Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní Galtavar

Konečně jsem se zase ponořila do stínu lesa. Měla jsem ale pocit, že tady je snad věčná tma, i za krásného prosluněného dne. Pro zádech mi přejel mráz. Takže Smrt své obydlí nijak neupravila, došlo mi a mým tělem projela vlna nervozity. Naposledy jsme se sem vypravily s Lucy, navzájem jsme si dělaly srandu z toho, jak je Smrt smradlavý prašivák a jak my dvě jsme ty hustý. No, cestou domů do Asgaaru jsme ani jedna ani nepípla. Tak asi takové jsme byly husťandy.
Strakapoud vycítil, jak mé tělo nepřirozeně strnulo a rázem jsem cítila, jak se z mé hlavy zvedl. Posadil se na jednu nižší jedlovou větev a sklonil hlavu ke mně. „Já to radši budu pozorovat z dálky, z bezpečí. Ta vaše Smrt je určitě ptákožrout, cítím to v kostech,“ oznámil mi s obavou v hlase. A to se opravdu ničeho nebál – však Stínovi by vlezl klidně do krku a nestěžoval si, že by vlk byl nějaký strakapoudožrout. Smrt ještě ani neviděl a už z ní měl strach. Povzdechla jsem si, a nakonec se přeci jen napřímila, abych vypadala odhodlaněji a statečně.
„Vrátím se,“ mrkla jsem na něj a vydala se kupředu ke známým balvanům, které mě zavedou právě k černé, věčně naštvané vlčici. Možná, že jsem se nahlas potřebovala ujistit, že se skutečně vrátím. Potřebovala jsem si dodat kuráž.

// Zřícenina

// Smrkový les

Opustili jsme předchozí les, ale přesto jsem se držela u stromořadí, dál do středu louky jsem nešla. Věděla jsem, že bych si tak akorát zašla další vzdálenost, a to jsem v tuto chvíli opravdu nepotřebovala. U jednoho ze stromů jsem se posadila a opřela se o něj. Musela jsem si odpočinout a počkat, než to známé mravenčení v nohách přestane.
Celou dobu jsem tak seděla se zaťatou čelistí, byla jsem kvůli té své chromosti ve stresu. Strakapoudovi se ale trochu ulevilo – začal poskakovat po zemi a sbírat nějaké broučky, které našel v trávě, dokonce si vytáhl pár žížal. Ach ta krátkodobá paměť, řekla jsem si a trochu se pousmála. Možná jsem mu trochu záviděla – z mnoha věcí si nedělal takové starosti jako já, protože mu to jeho hlavička nepobírala. Ne že by byl hloupočký, to vůbec ne. Jen v nějakých věcech vynikal více on, a v jiných zase já. Naše genialita nebyla srovnatelná.
Seděla jsem na místě několik desítek minut, než se můj stav zlepšil. Takhle to dál nejde, povzdechla jsem si. Strakapoud se mezitím občerstvil, zatímco mě docela kručelo v břiše. Já se chtěla najíst až po návštěvě Smrti pro případ, že bych se z toho závanu zříceniny pozvracela. Ta pravděpodobnost, že se něco podobného stane, byla totiž docela vysoká.

// Jedlový pás

// Mahtaë (sever)

