Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ustaraně jsem si povzdechla, když Nemesis vzpomenul na minulou zimu. Měla jsem takový pocit, že každá zima, kterou jsem na Gallirei prožila od svého návratu, byla těžká a komplikovaná. V Soleiském lese tak kruté zimy nebyly, tam jsme nouzi o potravu neměli. Aspoň ne tak markantní.
Po mé otázce se rozhostilo ticho, až jsem měla pocit, že jsem narazila na nějaké nevhodné téma, o kterém Nemesis nechce mluvit. Nepozorovaně jsem se kousla od jazyku a naklonila hlavu na stranu. Nakonec se Nemesis trochu rozmluvil a já na to jen pokývla hlavou. Oné hlouposti asi nechtěl dál rozebírat, možná se bál, že se pak prokecnu před jeho rodiči.
Vzpomínala jsem si, že jsme se s Nemesisem na krátkou chvilku potkali někdy v době, kdy jsem trávila čas se Stínem a skupinkou mladých vlčic. „Toulala jsem se tak různě po Gallirei,“ přiznala jsem, „kvůli tomu dýmu jsem svůj návrat uspíšila. Nelíbí se mi to.“ A taky mi domov chyběl. Nicméně pokud jsem se měla potýkat s něčím neznámým, rozhodně se s tím budu lépe vypořádávat ve smečce se známými vlky než někde sama opuštěná. Navíc čím víc vlků, tím byla větší pravděpodobnost, že někdo bude mít tušení, co to má ten dým vlastně znamenat.

Nevěděla jsem, jestli se papoušek strakapoudovi podobá v tom, že také umí mluvit. Byť mi možná nerozuměl, rozhodně si mou pozornost neužíval. Možná mu vadila cizí tvář. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že byl podstatně větší než strakapoud, ale měla jsem z něj hrozně zvláštní pocit. Takže se mi trochu ulevilo, když se napodobil strakapouda a také nám zmizel z dohledu. Byla jsem si jistá, že strakapoud posedává někde v korunách nad námi, protože jsem občas slyšela typické klepání do kůry. Nikdy se ode mě markantně nevzdálil.
Pokývla jsem hlavou a podívala se někam dál do lesa, kde jsem ale viděla jen mlhu. Noc viditelnost ještě zhoršovala. „Ah, no jo. Lov je před zimou zásadní,“ řekla jsem polohlasem. Fakt, že zase bude chlad až do morku kostí a nebudeme mít co do tlamy, se mi vážně nelíbil. Nemohl si ten podzim ještě prodloužit službu? Byla jsem úplně v pohodě s tím, že se lovu tentokrát neúčastním. Lovců bylo určitě dost. Kdyby ne, nenašla bych tu osamoceného Nemesise.
„Prožil jsi v létě ještě nějaká dobrodružství?“ vyptávala jsem se a mávla ocasem. Zmínil jedno se Shireen a možná jich měl ve vzpomínkách víc. Když jsem byla v jeho věku, trávila jsem čas všude možně, jen ne doma se smečkou. Nechtěla jsem působit nějak vlezle, jen jsem ho chtěla trochu rozpovídat. „Omlouvám se, že se moc ptám,“ vydechla jsem a podívala se na něj. „Jen jsem se ve smečce dlouho neukázala, tak jsem prostě zvědavá,“ pousmála jsem se.

Překvapeně jsem zastříhala ušima, protože jsem měla pocit, že Nemesisova situace s papouškem je dost podobná té mé strakapoudí. „Stejně je to zajímavé. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by k vlkovi takovým způsobem přilnul jiný živočišný druh,“ poznamenala jsem lehce zamyšleně a pohledem přeskakovala mezi zástupci ptactva. Já měla se strakapoudem více méně kladný vztah, i když si nějaké své poznámky mohl odpustit. Už jsem měla na jazyku, že strakapoud umí mluvit, je dokonce pomalu výřečnější než já, ale těch pár vět jsem spolkla. Mluvící pták by už mohl být někdy moc.
Nemesis mi vysvětlil, jak k takovému papouškovi přišel. Pocházel odjinud. To by vysvětlovalo, proč mi přišel tak hrozně neznámý, cizí. A svým způsobem i takový… divně barevný. „Galllirea je plná překvapení,“ poznamenala jsem a švihla ocasem. Rozhlédla jsem se kolem a zhodnotila, že tady je situace s hustou štiplavou mlhou ještě kritičtější než severněji.
„Nevíš, kde je zbytek smečky? Mám pocit, jako bych přišla o čich,“ zeptala jsem se a omluvně se usmála, že se musím ptát na takovou triviální věc, kterou bych si za normálních okolností zjistila sama. Arcanusovo vytí už dávno pominulo, když jsem vkročila do lesa, takže jsem ani nevěděla, jakým směrem skupinku hledat. Navíc jsem si potřebovala po cestě domů odpočinout. Ten pád z Kaskád jsem pořád ještě trochu cítila v boku, byla jsem upřímně ráda, že se po mně teď nic nechce.

