Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přírodní látky nahradila umělá vlákna, která se vyráběla například z recyklovaného plastu. Tím byl zvýšen požadavek na obyvatelé, aby třídili odpad. Ve vlhkém tropickém podnebném pásu, který se díky globálnímu oteplení rozšířil, začaly vznikat obrovské nádrže na vodu, které zachytávaly dešťové kapky při každodenních lijácích a snažily se snížit jejich následný výpar.

Lidem v nemocnicích se dostalo dostatečné pomoci a vlády všech zemí vydaly nařízení, aby všichni dodržovali správný pitný režim a aby se bez pokrývky hlavy nevyskytovali na přímém slunci.

Začaly vznikat nové rezervace a národní parky, kde byla zvířata chráněna. Na pozice strážců bylo přijato několik stovek lidí, čímž klesla nezaměstnanost.

Proto začala vznikat obrovská škála zájmových kroužků, aby se lidé zabavili a našli něco, co rozvíjí jejich osobnost a přitom je to baví, protože je třeba snížit počet uživatelů elektronických zařízení na minimum.

Na záchraně těchto chladnomilných druhů se podílely tisíce lidí. Začaly se stavět obrovské stavby, které byly uměle ochlazovány, aby se uvnitř vytvořila ideální teplota pro přežití ledních medvědů i tučňáků.

Všichni si užívají přívětivého teplého počasí a nikdo netrpí zimou.

Taky se hlásím

Rozpačitě jsem se dívala na tu dřevinu, která až nehezky často křičela. V jednom takovém výkřiku mi strom odpověděl na otázku, která se k němu donesla. Ušklíbla jsem se. Viděli jsme, že je naštvaný, jinak by byl zticha, ale důvod nám nějak nebyl znám. Bohužel jsem musela souhlasit s Bellrayem, tohle nevypadalo dobře. Strom naposled zakřičel, když ze svého rozzlobení obviňoval nás, se po louce rozlehl klid. Přešlápla jsem z nohy na nohu a udělala jeden nepatrný krůček vzad. Nelíbilo se mi to tu a přitom jsem to byla já, kdo nás sem zatáhl. Bellrayovi se sem už od začátku nechtělo.
Najednou se všechny květiny probraly a začaly vydávat podivné zvuky, které jsem dosud ještě neslyšela. A jejich lístky se mě začaly dotýkat, hrabat se mi v kožichu a já v tu chvíli neudržela své sebeovládání a vyprskla v smích. Jenže zároveň jsem z toho byla taková nesvá a rozhodně se mi to nelíbilo. Jen to tak moc lechtalo! Koutkem oka jsem viděla, že ostatní vlci na tom nejsou o nic lépe. Všichni jsme byli paralyzováni smíchem. Jakoby zdánlivě jsem slyšela, že někdo cosi křičí. Zřejmě se snažili květiny odehnat, ale pochybovala jsem, že to bude mít nějaký účinek.
Náhlý emoční zvrat na sebe nenechal dlouho čekat a mým tělem začala proudit elektřina. Jen malými výboji a jiskřičkami dávala najevo, že tohle se mi ani trochu nelíbí. Nemohla jsem ji nijak ovládat. Nic víc jsem s ní neuměla. Tohle magie dělala sama na základě mého rozčílení. Třeba to pomůže a květiny se dotknou toho správného místa, kde je zrovna elektřina nashromážděná. Anebo jsou odolné elektrickému kopnutí. Uvidíme. Zatím jsem se je snažila odehnat mácháním tlap a ocasu. Bezvýsledně, bylo jich až moc.

