Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zrcadlové jeskyně

Obrátil se na mě s tím, jestli na mě může mít osobnější otázku. Střihla jsem oušky a přikývla, přičemž jsem ho vyzvala, aby mluvil. Když tak udělal, pochopila jsem, co mu vrtalo hlavou. Krátce jsem si povzdechla. „Mám pocit, že jsem konečně po těch letech dorazila… domů," začala jsem opatrně a podívala se krátce do země. Ne že by mi vadilo o tom mluvit, jen jsem nevěděla, za jaký konec své myšlenky chytit, protože jsem jich v hlavě měla až nezdravé množství. „Narodila jsem se v Klímovém lese, má matka byla alfou tamější smečky. K písečným kopcům jsme to měli, co by kamenem dohodil, tam jsem poznala Života, a nedaleko leželo právě to rudé jezero. Na nic jiného si nevzpomínám. Odešla jsem ještě v raném věku… stejně jako ty," rozpovídala jsem se už trošičku víc, můj hlas se mezitím začala třást tím rozrušením. Podívala jsem se svému společníkovi do zlatavých očí. „Je to jako skládanka. Všechno mi do sebe pomalu zapadá, jen si to chci ověřit na vlastní oči," dodala jsem ještě. Po sedmi letech jsem pravděpodobně stála na domovské půdě, pokud se tomu tak dalo říkat. Jen jsem doufala, že jsem se nijak neunáhlila. Zjištění, že má radost byla neoprávněná, by mě zřejmě dost zranila. Zase jsem od něj sklopila zrak a krátce se uchechtla. „Zním asi jako blázen, že ano?" zamumlala jsem si pod fousky a odfrkla si. Upřímně jsem ani nečekala, že bych mohl padnout do takové euforie, ale stalo se.
Vyšli jsme z jeskynního komplexu a já se zastavila až po několika metrech. Ohlédla jsem se na svého společníka a mile se na něj usmála. Poté jsem pohlédla k nebi. Vypadalo to, že zanedlouho zapadne slunce a nastane noc. Netušila jsem, že jsme byli zalezlí až tak dlouho. Nu, nestěžovala jsem se. U ohníčku mi bylo více než příjemně. Celým tělem jsem se otočila k Bellrayovi očekávajíc kurs naší cesty.

Zajímala jsem se, jestli tu bylo moře odnepaměti. Nikdy jsem u něj nebyla, nic jsem o něm nikdy neslyšela. Přitom jsem tušila, že by nás k němu maminka zavedla, kdyby měla tu možnost. Trojice vlčat by si tam jistě našla vyžití na několik hodin a svým opatrovatelům by dala pokoj. Nastínil mi jistý geologický vývoj Gallirei, pokud se tomu tak dalo říkat. „To je zajímavé. Ale ani mě to nepřekvapuje. Magie tu dýchá snad ze všeho," pověděla jsem nenuceně. Když někdo může získat odznaky magie a kdoví, co všechno ještě, proč by se obyvatelné území samovolně nemohlo zvětšit? Třeba Gallirea vycítila, že už je tu příliš mnoho vlků a nemohou se neustále tlačit na maličkém území. Jeho zmínka o lesích mě ale trochu znejistila. „Čas je neúprosný vůči nám všem," neodpustila jsem si tichou poznámku a povzdechla si. Doufala jsem, že doma zůstalo všechno při starém. Nebo aspoň většina. Věděla jsem, že matčino místo si později nárokoval nějaký pár. A třeba tam už ani smečka nesídlila, protože se mohla jednoduše rozpadnout. Zatajila jsem na chvilinku dech. „A ta nám za mráz v kožíškách jistě nestojí," nadhodila jsem, když se ještě zmínil o věčně zasněžených vrcholech. Musel ale na ně být nádherný pohled.
Prý by mi nevadilo si zajít trochu delší trasu. Já ale věděla, že až tak dlouhá být nemůže. Když už, tak s nějakými přestávkami. Jinak to mé packy nezvládnou a skončím ve stejné póze jako tehdy u řeky, kde jsem potkala Shy. Potěšilo mě, že Ray téměř okamžitě věděl, jaké jezero mám na mysli. Pomalu jsem přikývla. Název jsem si nepamatovala, ale tento se zdál být více než vystihující. Zamávala jsem ocasem a obezřetně se zvedla do sedu a následně jsem se postavila na všechny čtyři. „Tak vyrazíme," zopakovala jsem po něm a vydala se ven chodbičkou, kterou jsme sem přišli. Doufala jsem, že nás nezavedu někam jinam, ale už jen to světlo, které krok co krok bylo výraznější, mi napovídalo, že jsme skutečně na cestě k východu. Natočila jsem hlavičku na Bellraye. „Venku ti předám velení," mrkla jsem na něj jedním očkem, usmála se a svůj krok jsem trošku zrychlila, abychom se konečně ocitli na světle.