V lese jsem našla osamoceného Nemesise. Totiž, nebyl úplně sám, dělal mu společnost mně neznámý druh ptáka. Vlčího společníka ale neměl, tak jsem si řekla, že se k němu zkusím připojit, pokud zrovna nejdu úplně nevhod.
„Strakapoud,“ odpověděla jsem a s úsměvem se podívala na zmíněného šplhavce. Ten si neznámého papouška měřil nedůvěřivým pohledem. Takhle jsem ho ještě nezažila. Predátorovi by pomalu do tlamy vlezl, jak byl drzý, ale z neznámého druhu neměl asi dobrý pocit, ačkoliv pro něj určitě nepředstavoval žádné nebezpečí. „Dělá mi už několik měsíců společnost,“ dodala jsem. Nedivila bych se, kdyby se nad tím Nemesis podivoval. Nebyl by první a rozhodně ne poslední. Posadila jsem se, a ještě chviličku sledovala strakapoudův nedůvěřivý postoj. Nakonec situaci vyhodnotil tak, že pro něj bude lepší, když zase zmizí v korunách stromů.
„A co je tohle?“ zeptala jsem se Nemesise na stejnou otázku a pokývla hlavou směrem k okřídlenci. „Nepřijde mi, že bych se s tím někdy setkala,“ dodala jsem. Strávila jsem poměrně dlouho za hranicemi Gallirei a s takovým ptákem jsem se nesetkala ani tam, ani tady. Asi mi to přišlo jako vhodnější téma než stěžování si na počasí a jiné problémy. Asgaar těch problémů měl vlastně ještě víc, ale o té strašné tragédii jsem se ještě nedozvěděla. Upřímně jsem očekávala, kdy se z nebe začne snášet první sníh. Už jsem ho totiž pomalu cítila ve vzduchu.

// Řeka Midiam

Zhluboka jsem se nadechla vůně domova a zamávala ocasem. Štiplavý pach ve vzduchu mi neumožňoval natáhnout všechny pachy do čenichu, ale byla jsem ráda, že jsem dorazila v pořádku. Zpomalila jsem do kroku a chvilku kontrolovala území. Hranice byly označkované, takže mě tu nebylo až tak potřeba. Ale i tak jsem si chtěla s někým popovídat. Co bylo v lese nového, jak se kdo má a tak dále. Měla jsem obecně dobrou náladu, a tak jsem si zvesela vykračovala.
V podvečerním světle jsem zaregistrovala dvě siluety – jednu vlčí a druhou ptačí. Musela jsem ale zamračit, protože opeřenec byl ale podezřele vzrostlý. Mžourala jsem a konečně rozpoznala vlka. „Oh, ahoj Nemesisi,“ pozdravila jsem mladíka a zavrtěla ocasem. „Neruším?“ nadhodila jsem okamžitě. Upřímně jsem žádný z pachů nenásledovala, jen jsem šla za nosem a čekala, na koho narazím jako první. Nemesis tu ale byl tak sám, tak jsem se chtěla ujistit, že jsem ho nevyrušila v nějakém rozjímání. Měl před sebou nějaké jídlo, možná nechtěl být rušen.
Má pozornost se obrátila na jeho společnost. Tento druh ptáka jsem totiž ještě nikdy neviděla. Strakapoud ho tady zaregistroval, varovně vykřikl a z větve se snesl ke mně na zem. Výškový rozdíl mezi nimi byl markantní. Šplhavec byl tak dvakrát menší než papoušek.

