Gallirea - Příspěvky uživatele

Rozjímala jsem u úkrytu bezmála čtvrtinu dne a vyhlížela nějakou společnost. Nikdo ale mým směrem neměl cestu, a tak jsem se musela spokojit s již známým okřídleným společníkem. Pořád si něco brblal pod zobák, jak se mu příchod zimy nelíbí, jak ještě nestihlo celé jeho opeření přepeřit, a že zrovna dneska si nepochutnal na žádném dobrém broučkovi. Jeho stěžování jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a tím druhým zase ven. Nebyly to problémy, se kterými bych mu mohla pomoci, s tím se pacholek musel poprat sám.
Mlaskla jsem a netrpělivě švihla ocasem. „Vyrazíme?“ vyslovila jsem skoro řečnickou otázku, protože bych vyrazila i bez něj. Ale on byl zkrátka společnost, která mě jen tak neopouštěla, už jsem si na něj zvykla, a tak nějak jsem počítala, že všechno děláme spolu. Nejlepší kámoši! usoudila jsem a malinko zvedla koutky v úsměv. „Jo!“ zaskřehotal strakapoud a tak typicky šplhavcovitě se zachechtal. Rázně jsem kývla hlavou, zvedla se z chladné země a pomalým tempem vyrazila na západ.
Nikam jsem nespěchala, jelikož k tomu nebyl důvod. Neměla jsem vyloženě žádný cíl cesty, a tak jsem se rozhodla šetřit svoje už trochu stařecké klouby. Mohla bych přestat stárnout, prosím? povzdechla jsem si. Asi jsem až tak stará nebyla, jen mi to tak prostě připadalo. Však Lucy byla jen o málo starší než já a vyvedla na svět krásná vlčátka! Doufala jsem, že se rodince dařilo dobře, a že je Etney… méně Etneyem?
Počasí bylo mrazivé, a ještě stále sněžilo, i když ne v takové míře, jako odpoledne. Na noc možná přestane úplně. Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu a ohlédla se přes rameno na svůj černočerný kožíšek. Po mamince jsem ho měla hezky huňatý, a i ta barva mi v zimě hrála do karet. V létě jsem se kvůli tomu pekla ve své vlastní kůži, ale na chladné měsíce byla moje srst jako dělaná! Hustá, dlouhá, držela mě hezky v teple i díky své barvě, která v zimě přitahovala i to málo slunečních paprsků a jejich teplo. Byla jsem ráda, že jsem se narodila na Gallirei a byla jsem na její mikroklima tak trochu aklimatizovaná. Vlci, kteří sem přišli z jihu a mají mnohem řidší kožich, gallirejskou zimu určitě přečkávali ve velkém nekomfortu. Já až takový výstup z komfortní zóny nezažívala, pokud tedy teploty neklesly na nějakou extrémní teplotu.
Strakapoud se mě držel tak nějak sporadicky, jelikož jsme ještě pořád byli v lese. V takových případech jsem byla zvyklá na to, že lítal z jednoho stromu na druhý a hledal nějaké pochutiny. Jakmile jsme se dostali na nějakou otevřenou planinu, vždycky se mě držel mnohem víc, jak kdyby ve mně viděl nějakého svého bodyguarda. A je pravda, že měl prořízlý zobák dost na to, aby nějakého bodyguarda potřeboval. Kdyby znal hranice, Stín by ho málem nesežral, vzpomněla jsem si už na dávné setkání a odfrkla si. Překročila jsem hranice Asgaaru a po několik měsících se vydala na nějakou výpravu po Gallirei.