// Řeka Mahtaë

Povídal mi o místech, která má ze všeho nejradši. Odvrátila jsem od něj pohled směrem do doutnajícího ohniště a využila jsem svou fantazii k tomu, abych si dané lokace představovala, i když jsem k nim nedostala nějaký hlubší popis. A přeci jen jsem si v hlavě vytvořila nějaké obrázky. „Všechno to zní zajímavě," poznamenala jsem. Vyhlídka jistě musela být krásná, protože podle jeho slov šlo vidět na celou Gallireu. To musela být jistě pohádka. „Moře tu bylo… vždycky?" zeptala jsem se trochu zmateně. Možná, že jsem během svých toulek za svých mladých let nedošla až tak daleko, abych právě na moře narazila. „Sníh mám ráda, ale ten mráz, který se k zimě váže, už moc ne," přiznala jsem. Vždycky mi prochladly svaly a pak to byl malér. „Jsou tu věčně zasněžené hory?" následovala má další otázka.
Bellray se pomalu posadil. Já zatím stále zůstávala ležet a nechala své svaly, ať si dostatečně odpočinou. Rozpovídal se, jak vlastně ke smečce přišel. Musela jsem se pousmát. Šťastná to náhoda. „Hlavní je, že jsi spokojený," usmála jsem se na něj. Co je víc než klidný život bez starostí? Alfy jsou prý také moc milé, o to líp. Pak je celá smečka příjemným kolektivem. Změna byla v životě důležitá. Pak jsme měli pocit, že se někam posouváme a nestojíme pořád na jednom místě. Já ale byla takový ten konzervativní typ povahy a radikálním změnám jsem se vyhýbala. Právě proto teď žiju tuláckým životem, pomyslela jsem si ironicky.
Zrak jsem ze země opět zvedla, když zareagoval na můj návrh. Kladně, pro mé překvapení. Věnovala jsem mu milý úsměv a zamávala ocasem. Byla jsem koneckonců ráda, že mi bude dělat společnost. Zeptal se, jestli je nějaké konkrétní místo, kam bych se chtěla podívat. „Nerada bych tě tahala daleko od smečky, kdyby se náhodou něco dělo," začala jsem a pohledem kmitla k východu. Pak jsem se opět podívala na svého společníka. „I když by tu vlastně jedno místo bylo," začala jsem a po odmlce pokračovala, „jak daleko je odsud takové to rudé jezero?" Nedokázala jsem si přesně vzpomenout na název. Už to bylo opravdu dlouho, co jsem tam nebyla. V mé hlavě se usadilo jen kvůli té zvláštní barvě a taky proto, že od něj byl v dálce vidět můj rodný les. Co jsem si tak vzpomínala. Domov. Chápala bych, že pokud by to bylo příliš daleko od smečky, Bellray by mě až k němu nedoprovodil. Nevadilo by mi to. Mohli bychom se projít po okolí a pak by mi jen ukázal směr.

Pověděl mi, že za Životem už byl. Chápavě jsem přikývla. Tady byla má nápomocná povaha v koncích, protože jsem už neznala jakoukoli možnost. Možná ještě najít někoho, kdo ovládá stejné magie, aby mu s nimi pomohl. To již ale určitě také zkoušel. Navíc se to stejně musel naučit sám. Sám musel přijít na to, jak to všechno funguje.
Slyšela jsem a i cítila, že bouřka se od nás vzdaluje. Spadl mi kámen ze srdce. Doufala jsem, že už žádná v průběhu několika dnů nepřijde. Bouřky a blesky mě holt děsily. A to bych, prosím, blesky mohla v daleké budoucnosti ovládat. Zatím jsem se k tomu ale zdaleka nechystala. Ray se na mě obrátil s otázkou, co má v plánu dělat nyní. Vše jsem mu popravdě sdělila, na to mi pověděl, že tu je spoustu zajímavých míst. Usmála jsem se. „Máš nějaké oblíbené místo, kam se rád podíváš, když nejsi zrovna se smečkou?" vyzvídala jsem. Shy mi sice již něco prozradila, ale chtěla jsem získat co nejvíce informací. A někdy jsem se jen holt příliš ptala.
Na mé smělé konstatování, že on se zřejmě vrátí ke smečce, částečně vyvrátil. Střihla jsem ušima. „Ke smečce má každý úplně subjektivní vztah. Musíš přijít na to, jak ti to vyhovuje," poznamenala jsem a drobně se usmála. Jeho poslední větička mě opět zaujala, a tak jsem se jí jednoduše chytla: „Co bylo tím impulzem, že jsi najednou změnil plány?" Asi to byla až moc troufalá otázka, která se mohla týkat Bellrayovo soukromí. Říkala jsem to ale tím nenásilným stylem. Když nebude chtít, prostě mi to neřekne. Šmitec.
Ohlédla jsem se k chodbě, kterou jsme sem přišli. Vypadalo to, že venku již neprší. Aspoň jsem neslyšela takové to známé bubnování. „Mohla bych se k té tvé procházce přidat?" zeptala jsem se a tentokrát na mně byla vidět jistá nejistota, která předtím nikdy tak znatelná nebyla. „Totiž… Nechci se vnucovat…" větu jsem nechala otevřenou a pohlédla do země.

