Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Etney vypadal, že se mu spíše zamlouvá ta část, kdy bychom žádného zajíce a mohli bychom se najíst bez jakéhokoli úsilí. Ale v tom má přeci lov kouzlo, ne? Že se vlk po zásluze odmění, pomyslela jsem si. Asi jsme měli trochu jiné názory.
Jeho náhlá změna chování se mi nelíbila. Přitiskla jsem uši k hlavě a zakřenila se. Nemusel přeci tak křičet, byla jsem hned vedle něj! Už už jsem se nadechovala, že se proti němu ohradím, ale nakonec jsem nabraný vzduch zase vydechla. Nemohla jsem mu vyvrátit, že můj otec byl bídák. Neznala jsem ho a matka mi jeho povahu nevykreslila tak do detailu, abych mohla soudit. A tak jsem si jen povzdechla a mlčky pokývla hlavou. „Určitě bych mohla," pousmála jsem se na něj, „pokud nebude příliš svázaný svým bratrem." Chápala bych to. Každý měl ve smečce nějaké povinnosti. Já jich naštěstí neměla tolik, protože mi nebyla přiřazena žádná funkce, a tak jsem si mohla svobodně chodit za hranice na procházky. Nějaký společník by se mi ale hodil.
Pak se zase vrátil k té své řvoucí náladě. Opět jsem sklopila uši a tiše cvakla zuby. „Co to do tebe vjelo?" procedila jsem přes tlamu a střihla po něm pohledem. „Však jsem hned vedle tebe a tak stará, abych neslyšela, taky nejsem. Můžeš se mnou mluvit, prosím, normálně jako doteď?" nadhodila jsem a udělala na něj vlčecí očička. Několikrát jsem zamrkala a na pár sekund se tvářila jako malé nevinné vlče, které něco chce. To by snad mohlo zabrat, no ne? „A zajíce je třeba chvilku hledat," dodala jsem polohlasem. Navíc věčně byli zalezlí v těch svých horách, lov tedy vyžadoval skutečnou trpělivost.
„Awnay?" zeptala jsem se ho nejistě. „To bude asi tvoje sestra, že?" vydedukovala jsem. Holt někdo má tu otravnost v povaze a v dospělosti se nezmění. Zajímalo by mě, jací jsou nyní moji sourozenci. Třeba bych z nich byla podobně znechucená jako Etney z Awnay. Jenže s mými sourozenci jsem měla asi trochu jiný vztah než ti dva. „Tady se alfa dědí po krevní linii?" zeptala jsem se zvědavě. Ve všech smečkách, ve kterých jsem byla, to fungovalo tak, že se toho ujali nejschopnější vlci, na které se dalo spolehnout. Tady to třeba bylo jinak, proto jsem se taky ptala.
Došli jsme zrovna na místo, o kterém Arcanus mluvil, a Etney se už obracel, že odsud půjdeme. Zůstala jsem vyjeveně koukat a pootevřela jsem tlamu, že něco namítnu. „Ale vždyť-" ani jsem to nedořekla, protože jsem zaregistrovala nějaký pohyb kousek od nás. Než jsem ale stihla zareagovat, Etney bolestivě zakňučel. Okamžitě jsem se po něm podívala a neřešila předchozí bod zájmu. „Oh, můžeš na ni došlápnout?" zeptala jsem se a starostlivě se podívala na jeho nohu, kterou si držel dramaticky u břicha. „Nebo si můžeš lehnout, tu tlapku mi ukázat a já ti ten trn vytáhnu," navrhla jsem. Jasně, to je výborný nápad!