// Medvědí jezírka

Potloukala jsem se tak nějak ve stínech Asgaarského hvozdu, s nikým se moc nestýkala a přiznám se, že občas mou hlavou proběhla myšlenka, zdali se ještě mohu považovat za právoplatného člena. Nikdo mě odsud ještě nevyhodil, vysloveně. To se asi počítá, ukončila jsem tak své vnitřní rozhodování. I když jsem měla pocit, že tu jsem tak nějak navíc? Dřív tomu tak nebývalo, ale poslední měsíce to bylo jiné. Dřív jsem tu měla Lucy a Castora, ti byli mému srdci nejblíž. Zbytek smečky jsem buď vůbec neznala, nebo jsem měla pocit, že mě vlastně moc nemusí. U toho mladého světlého vlčka, jehož jméno jsem za ty měsíce docela pozapomněla, jsem si vlastně byla téměř jistá. Ačkoliv jsem se smečkou cítila trochu odstrčená, byla to i má chyba (to jsem nikdy nepopírala), prakticky jsem se necítila úplně osamoceně. Co já bych bez toho fógla dělala? pousmála jsem se při pohledu na strakapouda, který seděl na borce stromu nedalo ode mě a cosi tam do ní kutil. Život jsem si už bez něj nedokázala představit. Smutné? Možná. Ale já tak aspoň netrpěla samomluvou, vždycky mi ten kecálek odpověděl.
Počasí už začínalo být nevrlé. První sněhové vločky snášející se z oblohy a mrazivé dny jasně značily, že letošní zima přebrala vládu od podzimu. Ve stínu stromů jsem pokračovala až k úkrytu. Před něj jsem se posadila a tiše rozjímala. Někdy na jaře jsem navštívila Smrt a měla jsem v plánu zajít i za jejím bratříčkem. Byl začátek zimy ale tím pravým okamžikem? Zcela určitě ano, průběh mohl být ještě pořád hladký. Ještě na zemi neležela hluboká sněhová pokrývka. Neměla bych se tedy moc rozmýšlet a lelkovat, protože jak bylo na Galliree zvykem, zima dokázala udeřit velmi rychle velkou silou.
Plán byl takový, že ještě chvilku tu budu rozjímat, než svůj už trochu zastaralý zadek zvednu a vydám se na jih za dobrodružstvím. Pokud mi Smrt splnila přání, už by žádná náročná a dlouhá cesta neměla být problém. Ze stromu se na mou hlavu snesl strakapoud a ďobnul mi do ucha. Já se po něm neohnala, už jsem ostatně byla zvyklá na všechny různé klovance a ďobance. „Už mě to tu nebaví,“ postěžoval si a snad trochu netrpělivě mi prohrábl zobáčkem srst mezi ušima. Má srst zhoustla, jak se blížily chladné měsíce. „Čteš mi myšlenky,“ poznamenala jsem a na konci věty hlas trochu zvedla do tázacího tónu. Nejenže mluvíš, ale ještě abys mi viděl do hlavy… To by byl konec, kamaráde.

Atmosféra ve skupině se změnila během sekundy. Po našem příchodu Lucy zneklidněla, dokonce na Etneye vyštěkla. Trochu jsem stáhla uši k hlavě a malinko ji sklonila níž. Možná, že když se trochu schoulím, neuvidí mě, pomyslela jsem si zcela naivně. Kdyby to bylo tak jednoduché, byla by to naprostá paráda. Jenže já tu pořád byla, pořád jsem byla svědkem určité partnerské hádky. A já byla další na ráně. Lucy byla určitě unavená, hladová, hormonálně nevyrovnaná, a to všechno se projevovalo na její náladě. Nakonec se rozhodla že se od nás s částí vlčat vzdálí. Na její prosbu jsem přikývla a snad jen rty naznačila: „Spolehni se.“ Sice z toho nevyšlo zcela jasně, zdali mám dát pozor na vlčata, nebo Etneye. Pro všechny případy raději na všechny dohromady, že ano? Po Etneyovi jsem hodila ostrý pohled, když Luc odvětil ve stejném duchu, jako ona mluvila s ním. Nedávno ti na svět vyprdla čtyři potomky, je toho na ní moc, a ty nejsi ani trochu empatický. Etneyi, Etneyi, dospěj, pomyslela jsem si a zakroutila hlavou. Ačkoli se mi během lovu zdálo, že mladý vlk trochu zbystřil a zmoudřel, tento dojem tímto zase hezky pohřbil.
A tak se naše skupinka rozdělila. S námi tu zůstala jen dvě vlčata – vlčice. Ta světlá se ke mně v jednu chvíli rozeběhla, ale nakonec si to rozmyslela a vydala se zase k tátovi. Mrskla jsem ocasem a následně si ho elegantně stočila kolem tlapek. „Užívej si jich, dokud jsou malincí. Hrozně rychle vyrostou,“ poznamenala jsem směrem k Etneyovi a usmála se. Jaro bylo v plném proudu, vlastně bych se ani nedivila, kdyby se Gallireou prohánělo více novorozených vlčat. Přeci jen, byl ten správný čas. Rozhlédla jsem se kolem a mlaskla. Nijak aktivní jsem nebyla – vlčata jsem nechtěla vyděsit. Bylo totiž dost možné, že jsem první nepříbuzný vlk, kterého kdy jejich zlatavé oči viděly. A tak jsem raději čekala, jestli se jedna z vlčic osmělí.

