Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevím jak Tollpihe, ale já bych se nikomu moc nechlubila, že jsem se propadla pod zem. Cítila bych se potom docela trapně. Slíbila jsem si, že jestli se tím směrem někdy společně vydáme, budu trvat na tom, abychom našli nějaký normální vchod. Musel přeci existovat! Nehodlala jsem se řítit nějakou dírou dolů do podzemí. Ještě bych si u toho zranila ty svoje pochroumané končetiny. Ne, díky, nechci. Sdílela jsem Tollpiheho nadšení a usmála se na něj. Nějaký parťák na toulky poblíž smečky se vždycky hodil. Z teritoria jsem se stejně nechtěla moc vzdalovat, ale kdo ví, třeba mě polapí nějaká toulavá nálada a budu vědět, za kým jít.
Věnovala jsem pozornost vlčici se šátkem kolem tlapky a vydala se za ní. Držela jsem se spíše vzadu, netroufla jsem si se vecpat dopředu. Ve smečce jsem přeci jen byla nová, moc dobře jsem věděla, kde bylo mé místo. Držela jsem se blízko svého nového kamaráda Tollpiheho. Dávala jsem si pozor, kam šlapu. Každý suchá větvička mohla nadělat dostatek hluku, aby stádo vyrušila a my bychom měli po ptákách. Cupitala jsem co nejtišeji a zároveň jsem se krčila. Naštěstí jsem neměla zbarvení, které by bylo nějak zvlášť křiklavé.
Najednou se celá skupinka zastavila. Udělala jsem okamžitě to samé, abych náhodou do někoho nevrazila. To by bylo poněkud trapné. Našpicovala jsem uši a naslouchala každému slovu. Byli to mufloni, Arcanus měl samozřejmě pravdu. Vdechla jsem jejich pach. Tahle zvířata jsem snad nikdy nelovila. V minulé smečce jsme vždycky lovili srnčí, jejich stáda se kolem našeho lesa zdržovala nejčastěji. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala a dávala si pozor, co se kolem mě děje. Očekávala jsem přidělení nějakých úkolů.

„S takovou otázkou by ses měl obrátit na alfy," odpověděla jsem a zamyšleně střihla ušima. „U všech smeček, ve kterých jsem žila, nebyl problém s tím, že jsi na pár dní odešel a pak se vrátil. Musel jsi ale o tom někoho informovat. Radši se zeptej povolanějších, abych ti náhodou nesdělila mylnou informaci," pobídla jsem ho. Mně by nevadilo zůstat zbytek života tady a ani na metr se z lesa nehnout. Ne každý by něco takového snesl, to jsem chápala.
Začal mi přímo nadšeně vyprávět o místě, které ho okouzlilo. Zastříhala jsem ušima a věnovala mu všechnu svou pozornost. Sice mi propadnutí do jeskyně přišlo docela nebezpečné, ale nevšimla jsme si, že by nějak kulhal, takže se mu určitě nic nestalo. „Páni, tam muselo být krásně," zamávala jsem ocasem, „taky bych se tam chtěla podívat. Ale nerada bych se tam propadla stejně jako ty." Ty jeskyně přeci někde musely mít nějaký vchod. Stačilo ho jen najít.
Jeho nápad se mi líbil. Nějaký parťák na prozkoumávání okolí se totiž vždycky hodil! Zvlášť pokud bychom se přitom soustředili na hledání mé ztracené rodiny. Kolikrát jsem si říkala, jestli jim chybím stejně jako oni mně. To se asi nikdy nedozvím. „Zní to báječně, Tollpihe," zazubila jsem se na něj a zamávala ocasem, abych dala najevo své nadšení. Sice bych tomu raději říkala expedice, lov nezněl až tak dobře. „Snad máš pravdu," dodala jsem a znovu ve mně svitla jiskřička naděje. Doufám, že nebude planá jako ty předchozí. Když zabrousil do magie světla, trochu jsem se zachvěla při vzpomínce na Soleiský les, můj poslední domov. Tam rostl tak obrovský strom s mnoha zářivými koulemi, menšími i většími. Vzpomněla jsem si, že při svém odchodu jsem z jedné její energii úplně vyčerpala. Její magie mnou kolovala, jen jsem na ni ještě nepřišla. Byla jsem si jistá, že tam někde je. „Moc ráda se tam nechám zavést," řekla jsem Tollpihemu, mile se usmála a své nostalgické myšlenky nechala odplavat.
Začal se řešit lov. Na něm jsem samozřejmě chybět. Zadívala jsem se na vlčici se zeleným šátkem kolem tlapky, která byla podle všeho hlavní lovkyně. Vedle ní postávala šedivá vlčice, druhá alfa. „Taky se ráda přidám," řekla jsem s úsměvem, když se nadšeně ozval Tollpihe. V bývalé smečce jsem byla jen řadovým lovcem, po svém zranění jsem ale v takové velké skupině nelovila. Má vytrvalost určitě nebyla to, co bývala v době před tím incidentem. Přemýšlela jsem tedy, na jakou úlohu bych se nejvíc hodila.