// Kaskády

Cesta do údolí z kaskád byla náročná, přesně jak jsem očekávala. Kameny dost klouzaly a já šla hlemýždím tempem. O další pád jsem totiž opravdu nestála. Dech jsem zatajovala pokaždé, když jsem sestupovala o úroveň kamenů níž. Uvolnila jsem se, až když jsem se ocitla u koryta řeky. Tady sice také byly nějaké kameny, ale nebylo jich tolik a nemusela jsem po nich nutně chodit.
U proudu jsem se zastavila a napila se. Nikam jsem už nespěchala, Asgaar byl coby kamenem dohodil. Strakapoud se také na chvilku zastavil a přestal s tím svým přelétáním mezi stromy. Postavil se na zem nedaleko ode mě. Zavzpomínala jsem, jak málem skončil ve Stínově tlamě. Co já bych si bez nějak počala? Krátce jsem se usmála a už se chtěla vydat dál, když se mi před očima mihnula ryba. Instinktivně jsem se napjala a chvilku vyčkávala, jestli se neobjeví další. Pro mé štěstí se tak stalo a o pár sekund nato mi už fackovala ocasní ploutví do tváře. Spokojeně jsem ulehla a dala se do jídla.
Ryba mi sice nenaplnila žaludek do plna, ale rozhodně jsem se cítila lépe než s úplně prázdným žaludkem. Dlouze jsem si oddechla a podívala se na svého společníka. Ani mě nenapadlo, že bych mu nabídla. Věděla jsem, že by si na rybině moc nepochutnal. „Domů?“ nadhodila jsem. „Domů,“ odpověděl strakapoud a oba jsme se pousmála. Cíl jsme měli jasný a byli jsme od něj pár minut.

// Asgaar

// Východní hvozd

Byla jsem zamyšlená, cesta mi velmi rychle ubíhala a ani jsem si nevšimla, že se nacházím už u Kaskád. Sice jsem slyšela blížící se šum padající vody, ale nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti. Možná, kdyby se zajímala víc, zpomalila bych. Takhle jsem na vlhké kameny vletěla docela velkou rychlostí a, jak jinak, nohy mi podklouzly. S večerem teploty začaly klesat až pod nulu a malá vrstvička vody zkrátka zmrzla. Z kamenů se stal led a já se po něm nehezky sklouzla a spadla na bok. Sykla jsem bolestí. Huso hloupá! nadávala jsem si a když se za mnou ozval známý chichot, proklínala jsem se ještě víc. „Tak co, Gee? Chytla jsi toho zajíce?“ dobíral si mě strakapoud a poskakoval kolem mě. Že on se objeví pokaždé, když se něco pokazí! Jasně, to by totiž přišel o veškerou srandu.
Dlouze jsem si oddechla a posadila se. Bok mě nepříjemně bolel, ale při nádechu jsem necítila žádné ostré píchnutí. Doufala jsem tedy, že jsem se obešla bez zlomeného žebra. Jen jsem se chvilku stála na místě, nepříjemný pád rozdýchávala a pak se vydala dál na cestu. Tentokrát však mnohem opatrněji a pomaleji. Cesta nahoru na kaskády ale byla snazší. Cesta dolů, ta teprve bude zajímavá.

// Řeka Midiam

// Řeka Kiërb

Zaplula jsem do blízkého lesa a trochu si oddechla, protože jsem věděla, že se každým krokem blížím k domovu. Nikdy jsem si to tak úplně neuvědomovala, ale vážně jsem nevěděla, co bych bez smečky dělala. Nedělalo mi dobře trávit delší dobu samotná na cestách. Měla jsem ráda ten pocit, že se mám kam vrátit, že mám nějaké zázemí. Bez něj bych Gallireou bloudila jako tělo bez duše. Pohled mi padl na strakapouda, který byl několik desítek metrů přede mnou a poskakoval po stromech a hledal něco k jídlu. Teď mám věčně nějakou společnost. Ale to se nedá srovnávat s vlčí společností, pomyslela jsem si a drobně se pousmála. Toto unikátní mezidruhové pouto bylo kouzelné a vážila jsem si ho, ale společnost svého vlastního druhu nemohlo nic nahradit. Opeřenec přeci jen řešil trochu jiné problémy než já. Z mého pohledu jich měl méně, ale co jsem mohla vědět. Se svými strastmi se mi nesvěřoval, a já za to byla tak trochu ráda.
Pokračovala jsem dál na jih tak nějak po paměti. Byla jsem v blízkosti Asgaaru, tohle prostředí jsem znala. Mnohem více času jsem trávila na severu. Na jihu jsem strávila nejvíce času s Bellrayem, když jsme hledali Klímový les. Krátce jsem si povzdechla. Kde jen mu je konec? ptala jsem se sama sebe. Na tuto otázku jsem ale neznala odpověď. Život by možná věděl, Smrt pravděpodobně také. Doufala jsem ale, že se mu nestalo nic zlého. Byl to můj první kamarád na Gallirei a pořád jsem tak nějak doufala, že se zase shledáme.

