Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Asgaar

Pomalým klusem jsem se dostala za hranice smečky a musela si krátce povzdechnout. Měla jsem takový pocit, že už se k nám dlouho nedostali žádní nováčci. Na území jsem cítila pořád ty samé vlky. Pokud vynechám ty poslední cizince, krátce jsem se ušklíbla, u kterých navíc Elisa poznamenala, že to asi jsou nějací Arcanusovi známí. Takže zůstávat asi nebudou. Nechtělo by to nějakou novou krev? Já takhle byla spokojená, ne že ne. Ale potřebovala jsem se seznamovat s novými vlky. Ve smečce jsem už byla trochu limitována.
Jakmile jsem došla k řece, byla jsem sama překvapená, kolik pachů jsem tu cítila. Myslela jsem si, že tohle místo nebylo až tak frekventované. Léto asi dělalo divy, ačkoliv bych neřekla, že zrovna dnešní počasí vybízelo k nějakému pobytu u vody. Až takový hic nebyl. Posadila jsem se na břeh a dychtivě se zadívala do proudu, zdali nezahlédnu nějaké ryby. Takhle snadné to ale nikdy nebylo. Pro začátek jsem sklonila hlavu k hladině a několika plnými doušky se napila. Spokojeně jsem se pousmála, zadívala se někam před sebe a olízla si z tlamy kapající vodu.
Byla to idylka, dokud jsem neucítila nepříjemné zatahání za několik chlupů na ocasu. Okamžitě jsem se otočila, vycenila zuby a byla připravená toho sprosťáka zneškodnit. Naštěstí jsem chvilku před katastrofou zjistila, že je to jen můj ptačí kamarád. I tak jsem na něj naštvaně zavrčela a vycenila zuby. Neublížila jsem mu, ale potřebovala jsem mu dát najevo, že mi to vadilo. „Nemůžeš chodit po světě jak nějaká špindíra,“ poznamenal a dál mi z ocasu vytahoval drobné větvičky a lístečky, které se mi mezi chlupy zasekly. „A ty mě nemůžeš takhle lekat. Kdybych se včas nezastavila, měla bych tě k večeři,“ ušklíbla jsem se. A to bych opravdu nerada.
Strakapoud se zachechtal, vyskákal mi po hřbetě až na hlavu. Tam mě krátce podrbal za uchem, snad abych už neprudila, a seskočil na zem, aby se taky napil vody. Muselo to asi vypadat komicky. Ne každý vlk má přeci ochočeného ptáka, který mu z kožichu tahá bordel.

Elisa byla zjevně znepokojená tím, že neměla tušení, kde se Awnay potulovala. Nakonec se rozhodla, že se po ní půjde podívat, možná že se zastaví u Života. Ten asi bude vědět víc než my všichni ostatní, pomyslela jsem si a souhlasně pokývla hlavou. Bylo hezké, že se starala o to, kde se její dospělí potomci nacházeli. To já od matky nikdy neznala. Holt byla svá, to jsem jí nemohla mít za zlé.
Hovor se stočil ke smečce, která tu dřív bývala, jenže zanikla už před hrozně dlouhou dobou. Pozorně jsem svou alfu poslouchala, a přitom se snažila ještě víc zapátrat ve své paměti. Jenže v té době jsem se o cizí smečky moc nezajímala. „Tuhle úplně nemyslím, no. Na jihu ale byla, to máš pravdu,“ řekla jsem polohlasem, protože jsem byla duchem trochu nepřítomná. Do přemýšlení jsem se až moc zažrala a nejvíc mě frustrovalo, že to nemělo vůbec žádný výsledek. Na nic detailnějšího jsem si nevzpomněla. Tak snad někdy jindy, pomyslela jsem si. Anebo taky ne.
Vlčice se nakonec rozhodly, že se půjdou po Awnay podívat, že se vydají na jih. Já zůstala sedět, takže jsem dala najevo, že tohle dobrodružství nechám jen na nich. „Dávejte na sebe pozor a přeji hodně štěstí,“ rozloučila jsem se s nimi a krátce pohodila ocasem. I kdyby jí Život měl říct, že se Awnay něco stalo… Bylo by to těžké a kruté, ale na druhou stranu by to už měla celé uzavřené. Už by nemusela přemýšlet, proč se její dcera tak dlouho neukázala doma.
Z přemýšlení mě vytrhl Strakapoud, který začal tlouct do stromu. Zamračila jsem se na něj a mlčky ho vraždila pohledem. On po chvilce přestal, také se na mě podíval, ale žádné emoce jsem z něj nemohla přečíst. Takhle mi přerušit proud myšlenek… pomalu jsem zavrtěla hlavou a postavila se. Nemohla jsem mu mít za zlé, že se potřebuje nakrmit. Ostatně, já začínala mít také hlad. Do smečkové jeskyně se mi nechtělo, ale nedaleko přeci byly řeky. Tam bych si mohla ulovit nějakou rybku. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a vydala se na západ.
Před odchodem jsem ještě zkontrolovala, kdo všechno se na území nachází. Pořád tu zůstával Arcanus, takže jsem se o hranice nebála. Kdybych tu zůstala ještě o trochu déle, zaslechla bych vytí své nejlepší kamarádky. A možná to tak je dobře, protože bych ji umačkala k smrti. Na to si bude muset ještě chvilku počkat.

