Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spala jsem jako zabitá, protože poslední dny mě skutečně vyčerpaly. Nastřádalo se toho nějak hodně a mé tělo potřebovalo pořádný odpočinek. Najednou jsem zaslechla mé jméno, a to poměrně hlasitě. Jako by na mě někdo křičel. Prudce jsem otevřela zelenomodré oči a odlepila hlavu od pacek. To už jsem cítila něčí tělo nalepené na tom mém. „Ah, Lucy, to jsi ty," vydechla jsem s úlevou její jméno a zamžourala na ni. Byla jsem ráda, že se ke mně netisknul někdo úplně cizí. Na můj vkus takhle po ránu mluvila dost rychle a můj rozespalý mozek si musel věty několikrát za sebou zpětně přehrát, abych vůbec rozuměla tomu, co mi říká.
V jejích očích bylo patrné zděšení, ale ne ze mě… Z něčeho, nebo někoho jiného. Rozhlédla jsem se kolem nás. Elisa už odešla a ani mého zachránce před šakalem jsem neviděla. Přemýšlivě jsem zamručela a jemně šťouchla čenichem Lucy do boku. „Jdu to prozkoumat," zamumlala jsem a vyhrabala se na nohy. Možná se v té tmě skutečně něco ukrývalo, protože to zarachocení jsem slyšela i já. To už si má společnice přikryla hlavu ocasem, snad jako by chtěla zmizet před světem.
Ušla jsem několik metrů a natáhla jsem to čenichu pachy. Cítila jsem akorát dva vlky, kteří tu s námi byli, když jsme usínaly. Nikdo nový dovnitř nevkročil. Na zemi jsem viděla akorát pár středně velkých kamenů, které mohly spadnout z nějakého ohybu. Celou jeskyni jsem prošla, abych se ujistila, že se v nějakém rohu neschovává nějaký vetřelec.
Vrátila jsem se zpátky a lehla si do původní polohy, aby se naše těla dotýkala. „Nikoho jsem neviděla. Jsme tu jen my dvě, věř mi. Nikdo ti neublíží," usmála jsem se na ni a mávla ocasem. „Musela jsi mít nějakou noční můru," povzdechla jsem si. Úplně jsem jí rozuměla. I mě v noci kolikrát pronásledovala minulost a budila jsem se se stejným vyděšením jako Lucy před chvilkou. „Všechno bude zase dobré," povzbudila jsem ji a doufala jsem, že se ze svého snu probere a začne vnímat realitu.

Pomatená vlčice? zamrkala jsem překvapeně a dílky puzzle mi do sebe začaly zapadat. Po našem lovu se totiž do lesa přihnal zcela cizí pach a alfy ho šly prověřit. V živých barvách jsem si představovala, jak cizí vlčice unáší malého synka alfa páru. A bylo mi jasné, že dotyčná rozhodně neskončila dobře. Taková drzost!
Lucy se jala Elise vysvětlovat, kde najde Náhorní plošinu. Taky jsem poslouchala, protože jsem o takovém místě ještě neslyšela. Musím to tu zase prošmejdit. Určitě se spoustu věcí změnilo, pomyslela jsem si a pousmála se. Určitě bych si ráda prošla aspoň okolí Asgaarského hvozdu, abych věděla, kudy se vydat, kdybych se náhodou někdy ztratila. Ne že by byl můj smysl pro orientaci tak špatný, ale mohlo se to stát.
„Souhlasím, za poslední dobu se toho stalo až příliš," přitakala jsem Lucy a omluvně se podívala po Elise. Doufala jsem, že si sem nepřišla sáhodlouze povídat, protože já už svoje očka nedokázala udržet déle otevřené. Stočila jsem se do pohodlné polohy a spokojeně mlaskla. „Snad nebude vadit, když se taky odeberu ke spánku…" druhou polovinu věty jsem už spíše mumlala, zatímco jsem se hlouběji nořila do říše snů. Během pár minut jsem byla tuhá jako poleno a choulila jsem se ke svému huňatému ohonu.