// Řeka Mahtaë (jih)

Samozřejmě, že jsem jeho nabídku přijala. Pousmála jsem se, když Etney přitakal, že Lucy určitě nic proti mít nebude. Pokud jsem se v očích obou rodičů jevila jako ideální teta na hlídání, lichotilo mi to. Na malou chvilku jsme zastavili, aby se vlk rozpovídal ještě víc o jeho rodince. No jo, novopečený pyšný tatínek! Usmívala jsem se a občas pokývla hlavou. „Tak to abych jim svou inteligencí stačila, Etneyi,“ poznamenala jsem s laškovným úsměvem. Nepochybovala jsem o tom, že až vyrostou, budou to chytří vlci a bystré vlčice. Teď ale na to byli příliš malí. Když jsme se zase rozešli, magie povolila a oči mi přestaly zářit. Však už jsme byli v Asgaaru, nikam dál už kořist nepotáhneme. Musela jsem uznat, že jsem si náš společně strávený čas užila. A také jsem Etneyovi dala za pravdu, opravdu tak nějak dospěl a zmoudřel. Totiž, v rámci možností, že. Pořád to byl Etney.
Etney se jako pyšný otec hned sunul ke své drobotině a srandovně u toho žvatlal. Vykouzlilo mi tak pobavený úsměv na tváři. „Nazdárek, prťata,“ oslovila jsem hromadně skupinku vlčat a přátelsky jsem zavrtěla ocasem. Nebyla jsem hrozbou, ba naopak. K Etneyovi se vrhla dvě vlčata, třetí jsem zahlédla stranou v roští. Věnovala jsem drobečkovi úsměv, aby se taky osmělil a šel se přivítat s tátou. Já se k nim pochopitelně nehrnula, nechtěla jsem je vyděsit. Ke komu jsem se ale hrnula? K Lucy!
Přiskočila jsem k ní a čumák jí na chvilku zavrtala do tváře. Neviděly jsme se opravdu dlouho. „Jdi se najíst, má milá. Určitě máš hlad,“ vybídla jsem ji vlídně. Navíc teď už na hlídání drobotiny nebyla sama, mohla si tedy na chvilku odpočinout. Byli jsme tu já s Etneyem. Tři vlci čtyři malé roztomilé kuličky už uhlídají. Posadila jsem se a hleděla z jednoho prcka na druhého. Ach, jak byli roztomilí!

// Západní Galtavar (přes Mahtaë - sever)

Ačkoliv to přes pláň domů nebylo daleko, opět jsem začínala pociťovat slabost v zadních nohách. Občas se mi už jedna z nich podlomila. Holt lov a okamžitá cesta zpátky, to byl perfektní čas na mé problémky. Ale nemuselo by tomu tak být, připomněla jsem si svou nedávnou návštěvu Smrti. Zhluboka jsem se nadechla a své soustředění na chvilku převedla na problematické svaly. Během následujících vteřin se mi zadní svalstvo zpevnilo tak, že bylo pevné jako skála, bolest mě zcela přešla, a tyrkysovo-zelené oči se mi rozzářily. Najednou to všechno šlo snadněji a já měla v zadních nohou sílu jako býk.
Mezitím se dal Etney do řeči. Ačkoliv po první otázce nechal odmlku, nechala jsem ho domluvit úplně. Musela jsem se pobaveně pousmát. Vážně, samolibějšího pacholka jsem ještě nepotkala. „Moc ráda vám se vším budu pomáhat,“ zazubila jsem se a zamávala ocasem. „Pokud bude Lucy chtít,“ dodala jsem ještě velmi důležitou podmínku. Nerada bych šla proti své kamarádce. Chápala jsem, že svou ratolest nebude chtít svěřit do péče kde-komu. A kdyby mi věřila natolik, že bych se o ně mohla čas od času starat, byla by to pro mě velká čest. Ani jsem nevěděla, jestli smečka měla nějaké aktuální pečovatele. Beta Laura bývala jednou z nich, ale to byli ještě Nemesis se Shireen malincí.
„Doufám, že jsi nijak nebagatelizoval fakt, že je porod náročný, a byl jsi Lucy oporou,“ řekla jsem a povytáhla obočí. Můj tón byl v tu chvíli docela rázný. Něco tak náročného jako porod samec nedokáže pochopit a rozhodně by to Lucyinu bolest neměl zlehčovat. Jestli tak dělal, zasloužil by si jednu za uši.

// Asgaar

Nebyla jsem jediná, koho počasí mírně znervózňovalo. Na lov by se nám hodila suchá půda. Bláto by ho nám naopak docela zkomplikovalo. Museli jsme doufat, že se déšť v mracích ještě nějakou dobu udrží a my si stihneme zalovit a ještě lepší by bylo, kdybychom se před deštěm stihli vrátit i domů.
Když se mi podařilo srnu oddělit od skupiny, na malou chvilku jsem si oddechla. Teď už by mohlo jít všechno jako po másle. Občas jsem cvakla zuby a zavrčela, abych ji lépe směrovala k Etneyovi. Viděla jsem, jak je zprvu takový nerozhodný. No tak, kamaráde, už jsi dost starý na to, abys tohle pokazil, pomyslela jsem si. Kdyby to byl nějaký mladý nezkušený floutek, tak by se mohlo stát, že i tahle ideální kořist by nám proklouzla mezi packami. Etney ale měl motivaci to nepokazit, přeci.
Doběhla jsem za Etneyem a prudce oddechovala. „Dobrá práce,“ pochválila jsem ho a usmála se. S drobnou laní jsme si poradili opravdu docela snadno. Kdybych byla ušetřena prvotnímu chaosu, bylo by to ale ještě lepší. Jen málokterý lov ale probíhal bez problémů. Etney srnu chytl za krk a začal ji táhnout směrem k Asgaaru. Mně nechal tedy tu těžší zadní část, ale kořist byla opravdu drobná, takže to nebylo tak hrozné. Jen jsem musela dělat mnohem víc menších krůčků, protože Etney byl oproti mně prostě velikán.