Svěřil se mi, že jako vlčeti, potažmo mladému vlkovi se mu magie nijak neprojevila a všechno to začalo až několik měsíců zpátky. Chápala jsem, že z toho může být poněkud vykolejený. I já bych byla. Krátce jsem si povzdechla a natočila k němu ouška. „A za Život jsi byl? Třeba by ti mohl pomoct," nadhodila jsem opatrně. Věděla jsem, že i jeho sestra je podobně mocná, ale s tou jsem neměla osobní zkušenost. Navíc už jen to její jméno nebylo nijak přívětivé. „Totiž… Možná o tvých trampotách ví a mohl by najít nějaké řešení," dodala jsem ještě. Tušila jsem totiž, že zrovna on ví úplně všechno. Ani bych se tomu nedivila.
Bolest v tlapkách najednou postupně začala opadat, až nakonec úplně zmizela. Přimhouřila jsem oči a čumákem si do jednoho kolene dloubla. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Takhle rychle jsem se bolesti ještě nezbavila. Bylo to zvláštní, až neuvěřitelné. Třeba to bylo tím teplem, kterého se mi, pravda, už nějakou dobu nedostávalo. Aspoň ne takhle sálajícího z ohně.
Ptal se, jestli mám nějaké plány, až bouřka přejde. Moc jsem nepociťovala, že by její síla slábla, ale nemůže být takhle hnusně navěky věků. „Chtěla bych prozkoumat všechno, co se jen dá. A věřím, že tu toho je skutečně hodně," svěřila jsem se mu se skromným plánem. Své myšlenkové pochody o tom, jak jsem konečně narazila na domov, jsem si zatím nechala jen ve své hlavince. Potřebovala jsem se sama přesvědčit, najít nějaké místo, které si budu i za ta léta pamatovat. Možná to byla tak hezká představa, až mi přišla nereálná. Pohlédla jsem na něj. „Ty se pak vrátíš, hádám, ke smečce?" zeptala jsem se ho opatrně. Nevěděla jsem, jak moc byl na ní závislý. Být já na jeho místě, jistě bych nad jinou možností nepřemýšlela. Jenže ne všichni se dokázali ke smečce takhle připoutat. Vlastně jsem příliš o takových vlcích nevěděla. Byla jsem v tom zřejmě sama.

// Omlouvám se, nějak nebyla múza a čas a taak

Souhlasně jsem pokývla hlavou. „S magiemi to ale nejde hned a rychle. Pak by se mohlo stát, že si akorát ublížíš," poznamenala jsem a zadívala se do země. Moc dobře jsem to znala, když jsem si s elektřinou za svých mladých let hrála. Když jsem na to měla ještě odvahu. Akorát mi nakopala. Doslova. „Ale kdo vytrvá, jistě se nějakého výsledku dočká," dodala jsem a sklopila ouška do stran. Zníš jako stoletá stařena s hromadou zkušeností, Gee, připomněl mi můj vnitřní hlas, který v tuhle chvíli zněl dost vyčítavě. Možná jsem ani neměla právo něco takového říkat. Se svou vlastní vrozenou magií jsem uměla prd. Jen jsem ráda v ostatních vzbuzovala optimismus. Co by to bylo za život, kdyby každý depkařil a utápěl se v pesimistických myšlenkách?
Dobrá, možná v jeho očích se tento skutek nejevil nijak zvlášť výjimečně, já ho tak ale brala. Věděla jsem, že jsem mohla narazit i na nějakého zlého vlka, který by mi nepomohl, nebo by mě akorát tahal za čumák. Nad tím jsem ale nechtěla přemýšlet. Měla jsem štěstí na hodné vlky, za to jsem byla jedině ráda. Koneckonců jsme si navzájem sdělili svá jména. Po celou dobu jsem mile vrtěla ocáskem. Holt už jsem byla taková. Dávala jsem hodně najevo své emoce. Zkrátka jsem je nemohla dusit v sobě. I když pokud si situace žádala vážnější přístup, byla jsem schopna během několika sekund přepnout. Však jsem byla profesionálka, no ne? „Těší mne, Rayi, a ráda tě poznávám," usmála jsem se na něj. A mluvila jsem skutečně upřímně. Vážně jsem byla ráda, že jsme na sebe natrefili. I když on už tak nadšeně nevypadal. Kdo ví proč.
Dokonce se staral, zdali nejsem nějak zraněná. Vydechla jsem přebytečný vzduch. „Jen… jen mě trochu bolí nohy. To je ale normální, nic výjimečného," ujistila jsem ho a pokývla hlavou, abych svá slova ještě potvrdila. „Nemusíš si dělat starosti," dodala jsem téměř vzápětí. Míra normálnosti byla u mě trochu jiná než u ostatních vlků. U statného vlka s perfektní kondicí a dokonalým zdravotním stavem rozhodně nebylo normální, aby přeběhl dvě louky a už si musel odpočinout. Nakonec jsem usoudila, že packám dopřeji úplný odpočinek, a tak jsem si lehla a přední nohy natáhla před sebe. Zadívala jsem se do plamínků, které na mě měly zvláštní uklidňující účinek.