// Mahtaë (sever)

…
„Čo to robíte? Zbláznili ste sa? Nevšimli ste si vy dvaja, že tu ešte niekto chce spať?“ ozvalo sa spoza matčiného chrbta, kde spala opretá Zoe. Pre tri vĺčatá bolo u bruška málo miesta, tak si chudinka odstrčená l‘ahla na druhú stranu. Iste to svojim súrodencom raz pekne vmete do tváre. Husté chlpy na chrbte dokázali zahriať ale rovnako dobre. V tej chvíli sme sa s Rockym zarazili a upreli svoje zlatistá očká na našu sestričku. Tá mala položenú hlavu na matkinom tele a bola celá strapatá. Jej zjav v nás, ako inak, vyvolal ďalší záchvat smiechu. Nevycválaná vlčatá sa holt smejú každej blbosti. A možno by sme sa smiali ešte vel‘mi dlho, keby nezasiahla mamička: „Tak hele, vy dvaja darebáci, bežte si hrať radšej von. My si ešte chvíl‘ku poležíme.“ Uprela na nás svoje dvojfarebné oči a to viete, že sme ju poslechli. Pretože neposlechnúť znamenalo mať problémy, a to sme nechceli. Nerssie budila rešpekt aj u svojich vlastných vl‘čat.
„Stavím sa, že ma nechytíš!“ zvolala som a rozbehla sa von z jaskyne. Nemala som strach, že by sme v lese boli sami. Naša svorka bola početná a bola som si istá, že ten rámus, ktorý sme spôsobili v jaskyni, niekol‘ko vlkov prebudil. „A stav sa, že chytím!“ opáčil veselo Rocky a rozbehol sa za mnou. Ten sa nikdy nestaral o to, že som drobnejšia a slabšia. Nebol to žiadny gentleman, ktorý by sa k mladučkej dáme správal s rešpektom a patričnou opatrnosťou. On ma bral len ako svoju sestru, konkurenciu, ktorú bol schopný kedykol‘vek zadupať do zeme. Niekedy doslova. Bola som pre neho taký boxovacie panák. To ale fungovalo na obe strany, nemali sme si čo vyčítať. Boli sme si kvit. Keď sme sa totiž bili, vždy ma přišpendlil k zemi, labami mi stál na hrudi a cítila som všetku jeho váhu. Bolo to nepríjemné, ale ja som mala tiež nejaké finty, ktorými som ho bola schopná spacifikovať. Mala som totiž ostrejšie zúbky než on a tiež som bola múdrejší. Už od malička som sa učila, že niekedy je mozog silnejší zbraň ako svaly.
Teraz ale mal môj brat šťastie. Predsa len bol väčší, mal dlhšie nohy a zrazu som cítila jeho váhu na svojom chrbte. Proste mi drzo skočil na chrbát a vôbec sa nestaral, že by ma napríklad mohol zraniť! Zakňučala som, nohy mi skl’zli do strán a ňufákom som ryla do zeme. Nebolelo to, skôr som sa ho hrozne zl‘akla. „Padavka,“ smial sa mi, keď si predo mňa l‘ahol na chrbát a vyplazoval jazyk. Týmto naša hra končila. Len ťažko som prehltla ďalšie prehru.

// Pokračování z minula… Mám to tu už měsíce rozepsané, tak je mi líto to zahodit

