Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Raven byla opravdu milá společnost, je byla na můj vkus trochu moc tichá a sama sebou nejistá. I tak se na mě sem tam pousmála a já na její úsměv zareagovala úplně stejně. Můj návrh na společný lov stále visel ve vzduchu, jenže já už začínala mít vážně seriózní hlad.
Přešlápla jsem z nohy na nohu a tázavě se podívala na svou společnici. Její rozhodnutí jsem chtěla tak trochu urychlit. Najednou mi na čumáku přistála bílá vločka. Studilo to. Zašilhala jsem na ni, abych ji dobře viděla, a pak jsem hlavou zatřásla. Z nebe se začaly snášet velké i malé bílé tečky a za chvilku se šedý kámen pod námi přeměnil v bílé pocukrování. Zamávala jsem ocasem a tentokrát se oklepala celá, abych ze sebe shodila tu bílou dečku, kterou na mně vločky vytvořily.
„To je krása, že?" nadhodila jsem a podívala se na svou společnici, jestli sdílí mou radost z přicházející zimy. Co jsem si tak všimla, tak vlci tohle roční období neměli moc v lásce. Mně nevadilo. Narodila jsem se tady, takže bych měla mít na přizpůsobený kožich na chladnější podnebí. Čistě teoreticky. Snad to bude pravda. Postavila jsem se, několikrát ještě zamávala ocasem a rozhlédla se kolem nás. Výhled na jižní část země nám úplně znemožnilo husté sněžení.
Nepříjemně hlasitý zvuk v mém žaludku mi jasně připomněl, že bych se měla konečně najíst. Obrátila jsem se ke své společnici. „Půjdu najít něco k snědku. Jestli chceš, můžeš jít se mnou," usmála jsem se na ni a vstala. Vydala jsem se z vyhlídky dolů. „Ale dávej pozor, je to tady docela namrzlé," zavolala jsem ještě na Raven, kdyby se opravdu rozhodla, že mi bude nadále dělat společnost. Nezlobila bych se na ni. Já sama jsem šla opravdu pomalu a vybírala jsem si, na jaký kámen stoupnout a na jaký zase ne.

// Řeka Midiam

Raven se mě snažila uklidnit, že by určitě hledají stejně tak jako já je. Mile jsem se na ni usmála. Snažila jsem se v to věřit. Skutečně moc. Jenže jsem potřebovala nějakou motivaci, že tahle víra není slepá. A možná byla… A možná to tak bylo lepší. Kdybych se hned dozvěděla, že mé hledání nemá smysl, asi bych se odsud vypařila a ani nepomyslela na to, že bych tu mohla najít štěstí i tak. „Děkuji, Raven," vděčně jsem se na ni usmála. Taková slova mi tak nějak vnitřně pomohla a povzbudila mne.
Měla svatou pravdu, kamarádi byli k nezaplacení. Trochu mě píchlo u srdíčka při vzpomínkách na vlky, které jsem nechala daleko od Gallirey. Zároveň jsem ale měla na mysli můj aktuální cíl - najít rodinu. Nebo aspoň někoho, kdo by si ji mohl pamatovat - bývalé členy naší smečky. „Nemám, ale ráda bych se do nějaké v brzké době přidala. Můj kamarád mi o jedné říkal, tak bych to tam ráda zkusila. Třeba udělám dojem," podělila jsem se o svůj plán a drobně se usmála. Věřila jsem, že ve smečce bych byla zase šťastná. Našla bych svůj smysl života. „Vlastně bych to ještě chtěla zkusit před tím, než začne zima," dodala jsem a pohlédla na nebe. Byla jsem si jistá, že zanedlouho se z něj začne snášet sníh. Ten mi upřímně nijak nevadil. Byla jsem zvyklá na chlad, můj kožich k tomu byl přizpůsobený. Možná díky tomu, že jsem se narodila právě tady. Vydechla jsem a podívala se na svou společnici. „Nemáš hlad?" zeptala jsem se. Mohly bychom si dojít něco ulovit k nedaleké řece a tím se třeba ještě trochu skamarádit. Čím víc kamarádů a známých, tím líp!