„Kam?! Kam jsi říkala, že jdeme?!“ začal strakapoud mírně vyšilovat. Vlastně mírně bylo velmi… netrefné označení. Přeskákal po mém krku až na mou hlavu a dost silně mě klovnul do ucha. Cukla jsem s ním a sykla. Jeho zobák byl sice stvořen na tesání do kmenů stromů, ale jeho stisk nebyl zanedbatelný. „Gee! Já jsem ještě příliš mladý na to, abych umřel!“ vykřikl a zobnul mě do druhého ucha. Švihla jsem ocasem a hlavou trochu zatřásla, aby ten malý zmetek trochu ztratil balanc. „Uklidni ten svůj hysterák,“ začala jsem a prokroutila zorničky. „Copak já nejsem? Taky se ještě nechystám do hrobu,“ osvětlila jsem mu, když jsem se nedočkala potěšující reakce. Tak nějak jsem doufala, že mě uklidní – Gee, ty jsi přeci taky ještě mladá, my oba jsme mladí. Měla jsem takový pocit, že se mi v hlavě začal rodit nějaký nový komplex.
Prodírali jsme se lesem, když jsem se trochu víc rozpovídala: „Je to vlčice sídlící v jednom ze severních lesů. Víš ty co, bejvák ale má opravdu velký! Ne moc hezký a voňavý, ale třeba za tu dobu, co jsem tam nebyla, udělala nějakou rekonstrukci. Umí plnit přání. “ Malinko jsem se zachichotala při představě, že by Smrt svou zříceninu zvelebila, zasela tam kytičky a udělala by z toho skutečně hezké místo. „Už podle jména to určitě nebude žádný andílek,“ poznamenal strakapoud zahořkle. Já pomalu zakroutila hlavou a zpomalila. Už jsem totiž zaregistrovala, že jsem začala pajdat na zadní levou nohu. Je třeba to podchytit včas, připomínala jsem si.

// Západní Galtavar

// Mahtaë (jih)

Pomalým klusem jsem se vydala na sever proti toku řeky. Cítila jsem drobnou tíhu na hřbetě, jak se mi na něm usadil strakapoud. V našem stínu jsem viděla, jak si roztáhl křídla a vysouší si svá pírka. Pousmála jsem se a s nastraženýma ušima pokračovala dál. V hlavě se mi usadila myšlenka – opravdu by se s tím mým zraněním nedalo nic dělat? Měla jsem takové tušení, že jsem už zkusila úplně všechno. Opravdu? nebyla jsem si tak jistá. Každý problém měl nějaké řešení a já bych si i sáhla na život jen proto, abych se necítila jako lůzr. Všude jsem musela chodit pomalu a dělat časté přestávky, protože jsem potom zkrátka nemohla chodit. Totiž, mohla, ale jedině po předních, zadní nohy jsem táhla za sebou, ale stařičká vlčice. A to já přeci nebyla! Že ne?...
„A kam to jdeme?“ zeptal se strakapoud, který si na mém hřbetě hezky hověl. Chápala jsem, že mu honě energie bralo všechno to namlouvání, pravděpodobně i stavění hnízdečka, aby se té své družce líbil. Bylo tedy jasné, že si asi bude chtít fyzicky i psychicky odpočinout. Jeho otázku jsem nechala chvilku viset ve vzduchu, než jsem sebejistě odpověděla: „Ke Smrti.“