Shireen měla věcnou a logickou poznámku a Elisa na ni odpověděla výborně. Zvlášť s tou částí s otravnými vlky jsem se ztotožňovala. Někteří žili jen pro to, aby škodili jiným, a to já zkrátka nedokázala pochopit. Někomu ale zvedlo náladu, když jiného vlka vytočil do běla a pak zase zmizel jakoby nic. Možná jen zkoušeli, jak kvalitní je ochrana našeho území. Kdo ví. Pohlédla jsem opět na Elisu a hned jí odpověděla: „Neviděla jsem ji od toho nešťastného lovu.“ Nebyl to minulý lov, nýbrž už předminulý. Bylo to tedy už sakra dávno. I když, jakmile jsem se nad tím zamyslela trochu víc, na mysl mi přišla jedna vzpomínka. „Ale vlastně... Mám takový dojem, že jsme se míjely na hranicích, když se tu objevil Sigy s dcerkou. To už je ale opravdu dávno,“ přiznala jsem. Pro Elisu jako matku asi muselo být hrozné, že se jí dcera jen tak vypařila a evidentně o ní neměla žádné zprávy. Na její informace ohledně změn v hierarchii jsem pokývla hlavou. O Castorovi jsem věděla – chlubil se mi, když jsme posedávali u Medvědí řeky. Calumovo zmizení mě ve skutečnosti ani nepřekvapilo, stejně se ve smečkových záležitostech nikdy moc neangažoval.
Zastříhala jsem ušima, když se Shireen vrátila k vyprávění, které napoprvé přerušila. V myšlenkách jsem si ten jejich výlet představovala trochu… akčněji. Žádné setkání s horskou příšerou se neudálo, ale potkání nových vlků znělo taky dobře! Znatelně jsem zpozorněla, když jsem zaslechla jméno, které jsem znala. Věděla jsem moc dobře, o koho se jednalo. Byl alfou po mé matce. Poznala bych ho vůbec ještě? zamyslela jsem se. „Zima v horách musela být ještě krutější než tady. Možná měli nouzi o jídlo,“ poznamenala jsem zamyšleně. V severních horách se držel sníh celoročně, co jsem si tak pamatovala. A v zimních měsících ho tam muselo být ještě víc. Podle mě to místo bylo vhodné jen pro houževnaté vlky se sakra hustými kožichy.
Elisa ještě dodala jméno oné zaniklé smečky. Zároveň mi ve zkratce pověděla, kde vznikla nová smečka, a poskytla mi tak nějak všeobecný přehled o smečkách zbývajících. Pokývala jsem hlavou a pousmála se. „Ani se nedivím, že z močálů odešli. Myslím, že to není úplně nejvhodnější místo pro život,“ okomentovala jsem vznik nové smečky a mrskla ocasem. Nechala jsem v hlavě viset myšlenku o hodných alfách. Nostalgicky jsem zavzpomínala na dobu, kdy jsem byla ještě mladičká vlčice, co se trmácela Gallireou. „Neexistovala kdysi dávno smečka, kde se scházeli zlí vlci, spodina Gallirei? Jméno si asi nevybavím, ale mám takové tušení, že kolem ní protékal jedovatý potok,“ obrátila jsem se s dotazem na Elisu, která si na onu smečku mohla pamatovat. Já v tu dobu byla mladá, takovým věcem jsem moc pozornosti nevěnovala.

Zmínila jsem, že jsem po dlouhé době navštívila vedlejší území našeho teritoria. Asi jsem tam byla naposledy, když jsem potkala právě malou Shireen a Nemesise, a to už bylo sakra dávno. Mladičká vlčice udělala správný závěr – v údolí v takovém horkém slunečném dni bylo k nevydržení. Pousmála jsem se a tím jí její názor posvětila. Já se do údolí dostala v noci a přes den jsem usoudila, že se raději zdekuji. Lepší než se uvařit ve svém vlastním kožichu zaživa. Má pozornost se obrátila k Elise, která poznamenala, že v lese se nic důležitého neudálo. O nic jsem tedy nepřišla, za což jsem byla ráda. S přicházejícími letními teplotami byli asi vlci rozlezlí všude možně a nikomu se nic nechtělo. Elisina nálada se změnila, jak jsem se pídila po tom, kdo jsou ti cizinci. Zdálo se, že se jí nelíbí, že se zdržují na našem území a já ji zcela chápala. Arcanus to ale měl určitě všechno pod kontrolou. Přikývla jsem, jakože rozumím a tohle téma jsem opustila. Neměla jsem k tomu už co dál dodat.
„Mám se skvěle,“ zazubila jsem se. Nic mi vlastně nechybělo. Měla jsem všechno, co jsem od života chtěla. Jen teda… Lucy mi chyběla, to jo. „Léto nám teprve začíná a jsem zvědavá, jaké letos bude. Určitě se musím vydat k nějaké řece, tam se horké dny dají přežít nejsnáze,“ pousmála jsem se a pohlédla k nebi. Zatím se zdálo, že nás čekal další parný den. Zvědavě jsem zastříhala ušima, když Shireen začala něco dychtivě vyprávět, ale po chvilce se zarazila. Jako by snad měla prozradit nějaké tajemství a nebyla si jistá, jestli smí. Získala si mou pozornost a já byla od přírody zvědavá. „A tam…?“ vybídla jsem ji, aby pokračovala, a přitom jsem nedočkavě mrskla ocasem. Zatím jsem nechala svou představivost pracovat na plné obrátky. Potkaly nějakou sněžnou příšeru? Postavily ze sněhu sněhuláka? Nabízelo se tolik možných scénářů!

