Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Mahtaë

Následovala jsem tedy řeku a šla po jejím proudu. Neustále jsem se dívala do vody, jestli neuvidím nějakého živáčka, kterého bych mohla s klidným srdcem sníst. A že už jsem se na to těšila!
Do čenichu mě uhodil nepříjemný pach. Okamžitě jsem si odfrkla, abych ho dostala z nozder. To se mi jen tak nepodaří, protože tohle území jím bylo z nějakého důvodu hrozně načáchnuté. A přitom tu nežila žádná smečka. Teritorium nebylo značené, toho bych si přeci všimla. Již jsem měla letité zkušenosti, věděla jsem, jak by se zabrané území projevilo. Jakmile jsem se ale na daný pach zaměřila o něco více, ušklíbla jsem se ještě více. Medvědi zatracení! S nimi bych rozhodně nechtěla přijít to křížku.
Najednou jsem se zastavila, protože jsem narazila na místo, kde bylo spoustu ryb. Živých, aktivních! Zvesela jsme zavrtěla ocasem a postavila se tak, abych se tlapkami nedostala až úplně k vodě, ale abych dobře viděla nad hladinu. Pak už bylo třeba jen si vyčkat. A zrovna v trpělivosti jsem neměla jediný problém. Když přišla ta správná chvíle, prudce jsem sklonila hlavu k hladině a otevřela tlamu ještě předtím, než jsem se jí stihla dotknout. Ve vodě jsem otevřel oči, abych se ujistila, že toho pstroužka skutečně chytnu a neunikne mi. Naštěstí se tak nestalo a já ho stiskla v zubech.
Hlavu jsem vystrčila ven a několikrát si nechala nafackovat od svého úlovku. Přimhouřila jsem oči a otočila se k vodě zády, abych zamezila tomu, že by mi ryba snad nedopatřením odskákala zpátky do koryta. To bych byla pěkně vzteklá. Vítězoslavně jsem ji položila na zem a tlapou si ji přitiskla, abych se mohla dát do hodování.
Nakonec po mém úlovku zůstaly jen kosti, které byly dost ostré a já si jimi nechtěla propíchnout hrdlo. Byla jsem spokojená, najezená a znovu zralá na odpočinek. Jenže tady jsem nechtěla riskovat to, že by mě našli medvědi. Nedaleko odsud jsem zahlédla poměrně sympatický les a vydala se k němu.

// Křišťálový lesík

// Velké vlčí jezero

Skutečně tu nějaká řeka byla. Popoběhla jsem ještě o něco rychleji, abych se k ní dostala rychleji. Měla jsem už totiž opravdu velký hlad, který jsem chtěla zažehnat. Co kdybych někoho potkala, nenajedla se a akorát by mi kručelo v břiše? To by bylo skutečně velmi trapné.
Všimla jsem si, že proud řeky je docela silný a rychlý. Byla jsem tedy jedině ráda, že jsem nemusela přecházet na druhou stranu. Nevěděla bych, jak to udělat, abych se neutopila. Až takovou sílou, abych proud přeprala, jsem v nohou rozhodně neměla. Zastavila jsem se na břehu a zadívala se do proudu. Následoval další úšklebek, protože jsem žádnou rybu nezahlédla. Copak jsou všechny vylovené? pomyslela jsem si. To určitě nebyla možné. Ryby se rozmnožovaly docela rychle, a hlavně vznikalo spoustu nových jedinců. Nebo jsme jen byla na špatném místě. I to bylo dost pravděpodobné, jak jsem místní krajinu neznala.
Nicméně jsem tu jen tak postávala a hleděla na uhánějící řeku. Z nějakého důvodu mě to i fascinovalo a uklidňovalo zároveň. Přemýšlela jsem, kam asi dál teče. Podívala jsem se po proudu. Mezi stromy, které řeku začaly obklopovat, jsem neviděla její konec. Pomalu jsem se rozešla tím směrem, abych to zjistila.
Došla jsem k místu, kde se řeka rozdvojovala. Jedno její rameno teklo dál podél lesa, vedle kterého jsem šla i já. Zastavila jsem se. Věděla jsem, že vodu rozhodně překračovat nechci, a tak má volba byla naprosto jasná.

