Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

Ťapkala jsem jižně od pekelné propadliny směrem domů. Musela jsem ale ještě překonat snad nejvyšší vrchol severní Gallirei. Tak mi to aspoň přišlo. Šplhání na Vyhlídku bylo vždycky náročné a v tomto počasí obzvlášť. Na nějakou dobu jsem se vyskytla na volném prostranství, takže z mého kožichu úplně lila voda. Déšť totiž ještě stále neustal. Několikrát jsem si lasičku v tlamě přehodila na trochu jiné místo, aby se mi lépe držela a taky abych se cestou nějak zabavila.
Konečně se povrch začal svažovat a já se pomalu div nekutálela dolů z kopce. Náladu jsem měla výbornou, teď už jen najít Castora. Déšť mi v hledání pachů moc nepomáhal, všechno totiž velmi rychle smyl. I tak se mi ale podařilo zachytit jeho stopu, po které jsem se vydala. Zastavila jsem kousek od něj a také položila svou kořist na zem před sebe. „Tak jsme to zvládli,“ usmála jsem se na něj. Dokázali jsme se najít i ulovit něco k snědku. Hlad jsem měla už opravdu velký.
Plánovala jsem, že se do lasičky konečně pustím, ale zaslechla jsem táhlé vytí. Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Castora. „Asi se něco děje,“ poznamenala jsem a brala to jako nepřímou pobídku k tomu, abychom šli zjistit, co má naše milovaná alfa na srdci.

// Východní hvozd

Pokračovala jsem dál na západ. Věděla jsem, že tudy šel i Castor, jelikož jsem slyšela jeho druhé vytí. Chtěl mě asi trochu pobídnout, abych se tak necourala. Já se snažím, kamaráde, vážně, pomyslela jsem si s drobným povzdychem. Musela jsem si ale dávat pozor na to, aby se mi náhodou v povoleném sněhu nesmýkly packy a já neskončila čumákem napřed v hromadě bílé studené hmoty. Už aby byl ten sníh pryč, ušklíbla jsem si a v jednu chvíli naštvaně kopla do malého kamínku, který se díky tajícímu sněhu objevil.
V dálce jsem zahlédla propadlinu a bylo mi jasné, že dál už nepůjdu. Už jen představa, že bych se k ní přiblížila až moc, mi dělala po těle nevolno. Děsilo mě, co je na jejím dně, jestli vůbec nějaké existovalo. V Galliree jeden nikdy nevěděl, co na něj odněkud vyskočí. Nedivila bych se, kdyby tam sídlila nějaká krvežíznivá obluda. Měli jsme tu přece polobohy a nějaké takové příšery se určitě taky najdou, jen se o nich tak nemluvilo. Vnitřně jsem se zachvěla a raději pokračovala domů, možná lehce svižnějším tempem, aby mě přeci jen nějaká příšerka nestáhla do propadliny. Castor už bude určitě na místě.

// Asgaar

Pokračovala jsem dál k noře lasiček, kde jsme se s Castorem rozdělili. Ještě jsem tam zdaleka nebyla, když jsem zaslechla vytí. Okamžitě jsem zastříhala ušima a pokývla hlavou. Sraz tedy doma? pomyslela jsem si. Podle zvuku byl totiž vážně daleko ode mě a já nechtěla nasadit sprinterské tempo, jen abych ho dohonila. Vždyť jsme měli stejný cíl a v nedalekém Asgaaru se určitě potkáme. I tak jsem běžela trochu rychleji, abych se necourala a on na mě nemusel čekat půl dne. Svěšené tělo lasičky jsem pevně držela mezi zuby a nemohla se dočkat, až si naplním žaludek.
Měla jsem lehce promočený kožíšek, dešťová voda se naštěstí přes hustý les nedostávala úplně skrz. Být nyní na nějaké pláni, určitě bych vypadala, jak kdybych se zrovna koupala. Cestou jsem se několikrát zastavila a celá se otřásla. Neměla jsem ráda, když byl můj kožich nasáknutý vodou. Těšilo mě ale, že se již začíná ukazovat jaro. Sníh začal tát, teploty vyskočily na příjemnější hodnoty a já se už těšila, až si na jarním sluníčku budu moct vyhřívat kožíšek. Paprsky totiž neměly takovou sílu jako v létě a já se ještě nepřehřívala. Během letních slunečních dní to byla úplně jiná pohádka. Ty jsem nejradši trávila někde ve stínu.