// Řeka Mahtaë

Překvapeně jsem zastříhala ušima, když mi nabízel svou pomoc. Vždyť… mě ani nezná, pomyslela jsem si a začala se cítit poněkud nekomfortně, protože jsem si uvědomila, že jsme se navzájem ještě nepředstavili. A to jsme spolu mluvili už několik minut, dokonce mě nyní vedl do úkrytu. Nemohu pro něj být bezejmenná, to by se přeci nehodilo. „Děkuji, vážím si toho," řekla jsem zcela upřímně a mile se na něj usmála. I on se zdál, že se v mé společnosti trochu uvolnil. To bylo jedině dobře.
Velmi hlasitě ohlásil, že už jsme na místě. Zvesela jsem zamávala ocasem a následovala ho. Ulevilo se mi, jakmile jsem na svém kožichu již necítila dopadající kapičky. Nyní ze mě voda akorát okapávala. To nebylo až tak hrozné. Tím deštěm se i můj zběsile objemný kožich dal do normálu a vypadala jsem snad ještě hubenější, jak se chlupy nalepily přímo ke kůži a nebyly takové jemně načechrané.
Zastavila jsem se, až když se zastavil můj společník a posadil se. Udělala jsem to samé a začala si olizovat tlapky a tlamu. Sice mi to od vlhkosti nepomohlo, ale to m až tak nevadilo. Najednou se znovu zvedl. Zastříhala jsem ušima a pozorovala ho, co se hodlá udělat. Tahal do jednoho místa všechny klacíky, na které natrefila. Chtěla jsem mu pomoct, jenže než jsem se k tomu rozhoupala, už měl evidentně všechno, co chtěl. Věnovala jsem mu všechnu svou pozornost. Zvlášť když se mu po chvilce povedl rozdělat oheň pomocí magie. Zvesela jsem zašvihala ocasem a podívala se přímo na něj. „Jsi šikovný," pochválila jsem ho a nakonec si omotala ocas kolem tlapek, abych se zahřála i svým tělem. Na to jsem se ale nyní moc spoléhat nemohla, protože bylo dost prochladlé a dost vyhublé.
Spokojeně jsem se dívala do plamínků a poté se podívala na svého společníka. „Děkuji, že jsi mě sem zavedl. Nebýt tebe, jistě bych žádný úkryt nenašla a zůstala napospas bouřce," pronesla jsem vděčně a drobet přimhouřila oči. Tady bylo rozhodně líp než teď venku. Tlumeně sem doléhaly hromy a já tiše litovala každého vlka, který je v tomto nečase na nějaké otevřené pláni. „Ještě jsem se ti nepředstavila. Měla jsem a chtěla jsem to udělat dřív, ale nějak jsem nenašla prostor," začala jsem a natočila k němu hlavu. „Jsem Gee," představila jsem se mu a přitom zavrtěla ocasem.