//Medvědí řeka

// Východní Galtavar

Frekvence výskytu krtinců se začala pomalu snižovat a já na obzoru zahlédla velkou vodní plochu. Nadšeně jsem zamávala ocasem, protože jsem to brala jako místo, kde si budu moct odpočinout. Na můj vkus jsem toho už vkuse ušla docela dost. Ne že by mě svaly začaly znovu bolet, až tak daleko jsem ještě nebyla, ale chtěla jsem tomu předcházet, protože ta bolest za to nestála.
Klidným krokem jsem tedy došla až k jezeru a posadila se na jeho břehu. Sledovala jsem, jak se hladina vlnila a díky dopadajícím kapkám se na ní tvořily obrovské kruhy. Bylo mi upřímně jedno, že jsem byla promoklá na kost. Nebyla až taková zima, abych toho litovala a toužila po nějakém teplém místě. I když to se hodilo prakticky kdykoliv. Stříhala jsem oušky každou chvíli na jinou stranu, abych kdyžtak zaslechla nějaké podezřelé zvuky. Rychle jsem ale zjistila, že tu jsem sama, že po nějakém pachu tu již není několik dní ani památky. Krátce jsem si povzdechla. Jen tak jsem to ale nehodlala vzdát. Na to se mi tenhle kraj až moc líbil.
Když jsem si dostatečně odpočinula, postavila jsem se a předními tlapkami vstoupila do vody. Nebyla nikterak příjemně teplá, ale to jsem ani nečekala. Nadechla jsem se, abych si dodala odvahy a konečně do té vody vstoupila většinou těla. Zadívala jsem se na hladinu a zaostřila tak, abych dobře viděla na dno. Hledala jsem nějaké ryby. Jenže po nich nebyla ani památka. Ani jsem se nedivila, když jistě viděly tlapky vetřelce. Co jsem si myslela?
Ušklíbla jsem se a rozhlédla se. Viděla jsem, že se jezero v jednom místě zužuje do řeky. Tam by mohl být lov přeci jen snazší. Opět jsem tedy vylezla z jezera a pořádně se oklepala. Sice to bylo velmi, opravdu velmi zbytečné, protože neustále pršelo, ale aspoň mi nebude ze srsti odkapávat takové množství vody. Pomalejším klusem jsem se vydala místu, kde jsem předpokládala, že by mohla být řeka.

// Řeka Mahtaë

Své povídání o magiích jsme zakončily tím, že pílí se dá docílit snad úplně všeho. Usmála jsem se. Byla to pravdu. Ať už v postupu do vyšších pozic v hierarchii, nebo právě v magii. Zkrátka když se jeden snaží, jde mu všechno lépe než tomu, kdo na to úplně kašle. Ale zase by neměla být snaha přehnaná, to pak taky nedělá úplně nejlepší dojem.
Shy ke mně na rozloučenou pokývla hlavou. Udělala jsem to samé a také ji opětovala úsměv. Jen já na tom svém nemusela tak pracovat. Vypadalo to, že jsem po celou dobu byla uvolněnější než má společnice. Nevadí, příště to snad bude lepší, povzbudila jsem sebe samotnou. Nemyslela jsem teď jen opět setkání se Shy, ale i s jiným vlkem. Doufala jsem, že jich tu je opravdu mnoho. Pokud tu bylo tolik smeček, o kterých Shy věděla, možná i nevěděla, bylo dost pravděpodobné, že se to tu bude společností jen hemžit.
Dívala jsem se ještě chvíli za mizejícím hnědým ocasem a pak se rozhlédla po okolí. Pomaloučku jsem se znovu rozešla po pláni. Koneckonců jsou usoudila, že tady lov nebude úplně nejvhodnější, protože tu bylo dost nerovností. To by mi ještě tak scházelo, kdybych si tady nabila čumák. To bych se už jen tak nerozešla. Zhluboka jsem se nadechla a intuitivně se rozešla směrem na sever. Proč měnit kurs, když jsme dosud se Shy šly právě na sever. Nikam jsem nespěchala, naopak jsem si dávala pozor, kam své tlapky pokládám, abych náhodou nakonec neskončila někde v zaječí noře.