// Děkuji za akci, s umístěním jsem vážně nepočítala A gratuluji povýšeným!

Měl pravdu, neměl bychom se vzdal z centra dění, když se mělo schylovat k lovu. „Souhlasím. Tak až bude po všem, zavedu tě tam, jestli budeš chtít," nabídla jsem se a zvesela švihla ocasem. Věděla jsem, že taky budu potřebovat odpočinek. S tou mou chronickou bolestí nohou při každém delším, rychlejším pohybu se budu při lovu asi trochu trápit. Zkrátka jsem ale potřebovala vyzkoušet, co všechno vydržím.
Důvodů, proč by mu lhala, mohlo být hned několik, ale vlčici jsem neznala, tak by bylo neslušné soudit. Pomalu jsem švihla ocasem a klidným tónem dodala: „Někteří si mohou vymýšlet neskutečné historky, aby pro ostatní byli zajímaví." Přišlo mi to dost ubohé. Pokud je v očích druhých vlk zajímavý jen proto, že vykládá smyšlené příběhy, co potom ze života má? Určitě se nudí a chce si vydobýt něčí pozornost. Krátce jsem si povzdechla a opět věnovala Tollpihemu pohled. Mně to taky přišlo jako jedna velká blbost. „Ano, teoreticky je možné všechno," připustila jsem. Dokud šakala s dvěma hlavami neuvidím, názor nezměním.
Pobaveně jsem sledovala, jak si nahlas opakuje název, který jsem mu právě sdělila. Bylo by fajn si ho zapamatovat. Kdyby se náhodou někdy zatoulal až moc daleko, tak ať ví, jak se to tu jmenuje, aby se mohl ptát kolemjdoucích. Mile jsem se na něj usmála. „Je tu krásně. Existuje ještě nějaké místo, které tě uchvátilo?" zeptala jsem se zvědavě. Ráda bych načerpala inspiraci, kam vyrazit, až se rozhodnu podniknout nějaký delší výlet po okolí.
Jeho povzbuzování pomohlo. Věděla jsem, že ne každý měl tak klidné dětství jako já. Vyrůstala jsem ve společnosti vlků, kteří mi nikdy neublížili a měli mě (snad) rádi. Pomalu jsem přikývla a věnovala mu vděčný úsměv. „Doufám, že ano," hlesla jsem a krátce jsem se odmlčela. Poté jsem dodala: „Od svého návratu jsem se s nimi nesetkala a když jsem pídila po tom, kde by mohli být, bylo mi řečeno, že už je dlouho nikdo neviděl." Pořád ve mně hořel malý plamínek naděje, že by se moji sourozenci mohli sebrat podobně jako já před lety a začít spokojeně žít úplně někde jinde. A matka nsad prožívá klidné stáří.

// Omlouvám se za zdržení, pár dní jsem se nedostala k počítači.