// Smrkový les

// Asgaar

U známé řeky jsem na chviličku zastavila. Vzduch tu byl příjemně zvlhčený a krásně se mi vdechoval. Jarní období jsem si vždycky užívala ze všeho nejvíc, protože sluníčko teprve získávalo svou sílu a jeho paprsky mě nepekly ve vlastním kožichu. V létě už jsem na tom byla o něco hůř – černá barva nebyla v tomto případě úplná výhra.
Sehnula jsem hlavu k proudící řece a několika doušky se napila. Dokonce jsem se odvážila a přední tlapy si namočila do proudu. Voda byla přeci jen ještě studená, protože jaro bylo ještě pořád na začátku. Na takovou pořádnou koupačku byl ještě čas. Relaxovala jsem, prohlížela si okolí a poslouchala uklidňující bublání vody a šumění větru v korunách stromů.
Najednou jsem těsně vedle sebe zaslechla šplouchanec. Střihla jsem ušima a otočila hlavu tím směrem. Říkala jsem si, že to určitě bude nějaká ryba, která na malou chvilku vyskočila nad hladinu, ale realita byla úplně jiná. Cákal se vedle mě strakapoud a vodu si velmi užíval. Možná, že do vody dopadl střemhlav. V tom případě mohl být rád, že se nebouchl o nějaký kámen. „Hledala jsem tě,“ řekla jsem, ani ne tak vyčítavým tónem jako starostlivým. Mezi námi bylo docela dlouhé ticho. Dost dlouhé na to, že je jinak velmi povídavý, možná až otravně. „Má milá Gee, já mám na práci důležitější věci, než se zaobírat tebou,“ postavil mě před hotovou věc docela chladným tónem. Já nic takového nečekala, aspoň ne tak ostře, tak jsem na něj zůstala zírat s pootevřenou tlamou. Dvakrát jsem zalapala po dechu, ale nepřišla jsem na žádná vhodná slova, tak jsem tam jen stála, na nic jsem se nezmohla.
Když byl strakapoud s koupelí hotov, vyskočil na břeh a několikrát sebou otřásl. Pak si až podezřele pečlivě začal srovnávat pírka. „Taky by sis měla někoho najít,“ vypadla z něj další perla. Má již pootevřená tlama se pootevřela ještě víc. Během pár sekund mi ale došlo, že je jaro a můj společník si asi našel nějakou frajerku. „Nebudu to brát osobně, tohle přejdu bez jediného komentáře. Ale tobě to přeju,“ konečně jsem promluvila a spiklenecky na něj mrkla.
Přebrodila jsem se na druhý břeh a vyskočila na pevnou zem. „Jdu na procházku. Nechceš si od té své samičky trochu odpočinout?“ udělala jsem mu nabídku a určitě kvalitně strávený čas se svou vlčí kamarádkou. Strakapoud trochu neobratně přeletěl za mnou a usadil se mi na kohoutku. „Vy samice jste pořád stejné, na živočišném druhu nezáleží. To je jak z bláta do louže,“ mlaskl strakapoud a štípnul mě do kůže. Brala jsem to tak, že za to, že se mnou stráví nějaký čas, ho budu muset vozit na hřbetě. Co už.

// Mahtaë (sever)

Situace se zdála vyostřenější, než jsem původně předpokládala, takže jsem se o malinko vzdálila, a usadila se k jednomu ze stromů. Hlasy jsem slyšela je z povzdálí a usoudila jsem, že do tohohle se nemám co vměšovat. Lilac evidentně vytvořila iluzi hořícího lesa, snad Sionnovi na protest? Kdo ví, nevěděla jsem, co se mezi nimi změnilo. A od potyčky mezi Calumem a Parsifalem jsem také vycouvala. Na nějaké drama jsem nebyla připravená po tom, co jsem se konečně dozvěděla, že je Elisa po smrti. Jak se to mohlo stát? ptala jsem se sama sebe. Na tuto otázku by mi ale nejlépe odpověděl někdo, kdo o tom věděl víc. Možná Nemesis? Tuhle možnost jsem ale zavrhla stejně rychle, jak se mi objevila v hlavě. Fakt, že ztratil svou milovanou matku, musel být pro něj traumatizující a já bych akorát otevírala staré rány. To se nehodilo. Chtělo by to někoho nestranného, nezaujatého, přemýšlela jsem dál. Takový jedinec se ale ve smečce, pro kterou byla tahle událost zkrátka osobní, hledal jen těžko.
Rozhodla jsem se, že se po lese projdu, zkontroluji hranice a zkrátka si tak nějak provětrám hlavu. Počasí se zlepšovalo a úplně vybízelo k příjemné procházce. A to byl můj další plán. Přitiskla jsem čumáček k zemi v místě, kde stromy mizely a krajina přecházela v nivní území kolem řeky. Cítila jsem, že hranice byly nedávno značkovány. Krátce jsem si povzdechla. Věděla jsem, že jsem svou milovanou funkci zanedbávala. Nejsem já už na to stará? povzdechla jsem si a melancholicky se podívala do dáli. Všímala jsem si totiž, že jsem v zadních nohách ztrácela cit čím dál tím snadněji. Mé letité zranění se zhoršovalo a já nevěděla, co s tím dělat. Zvrátit jsem to přeci nijak nemohla a pochybovala jsem, že by na opravu míšního kanálu stačily nějaké bylinky, magie, nebo vlastně cokoli, co jsem znala. Mrzák na věky věků, povzdechla jsem si. Ještě za mlada jsem opustila Soleiskou smečku, protože jsem se bála, že budu tak akorát na obtíž. Co jsem ale byla tady?
Prošla jsem hranice sousedící s pahorkatinou a pokračovala dál na východ, až jsem se dostala skoro k řece Midiam. Na tom místě jsem se chvilku zastavila a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu bylo nepopiratelně cítit jaro. Je čas vyrazit na výlet, konečně jsem se trochu pousmála. Věřila jsem, že by mě to mohlo dostat z melancholické nálady. Kdybych cestou narazila ještě na nějaké vlky, tím lépe. Otočila jsem se a vracela se středem lesa na jeho druhou stranu. Občas jsem se podívala do korun stromů. Po strakapoudovi se slehla zem. Malinko jsem se zamračila. Dělalo mi to starost, protože jsem byla zvyklá, že je pořád za mnou. Ví o každém mém kroku a já vím o jeho přítomnosti, i když mi zrovna neproletí nad hřbetem. Nyní jsem ale neměla tušení, kam zmizel. Ty pacholku jeden, ukaž se, kdybych ovládala magii myšlenek, možná by mě opeřenec slyšel.
Před tím, než jsem opustila les, jsem se ještě ohlédla za sebe. Na území bylo spoustu vlků, ale já cítila, že potřebuji trochu změnu. A tak jsem se vydala k sousední řece na takovou pohodovou procházku. Tiše jsem doufala, že mě můj opeřený kamarád co nejdříve vyhledá.

