Gallirea - Příspěvky uživatele

// Poušť (přes savanu)

S úderem poledne jsem se vřítila do neznámého hvozdu. Stromy na první pohled vypadaly dost zbídačeně, měly takovou našedlou barvu, kterou jsem ještě na dřevinách neviděla. Musela jsem zpomalit, protože porost byl velmi hustý. V půdě asi byl dostatek živin, takže les prosperoval, ale bylo v ní něco, co způsobovalo to zvláštní zbarvení.
V korunách se ozýval velmi hlasitý řev něčeho, co jsem snad ještě v životě nepotkala. Řev jsem nedokázala přiřadit k ničemu známému. V korunách žijí přeci ptáci, maximálně nějací drobní savci. Ti takhle nekřičí, pomyslela jsem si a zamračila se. Začala jsem být obezřetnější, protože se tu evidentně vyskytovali živočichové, které jsem neznala. Nevěděla jsem tedy, jestli jsou nebezpeční nebo ne.
Jiný varovný hlas mi ale byl známější - strakapoud. Lesem se ozvalo jeho volání a cosi v korunách zašustilo. Pak se střemhlav snesl na zem. „Je to tu fakt divný! Možná bychom tu neměli zůstávat dlouho. Viděl jsem neznámá zvířata a netvářila se moc přátelsky,“ upozornil mě a v jeho hlase jsem slyšela naléhavost. Povzdechla jsem si a přivítala se s ním - krátce jsem se ho čumákem dotkla na hlavičce. „V poledním horku nikam nejdu. Přesun necháme na večer, co ty na to? Mezitím si odpočineme,“ navrhla jsem mu a popošla k nedalekému stromu. Lehla jsem si k jeho kmenu a dlouze si oddechla. Na odpočinek jsem se těšila a v lese nebylo takové vedro jako na poušti. Strakapoud se posadil na větev nade mnou, aby měl o všem přehled.

// Vrchol Narrských kopců

Cesta ubíhala neskutečně rychle. Ještě aby ne, však jsem se přímo řítila! Uvědomovala jsem si, že v poušti to byl docela hazard se zdravím. Já ale spoléhala na to, že čím rychleji se dostanu k lesu, tím nižší teploty budou. Při pohledu na pražící slunce jsem totiž usoudila, že se pomalu ale jistě blížilo poledne, a to obvykle mívají sluneční paprsky největší sílu.
Navíc se tam někde schovává strakapoud, pomyslela jsem si a svůj klus ještě víc natáhla. Teď jsem se každým krokem sotva dotýkala země, jako bych nad pískem levitovala. Mentální energie byla však ještě pořád mnohem silnější než ta fyzická. Potřebovala jsem se pořádně najíst, zvlášť po tak vyčerpávajícím pochodu na vrchol Narrských vršků. Jistě něco seženu. Však na jihu je taky spousta řek, vzpomněla jsem si. Jih Gallirei jsem příliš neznala, moc času jsem tu nikdy netrávila, ale věděla jsem minimálně o dvou řekách, které protékaly naším krajem skrz na skrz. Mohla bych si ulovit i nějakého zajíce, ale pochybovala jsem, že by se v takovém vedru drželi nad zemí. Ti budou spíše schovaní ve svých norách. Byla jsem přesvědčená, že až dorazím do nějakého lesa, nějakou potravu určitě zaopatřím.

// Uhelný hvozd (přes savanu)