// Šíleně moc se omlouvám :( Nějak jsem to nevychytala s časem

// Medvědí řeka

Vnímala jsem míjející krajinu a snažila si zapamatovat cestu nebo nějaké jednoduché záchytné body, které bych poté mohla nějak využít ke svému dalšímu cestování. Koutkem oka jsem zpozorovala, že se Bellray zastavil. Pootočila jsem hlavu jeho směrem a také zastavila. Ze sekundy na sekundu. Dlouze jsem se na něj zadívala, tázajíc se sama sebe, co se právě děje. Nicméně po pár sekundách se zase mlčky rozešel. Rozhodla jsem se, že se ho nebudu na nic ptát. Budu jen držet jazyk za zuby a krok. Což se mi teď docela dařilo.
Už zdálky jsem viděla nějaký velký objekt, který se na menší loučce nedal přehlédnout. Strom. Naklonila jsem hlavičku na stranu a podívala se na Bellraye, který měl docela trefnou poznámku. A asi byla dost logická. Zpomalila jsem o něco dřív než můj společník, protože se mi tahle situace moc nezamlouvala. A přitom jsem to byla já, kdo trval na tom, že se se zajdeme podívat. Jestli jsem nás navedla do nějaké šlamastyky, budu se Bellrayovi ještě tak rok omlouvat. Nechtěla jsem, aby se tu semlelo něco špatného a on by mi to pak dával za vinu.
„Tak co tu dělá?" zamumlala jsem a nakonec se zastavila po jeho boku. Věděla jsem, že mi Ray nemůže odpovědět, protože to sám neví. Tak nějak jsem doufal, že postupem času odpověď dostanu. Třeba rovnou od toho stromu. I když jsem na druhou stranu nechtěla na nás přenést pozornost.

// (Středozemní pláň) Ohnivé jezero

Naše cesta probíhala v klidu, ačkoliv jsme oba mlčeli. Nějak jsem neměla potřebu něco říkat, jen jsme se soustředila na to, abych s Bellrayem držela krok. Nechtěla jsem přeci, aby mi utekl. Co bych si pak počala?
Blížili jsme se pomalu k řekám, kolem kterých jsem procházela velmi často. Vlastně tohle bylo jediné místo, které jsem navštívila vícekrát. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Bellraye, který mi položil otázku. Mile jsem se na ně usmála. „Děkuji za starost," začala jsem a poté pokračovala, „ale pila jsem, když jsme tudy procházeli naposledy, což nebylo před dlouhou dobou. A hlad ještě chvíli počká." Naposledy jsem měla rybu, kterou jsem si ulovila chvilku předtím, než jsme se poznali. To nebylo tak dávno a můj žaludek zatím neprokazoval známky velkého, nesnesitelného hladu.
Znovu jsme museli řeku přebrodit, což ani jednomu z nás nedělalo nějaký velký problém. Ray mě počkal na druhém břehu, než jsem proud překonala i já. Kývla jsem na něj hlavou, že je všechno v pořádku a můžeme pokračovat. Naše tempo bylo sice rychlejší, ale rozhodně ne tak, že by mi to dělalo problém. Zatím. Doufala jsem, že za chvilku budeme na místě. Neznala jsem tu tou, takže jsem prakticky celé vedení nechala na svém společníkovi. On Gallireu zná daleko lépe než já.

// Západní louky

Tak nějak v koutku duše jsem doufala, že trochu rozbiju tu vážnost mezi námi, ale vypadalo to, že jsem udělala pravý opak. Tak příště, pomyslela jsem si. Ostatně jsem se mu ani nemohla divit, znali jsme se sotva pár hodin, nemohla jsem od něj prakticky nic očekávat. A ani jsem nevěděla, jestli nějaké příště vůbec bude. Nakonec ale souhlasil s tím, že se půjdeme podívat, co to bylo za řev. Pousmála jsem se a pokývla hlavou, abych mu dala najevo, že jsem ho slyšela a jsem s jeho rozhodnutím srozuměna.
Prozkoumávání okolní krajiny jsem skutečně nešidila, ale bohužel jsem nemohla najít další důkaz, že jsem doma. Trochu mě to rozesmutnilo, ale chtěla jsem se opět nějak naladit na tu optimistickou vlnu. Nepodařilo se mi to zcela, ale částečně určitě ano. „Souhlasím," pronesla jsem a jedním koutkem cukla do drobného úsměvu. Nic víc jsem neřekla, protože jednoduše nebylo co. Neměla jsem ve zvyku to nesmyslné, nikam nevedoucí tlachání. Jen jsem se na něj podívala a střihla oušky.
Poté už natáhl krok a vyrazil. „Kdykoliv a na cokoliv," pověděla jsem a zamávala ocasem. Nevěděla jsem, co nás čeká, jestli to bude špatné, či dobré, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že se i z toho adrenalinu docela těším.