// Mahtaë (jih)

S Yeterem jsme přiběhli do zmatku. Sionn s Lilac stáli naproti sobě a atmosféra tu byla víc než vypjatá. To ona? má hlava to úplně nepobírala. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem. Ten oheň tu reálně byl, ale ti dva se tu navzájem štěkali, takže to vypadalo, že ho způsobila mladá vlčice. Já být na jejich místě, nejprve bych ho nějak uhasila a pak se dohadovala. Vždyť nám uhoří les! panikařila jsem a rozhlížela se kolem sebe a přemýšlela, jak to prostě zastavit.
Jenže než jsem něco vymyslela, oheň ustal. Ze sekundy na sekundu. Najednou to vypadalo, jako by tu nikdy nebyl. Tak teď jsem byla zmatená ještě víc. Bylo to celé prostě iluze? Udýchaně jsem zírala z jednoho na druhého, když jsem slyšela monolog Lilac. Přišla mi zlomená a mimo své vnímání a smysly.
Nechtěla jsem se do toho úplně motat, proto jsem zůstala trochu dál a nepřistoupila k nim blíž, i když bylo už po ohni. Odněkud se totiž přihnalo béžové vlče a začalo křičet na Yetera, který tu stál jako opařený, že za oheň může on. „Parsi, on ne,“ vyhrkla jsem, ale než jsem stačila zareagovat, Parsifal po Yeterovi skočil a snažil se mu zakousnout do kůže. Najednou tu byly dva střety a já mezi nimi. Necítila jsem se příjemně.
„Není zlý,“ zastávala jsem se hnědého vlka a přiskočila tedy k této skupince. Nevěděla jsem, jak tuhle vyhrocenou situaci uklidnit. Musela jsem jen doufat, že se Yeter po něm nějak škaredě neožene, protože to by rozhodně vedlo k dalším problémům. Už nebyl členem smečky, musel se chovat pokorně a holt strpět i ne úplně adekvátní reakci člena smečky.