// Velké vlčí jezero

// Východní hvozd

Bavily jsme se o mé magii. Upřímně, moc jsem toho o ní nevěděla, nemoha jsem tedy přesně říct, co dokážu. Ani s matkou jsem se o tom nikdy nebavila. Nikdy mi nic s magií nevysvětlovala. To dřív stihla zmizet, povzdechla jsem si v duchu. Bylo to smutné, ale už se stalo. Čas se nedá vrátit. „Ano, to je pravda," přitkala jsem Shy, když pověděla, že magii se můžeme naučit. „Jen je k tomu potřeba docela dost času, všechno nejde hned tak, jak bychom si představovali," zamumlala jsem si pod fousky. O to ale nešlo. Já byla trpělivá. Jen už jsem na vlastní kůži zažila, jakou sílu může elektřina vyvinout, a to mě odrazovalo čím dál tím víc. Zrovna elektřina se nemůže trénovat, aniž bych se nikoho nedotkla a ani nedostal elektrickou ránu. Buď nakopu zadek sobě, nebo někomu jinému. A mezi tím jsem si nechtěla vybírat, obojí bylo špatné.
Shy mě upozornila, že ten les na jihu patří její smečce. Zpomalila jsem a později úplně zastavila. Zhluboka jsem se nadechla. Trochu jsem závan značeného teritoria ucítila, to mě jen ujistilo, že je to pravda. „Dobře, Shy, já tě tedy nebudu už dál zdržovat," pousmála jsem se na ni a drobně mávla ocasem. Poté jsem se porozhlédla. Věděla jsem, že se do prozkoumávání dám i bez společnosti. Nic jiného mi ostatně nezbývalo. Na obzoru jsem viděla, jak se tyčí nějaké hory. Věděla jsem, že ty mým cílem nebudou. Určitě bych tam nechala většinou své energie, ne-li život. „Děkuji za milou společnost a doufám, že se zase někdy setkáme," usmála jsem se na ni.
Už jsem v duchu rozebírala plán, kdy si něco ulovím. Tohle prostranství mi totiž přišlo docela vhodné. Ale plně jsem se chtěla rozhodnout, až budu sama. Nebo nakonec skončím u lovení ryb. To přeci jen nebylo tak náročné na rychlý běh, kterého jsem už nedokázala dosáhnout.

// Zarostlý les

Pověděla mi, že ani neví, kolik tu je smeček. Tomu jsem se nedivila. Pokud už svůj domov našla, proč by se starala o jiné. Snažila jsem si zapamatovat aspoň směry, o kterých mluvila. Příliš jsem se ale neorientovala, protože jsem neměla představu, jak je tato zem velká. Jistě ale nebyla maličká. Nakonec mě ujistila, že tu jsou celkem tři smečky, možná i více. „Děkuji," pokynula jsem k ní hlavou a pousmála se. Za sdělení informací bych měla poděkovat, nebyla to samozřejmost. A zrovna povědomí o smečkách pro mě bylo životně důležité. Chtěla jsem si nějakou najít. Bez společnosti ostatních vlků bych nemohla existovat.
Shy má vrozená magie evidentně překvapila. Ani jsem se na jednu stranu nedivila. Nebyla to úplně obyčejná magie jako elementy, které tu ovládal každý druhý. Pravděpodobně i má společnice, která měla tyrkysová očka. „Blesky jsou až takovým mistrovským kouskem, řekla bych. Tak daleko ještě nejsem a kdo ví, jestli někdy budu," odpověděla jsem Shy a pousmála se. Je pravda, že elektřina mohla být nebezpečná, to jsem samozřejmě nezpochybňovala, ale v mém podání byla ještě docela neškodná. Věděla jsem, že mohu dát vlkovi elektrickou ránu, která ho štípne. Nebylo to nic, co by ho ochromilo, ale napoprvé se toho mohl leknout a toho jsem následně využila. „Zatím se neprojevuje nijak nebezpečně. Jen se mi občas sám od sebe naježí celý kožich a vypadám pak jako kulička," zazubila jsem se. A to jsem ani nemusela být naštvaná. Stačilo třeba vylekání nebo jen nějaké psychické zakolísání. Krátce jsem střihla ušima. „Já vlastně také ne," zamyslela jsem se. Kromě svojí maminky že ano, jenže tu už jsem několik dlouhých let neviděla. Nejprve odešla ona, pak já…
„Jistě existují i takové magie, o kterých jsme ještě neslyšely," poznamenala jsem do větru. Jako například nositel oněch černých očí. Ta jeho magie měla takovou sílu a přitom jsem ani nestihla pochopit, v čem vlastně spočívá. V zabíjení nevinných vlků? Hezké.
Mimoděk jsem se rozhlížela po lese, kterým jsme právě procházeli a vdechovala přitom jeho vůni, pro mě zatím neznámou. Snažila jsem si zapamatovat aspoň několik záchytných bodů, abych se v novém prostředí lépe orientovala. Věděla jsem, že mi to nějakou dobu bude trvat.