// Narrské kopce

Sebevědomým krokem jsem stoupala výš a výš po docela strmém svahu. Všimla jsem si, že je tu vyšlapaná šikovná cestička. Asi tu měl Život v poslední době docela dost návštěvníků, pomyslela jsem si. Nemusela jsem odpočívat, měla jsem energie dostatek. Úmyslně jsem sem šla zcela odpočinutá. Tlapky se mi bořily do více či méně stabilního písku a já ani na moment nelitovala svého rozhodnutí tuto cestu podstoupit. Věděla jsem, že Život mi za tuto námahu stál.
Na vrcholku Narrských kopců jsem nebyla opravdu dlouho. Několik let a má paměť už nebyla tak dobrá jako kdysi. Proto jsem byla ráda, že jsem narazila na vyšlapanou cestičku, která mě dovedla k vytouženému cíli. Zastavila jsem, abych se trochu vydýchala. Tlapky cestu zvládly díky magii, ale nechtěla jsem k Životovi dorazit úplně zadýchaná a uřícená. Mé plíce už přeci jen nebyly nejmladší, už nepojímaly tolik kyslíku jako zamlada. Ohlédla jsem se za sebe. Naskytl se mi výhled na širou Gallireu. Viděla jsem poměrně dobře do dálky, jelikož se v údolích neválela žádná mlha nebo opar. Miluju to tady… I když život tady někdy pěkně bolí, pomyslela jsem si, ale nakonec se tomu pousmála, ale stojí to za každé trápení.
Tak jo, jsem připravená, dlouze jsem vydechla a zrak stočila před sebe. Srdeční tep se mi uklidnil do normálního, dechová frekvence už byla také klidová. A tak jsem se vyrovnaně vydala kupředu. Dorazila jsem až k širokému pískovcovému mostu. Zahlédla jsem tam siluetu statného, dobře stavěného vlka. Střihla jsem oušky a hlavu trochu sklonila, aby byla ve stejné úrovni jako můj hřbet.
„Gee! Dlouho jsme se neviděli!“ přivítal mě ve svém domově Život. Usmála jsem se na něj a zamávala špičkou ocasu. „Tak ráda tě vidím. Už je to opravdu dlouhá doba,“ odpověděla jsem mu a zastavila jsem se v příjemné vzdálenosti od něj. Ačkoliv byl Život přátelský, cítila jsem, že se k němu mám chovat s určitým respektem. Sice mě pozoroval už od mých vlčecích let, byla jsem si ale jistá, že by mou až intimní blízkost neuvítal. Nehodlala jsem mu narušovat žádný osobní prostor. „Projdeme se?“ navrhl bílý vlk a udělal pár kroků stranou. Odhalil tak zbytek mostu a předpokládala jsem, že právě tímto směrem se naše tlapky vydají. „Moc ráda,“ přitakala jsem a volným krokem se k němu vydala. Prošla jsem kolem něj a on se mnou okamžitě srovnal krok. Naše tempo bylo loudavé, však jsme nikam nespěchali. Občas jsem se rozhlédla kolem, abych se pokochala výhledy.
Byli jsme dokonce svědky krásného východu slunce. Během toho jsem své tempo zpomalila a kochala se tím nádherným výhledem. Čeká nás další parný den, došlo mi, když se sluneční paprsky pořádně opřely do mého černého kožichu a začaly mě doslova spalovat. V lese snad nebude takové vedro, přemítala jsem v duchu, ale nahlas jsem nic nepovídala. Život asi vycítil, že potřebuji nějaký prostor pro sebe, pro své myšlenky. Dávala jsem si na čas, a on to trpělivě respektoval.
„Mám takový pocit, že jsem ve svém životě… ztracená,“ hlesla jsem a konečně se po něm podívala. Jen jsem natočila hlavu jeho směrem, do očí jsem se mu kvůli respektu, který jsem k němu chovala, neodvážila pohlédnout. Sešli jsme z jedné velké duny a ocitli se ve stínu druhé, takže tu nepeklo sluníčko. Pomalu jsem se tedy zastavila a užívala si “chládek”, ve kterém jsme se ocitli. „Čím to, Gee? Stalo se něco?“ zeptal se s nehraným zájmem můj společník. Ještě před svou odpovědí jsem si dlouze oddechla, jako bych konečně mohla vyslovit všechny ty myšlenky, které mě sžíraly, aniž bych za ně byla souzena. „Dosáhla jsem ve svém životě něčeho? V Asgaaru jsem se dostala na pozici delty a získala jsem funkci ochranáře. Stejně jako kdysi v předchozí smečce mimo Gallireu. Myslela jsem si, že mě to učiní šťastnou, že budu pořád k užitku a smečce prospěšná. Pak se ale něco stalo. Nedokážu přesně určit, kdy se to stalo a co konkrétně to bylo. Asi jsem hloupě zaspala dobu,“ rozmluvila jsem se a v jedné delší odmlce jsem se na Života