Pol‘ahávala som na jednom vel‘kom kameni a vyhrievala sa na slniečku. Bol ešte len začiatok leta, a mne už bolo v čiernom kožuchu úplne neznesitel‘ne. A čo potom o pár týždňov? To fakticky pojdem, pomyslela som si a uškrnula sa. Obrátila som sa na chrbát a predné nohy natiahla smerom k oblohe. Hlavu som úplne zaklonila, takže moja papul‘a bola rovnobežne s povrchom. Gravitačná sila tak oddelila horné pysky od mojich zubov a poodhalili ich svetlu sveta. Vážne, táto pozícia bola pre druhú osobu určite komická. Mne ale takto bolo pohodlne.
Z toho slniečka som bola trochu unavená, takže som pomaly zavrela oči a začala pochrupovať. Nebol to nijako tvrdý spánok, ale napriek tomu som si nevšimla, že sa ku mne niekto potichu prikradol. Strakapoud postával pri mojom krku, občas trhol hlavou, aby skontroloval okolie. Mal niečo za lubom, uličník jeden. Potom sa pomaly natiahol k mojej pootvorenej papule a svojim špicatým zobákom vrazil do jedného môjho zuba. Vydalo to hrozne zvláštny zvuk, trochu to zabolelo, ale sklovina aj tento koncentrovaný náraz zvládla ustáť. No, lenže moje nervy to tak trochu neustáli. „Čo si myslíš, že zase robíš?“ zahalakala som a začala sa hrabať na všetky štyri. Chcela som byť na nohách čo najskôr, ale nešlo to tak ĺ‘ahko, ako som si myslela. Najskôr som skončila na pravom boku, keď som počula, ako sa strakapoud uchechtává.
„Máš tam zvyšky jedla, Gee. Mala by si sa o tie zuby starať,“ doberal si ma a klapal pri tom zobáčikom. Ako ma ten operenec niekedy štval! Ale poznáte to. Čo sa podpichuje, rado sa máva. „Som šelma. Nikto ma neučil, ako sa o zuby starať. Ty to máš l‘ahké! Párkrát klapneš a přehltneš,“ rozčulovala som sa. Niekol‘kokrát zamával krídlami, aby sa dostal na jednu z vetiev a zabránil tak môjmu útoku, ktorý by určite prišiel. „Tak ja budem tvoj osobný zubár, čo ty na to?“ navrhol mi celkom seriózne. Hodila som po ňom opovržlivý pohl‘ad a švihla chvostom.
Mal jedinú nevýhodu - nikdy som sa na neho nedokázala hnevať dlho. „Slniečka máme pre dnešok až príliš,“ okomentovala som vzniknutú situáciu. Myslela som si, že určite dostal nejaký úpal, preto tak blbol. Rozklusala som sa smerom k najbližšej rieke. Tá nás oboch pekne schladí.

Pokývla jsem hlavou. Etneye bylo vždycky všude plno, takže mě udivovalo, že už tu dávno někde poblíž nestepuje. Mohl by s sebou dotáhnout Lucy, zapřemýšlela jsem. S úsměvem jsem se ohlédla za sebe na strom, na kterém se šplhavec držel a ťukal do něj zobáčkem. „Strakapoud. Z nějakého důvodu jsme si vytvořili takové přátelské pouto a od té doby jsem vlastně ještě nebyla doopravdy o samotě,“ poznamenala jsem s pobaveným úsměvem. „Otravuje mě na každém kroku,“ zamručel opeřenec mezi jednotlivými zásahy do borky stromu. Jenže skutečnost byla zcela opačná – to on mě nenechal chvilku samotnou. A vlastně jsem byla docela ráda, i když soukromí jsem měla úplně nulové.
Zalapala jsem po dechu a sklopila ouška k hlavě. Po mém hřbetu se rozlil nepříjemný pocit. Jednak z toho, že se takovou informaci dozvídám od bývalého člena smečky, jednak z té tragédie samotné. Jsem hloupá. Kdybych se o smečku víc zajímala… kárala jsem se a také se zadívala do země, podobně jako Yeter. „To by vysvětlovalo, proč se Nemesis naposled choval tak zvláštně,“ řekla jsem polohlasem, jako bych přemýšlela nahlas. Je pochopitelné, že nebyl ve své kůži… Nikdo by nebyl.
Najednou jsem ucítila štiplavý zápach. Okamžitě jsem si vybavila tu podivnou mlhu, která se nedávno Gallireou prohnala. Tohle se mi ale zdálo výraznější. Instinktivně jsem vzhlédla k nebesům a viděla kouř. „Něco se děje, Yetere,“ vyhrkla jsem a celá ztuhla. Pár sekund jsem stála ztuhle na místě a potom mi to došlo: „Oheň.“ Vyběhla jsem od Yetera, v lese totiž byl skutečný problém a já měla dojem, že je třeba ho řešit. Pomoc se hodila jakákoli, pokud nám tedy skutečně hořel les.