// Středozemní propadlina

Čekání bylo snad nekonečné. Podvědomě jsem dýchala pomalu a zhluboka, abych tam stála co možná nejtišeji. Svaly jsem ale měla pořád napjaté a připravené kdykoliv vyrazit. Na Castora jsem se sem tam zadívala, abych se ujistila, že se ze své předchozí pozice nehnul. Stál trpělivě stejně jako já, nepohnuli jsme se ani o píď.
První lasička konečně vystrčila hlavu z nory a vylezla ven. Přikrčila jsem se a pohledem ji přímo hypnotizovala. Vyčkávala jsem, jakým směrem se vydá. Už jsem viděla druhou hlavičku, která se strkala ven, když se má oběť vydala mým směrem. Rychle jsem koukla na Castora, ale už jsem nestihla zaregistrovat, jestli se druhá lasička vydala také ven, nebo raději zalezla zpátky. To už jsem totiž musela velmi rychle zareagovat, abych si svoji kořist nenechala proklouznout. Lasice jsem nelovila často a překvapilo mě, jak dlouhé měly tělo. Oproti zajícům to byly takové špagety. Na první pokus jsem chytla jen její ocas a v tlamě mi místo celého jejího těla zbyly tak akorát chlupy.
Okamžitě jsem je vyplivla ven a rozeběhla se za ní. Byla obratnější, než jsem předpokládala. V lese se zkrátka uměla pohybovat a byla menší, zkrátka ohebnější než já. Vzala jsem si k srdci to, co jsme řešili s Castorem. Nemusím se stydět za to, že si při lovu trochu pomůžu magií, připomněla jsem si. Vyhýbala jsem se různým keřům, jak nejlépe jsem mohla, dokud lasice nenarazila na kmen spadlého stromu, který nedokázala přeskočit a na zatočení už ji nezbývalo moc času. Konečně udělala chybu, na kterou jsem čekala. Chňapla jsem po ní a jakmile jsem se dotkla jejího těla, omámila jsem ji elektřinou pro případ, že by mi zdrhla i po druhé. Nyní mi v tlamě leželo bezvládné tělíčko, které jsem mohla skousnout a usmrtit, aniž bych se bála, že se mi nějak vysmekne. Spokojeně jsem se pousmála a s vítězoslavným výrazem se vydala zpátky, abych se ujistila, že i Castor byl úspěšný.

Castor měl ve finále dost dobré poznámky. Byla jsem ráda, že mi ukázal svůj pohled na věc, protože já přes ten svůj pesimistický obláček moc daleko nedohlédla. Možná to bylo tím, že mi má vlastní magie ublížila a já se jí podvědomě bála. Nahlas bych si to ale nikdy nepřiznala. „Ale kdybych zelektrizovala jezero, nezabila bych tím všechny ryby v něm? I kdybych chtěla jen jednu?“ nadhodila jsem zamyšleně. Takhle by to přeci fungovalo i v řece, ne? A vyhubit všechno naše rybí společenstvo, to by bylo sakra nezodpovědné. „To by určitě zvládla. Kolikrát mám pocit, že by takový kopanec dokázal probrat i mrtvolu,“ nadhodila jsem s pobaveným úsměvem. Pravda byla taková, že se mi ještě nikdy nepoštěstilo, abych mohla elektřinu použít k takovému účelu.
Ukázalo se, že se na nás snad usmálo štěstí. Castora jsem následovala velmi tichounce. Dávala jsem si pozor, abych nešlápla na žádnou větvičku. Tak by byl náš lov zcela zmařený. Tady se nacházelo otisknutých tlapek mnohem víc a pach malých šelmiček byl výraznější. To je dobrý začátek, pomyslela jsem si a zaregistrovala Castorův pohled. Opatrně jsem pokývla hlavou – pochopila jsem, že by bylo dobré toto místo obklíčit a tak jsem vyrazila. Dávala jsem si pozor, abych celou dobu šla po větru a naše potencionální kořisti se o mém pachu nedozvěděly. Opatrně jsem prošla kolem keříčků, až jsem se dostala do ideální pozice. Viděla jsem na noru a zároveň na Castora. Trochu jsem se přikrčila, připravila se k výskoku a vyčkávala, až se naše kořisti vydá ven na průzkum. Vůbec nejlepší by bylo, aby vyšlo hned několik lasiček najednou.