Neřekla bych, že byl můj příchod naplánovaný úplně ideálně. Mohla jsem přeci jen počkat, až se ty dvě prospí a až pak je vyrušit. Přestože jsem nepřišla úplně vhod, Shireen mě přátelsky přivítala a už stála na nohou, i když před chvilkou ještě pospávala. V jejím věku bych reagovala stejně. Kdyby mě teď někdo vyrušil ze spánku, asi by mi z očí chvilku šlehaly blesky. „Shireen, ty jsi ale vyrostla!“ vydechla jsem úžasem a prohlédla si ji. No vážně, když jsme se naposledy viděly, byla mi tak akorát po břicho. Nemesise jsem v lese vídala i cítila tak nějak častěji.
„Dobře,“ odvětila jsem na Elisinu otázku, „byla jsem se po delší době podívat v údolí. Odtamtud mě ale vyhnalo to děsné vedro.“ Tady v lese byly vysoké teploty snesitelnější, jak jsme nepostávaly na přímém sluníčku. Jinak jsem toho od lovu moc nenadělala, jen jsem se povalovala v lese, takže jsem se nemohla podělit o žádné veselé příhody. A o mluvícího strakapouda jsem se zatím dělit nechtěla. Ale možná bych ho mohla ukázat Castorovi, až se zase potkáme! napadlo mě. Za poslední měsíce jsme se dost sblížili.
„Je v lese něco nového?“ nadhodila jsem tentokrát otázku já a mávla ocasem. Bylo to mířeno na obě. Elisa by mě mohla zpravit o nějakých novinkách ve smečce a Shireen mohla přihodit nějaký pikantní drb. Třeba. Podívala jsem se za sebe směrem, odkud jsem registrovala cizí pachy a Arcanuse. „Cítím nějaké cizince. Nováčci?“ dodala jsem vzápětí. Třeba mohli přijmout další vlky do smečky a Arcanus je nyní prováděl po území. Ještě nestihli chytnout asgaarskou vůni, proto se mému čenichu pachy jevily jako cizí. Anebo tu byli jen na návštěvě podobně jako kdysi Sigy s vlčetem. Nevěděla jsem, jaká verze byla správná, proto jsem se ptala, abych byla informovaná.

// Ellisino údolí

Strakapouda jsem nechala za sebou, ale předpokládala jsem, že se zase rychle objeví. On byl se svou schopností letu rychlejší než já. Navíc jsem byla trochu mimo z toho přímého sluníčka, proto mé tempo chůze bylo o to pomalejší. Jakmile jsem zalezla do stínu lesa, udělalo se mi trochu lépe. Snáz se mi dýchalo a necítila jsem se v jednom ohni.
Zavětřila jsem. Složení pachů bylo stejné jako včera. Malinko mě mrzelo, že jsem se už dlouho neviděla s Lucy. Její pach byl na území opravdu jen málo. Mohla bych se na ní zeptat toho jejího floutka, napadlo mě, ale po dalším větření jsem zjistila, že ani Etney nepobýval na území. Třeba byli spolu… A třeba ne. V tom druhém případě bych pak musela prověřit, jestli na ni nebyl hnusný, a ona se právě proto lesu vyhýbá. Zamračila jsem se a nechala svůj náhlý vztek opadnout, než jsem se vydala hledat společnost.
Po chvilce jsem před sebou zahlédla Elisu se Shireen. Páni, ta vyrostla, pousmála jsem se. Ještě aby ne, vždyť jsem vlčí slečnu naposledy viděla, když jí bylo několik týdnů. „Ahoj vespolek,“ pozdravila jsem je a přátelsky zavrtěla ocasem, než jsem k nim úplně došla. „Mohu se přidat k vaší debatě?“ zeptala jsem se a zastavila se v tak akorát vzdálenosti. Pokud řešily matka-dcera záležitosti, samozřejmě bych se odklidila. Vyčkávala jsem tedy, jestli jim má přítomnost bude vadit.
Zaregistrovala jsem ve stromech nad námi nějaký pohyb, tak jsem pozvedla hlavu, abych se zadívala do korun. Nepřekvapilo mě, že jsem tam zahlédla Strakapoudův červený ocásek. Jen se posadil na jednu z větví, rozhlížel se a občas si upravil nějaké trčící pírko.