Na hranicích jsem našla známou tvář, s čímž jsem původně nepočítala, ale ve finále jsem byla ráda. Rázem jsem byla v příjemnější společnosti. Byla to fajn změna, pro jednou se netvářit přísně, když někdo naruší klidné hranice naší smečky.
Yeter se mi svěřil, že tu čeká na Etneye, jednu z alf nebo Lilac. „Etney a Arcanus jsou na území, určitě tě slyšeli, tak sám zjistíš, jak se jim daří... Pokud dorazí,“ pousmála jsem se a pokývla hlavou. Úplně jsem si neodhadla tvrdit, jak se mají jiní členové smečky. Třeba je něco trápila a já o tom nevěděla. Podle pachu tu ale někde byla také Lucy a na tu jsem měla tak trochu spadeno. Dlouho jsme se neviděly. „Řekla bych, že smečce se daří dobře. Já byla nějaký čas mimo území a toulala jsem se. Jak se máš ty?“ zeptala jsem se nakonec, protože mě to upřímně zajímalo. Být bez opory smečky zrovna na zimu, to určitě nebylo nic příjemného.
Ke svému krátkému monologu bych určitě něco dodala, například bych se pochlubila svým strakapoudím kamarádem, ale najednou jsem se zarazila. „S Elisou?“ zopakovala jsem po něm a nechápavě se zatvářila. Nepříjemný pocit, který se v mém nitru držel po povídání s Nemesisem, najednou zesílil. Určitě se něco stalo, jen mi to zatím nikdo nesdělil. A bude trochu podivné, když to uslyším od Yetera. Měla bych mít už z principu větší přehled o smečce než on. „Co se stalo?“ dodala jsem po chvilce otázku a dívala se na něj se vážně starostlivým pohledem.

Cizí vlče se z našeho území vytratilo stejně rychle, jak se sem přihnalo. Drobně jsem se nad tím pousmála. Vlčata mají ten život přeci jen jednodušší, pomyslela jsem si a v jistém slova smyslu jsem měla pravdu. Byla sice častěji vystavena nebezpečí, zvlášť když se potulovala o samotě, ale ta vlčecí naivita byla tak trochu kouzelná. Nevědět, jak krutý okolní svět je.
Sama jsem se poflakovala po území a společnost mi dělal pouze strakapoud. Měla jsem nutkání se od veškeré jiné pozornosti na chvilku vzdálit. Kdo ví, možná proto, že poslední rozprava s Nemesisem ve mně zanechala podivný pocit. Uniká mi něco důležitého? malinko jsem se nad tou nepříjemnou myšlenkou zamračila. Nabývala jsem pocitu, že mi je něco zásadního zatajováno.
Při jedné z procházek kolem lesa jsem zaslechla hlasité vytí. Zastříhala jsem ušima a okamžitě se tím směrem vydala. Bylo to přirozené, chtěla jsem vědět, kdo se nám na hranicích vyloupnul. A byla to i má povinnost jakožto ochránce smečky. Když jsem se ale blížila k vlkovi, zjistila jsem, že to není úplný cizinec, jak jsem si zprvu myslela. „Oh, Yetere? Zdravím,“ pozdravila jsem bývalého člena smečky, kterého jsem neviděla, jak je rok dlouhý. Naposledy na jednom z lovů, při kterém se zranila Awnay. Hnědého vlka jsem si nemohla splést s nikým jiným – jeho paroží bylo naprosto unikátní. Shazuje ho taky někdy? uklouzla mi myšlenka. Usmála jsem se a zastavila se pár metrů před ním. „Hledáš někoho?“ zeptala jsem se.