V Klímovom lese sa vlci prebúdzali do slnečného, ale chladného rána. Snehu bolo tohtoročnú zimu menej ako obvykle, čo sa akurát hodilo, pretože moje krátke labky ešte neboli prispôsobené k tomu, aby som sa brodila hlbokými závějemi. Pred viac ako mesiacom som prvýkrát v živote videla snehové vločky a vel‘mi rýchlo som prišla na to, že chladí. Každé ráno, keď som z vyhriatej kožušiny slezla na čerstvo napadanú pokrývku snehu, musela som sa zachvieť chladom. Stále som si na to nedokázala zvyknúť. Dozvedela som sa od mamičky, že zima prichádza pravidelne rok čo rok, takže mi neostane nič iné ako zaťať zuby a vydržať to. U matčiného bruška bolo ale predsa najlepšie.
Tam som sa tiež prebudila, ako každé iné ráno. Rutinne som si pretiahla predné labky a hlasno zívla. Nerssie už bola hore a ticho ma sledovala. Ja sa prebudila ako prvá, moji súrodenci ešte spali. Zlaté oči som zakotvila na čiernobielom ksichtíku Rockyho. Bol roztomilý, keď spinkal, ale mne chýbal parťák na hranie! Áno, už od skorých ranných hodín som mala plno energie. A tiež prázdny žalúdok, ale hlad som zatiaľ hodila za hlavu. Ten ešte chvíľku počká, pomyslela som si. So škodoradostným úsmevom som sa Rockymu zahryzla do uška a jemne stisla. Moje vlčecí zúbky ale boli ostré ako malé ihličky, takže to určite bolelo, aj keď som do stisku nedala takú silu. Vlček sa okamžite prebral a ohnal sa po mne. „Gee, prestaň!" zavrčal, ale v skutočnosti to k pravému vrčaniu malo sakra ďaleko. Znelo to skôr ako kňučanie, ale vl‘čatá v našom veku nič iné nevedela. Zasmiala som sa a labku Rockymu položila rovno medzi oči a hlavu mu tak držala dole pri zemi. On sa mi snažil vyšmyknúť, ale nedarilo sa mu to. Po niekol‘kých sekundách márneho boja sa ale pretočil na chrbát a do labky ma uhryzol podobne ako ja jeho do ucha. Tlak to nebol silný, nechceli sme si ublížiť, len sme si hrali. Navyše Rocky bol po ránu vždy nesmierne protivný. Namiesto toho, aby som zakňučala rovnako ako on pred chvíl‘kou, som sa veselo zasmiala a postavila sa na nohy. Trochu som to musela vybalancovať, aby som neskončila zase na zemi, ale podarilo sa mi to. Bola som ešte stále trochu nemotorná. Rocky využil situáciu, prevalil sa späť na brucho a striasol zo seba smietky. V našej jaskyni bolo vďaka nám dvoch už od rána pekne živo, hlasno sme sa smiali, keď sme sa navzájom provokovali.
…