// Východní Galtavar

// Říční eso

Byla jsem jí mlčky vděčná za to, že nejde tak rychle. I když jsem doufala, že to nedělá kvůli mně. Nechtěla bych ji nějak omezovat. To by bylo to poslední, co bych chtěla. Být někomu jen přítěží. Proto jsem taky odešla ze smečky. Abych jim nepřidělávala práci i starosti, přestože jsem je brala za svůj jediný smysl života. Ten jsem nyní ztratila.
Povzdech jsem v sobě zadržela a podívala se vlídně na Shy. Pověděla mi, že ve smečce není příliš dlouho. Vlastně jsem jí v nitru tak trochu záviděla. Měla místo, kam se může vrátit… „Je v okolí hodně smeček?" zeptala jsem se. Nyní na tu otázku konečně přišla řada. Nebyla jsem vybíravá. Věděla jsem, že pokud narazím na nějakou a bude se mi tam hned ze začátku líbit, nebudu ji měnit a budu k ní loajální. Taková já holt byla.
Zeptala se na má očka. Drobně jsem se pousmála. Je pravda, že jsem se ještě nesetkala s tím, že by je měl nějaký vlk stejně zbarvené. Tímhle jsem se aspoň trochu odlišila od těch nudných černých vlků. Petrolejové tlapky se mnohdy úplně ztratily, zvlášť když bylo venku šero. O špičce ocasu ani nemluvě. „Ovládám magii elektřiny. Podle ní jsou mé oči zbarvené. Tento dar, občas prokletí jsem zdědila po své matce," pověděla jsem v krátkosti. Byla jsem si jistá, že každý mladý vlk, který svou vrozenou magii teprve poznává, ji bere zprvu špatně, protože s ní neumí manipulovat a magie si s ním spíše hraje, přitom by to mělo být naopak. A já svůj vztah k ní měla ještě pošramocený tím, že mě málem zabila. A přitom to nebyla její chyba, a vlastně ani moje ne.
„A od ní se odvíjejí i mé odznaky," dodala jsem po chvilce ticha, snad aby si nemyslela, že jsem se narodila s petrolejovými tlapami. To by moji rodiče museli mít podivné barvy. Zavzpomínala jsem na dobu, kdy jsem byla ještě ve starém domově, u matky a sourozenců. Tehdy jsem potkala jednoho vlčka v pískových horách, od té doby jsem se pyšnila odznaky. Zvláštní, nějak se mi ten vlk zaryl po kůži.