Spokojeně jsem polehávala na balvanu a pozorovala svého společníka, který poskakoval kolem, sbíral hmyz a pohvizdoval si nějakou melodii. Pohazovala jsem ocasem ze strany na stranu a dokud bylo sluníčko schované za mraky, byla jsem spokojená. Jakmile zpoza nich vylezlo a začalo péct, nespokojeně jsem se zamračila. Na přímém žáru jsem vydržela opravdu jen chviličku, protože s černým kožichem tohle byla docela sebevražda.
Začala jsem dýchat s otevřenou tlamou a zvedla se z už docela vyhřátého kamene. Bylo mi jasné, že bude lepší, když se vrátím do lesa. Tam byl aspoň nějaký stín a sluneční paprsky by mohly částečně pohltit stromy. Seskočila jsem na pevnou zem a vydala se k první kaluži, kterou jsem viděla. Lehla jsem si tam a trochu se tím zchladila. Na mém kožichu by se aktuálně mohla opéct vajíčka, kdyby to jen trochu šlo. Až takové z něj sálalo teplo. Přes léto jsem trpěla, ne že ne. Ani zimu jsem neměla moc v oblibě. Ze všeho nejradši jsem měla jaro a podzim. Tam ty teploty nebyly extrémní.
„Zvedáme kotvy,“ nadhodila jsem ke strakapoudovi, který hopsal po zemi kolem. Taky mu vadí ta vedra? přemýšlela jsem. Na tohle jsem se ho ale nechtěla ptát. Třeba časem. Teď jsem si potřebovala zvyknout na jeho přítomnost, na to, že půjde tam, kam se hnu. Jako ocásek.

//Asgaar

// Značkopost
// Asgaar

Nenesla jsem úplně dobře fakt, že jsem byla z nějakého důvodu pronásledována. Na strakapouda jsem se dívala podezřívavě, jako by mi v každé chvíli měl uzobnout čumák. Ještě teď jsem ten předchozí štípanec cítila, nechtěla jsem přijít k dalšímu.
Jakmile jsem se dostala na vedlejší území, zprvu jsem se pořádně porozhlédla. Zapomněla jsem, jak hezké to tu je! A hlavně tu byla taky voda, ve které bych se mohla umýt. To bláto z lovu ale na mě už bylo jen minimálně, zkrátka zcela uschlo a pak téměř všechno samo opadalo. Na pořádné osvěžení jsem si ale musela ještě chvíli počkat – nejprve povinnosti a pak zábava.
Začala jsem obcházet údolí a značkovat. Tentokrát ne stromy, ale skály. Byla to zvláštní změna. Hlavně jsem tím nezabrala tolik času, protože vedlejší území bylo mnohem menší než hlavní teritorium. Bylo oproti lesu opravdu maličké. Uprostřed území jsem si všimla hromady balvanů, na které by se dalo vylézt. Značkování už jsem měla za sebou, takže jsem měla právo na odpočinek. Vyskákala jsem asi do poloviny hromady, ne úplně na vrchol, a tam si lehla na jeden z příjemně tvarovaných kamenů. Nikde mě nic netlačilo a kdybych přehlédla fakt, že se jedná o kámen, myslela bych si, že ležím v nějakém příjemném mechu.
Strakapoud se snesl na trávu přede mnou. Začal tam poskakovat z jedné strany na stranu a lovit hmyz, který se nad vlhkou trávou zdržoval. Chudák toho musí nalovit opravdu hodně, aby se vůbec najedl, pomyslela jsem si během toho, co jsem sledovala každý jeho krok. Naklonila jsem hlavu na stranu. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by to naše soužití nebylo nějak výhodné. Z nějakého důvodu mě následoval. Tam, kde jsem byla já, byl i on. Celé roky nic a teď si mě najednou našel? Vskutku zvláštní, zakončila jsem svůj myšlenkový pochod.
Šplhavec se pak šel opláchnout do nedaleké kaluže. Bylo to vlastně docela vtipná scénka. Různě tam ponořoval hlavu a třásl sebou. Nakonec toho všeho vypadal jako nafouklá kulička. Usmála jsem se a švihla ocasem. „Slibuji, že už na tebe nebudu zlá,“ pronesla jsem tiše. Prvotní reakci mi ale nemohl mít za zlé. Vyděsil mne! Zhluboka jsem se nadechla a sledovala, jak si to strakapoud hopká mým směrem. Popolétl až na kámen, který se nacházel pode mnou. Cvakl zobákem, načež jsem si raději složila tlapky pod sebe. Vyčinil mě zobnutím do čumáku, tlapky mohly být další na jeho seznamu a ty bych si ráda ochránila. „Vydáme se za dobrodružstvím?“ ptal se a přitom roztáhl křídla. Pousmála jsem se a drobně pokývla hlavou. „Za chvilku,“ odpověděla jsem. Na to on horlivě přikývl a posadil se vedle mě. Po očku jsem sledovala, jak si pečlivě urovnával peříčka na zádech. Najednou jsem v něm viděla hned několik výhod. Mohl by mi dělat věčného společníka, nikdy bych nemusela být sama. A kdyby se mi třeba mimo domov něco stalo, mohl by splašit pomoc. Zkrátka jsem si našla dalšího kamaráda, jen ne ve vlčím těle. Nebo spíš… On si našel mne.