Netrpělivě jsem posedávala v bezpečné vzdálenosti od zříceniny a dvoubarevnýma očima jsem přeskakovala z jednoho kamenu na druhý, pak na křoví a následně můj zrak spočinul na samotném vstupu do temného objektu, který mi naháněl hrůzu. Neměla už by tu dávno být? pomyslela jsem si a rázně zamávala ocasem, jako bych chtěla fyzicky rozehnat ty chmurné myšlenky, které mi pomalu ale jistě sžíraly mysl. Nemohla jsem tu být nijak dlouho, možná pár minut, ty se ovšem zdály nekonečné a má trpělivost měla také své limity. Nikdy bych si nemyslela, že zrovna já tu budu sedět jako na trní a s obavami v očích vyhlížet svou nejlepší kamarádku. Nebyla jsem jedna z těch vlčic, které se bály každého stínu, ale Smrt byla velký kalibr i na mě. Neváhala jsem ani sekundu a vždycky splnila každý její příkaz, jen co jej vyslovila, protože pro mě byla nepředvídatelná. Nevěděla jsem, kolik magií ovládala a co všechno by mi byla schopna udělat. Nebylo by to nic příjemného, ba naopak bych bolest cítila ještě hodně dlouho. Neuměla nic jiného než ubližovat vlkům, proto to byla Smrt, že ano.
Neměla by ses tam tak dlouho zdržovat, mluvila jsem k Lucy v hlavě, ačkoliv jsem věděla, že mé myšlenky nemůže slyšet, neodpustila jsem si to. Naše přátelství bylo silné, možná by mezi námi mohla fungovat telepatie a mohla by ve svém nitru vycítit, že se o ni bojím a měla by se vrátit. Nedivila bych se, kdyby se pode mnou vytvořil ďolíček, tak dlouho už jsem seděla na jednom místě a bylo mi to výsostně nepříjemné, protože jsem byla aktivní a dlouhé prostoje mě nebavily. Nechat ji tu a odejít, to jsem přeci udělat nemohla. Neslíbily jsme si jen tak, že tu na sebe počkáme, i kdyby to mělo trvat věčnost.
Najednou se jedno z křovíček podivně zahýbalo a co to mé oči neviděly – Lucy! „No konečně, bála jsem se o tebe!“ vykřikla jsem okamžitě, ocasem začala mlít jako malé vlče, když vidí svého rodiče, a rozcupitala jsem se k hnědobílé vlčici. Na nějaké dlouhé a srdceryvné vítání neměla má drahá náladu, ale chápala jsem, protože jsem byla neméně otřesená, ale důležité bylo, že jsme se opět setkaly. „Něco dobrého si ulovíme a pak se vydáme domů, co ty na to?“ nadhodila jsem s úsměvem a krátce jí položila hlavu na hřbet, abych ji i sebe uklidnila. Nemalou chvilku jsme tam tak stály, chlácholily jedna druhou a pak se pomalým, ještě trochu otřeseným krokem vypravily na lov.

60 drahých kamenů -> 6 lístků
40 oblázků -> 5 lístků
50 květin -> 5 lístků
120 mušlí -> 12 lístků
Kronika Gallirei -> 1 lístek

Celkem 29 lístků

Castorovu reakci jsme chápala, reagovala bych stejně, kdyby si takhle Etney dovoloval na mě. Já ale byla oproti němu pouze kappa, takže jsem si nemohla až tak vyskakovat. I přes jeho povrchní a egoistický přístup jsem ctila určité hierarchické postavení. Potřeboval by srazit hřebínek, pomyslel jsem si a zapřemýšlela, jak by se to dalo provést. Zkrátka ho nějak poučit, že se má chovat trochu s pokorou.
Naše cesty se s Etneyem rozdělily. On následoval ty dvě cizinky a my se drželi našeho původního plánu. Některé vlčice jsou tak naivní, ušklíbla jsem se a nechápavě zakroutila hlavou. Pro nějakou mladou dámu mohl být Etney jistě přitažlivý, i přes jeho chování. Nějak jsem doufala, že se Lucy k takovým naivkám neřadila, vždycky totiž byla rozumná a zasloužila by si, kdyby se k ní její partner choval zkrátka na úrovni. Střihla jsem ušima, abych přerušila proud myšlenek a vrátila svou pozornost Castorovi. „Mohla by pomoct,“ přitakala jsem, ale je pravda, že jsem ji v lovu ještě nepoužila. Během společného lovení bych se zkrátka bála, že bych sílu elektřiny neodhadla a ona by zasáhla i nějakého nevinného vlka. Na vlastní kůži jsem poznala, jakou dokáže mít sílu a zkrátka jsem nemohla dopustit, aby se něco takového stalo i někomu jinému. „Přijde mi ale taková nepraktická. Víš, vzduchem se v zimě snadno zahřeješ, kořeny ti pomůžou přejít nějaké zatopené území, ale elektřina se k takovým všedním činnostem použít nedá,“ dodala jsem.
V lese byl opět klid. Zmizení asgaarského prvorozeného syna bylo opravdu znatelné. My se mohli soustředit na hledání správné kořisti. S nastraženýma ušima jsem se rozhlížela kolem a větřila. Někde nad námi v korunách stromů houkala sova, jinak byl v lese klid. Až podezřelý. Ve sněhu jsem zahlédla stopy. Podle čuchu nebyly staré. „Lasičky,“ zamumlala jsem a koukla po Castorovi. Malé šelmičky nebyly tolik sociální, aby se zdržovaly ve velkých skupinách. Pár solitérních jedinců bychom ale v lese najít mohli. Otisky tlapek byly důkazem.