// Východní hvozd

Přitakala na mou poznámku, že to tu musí být krásné. Počasí nám zatím nepřálo. Bylo poněkud chladno a deštivo, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Určitě někde najdu nějaký úkryt, až se se Shy rozdělíme. Docela jsem nyní litovala, proč jsem po mamince nemohla zdědit magii ohně. Hned by bylo všechno jednodušší. Osud to chtěl ale jinak. Jako mnoho dalších věcí.
Vypadalo to, že má společnice se mnou chce ještě trochu pobýt. Což jsem samozřejmě brala jen v tom nejpozitivnějším hledisku. Usmála jsem se a zamávala ocasem. Byla jsem ráda, že jsem po dlouhé době narazila právě na ni. Nebyla sice kdovíjak povídavá, ale to mi nevadilo. Kdybych potkala nějakého agresivního vlka, jistě by mi to duševně ublížilo a má důvěra by byla pošramocená. Takhle jsem měla jen hroznou hrůzu z temně černých vlků. Paradoxně jsem jedním z nich byla, nu. A ty jeho temné oči mě pronásledovaly ve snech ještě doteď.
Shy nakonec navrhla směr cesty. Nadšeně jsem zamávala ocasem a kdybych byla toho s to, jistě bych si i povyskočila jako za svých mladých let. Jenže tak mladá už jsem nebyla, co si budeme povídat. S mou společnicí jsme mohly být v podobném věku. Holt už jsem se nemohla řadit mezi úplné mladice, přeci jen už jsem za svůj život posbírala docela dost zkušeností. „Nevadí, vůbec ne! Budu jedině ráda, když mi aspoň kousek budeš dělat společnost," zazubila jsem se na ni a dala se do chůze. Zřejmě na mně bylo vidět, že první kroky rozhodně nebyly nijak snadné. Naopak jsem při každém sebemenším pohybu tiskla zuby k sobě. Tohle ale bylo normální. Na tu bolest se ale nedalo zvyknout. Za pár metrů to už ale bude o něco lepší.
Zařadila jsem se vedle Shy a po očku na ni pohlédla. „Jak dlouho už jsi ve smečce?" ptala jsem se. Původně jsem se chtěla zeptat hned vzápětí, kolik jich tu vlastně je, ale nakonec jsem to nechala na později. Přeci jen jsem chtěla, aby rozhovor mezi námi probíhal uvolněně. Shy by mohla být nejistá z toho, že na ni chrlím jednu otázku za druhou. A ani bych se jí nedivila.

// Zarostlý les

Souhlasně jsem pokývla hlavičkou. Měla pravdu. Samota nikdy nebyla mým společníkem, kamarádem. Naopak nepřítelem. Bála jsem se jí a vyhýbala se jí, co jen to šlo. Nyní jsem v sobě opět našla jistý klid, když jsem viděla, že vlci ještě stále žijí, že sad nevymřeli. To bych měla docela pech, kdybych v celém okolí byla jediná. Ale nejsem.
Shy mi pověděla, že je tu už nějaký ten měsíc, možná i rok. Trochu překvapeně jsem se na ni podívala. „Tak to tu musí být krásně," pronesla jsem svou domněnku. Jinak by tu peci nezůstávala, to je logické. Doufala jsem, že se tu pro mě najde nějaké místo. Aspoň na nějaký čas, než se třeba vydám hledat dál svou matku a sourozence. Nebo tu najdu ztracené štěstí, o kterém Ilore mluvila.
Vysvětlila, že nikoho nehledá, ale že jde o smečku. Okamžitě jsem střihla oušky a usmála se. Připomínalo mi to vlastně mě samotnou. Byla jsem na určité skupince vlků závislá, zvlášť pokud jsem je začala považovat za svou rodinu. A to se stalo opravdu velmi rychle. Zvlášť když jsem o svou pravou rodinu přišla. Třeba se potkáme… Někdy. Kéž by se tak stalo! zaskuhrala jsem v duchu. Chyběli mi. Už jako mladičká jsem ze svého původního domova odešla a později narazila na Soleiské. Nemohu přeci žít bez smečky, žádné tuláctví jsem za svůj život neprožila. Netoužila jsem po něm. Ta nejistota v tomhle riskantním stylu života se mi nelíbila. „Moc dobře vím, jak se cítíš," pověděla jsem Shy a usmála se na ni. Já ten pud měla o to silnější, protože jsem působila jako ochránce. Nic jiného jsem prakticky nedělala.
Odfrkla jsem si a rozhlédla se. „Jestli se chceš vrátit, nebudu tě tu držet," přikývla jsem a přenesla na ni pohled. V tu chvíli mě ale něco napadlo. „No, a pokud bys skutečně chtěla jít, mohly bychom jít spolu třeba… Stejně bych šla dál na průzkum," dodala jsem po chvilce a střihla oušky. Ve svých svalech jsem opět pociťovala jisté pnutí. Ušklíbla jsem se a postavila se. Pak jsem snížila přední část těla, abych si mohl protáhnout páteř. Najít nějaký kompromis v tom, kdy se mám hýbat a kdy ne, to bylo docela těžké. Zvlášť když to pokaždé bylo jiné. Nicméně jsem si už nechtěla sáhnout na dno jako před chviličkou, když jsem sem přišla. S očekáváním jsem se dívala na Shy. Pokud by nechtěla společnost, vydala bych se na průzkum na svou vlastní pěst.