// Křišťálový lesík

V hlavince mi pořád vrtal ta směs informací. Když zmínil to známé jméno, mé zorničky se poněkud zvětšily a celá jsem se tak zvláštně napjala. Život, znělo mi hlavou ještě několikrát, než jsem si to pomalu začala uvědomovat. Rozhlédla jsem se kolem nás, hledajíc nějakou matnou vzpomínku. Žádná se ale nedostavila. Je možné, abych za ta léta zapomněla, jak se můj domov jmenoval a jak vypadal? přemýšlela jsem. Bylo to více než jasné. Za těch šest let, co jsem to tu opustila, jsem na všechno a všechny zapomněla. To bylo ale normální, ne? Nyní jsem zatoužila po jediném… Najít aspoň svůj rodný les. Klímový les. Ten bych si mohla pamatovat, když jsem v něm strávila celé své dětství. „To už nebude potřeba, ale děkuji," odpověděla jsem značně opožděně na jeho nabídku ohledně návštěvy jednoho ze sourozenců.
Uklidnil mě, že už tam za chvilku budeme. Drobně jsem se na něj usmála a pokývala hlavou. Nijak jsem na to nereagovala. Jen jsem si uvědomila, že procházíme podél té řeky, kterou jsem již měla tu čest poznat. Sice jsem zatím prošla opravdu jen malý zlomek celé země, i tak to ale pro mě bylo takové malé vítězství. Naše tempo bylo rychlejší, než na jaké jsem byla zvyklá. S dýcháním jsem neměla problém, ale už jsem začínala pociťovat mírné pnutí v nohou. Věděla jsem, že tohle není dobré. Ani maličko. Říkal, že tam za chvíli budeme, pomyslela jsem si. A chtěla jsem tomu věřit. Nic jiného mi ostatně nezbývalo. Snažila jsem se vnímat jen naši cestu a to, abych někam špatně nestoupla. To by bylo jistě velmi nepříjemné. Všechno ostatní jsem tedy nevnímala.

// Zrcadlové jeskyně

„Děkuji, doufám, že vyberu správně," hlesla jsem a drobně se usmála. Usoudila jsem, že se asi budu muset ještě nějakou dobu toulat, abych pořádně zjistila, co je tu za smečky. Co kdybych se přidala k některé, která má vůči ostatním nějaké spory? To by se mi protivilo.
Nebyla jsem si tak jistá, jestli jsem vlče štěstěny. Jsme originální v tom, že od narození ovládám tak silnou, jedinečnou magii, která je ale velmi nebezpečná i pro mě samotnou. A upřímně jsem se jí bála používat nebo jakkoliv trénovat. Co když nad ní jednou ztratím kontrolu a třeba někoho omráčím? Nebo… zabiju. S tím bych žít nedokázala.
Trochu výrazněji jsem střihla ušima, když řekl, že ten vlk má sestru, která se chová úplně jinak než on. „Taky měl sestru," zamumlala jsem si znovu pod fousky. Tohle už bylo přinejmenším zvláštní, až mě to zneklidňovalo. Plně jsem se tedy obrátila na svého společníka. „Je možné, aby čtyři vlci, o kterých zrovna mluvíme, měli toho tolik společného?" nadhodila jsem. Třeba to možné bylo, třeba jsem byla jen zbytečně paranoidní. Věřila jsem, že úplně nemůže rozumět tomu, co se uvnitř mě právě dělo.
S obavami jsem se podívala na to černočerné nebe. Už jsem jen čekala, kdy začne pršet. A tušila jsem, že to rozhodně nebude nějaký lehký májový deštík, ale naopak – pořádná pleskanice. Prohlásil, že úkryty jsou přímo nad smečkou. Střihla jsem k němu ušima a zcela automaticky se rozešla po jeho boku. Chůze se nakonec přeměnila ve svižný běh. Nedivila jsem se. Neměli jsme času nazbyt. Pochopila jsem, že jeho smečka je velmi blízko. Možná jsem se nacházela téměř u hranic. To jsem zatím moc nestudovala. Poslušně jsem mlčela a nechala se jím vést. Zároveň jsem se snažila nebýt tak blízko něj. Věděla jsem, že nyní mými chlupy proudí malé elektrické výboje. Nechtěla jsem žádný z nich přenést na něj. Pak bychom zřejmě byli „naježení“ oba.