// (Středozemní pláň) Medvědí řeka
// V pořádku

// Středozemní pláň

Hnědý vlček mě ujistil, že všechno bude dobré. Vděčně jsem se na něj usmála. Tahle slova holt někdy potřeboval slyšet úplně každý. Nedá se říct, že bych byla s nervy v koncích, ale aspoň jsem věděla, že existuje nějaká možnost, jak se dozvědět více informací.
Bellray potvrdil, že také něco slyšel. Nebyla to jen má paranoia, což mě lehce uklidnilo. Až takový blázen nejsem. I po tom podivném magickém a elektrickém šoku mi mozek zůstal funkční. Zdálo se. „Nevím, jestli ‚chceme‘ je správné slovo," poznamenala jsem a zdrženlivě se podívala tím směrem. Olízla jsem si čumáček a pak svou pozornost věnovala opět svému společníkovi. „Ale pokud je někdo v nesnázích, jistě bude potřebovat někoho, kdo ho z té šlamastyky vytáhne," dodala jsem a v mých očích zajiskřila až taková dětská radost. „A to bychom mohli být my dva! Takoví dva hrdinové!" zaveselila jsem se hned vzápětí a zamrskala ocasem z jedné strany na stranu. Nelze vyloučit možnost, že jsem jím lehce praštila i Bellraye. Ještě chvíli jsem se tak zářivě usmívala, ale pak jsem si uvědomila, že jsem nechala svou představivost zajít až moc daleko. Přehltla jsem a nasadila opět ten vážnější výraz.
Nebyli jsme tak úplně u jezera, ale to mi nijak nevadilo. Nepotřebovala jsem k němu chodit na vzdálenost několika centimetrů. Už jen kvůli té barvě mě poněkud děsilo. „Vypadá to tak," odpověděla jsem na jeho otázku a rozhlédla se po okolí. Marně jsem na obzoru hledala ne příliš rozsáhlý lesík. Nikde jsem ho neviděla. Podívala jsem se trochu na jih. Tam už nějaký les byl, ale připadal mi nějaký velký. Klímový byl přeci jen takový maličký a skromný. „Ale nikde jinde nevidím žádné další důkazy o tom, že bych měla být doma," poznamenala jsem a povzdechla si. Podívala jsem se na své petrolejové tlapky. Třeba jsem si tak moc přála, aby to byla pravda, že jsem to zkrátka přecenila. „Ale tvých alf bych se stejně ráda pozeptala. Nějak mi to nedá," dodala jsem a podívala se na svého společníka. Usmála jsem se a doufala, že tehdy se snad věci vyřeší. Buď mi dají za pravdu, nebo ne. Jiná, horší možnost není.

// Medvědí řeka

Pověděl mi, že je koneckonců spokojený, jak své mládí prožil. Usmála jsem se nad tím, ale nic víc už jsem neříkala. Právě život v raném věku mohl vlka ovlivnit. Ať už kladně, nebo záporně. Abych řekla pravdu, já si už takové podrobnosti moc nepamatovala. Nepotkala jsem nikoho, kdo by se mi nějak vryl do paměti. Věděla jsem, že matka se o nás moc nestíhala starat, proto jsme taky měli ve smečce několik vlk, kteří to dělali za ni, ale ani na ty už jsem si nepamatovala.
Zastříhala jsem oušky jeho směrem a trochu naklonila hlavičku na stranu. Přednesl mi svůj návrh. „To nezní vůbec špatně," přitakala jsem po krátké odmlce. Před chvilkou říkal, že ve smečce jsou milé alfy, jistě by měly pochopení. „Ale zase nechci narušovat klid území," zamumlala jsem si pod fousky. Kdyby jim to ale vadilo, mohli bychom to vyřešit na nějaké neutrální půdě. A zároveň bych se podívala, jak to ve smečce vypadá, pomyslela jsem si. Taková možnost by se m jen tak nenaskytla. A možná tam zůstat, přimhouřila jsem očka. Jenže to ‚možná‘ bylo až moc výrazné. Nechtěla jsem předbíhat. Zkrátka se uvidí. Podívala jsem se před nás. „Za zkoušku to ostatně stojí," pověděla jsem nakonec, čímž jsem na jeho návrh přistoupila a všechnu svou nejistotu na chvilku odvrátila.
Jak jsme se tak blížili k jezeru, které jsem viděla už z dálky, neboť jeho barva se skutečně nedala přehlédnout, zaslechla jsem nějaký podivný výkřik ze západu. Střihla jsem oušky a podívala se tím směrem. „Taky jsi to slyšel?" zeptala jsem se svého společníka, když jsem k němu opět vrátila svou pozornost. Nebo to byly jen slyšiny a bude mě mít za blázna? Příležitostí jsem mu dala hned několik.