Nad jejím podivením jsem naklonila hlavičku na stranu. „Ano… Ani nevíš, jak už jsem z toho byla špatná," krátce jsem si povzdechla, ale okamžitě se usmála. Nyní už je přeci všechno v pořádku. Evidentně jsem našla místo, kde vlci žijí, kde mají přinejmenším domov a snad dostatek jídla. To mi okamžitě připomnělo, že bych si asi možná taky mohla ulovit něco k jídlu. Nějakého zajíce nebo tak. Plánovala jsem to, až se pořádně rozkoukám a rozchodím. Nyní by to bylo docela riskantní.
Drobně se na mě pousmála. V nitru jsem okamžitě pookřála, protože jsem to brala jako známku toho, že nejsem úplně nejhorší společník. Je pravda, že já bych mlela pantem, jak jen by se dalo, to ale někteří nemohli vystát, a tak se tvářili jako kakabusové. Shy tuhle mou domněnku aspoň na chviličku rozbila.
Odpověděla mi na můj dotaz, kde se to vlastně nacházíme. Název onoho kraje mi nic neříkal. Bohužel. Krátce jsem střihla ušima a vděčně se na ni usmála. „Děkuji," řekla jsem hezky vychovaně. Neuniklo mi, že se ohlíží, jako by někoho hledala. Zatím jsem to tedy nechala být. „Neznám… Nebo si to tu aspoň nepamatuji," odpověděla jsem, ačkoliv to zřejmě nemyslela jako otázku. Fakt, že je tu poměrně dost vlků, mě velmi uklidnil, protože to znamenalo, že jen tak nebudu sama. A to bylo přeci skvělé! Možná i nějaká smečka by se našla… No, uvidíme, až se tu nějak porozhlédnu.
„Někoho… Hledáš, vyhlížíš?" zeptala jsem se jí zcela upřímně, když jsem se myšlenkami vrátila k jejím gestům, které jsem před chvilkou mimoděk vypozorovala. Nebylo to tak, že bych ji neustále sledovala, to vůbec ne, ale toho si nešlo nevšimnout. Zdálo se mi, jako by ani myšlenkami nebyla tady se mnou ale někde úplně jinde. Nebrala jsem to osobně, jen mi to přišlo takové zvláštní. Přinejmenším.

Vlčice se chovala velmi tichounce, tak zněl i její hlásek. Bála se mě snad? Mě? Vždyť jsem byla ztělesněné dobro. Ani žádné jizvy jsem neměla. Tedy ne povrchové. Povzbudivě jsem se na ni usmála, abych jí skutečně dala najevo, že je všechno v pořádku, že se nic nestane, že ji neukousnu hlavu ani žádnou jinou část těla. Jen jsem si chtěla užít ten příjemně hřejivý pocit vlčí společnosti.
Zeptala se mě, zda jdu zdaleka. Naklonila jsem hlavu na stranu a drobně se usmála. Nakonec jsem pokývla. „Vlastně poměrně ano. Už cestuji několik týdnů a přijde mi to hrozně zdlouhavé. Jsi první vlčí duše, kterou jsem za tu dobu potkala," svěřila jsem se jí. Ona si zřejmě ani nedokázala představit, co to pro mě znamená. To, že jsem se snad dostala někam, kde bych o společnost neměla nouzi. Byla jsem příliš společenský typ na to, abych cestovala a žila sama. Byla mi jasné, že jsem potřebovala smečku. Místo, kam mohu opět patřit. Domov, krátce jsem si povzdechla. Zabolely mě myšlenky na to, co jsem ještě před několika lety prožívala. Štěstí. A nyní… Jsem se sotva hýbala a žila s vědomím, že pro budoucí smečku už nebudu tak potřebná jako dřív. Zkrátka má kariéra obránce byla spálena na popel.
Představila se jako Shy. Mile jsem se na ni usmála a zamávala ocasem na náznak uvolněné atmosféry. Aspoň tedy z mého pohledu. „Těší mě, Shy," dodala jsem ještě a krátce střihla oušky. Pak jsem se mimoděk rozhlédla kolem.
Ticho, které jsem tu nechala padnout, trvalo další chviličku, než jsem se znovu probrala. „Kam jsem se to vlastně dostala?" zeptala jsem se a zhluboka se nadechla. Bylo tu krásně, jen co je pravda. Už cestou sem jsem to stačila vnímat, jenže s nikým jsem se nemohla o své pocity podělit. Nyní jsem tu měla Shy, která ale nevypadala, že by chtěla sdílet nějaké své pocity. Nu co, tak to bude jednostranné. Okouzleně jsem se rozhlížela a čekala, co mi Shy poví.