„To nevím. Nemám vlastní zkušenost," odpověděla jsem. Moji sourozenci sdělili magie po rodičích, byla jsem si stoprocentně jistá - Zoe oheň a Rocky vzduch, ten měl pravděpodobně po otci. Já sama vlčata neměla, takže jsem si svou hypotézu nemohla nijak ověřit
Zastříhala jsem ušima a pomalu přikývla. „Když mě Arcanus přijímal do smečky, úkryt mi ukázal. Je ale docela šikovně zašitý, takže hledání může být docela vyčerpávající. Cestou jsem si zapamatovala několik záchytných bodů, tak bych tě tam teoreticky mohla dovést," odpověděla jsem a přátelsky zamávala ocasem. Aspoň bych se utvrdila v tom, že má paměť je stále dobrá. Byla jen otázka času, kdy už úkryt najdu i po slepu. To se ale teď nedělo, takže pokud se Tollpihe rozhodne, že ho chce vidět, bude to asi dobrodružná cesta.
Opět cosi vyhrkl, čímž si získal mou pozornost. Zvědavě jsem naklonila hlavu do boku a zastříhala oušky, protože mi začal sdělovat dost zvláštní skutečnost. „Cože? Vážně?" hlesla jsem udiveně a nechala si to šrotovat v hlavě. Moc se mi tedy nezdálo, že by to bylo fyzicky možné. „Takže jsi to na vlastní oči neviděl?" chytla jsem se vodítka, které mi řekl a pak jsem dodala: „Jen jsi o tom slyšel?" Opravdu jsem si nemyslela, že by něco takového šakali dokázali. Pokud to tedy ví jen z doslechu, bylo možné, že se chytil na nějaký drb. Takové povídačky se šířily rychlostí blesku, a přitom to jsou takové hlouposti! Kdyby se vlci zajímali o důležitější věci, hned by se nám žilo lépe.
Tollpiheho myšlenkové pochody na mě byly až příliš rychlé. Opět mi položil otázku, ale vzápětí si na ni sám odpověděl. Ani jsem nestihla zareagovat. Pousmála jsem se na něj. „Přesně tak. Gallirea se jmenuje celý kraj, Asgaar je jen její malou součástí," přitakala jsem. Nad slovy lítosti jsem trochu trhla hlavou. Neměla jsem ráda, když mě někdo litoval. Už je to dávno, čas jsme vrátit nemohli, bohužel. „Odešla jsem odsud jako velmi mladá, moc si toho nepamatuji," vysvětlila jsem. Navíc vlče vnímá čas úplně jinak. Tehdy jsem se zajímala jen o to, abych měla co žaludku a někoho na hraní. „Vím jen, že to byl domov. Cítila jsem se tam v bezpečí, byla jsem obklopena samými milými vlky. Zkrátka si s lesem spojuji jen ty kladné pocity a chtěla jsem se tam podívat jen z pouhé nostalgie," dodala jsem a už se trochu pousmála. Zároveň jsem doufala, že tam najdu matku, nebo aspoň někoho, kdo o ní bude vědět. Po té se ale zem propadla.