Souhlasil s mým návrhem na lov. Nadšeně jsem zamávala ocasem, už jsem se tak těšila! Potřebovala jsem trochu toho adrenalinu v krvi. Totiž… Při seznamování s Arcanusem a přijímání do smečky ho v mé krvi nebylo málo, ale to byl takový ten adrenalin ze stresu. Já měla radši ten, který se do krve dostával nadšením z lovu. Cestou se Etney strachoval, jestli vůbec nějaké zajíce nenajdeme. „Tak se nebude dát nic dělat. Radši sníme ty ryby, co už jsou nalovené, aby se nezkazily, ne?" zeptala jsem se. Proti lovu ryb z řeky jsem samozřejmě nic neměla, jen mi šlo o praktičnost.
Začal se vyptávat na mou rodinu. Posmutněle jsem se usmála, ještě pořád jsem si nějak nezvykla na to, abych o nich někomu vyprávěla. Snad nikdy jsem se o nich v bývalé smečce nezmínila, ale myslela jsem na ně každičký den. „Má matka se jmenovala Nerssie. A otec," odmlčela jsem se, „Keisu. Nikdy jsem ho nepotkala, protože nešťastně zemřel předtím, než jsme se narodili, nebo krátce poté. Už si nepamatuji, matka o tom nikdy moc nemluvila." Vlastně jsem si ani nevzpomínala, že by mi někdy vyprávěla, jaký táta byl. Byla to škoda, ale na život bez otce jsem si zvykla. Dost nám ho nahradil zbytek smečky, takže Nerssie na nás nebyla sama. Pak už jsem se pousmála. „To je škoda, Gallirea je plná krásný míst! Určitě bys to měl někdy napravit," řekla jsem mu. Sama jsem si chtěla projít blízké okolí hvozdu, připomenout si nějaká místa, ke kterým se vázaly mé dětské vzpomínky.
Tiše jsem se zasmála. „Ano, sourozence mám - Zoe a Rockyho. Viděli jsme se naposledy jako vlčata, takže ani nevím, jak se jim nyní daří. Doufám, že se mají nejlépe, jak jen to jde," nostalgicky jsem se pousmála a trochu zrychlila, abych byla na jeho úrovni. „Neodsuzuj ho tak rychle. Teď je ještě malý, možná bude otravný, ale jakmile vyroste, bude z něj výborný parťák! Věř tomu," zamávala jsem ocasem, abych ho záměrně švihla do boku. Chtěla jsem ho trochu povzbudit, aby k tomu malému nechoval žádnou zášť. Malé vlče je přeci to nejnevinnější stvoření na zemi.

Šedý vlček vedle mě tak podivně poskočil zadníma nohama. Přimhouřila jsem oči. Vosa? pomyslela jsem si. Takové vosí bodnutí bylo vážně nepříjemné a dokázalo vlka potrápit. Náš plán se mi líbil. Zamávala jsem ocasem a zvesela se usmála. Odjakživa jsem ráda poznávala nové vlky a v minulé smečce jsem si dokázala vytvořit okruh věrných přátel. Doufala jsem, že se mi to podaří i tady. Arcanus nám dal ještě na výběr mezi lovem a již ulovenými rybami a pak se omluvil. „Zatím," rozloučila jsem se s ním a usmála se. Byla jsem si jistá, že se stejně za chvilku potkáme.
Etney se hned někam rozešel, aniž by mi řekl, kam vlastně jde. Okamžitě jsem se postavila a vydala se za ním. „Ráda bych si zalovila, pokud samozřejmě nemáš nic proti," odpověděla jsem mu. Nebylo to tak, že bych rybami snad pohrdala. To vůbec ne! Jen jsem chtěla vyzkoušet, jak v lovu obstojím. Pořád jsem si nedokázala přiznat, že jsem zcela odepsaná. Nějaká síla v nohou mi přeci musela zbýt. Třeba by se to mohlo zlepšovat, jak se budu čím dál tím víc hýbat a nějakou bolest bych mohla i přechodit a snažit se ji ignorovat, přemýšlela jsem. Zajíc by mi přeci neměl dělat žádný problém. Horší by to asi bylo se skupinovým lovem na vysokou. Tam bych si asi musela dávat větší pauzy mezi během. Uvidíme.
Zeptal se mě, co mě dovedlo k Asgaaru. „Bylo štěstí, že jsem na smečku narazila," přiznala jsem. Vzpomněla jsem si na Bellraye. Nyní jsem si už byla jistá, že patřil do této smečky. A ten minulý čas mě moc mrzel, ráda bych ho znovu viděla. „Vlastně jsem se v Galliree narodila, jen jsem jako velmi mladá odešla. Před rokem jsem se vrátila a pídila jsem se po rodném lese, jestli jsem se skutečně vrátila na správné místo. Jenže ten nebyl nikde k nalezení. Jeden můj známý mi poradil, že někde tady severněji je smečka, kterou vedou dva vlci, kteří by snad mohli vědět víc. A teď jsem tu smečku našla," pověděla jsem mu a krátce se pousmála. Byla jsem ráda, že mi můj alfa sdělil všechno, co věděl, i tak jsem měla tolik nezodpovězených otázek, na které zřejmě nedostanu odpovědi.