Mlčky jsem hleděla na neznámou vlčici na druhém břehu. Byla jsem tak vyčerpaná cestou, že jsem se na nic nezmohla. Svaly na nohou jsem měla v jedné křeči. Moc dobře jsem ale věděla, že se tomuto stavu potřebuji postavit čelem a bojovat proti němu. Jinak můj stav bude horší a horší. Zaťala jsem zuby a nakonec stáhla ouška k hlavě. Zadívala jsem se na vlčici, která se najednou rozešla k řece a začala se jí brodit. Nebo spíše jen šla po kamenech. Až tak dobře jsem na její tlapy neviděla. Zalapala jsem po dechu a v očích mi zazářilo.
Sotva jsem dýchala, jak jsem byla napjatá, aby náhodou nespadla do proudu. Bylo mi jasné, že kdyby se tak stalo, nedá mi to a budu se jí snažit zachránit. Instinkt. Nevěděla jsem ale, do jaké míry ve mně proudí elektřina, takže bych se na druhou stranu bála, že jí ještě ublížím.
Najednou už stála na pevnině. Střihla jsem ušima a vzhlédla k ní. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nedokázala to. Z nějakého důvodu stále mlčela. Proč by se ale hnala přes řeku, pokud by si nechtěla povídat. Úplně jsem tomu nerozuměla. Zhluboka jsem se nadechla tentokrát já. „Ahoj," oslovila jsem ji jednoduše a uvolněně mávla ocasem. Neútočila bych, a i kdyby ano, v tomto stavu by to stejně nešlo. Chtěla jsem jí jen ukázat, že mě se bát skutečně nemusí. „Já… Za normálních okolností bych šla za tebou, ale cesta sem mě nějak zmohla," snažila jsem se jí vysvětlit a drobně se na ni usmála. Zaťala jsem zuby a našla v předních nohách takovou sílu, abych se dokázala aspoň posadit. Sice jsem seděla poněkud zvláště, ale bylo mi hloupé před ní ležet jako polomrtvá placka.
Ocas jsem si stočil kolem těla, abych jím zakryla zadní nožky a opět se zadívala na vlčici. „Jmenuji se Gee," promluvila jsem opět na ni. Asi jsem mezi námi byla ta upovídanější.

Vlčici jsem sledovala takovým neutrálním pohledem. Byla jsem vyčerpaná, na nic jiného jsem se nevzmohla. Neměla jsem důvod se na ni dívat nějak ostře, nepřátelsky. Nacházela se na druhém břehu, nic mi neudělala. Ani jsem ji neznala. Ale proč ji nepoznat? říkala jsem si. Nebýt stavu, ve kterém jsem se zrovna nacházela, jistě se aspoň pokusím vodu přebrodit. Jenže bohužel, proud byl natolik silný, že by mě zřejmě strhl s sebou.
Viděla jsem, že si mě všimla. To asi nemohlo být obtížné. Černý vlk ležící na bílém podkladu. Nemůže to být snadnější. Neznámá udělala krok zpátky, jenže hned nato se opět přiblížila. Švihla jsem ocasem. Bála se mě snad? Nebo si jen nebyla jistá tím, zda by nebylo lepší jednoduše zmizet? Třeba si mohla myslet, že jsem mrtvá. To by se pak chtěla zbavit svědectví. Ani jsem tam nebyla, nic jsem neviděla.
Pak se ale skutečně začala přibližovat. Svitla ve mně jiskřička naděje. Střihla jsem oušky opět směrem k ní. Mým tělem projela známá elektrická energie. Někdy se mi má magie takhle hezky připomenula, zvlášť když jsem zažívala nějaká emoční výkyvy. Což se zrovna teď dělo. Však jsem viděla nějakou živou duši poprvé za několik dlouhých týdnů!
Zastavila se blíž k řece. Na jednu stranu jsem se obávala, že pokud by do ní vstoupila, jednoduše ji to smete. Jenže na druhou stranu jsem se chtěla seznámit. Tak moc! Opatrně jsem zvedla hlavu z tlap a své zelenomodré oči jsem upírala jen na cizinku.
Co se chystá udělat?