Narazila jsem poblíž úkrytu na vlče, které jsem ve smečce zatím neviděla. Řekla bych, že má otázka asi nebyla tak úplně mimo, ale když jsme zaregistrovala jeho pohled, trochu mě uzemnil. Odpověděl mi dost věcně a krátké. Naklonila jsem hlavu na stranu. „Oh, aha. Ráda ti pomohu, abys ti klacíky nemusel tahat sám, jestli chceš,“ navrhla jsem. V mých očích ta stavba, která evidentně vznikla nějak náhodně a neplánovaně, skutečně vypadala jako hrad. Možná, že ve měn bylo víc vlčecí hravosti než v mém společníkovi.
Vlče se představilo jako Parsifal. Pousmála jsem se a mávla ocasem. „Já jsem Gee, místní delta a ochranářka,“ představila jsem se. Vlče voněl jako Asgaar, navíc se poflakoval nedaleko úkrytu, takže jsem ani na chvilku nepřemýšlela nad tím, že by se jednalo o zcela cizí vlče. Jakoby, ono cizí bylo, ale aspoň bylo právoplatným členem smečky.
Už jsem chtěla náš dialog dál rozvést, když jsem zaslechla vytí. Střihla jsem ušima a natočila hlavu k východním hranicím. Poznala jsem, že to nebyl žádný vlk ze smečky, který by svolával ostatní. Tohle byl cizinec. Pohled jsem vrátila na Parsifala: „Musím to vyřídit. Za chvilku se vrátím.“ Vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli o mou společnost vlče stálo, ale já se chtěla seznámit s dalším členem smečky, se kterým jsem dosud neměla tu čest. Zvedla jsem svůj zadek ze země a svižným klusem se vydala k hranicím.
Už z dálky jsem viděla, že nám blízko teritoria postává mladá vlčice, a dokonce si cosi zpívala. Ačkoliv bych se měla tvářit přísně, jak se k ochranáři sluší a patří, ale já si nějak nemohla pomoct. Nakazila mě tou svou dobrou náladou a já se musela usmát. Přeci nebudu zlá na vlče, připomněla jsem si. Nebyla jsem bezcitná. „Hezké Vánoce i tobě,“ pověděla jsem, když jsem k ní došla. Drobně jsem se pousmála, ale přeci jen jsem své tělo napjala, abych aspoň trochu budila respekt. „Ztratila ses?“ zeptala jsem se a nepřímo ji tím vybídla, aby mi řekla důvod svého příchodu.

Počasí se opravdu začalo měnit. Pravděpodobně díky této skutečnosti se k nám vrátil Nemesisův společník, který ve mně vyvolával dost smíšené pocity. Trochu jsem se vnitřně ošila. Mladý vlk se rozhodl, že se vydá zjistit, co za náhlou změnou stojí. „Vyřídím, “ krátce jsem přikývla, ale neodpustila si poznámku: „Opatrujte se.“ Ačkoliv černý dým zmizel, nastávala zima a ta taky nemusela být kdo ví jak milostivá. Ba naopak, dokázal být velmi krutá.
Vydala jsem se prozkoumat les. Kdo ví, třeba cestou narazím na Sionna, napadlo mě. Podle pachu byl pravděpodobně v okolí, nebo se aspoň v lese na malý okamžik ukázal. Já vlastně ani neměla žádný cíl, jen jsem se tak poflakovala po Asgaaru a čekala, zdali na někoho nenarazím. Na Nemesise jsem natrefila také v podstatě náhodou.
Zanedlouho jsem se objevila nedaleko od úkrytu a všimla si drobného světlého vlčete. Ten určitě nebude alfa páru, proběhla mi hlavou myšlenka, nad kterou jsem se musela pousmát. Jak jsem se k němu pomalu blížila, pozorovala jsem ho v jeho činnosti. „Ahoj… Stavíš si hrad z klacíků?“ nadhodila jsem a přátelsky se usmála. Švihla jsem ocasem a odmetla tak drobet sněhu. Neměla jsem tohle bílé svinstvo ráda, možná proto jsem podvědomě mířila k úkrytu, ve kterém byly podlahy suché a určitě tolik nezábly.