// Kaskády

Už po několikáté jsem si odkašlala. Podmínky nebyly ideální, ve vzduchu pořád bylo cítit cosi štiplavého. Měla jsem toho plné plíce. Dlouze jsem vydechla a pozvedla hlavu z tlapek. Na hřbetě jsem cítila zaryté malé pařátky – to strakapoud si mě pořád hlídal. Usmála jsem se na něj, ale místo kladné reakce jsem se dočkala vyčítavého pohledu. „Myslel jsem, že už meleš z posledního, tak jsem tvoje tělo hlídal před krkavci,“ poznamenal suše. Věnovala jsem mu ironický úšklebek a zadrmolila: „To mě asi neznáš dostatečně dlouho. Mám pevný kořínek.“ Vstala jsem, čímž jsem ho ze sebe setřásla – poposkočil někam na zem nedaleko ode mě. Já ze sebe setřásla prach a nečistoty a rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho, nebýt šplhavce, byla bych úplně sama. Z té myšlenky se mi udělalo úzko.
Cítila jsem, že přichází zima. Je čas se vrátit domů, pomyslela jsem si. Pořád jsem tam (snad) měla povinnosti. Navíc mi ti vlci chyběli. Lucy jsem dlouho neviděla a Castor mi taky docela chyběl. Kdo ví, třeba jsem jim chyběla i já. Dlouze jsem se nadechla, ale velmi rychle mi došlo, že to byl špatný nápad – vyvolala jsem si tak vlnu kašle. „Odporné počasí, co?“ nadhodila jsem chraplavým hlasem. Strakapoud jen pokývl hlavou a věnoval mi docela ustaraný pohled. Možná, že měli ptáci nějaký šestý smysl. Třeba cítil, že se blíží nějaké špatné události. Já se ho na nic neptala. Pokud se sem řítila nějaká katastrofa, rozhodně jsem to nechtěla vědět dopředu.
Rozešla jsem se na jih směrem k řece Midiam a následně Asgaaru. Strakapoudovi jsem ani nemusela vysvětlovat, jaká je naše cílová destinace, určitě to věděl. Jen mi dělal společnost a psychickou podporu. Už jsem si vlastně nedokázala představit, že by mě na každém kroku nedoprovázel.

// Východní hvozd

Relaxovala jsem v proudu řeky, který mi chladil a lehce znecitlivoval komáří ďobance. Proč se všichni museli sletět zrovna na mě, povzdechla jsem si, ale mou pozornost upoutal blížící se vlk. Zastříhala jsem ušima a napjala svaly. Byla jsem teď ve zranitelné pozici. Kdyby přicházel se špatnými úmysly, mohla bych být v nebezpečí.
Podle všeho si přišel popovídat. Jenže mluvil… zvláštně. Rozuměla jsem mu, ale zároveň ne. „Ahoj, jmenuji se Gee,“ pozdravila jsem se s ním. Pak mi položil další otázku. Krátce jsem se rozhlédla po lese a přikývla: „Ano, Gallirea.“ Odpověděla jsem stroze, protože jeho otázce jsme rozuměla trochu méně než tomu pozdravu. Vytušila jsem, že se ptá, zda je tohle Gallirea. Ta všude známá Gallirea.
Vlk se posadil ke břehu, chvilku se rozhlížel a já využila tohoto momentu, abych si ho prohlédla. Hrál všemi odstíny hnědé a místy byl takový nazrzlý. Všimla jsem si i jeho jizev přes oko. S kým si asi zahrával? napadlo mě. „Narodila jsem se tu už před mnoha lety. Pak jsem na nějaký čas odešla a zase se vrátila,“ odpověděla jsem mu a pousmála se. Mimo Gallireu jsem byla šťastná, ale sled událostí mě vedl k přesvědčení, že je čas se vrátit domů, kam patřím. Jen abych zjistila, že můj pravý domov, Klímový les, už neexistuje. To bylo nepříjemné zjištění. Ukázalo se, že Alexei to měl trochu podobně, co jsem tak odtušila. „Jak dlouho jsi byl pryč?“ zeptala jsem se a střihla ušima. Následně jsem s úsměvem dodala: „Já mám někdy pocit, že se Gallirea mění každý rok.“
Posadila jsem se, ale stále zůstávala v proudu řeky, aby mi chladil aspoň trochu dolní část těla. Je pravda, že teplota vody už nebyla na koupání nejvhodnější, ale tak aspoň chviličku jsem si tu ještě posedět mohla. Ale zase ne tak dlouho, abych nedostala nějakou rýmu. Alexei se zeptal na otázkou, kterou jsem si pokládala cestou sem. Rozhlédla jsem se a zamračila se. „Nevím. Kladu si tu samou otázku,“ přiznala jsem se. Na jeho domněnku, že je to možná oheň, jsem odmítavě zavrtěla hlavou. „Tohle není cítit jako oheň. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkala,“ poznamenala jsem. Je ale pravda, že dým zhoustl od doby, co jsem sem přišla. Díky vlhkosti řeky dým nebyl tak dusivý, ale jakmile se odsud hnu, určitě to nebude příjemné.