zadívala. Můj hlas byl melancholický, z mých očí nevyzařovala žádná pozitivní emoce. Pociťovala jsem smutek. Tomuto stavu jsem se dlouho vyhýbala, ale tady v kopcích pravda vždycky vyleze na povrch. Život pomalu pokývl hlavou, abych pokračovala. Opět jsem se zhluboka nadechla a podívala se do dálky. Mluvilo se mi tak líp. „Najednou nás ochranářů ve smečce bylo víc a já měla pocit, že si vždycky poradí beze mě, že tam jsem najednou nadbytečná. Funkci získali potomci alf, bylo tedy přirozené, že se asi snažili víc než já. Byli mladší, rychlejší, pilnější. A já najednou začala ztrácet všechny jistoty, které jsem měla. Přátelé ve smečce už netrávili tolik času a ve finále ani nevím, jestli jsou ještě naživu,“ při poslední větě se mi hlas trochu zatřásl, až jsem se musela zprudka nadechnout, abych příval nechtěných emocí zastavila. Kolem svého těla jsem ucítila osvěžující vánek, který mi cuchal srst a poletovaly v něm okvětní lístky letních kytiček, které rostly Životovi na hřbetě. Byla to cesta, kterou mě chtěl uchlácholit. Lucy má už svůj život a Castor? Žije vůbec? ztěžka jsem polkla.
„Získala jsem postavení, které jsem měla vysněné a vydřené zároveň. Proč mě to neudělalo šťastnou? Proč mám pocit, že ke štěstí potřebuji něco víc, ale na to něco už mi nezbývá mnoho času?“ položila jsem své otázky do větru a ještě chvíli se dívala před sebe. Až po několika sekundách jsem se ohlédla za sebe, kde seděl Život a pečlivě mi naslouchal. Otočila jsem k němu celé své tělo a také se trochu zdráhavě posadila. Odkazovala jsem na to, že už jsem se mohla jevit jako vlčice v pokročilém věku. Všimla jsem si, že na mých tlapkách se už objevovaly stříbřité chlupy a nesla jsem to velice těžce. „Gee, můžu ti dát času, kolik budeš potřebovat. Několik dalších let na to, abys mohla najít to své vytoužené štěstí,“ pravil hlubokým hlasem. Má tvář znatelně pookřála a zavrtěla jsem špičkou ocasu. „Byla bych ti vděčná… A věčně zavázána!“ vyhrkla jsem a usmála se ještě o něco víc. Život mi mou radost oplatil drobným úsměvem. Jeho výraz byl ale na druhou stranu vážný. „Třeba ti dojde, že vysoká pozice ve smečkové hierarchii neznamená stálé štěstí. Je třeba si vážit všech dobrých vlků, které kolem sebe máš. Životy nás všech se mění a musíme na změny reagovat. Krásná léta v Asgaaru máš odžité, to ale neznamená, že život přeci skončil. Je třeba najít si nový cíl, nový smysl. A já věřím, že se ti to podaří, Gee,“ dodal ještě a elegantně se postavil.
Udělala jsem to samé, ale značně výbušněji. Vrtěla jsem špičkou ocasu a radovala se z toho, že mé přání opět vyslyšel. „Děkuji, Živote, a doufám, že tě nezklamu. Že nezklamu sebe,“ řekla jsem téměř jedním dechem a zeširoka se usmála. Rozhlédla jsem se energicky kolem sebe. Nyní jsem měla dobrý mindset k tomu, abych opravdu něco změnila, abych se na příležitosti dívala jinak.
Život vycítil, že udělal, co bylo v jeho silách a já jej již nepotřebovala. Otočil se, vítr s pískem se za ním divoce roztančil. „Počkej!“ vykřikla jsem a okamžitě k němu zase popoběhla. Netiskla jsem se na něj, jeho osobní prostor jsem mu dál nechávala jen pro něj, jen jsem přicupitala blíž. „Můžeme si ještě chviličku povídat?...“ zněla jsem tak trochu zoufale a stáhla jsem k uši k hlavě. Musela jsem vypadat tak roztomile, že mi ještě pár minutek určitě rád věnuje. To se, nicméně, nestalo. Život se na mě přátelsky usmál, ale zavrtěl hlavou. „Nemluvili jsme náhodou celou dobu o tom, jak máš tam dole,“ významně se podíval dolů ze svahu, „nové poslání a cíle?“ Kousla jsem se do jazyka. Ano! Máš pravdu, jako vždycky! Musím se vrátit a najít svůj smysl života, pomyslela jsem si.
Život se ke mně opět otočil zády a rozešel se pravděpodobně do své chladné jeskyně. Já ještě udělala několik cupitavých kroků na místě, pak jsem ale veškerou energii vložila do odchodu z písečných kopců. Více méně kontrolovaně jsem sestoupila až do nížiny, odkud jsem se jako střela vydala najít svého nejlepšího přítele - strakapouda.