S úsměvem jsem sledovala, jak se Etney pyšně nese. Ale aby zase nevyrostl moc rychle. Potřebuje si užívat toho vlčecího života a zábavy, pomyslela jsem si, že zrovna mluvil o tom, že z vlčete nevychová žádnou měkkotu. Není nic horšího, když se už od vlčete musí starat o své vlastní přežití. O mláďata by se zbytek smečky měl starat a zpočátku je možná trošičku rozmazlovat.
Arcanus navrhnul, že by mě mohl Etney zavést k ostatním a rovnou se chopit výchovy vlčete. Na to on odvětil, že se mu nechce vidět, jak se kolem toho malého všichni točí. Pousmála jsem se. Však je ještě malý. Jako by žárlil, že je středem pozornosti to vlče a ne on, pousmála jsem se. Měla jsem za to, že na mé domněnce určitě něco bude. Zvlášť když se musel smířit s tím, že má mladšího bratra, který bude rodiče zaměstnávat. Potom začal Etney vymýšlet nové jméno pro malého chlupáče. Nad tím jsem měla tendenci významně zakoulet očima, ale udržela jsem se. Zatím jsem byla takového názoru, že se bude dítě starat ještě o menší dítě. Ale bylo to trochu úsměvné.
Před měsícem? střihla jsem oušky. Tak to bude ještě maličká kulička chlupů, která toho nic moc neumí. S vlčaty jsem příliš nepřišla do kontaktu, v bývalé smečce jich moc nebylo, a já se jim raději vyhýbala, protože výchova vlčat připadala na jiné vlky s patřičnými funkcemi. Já se starala jen o hranice smečky a byla jsem tam nejspokojenější. Arcanus zmínil, že je tu i jiný nováček než já. Usmála jsem se. Tak trochu jsem se bála, že jsem vkročila do těžce zajetého systému a že budu mít problém se nějak včlenit. Ale jak se ukázalo, začleňovat se budu nejen já, ale i zmíněný druhý vlk, takže to určitě bude o něco snazší.
Etney se mě zeptal, co chci dělat. Natočila jsem k němu hlavu a zastřihala oušky. „Poznávat les a jeho obyvatele," odpověděla jsem poměrně obecně, ale to jsem si uvědomila, až když jsem to vyslovila. Uhnula jsem pohledem a pak se zase podívala na své společníky. „Ale asi nejdřív ze všeho… Žije tu nějaká malá zvěř, která by se dala ulovit? Třeba zajíci?" zeptala jsem se. Měla jsem už docela hlad, který bych ráda utišila, protože není trapnějšího, než když za vás mluví prázdný žaludek.