// Značkopost
// Náhorní plošina

Návrat z lovu mě vyčerpal více, než jsem čekala. Možná za tím stál ten můj držkopád, kdo ví. Plánovala jsem se jít umýt, abych nevypadala jako strašidlo, ale na to už mi nezbývala energie. Jen co jsem složila polovinu kořisti na hromadu, sama jsem se vytratila. Ulehla jsem k jednomu ze stromů nedaleko úkrytu a usnula tak tvrdě, že jsem snad i chrápala. Nezbývalo mi než doufat, že mě v tu chvíli nikdo neslyšel.
Vzbudilo mě hlasité tlučení do stromu. Střihla jsem uchem a nespokojeně zamručela. Neměla jsem ráda, když mě někdo budil. Má nálada totiž kvůli tomu klesla pod bod mrazu. Zahlédla jsem strakapouda, který si vesele tloukl do kůry stromu a pravděpodobně snídal. Cvakla jsem zuby a doufala, že ho to odežene. Ptáci bývají většinou plaší. Tenhle byl ale jiný. Vůbec se mnou nenechal rušit. Seděl ale docela nízko, takže jsem se nenápadně postavila a v pravý čas vyskočila, abych mu dosáhla aspoň na zadní rýdovací pera. To se mi ale nepovedlo. Jemu stačilo poposkočit o kousek výš a já už na něj nedosáhla. Zůstala jsem stát na zadních, opřená přední tlapkami o strom. Strakapoud se posunul o několik centimetrů níže a svým dlouhým zobákem mě ďobnul do čenichu. Nepříjemně to štíplo, tak jsem naštvaně zavrčela a už se natahovala, že ho připravím o pár pírek. „Přestaň, ty hloupá,“ odsekl a v tu chvíli mě úplně odzbrojil. Mluví? Ptáci dokáží mluvit? prolítlo mi hlavou. Přiznávám, zpanikařila jsem a prostě jsem se dala na útěk. Asi jsem si myslela, že jsem pořád v polospánku, že se mi to jen zdá, a tak jsem se musela pořádně probudit. Zkrátka mi přišlo absurdní, abych rozuměla ptačí řeči.
Nejlépe to půjde asi prací, pomyslela jsem si. Ještě vhodnější by byl skok do ledové vody, ale řeky byly v tuto chvíli moc daleko. Začala jsem rutinně značkovat území, jak jsem byla zvyklá. Pach smečky se už pomalu začal vytrácet a jelikož jsem se příhodně nacházela na hranicích, začala jsem ho obnovovat. Už jsem nad tím ani nepřemýšlela. Kdybych sečetla zkušenosti v Asgaarské a v Soleiské smečce, funkci ochranáře jsem už zastávala několik let. A tak už jsem vážně nepotřebovala nutně přemýšlet nad tím, co jsem zrovna dělala. Jen jsem obnovovala předchozí značení, protože naše teritorium bylo dlouhodobě značkováno dobře.
Dostala jsem se k jižní části území, když jsem znovu vzhlédla do korun stromů. K mému znepokojení jsem si všimla onoho strakapouda, jak sedí na jedné z větví a pozoruje mě. Pronásleduje mě? zamračila jsem se. Na malou chvilku jsem se zastavila a podívala se na něj. „Co ode mě chceš?“ pronesla jsem přes vztekem zaťaté zuby. Mračila jsem se a mé tělo bylo napjaté. Šplhavec v klidu, jako by nic, popolétl na ještě nižší větev a upravil si pírka na křídlu. „Abys na mě přestala být protivná,“ odvětil mi, načež jsem protočila oči a zase se vydala dál po hranici, abych doznačkovala zbytek území.
Rázem jsem se nacházela u skalnatých převisů na severu. Nebylo by od věci označkovat i vedlejší území, pomyslela jsem si. Už jsem tam dlouho nebyla. Klusem jsem se vydala k údolí, a nebyla jsem jediná. Nad hlavou mi proletěla černobílá raketa s červenými ocasními pery.