Mírně jsem se zachvěla. Co když to nebude nic dobrého? pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem zamyšleně pokývla hlavou a tvářila se neutrálně. Obvykle jsem nebývala žádný pesimista, ale něco mi říkalo, že tohle nebude mít úplně nejlepší následky. Vždyť je velmi malá pravděpodobnost, že by se dým jen tak z ničeho nic rozfoukal a zmizel, ne? přemýšlela jsem. A ani ten vítr by nebyl nejlepší řešení, protože by se to stejně muselo částí Gallirei prohnat, aby se to dostalo pryč. „To neznámo mě na tom asi děsí nejvíc,“ povzdechla jsem si. Zažít takovou situaci někdy v minulosti, už bychom věděli, jak se zachovat. Takhle nás ale příroda stavěla před zcela novou hrozbu a divila bych se, kdyby někdo přesně věděl, jak se správně zachovat.
Zastříhala jsem ušima a krátce se rozhlédla. Nevěděla jsem, že tu na někoho čekal, bylo ale dobře, že mi to řekl. „Aby tě tu pak zbytečně nemusel hledat,“ zamumlala jsem zamyšleně a nakonec zakroutila hlavou. Nemuseli jsme nikam chodit, upřímně jsem pochybovala, že by tam byl vzduch lepší. Šla bych tam spíš ze zvědavosti.
Z nebe se začaly snášet sněhové vločky a během chvilky naše hřbety pokryly znatelnou vrstvičkou. Otráveně jsem se ušklíbla a otřásla se. „Ale možná bychom se mohli schovat aspoň před tím sněhem, když neutečeme dýmu,“ nadhodila jsem a podívala se na Nemesise. Já tedy zimu obecně moc nemusela a studený sníh byl jedním z důvodů. Ale existovali i vlci, kteří si sněhovou nadílku přímo užívali. Třeba k nim Nemesis patřil, kdo ví.

Na chvilku jsem se zamyslela, ale pak stroze odpověděla: „Ne, v létě ani na podzim jsem se domů nevracela.“ Možná proto mi domov tak chyběl, byla jsem od něj odloučená až příliš dlouho. Zkoumavě jsem se na Nemesise podívala, jestli se náhodou nestalo něco, o co jsem přišla, ale pak jsem usoudila, že za jeho otázkou asi nic nestojí.
Nebyla jsem jediná, kdo měl z kouře obavu. Vlastně bych se spíš divila, kdyby mu blížící se hrozba byla úplně jedno. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou, nervozita ve mně vzrostla, jak jsme tohle téma otevřeli. „Je to jen otázka času, co to sem dorazí,“ řekla jsem a přitiskla uši k hlavě. Nelíbilo se mi to, ani náhodou. „Zajímalo by mě, jestli se o tom už smečka stihla nějak pobavit,“ dodala jsem. Tohle byl problém, který by se asi měl řešit ještě před tím, než nastane. Ale nebyla jsem si jistá, jak by to konkrétní řešení mělo vypadat. Nemesis se vrátil nedávno domů, takže jsem nepředpokládala, že by o nějaké strategii věděl. Magie počasí by možná mohla pomoct. Kdyby dost vlků spojilo svoje síly, mohli by to třeba nějak zastavit. Anebo taky ne, přemýšlela jsem. Žádný konkrétní obraz se, ale v mé hlavě nerýsoval.
„Nedivím se, je to protivné,“ dala jsem mu za pravdu a povzdechla si. Mně se ten dým dost usadil na plicích, cítila jsem na hrudi zvláštní těžko. „Nemyslíš, že by nám v úkrytu bylo lépe?“ nadhodila jsem, ale vlastně jsem v to ani tolik nevěřila. Postupem času nebude dýchatelno asi nikde, a už vůbec ne v částečně uzavřeném prostoru.