// Ohnivé jezero

// Řeka Mahtaë

Svěřil se mi, že podle útržků vzpomínek se moc řídit nemohl, neměl jich příliš. Na poznámku, že už ani neví, jak vypadala jeho matka, jsem nijak nereagovala. Jen můj úsměv maličko opadl. Já zase nikdy nepoznala svého otce. Každý máme nějakého kostlivce ve skříni, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že nějakého otce mít musím. Zřejmě zmizel dřív, než jsem stihla vnímat okolní svět. Zřejmě pro mě navždy zůstane záhadou. Upřesnil, že se tu vlastně setkal s bratrem, který mu pověděl, že dorazil zpátky domů. Střihla jsem oušky a zamyslela se. „Asi to tak má být. Ne všechno trvá věčně," zamyslela jsem se a trochu přimhouřila oči. „Abychom se dokázali v životě nějak posouvat dál a vyvíjet," dodala jsem po krátké odmlce a rozhlédla se kolem nás.
Bellray na mou otázku odpověděl tentokrát záporně. Chápavě jsem pokývla hlavou, ale nijak mě to nerozhodilo. Zatím. „To nevadí. Omluva není třeba. Čert ví, jakou měla ještě smečka životnost, když má matka odešla," poznamenala jsem klidně. Nebyla jsem hysterické povahy. Kdybychom nakonec přišli na to, že tahle země není mým ztraceným domovem, ani tehdy bych se pravděpodobně nezhroutila. Měla jsem svou hrdost. Sice by to ve mně vytvořilo hlubokou trhlinu, ale rozhodně bych se tu Rayovi nesložila v depresích. Pak bych úplně zkazila ten dobrý první dojem, který jsem si, doufám, vytvořila.
Došli jsme k bodu, kde se dala řeka přebrodit. Nechala jsem Raye jít první, já mu byla v závěsu. Když už jsem byla ale ve vodě, mimoděk jsem sklonila hlavu k hladině a několika plnými doušky se napila. Neměla jsem nijak velkou žízeň, ale v hrdle mi za tu dobu trochu vyschlo. Poté jsem s klidem přešla na druhý břeh, oklepala ze sebe většinu vodních kapek a zase jsem se zařadila k boku mého společníka. Pokračovala jsem dál mlčky. Domnívala jsem se, že není třeba něco říkat. Já se v tom tichu cítila příjemně, nebrala jsem ho jako takové to trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct. Snad na tom byl Bellray podobně.

// Středozemní pláň

Bellray mi přitakal, že to dává smysl. Že jo! naštěstí jsem tak vykřikla jen ve své hlavě. Kdyby se tehdy má tlama skutečně otevřela, vypadala bych už jako totální blázen. Jen jsem asi potřebovala slyšet ta souhlasná slova, která pro mě byla i nějak uklidňující. Rozešla jsem se za svým společníkem. Pocítila jsem, že se mi trochu klepou nožky. Únavou to ale nebylo. Takový vliv na mě měla ta konverzace, kterou jsme právě mezi sebou vedli. Bylo zvláštní o tom mluvit a nedávat si falešné naděje. „Jak jsi poznal, že ses vrátil?" zeptala jsem se zvědavě. Třeba si také pamatoval nějaké útržky stejně jako já. To ale byly jen mé domněnky. Jeho ochotu a pomoc jsem jen přivítala. Mile jsem se na něj usmála a zavrtěla ocáskem. Měla jsem pocit, že za tu krátkou dobu, co se známe, jsem vděčná slůvka použila již několikrát, pokaždé ale s pádným důvodem. A nyní jsem se jim také nedokázala ubránit: „Děkuji. Moc si toho vážím, Bellrayi." Za tohle mu budu zkrátka zavázána. V mých očích to bylo velké obětování jeho drahocenného času pro vlčici, kterou zná sotva několik hodin.
„Ty jsi nikdy o Klímovém lesu neslyšel?" zeptala jsem se zvědavě. Naivně jsem si nemyslela, že bylo mé rodiště tak moc známé mezi všemi vlky, ale kdyby tam ještě sídlila smečka, bylo by to přeci všeobecně známé. Nebo jsem si to aspoň myslela. Přeci jen už tu mohla být úplně jiná komunita než před lety, což bylo více než pravděpodobné. Naše smečka bývala poměrně početná, ale upřímně jsem pochybovala, že by mě někdo poznal po těch dlouhých letech. Nebo naopak – že bych já poznala nějakého bývalého člena.
Všimla jsem si, že jsme se zatím pohybovali stále v místech, kterými jsem již jednou procházela a poznávala jsem to tu. Takový pocit mě již ale zanedlouho přejde.

// Medvědí řeka