// Poušť

// Prstové hory

Během krátkého přechodu přes poušť jsme se dostali až k pískovcovým pyramidám. Švihla jsem ocasem a trochu pozvedla hlavu, abych viděla na úplný vrchol. Čekala mě docela složitá cesta a byla jsem ráda, že mi to vyšlo tak akorát na noční pochod. Strakapoud se z mé hlavy snesl, dosedl do písku a udělal několik kroků. Nespokojeně se mračil, písečný povrch mu evidentně nevyhovoval.
Soucitně jsem se na něj usmála a sklonila k němu hlavu. „Počkej v nějakém lese poblíž. Později se najdeme,“ navrhla jsem mu. Strakapoud mi věnoval krátký pohled a po nedlouhém uvažováním se vznesl do vzduchu. Otočila jsem hlavu, abych viděla, kam vlastně mířil. Lesů tu bylo hned několik, vzrostlé stromy měly jiné odstíny zelené. Brzy se mi ale ztratil v dálce. Jen jsem věděla, že mířil přes poušť dál na severozápad. Však my se vždycky nějak najdeme, pomyslela jsem si. To pouto mezi námi bylo zvláštní, ani po těch letech jsem ho tak úplně nechápala.
Obrátila jsem se čelem k písečným kopcům a zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem odhodlaně vykročila kupředu.

// Vrchol

// Tmavé smrčiny

Dostala jsem se na vcelku podivné místo. Tohle tady někdy bylo? proběhlo mi hlavou, když jsem začala stoupat do kopců. Měla jsem za to, že tady na jihu byl jediný vyvýšený bod, a tím byl Životův domov. Asi už jsem stará a zapomnětlivá, uzavřela jsem to.
S příchodem noci se vzduch pročistil a bylo rázem mnohem příjemněji. Rozhodla jsem se, že bych toho chtěla využít a celou návštěvu Života stihnout během noci, kdy jsou teploty příjemnější. Pak se asi uklidím někam do stínu, pokud přijde další parný den.
Vystoupala jsem na vrchol, kde se mi naskytl pohled do širokého okolí. Nemohla jsem si nevšimnou Narrských kopců, od kterých mě dělil už opravdu jen kousíček cesty. „Budeš chtít jít se mnou, nebo počkáš v údolí?“ zeptala jsem se svého společníka, abych přerušila ticho. Slyšela jsem, jak klapnul zobákem, jako kdybych ho sprostě rušila v odpočinku. „Asi na tebe někde počkám,“ odpověděl bez jakéhokoliv zájmu. Pomalu jsem přikývla, tím jsem celou věc uzavřela a už jsem se jen soustředila na cestu. V hlavě jsem si přehrávala svůj plán. Oč chci vlastně Života požádat?

// Narrské kopce

// Řeka Tenebrae

Opustili jsme území černočerné řeky, kterým byla prosáklá podivná atmosféra. V lese jsem se cítila bezpečněji. Měla jsem jistotu, že můj opeřený svěřenec se nerozhodne napít se evidentně zdraví škodlivé vody. Možná, že ptáci vidí barvy jinak. Že černou nevnímají jako černou, napadlo mě. Tohle bylo ale docela složité abstraktní téma. Nebyla jsem si jistá, jestli by to jeho slepičí mozeček pojmul v takovém rozsahu. Uložila jsem si to ale do paměti pro případ, že by strakapoud chytl nějakou povídavou náladu. Nyní jen posedával na mé hlavě, dost možná podřimoval.
Vzduch byl v lese dýchatelnější, ačkoliv ne o moc. Zavanul drobný větřík, který mi do čenichu donesl hned několik pachů. Bylo jich tu až překvapivě hodně, ale vlastně asi nebylo divu. V lese se tyhle vedra snášela mnohem lépe. Nechám to na později, pomyslela jsem si. Teď jsem měla jasný cíl. Zábava mohla být později.

// Prstové hory

// Kiërb

„Trochu života do toho umírání!“ zachichotal se strakapoud, když mi proletěl těsně kolem hlavy, až mi to pocuchalo srst ve tváři. Ušklíbla jsem se, pohledem jsem ho našla a beze slova jsem mu jasně dala najevo, co si o jeho optimismu myslím. Kamaráde, ty máš tak snadný život. Vydlabáváš hmyz zpod kůry, občas sezobneš nějaké brebery ze země a vymlouváš mi díru do hlavy. Nemusíš vůbec nic řešit, jen se bavíš, pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neříkala. Nemělo to totiž cenu, jen bych si stěžovala, litovala se a k tomu jsem se nechtěla snížit. Nejen proto, že by mi to obratem vmetl do tváře.
„Vyrazíme za Životem,“ oznámila jsem mu prostě a pousmála se. Ten mě snad nabije pozitivním myšlením, které mi snad nějakou dobu vydrží. Vždycky jsem se tam cítila skutečně jako doma. Bohužel, nemohla jsem tam zůstat. Bylo to Životovo území, Životův domov, který si pečlivě střežil. Taky si musím najít to svoje doma, pomyslela jsem si. I ve svém věku jsem se pořád tak nějak hledala a měla jsem pocit, že mi život nekontrolovatelně utíká pod tlapkami. Kéž by to šlo nějak zpomalit, zastavit. „Tam jsem ještě nebyl,“ poznamenal strakapoud, když se mi posadil na hlavu mezi uši. Pozorně jsem se dívala kupředu a vybírala tu nejsnazší cestu. podle mého dobrého orientačního smyslu jsme vlastně nebyli nikterak daleko a tak jsem se rychlejší chůzí vydala na jih.