// Ellisino údolí

Elisa se nezdála úplně ve formě a má nešikovnost tomu všemu vůbec nepřidala. Lov jsme nakonec zdárně dokončili. Zhluboka jsem se nadechovala a vyčkávala. Odpočinek byl pro ty dva určitě na místě, já se mezitím chtěla zbavit bahna, které se na mě po mém pádu přilepilo, ale šlo to teda hůř, než jsem čekala.
Alfa se následně pustila do jídla. Odtrhla jednu část srnce a ta druhá zbyla nám. Než jsem se ale stihla zorientovat, popřípadě se pustit do jídla, Elisa nám zmizela z dohledu. A tak jsme si tu s Castorem zbyli, zase. „Ano,“ pokývla jsem hlavou, ale záhy zakoulela očima, „jen jsem hrozně nemožná.“ Odnesl to můj ksichtík, který jsem měla nevzhledně špinavý a možná trochu pohmožděná krční páteč.
I my jsme se vydali s ulovenou půlkou srnce směrem domů. Pořádně jsem zabrala, abych aspoň Castorovi vynahradila to, že se kvůli mně lov trochu zkomplikoval a s Elisou museli vydat větší množství energie než já. „Jasně, v úkrytu nám to déle vydrží,“ přikývla jsem souhlasně. V chladném prostředí bude maso v bezpečí, nebude lákat jiné predátory, třeba krkavce, kteří by s mrtvolou pěkně zatočili. Krátce jsem se pozastavila nad tím, že nám z lovu vypadl další člen. Naposledy Yeter, teď Tesai… Ani jednoho jsem upřímně nijak blíž neznala. A možná to bylo dobře.

// Asgaar (přes řeku)

Můj útok neměl až tak dlouhodobé účinky, s jakými jsem počítala. Myslela jsem si, že zůstane na zemi o něco déle, přeci jen takový elektrický šok nečekal. Akorát mě to utvrdilo v tom, že bych se měla na svou magii víc soustředit a přijít jí na kloub. Jakmile jsem dopadla na zem, rozeběhla jsem se před zvíře, abych mu zatarasila cestu a nepláchlo nám jedinou volnou cestou.
Srnec se naštěstí vydal směrem ke dvěma lovcům, kteří na takový okamžik čekali. Jako první se do útoku pustil Castor a hned po něm Elisa. Zadýchaně jsem se vydala k nim. Viděla jsem, že zvíře už začalo klesat k zemi. Nakonec to tedy dopadlo dobře. Vydechla jsem a ještě rychle pohledem našla druhou skupinku. Také se jim podařilo oddělit jednoho jedince, takže to vypadalo, že domů potáhneme docela dost jídla. Vypadalo to, že situaci zvládají, takže jsem neměla tendenci jim do toho nějak zasahovat. Bylo by to spíš horší než lepší.
Doběhla jsem k Elise a Castorovi. „Omlouvám se, zakopla jsem,“ zaúpěla jsem a studem se málem propadla. Byla jsem nešika? Ano a jak mi bylo trapně. Ostatně jsem pořád měla čenich a část čela od bahna. Nechutné. Na koupel ale byl ještě čas. Hodlala jsem se ujmout mrtvoly jako první. Castor s Elisou by se mohli střídat, aby si trochu odpočinuli.

Elisa nám oznámila svou taktiku a rozdělila nás do dvou skupin. Na všechny vlky jsem se znovu podívala a pousmála se. Každý jsem věděli, co nás v lovu čeká a nemine. Potěšilo mě, že jsem byla ve skupině s Castorem a Elisou. Ty dva jsem z celé sešlosti znala nejdéle a byla jsem si jistá, že se něco jen tak nepokazí.
Pak se už vlci začali rozcházet na svá stanoviště. Já se držela Castora a pohledem jsem kontrolovala všechno, co se na pláni dělo. Elisa po chvilce zmizela, pravděpodobně nějaká magie. Pousmála jsem se. Při lovu lasičky se mi elektřina docela vyplatila. Uvědomovala jsem si, že na takovou srnku budu muset použít o něco větší sílu, ale už jsem věděla, jak na to. Držela jsem se trochu přikrčená, připravená kdykoliv vyrazit.
Elisa se během chviličky zase objevila a stádo se rozuteklo naším směrem. S nastraženýma ušima jsem sledovala počínání Castora zároveň jsem hledala ve stádě nějakou černou ovci. Zkrátka zvíře, které nebylo ve skvělé kondici a mohlo snadněji vzdát svůj boj o život. Také jsem zahlédla kulhajícího srnce. Zraněný jedinec byl výborným terčem, ale zároveň jsem měla respekt z jeho parůžků. Byly sice malé, ale o to zákeřnější. Rozeběhla jsem se za ním, Castor měl ale rychlejší tlapy. Elisa běžela z druhé strany. A jak jsem tak zírala po všech čertech, přední tlapy se mi probořily do rozměklé země a já hodila úhlednou šipku přímo do bahna. Ale ne, ale ne. Sakra, sakra! nadávala jsem si a přitom se snažila co nejrychleji dostat svoje tělo pod kontrolu. Čenich jsem sice měla pěkně zmazaný od hlíny, trochu jsem se zdržela, ale vypadalo to, že jsem to nepokazila až tolik, abych to nemohla napravit.
Zrak jsem upřela na srnce, za kterým běželi Castor s Elisou. Já se mu mohla připlést do cesty, zkrátka ho zpomalit. Já se ale rozhodla trochu zariskovat. Bez toho by byl život nudný. Navíc jsem zachybovala a chtěla jsem to nějak napravit. Běžela jsem, co nejrychleji jsem dovedla, a střádala v sobě elektrickou sílu. Pečlivě jsem si vypočítala, kolik cvalových kroků mi zbývá do odskoku, abych dopadla přesně na srnčí bok. Jak se tak stalo, do jeho těla jsem vpustila silnou elektrickou ránu. Nijak ho to neparalyzovalo, ale lekl se, nohy se mu zamotaly do sebe a srnec upadl do rozměklého podkladu. Já se zrovna předními tlapami odrazila do jeho těla a byla ráda, že jsem vůbec stála, i když jsem trochu zaklopýtala. Zvíře jsem zpomalila, dokonce na chvilku úplně zastavila. Snad na dostatečně dlouhou chvilku.