// Řeka Mahtaë - jih (přes sever)

Po těle mi proběhl mrazivý chlad a hrozně nepříjemný pocit. Myslela jsem, že jsem byla jediná, kdo se o té tragédii dozvěděl. Bohužel tomu tak nebylo. Koutkem oka jsem viděla, že mě zase doběhl a jdeme na stejné úrovni. Dvakrát jsem se tak zhluboka nadechla a nakonec mu polohlasem odvětila: „Soustřeď se.“ Vážně jsme se domů nechtěli vracet s prázdnou. A já si tak nahnala čas, abych si slova pečlivě promyslela. Chtěla jsem mu to oznámit co nejněžněji.
Etney měl pravdu – čím menší kořist bude, tím lépe se nám potáhne domů. Navíc jsme neměli v plánu nakrmit celou smečku, pouze několik vlčátek a jejich maminku. Drobnější srnka určitě bude stačit. „To je dobrý cíl,“ zhodnotila jsem jeho výběr a tělem mi projela zvýšená hladina adrenalinu. „Oddělíme ji od skupiny a potom ji skolíme. Nemělo by to být složité,“ poznamenala jsem polohlasem a podívala se na svého společníka. Určitě se mnou bude souhlasit – tahle strategie byla osvědčená.
Od Etneye jsem se trochu oddálila a šla směrem ke skupince zleva. Na planině jsme neměli žádný úkryt, takže jsme byli dost na očích. Vítr ale zatím foukal v náš prospěch a srnky se snažily dolovat rané výhonky světloučké trávy. Věděla jsem ale, že je jen otázkou času, než se jedna z nich rozhlédne, aby zkontrolovala okolí. Tomu jsme chtěli zabránit, protože jsme ještě nebyli dostatečně blízko. Zhluboka jsem se nadechla a zrychlila.
Stalo se to, co jsem předpokládala – jedna ze srnek zvedla hlavu a začala se rozhlížet. V tu chvíli jsem vystřelila kupředu, protože už jsme stejně byli prozrazeni. Srnky se začaly rozutíkat, ale naše kořist byla o něco pomalejší, protože byla zraněná – táhla za sebou svou zadní nohu. Zavrčela jsem a naběhla jí z leva, aby stočila směr k Etneyovi.

Ano, to jsem opravdu nečekala. Totiž, ne že by na to neměli věk a pokud se měli skutečně tak hluboce rádi, tak vlastně ve výsledku – proč ne? Opět se mi do hlavy přikradla myšlenka, že jsme s Lucy stejně staré a hormony by mi už taky mohly řvát na poplach. Vlastní sice mít nebudu, za to ale budu ta nejoblíbenější tetička ze smečky, pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Svou nejlepší kamarádku jsem brala jako sestru. Kdyby byl na nás osud v dávných dobách milejší, vyrůstaly bychom v Klímovém lese společně. Takhle jsme se o pár měsíců minuly. „To je jasná věc, že mě seznámíš!“ zazubila jsem se a švihla ocasem. Byla jsem v takovém stavu, že bych se byla schopná k Etneyovi i vnutit. To ale naštěstí nebylo třeba.
Jak jsme byli v dobrém náladě, nemyslela jsem si, že by to mohlo něco pokazit. Jenže ono se tak stalo. Úplně jsem strnula, když se Etney ptal na svou maminku. Krátce jsem si odkašlala a odvrátila od něj pohled. „Neviděla, ale… musím ti něco cestou zpátky říct,“ řekla jsem rychle a v polovině věty si znovu odkašlala. Bylo na mě vidět, že jsem najednou nervózní. Nechtěla jsem ho ale rozhodit před lovem, třeba by se nám nemusel povést a vlčata jídlo přeci potřebují.
Pohlédla jsem na nebe – začalo se zatahovat a ve vzduchu byl cítit mimo jiné blížící se déšť. „Pospěšme si, než se rozprší,“ upozornila jsem svého kamaráda a zhluboka se nadechla. Na západ, směrem k Jedlovému pásu, jsem cítila malý hlouček srn. Třeba se tam najde nějaká příhodná kořist. Koukla jsem na Etneye, pokynula mu hlavou a sama jsem se pomalým, plíživým krokem vydala ke skupince. Nevěděla jsem, jestli je zvyklý mít poslední slovo i v lovu, tak jsem vyčkávala, jestli se vytasí s nějakou taktikou.