// Tmavé smrčiny

// měním přechod zpátky k Tenebrae

// Tenebrae

Řeka najednou vypadala mnohem přátelštěji a pitelněji, když nebyla černá jako noc. Z klusu jsem zpomalila do kroku a rozhlížela se kolem. Věděla jsem, že tahle řeka je sakra dlouhá a může mě zavést až na samotný sever Gallirei, který byl posetý různými pásy hor. V minulosti jsem se mu vyhýbala, jelikož moje zadní nohy mě zrazovaly i na pouhé rovině. Nyní jsem si ovšem troufla, hlavně díky magii, kterou mi Smrt darovala. Dodnes mi zůstávala hlava stát nad tím, proč se nade mnou vůbec slitovala. Určitě jí to budu muset v budoucnu nějak splatit, napadlo mě. Stvoření jako je ona nedávali nikdy nic zadarmo.
Od soutoku dvou řek jsem urazila dost dlouhou vzdálenost, takže jsem usoudila, že je čas si na chvilinku odpočinout. Byla jsem sice čilá, ale pauza během cesty vždycky pomůže. Usadila jsem se na břehu řeky, která proudila směrem na jih. Seděla jsem na takovém vyvýšeném místě, převisu a voda se proháněla v korytu pode mou. Zatoužila jsem opět po vodě a seskočila jsem tedy dolů do koryta. Kiërb nepatřila mezi úplně nejrychlejší řeky Gallirei, proud tu nebyl silný, takže jsem se nebála, že by mě voda vzala s sebou na jih. Možná proto, že řeka neuháněla zběsilým tempem, se na jejím okraji na převisech vytvářely malé rampouchy. Vypadaly skoro jako nějaké minerály, které se tvořily pomalým odkapáváním roztoku v jeskyních. Tlapkou jsem do jednoho z nich ducla a on spadl do vody. Stačila jsem ho chytit a vyhodit na břeh. To samé jsem udělala i s několika dalšími.
Vyskočila jsem elegantně na břeh a otřásla se. Mokré tlapy mi trochu vadily, a možná bych byla kvůli tomu na někoho protivná, ale žádná blízká oběť tu nebyla, tak jsem svůj diskomfort skryla v jednom odfrknutí. S rampouchy jsem si různě hrála – válela jsem je ve sněhu a pozorovala, jak se na něj pomalu lepí, jiné pod dotykem mé teplé tlapky pomalu tály. Vlastně jsem se bavila jako nějaké malé vlče a vzhledem k tomu, že jsem tu neměla žádné svědky, nechala jsem svou vlčecí stránku projevit.
Různě jsem je ohlodávala a dva z nich jsem si dala do prostoru mezi pyskem a zuby. Vypadalo to, že bych měla dva delší zuby. Pobaveně jsem se na sebe podívala do odrazu v řece. Hehe, jsem jako takový mrož, pomyslela jsem si a zamávala ocasem. Zafuněla jsem a možná, jenom trochu možná, jsem zněla jako takový mrož. Vlastně jsem se na pár minut oddala předstírání, že takový mrož opravdu jsem. Schválně jsem zadržovala dech v plicích a v břiše, abych vypadala tlustěji, uši jsem měla přilepené k hlavě, podivně jsem se pohybovala. Jeden by si mohl myslet, že mi úplně přeplo.
A někdo si to opravdu myslel. Najednou jsem za sebou zaslechla strakapoudí zachechtání. Strnula jsem, rampouchy jsem nechala z tlamy vypadnout a pomalu se ohlédla za sebe, jako bych se obávala, co tam uvidím. A opravdu, byl to strakapoud v celé své kráse. Zíral na mě, soudil mě pohledem a nakonec si znechuceně povzdechl. „A pak že já jsem děcko,“ ušklíbl se. Věnovala jsem mu omluvný úsměv a bylo na mně vidět, že jsem ráda, že jsme se zase shledali. Radši jsem se oklepala a mlčky spořádanou chůzí se vydala dál na sever.