Arcanus mi začal vysvětlovat, jak se dostanu k údolí, o kterém se zmínil. Přikyvovala jsem. Jasně, do údolí se chodí z kopce, to je logické, pomyslela jsem si a trochu střihla ušima. „Jasně, určitě na to přijdu," vděčně jsem se na něj usmála a porozhlédla se po lese. Už jsem se těšila, až se s lesem začnu trochu seznamovat. Zajímalo mě třeba, jak to tu vypadá v zimě. Je krajina o hodně rozdílnější než v létě? Na to jsem se Arcanuse samozřejmě neptala, uvidím to snad na vlastní oči, až napadne sníh.
Přilítl k nám Arcanusův syn Etney a zprvu se tvářil docela naštvaně a znuděně zároveň. Vypadal mladší než já, vlastně určitě byl mladší než já. V jeho věku jsem se chovala úplně jinak, ale každý vlk je holt jiný. „Ráda tě poznávám, Etneyi," trochu jsem pozvedla hlavu a věnovala mu milý úsměv. I když to vypadalo tak, že ho moc nezajímám. Nakonec se na mě usmál... nebo spíš zakřenil? A polichotil mi? Skutečně! Dokonce se ke mně naklonil a ani se nesnažil o nějakou nenápadnost. Trochu jsem se zaklonila, abych mezeru mezi námi zase zvětšila, a rozpačitě přitiskla uši k hlavě. „No, díky," zamumlala jsem a trochu se pousmála. Třeba chtěl být jen milý a napravit své předchozí chování, kdy si mě snad ani nevšiml. Musela jsem ale přiznat, že když na sebe Arcanus upoutal Etneyovu pozornost, ulevilo se mi. Posadila jsem se zase normálně a rozhlížela se kolem, abych tolik neposlouchala, o čem si ti dva povídají.
I tak jsem zaregistrovala, že se baví o nějakém vlčeti. Pak už to asi bylo Arcanusovi blbé, a tak se omluvil a vzal si svého syna stranou. Jen jsem mlčky přikývla, tentokrát jsem je neslyšela už vůbec, protože jsem se soustředila na své myšlenky a prohlížení vnější stěny úkrytu.
Po chvilce jsem zaregistrovala pohyb. Etney se vracel a měl zvláštní pohled. Takový šibalský, jako by mu právě otec sdělil nějaké tajemství. A jen co se přiblížil, tu novinku na mě hned vybalil. Vyjekl na mě tak hlasitě, nečekala jsem to, takže můj prvotní výraz byl docela odtažitý. Úplně jsem nebyla zvyklá, že by někdo křičel tak blízko mě, že jsem z jeho tlamy cítila, co měl naposledy k obědu, a určitě na mě přistálo pár jeho slin. „Gratuluji!" řekla jsem po chvilce o poznání srdečněji, usmála se a zamávala špičkou ocasu. Ta jeho radost z povýšení byla roztomilá. Takové pocity ale zažíval snad každý, jakmile se dostal o něco výš v hierarchii. Spíš by bylo divné, kdyby tu radost neměl.
Skoro se tu přede mnou rozplácnul. Tiše jsem se zasmála a snažila se, aby si toho nevšimnul. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Třeba by byl naštvaný, že se mu chichotám a vzal by to osobně. Ani bych se tomu nedivila. Pak mi začal vysvětlovat, že je předurčený k něčemu velkému, rozhodně není tak obyčejný jako všichni ostatní. Takže mu ve finále není nikdo roven, nikdo mu není dost dobrý, hořce jsem si pomyslela, ale stejně jsem mu na to kývla a pousmála se. Nechtěla jsem ho soudit podle několika pubertálních projevů. Třeba se za chvilku zklidní.

// V pohodě :)

Následovala jsem Arcanuse. Nechala jsem mezi námi nějaký menší rozestup, abych stačila zareagovat, kdyby náhodou nečekaně zastavil. Určitě jsem do něj nechtěla vrazit. Zároveň jsem se snažila rozhlížet a najít nějaký orientační bod, podle kterého bych se řídila při cestě do úkrytu, až tam někdy půjdu sama. Jakéhokoliv divně zahnutého stromu jsem si všimla a považovala ho za onen orientační bod. Pak jsem zahlédla seskupení kamenů a přidala je do seznamu, který pomalu narůstal. Byla jsem poměrně všímavá.
Arcanus zpomalil a já udělala to samé. Vlastně mi odpověděl na nevyřčenou otázku - zajímalo mě, jestli ke smečce patří ještě nějaké menší území vedle hvozdu. „Děkuji za upozornění," zareagovala jsem nejprve na jeho varování o poloze další smečky a zřejmě teritoria kojotů na jihu. S nimi jsem do styku přišla opravdu jen párkrát. „A jakým směrem to údolí najdu?" zeptala jsem se. Určitě si hvozd projdu metr po metru, abych našla nějaké oblíbené místo k polehávání.
Když se zmínil o magii, zvědavě jsem zastříhala ušima a poslouchala ho. Bylo zajímavé, že les oplýval magií. „Jak se projevuje? Jak ji poznám?" ptala jsem se s nadšením v hlase a pohodila ocasem. Všechno ohledně magií mě vždycky zajímalo, ale měla jsem z nich velký respekt. Na svou kůži jsem pocítila, že i vrozená magie může být pro samotného vlastníka nebezpečná.
Po chvilce jsme dorazili k úkrytu. „Musím říct, že je skutečně dobře schovaný," pousmála jsem se a prohlédla si ho. Ubezpečil mě, že vevnitř vypadá lákavěji. Udělala jsem pár kroků kupředu a trochu dovnitř nakoukla. Věřila jsem, že při nějaké letní bouřce budu ráda, že se mohu někam schovat. Vnitřek si ostatně mohu prohlédnout později.
Z toho okounění mě vytrhnul Arcanus, který prohlásil, že se blíží jeho syn. „Vůbec mi to nevadí, ráda ho poznám," zamávala jsem ocasem a posadila se. Tlapky mě nebolely, tohle nebyla žádná dlouhá vzdálenost a ani jsme neběželi nijak rychle.
Netrvalo dlouho a před námi skutečně stanul černošedivý vlk s bílým pruhem kolem krku. Jeho pozdravu jsem se trochu podivila. Zůstala jsem sedět jako opařená. „Eh, zdravím," zamumlala jsem a pohledem skákala z Arcanuse na Etneye. Mrně? zamyslela jsem se. Já vím, že je neslušné poslouchat cizí rozhovor, ale oni byli tak blízko, že to prostě nešlo neposlouchat. Zůstala jsem potichu.