// Jezevčí les

Opět jsem zaslechla zvuk tekoucí vody. Byl sice ještě poměrně vzdálený, ale přesto jsem se k němu vydala. Když jsem se za sebe ohlédla, spatřila jsem své stopy, které jsem ve sněhu zanechávala. Rozhodně nevypadaly jako od zdravého vlka. Přední tlapy byly pokaždé zakryty ne příliš vzhlednou šmouhou, jak jsem zadní nohy příliš nemohla ovládat. Dlouze jsem vydechla a usoudila, že potřebuji přestávku. A to opravdu akutně.
Blížila jsem se tedy k řece. Kam se hrabe ten potůček, ze kterého jsem pila před chvilkou. Je pravda, že s tímhle monstrem se nedal srovnat. Na druhou stranu jsem byla ale opravdu ráda, že už nemusím žízeň zahánět v takové rozbouřené řece. Při mém štěstí bych do ní určitě spadla a kdoví, kde bych se vynořila. Jestli vůbec.
Křeče v zadních nohách sílily a staly se nesnesitelné právě v době, kdy jsem se přiblížila k řece. Padla jsem doslova na břicho, hlavičku jsem položila do sněhu a zrychleně oddechovala. Před očima jsem měla nějakou dobu temno, jak jsem byla vyčerpaná a hladová zároveň. Nejhorší na tom bylo, že se budu muset nějakou dobu dávat dohromady, abych se vůbec mohla rozeběhnout. To mi možnost lovu akorát komplikovalo. A třeba ty křeče za chvilku povolí. Doufala jsem v to.
Po chvilce jsem konečně otevřela očička. Sice jsem ještě pořád mžourala, ale to mi nebránilo v tom, abych si všimla, že na protějším břehu posedává vlčice. Úplně cizí. A já se tu před ní takhle rozvalím! No, že mi není hanba! Jen jsem k ní natočila uši. Nic víc jsem totiž zrovna nesvedla.

// Houštiny

Má energie pomalu začala klesat, zato potřeba hladu se stále zvyšovala. Trochu jsem sklonila hlavu k zemi a oušky svěsila do strany. Už jsem nešla tak energicky. Ta zpropadená cesta přes houští mě tolik vyčerpala! Přimhouřila jsem oči a sledovala obláčky páry, které se od mé tlam vypařovaly v pravidelných intervalech, jak jsem oddechovala.
Můj dech začínal být čím dál tím rychlejší, ale zároveň mělčí. Pociťovala jsem nepříjemné bolesti ve svalech. Takový stav jsem již dlouho nezažila. Ještě aby ne, když jsem si celou dobu válela zadek v příjemně teplounké jeskyni, kde se o mě staralo několik vlků ze smečky. Zaťala jsem zuby. I přes to, jaké nepříjemnosti jsem nyní měla, jsem nelitovala faktu, že jsem svůj domov opustila. Je na čase si najít nějaký nový, ne? Změna je život. A je pravda, že já si těch změn moc neužila. Byla jsem zrovna v těch nejlepších vlčích letech! Musela jsem si jich užívat.
Žaludek se mi stáhnul, přičemž vydal zvuk, který mým uším vůbec nelahodil. Ticho tam! Nemám na tebe čas, zahudrovala jsem na jeho účet, ale nevypadalo to, že by mě snad poslechnul. Dlouze jsem vydechla a zase o něco zpomalila, protože do zadních nohou mě začaly chytat nepříjemné křeče. V reálu to vypadalo tak, že jsem je za sebou ne příliš vzhledně vláčela. Na cestách jsem byla již několik dní a neudělala jsem si příliš zastávek, kdy bych si mohla odpočinout. Tohle je akorát daň za mou hloupost. Věděla jsem, že se ke svému tělu musím chovat daleko šetrněji než dřív, ale nějak se mi to nedařilo převést do praxe.

// Říční eso