// Řeka Mahtaë

Správně poznamenal, že domov je tam, kde máme přátele. Já ten svůj opustila a hledala jsme nový. Věděla jsem, že tomu předchozímu se žádný nevyrovná, však jsem tam strávila drtivou většinu svého života, ale mohl by se mu aspoň trochu přiblížit. Nakonec z něj vypadlo, že tu svou rodinu potkal. Nebo aspoň její část. Usmála jsem se nad tím. Bylo to jistě velmi milé. Když jsem nad tím přemýšlela do hloubky, ani jsem nevěděla, jestli bych poznala nějaké vlky ze své rodné smečky, nebo i třeba své sourozence.
„Ráda bych zase někam patřila," řekla jsem zcela upřímně, „život tuláka není nic pro mě." Ne že bych se o sebe nedokázala postarat. Jako bývalá ochránkyně jsem se dokázala ubránit a lov mi také nedělal problém. Spíš mě trápil fakt, že jsem se za společností musela doslova hnát. Navíc jsem byla toho názoru, že ve smečkovém prostředí se pouta a vztahy mezi vlky tvoří daleko snadněji než mezi tuláky, kteří na sebe narazí párkrát do roka.
Má vrozená magie ho překvapila stejně jako před chvílí Shy. „Moje matka ji neměla jako vrozenou, ovládala magii ohně, ale třeba se dají dědit i získané magie," pokrčila jsem lehce rameny a střihla oušky. Já byla žijícím důkazem. Je pravda, že bych kolikrát radši ovládala právě oheň. Ten se mi zdál krotší než elektřina. Hlavně jsem si začátky mohla trénovat na nějakých suchých větvičkách, ne na živých bytostech. Svěřil se, že má také problém s magiemi. „Určitě tomu někdy přijdeme na kloub," povzbudivě jsem na něj mrkla. Vzpomínala jsem si, že i u svých ozdob zmínil, že mají nějakou moc, kterou ale ještě nedokáže ovládat. Vskutku zajímavé. Zmínil, že i tady mají nějakého takového maníka, který může pomoct s magiemi. Přimhouřila jsem oči. „To je mi ale náhoda," pronesla jsem, i když je pravda, že mi to v hlavě začalo poněkud víc šrotovat. Zatím jsem se ale nedopátrala k nějakému výsledku, na to si budu muset Gallireu pořádně projít.
Upozornil na blíží se bouřku. Hromy byly velmi hlasité a bylo jich i několik za sebou. Zanedlouho se i obloha začala nepravidelně rozsvěcet. Neklidně jsem pohodila ocasem. „Neznáš poblíž nějaký úkryt? Tohle opravdu nevypadá hezky," zeptala jsem se a v mých očích byly znát starosti. A zřejmě byly oprávněné, protože jak se bouřka každou minutou blížila, můj kožich se celý naježil, jak má magie cítila známou energii. Několikrát jsem se oklepala, abych své chlupy zase zkrotila, ale bylo to úplně zbytečné. Nijak mi to nepomohlo. „Ale né," zahudrovala jsem si pod fousky a ještě párkrát to zkusila. Marně. Upřímně jsem se obávala, že budu přitahovat blesky, ono by to bylo i logické. Když byla bouřka, vždycky jsem se někde schovala právě proto, že jsem měla podobnou obavu. Myslím, že jsem ale až tak silnou bouřku nezažila. Zježený kožich mi ještě více čechral silný vítr.

Položila jsem poněkud osobnější otázku. Zprvu mi to vůbec nedošlo. Jakmile jsem ale postřehla, že se zarazil, krátce jsem stáhla uši. Nechtěla jsem narazit na nějaké citlivé téma. Jenže já holt byla upřímná a otevřená naprosto ke všem. Sdělil mi, že se tu narodil. „Musí to být nádherný pocit… Vrátit se domů," zamumlala jsem si spíše pro sebe. A záviděla jsem mu, že našel cestu tam, odkud pocházel. Na jazyku jsem ještě měla otázku, zda tu našel všechny, které tu zanechal, ale velmi rychle jsem ji spolkla, protože tohle by teprve mohlo být citlivé téma.
Potvrdil mou myšlenku, že tady o společnost nebude nouze. Znovu se mi dostalo informace, že je tu dost smeček. Zamávala jsem ocasem, protože už jen ta představa, kdy jsem mohla někam patřit, mi zvedla náladu. „Ano, už jsem se něco málo doslechla," zavzpomínala jsem na nedávný rozhovor se Shy. Je zvláštní, že jsme řešily stejná témata jako tady s lovcem rybiček.
Hnědavý vlček se konečně trochu rozpovídal. Vůbec poprvé za tu dobu, co jsme se tu bavili, řekl za sebou několik vět. „Zajímavé… Asi si tě ty věci samy našly," hlesla jsem, když mi pověděl, jak k té látce na nohou přišel. Na jednu stranu mi to přišlo docela děsivé. Doufala jsem, že na mě si nic zálusk nedělá. Bylo ale zvláštní, že ty rány se mu zatím nezacelily. Pokud se tak nestalo doteď, asi už měl skutečně smůlu a budou mu krvácet do konce života. Nebo dokud nevykrvácí… Když mluvil o ozdobách, které někteří vlci mají, v hlavě mi proběhla vzpomínka na maminku. Ta také měla cetku. Sekeru, která se jí kývala na krku, vzpomínala jsem, přitom jsem se podvědomě začala tvářit o něco víc vážně a uši jsem sklopila do strany. Jakmile jsem si změnu svého chování uvědomila, zavrtěla jsem hlavou a znovu se snažila trochu pookřát.
Téma překroutil zase směrem ke mně. Pohlédla jsem na své tlapky a drobně se usmála. Je pravda, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by měl podobné odznaky jako já. Aspoň takhle jsem se cítila výjimečně. „Po své matce ovládám magii elektřiny. Ještě jsme se nestihly dostatečně poznat, a tak se jí spíše vyhýbám, než abych ji nějak používala," vysvětlila jsem ve zkratce a jemně střihla oušky. Navíc jsem na vlastní kůži věděla, jak může být silná. Nechtěla jsme ubližovat sobě, ani druhému vlkovi, jenže to je při trénování zrovna této magie docela potřebné. Bohužel. „A odznaky… Ty už mám od útlého mládí, když jsem potkala jednoho moc příjemného vlka," dodala jsem ještě, snad abych předešla nějaké další otázce. Znovu jsem se myšlenkami vrátila do minulosti, kdy jsem se jako mladičká vlčice škrábala do pískových kopců. Jenže to už bylo opravdu, opravdu dávno. Sama sebe už jsem si nepamatovala bez odznaků.