// Jéj, proč ses mi nepřipomněla? Vůbec jsem si toho postu nevšimla Jinak už mám na koleji internet, tak bych mohla být produktivnější

Nemohla jsem si nevšimnout, že se Raven dívá kamkoliv jinam, jen ne přímo na mě. S takovým chováním jsem se setkala pouze tehdy, když jsem byla na smečkovém území a přišel někdo cizí. Pak se choval pasivně. Jenže tady jsme byly na neutrální půdě... Aspoň jsem v to doufala.
Poté pronesla zvídavou otázku. Zůstala jsem na ni koukat a u srdíčka mě trochu píchlo. Kéž by to bylo tak jednoduché,[/b] povzdechla jsem si a odvrátila jsem od ní pohled. Na malou chviličku. Asi si uvědomila, že tohle nebyla tak úplně příjemná otázka, tak se to snažila zachránit. Opět jsem k ní otočila hlavu a mile se na ni usmála. ,,To nic, Raven," pronesla jsem k ní na začátek. Chtěla jsem ji jen uklidnit, že mě to nijak nerozhněvalo a já jí neskočím po krku, jen jak to bude možné. Taková jsem nebyla. Vždycky jsem se všechno snažila vyřešit domluvou. Pak byl problém v tom, jak se zachová druhá strana. Sama jsem nadosmrti pocítila, jak dokáží být někteří vlci zlí. ,,Problém je v tom, že jsem sedm let byla mimo tuhle zemi. Změnilo se tolik věcí, a s tím já nepočítala. Byla jsem se podívat na místo, ještě ve společnosti vlka, který to tu zná, kde stával můj rodný les," začala jsem a musela jsem na chvilku zastavit, abych si rozmyslela, co chci vlastně říct. Bylo těžké o tom mluvit, ale asi jsem to ze sebe potřebovala dostat. Měla jsem v srdci kámen, který mě táhl níž a níž. ,,Stával... Když jsme tam přišli, žádný les tam nebyl. Jako by úplně zmizel. Nechápu to, tohle lesy přeci nedělají. Asi se tam stalo něco zlého. A já se snažím zjistit, jestli to odnesla i má rodina, nebo tomu nebezpečí unikli," dovyprávěla jsem svůj příběh hodně zkráceně a zjednodušeně, ale nechtěla jsem si Raven vylívat srdíčko. Pak by kromě svých problémů nesla i ty moje, a to by ničemu nepomohlo. A i po tom, co jsem se vyzpovídal, kámen v mém srdci setrval.
,,Moc dobře vím, jaké to je mít rodinu hrozně moc daleko. Ale naučila jsem se, že rodinou můžeš nazvat i jiné skupiny vlků, i když nemají stejnou krev jako ty. Třeba smečku nebo své kamarády... Pak už tě přestane tolik trápit nepřítomnost tvé pravé rodiny,"

Raven začala polemizovat o tom, že ne každý medvěd musí být zlý. A asi měla pravdu. Byly to šelmy stejně jako my. Jen žádná mezidruhová komunikace neprobíhala. Kdyby ano, třeba bychom zjistili, že jsou ve skutečnosti v pohodě. ,,S medvědem jsem se nikdy nesetkala tváří v tvář, takže nemohu soudit. Ale nic dobrého se o nich neříká," poznamenala jsem a přitom drobně pokrčila rameny. Třeba mláďata byla jiná, podobně hravá jako ta naše. Jenže jsem to nechtěla nijak zvlášť zjišťovat.
Přiznala se mi, že se cestou po krajině příliš nerozhlížela. Ne všichni jsou tak všímaví jako já. Navíc já někdy byla unešená už z jen nějakého nového druhu květiny s nádherným květem. Zkrátka jsem se dokázala nadchnout pro maličkosti. ,,Určitě se to vyplatí. A kdyby se ti tu nelíbilo, můžeš kdykoliv odejít," usmála jsem se na ni. Byla jsem si jistá, že se Gallirea změnila natolik, aby z ní vyprchala ta kouzelná místa. Možná jich i přibylo. Zatím jsem nedokázala posoudit, vždyť jsem znala opravdu jen malé procento svého bývalého domova.
Zeptala se mě, zda tu chci zůstat. Rozvážně jsem přikývla. ,,Ano, ráda bych našla někoho, kdo si bude pamatovat mou rodinu nebo někoho z mé rodné smečky. A když nikoho takového nenajdu, i tak bych tu ráda zůstala," odpověděla jsem. Na nějaké dlouhé cestování jsem nikdy nebyla. Chtěla jsem se usadit někde ve smečce a být užitečná. Ano, tak málo mi stačilo ke štěstí.

// Omlouvám se zdržení, ale první týden na výšce mi dal zabrat.