// Kaskády

Z vyvýšené oblasti jsme pohodovým tempem klesali dolů do lesa. Dávala jsem si pozor, aby se mi tlapky nesmýkly a já neskončila potupně na zemi. „Není toho mnoho,“ povzdechla jsem si a na chvilku sklopila ouška k hlavě. „Mám takový pocit, že ta magie umí jen ubližovat jiným vlkům. Ale třeba se mýlím a má i jiné, lepší využití. Jen jsem na něj ještě nepřišla,“ přiznala jsem. Možná by mi s tím někdo mohl pomoct, ale žádné vlky, kteří by ovládali stejnou magii, jsem neznala. Zkrátka jsem odmítala fakt, že by se magie dala použít jen k sebeobraně. Anebo taky k sebeublížení. Ale elektrická naježená koule je i pro vlčata zábavná, pomyslela jsem si a vzpomněla si na chvíli, kdy jsem se seznámila s malou Shireen a Nemesisem.
Ukázalo se, že jsme byli s Castorem pronásledováni. Když jsem zaslechla známý hlas, ohlédla jsem se za sebe a našpicovala uši. Sdílela jsem lehké znechucení, které jsem zahlédla na tváři svého kamaráda. Najednou bylo prvorozeného syna asgaarského alfa páru všude plno. „Castor je gamma, žádný nýmand, Etneyi, je neslušné se k němu chovat jako ke kusu hadru,“ pronesla jsem zcela vážně a rázně švihla ocasem. Bylo mi ale jasné, že mladý pán na nějakou hierarchii nedbal. Stále jsem z něj cítila Lucy a musela jsem přiznat, že mě to trochu znervózňovalo. Nedokázala jsem si ji vedle jeho boku představit. Zkrátka to nešlo. Vzápětí dodal, že já jsem nějaká zářící hvězda. Vzhledem k mému kožichu to byl oxymóron jak vyšitý, ale jeho rádoby kompliment jsem přijala, a dál se nevyjadřovala.
Etney se během chviličky odtrhl někam jinam, za vlčicemi, jak jinak. Ach Lucy, proč on? povzdechla jsem si a chvilku na něj zírala, jestli náhodou nedělá něco, co bych své nejlepší kamarádce neměla sdělit, abych ji před ním chránila. „Přihnal se jako tornádo a během chviličky je zase pryč,“ zamumlala jsem a nechápavě zakroutila hlavou. Vlastně jen pourážel Castora, mě hodil jeden chabý kompliment, a zase zmizel. Povzbudivě jsem se na svého společníka usmála. Určitě si z jeho slov nic nedělal, ale já byla schopna udělat všechno pro to, aby se necítil upozadněný. Však na lov jsem se vydala primárně s ním a jeho společnost mi byla mnohem příjemnější než ta Etneyova. Několikrát jsem zavětřila a pak sklonila hlavu k zemi. Doufala jsem, že potravní nabídka tu nějaká bude, ale zatím tomu nic nenaznačovalo. „Zkusíme to hlouběji v lese?“ zeptala jsem se.

// Moc děkuju za povýšení!

// Midiam

„Asi máš pravdu. A o vlčata se zřejmě postarali oni sami,“ poznamenala jsem polohlasem, protože můj dodatek nebyl nijak důležitý. Přeci by si alfy nenechaly vyhladovět vlastní potomky. A že jich měli opravdu hodně, jen co je pravda. Navíc Nemesis se Shireen už nebyla tak malá vlčata, aby se o sebe vůbec nedokázala postarat.
Zaregistrovala jsem Castorův zvědavý pohled, který byl následován otázkou. „Vůbec to není osobní,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a zamávala ocasem. Však mnoho magií mohl vlk jednoduše poznat podle barvy očí. Pokud je neměl zlaté stejně jako můj společník. No a moje oči byly asi trochu unikátní, neboť se v nich prolínaly dvě barvy - modrá a zelená. „Po matce ovládám magii elektřiny. Zatím mi nadělala víc škody než užitku,“ přiznala jsem a zatvářila se na pár sekund bezradně.
Castor měl velmi dobrou poznámku, vlastně dávala úplný smysl. Rychle jsem pokývla hlavou a s drobným uchechtnutím odpověděla: „Vím, že je naivní žádat zrovna Smrt o jakoukoli pomoc. Život by byl určitě otevřenější.“ Sama jsem raději nechtěla vědět, kolik by si za tu laskavost Smrt vzala drahých kamínků, po kterých lačnila. Nedokázala jsem asi nijak logicky vysvětlit, proč mě můj problém táhnul zrovna za Smrtí. Zkrátka jsem to tak cítila a já měla ve zvyku dávat na svůj vnitřní hlásek a intuici. „Navíc zranění bylo způsobeno magií a asi mi přijde logické, že by se dalo zase magií napravit,“ vysvětlila jsem dál. Oba jsme věděli, že ty divné, specifické magie zařizuje právě vlčice sídlící ve Zřícenině.