Pověděl mi, že se dlouho toulal a navštívil spoustu krásných míst. Já si pamatovala názvy území, vedle kterých se nacházelo teritorium mé smečky. Víc jsem znát nepotřebovala. Nyní jsem si musela vštípit do hlavy, že tohle místo se jmenuje Gallirea a určitě mi tu bude hezky. „Jak dlouho už tu žiješ?" zeptala jsem se, protože mě to upřímně zajímalo. Pak bych podle toho odhadla, nakolik zná zdejší zemi. Třeba by mi mohl poradit, kde se třeba nachází nějaká opuštěná jeskyně, kam bych si mohla zalézt, pokud by bylo venku nepříjemno, nebo kde se dají strávit horké letní dny, abych se kvůli svému tmavému kožichu neusmažila.
Na mou pobídku, aby mi tykal, jen pokývl hlavou a nic neříkal, za což jsem vlastně byla ve finále ráda. Pověděl mi, že si tady rychle zvyknu. Neubránila jsem se úsměvu. Bylo hezké slyšet, že to tady není zdaleka tak hrozné. „Doufám v to," hlesla jsem téměř neslyšně. Spíše jsem si to jen potřebovala říct nahlas, ne jen ve své hlavě.
Noc se pomalu přehoupla zase v den. Zhluboka jsem se nadechla a drobně zašvihala ocasem. Kdyby bylo počasí lepší než včera, nemohla bych si stěžovat. Oklepala jsem se, abych z kožichu dostala poslední kapky vody. Bylo dost možné, že jsem maličko ohodila svého společníka, to mi snad ale promine. Omluvně jsem se na něj usmála. „Dalo by se říct. Nevím, jak dlouho přesně, ale už to nějaký ten pátek bude," odpověděla jsem na jeho otázku a svůj pohled směrovala ke svým barevným tlapkám. „Dlouho jsem nemohla najít ani živáčka, proto mě těší, že tady o společnost nebude nouze, evidentně," dodala jsem ještě a naklonila hlavu na stranu.
Prohlédla jsem si ho o maličko víc, za denního světla jsem se přitom nemusela tolik namáhat. Můj pohled padl na jeho přední tlapky, okolo nichž měl omotanou nějakou látku. „Co se ti stalo?" zeptala jsem se a packou poukázala na jeho nohy. Zdálo se mi, že tam má nějaké ranky, které se mi zdály ještě poměrně živé, nezahojené. Po chvilce jsem se mu zadívala znovu do tváře, abych tak blbě necivěla na jedno místo na jeho těle.

Všimla jsem si, že svým pohledem občas zabrousil mým směrem. Možná si skutečně myslí, že bych mu ji ukradla, pomyslela jsem si. To ale ode mě nemohl čekat. Sice mě neznal, ale už jen to, že jsem se během jeho hodování nijak nehýbala, mu mohlo napovědět, že mě jeho ryba zkrátka nezajímá. Já tu svou už měla několik minut v žaludku a ještě několik hodin si s ní určitě vystačím.
Najednou se na mě obrátil s otázkou. Střihla jsem ušima směrem k němu a drobně se usmála. „Rozhodně nejhezčí byl pro mě Soleiský les, můj bývalý domov, ale ten je odsud opravdu hodně, hodně daleko," řekla jsem mu a můj úsměv trochu opadl. I tak jsem doufala, že si toho nevšimne přes tu tmu, která kolem nás byla. Usoudila jsem, že v tomhle kraji bude žít déle než já, ale přesto ho ještě tak dokonale neznal, proto jsem pídil po nějaké krásném místě, které by mohl navštívit. To všechno však byly mé domněnky, vůbec nemusely být pravdivé. „Sem jsem přišla před několika dny, potkala jsem zatím jen jednu vlčici a vůbec to tu neznám," vysvětlila jsem mu svou situaci, do větších detailů jsem však nezabíhala, nemusely ho zajímat. Tím jsem se chtěla i ospravedlnit, že mu holt neporadím žádné zdejší místo.
A když už jsem se trochu více rozmluvila, hodlala jsem v tom pokračovat: „A tykej mi, prosím." Přeměřila jsem si ho pohledem. Nemohl být o moc starší než já. Pokud byl můj odhad správný. Nemusel být. „Cítím se potom docela zvláštně," dodala jsem ještě a trochu sklonila hlavu k zemi. Nikdy se mi to nestalo, abych pravdu řekla. A ani jsem nevěděla, jak si to vlastně vyložit. Pokud bych byla výše postavená než on, pak by to smysl mělo. Takhle ne. Už při pohledu na něj mi něco říkalo, že je členem nějaké smečky. Možná to, že z něj netrčí žebra a kosti jako ze mě. Zkrátka byl dobře stavěný, takové vlky chtěli ve smečkách o to víc, protože by teritorium ubránili, kdyby šlo do tuhého.

