla mimo smečku, chtěla jsem ten čas využít naplno. „Půjdu si najít nějaký úkryt a ty bys měl udělat to samé, Aithére,“ přerušila jsem to ticho mezi námi a promluvila k němu. Mile jsem se na něj usmála a zavrtěla špičkou ocasu. „Zima dokáže být nevypočitatelná. Opatruj se,“ dodala jsem a kývla mu na rozloučení. Pak jsem se vydala směrem na sever, k sopce, u které se nacházela prostorný úkryt.

// Velké vlčí jezero
// Omlouvám se, mizím za trochu aktivnější hrou

// Hlásím Gee ^^

Tak, to by bylo, pomyslela jsem si a mlčky sledovala vločky, jak se pomalu a tak nějak hezky snášely dolů k zemi. Tam se tvořila už docela mohutná vrstva sněhu, ve které jsem se bořila. Tlapy jsem do ní měla ponořené tak do poloviny a když jsem se chtěla rozejít, musela jsem nohy zvedat směšně vysoko. Tvář se mi lehce zkřivila, protože jsem zimě stále nepřišla na chuť - bylo věčně chladno a jediná příjemná teplota se držela někde v úkrytu, kde na mě sníh nedosáhl. To byl ale ten problém, já nechtěla celou zimu strávit někde v jeskyni. Taková nuda by to byla!
Trhla jsem hlavou, protože jsem někde stranou od sebe zaslechla nějaký zvuk. Tiše jsem stála na místě, svaly se mi napjaly a byla jsem celá v pozoru, protože co kdyby šlo o někoho, kdo by mi chtěl ublížit? Třeba jsem byla jen paranoidní, ale rozhodně bylo lepší, když jsem počítala s jakoukoli možností. Takto mě totiž nemohlo skoro nic překvapit. Těkla jsem pohledem směrem ke křoví, které se podezřele hýbalo. Tohle by se mělo prošetřit, řekla jsem si a pomalým krokem se vydala právě do míst, ze kterých se podivný zvuk linul.
„Ty tam, hej!“ křikla jsem, když jsem zahlédla nahnědlá ouška. Ten zvířecí pach ale nebyl vlčí. Třesoucí se křoví se uklidnilo, protože si dotyčný všimnul, že tu už rozhodně není sám. Trhla jsem sebou, když se vyřítil docela statný lišák a s protivným štěkáním mi vynadal. Trochu jsem se lekla, ale tato emoce téměř hned opadla a místo toho jsem se naježila. Tmavé oči zíraly do těch mých, a navíc se nehezky šklebil. „Tak tobě se tu zalíbilo, jo?“ ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk. Tuším, že mi teď zase vynadá, pomyslela jsem si a na chudáčka lišáčka zavrčela. Trochu sebou cuknul, povyskočil a s další salvou nadávek utíkal někam za horizont. Tohle bylo rozhodně to nejkratší a nejzvláštnější setkání s příbuzným druhem, které jsem kdy zažila.