Moc děkuji za akci :)
Za získané 3 body prosím o:
1 bod =-> 3 mušle
2 body => 8 květin

Úplně to splnilo účel. Etneyovi jsem možná trochu pošramotila ego, protože si svou partnerku ulovil on sám, ne naopak. „Jasně, jasně,“ přitakávala jsem na jeho obhajobu, pokyvovala hlavou a přitom se pobaveně šklebila. Ale né, já věděla, kde byla pravda. Nebo spíš, kdo v jejich vztahu nosil kalhoty, že. Zmínil se o hladových krkách a lovu. „Ráda si zalovím. Tady na pláni by mělo být i něco většího než ryby nebo zajíci. Přeci jen máme k dispozici ještě magie,“ usmála jsem se a rozhlédla se. Nějaké zvířecí pachy jsem zde cítila. Ještě aby ne, bylo jaro, oteplovalo se, všechno se to tu družilo. Informace, že někoho musí nakrmit, do mého mozku ještě nějak nestihla kvalitně doputovat. Zkrátka jsem za tím viděla jen společný lov.
Bylo mi jasné, že se toho Etney chytne, ale nepočítala jsem s tím, že to zajde až takhle daleko. Už z toho slova jsem se málem válela smíchy po zemi, ale ten jeho věčně vážný výraz tomu dával novou korunu. Já se jen kousala do jazyka, abych opravdu nepropukla v záchvatovitý smích. „Někoho mi najdeš?“ zopakovalo jsem po něm a na tlamě mi hrál veselý úsměv. Vážně jsem z toho všeho měla dobrou náladu, ačkoliv tohle bylo docela smutné téma – že ve svém věku jsem neměla se samci sebemenší zkušenost. Když on to podával tak srandovně!
Jakmile ale svůj monolog ukončil, úsměv mi z tlamy na chvilku zmizel. Konečně mi to v hlavě seplo. „Etneyi, vy máte vlčata!?“ vykřikla jsem a radostí výskla. Začala jsem kolem něj poskakovat, jako kdybych místo tlapek měla pružinky. Tohle chování se zcela vymykalo z mé vážné, věčně serózní povahy, ale nyní jsem těm svým emocím potřebovala dát volný průběh. „Božínku, to je úžasné! Musíš mi je co nejdřív ukázat, ano?!“ žvatlala jsem dál a usmívala se jako měsíček na hnoji. Po chvilce jsem se konečně zastavila po jeho boku a s nejširším úsměvem na něj zírala. Teď jsem už měla jen v hlavě myšlenku jejich vlčátek a toho, že já budu úplně ta nejlepší teta Gee!

Věděla jsem, že Etney příliš nedává pozor na to, co se kolem něj šustne, ale že by nepoznával ani zcela základní druh ptačí fauny? Ehm, nepřekvapilo mě to. Všimla jsem si jeho odsuzujícího pohledu, ale ten jsem neřešila. Pro jiné vlky bylo naše pouto zkrátka nepochopitelné. Když ale zabrousil k tomu, že jeho maličkost už není k mání, pobaveně jsem se zasmála. „To já přeci vím! Lucy si tě ulovila,“ řekla jsem sebejistě a zastříhala ouškama. Holt, lásce vlk neporučí, evidentně. „Myslíš, že nevím, kdo se kolem mé nejlepší kamarádky motá? A taky jsem nepřišla o čich,“ vysvětlila jsem mu. Jeho pach byl cela prostoupen pachem Lucy.
Etneyovi se drobné lichotky samozřejmě líbily. Pousmála jsem se, když se samolibě rozmluvil. Vážně, ještě jsem nepotkala vlka, který by o své maličkosti dokázal mluvit tak bohatě a dlouze, jako právě Etney. „Kamaráde, myslím, že já už jsem za zenitem,“ zazubila jsem se a mrskla ocasem. Vážně, samci se kolem mě netočili. A já se zas netočila kolem nich – ještě aby! Námluvy byly jejich povinností, ne mou. Když jsem se nad tím zamyslela, ještě jsem nepotkala vlka, který by mě nějakým způsobem okouzlil. A to bylo, vzhledem k mému věku, už trochu smutné. Byla jsem vybíravá? Kdo ví. Jediný Bellray mě v jisté době okouzlil, ale po něm se slehla zem. „Myslím, že si zatím pořád vystačím se strakapoudem,“ usoudila jsem nakonec, abych to uzavřela. Doufala jsem, že se v mém milostném životě nebude dál Etney hrabat, ale tlapku do ohně bych za to nedala. Zrovna tohle bylo téma, kterým si tak trochu liboval, řekla bych.
Dokonce i Etney měl ze Smrti nahnáno. Ano, tak to mě trochu uklidnilo. Na Gallirei určitě nebyl jediný vlk, který by s ní vycházel. A jestli ano, tak to byl pěkný cvok. Smrt byla zlá, krvežíznivá. Neměla mít kamarády, nezasloužila si je. Střihla jsem ušima a podívala se na svůj bok, kterého se Etney dotknul tlapkou. Na jeho otázku jsem zprvu zareagovala šibalským pousmáním. „Tu a tam. Všude a nikde. Každý den někde jinde,“ odpověděla jsem tajemně. Realita už ale tak květnatá nebyla – buď jsem smrděla v Asgaaru nebo někde v jeho okolí. No vážně, pořádnou celo-gallirejskou výpravu jsem už sakra dlouho nepodnikla.