V mém nerušeném rozjímání a prohlížení si zdejšího lesa mě přeci jen něco přerušil. Střihla jsem ušima k vlkovi, který se mezi stromy náhle objevil. Jistě jsem ho neznala, což mě ani nepřekvapilo. Ze smečky jsem nevytáhla čumák a jistě jsem již od svého bývalého domova byla příliš daleko na to, abych potkala někoho známého. Dotyčný si mě vůbec nevšiml a uvelebil se u vody. Nenápadně jsem ho pozorovala. Přemýšlela jsem, jak těžké může být přehlédnout černou vlčici v černočerné noci, která byla ještě tmavší, protože měsíc neměl šanci vykouknout zpoza mraků. Evidentně velmi těžké. Ale ani jsem se tomu nedivila. V noci u mě dominovaly mé oči hlavně díky té barvě.
Vlka sem přivedl hlad, ostatně stejně jako mě. Jeho styl lovu nebyl nikterak odlišný, jen já si u toho nelehala. Nějakou tu rybku skutečně ukořistil a až příliš vesele povyskočil zase zpátky na pevnou zem. A v tu chvíli mě uviděl. Mile jsem se na něj usmála a pohodila ocasem. I když je pravda, že v tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nezačala usmívat více, než je zdrávo. Aby si nemyslel, že se mu snad ksichtím nebo tak něco. „Ahoj," pozdravila jsem ho a podívala se na tu rybu, kterou nesl v tlamě. „Děkuji za nabídku, ale já si před chvilkou také jednu ulovila," začala jsem a podívala se mu do tváře, „můžeš si ji s klidem sníst, nebudu rušit." Ať dělá, jakože tu nejsem. V tom byl během několika prvních minut opravdu přeborník. Trochu jsem se pozastavila nad tím, proč mi vyká, a trochu jsem se lekla, zda-li bych mu neměla vykat také, aby to bylo vzájemná. Svá slova jsem už ale nemohla vrátit zpátky a tak jsem to nechala být. Třeba se na to ještě dostane řeč, pokud svůj úlovek nesní a nevydá se zase někam dál. Bylo to dost možné, nevěděla jsem, s jakým úmyslem sem přišel. Jistě, najíst se... a dál?
Ještě pohodlněji jsem se usadila na místě, které jsem zaujala, a ještě se bokem opřela o jednu břízu. Na cizince jsem se jen ze zvědavosti dívala, ale ne nijak intenzivně a dlouze, aby si nemyslel, že mu tu rybu chci sníst. Třeba by se o ni chtěl prát, a na to já opravdu neměla náladu a energii.

// Medvědí řeka

Kolem koryta řeky se nacházel les, do kterého jsem nyní mířila. Pochybovala jsem, že by mi snad poskytl dostatečný úkryt před deštěm, ale aspoň trochu mne mohly koruny stromů ukrýt. I když břízy nebyly nikterak vzrostlé, když se schoulím úplně ke kmeni, jistě to nebude stejné, jako bych stála na otevřené pláni.
Pach medvědů tady už nebyl tak silný, za což jsem byla velmi vděčná. Opravdu jsem se žádnému nechtěla připlést do cesty, protože by to jistě nedopadlo dobře. Pro mě… On by se akorát nažral. Nespí náhodou ještě zimním spánkem? ptala jsem se sebe sama. I když jsem o tom dost pochybovala. Sníh už byl roztátý několik dlouhých týdnů, za tu dobu se již jistě vzbudili a tropí už někde paseku.
Našla jsem vhodné místo, kde bych se mohla ukrýt. Byly to dvě břízy, které rostly poměrně blízko sebe. Sedla jsem si tedy mezi ně čelem k řece a uvolněně vdechovala tu optimistickou atmosféru. Les se i za takového nečasu tvářil pozitivně a nabíjel mě příjemnou energií. Útočiště jsem si nemohla vybrat lépe. Aspoň si tu na nějakou dobu sednu, počkám, až přestane pršet, a pak se vydám dál, plán to byl vskutku krásný a věřila jsem, že se mi podaří ho zrealizovat.