Vetřela jsem se do situace, které jsem vůbec nerozuměla. Bílý vlk se zdál z toho všeho zmatený stejně jako já, zatímco Šedivka se od cizince plazila pryč, jako kdyby se jí snažil prokousnout hrdlo. Ani jsem se nenadála a byla stočená pode mnou a zdálo se mi, že se chvěje jako osika. Měla nefalšovaný strach. Nebo je jen dobrá herečka, pomyslela jsem si vzápětí. Trochu jsem sklonila hlavu mezi přední nohy, abych se na ni podívala a prohlédla si ji. Sice jsem ji viděla vzhůru nohama, ale zdálo se mi, že jí přibylo zranění na břiše. To tam jistojistě neměla, když jsem ji potkala. Dýchla jsem teplý vzduch jejím směrem, snad abych ji ubezpečila, že se přeci nic neděje. Pod svým břichem jsem ji nechala ležet.
Mladý vlček konečně promluvil. Hlásek měl takový všelijaký, přeskakoval mu z jedné tóniny do druhé. To se asi mladým samcům dělo běžně, ne? V určitém stádiu přestanou znít jako vlčata a hlas jim zhrubne. Ukázalo se ale, že asi jen nastydl. „Našla jsem ji zraněnou,“ řekla jsem, abych ve vlkově očích nebyla hlavní podezřelou. Navíc kdybych ji ublížila, teď by se pode mnou nechoulila, ne? „Nevím, kdo jí to udělal,“ dodala jsem ještě v rychlosti a rychlým pohledem Šedivku zkontrolovala. Zdála se mi úplně v transu, takže jsem si nemyslela, že by se s ní dalo rozumně komunikovat. „Já jsem Gee, těší mě Aithére,“ také jsem se mu na oplátku představila a pousmála se na něj. Šedivku jsem nepředstavila, protože jsem její jméno ještě stále neznala. Nicméně tahle přezdívka mi zatím byla dostačující a hlavně výstižná. „To se není čemu divit, je chladno a u řeky zvlášť,“ mrkla jsem na něj, „možná by sis měl najít nějaký úkryt.“ Ten jsme vlastně chtěly najít se Šedivkou, než se tohle událo.
Střihla jsem ušima a zase prostrčila hlavu mezi přední nohy, abych zjistila, jak se klubíčko neštěstí má. „Dobrý?“ šeptla jsem k ní. Zrovna teď nebyla úplně nevhodnější chvíle, abych do ní ryla. A dokud jsem tu byla já, tak jí ten vlk prostě ublížit nemůže. Protože ji budu bránit? pomyslela jsem si lehce pochybovačně. Vlastně ano… Už jen proto, že jsem jí slíbila, že ji dovedu do úkrytu. Tady jsem ji nechat nemohla. Nachladla by jako ten vlk, v tom lepším případě. V tom horším by tu prostě zmrzla.

Aranel: Hodná vlčice, která nemá v životě štěstí, které si zaslouží.
Darkie: Sarumenská princeznička s růžičkou na hrudi, vlčice křehčí než porcelán.
Dipsi: Překrásné pozlátko na povrchu, ale uvnitř sebecentrická, nafrněná sassy queen.
Etney: Samozvaný první princ asgaarský, ale houby, prachbídný simulant je to.
Gavriil: Huňatý vlk ze severu, který si svého mládí moc neužil.
Makadi: Je to vlk, i když není, co to je? Makadi.
Skylieth: Bývalá alfa, není divu, že je single - nahání hrůzu.

Těsně předtím, než jsem se dostala k oblasti, ve které se nacházely prohlubně do jeskynního komplexu, jsem se otočila. Musela jsem přeci zkontrolovat pajdu pajdavou. Šedivko? oslovila jsem ji v duchu a zamračila se, když jsem ji neviděla. Chviličku jsem postála na místě, jestli mě nedojde. To se ale nestalo. Přitom jsem nešla tak rychle, pomyslela jsem si a v sedě se podrbala za uchem, které nepříjemně svědilo. Stejně jako zbytek mého těla. Pak jsem se postavila a svižným klusem se vydala po svém pachu zpátky.
Našla jsem ji nedaleko bílého vlka s hnědými odznaky. Švihla jsem ocasem. „Co se stalo?“ zeptala jsem se a sledovala ty dva, jak na sebe vyděšeně kulili oči. Šedivka vypadala, že se bolestí zblázní. Ublížil jí? ptala jsem se v duchu. Tuhle možnost jsem zavrhla vzhledem k tomu, jak byly zorničky v jeho modrých očí stažené. Evidentně byli ze sebe navzájem překvapení, jako kdyby do něj vlčice narazila a svezla se k zemi. Postávala jsem nedaleko a zase se sem tam podrbala. Čekala jsem, co se z té situace vyvrbí. Pochybovala jsem, že jsme mohly pokračovat v původním plánu. Šedivčina tvář byla zkřivená bolestí a jak jsem zjistila, o ou pomoc nestála. Takže si bude muset poradit sama.