Myslím, že Etneyova otázka byla na místě. A rozhodně nebyl první (ani poslední), kdo ji vyslovil. „Strakapoud,“ odpověděla jsem a podívala se na opeřence. Můj pohled tak nějak změknul, rozněžnil se a já se usmála. „Já vím, že to pro třetí osobu musí vypadat hrozně nezvykle a komicky, ale je to můj společník a kamarád. Všude mě doprovází, dáváme na sebe pozor, a dokonce umí mluvit,“ rozpovídala jsem se trochu víc, ale viděla jsem, jak se strakapoud nejistě ošil. Neměl rád, když jsem o něm mluvila nějak déle. Naše pohledy se střetly a během následující chvilky se od nás odpojil. Mířil zase zpátky do Asgaaru. Máš důležitější věci na práci, chápu to. Uvidíme se doma, pomyslela jsem si a zase se podívala na Etneye.
Ten mě zaplavil komplimenty. „Oh, děkuji,“ pronesla jsem s hranou stydlivostí a mávla nad tím tlapkou. Doslova. Ve skutečnosti to ale bylo velmi příjemné. Ještě aby ne, hezká slova mířena na vaši osobu jsou vždycky příjemná. Ale znala jsem Etneye, ten skládal komplimenty všude možně, jen aby se zalíbil. Zastříhala jsem ušima a prohlédla si ho. „Ty ale vypadáš jinak, že? Všechny ty ornamenty… A vyměnil jsi náramek?“ když jsem mluvila o blyštivé cetce, hlavu jsem přiblížila k jeho noze. Vsadila bych se, že vypadal dřív jinak. Nebo ne? A šálí mě paměť? trochu jsem se zamračila. Nějaké projevy stárnutí jsem si zakazovala. Ne, ne, žádné stárnutí, to já neznám.
Trochu nervózně jsem zastříhala ušima. Zážitek se Smrtí byl pořád ještě dost čerstvý, však jsem ještě před několika desítkami minut ležela u ní v Zřícenině a prosila o propuštění. „Ehm, myslím, že nějakou speciální schopnost? Kdo ví, jak to pojme,“ odpověděla jsem mu, ale vlastně jsem mu moc informací neřekla. Smrt se zabývala jen magie, aspoň co mi bylo známo. Kdybych zrovna šla od Života, tak tam by se toho dalo říct asi hodně. Nikdy jsem nevěděla kdy a jak se mé požadavky projeví. Holt to bylo pokaždé překvapení. „Jen si z každé návštěvy tak trochu odnáším posttraumatický syndrom,“ ironicky jsem se uchechtla. Není nad to svá utrpení přenést do vtipu. Nebo se o to aspoň pokusit.

// Zřícenina (přes Jedlový pás)