Vlk na mě zůstal překvapeně koukal, ale doufala jsem, že jsem mu poskytla jednodušší vysvětlení, než je nějaké složité křížení magií. Jde to vůbec? zamyslela jsem se. Tohle byla otázka jako dělaná pro Života. Možná se ho jednou zeptám, až se znovu po několika dlouhých letech setkáme. Opět mi položil otázku, ale sám si na n začal odpovídat. Trpělivě jsem se na něj usmála. „Hodně záleží na tom, jaké magie ovládali vlkovi rodiče," usoudila jsem. Je pravda, že jsem vždycky potkala někoho, kdo měl vrozenou magii takovou tu „obyčejnou“ a ne tak jedinečnou. Stále jsem si ale myslela, že jakákoli jiná magie se dá využít lépe než ta moje. Elektřina byla nebezpečná, však mě jednou málem připravila o život!
Na chvilku jsme se oba ztratili v myšlenkách, než jsme se zase našli. Nad jeho komplimentem jsem se vděčně pousmála, ale nijak jsem se nevyjadřovala, protože bych měla tendenci mu to vyvracet. Většinou jsem měla pocit, že to není jméno pro vlka, ale že je to jen nějaké citoslovce, které zašišlá malé vlče. Možná proto se mé jméno dobře pamatovalo? Těžko říct.
Členem smečky byl chviličku. Takže jsme na tom byl stejně, a proto mé sympatie k němu zase o kousek vzrostly. Měla jsem pocit, že je lepší se do kolektivu začlenit, jakmile je tam někdo stejně nový jako já. Dále se mi svěřil, že žádnou jinou smečku neměl. To mě trochu překvapilo. Že by jeho rodiče byli tuláci? Snad každý věděl, že péče o vlčata byl těžší, když jste neměli kolem sebe smečku, která by vám s výchovou mohla pomoct. Do takto osobních vod jsem ale zabrousit nechtěl, jen jsem se nad tím pozastavila. „Ano, taky jsem tady nová. Já ale většinu svého života pobývala ve smečkách, tak to pro mě není až taková novinka," odpověděla jsem mu a na chviličku jsem se zarazila. „Když tedy vynechám ty přidrzlé šakaly. S těmi jsem se takhle nablízko ještě nesetkala," dodala jsem. Ne že by to setkání bylo nějak milé. Hodila jsem nepříjemný pohled na svou zadní nohu a zašklebila se. Pak už jsem zase věnovala pozornost Tollpihemu. Byl výřečný a zvědavý, ale mně to nijak nevadilo. Ráda jsem se bavila s ostatními. „Narodila jsem se přímo tady v Gallirey," odpověděla jsem a hned vzápětí dodala, „totiž ne konkrétně v tomhle lese." Můj výraz se trochu posmutněle protáhl a já na chvilku odvrátila pohled pryč. „Můj rodný les asi lehl popelem. Už nestojí, není po něm ani památky… Jako kdyby nikdy neexistoval," pověděla jsem značně tišším hláskem, protože tohle nebylo téma, které bych chtěla někde nahlas roztrubovat. Navíc jsem se s tím ještě pořád nesmířila. Povzdechla jsem si a oušky na chvilku přitiskla k hlavě.

Po náročném souboji se skupina šakalů stáhla tam, odkud přišla. Nadšeně jsem zamávala ocasem, ale už o něco střízlivěji jsem si uvědomovala bolest, která mi v noze pulzovala. Nebyla až tak nepříjemná, dala se bez většího snažení překousnout. Chodit jsem mohla stejně dobře jako předtím. Jen to bude asi ještě nějakou dobu pálit. Ještě jednou jsem se vděčně zadívala na vlka, který mi přispěchal na pomoc.
Mou pozornost si později získala šedivá vlčice, která se toho hašteření neúčastnila. Její výrazný pach mi napověděl, že je druhou alfou. Elisa, zaznělo mi v hlavě její jméno, které Arcanus zmínil, když jsme se bavili o tom, koho z bývalé smečky potkává. Pronesla několik vět, a přitom zmínila několik jmen. Některá mi byla neznámá, jiná naopak známá. Podivný záchvěv nostalgie jsem pocítila, když zaznělo jméno vlčice, která smečku opustila z pozice bety. Bohužel se mi nevybavila žádná vzpomínka na to, jak vlčice vypadala. Měla jsem ale takový pocit, že ji určitě znám z minulosti. Když svůj proslov dovykládala, slova se ujal Arcanus. Př pomyšlení na lov jsem zvesela zamávala ocasem a byla jsem si jistá, že si ho nenechám ujít.
Přistoupil ke mně vlk, vedle kterého jsem zaplula do davu, když jsem se ke skupině vlků přidala. Přešlápla jsem z nohy na nohu a tím své tělo natočila k tomu jeho. Vypadal přátelsky a zvědavě se vyptával na mou magii. Už jsem se nadechovala, že odpovím, ale on v tu chvíli spustil takovou salvu slov, kterou mě dokonale uzemnil. Nashromážděný vzduch jsem tedy zase vydechla a čekala, k čemu ve svém monologu dojde. Mile jsem se na něj usmála, když skončil. „Není to žádná křížená magie, jak se na první pohled může zdát. Jedná se o elektřinu, kterou jsem zdědila po matce," vysvětlila jsem mu v krátkosti a svými zvláštně zbarvenýma očima roztomile zamrkala. „Moc kousků s ní ale nesvedu," dodala jsem, abych se vyhnula nějaké demonstraci toho, co magie umí. Snad nebyl tak bláznivý, aby chtěl mocnou elektřinu vyzkoušet na vlastní kůži. Já ji opravdu neovládala ani do té míry, abych dokázala korigovat sílu výboje. „Já jsem Gee, moc mě těší, Tollpihe," mile jsem se na něj usmála a zavrtěla ocáskem. Mezi vlky jsem byla přímo ve svém živlu a užívala jsem si všechno to dění.
„Jak dlouho jsi členem smečky?" zeptala jsem se ho. Zatím jsem mluvila jen s Arcanusem a Etneyem. O nich jsem nepochybovala, že jsou ve smečce opravdu dlouho. Já byla dychtivá po nových informacích, takže jsem vlčka hodlala hezky systematicky vyzpovídat.