// Východní hvozd

// Asgaar

Opět jsem souhlasně pokývla hlavou, když se rozmluvil o Calumovi. Taky jsem se mu nedivila, že se v lese ukazuje sporadicky. Elisa byla rázná a ani já bych od ní nechtěla mít vyprášený kožich. Parohatý vlk měl takovou nevýhodu, že šedivá vlčice měla ten nejlepší důvod mu dát za vyučenou. Poslouchala jsem Castora a přitom drobně pokývla hlavou. „To jsme tak početná smečka, že se bojí, že bychom muflony zcela vylovili? Málo nás není, to ne, ale nemyslím si, že by něco takového hrozilo,“ poznamenala jsem. Dospělí vlci si samozřejmě dokáží obstarat potravu sami, k tomu nepotřebovali smečku, pokud nebyli zcela neschopní.
Castor se k mém výletu na sever a podivným okolnostem, které se mezitím udály v Asgaaru, již nevracel, což jsem uvítala. A tak jsme nějakou dobu běželi mlčky vedle sebe a já se sem tam rozhlédla kolem nás. K řece jsme se přiblížili docela rychle a při přechodu přes bobří hráz jsem narychlo nakoukla do řeky. Nějaké stíny se tam míhaly. Ryb určitě nebude tolik jako v sezóně, ale dvě by se tam pro naše hladové žaludky určitě našly.
Přikývla jsem na jeho nápad ohledně bažantů, jejichž hloupost mě vlastně ani trochu nepřekvapila. Však to byly takové přerostlé slepice. Pak se řeč stočila na mou plánovanou návštěvu Smrti. Vlastně jsem po ní chtěla jen jednu jedinou věc a abych pravdu řekla, nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec něco takového možné. Za zkoušku a zeptání mi to za to stálo. „Ráda bych víc pochopila svou vrozenou magii, protože mám pocit, že se mi to zatím moc nedaří,“ řekla jsem a přitom jsem si povzdechla. Pořád jsem měla za to, že elektřina není nijak praktická a ničemu nápomocná, ale třeba mě Smrt přesvědčí o opaku. Jenže tu byla ještě jedna věc. „A taky se se mnou táhne jedno staré zranění, kvůli kterému jsem na tom fyzicky hůř a omezuje mě to. Třeba by ta černá můra přišla na nějaké řešení,“ dodala jsem a podívala se na Castora. Neříkala jsem nic, co by alfy nevěděly, takže mě netížilo svědomí. Ovšem kromě alf to věděla jen Lucy. S tímhle se přeci vlk nikde nechlubí, nikdo neříká svá slabá místa jen tak někomu. Castorovi jsem ale důvěřovala a byla jsem si skoro jistá, že tuhle informaci nikdy nepoužije proti mně. Celý příběh, který za mým vlastně neviditelným zraněním stál, znala jen Lucy. Jen jí jsem se zatím dokázala plně otevřít.