// Ledová pláň

// Esíčka

Pokračovali jsme dál po proudu, ale voda pomalu změnila svou barvu. Tmavla, tmavla, až byla úplně černočerná. Skoro jako moje srst! Ušklíbla jsem se a ohrnula nad tím čumák. Proč má vůbec takovou barvu? podivila jsem se. Byla jsem zvědavá, takže by to určitě stálo za prozkoumání, ale zároveň jsem z toho měla trochu respekt. Černá voda znamenala, že rozhodně není pitná a kdo ví, třeba měla nějaké žíravinové účinky. Rozhodně by mě to ani trochu nepřekvapilo.
Elegantně jsem šla podél řeky a sem tam se rozhlédla. Najednou jsem ucítila, že strakapoud z mého hřbetu seskočil. Ohlédla jsem se za sebe a viděla jsem, jak se strakapoud velmi hbitě sune k vodě. „Ne!“ vyjekla jsem, přiskočila k němu a připlácla ho packou k zemi. Strakapoud se hrudníkem nalepil na svoje běháky a začal vylekaně ječet. „Co tě to napadlo, sakra?! Copak nevidíš, že je ta voda černá?!“ zdůraznila jsem rázně to poslední slovo, aby mu docvaklo, že tahle řeka není ledajaká a neměl by ji pokoušet.
Veškeré drama skončilo stejně rychle jako začalo. Strakapoud se uklidnil a já z něj pomalu sundala tlapku. Dávala jsem si pozor, abych mu svým jednáním neublížila, ale naštval mě. „Někdy jsi jak malé děcko,“ odfrkla jsem si na jeho účet a vydala se dál. Zdali mě následoval hned, nebo až za několik minut, to mi vlastně bylo úplně jedno.
Ušla jsem poměrně velkou vzdálenost, řeka se každá metrem rozšiřovala, dokonce jsem v dálce viděla, že najednou nikam nepokračuje. Zamyslela jsem se a vydala se trochu rychlejším tempem kupředu. Černá voda najednou padala někam dolů. Původně jsem si myslela, že to je jen nějaký malý převis a ona pak pokračuje dál do dálky. Jenže to, co se mi otevřelo před očima, mi doslova vyrazilo dech. Černá voda padala z velké srázu přímo do moře. Odstín moře pod vodopádem byl tedy docela tmavý, zajímavě se tam rozpíjely dva odstíny. Lehla jsem si k okraji a natáhla se hlavou co nejdále, abych viděla, jak je ten vodopád dlouhý. Zem pro mě byla určitou jistící jednotkou. Měla jsem pocit, že když budu ležet, nezamotá se mi hlava a je menší pravděpodobnost, že by se mi stalo nějaké neštěstí. Vodopád byl zamrzlý na jeho okraji, kde netekla ta největší masa vody. Vytvářely se tak velké i malé rampouchy a vypadalo to vlastně hrozně zajímavě. Možná taky proto, že rampouchy byly od té vody černé. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Zaujatě jsem na to zírala docela podstatnou chvíli.
Pak jsem se otřásla, uvědomila si, že jsem dost blízko k obrovskému srázu, a trochu se mi udělalo nevolno. Opatrně jsem se postavila a otočila se a vydala se zase zpátky. Už jsem chtěla od téhle řeky vypadnout a pamatovala jsem si, že se do ní vlévá ještě jedna řeka, už rozhodně ne jedovatá. Po chviličce klusu jsem našla místo, kde se do sebe dvě řeky vlévají. Nějakým způsobem jsem se dostala na protější břeh, aniž bych se jediným chloupkem dotkla černočerné vody.