Vypadalo to, že se šakali nechají snadno vyděsit. Jedna elektrická rána je dostatečně vyčinila a drželi se dál. Koutkem oka jsem pozorovala ostatní, ale neměla jsem na to mnoho času - otravné šelmy mi nedaly pokoj. Upřímně jsem obdivovala, jaké magie jiní vlci ovládají. Já se svou elektřinou toho moc nesvedla, protože jsem ji nikdy často nepoužívala, a tak jsem v ní neměla cvik.
Z přemýšlení mě vytrhla nepříjemná bolest v zadní noze. „Ty syčáku!" procedila jsem přes vyceněné zuby, okamžitě jsem se na něj ohlédla a začala vrčet. Věděla jsem, že s nohou nesmím hýbat, protože byl zakousnutý docela silně, a já nechtěla, aby mi v noze zůstaly hluboké rýhy po jeho zubech. Mohlo by to zavánět i porušením nějakých vazů, šlach a svalových úponů. S tím bych se asi vypořádat nedokázala a chromá jsem už byla dost. Snažila jsem se za ním otočit přední část těla, což se mi podařilo, a začala jsem na něj výhružně vrčet.
Najednou ke nám přiskočil ten béžovohnědý vlk, kterého jsem viděla zápasit se šakali nedaleko ode mě. Zakousl se šelmě do nohy stejně jako ona mně. Určitě si tu nebudeme navzájem držet nohy několik dalších minut, tak jsem konečně měla prostor jednat. K šakalovi jsem se natáhla a zakousla jsem se mu do ucha. Bylo to jediné citlivé místo, na které jsem dosáhla. Možná jsme mu o trochu proděravěla, ale to mi bylo upřímně jedno. Šakal otevřel tlamu, aby bolestně zakníkl, a já uvolněnou nohu posunula blíž k sobě. Ještě než se stihl ohnat po vlkovi, který ho držel, svou váhu jsem přenesla na zadní nohy a předními tlapami jsem vrazila do jeho vychrtlého béžového tělíčka. Tím pádem ztratil rovnováhu, zaklopýtal, při našem štěstí určitě ještě o něco zakopl, a mi byli zase na chvilku neokupováni.
„Díky," prohodila jsem vděčně k vlkovi a postavila jsem se vedle něj. Hrdelně jsem zavrčela směrem k tomu bídákovi, kterého jsme se zbavili. Těch potvor tu ale bylo pořád dost, proto jsem udržovala svůj výhružný postoj. Byla jsem připravená jim znovu čelit po boku onoho neznámého vlka. Ve dvou jde všechno lépe, ne?