// Kaskády

Castor se zmínil o parohatém vlkovi a mnou projela vlna vnitřního chladu. „Ani se jí nedivím,“ ušklíbla jsem se, „kvůli němu se její dcera na lovu zranila.“ Můj společník byl také součástí toho lovu a nepochybovala jsem o tom, že odkazoval právě na tuto nepříjemnost. „Od té doby jsem ho vlastně neviděla. Myslím, že se na území moc nezdržuje,“ vyslovila jsem nahlas svou domněnku. Opravdu jsem nevěděla, kde se coural a bylo mi to vlastně jedno. S tím vlkem jsme se znali opravdu jen povrchově.
Rozpačitě jsem zamrkala a narychlo řekla: „Dost dlouho.“ Pak jsem na pár vteřin odvrátila hlavu stranou, aby ten krátký pocit trapnosti zase zmizel. „Původně jsem se chtěla vydat za Smrtí, jenže počasí nebylo úplně příhodné, a tak jsem si řekla, že počkám v úkrytu, až se to zlepší,“ vysvětlila jsem. Za tou černou zrůdou jsem se nikdy nevydávala tak úplně sama. Minule mi dělala společnost Lucy a byla to nevídaná sranda, takže jsem přišla s návrhem, jestli bychom si to nezopakovaly. Jenže Lucy nebylo ani vidu ani slechu už dost dlouho. Mrzelo mě to. S ní jsme si vždycky užily spoustu zábavy a já v její společnosti byla zkrátka nejšťastnější.
Castor se obával, zdali vůbec v lese něco najdeme. Mohli jsme odejít s nepořízenou, to měl rozhodně pravdu, ale taková holt byla příroda. Krutá a ne vždycky nám dovolila své kručící žaludku utišit. „Kdyby se nám to nepodařilo, tak bychom se mohli cestou zpátky zastavit u Midiam. Tam se snad nějaké rybky vždycky najdou,“ navrhla jsem. Někdy je fajn mít plán B, ne? Castor už byl připraven na výpravu a já také, takže jsme mohli Asgaar opustit. Moc dlouho jsem se tu nezdržela, pomyslela jsem si. Ovšem mnou čerstvě značené hranice přímo čpěly, takže se alfy dozví, že jsem tu byla. Navíc jsme se určitě nechystali držet mimo území kdoví jak dlouho.

// Řeka Midiam

Castor se mi na malou chvilku zdál takový v rozpacích. Jako by pořád nemohl uvěřit tomu, že je nyní o pozici výš v hierarchickém žebříčku. Nebo byl příliš skromný na to, aby mé gratulace dokázal přijmout. Nad jeho poznámkou jsem se uculila. „O tomhle já nerozhoduji, od toho tu jsou jiní,“ nadhodila jsem a drobně střihla oušky. Alfám jsem to ale neměla za zlé, určitě měli nějaká kritéria, podle kterých rozhodovali, zda daného vlka povýšit nebo ne. Můj čas ještě nepřišel a kdo ví, jestli přijde. „Jsem jim vděčná, že mi důvěřují natolik, že mi svěřili na starost klid na hranicích, a to mi vlastně stačí. Cítím se užitečná a ne tak úplně na obtíž,“ vysvětlila jsem.
Dal se do vysvětlování, co se to tu vlastně dělo. To, co mi povídal, bylo svým způsobem děsivé. Na chvilku jsem se zadívala někam do blba a několikrát zamrkala. „Ale já jsem byla celou dobu v úkrytě na severu. Do lesa jsem se vrátila až dneska,“ vysvětlila jsem pomalu a ušklíbla jsem. Smrt se nám tu předváděla s nějakými magickými triky nebo co? „Ale asi by to vysvětlovalo fakt, že jsem se probudila až před chvilkou,“ dodala jsem lehce zamyšleně a ohlédla se na Castora. Nějakým věcem jsem nerozuměla, ale možná nějaké měly zůstat zkrátka nepochopené. Nakonec jsem and tím zavrtěla hlavou a švihla ocasem, jako bych chtěla naznačit, že tohle téma můžeme s klidnými srdci opustit, protože tomu stejně asi nebudeme moct přijít na kloub. V Galliree byla magie cítit na každém kroku a záhady se tu holt děly.
Castorův nápad se mi líbil, takže jsem zvesela zavrtěla ocasem a přitakala pokýváním hlavy. „Tak super,“ usmála jsem se na něj. Byla jsem ráda, že nemusím jít sama. Nyní mi nějaká socializace opravdu bodla. Zvedla jsme svůj zadek ze studené země a byla připravená kdykoliv vyrazit. Přemýšlela jsem ale, kde jsme měli šanci narazit na nějakou kořist. V zimě to bylo všechno komplikovanější. „Mohli bychom zkusit ten les severně od Kaskád, co ty na to?“ navrhla jsem. Tam bychom snad na něco mohli narazit, ne?