Viděla jsem, že má společnice je na tom trochu jinak než já. Já byla naprosto uvolněná. Ona se mi zdála ze mě trochu vystrašená, nejistá. Třeba měla s vlky nějaké špatné zkušenosti. V tom případě jsem se vůbec nedivila, že je tak obezřetná. Já to měla úplně stejně s černými samci... Protože ti mě z pochopitelných důvodů děsili. ,,Mě se bát nemusíš," řekla jsem jistě a usmála se. Kdyby nám hrozilo nějaké nebezpečí, možná bych nás díky své magii aspoň trochu ochránila. Rozhodně by protivníka ta malá dávka elektřiny vylekala a my bychom měly více času na útěk. ,,Kdybys potkala medvěda, skončila bys jako jeho pochoutka před zimním spánkem... A to by se ti asi nelíbilo," zazubila jsem se. Chtěla jsem tím naznačit, že má společnost je daleko lepší!
Představila se mi jako Raven. Její jméno jsem si nechala nějakou dobu znít v hlavě, abych si ho zapamatovala. S tím jsem však nemívala problém. Naštěstí. Byl by pěkný trapas přijít k vlkovi, vědět, že ho znám, ale nemohla bych si za boha vzpomenout na jméno. ,,Moc mě těší, Raven," pousmála jsem se na ni a poté dodala, ,,já jsem Gee." Uvědomila jsem si, že jsem zatím moc vlků nepotkala. Bellraye a tu milou, nesmělou vlčici, která se později musela vrátit ke své smečce. Tak ráda bych opět cítila tenhle typ povinnosti.
,,Nu, Raven, co všechno jsi tu již navštívila?" zeptala jsem se s nezatajovanou zvědavostí a jemně švihla špičkou ocasu, takže jsem si jí znovu pleskla do předních tlapek. Nijak jsem se nad tím nepozastavila a hleděla na svou společnici. Ne nijak přímo, abych ji náhodou nevyděsila. Spíš jsem vždycky pohledem utekla do krajiny, která se nám rozprostírala do dálky.

Trochu jsem se ušklíbla, když vlčice sebou trhla. A přesně tohle jsem nechtěla, povzdechla jsem si a jemně si olízla čumák. Situaci jsem se pokusila zachránit tím, že jsem promluvila tím svým přátelským tónem. Ale přesto jsem zůstávala neutrální, jen jsem chtěla vlčici naznačit, že ode mne nemá čekat žádné nebezpečí. Nějakého boje jsem už nebyla schopna. Dřív ano. Nyní ne.
Vlčice přitakala na mou poznámku ohledně výhledu a už se nezdála tak vylekaně, což mě potěšilo. Drobně jsem se usmála, ale to ona nemohla vidět, neboť se dívala na již zmíněný výhled do krajiny. Také jsem tam na nějakou dobu ukotvila svůj pohled a zůstala tiše. Chtěla jsem dát cizince prostor, aby se také vyjádřila. Pokud bude samozřejmě chtít.
A nakonec tu odvahu našla. Její prostá otázka mě poněkud vykolejila. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet nesklíčený výraz. „Narodila jsem se tady, jenže ještě jako mladá jsem odešla. Už je tomu několik let a za tu dobu se krajina změnila k nepoznání," vysvětlila jsem a střihla jedním ouškem do boku. Krátce jsem od ní odvrátila pohled, protože jsem zjistila, že ona se na mě taky nedívá. „Takže jestli hledáš někoho, kdo by ti usnadnil cestování a řekl ti, kde co je… Já nejsem ta pravá," dodala jsem smířlivě, i když bych jí velmi ráda pomohla. S čímkoliv. Jenže toho jsem zřejmě nebyla schopna.
Oddechla jsem si, jako by ze mě padlo jedno velké břímě, které se mě neustále drželo. „Proč ses ptala? Hledáš něco konkrétního?" zeptala jsem se. Nebo někoho konkrétního? Těžko říct. Cíle jsme měly asi každá úplně jiné.