Byla jsem poněkud překvapená, kolik padavků se ve smečce našlo. Zkroutila jsem tlamu do úšklebku. To asi moc loajální nejsou, když jim jsou dražší čisté tlapky než bezpečí smečky, pomyslela jsem si a raději všechny ty myšlenky zahnala. Potřebovala jsem se soustředit, a ne rozebírat odvahu některých jedinců.
Upoutali jsme šakalí pozornost, což se vlastně dalo čekat. Zhluboka jsem se nadechla a pozorovala jsem všechny jejich pohyby. Než jsme ale stihli vyřešit nějakou strategii, nepřátelská skupina se na nás vrhla. Jen jsem zaslechla Arcanusův příkaz, že si nemáme brát servítky. To mě nakoplo. Tedy ne že bych byla nějaký rváč, ale pokud jde o smečku, dokázala bych za ni položit život. Doufala jsem ale že se to nestane, ne dneska.
Skupinka šakalů se rozdělila do dvou a každá zaútočila na jiný hlouček vlků. Zaregistrovala jsem, že dva hnědí vlci použili magii země. V duchu jsem zaskuhrala, protože jejich schopnosti byli daleko užitečnější než ty moje. Mé tělo se nabilo elektřinou (vztek na tom měl značný podíl), kožich jsem měla jednou tolik objemný, protože se mi chlupy narovnaly, a vyběhla jsem k šakalovi, který mi byl nejblíž. Nechala jsem ho, aby na mě skočil, ale jakmile se mě dotkl, dostal jednu nepříjemnou ránu. Zabolelo ho to, kníkl a pro jistotu si ode mě držel odstup. Vypořádala jsem se se zavrávoráním, které mi šakalí tělo způsobilo, a dychtivě jsem vyčkávala, až se další odhodlá na mě zaútočit. Scénář se totiž bude opakovat. Po očku jsem totiž sledovala, že se nikdo na cizince nevrhá střemhlav agresivněji a obranářsky, tak jsem nechtěl být za násilnického magora, kterým jsem vlastně ani tak nebyla. Elektrická rána je ale určitě hezky vyčiní, to jsem si byla jistá.

Po mně se přihnala ještě jedna vlčice, která vypadala opravdu naštvaně. Po pár sekundách znervózněla, jakmile si uvědomila, jaké šlamastice to čelíme. Respektive ona byla na druhé straně, za šakalí smečkou. Tohle nebylo dobré. Čert věděl, co měli ti výtržníci za lubem. Tiše jsem přihlížela a vyčkávala pravděpodobně na rozkazy alf nebo někoho, kdo je kompetentní k rozdávání úkolů. Možná nějaký ochránce, který les zná jako své tlapky. Já tu byla vážně chviličku, a tak jsem jen tiše vyčkávala.
Ozval se Arcanus s bojovou taktikou. Pomalu jsem přikývla, protože jsem se hodlala zapojit do všeho. V takové situaci bychom jako smečka měli držet při sobě a vážně jsem doufala, že se tak stane. Trochu nechápavě jsem se podívala na vlka s bílým čumákem vedle sebe. „Buď ublížíme my jim, nebo oni nám. Co je lepší?" utrousila jsem k němu tichou poznámku a ušklíbla se. Jak někdo mohl mít se šakali byť jen kus soucitu? Byli nebezpečně blízko, určitě přišli hledat nějaké jídlo, protože v takovém horku by lovil jen blázen. Proč nemít kus žvance bez žrádla? U vlčí smečky se vždycky něco najde, že jo.
O další pozdvižení se postaralo vlče, které nebojácně vykročilo k šakalům. Zřejmě v nich vidělo nové potencionální kamarády. Udělalo se mi nevolno už jen z představy, jak chudák maličký skončí v nějaké šakalí tlamě k obědu. Naštěstí zakročila béžová vlčice s tmavým hřbetem a běžela ho z té šlamastyky zachránit. Otázka byla, jestli právě tohle nebude ten spouštěcí impuls šakalího útoku.
„Nedají se nějak vyplašit? Jako supi z mršiny?" nadhodila jsem do placu. Udělat nějaké magické bububu a budou pryč. Když už se tu našli tací, co by se pro smečku neobětovali. Já za ni byla schopna položit i svůj vlastní život. Nevěděla jsem, kdo jaké ovládá magie, ale společnými silami bychom určitě na něco přišli.