// Asgaar (přes Medvědí řeku)

Musela jsem s Castorem souhlasit. Poslední lov se nepovedl úplně podle představ. Sice jsme domů odtáhli hned několik úlovků, ale za jakou cenu? Dcera alf se nehezky zranila. Musela jsem přiznat, že mi svou otázkou dal brouka do hlavy. Chvilku jsem mlčela a rekapitulovala si v hlavě seznam vlků, které jsem znala. Došla jsem ke smutnému závěru, že vlci, které jsem si pamatovala, se na území nezdržovali až tak často. Respektive tak nečasto, že už dávno nemohli být členy smečky. Třeba takový Yeter, nebo dvoubarevný Rorrey, který mě tehdy zachránil před jedním ze šakalů. „Možná Fiér?“ nadhodila jsem, ale můj hlas nezněl nijak sebejistě. S béžovým vlkem jsem na lovu spolupracovala minule a od té doby jsem ho vlastně neviděla. Navíc jsem nevěděla, jak dlouho byl součástí smečky. Aurora, se kterou jsme se vydaly na lov minulou zimu s Lucy, se tu už taky nezdržovala. Došla jsem k závěru, že se lovů účastnila jen úzká část smečky, zkrátka pořád ti samí vlci, a zbytek se vždycky jen napapal.
Na Castorovo pobídnutí jsem zareagovala zrychlením a srovnala jsem své tempo běhu s ním. V dálce jsem už viděla formující se skupinku lovců. Elisa byla samozřejmostí, vedle ní postávali její synové. Nemesise jsem viděla naposledy jako malé vlče, takže jsem se musela pousmát nad tím, jak rychle ta škvrňata rostou. Hnědého vlka jsem znala od vidění, ale na jméno jsem si nevzpomínala. Černobílou vlčici jsem neznala. Možná jsem ji kdysi viděla v úkrytu jako malé vlče.
„Ahoj vespolek,“ přivítala jsem se s ostatními a hodila svůj úsměv tak nějak na všechny. Na seznamování asi nebyl úplně čas. Elisa zrovna vykládala svou taktiku. Castor měl dobrý nápad. Možná by bylo fajn nakombinovat někoho nezkušeného naopak s někým zkušeným. Mrskla jsem ocasem a poslouchala další příkazy.

Castor už měl skoro snědeno, když jsem k němu dorazila. Takže jsme od sebe byli vzdálenější víc, než jsem původně předpokládala. Pohodila jsem lasičku na zem a začala z ní stahovat kůži, abych se dostala k libovému masu. Nutno dodat, že toho na sobě neměla moc – po zimě byla nějaká vyhublá, ale všechno bylo lepší než nic. „A přitom je okolí Asgaaru tak hezké! Když zrovna neprší a není všude bláto,“ přitakala jsem a pousmála se. Ale co si budem, všechno bylo trochu hezčí, když na zemi neležela mazlavá vrstva bahna. Přechod mezi zimou a jarem ale takový byl – blátivý a lehce nechutný. Až začne pořádně růst tráva, to pak bude o něčem úplně jiném.
Zpozorněla jsem, jelikož se lesem rozneslo vytí. Následně jsem se musela pobaveně pousmát nad poznámkou Castora. „Hádám, že spíš to druhé,“ řekla jsem tichým hlasem a podrbala se na krku. Je pravda, že s blížícím se jarem byl lov ideálně načasován – v úkrytu se už asi vážně nevyskytovaly žádné poživatelné zásoby. V lese jsem překvapivě necítila tolik pachů, jindy les praskal ve švech. Takže jsem počítala s tím, že se smečkového zúčastním. Po cestě z hvozdu jsem si už stihla odpočinout, navíc jsem energii doplnila masem lasičky. Bez rozmýšlení jsem se zvedla a vydala se za svým přítelem. Pravděpodobně budeme lovit na stejném místě jako minule. Doufala jsem ale, že se to tentokrát obejde bez nějakých karambolů.

// Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)