// Vřesový palouk

Zaslechla jsem další hučení řeky. Zamávala jsem ocasem nadšením, že se zase naložím a trochu si zchladím ty štípance. Zase nesnesitelně pálily. Chtělo by to déšť, pomyslela jsem si a olízla si čumáček. Takhle bych nemusela ležet ve vodě. Upřímně, jiné řešení mě nenapadalo. Navíc ve vodě jsem měla menší nutkání to všechno hned škrabat. A to rozhodně bylo správně. Rozdrbané štípance byly rozhodně horší než normální štípance. Ale znáte to, jakmile se jednou začnete drbat, už nemůžete přestat.
Strakapoud se posadil na jednu z větví a pozorovala okolí, jako vždycky. Tak trochu na mě dohlížel. Usmála jsem se nad tím a opět si lehla do proudu. Jen na kraj, nikam hluboko jsem chodit nemusela. Zadníma nohama jsem se zapřela a tělo natočila proti proudu, aby mi hezky omýval boky a poštípaný hřbet. To byla slast! V Midiam mi možná bylo příjemněji, protože jsem byla blízko domova, ale takhle jsem zase poznala nová místa.
Nerušeně jsem tam ležel a nepřemýšlela vůbec nad ničím. Jen jsem relaxovala, vdechovala ten nově štiplavý vzduch. Možná, že si na to časem zvyknu. Třeba to byla jen nějaká anomálie, která za chvilku zmizí, říkala jsem si a vůbec netušila, že tohle byl teprve začátek něčeho pravděpodobně ne moc hezkého.

// Kaskády

Touto cestou jsem z Kaskád pravděpodobně nikdy nescházela, protože jsem narazila na nový kus světa. Spíš kousek světa. Byl to malý palouček, kde rostly vřesy. Porosty byly docela husté, takže jsem se jimi brodila a různě se vyhýbala těm hezkým polštářům. To, že jsem se objevila na mně neznámém území, vedlo k tomu, že jsem se cítila lehce dezorientovaně. Zastavila jsem se někde uprostřed a opět se začala drbat. Kousance svědily a jak jich bylo hodně, měla jsem pocit, že se z toho za chvilku zblázním.
Strakapoud však zasáhl. „Nech toho! Akorát si to rozškrábeš,“ řekl a secvaknul mi čumák. Nijak silně, ale bylo mi to rozhodně nepříjemné. Zakníkla jsem, hlavně proto, že jsem se lekla. Opravdu to nebylo bolestivé, jen jsem to nečekala. „Ale to hrozně svědí!“ postěžovala jsem si a zakoulela očima. Rozhodla jsem se, že za pohybu mě to tolik nerozčiluje, a tak jsem se opět vydala na cestu. Strakapoud se rozletěl napřed.