Hlasuji pro Starlinga a Blueberryho

Sledovala jsem rozvaleného Etneye před sebou a z dálky se dívala na tu jeho zraněnou tlapku. „Možná bys mohl zkusit prostě vstát a tu bolest nějak přechodit. Pak už ji časem vůbec nebudeš vnímat," navrhla jsem mu a mile se usmála. Byla jsem si jist, že kdyby tam mě zaražený nějak trn nebo cokoliv jiného, viděla bych to i z takové vzdálenosti. Ať jsem koukala sebevíc, ničeho nezvyklého jsem si na jeho tlapce nevšimla. Obešla jsem ho s ocasem elegantně zvednutým nahoru a zastavila se u jeho druhého boku, do kterého jsem čumákem strčila. No tak, kamaráde, buď trochu chlap! říkala jsem si v duchu a uculila se na něj.
Pak jsem ale ucítila cizí pachy. Zamračila jsem se a svou pozornost od svého nového kamaráda odtrhla. Šakali… O nich mi Arcanus říkal, vzpomněla jsem si a zhluboka se nadechla. Určitě se přiblížili k našim hranicím a má ochranářská povaha opět dostala impuls, který jsem naposledy zažila ve staré smečce. „Šup, vstávej," obrátila jsem se na Etneye, který pořád ležel rozplácnutý na trávě, „něco se děje." Nečekala jsem, až se jeho veličenstvo uráčí, prostě jsem se sebrala a klusem se vydala z ostatními.
Jak jsem se blížila, zjistila jsem, že vlků se tu shromáždilo skutečně mnoho. Ucítila jsem záchvěv nervozity, protože jsem znala jen Arcanuse. Dokázala bych přijít na milion lepších způsobů, jak se s ostatními seznámit. Zastavila jsem u hnědého vlka s bílými ponožkami (// Tollpihe) a trochu se na něj pousmála. Snad se mě nelekl. „Zdravím," řeka jsem tam nějak do placu a na všechny se podívala. Všimla jsem si i vlčátka, které Etney tak moc nenáviděl. Nyní jsem jeho postoj nechápala ještě víc, jeho bratříček byl roztomiloučký. Pozorně jsem čekala, jak se situace vyvine. Šakali mohli dělat problémy, proto jsem byla připravená kdykoliv nějak zakročit, pokud to bude nutné.

Snažil se mě přesvědčit, že určitě léčivé sliny mám, jen ještě o tom nevím. Trochu jsem se ušklíbla. „To by sis tu tlapu nejdřív musel umýt," navrhla jsem a rozhlédla se. V blízkosti jsem ale žádnou vodu neviděla. Arcanus říkal, že kolem lesa tečou řeky, což měl pravdu, ale jak jsme se k nim měli dostat, když Etney chodil jen po třech nohou. „A není to tak, že bych ti nechtěla pomoct, to samozřejmě chci. Ale ne tak, že ti budu olizovat tlapu," vysvětlila jsem mu. Musel prostě existovat jiný způsob! K tomuhle jsem se nehodlala snížit.
Z jeho vyprávění jsem pochopila, že jeho sestra Awnay odešla ze smečky a k jejich rodině se povahově vůbec nehodí. Arcanus se mi zdál jako velmi sympatický a spolehlivý vlk, Etney byl… Etney a jeho matku jsem ještě neznala. Nebo spíše jsem si na její povahu nevzpomínala. Jako vlče jsem se zajímala zkrátka o jiné věci. Stejně jsem věřila, že Enteyův mladší bratr nebude tak špatný. Vždyť je to ještě vlče, vyroste a bude se s ním dát mluvit.
Začal se vyptávat na mou rodinu. „Ne všichni sourozenci se navzájem musí nenávidět," vysvětlila jsem mu a rozpačitě se zasmála. „Mám sestru Zoe a bratr Rockyho. Odešla jsem odsud jako velmi mladá a když naše matka opustila smečku, nějak se vztahy mezi námi všemi přetrhali. Zoe a Rocky cestovali spíše na severu, zatímco já zůstávala stále blízko rodného lesa. I přesto si myslím, že bych si lepší sourozence a matku nemohla přát," během mluvení jsem šmátrala v paměti a snažila se rozpomenout na nějaké detaily. To se mi ale příliš nedařilo. „Pocházím z Klímové smečky, které sídlila na jihu Gallirey. Když jsem odsud odešla, žila jsem několik dlouhých let v Soleiské smečce, která se nachází opravdu daleko odsud. Tam jsem byla vážně šťastná," nostalgicky jsem se usmála.
Vysvětlil mi, že nikdo s větším talentem není. No jistě! Jak jsem vůbec nad něčím takovém mohla přemýšlet? zazubila jsem se. Jeho chování se mi v určitém bodě přestalo líbit. A tak jsem mu vysvětlila, že by mi nic neměla nakazovat. Musí přeci umět poprosit, ne? Začala se mi na fouskách projevovat magie. To ho evidentně velmi zaujalo. Pousmála jsem se. „Já nedělám nic. Magie se takhle projevuje sama, když se mnou cloumá nějaká silnější emoce," vysvětlila jsem mu a jemně zavrtěla špičkou ocasu. „Je to má vrozená magie elektřiny. Věř mi, není radno si s ní zahrávat. Je nebezpečná i pro mě samotnou," dodala jsem. Asi si to představoval jako Hurvínek válku. Elektřina ale opravdu nebyla až tak zábavná. Byla bych mnohem vděčnější za magii vzduchu nebo tak. Musela jsem holt pracovat s tím, co jsem měla.

