Příspěvky uživatele

// Studánky

Pomaloučku jsem postupovala dál, dokud jsem nenarazila na poměrně hustý les. Zastavila jsem se před jeho hranicemi. S nakloněnou hlavou jsem přemýšlela, jak jej mm nejlépe obejít. Po chvilce jsem už cupitala z jedné strany na druhou a hledala nějakou skulinku. Nenašla jsem žádnou. Nic jiného mi ostatně nezbývá, povzdechla jsem si a rozešla se směrem do lesa.
Vůbec se mi nešlo příjemně. Musela jsem se prodírat přes nějaké houští, které k mému tělíčku rozhodně nebylo něžné. Naopak nepříjemně škrábala, píchalo, jistě mi i několik chlupů vytrhalo. To na mně ale nebude jít poznat, můj kožich byl totiž sám o sobě dost hustý. Už od mých mladých let takový byl. Jako vlčátko bet odznaků magie jsem vypadala jako malé baribalí medvídě. A kdyby si někdo odmyslel petrolejové odznaky, jistě bych taková byla dodnes.
Naštvaně jsem se zamračila, když má cesta pořád nebrala konce. Začala jsem cítit podivný pach. Ani ne zápach, nebo vůni. Prostě jsem to nedokázala identifikovat. A já z neznámých věcí měla respekt. Rozhodně mi to nepřipomínalo odér, který se většinou váže k nějakému zvířeti. Proto jsem se rozhodla, že si raději budu hledět svého.
Cestu jsem si nezkrátila, ani neprodloužila, takže jsem po nějaké době vylezla celá od větviček. Ušklíbla jsem se, oklepala se a vydala se dál. Jen jsem doufala, že jsem většinu nepořádku ze své srsti dostala. Ale moc pravděpodobné to nebylo.

// Jezevčí les

// Odněkud

Zhluboka jsem se nadechla toho chladného vzduchu, který mě obklopoval. Říkala jsem si, že už jsem na cestách opravdu dlouho. Ne že bych byla úplně vyhladovělá na kost, ale už byl na mé postavě znát ten tulákův nekomfort. Ve smečce mi bylo daleko lépe. To jsem moc dobře věděla, ale neměla jsem na vybranou. Takový slet událostí, který se za poslední měsíce udál, mi nedával jinou možnost
Pociťovala jsem, že už nemám tolik energie. Začínala jsem mít žízeň a hlad. Rozpačitě jsem se rozhlédla po lesíku, ke kterému jsem právě doběhla. Slyšela jsem šumění vody, ale na druhou stranu jsem se docela obávala té mlhy, která nad územím seděla. Nebyla jsem rozhodně nijak bázlivá, ale už dlouho jsem se pohybovala ve své nekomfortní zóně, nechráněná smečkou. Neustále jsem se setkávala s něčím novým, co by mě mohlo i nemile překvapit. Hlavu vzhůru, Gee! připomněla jsem si a vykročila dál kupředu.
Automaticky jsem šla za zvukem bublající a šumějící vody. Okamžitě jsem k ní sklonila hlavu a plnými doušky se napila. Přitom jsem se ale ušklíbla. Zprvu mi ta tekutina vůbec nechutnala, v prvních sekundách jsem dost litovala toho, že jsem se raději nedala do hledání jiného pramene, ale po chvilce ta nepříjemná pachuť zmizela. Vážně zvláštní. Nikdy předtím jsem tohle nezažila. Doufala jsem, že voda nebude otrávená nebo tak něco. To by bylo dost smutné. Ale na druhou stranu by se ani nikdo nedozvěděl, že jsem mrtvá. Ani mí bývalí přátelé, ani má rodina, která je kdovíkde.
Olízla jsem si tlamu, aby mi z ní nekapala voda, a vydala se dál na západ. Zkrátka tam, kam mě nohy ponesou.

// Houštiny