// Zelené nory

Nutno uznat, že výstup nahoru byl poněkud náročný. Zvlášť pro mé zraněné nožky. Po několika skocích z kamene na kamen jsem si musela odpočinout. To mi ale nijak nevadilo. Nikam jsem nespěchala. Kdyby mě pronásledoval hladový medvěd, byl by to daleko větší problém.
Konečně jsem se dostala až na samotný vrchol. Dýchala jsem poněkud zrychleně. A kupodivu jsem tu nebyla sama. Všimla jsem si černobílého těla, které postávalo snad na samotném okraji několik metrů ode mě. Naklonila jsem hlavu na stranu a svá dvoubarevná očka na ni upřela. Podle pachu jsem zjistila, že je to vlčice. To možná bylo dobře. Před vlčicemi jsem si byla taková jistější.
Mlčela jsem a nevěděla, jestli na sebe upoutat pozornost. Měla jsem takový pocit, že i když o sobě dám vědět, lekne se mě. Takže to bylo prašť jako uhoď. Vzhledem k tomu, že už se stmívalo, a já brzy splynu s temnotou a budou mi na první pohled vidět jen oči, rozhodla jsem se, že to nebudu protahovat.
Na začátek jsem si poměrně hlasitě odkašlala, abych na sebe upoutala pozornost. Navíc takhle bylo procento vylekání této samotinké dušičky menší. Snad. Doufala jsem v to. „Hezký výhled, no ne?" nadhodila jsem. Kdyby bylo jasno, byl by jistě krásně vidět i západ slunce. Rozhodla jsem se, že si jednou tuhle malou radost splním. Jenže kdy to bude… Těžko říct.
Usadila jsem se a omotala si ocas kolem tlapek, abych vlčici dala najevo, že rozhodně nepřicházím ve zlém. Jen jsem se chtěla seznámit a poznat nové známosti. Snad na tom byla podobně.

// Řeka Mahtaë přes Zrcadlové jeskyně

Popoběhla jsem zase nějaký kus a pak se na jednom z těch kopečků, které přede mnou byly, zastavila. Rozhlédla jsem se a jemně zvedla čumák k nebi. Začala jsem čenichat, jestli mě náhodou do nozder nezabloudí výrazný pach smečky. Jenže nic takového se nestalo. Bylo dost pravděpodobné, že i vítr šel proti mému cíli, takže jsem označkované teritorium necítila. Vždyť říkal, že to není nijak daleko, připomínala jsem si slova svého miloučkého známého a přitom na něj zavzpomínala. Třeba se naše cesty znovu sejdou. Možná právě ve smečce. Ale to jsem zase moc předbíhala.
Vydala jsem se opět dál. Chtěla jsem držet kurs na východ. Uvidíme, kam mne tato cesta zavede. Nemohla jsem prakticky narazit na něco špatného. Jedině že bych se ocitla na smečkovém území. Podle toho bych své chování uzpůsobila. Jako bývalý ochranář jsem věděla, co se sluší a patří. Podle toho jsem se taky chtěla řídit. Jen letmo jsem přejela pohledem zbytek kopečků, které se přede mnou rozprostíraly a na tváři se mi objevil blažený úsměv. Rozklusala jsem se jim vstříc a užívala si každý krok.
V dálce jsem zahlédla jakýsi vyvýšený kopec. Jistě tam musel být krásný výhled! A přesně s touto myšlenkou jsem se rozešla kupředu.

// Vyhlídka

// Západní louky

Zaslechla jsem šum vody. Kolem této řeky jsem už procházela poněkolikáté. Díky bohu, aspoň nějakou oblast jsem už znala a mohla jsem se díky ní orientovat. Olízla jsem si čumák a k vodě těch pár metrů popoběhla. Zabořila jsem čumák pod hladinu a pak se dostatečně napila. Voda byla studená, ale co jsem vlastně čekala. Bylo pochmurno, šero… Akorát tak si někam zalézt a odpočívat. Jenže já neměla přebytečný čas. Prahla jsem po informacích. Proč můj domovský les není tak, kde by měl být? Stalo se s ním něco? Co jeho obyvatelé? Co moje rodina? Nad tou jsem skončila přemýšlet úplně nejdéle. Přeci jen to byli moji nejbližší vlci, má krev. A nebyla po nich ani památka. Třeba tohle místo opustili. I to se mohlo stát. Ale zatím mi nikdo nic takového neřekl, takže jsem se chtěla držet dál od takových negativistických poznámek.
Posadila jsem se na břeh řeky a několikrát si olízla packu a pak ji natáhla k oušku. Takhle jsem se několikrát očistila, abych vypadala jako slušná mladá dáma. Mladá… To už taky ne, bývávalo, ušklíbla jsem se. Byla jsem v takovém středním věku, dalo by se říct. Zažila jsem toho spoustu a byla jsem si jistá, že mnoho věcí mě ještě čeká.
Po krátkém oddechnutí jsem se dala znovu na cestu. Opět jsem přesně nevěděla, kam mířím, ale vždyť na tom nesejde. Najdu někoho, kdo se tu vyzná, a zeptám se ho, jestli nezná smečku, o které se mi Bellray zmiňoval. To zní jako plán. Výborný plán!