Přikývla jsem hlavou a krátce mu odpověděla: „Ano, Zoe a Rockyho." Chyběli mi a doufala jsem, že našli v životě štěstí. Přála jsem jim vždycky to nejlepší, i když jsme se zamlada občas pohádali, ale to k vlčatům zkrátka patřilo. Arcanus se poté rozpovídal o mé matce a jiných členech bývalé Klímové smečky. Škoda, že vlci, které jsme kdysi považovali za rodinu, už zkrátka nebyli v našich životech. Jména ostatních bývalých členů mi byla poměrně známá. Aspoň tedy u Saviora jsem si i pamatovala, jak vypadal. Hnědý vlk, býval betou a později alfou, po boku měl sněhobílou vlčici Sianu. Ta nás velmi často hlídala, když Nerssie měla nějaké velmi důležité povinnosti, důležitější než její vlastní potomci. „Děkuji za informace," vděčně jsem se na něj pousmála. Vycítila jsem na něm, že je to pro něj těžké téma k rozebírání. Řekl mi všechno, co věděl, více jsem se v tom nemínila šťourat. K tomu možná dojde v mých myšlenkách, až budu někde o samotě.
Arcanus mě přivítal do smečky. Zvesela jsem zamávala ocasem a usmála se. Byla jsem ráda, že i přes všechny mé zdravotní obtíže mi dal šanci. Pokud uvidím, že jim zkrátka v některých věcech nebudu stačit v lovech budu na obtíž, zkrátka sama od sebe odejdu, stejně jako jsem to udělala se Soleiskou smečkou. Není nic horšího než druhým ztěžovat bytí. „Už se těším, až všechny potkám," usmála jsem se. Elisu jsem si tak nějak pamatovala z dětství, ostatní jsem neznala. Moc ráda jsem se seznamovala s novými tvářemi.
Vysvětlil mi, že nemusím trávit všechen svůj čas na území smečky. Přikývla jsem. Pokud si ale s ostatními členy budu rozumět a najdu si tu přátele, určitě tu budu trávit většinu dne. Arcanus mě seznámil s tím, že hvozd je poměrně suchý, ale kolem je několik řek. „Ano, přes jednu jsem sem přišla," přitakal jsem. A tušila jsem, že ještě jižněji se nachází jezero, kolem kterého jsme procházeli s Bellrayem.
Jen co se zmínil o tom, že smečka má společný úkryt a že mi ho půjde ukázat, už jsem byla na nohou. Následovala jsem ho stejným tempem a přitom se rozhlížela po lese. Věděla jsem, že mi nějakou dobu bude trvat, než se tu zorientuji. Měla jsem na jazyku ještě jednu otázku, ale tu jsem si nechala na později, až se zastavíme.