// Řeka Kiërb

// Řeka Midiam

Stoupala jsem do kopců a občas se ohlédla za sebou, abych se ujistila, že mě strakapoud následuje. Měla jsem pocit, že už bez sebe nedokážeme udělat jediný krok. Holt jsem aspoň měla věčně nějakou společnost, to se mi líbilo. Nerada jsem cestovala sama. S ním se dalo navíc i fajně pokecat! Zvolnila jsem své tempo, protože jsem se nechtěla uhnat. Znala jsem své slabiny.
„Něco visí ve vzduchu,“ poznamenal strakapoud a povzdechl si. Viděla jsem, jak se ohlíží a sleduje oblohu. Pochybovala jsem, že by tomu rozuměl, že by snad věděl víc než já. Souhlasně jsem přikývla a dlouze si povzdechla. Počasí jsem stejně nemohla ovlivnit. Co si pro nás připravilo, to holt budu akceptovat. Nějak se to zvládne, ať už to je cokoliv.
Nahoře na kaskádách jsem se zastavila, abych se vydýchala. Strakapoud se posadil na jednu nedalekou větev a kochal se výhledem stejně jako já. Přemýšlela jsem, že bych se také zastavila u Smrti, než se vrátím domů. Chtěla jsem s tím počkat na Lucy, abychom si zopakovaly svou dobrodružnou cestu, ale po ní se slehla zem. Tak líto mi to bylo. Další kamarádku jsem ztratila. Zmizela stejně jako Bellray.
Zahnala jsem své pesimistické myšlenky a dlouze se nadechla. Vydala jsem se na východ a scházela dolů z kopce.

// Vřesový palouk

// Středozemní pláň

Mířila jsem jakoby domů, ale ne tak docela. Chtěla jsem se ještě chvilku projít, než se vrátím zpátky. Možná, že mezitím zjistím, co se děje, pomyslela jsem si. Počasí bylo totiž opravdu nezvyklé. Z jistého úhlu pohledu až děsivé. Tech puch, který jsem cítila, jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Nic takového jsem neznala. Z přemýšlení mě vytrhl až strakapoud, který se snesl na můj hřbet a nechal se vozit. Bídák jeden, akorát mě využívá, zamračila jsem se, ale nic jsem mu neřekla.
Mlčela jsem, i když jsem vlezla do řeky, abych si trochu ulevila od kousanců. Voda mu nebyla po chuti a tak se zavčasu zvedl z mého hřbetu. Já toho využila a napila se, abych už neměla sucho v krku. I lov by se nějaký hodil, ne že ne. Možná, že byl čas i na nějaký smečkový lov. Naposledy ho svolávala Elisa a já se při něm pěkně ztrapnila, takže jsem si chtěla napravit reputaci. Nebyla jsem přeci neschopná! Jen to byla shoda nehezkých náhod.
Vylezla jsem z vody a otřásla sebou. Mimo jiné kapky dopadly i na strakapoudova peříčka. Nazlobeně na mě zakřičel, ale já na něj vyplázla jazyk. Rádi jsme se takhle provokovali. Sebrala jsem se a vydala se dál na sever.

// Kaskády

Vyspávala jsem na pláni, když tu najednou se na mě sletěli komáři jako na nějaký slaďoučký med. Pěkně se zahrabali do mého hustého kožichu, aby našli kůži, do které zapíchli své sosáčky. Bylo jich tolik, že mě to probralo z hlubokého spánku. Bylo to tak nepříjemné! Vyskočila jsem na nohy a začala sebou šít. Pohyb moc nepomáhal, tak jsem se zas vrhla k zemi a začala se bláznivě válet, abych je svou vahou rozmačkala. Připadala jsem si, jako bych znovu chytla blechy. Komáry jsem ale, na rozdíl od roztočů, opravdu pozabíjela. A zbytek, který byl ještě živý, se dal na ústup.
Zůstala jsem stát, dýchala jsem jako po maratonu s jazykem vyplazeným ven z tlamy. „No ty ale vypadáš!“ poznamenal strakapoud, který se pohyboval kolem a cosi lovil v trávě. Cvakla jsem zuby a zamračila se. „Místo toho, abys mi pomohl, tak tu lovíš nějakou havěť! Měl jsi sežrat ty komáry!“ vyčítala jsem mu a lehce naježeně se k němu vydala. Nakrknul mě, co vám budu povídat. Pták zamával ocáskem a protáhl si křídla. „Já radši brouky,“ odpověděl mi zcela nezúčastněně, bez zájmu. Mé trápení ho opravdu nezajímalo. Ale hlavně že jsem ho zachraňovala před Stínem! Měla jsem ho nechat, ať nadutému strakapoudovi pěkně vyčiní.
Drbala jsem se, a přitom se podívala na oblohu. Blížila se noc, ale ve vzduchu bylo cítit něco štiplavého. Zlého. Zamračila jsem se a vykročila kupředu. Prošla jsem vedle svého společníka a pokračovala dál na sever.

// Řeka Midiam