// Zelené nory přes Zrcadlové jeskyně

Ten podivný strom mě doháněl i ve snech. Byl to tak nezvyklý a hrůzu nahánějící úkaz, že jsem z toho nemohla pořádně spát. A tak jsem se vyděšeně probrala, vyskočila na všechny čtyři a kožich se mi automaticky naježil, jak v konečkách chlupů začala proudit elektřina. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem a uvědomila jsem si, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Bohužel jsem také zjistila, že můj společník zmizel. Nebo jsem se mu ztratila já? Čert ví. Nicméně jsem byla poněkud bezradná. Slíbil mi, že mě dovede ke své smečce. Musím se spolehnout sama na sebe. Jako už několikrát, řekla jsem si. Smečku jsem musela najít. Začalo přituhovat, za pár měsíců nastane zima, a co já si počnu, když už mě tak moje svaly na nohou neposlouchají. Chladem ještě více ztuhnou a já nebudu jen tak schopna něco ulovit. Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Nenáviděla jsem, když jsem byla takhle neschopná! Musela jsem se spolehnout na pomoc druhých. Doufala jsem, že někoho takového ve smečce najdu.
Otřásla jsem sebou, abych se zbavila všeho bordelu ve svém kožichu a vydala jsem se někam, kam mě nohy vedly. Šlo se mi těžko a ztuha, takže jsem se spíše ploužila. Po chvilce už to ale bylo daleko lepší, tak jsem mohla nepatrně zrychlit a při chůzi jsem už nedělala takové bolestné grimasy jako před chviličkou. Na běh jsem se ale necítila. Ačkoliv jsem už věděla, že jsem doma, ve svém rodném kraji, nepřipadalo mi to tak. Všechno tu bylo nové. Nic a nikoho jsem neznala.

// Řeka Mahtaë (sever)

Byla jsem už z této situace zoufalá, takže jsem byla ráda, že to všechno ze sekundy na sekundu ustalo. Zhluboka jsem se vydýchávala a rozhlížela se. Květiny byly opět krotké, po stromě nebyla ani památka. Jen ať se vrátí tam, odkud přišel, ušklíbla jsem se a doufala, že už nenásleduje žádné doznění jeho zlosti.
Z jakéhosi transu mě vytrhl až Bellray, který na mě promluvil. Okamžitě jsem se po něm podívala a sledovala, jak kolem mě začal kroužit. „A-ano, jen," zakoktala jsem se a musela přehltnout, „jen se ke mně, prosím, nepřibližuj." Můj dovětek zněl poněkud zoufale. Mé tělo bylo napjaté a já s lehce pootočenou hlavou sledovala svou naježenou srst. Vlastně jsem teď vypadala jako nějaká černá kulička. „Nerada bych ti ublížila," hlesla jsem už o něco klidněji, abych mu vysvětlila, proč bych si ho nejradši držela od těla. „Nevím, jak magie reaguje na blízké objekty," dodala jsem a skutečně doufala, že mě pochopí. Nerada bych měla na svědomí to, že by na něj třeba přeskočilo několik elektrických jisker.
Konečně jsem se trochu uklidnila a rozhlédla se po louce. Je pravda, že jsem ještě nemohla pořádně popadnout dech. Můj hrudník byl najednou jakoby v křeči. Bellray mi položil další otázku a vydal se směrem k místu, kde strom ještě před chvilkou byl, ale zmizel. „Nemám tušení, abych k tobě byla upřímná," povzdechla jsem si a pomalu se rozešla k němu. Přitom jsem nedůvěřivě sledovala květiny, které byly všude kolem nás, ale jejich květy už byly skloněné, a nevypadaly, že by chtěly znovu útočit. „Někam pod zem, řekla bych," dodala jsem. Když už se v tom chceme rýpat, jedna možnost tu byla. Čert ví, jestli správná.

Děkuji za akci
Ke Gee tedy celkem - 1* do elektřiny, 3 křišťály, 20 mušliček, 20 oblázků, 20 safírů

Rybolov je ale jedním z velkých příjmů přímořských států a takhle by o něj přišli.

Žraloci pochybují, že by jim lidstvo bylo schopno zajistit nekonečnou potravu, když sami lidé počet ryb v oceánech snižují rybolovem.

Žraloci ale jakoukoli lidskou snahu o kontakt s nimi sabotují.