1. místo - 2
2. místo - 8
3. místo - 5

Tipování se radši nezúčastním.

Následovala jsem o třech nohou kulhajícího Enteye a přitom se mu na tu zraněnou tlapku dívala. Když zastavil, udělala jsem to samé. Nemotorně se posadil a natáhl nohu směrem ke mně. Jeho požadavek jsem… nějak nepochopila. Střihla jsem ušima. „Mám ti tu nohu olíznout?" zopakovala jsem nechápavě a doufala, že mu dojde, jak hrozně to zní. A co hůř… Jak hrozně to bude vypadat! „Ne, ne, kamaráde, to já dělat nebudu," zakroutila jsem hlavou a přivřela oči. Podívala jsem se na jeho tlapu. „Nemám přeci žádné magické a léčivé sliny," dodala jsem. Byla to pravda. Nevím, co si o mně myslel. Zázraky jsem skutečně neuměla.
Postěžoval si, že je příliš horko. Souhlasně jsem pokývla hlavou. Takhle ve stínu stromů to ale nebylo tak hrozné jako na přímém sluníčku. Tam bych se se svým černým kožichem opravdu upekla zaživa. Potvrdil mi, že Awnay je jeho sestra. Má domněnka tedy byla správná. „Každá rodina má černou ovci," zkonstatovala jsem a pohodila ocasem. Fakt, že jeho sestra smrdí, jsem nijak nekomentovala. Neměla jsem na to co říct. Jen jsem to v tichosti přešla. Spustil vodopád slov plný zbytečných detailů ohledně jeho sestry. Taky jsem to nechala bez odezvy. Pak mi sdělil, že se alfa pozice ve smečce pokrevně nedědí. „Tak si dávej pozor, aby nepřišel někdo s ještě větším talentem a většími schopnostmi," upozornila jsem ho a hravě na něj vyplázla jazyk. Myslela jsem to ze srandy, samozřejmě. On ale o sobě nežertoval. Skutečně si myslel, že je ten nejlepší vlk na planetě.
Ohradil se na mě, jestli už teda konečně začnu něco dělat s tou jeho tlapou. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na něj, jestli to myslí vážně. Ten jeho miloučký tón se totiž změnil. Dobře, možná byl hierarchicky výš, ale stejně mi nějaké věci prostě nakazovat nemohl. „Až slušně poprosíš, Etneyi," řekla jsem, rázně si sedla a trochu vypjala hruď. Zadívala jsem se mu do očí. Trochu mě to namíchlo a měla jsem za to, že u tohoto mladíka výchova slušného chování asi nějak stagnovala. Kolem fousků se mi začaly hemžit namodralé jiskřičky elektřiny, holt má magie byla na změnu nálady docela citlivá. A klidně bych mu mohla tu zraněnou tlapu znecitlivit malou elektrickou ranou, aby tolik neskučel, až mu budu vytahovat trn. Výborný nápad!