// Kierb

// Středozemní pláň

Napapaná jsem pokračovala dál směrem na východ. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, byla jsem zkrátka na procházce. Od domova jsem byla tak daleko, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem do těchto končin vůbec někdy zavítala. K Životu, kdysi dávno. Ale nějak se to tu změnilo? pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Příroda se měnila, to bylo přeci úplně normální. Rostly nové stromy, ty stávající stále zmohutňovaly a třeba se tu vyskytoval nový druh stromu. To bylo taky přirozené, však semínka cestují vzduchem a vyklíčí tam, kde spadnou a kde se jim líbí. Občas jsem měla tendenci o věcech až příliš přemýšlet.
Odfrkla jsem si a na chvilku se zastavila u vody, abych svoji večeři zapila. Voda byla pěkně studená a mně jedno skoro-koupání tedy opravdu stačilo, takže jsem rozcapila přední nohy a napila se zkrátka jako žirafa. Muselo to být vlastně docela vtipné. Strakapoud se naštěstí stačil přemístit z mé hlavy na můj hřbet, jinak by dozajista skončil ve vodě. A to by mě mrzelo, protože by bylo skoro jisté, že by prochladl. Jeho peří nebylo až tak hřejivé jako můj kožich, proto se mě raději držel co nejblíže. Moc jsme toho nenamluvili, takže jsem tak nějak zůstala sama se svými myšlenkami.
Domov mi vlastně svým způsobem chyběl a nebyla jsem si jistá, jestli vůbec Asgaar považovat za domov. Povzdechla jsem si. Měla jsem smečce věnovat víc času a pozornosti. Dřív jsem měla nějaký životní elán, o smečku jsem zajímala, ale poslední měsíce se cítím nějak… prázdně. Nemám tam nikoho, ke komu bych se ráda vracela. Možná se všechno změnilo Elisinou smrtí, přemýšlela jsem, ale nahlas jsem neřekla ani slovo. Nechtěla jsem, aby strakapoud věděl, že možná, ale opravdu jen možná, budeme měnit své působení. Však s těmi mladými vlky se ani moc neznám, nemám si s nimi co říct, povzdechla jsem si nakonec. Samozřejmě, opět se mi jako bumerang vrátil argument, že jsem se měla mnohem víc zajímat. Jenže zároveň jsem nechtěla nic tlačit na sílu, protože jsem věděla, že by na mně bylo znát, že to dělám tak nějak z donucení. Měla jsem být víc sociální, ukončila jsem své přemýšlení. Doufala jsem, že příští rok to bude jiné a opravdu jsem se rozhodla, že se budu snažit, abych tuhle svou krizi nějak překonala.
A taky bych o sebe měla trochu dbát, napadlo mě další téma. Nevypadala jsem zdravě, protože jsem na sebe celý rok kašlala. Mentálně i fyzicky jsem nějak chřadla a přeci jsem nemusela! Stačilo by se asi mít víc ráda? Střihla jsem oušky a konečně se zase pohnula. Byl krásný ten, přestalo sněžit a já chtěla využít příznivého počasí k další cestě.

// Tenebrae

// Edit 11:21 - Makes sense, děkujuu

// Medvědí jezírka

Denní světlo vystřídala tma a sníh se opravdu přestal snášet z oblohy. Mrzlo, takže sněhová pokrývka, která se za den na zemi vytvořila, netála a zůstávala tu s námi. Bylo to asi dobře, protože co by to bylo za zimu bez sněhu? Možná, že by se lovilo (a tak nějak přežívalo) lépe, ale někde vzadu v hlavě by nás určitě prudila myšlenka, že takové tohle období přeci nemá být. Je přirozené čelit výzvám a přizpůsobovat se jim. Žití bez problémů by bylo nudné.
Došla jsem k docela nepříjemnému zjištění – bylo tu nějak hodně návštěvníků. Pláň byla ale dostatečně velká pro nás všechny, takže jsem se odebrala směrem, kterým jsem žádnou společnost necítila, tedy na tu nejvýchodnější část.
Rybka sebou mezitím přestala mrskat a já se mohla konečně pustit do hodování. Položila jsem si ji na zem a začala ji pomalu a svědomitě opírat. Kůstky jsem pečlivě rozkousala, abych je úplně rozmělnila a žádný kousek neměl šanci se mi zapíchnout do hrdla. Nevím, jak bych tu situaci řešila… Asi bych se prostě udusila? Určitě bych vymyslela méně bolestivý způsob, kdybych se chtěla ukončit,ušklíbla jsem se, ale věděla jsem, že se mám až příliš ráda na to, abych si něco úmyslně udělala.
Během chviličky bylo po rybě. Mlsně jsem si olízla tlamu a dala se do čištění tlapek. Za normálních okolností bych si lehla na zem a nějakou dobu odpočívala, ale tenhle svůj zvyk jsem hodlala změnit – nechtělo se mi úplně ležet bříškem nebo zády na chladném povrchu. A tak jsem zůstala v sedě. Zaregistrovala jsem strakapoudův trochu vyčítavý výraz. Překvapeně jsem se po něm podívala. „Nekoukej tak na mě, stejně by sis tu rybu nedal,“ poznamenala jsem mezi čištěním tlapek. On mi na to nějak neodpověděl, protože na tohle nebyl argument. Byla to čistá pravda.
Zvedla jsem hlavu k obloze. Na to, že celý den sněžilo, se až nečekaně vyčistila – nebyl na ní jediný mráček a postupně se rozsvěcovaly další a další hvězdičky. Sem tam jsem mrskla ocasem. Noc byla opravdu nádherná, dokonce se dal rozeznat pás Mléčné dráhy. Ikonický, nedal se vůbec s ničím splést. „Někde jsem slyšela, že každá hvězda reprezentuje vlka, který kdysi dávno žil,“ zamumlala jsem, protože jsem během toho byla zamyšlená. Jen jsem koutkem oka viděla, že tohle donutilo strakapouda také stočit zrak k obloze. Posadil se mi na hlavu, jako by chtěl být noční obloze blíž. Znamená to, že tam někde je i moje maminka s tatínkem? napadlo mě. Tyhle myšlenky by možná spíš odpovídaly vlčecímu přemýšlení, ale co když to byla pravda? I kdyby jen z poloviny, ta představa mi vlastně přišla hrozně hezká. „Myslíš, že tam jsou i staří strakapoudi?“ navázal na mě strakapoud. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv.„Myslím, že pro strakapoudy je na obloze speciální místo,“odpověděla jsem mu záhy a můj úsměv se ještě rozšířil. Ano, představa to byla hezká. Měla jsem tak pocit, že na mě rodiče pořád tak nějak shlíží.
Zírali jsme na oblohu opravdu dlouho. Přestala jsem s tím, až mě začínalo bolet za krkem, protože noční nebe mě úplně fascinovalo. Byl ale čas posunout se dál.