Obávala jsem se jeho reakce na smutný fakt, že už nejsem tak odolná jako před zraněním. Nechtěla jsem mu říkat žádné podrobnosti, věřila jsem, že je ani nebude chtít slyšet. V této chvíli nebyly důležité a já se nerada v myšlenkách vracela k onomu souboji. Nikomu jsem o něm neřekla, a tak to ještě pěknou dobu zůstane. Jeho reakce mi ale dala naději. Ne velkou, ale aspoň nějakou. „Moc ráda s čímkoliv pomůžu a do všeho se zapojím, když budu moct," přitakala jsem a pousmála se.
Oznámil mi, že má matka bývala jeho alfa. Krátce jsem pokývla hlavou. „Tak to jsme se tam asi párkrát potkali, než má matka odešla," řekla jsem, ale bylo na mě vidět, že na nějaký přesný moment si nevzpomínám. Jak bych mohla? Byla jsem malé vlče, které všechno bralo dost lehkovážně. Kdybych věděla, že za pár měsíců se rozpadne všechno, co jsem kdy znala, určitě si toho budu vážit víc. Je fakt, že Klímový les ještě nějakou dobu vedl bývalý beta pár, ale to už jsem tam tolik času netrávila. „Viděl jsi ji ještě někdy po tom, co opustila smečku? Nebo jsi o ní aspoň slyšel?" zeptala jsem se ho, musela jsem tuto otázku položit, jinak by mě ta nevědomost tížila. Jen jsem chtěla vědět, jestli zůstala v Galliree, nebo odešla úplně. Mohla se zdržovat v úplně jiném koutě než Arcanus, připomněla jsem si. Mohl o ní slyšet někdo jiný. Ale sama jsem na své oči viděla, že Klímový les už nestál. Nevěděla jsem, co se s ním stalo, ale prostě nebyl. Jako by někdo pálil mosty za minulostí, povzdechla jsem si. Kdo ví, třeba ho někdo skutečně spálil.
„Samozřejmě že trvám," pokývla jsem hlavou a pousmála se. Vlk se přede mnou posadil, obtočil si ocas kolem pacek a vypadal daleko uvolněněji než před chvilkou. Pozvedla jsem hlavu a také se posadila. „Děkuji, Arcanusi," zamávala jsem petrolejovou špičkou ocasu, „budu dělat vše, co je v mých silách, abych pro smečku byla přínosem." Svého příslibu jsem se chtěla držet.

Trpělivě jsem čekala na jeho další otázky a přitom se snažila chovat slušně a submisivně. Už tak jsem byla poměrně vyjukaná z toho, že se nacházím v úplně cizím kraji, kde prakticky nikoho neznám. Totiž... Pár vlků jsem potkala, ale nikdy jsem si k nim nevytvořila pouto. Nenazvala bych je kamarády.
Jeho další otázka byla velmi přímočará. Vnitřně jsem se zachvěla, protože na mě opět padla nervozita. Věděla jsem, že nemohou přijmout vlčici, která by se nepodílela na žádných aktivitách a jen by ujídala zásoby jídla. „V minulé smečce jsem zastávala několik let post ochránce území," začala jsem opatrně a střihla ušima do stran. Musela jsem být upřímná a nic nezatajovat, protože v budoucnu by nějaké zamlžování mohlo mít nemilý dopad. „Bohužel během té doby jsem byla zraněna a nezůstalo to bez následků. Po delším běhu se mi začínají podlamovat nohy, mám je od té doby slabé," přiznala jsem všechno, co mě tížilo. Jednou jsem se při těch vzpomínkách zachvěla. Věděla jsem, že post lovce nebo ochránce území je pro mě tabu. Třeba jich mají nedostatek a právě někoho schopného shánějí. Nemohla jsem vědět, ale v tu chvíli by mé šance rapidně klesly.
Nerssie, to jméno mě ještě více rozechvělo. Zalapala jsem po dechu a poprvé se podívala Arcanusovi do očí. „Je to má matka," řekla jsem, hlas se mi trochu chvěl. Minulý čas, který ve své otázce použil... Je mrtvá? Asi už na to měla věk. Ale to by znamenalo, že se s ní už nikdy nesetkám. Všechny mé otázky zůstanou nevyřčené.