Vyletěla jsem z lesa jako zblázněná. Určitě za mnou musela být vidět žhavá čára, taková to byla rychlost! Lapala jsem po dechu, nohy kladla na zem dost chaoticky, takže jsem se po několika dalších metrech prostě skutálela a skončila zády v trávě. To bylo vzhledem k mému zběsilému běhu opravdu nevyhnutelné.
Zavřela jsem oči a ztěžka oddechovala. Mezitím si mě našel strakapoud a prudce mi dosedl na břicho. „Ty hlupáčku, tohle mi nedělej!“ pokárala jsem ho, protože mě přirozeně vydechl. Nyní jsem byla přecitlivělá na všechny předem neočekávané vjemy. Všechno mi přišlo podezřelé. Věděla jsem, že magické schopnosti Smrti určitě sahají i mimo Zříceninu. To se jeden musel mít pořád na pozoru! „Co to jako mělo být? Ta zavšivená dáma je teda pěkně odporná, to ti teda povím,“ zašklebil se a seskočil na trávu. Fakt, že jsem tam málem přišla o duši, ho už asi nijak zvlášť netrápil. No jo, ty máš o mě vždycky takovou starost, pomyslela jsem si ironicky.
K mému čumáku se dostal známý pach. Možná proto, že jsme šli praktickou stejnou trasou. Tak proto si Smrt stěžovala, že nás tu je dneska jako much! Vstala jsem a vykročila kupředu ke svému známému. „Etneyi! Dlouho jsme se neviděli!“ pozdravila jsem ho přátelsky a zamávala ocasem. Bylo dost možné, že jsme spolu jediný bližší kontakt měli tehdy při mém přijímání do smečky. Jak si hérecky vrazil do tlapy imaginární trn. Pak už jsme se vídali jen na území smečky, tak nějak jako běžní členové. Až jsem si nedávno začala všímat, že voní trochu víc jako Lucy. Tehdy jsem se sama sebe ptala, kam ta holka dala oči, však mohla mít, na kohokoli by si ukázala! Všimla jsem si, že vlčkovi přibyly nějaké fialové odznaky. Byl to hezky urostlý jedinec, to byla možná pravda, ale jakmile otevřel tlamu, tak nějak ten svůj dobrý první dojem pohřbil.
„Taky jsi byl za Smrtí?“ ptala jsem se na docela zjevnou věc. Jen jsem tak chtěla začít rozhovor.