// Esíčka

// Asgaarský hvozd

Stalo se přesně to, co jsem předpokládala – jak jsem opustila známé území smečky, strakapoud se ke mně přilepil jako klíště. Pohodlně se mi usadil na hřbetu a majestátně se rozhlížel. Nechtělo se mu ťapat ve sněhové pokrývce, ačkoliv mému tempu by úplně stačil. Snížek ho přeci jen zábl do běháků a můj kožich naopak hřál. Volba pro něj tedy byla naprosto jasná.
Před námi se objevil takový hlouček jezírek. Mrskla jsem ocasem a potěšeně se usmála. Možná bude večeře! radovala jsem se. Ne že bych nevěřila svým loveckým schopnostem, ale jeden nikdy neví. Populace ryb mohly být v jezírkách vyloveny, nebo tam prostě od přírody nežily. I to se mohlo stát. Navíc jak jsem se přibližovala k jendomu jezírku, do čenichu se mi vloudil dost nepříjemný zápach. Ohrnula jsem čumák a odfrkla si. Tak nepříjemný odér to byl až mi podráždil čichové buňky. Rozhodla jsem se, že to ale hned na kraji nevzdám a vydám se malinko dál. Třeba přeci jen narazím na nějaké jezírko, které bude bohaté na potencionální večeři.
Míjela jsem asi ještě další dvě jezírka, než jsem se odhodlala a k jednomu z nich přistoupila blíž. Nijak z dálky nesmrdělo a vypadalo dokonce čistě. Z takového Ohnivého jezera bych se ani nenapila, natož abych tam lovila večeři. Zastavila jsem se na břehu a chvilku zírala na hladinu. Občas se sem tam rozčeřila, což bylo znamení, že tam skutečně nějaký život je. Popošla jsem tedy ještě tak o dva metry hlouběji. Jezírko nebylo moc hluboké, ale studené bylo tedy náramně! Nehodlala jsem si tedy zamokřil bříško, stačily jen přední tlapy. Strakapoud usoudil, že mě nechá se soustředit a posadil se na čerstvě napadanou sněhovou vrstvičku. Koutkem oka jsem viděla, jak si nespokojeně poposedá, mění běhák za běhák a je celý nevrlý. Dámička jedna, pousmála jsem se a už se plně soustředila na lov – nebo spíš na číhání.
Kolem tlapek mi proplavalo už několik ryb, ale trpělivě jsem vyčkávala, až se objeví ta pravá, a až budu mít nejvhodnější příležitost. Už jsem začínala ztrácet cit v předních nohách, jak byla voda studená, ale nakonec jsem v lovení přeci jen byla úspěšná! O pár chvil mě už do tlamy fackovala oranžová ocasní ploutev fousaté ryby – kapříka. Nebyl to největší úlovek, jaký se mi v životě povedl, ale na takové rychlé zaplácnutí žaludku to bohatě stačilo. Zkousla jsem jeho tělíčko ještě o něco víc, abych ukončila jeho trápení. Kapr už byl mrtvý, ale ještě pořád sebou cukal. To bylo normální. Rozhodla jsem se, že si úlovek odnesu trochu stranou. Mezitím sebou přestane mrskat a já se tak dostanu co možná nejdál od teritorií jiných predátorů. Ještě by mi ho někdo ukradl, to tak!

// Středozemka