Nečekala jsem dlouho, ale i tak se má nervozita maličko zvýšila. Stříhala jsem ušima do stran a snažila se zachytit jakýkoliv zvuk. Mohla jsem odhadnout, že na území je docela živo. V takovém stavu jsem svou poslední domov opouštěla. A myslela jsem si, že takhle by to ve smečce mělo vypadat. Hodně vlků na jedno místě se rovná hodně zábavy. Přesně to jsem hledala.
Černý vlk s bílými odznaky se přede mnou hrdě zastavil. Sklonila jsem hlavu blíže k zemi a zespoda se na něj dívala. Představil se mi jako Arcanus. Svůj post mi ani nemusel sdělovat. Jeho pach ho již dávno prozradil. „Moc mě těší, Arcanusi. Já jsem Gee," představila jsem se mu na oplátku. Když jsem vyslovila jeho jméno, přišlo mi nějaké známé. Zhostil se mě zvláštní pocit, takže jsem od něj na chvilku odvrátila zrak někam do strany. Třeba jsem znala vlka, který se jmenoval podobně, pomyslela jsem si. Vlk, kterého jsem třeba potkala v budoucnu, a já si nezapamatovala, jak vypadal, natož pak jeho jméno. To se mi vlastně stávalo docela často.
Srdíčko jsem cítila snad až v krku. Nepočítala jsem s tím, že bych měla tu čest s alfou smečky hned u hranic. „Ráda bych se přidala do smečky," odpověděla jsem bez rozmýšlení na jeho otázku. Bylo to nad slunce jasné. Maličko jsem pozvedla hlavu, ale do očí jsem se mu nepodívala. Měla jsem za to, že by to bylo moc troufalé. „Hledám místo, které bych mohla nazývat domovem," dodala jsem a trochu se pousmála. Snad až nostalgicky. Za svůj život jsem těch domovů moc neměla. Všehovšudy dva. A v tom druhém jsem strávila většinu svého dosavadního bytí.

// Řeka Midiam

Už jsem plánovala, pod jakým stromem si na chviličku ustelu a odpočinu, když tu najednou se všechno to rozhodování vyřešilo za mě. Do čenichu mi vklouzlo několik výrazných čerstvých pachů a nemohla jsem nezaregistroval značení zabraného území. Smečka? mé srdíčko poskočilo. Usmála jsem se, skutečně a upřímně.
Neudělala jsem už ani krok, jen jsem se trochu napjala. Po několik let jsem byla v kůži ochránce smečkového území, vlastně nikdy jsem nestála jako někdo, kdo by o členství žádal. Do minulé smečky jsem byla přijata… Vlastně ani nevím proč. Možná se nade mnou smilovali, protože jsem byla ještě opravdu mlaďounká, vlče, které nic moc neumělo. Bez většího rozmýšlení jsem o sobě dala vědět vytím. Nechtěla jsem být pak nařčena, že se tu plížím ke smečce a ohrožuji její klid.
Cítila jsem adrenalin, který zaplavoval celé mé tělo. Doufala jsem, že jsem nepřišla moc nevhod. A pokud ano, prostě mě vyženou. Nic horšího se stát nemůže, předem jsem se smířila spíše s tím horším výsledek. Nechtěla jsem mít zbytečná očekávání, která by pak mohla být smetena krutou pravdou.

// Kaskády

Řeka mě k sobě lákala a já nedokázala vzdorovat. Opět jsem se do ní položila a chladila si tak bříško. Mezitím se mé myšlenky opět zatoulaly ke ztracené rodině a přátelům. Ilore, vzpomněla jsem si na svou kamarádku, kterou jsem poznala opravdu daleko od mé rodné země. Jak se asi má? povzdechla jsem si. Dost často jsem si na ni vzpomněla. Prakticky jsme spolu vyrostly, dospěly. Doufala jsem, že v životě našla štěstí. Moc ráda bych ji někdy navštívila, ale měla jsem takový pocit, že bych do Soleiského lesa už znovu netrefila. Byl to osud a zároveň uzavřená kapitola mého života.
Po nějaké chvíli jsem se zase zvedla a přešla jsem na druhý břeh. Tentokrát jsem se už otřásala, abych ze sebe setřásla přebytečnou vodu. Má srst byla i tak mokrá, navíc jsem neplánovala vyjít na otevřenou planinu. Dala jsem přednost lesu. Stromy mě totiž kryly před těmi hřejivými slunečními paprsky. Bezmyšlenkovitě jsem se rozešla na západ.