// Jedlový pás

Bylo mi ouzko, a to jsem k samotné Zřícenině měla ještě kus cesty. Prodírala jsem se mezi balvany, ale nutno říct, že to byla velmi obtížná, nedobře schůdná cesta. Musela jsem tlapky klást přesně do jedné linie, a i tak jsem se bokem občas otřela o drsný kámen. Uši jsem měla přilepené k hlavě a párkrát jsem se ohlédla za sebe, jako bych přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. Jasně, že má, připomínala jsem si pořád dokola, kdo jiný by mi mohl pomoct, když ne ona! Počítala jsem s tím, že Smrt mi žádné přání zadarmo nesplní. Byla jako straka, taky měla ráda blyštivé kamínky. Věřila jsem, že jsem jich měla dostatek, abych ji dokázala podplatit, uplatit, zaplatit. Kdo ví, jaké označení bylo správné.
Zastoupení kamenů se začalo zhušťovat, takže jsem byla donucená vylézt na ně a pokračovat po jejich površích. Ačkoliv vzduch na jiných místech byl teplý a dýchatelný, tady se mi zdálo, jako by bylo pořád vlhko. I kameny klouzaly a jak jsem se blížila ke Zřícenině, ve vzduchu se objevil výrazný pach zatuchliny. Se nedivím, že ti to tu všechno hnije. V krásném koutu Gallirei ses usídlila, vskutku, bloumala jsem myšlenkami a přitom protočila očka. Kdyby ale bydlela na jiném místě, bylo by její obydlí snadněji přístupné a bylo mi jasné, že přesně tohle černočerná vlčice nechce. Možná, že se stala zlou jen proto, že se začala izolovat od ostatních. Ta Zřícenina jí prostě vlezla na mozek a udělala z ní magora. A někdy… někdy se vlci prostě zlí narodí, připomněla jsem si. Pochybovala jsem, že by ten černočerný vlk s očima tmavšíma než noc, kvůli kterému jsem byla už roy chromá, mohl být vůbec někdy hodný. Zatřepala jsem hlavou, abych nepřemýšlela nad minulostí a nad ostatními blbostmi, protože tady reálně hrozilo, že se zraním, ještě než se s vládkyní Zříceniny setkám.
Konečně jsem se dostala až k samotnému objektu a stydlivě jsme nakoukla dovnitř. Měla jsem pocit, že jakýkoli větší zavanutí větru je nebezpečné, že každý šelest v okolí znamená nebezpečí. Tady ale bylo nebezpečné úplně všechno! Nevěřila jsem tady nikomu a ničemu. Ztěžka jsem polkla a popošla jsem ještě o pár kroků dál. Někde za rohem plápolal zelený ohýnek, ke mně dopadala jen jeho tlumená záře. Tak tam teda rozhodně nepůjdu, zakroutila jsem hlavou. Sedat jsem si ale taky nechtěla, protože jsem měla pocit, že bych vypadala moc uvolněně a Smrt by to možná brala jako drzost. Takže jsem tam jen tak trapně stála a dívala se do každého rohu Zříceniny a čekala, kdy na mě Smrt odněkud vyskočí, jak to měla ve zvyku.
Její velebnost se ale nyní ohlásila trochu jinak, než měla ve zvyku. Najednou mě v mých problematických nohách vzala tak šíleně bolestivá křeč, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Ta bolest byla neskutečná a nepřestávala. Rozkřičela jsem se tak, že mě snad museli slyšet až doma v Asgaaru. Automaticky jsem padla k zemi a začala se choulet do klubíčka. Bolest byla specificky jen v té problematické části, nevystřelovala do celého těla, a to na tom bylo možná to nejhorší, že byla tak šíleně koncentrovaná. Dokonce jsem se začala zuby štípat do boku, abych tu bolest nějak rozložila, ale nepomohlo to. Po tvářích se mi začaly koulet slzy z bolesti a zoufalství, které jsem právě prožívala. „Nesnáším tě, nesnáším!“ křičela jsem z plných plic, aby mě ta potvor dobře slyšela.
Smrt se vynořila z toho nejtemnějšího rohu a tiše se pošklebovala. Já ji zaregistrovala koutkem oka. Ji opravdu nešlo přehlédnout. „Tak tohle je tvoje největší slabina, hmm,“ broukala si pro sebe a přitom kolem mě v kruzích chodila a švihala ocasem. Já si mezitím už mohla vykřičet hlasivky. Můj hlasitý řev se totiž pomalu utišil, ačkoliv jsem měla pocit, že pořád křičím z plných plic. „Přestaň, prosím, přestaň!“ snažila jsem se vyslovit aspoň pár slůvek, ale měla jsem pocit, že mě můj hlas úplně zradil. Nevěděla jsem, jestli je mě slyšet, nebo jestli mluvím jen ve své hlavě. Všechny zvuky mi najednou splývaly do jednoho, mé vidění během chvilky úplně zčernalo. Byla to taková bolest, že jsem na minutu ztratila vědomí.
Probrala mě samozřejmě Smrt, když mě svým ocasem švihla po čumáku. Probrala jsem se ve stejné křečovité pozici, jen teď už se mého těla žádná bolest nezmocňovala. Zcela ustala. Opatrně jsem se na vlčici ohlédla a několikrát se zhluboka nadechla, abych se ujistila, že jsem skutečně naživu, že už nejsem v nějakém posmrtném světě. „Co tu chceš, špíno?“ položila mi zcela jasnou otázku. Mně ale chvilku trvalo, než ta informace o zvuku doputovala k mému mozku, který byl z toho všeho křičení a nedýchání poměrně odkrvený. Zkrátka jsem si trochu stála na vedení, ale ne svou vinou. „Zbav mě toho,“ vydechla jsem zcela zoufale, když jsem její otázce konečně porozuměla. Smrt se zatvářila nechápavě. Hérečka jedna! Pohled jsem obrátila na své zadní nohy a pak zpátky na ni. Ona se rázem rozesmála. „Z tohohle si můžu vzít cokoli si zamanu. Chceš snad přijít o zadní nohy, Gee? Ale jistě, dej mi vteřinku!“ chechtala jsem tím nejodpornějším smíchem, jaký jsem znala, a přitom se nebezpečně přiblížila. Její páchnoucí tlamu jsem měla jen pár centimetrů o své hlavy. „Ne, zadní nohy ne! Takhle jsem to nemyslela!“ vyhrkla jsem hned a začala se sbírat na nohy. Jenže mé zadky byly pořád slabé a postavila jsem se tak akorát na předky. Ach, jak ponižující! „Zařiď, prosím, aby to tam fungovalo tak jako u zdravého vlka,“ vyslovila jsem své přání konečně konkrétněji.
Smrt se ušklíbla a pomalým krokem začala opisovat různé ovály. Zdálo se, že přemýšlí. „Vím, že je tvá magie na úplně jiné úrovni, než mohu chápat. Vím, že bys to dokázala. A taky pro tebe mám motivaci! Spoustu blyštivých kamínků, které si můžeš vystavit do úkrytu,“ mluvila jsem velmi rychle a snažila se ji následovat. Mé tělo ale podpíraly pouze přední nohy, takže jsem se za ní spíš plazila. Má potupa se ještě prohloubila. „Motivaci říkáš, jo?“ odfrkla si a konečně se zastavila. Udělala jsem úplně to samé. Když se ke mně prudce otočila, přimhouřila jsem oči a čekala, odkud přiletí další rána. Další nesnesitelná bolest.
Viděla jsem, že se její tělo na malou vteřinu trochu uvolnilo. „Dejme tomu,“ procedila skrz ostré zuby. Já našpicovala ouška a nejistě pípla: „Takže mi to splníš?“ Jenže tím jsem ji zase bohovsky naštvala. „Když se budeš takhle blbě ptát a pořád tady smrdět, tak ne. Zmizni odsud, ty hloupá. Dneska je vás tu jak much!“ zavrčela mým směrem. Pochopila jsem, že je čas k odchodu. Sebrala jsem všechny funkční nohy a co nejrychleji se odplazila k balvanům před Zříceninou. Cestou mě nohy přestaly bolet a začaly fungovat normálně. Kdo ví, jestli to byl trvalý, nebo pořád dočasný stav.

// Západní Galtavar (přes Jedlový pás)