// Asgaarský hvozd

// Východní hvozd

Slyšela jsem ještě hlasitější hučení vody. Zamávala jsem ocasem. Vůbec nejlepší věc, kterou může vlk v létě s černým kožichem udělat, je zdržovat se u řek a jezer. Některým by mohla pomoct magie, jenže ta moje byla spíše proti mně.
Po několika dalších ujitých metrech jsem zahlédla kaskády. Voda padala několik metrů a pak dopadla do řeky, kterou na ně navazovala. Posadila jsem se a užívala si ty zvuky, kapky, které mi dopadaly na čumák, ten výhled. Bylo tu krásně. Nenašla jsem snad jediné místo, které by se mi nějakým způsobem znelíbilo. Není tohle ráj? sama pro sebe jsem se usmála. Že by se na mě konečně usmálo štěstí?
Mávla jsem ocasem a vydala se dolů k řece. Měla jsem tendenci zůstávat u ní blízko. Takhle se pro mě léto stávalo daleko snesitelnějším.

// Řeka Midiam

// Řeka Kiërb

V lese bylo tak příjemně! Do toho mě ještě chladila voda v mém kožichu. Zkrátka značka ideál. Střihla jsem oušky a rozhlížela se mezi stromy. Cítila jsem několik pachu zvěře. Věděla jsem ale, že jsem toho ušla už dost na to, abych už neměl takovou sílu. Lov po delších trasách mi jednoduše dělal problémy. Nohy by se mi začaly podlamovat a já bych zůstala čumákem zabořená do hlíny kdoví na jak dlouho. Ne, díky. To radši ještě přežiju pár zakručení.
Po nějaké době jsem se opět zastavila. Můj smysl pro orientaci nebyl dobrý vzhledem k tomu, že jsem okolí neznala. Vlastně jsem pořád ještě nevěděla, jestli jsem skutečně „doma“, nebo ne. Bellray ale říkal, že jeho alfy by mohly vědět, zhluboka jsem se nadechla. Chyběl mi, byl to fajn vlček. Navíc by se mi nyní hodila jeho přítomnost, aby mě k nim zavedl. Tak to budu muset zvládnou sama.

// Kaskády

// Orlí dráp

Už z dálky jsem slyšela hučení řeky. Mávla jsem ocasem, a dokonce se pousmála. Voda byla důležitá, nedokázala jsem si představit, co bychom dělali, kdyby jí najednou bylo stále méně a méně. Sklonila jsem hlavu k tekoucí hladině a plnými doušky se napila. Tak příjemně mě schladila. Cestování v takovém horku bylo vážně o život. Zvlášť s mým černým, hustým kožichem.
Voda mi ještě odkapávala od tlamy, a tak jsem si bezstarostně olízla a chviličku se posadila. Bylo mi tady krásně. Řeka okolní prostředí krásně ochlazovala. Stejně jsem plánovala řeku přejít, takže se schladím ještě víc, a to bude super. Nějakou dobu mi ale trvalo, než jsem se odvážila.
Jakmile jsem do proudu vložila jednu přední tlapku, projel mnou tak příjemný pocit. Zamávala jsem ocasem a o pár sekund později jsem se ve vodě cachtala, jako bych byla malé vlče. Kdyby mě tak někdo sledoval… Co by si asi pomyslel? nahlas jsem se zasmála. Asi že mi to horko může lézt na mozek. Lhala bych, kdybych řekla, že to není pravda. Aspoň částečně.
Když jsem byla dostatečně osvěžená, konečně jsem se přebrodila na druhý břeh a vydala se výletovým tempem zase někam do neznáma. Zbylou vodu jsem ze sebe nesetřásla, prostě jsem za sebou nechávala mokré loužičky.

// Východní hvozd