Shodly jsme se na tom, že jsme rády, když potkáme někoho, kdo pobýval v naší rodné smečce. A byla vážně škoda, že jsme se jako malé nepotkaly. To by teprve byla paráda! Mimo svých sourozenců bych měla ještě vlčecí parťáky z jiného vrhu. Kdo ví, třeba by mě to pak ve smečce udrželo a netrhla bych se hned při první příležitosti.
Svěřila jsem se, že se matka přes svou vůdčí povahu nesmířila s tím, že by si měla podřídit novému alfa páru, který ona sama paradoxně zvolila. „To je pravda," přitakala jsem jednoduše. Co jsem si tak pamatovala, s Nerssie jsme se nikdy úplně nesblížily. Byla to ale moje matka, z nějakého důvodu jsem chtěla, aby věděla, že se máme dobře… že vůbec žiju. Z myšlenek mě vytrhlo Lucyino kýchnutí. Zasmála jsem se a následně se zářivě usmála. Možná bylo dobře, že byl můj myšlenkový pochod přerušen.
Do úkrytu vkročila Elisa. Střihla jsem k ní ušima a pousmála se. „Ahoj, určitě nerušíš," ujistila jsem ji a podívala se na Lucy. Stejně jsem s byla jistá, že během pár minut usneme. Poslední dny byly náročné - nejdřív ta potyčka se šakali, pak lov. Během toho jsem si aspoň já neodpočinula, ba naopak, protože mou pozornost si získal Tollpihe, který byl docela ukecaný. Lucy mi vyprávěla, co se stalo s Klímovým lesem a smečkou. Vyslechla jsem si všechno, co mi k tomuto tématu řekla, a zůstala jsem jak opařená. „Takový osud si smečka nezasloužila," zamumlala jsem a sklopila ouška k hlavě. Doufala jsem, že během té povodně nebyly žádné oběti, všichni přežili ve zdraví a pak v životě zase našli štěstí. Více jsem se už nevyptávala. Lucy sama řekla, že o tom nerada mluví, a tak jsem to respektovala. Věřila jsem, že to tehdy nebylo snadné a některé vzpomínky vlka bolí i po letech.
Z rozhovoru vyplynulo, že Elisa neví, kde se nachází Sionn. Mávla jsem ocasem a následně si ho stočila kolem těla. Určitě byl s nějakým členem smečky, sám by se přeci nikam nevypravil. Doufala jsem v to. Na takové vlče mimo les číhalo nebezpečí, o kterém on ani neměl ponětí. Položila jsem si hlavu na packy a pohledem brouzdala po jeskyni a sem tam se jím zastavila na Lucy a Elise. Zaregistrovala jsem, že do úkrytu vešel ještě jeden vlk, ale ten se hne odporoučel sám. Byl to ten, co mi zachránil krk, když se na mě vrhl jeden ze šakalů. Měla bych mu znovu poděkovat a nějak mu tu laskavost oplatit. Třeba mu ulovit nějaký oběd! A ani neznám jeho jméno, uvědomila jsem si a sklopila uši k hlavě. Jaká ostuda! Přivřela jsem očka a byla jsem ještě chvilku při vědomí, kdyby se po mně náhodou něco chtělo.

// Hvozd

Když jsme vešly do úkrytu, Lucy si rovnou vzala kožešinu, na které si následně ustlala. Já se na chvilku zastavila a vnitřek si pořádně prohlédla. Zem byla okrytá mechem, který byl docela příjemný na dotek. Rozešla jsem se za Lucy a viděla jsem, jak jí párkrát podklouzly tlapky, a tak jsem šla o to opatrněji. Ani já jsem se tomu ale nevyhnula. Nakonec jsme došly do velké síně, která byla daleko útulnější. „Krásné to tady je!" vydechla jsem a rozhlédla se. Po mechu se krásně chodilo, byl měkoučký. Jeden by se do něj hned zavrtal a usnul. Lehla jsem si nedaleko Lucy a stále se kochala tím, jak to tu vypadalo.
Potvrdila mi, jak její rodiče vypadali. Nadšeně jsem zamávala ocasem. Přeci jen jsem si něco pamatovala! Můj vlčecí mozek si sice stačil zapamatovat jen zbarvení toho nově nastupujícího alfa páru, ale i to bylo dostačující. Jiné členy smečky bych si už asi nevybavila - nemluvě teď o Arcanusovi a Elise. Co jsem si tak vybavovala, tak Siana mé matce s námi vlčaty pomáhala. Určitě v té péči hráli roli i jiní vlci, členové smečky, ale ty už byli opravdu nepodstatní.
Lucy sdílela mé nadšení z toho, že jsme prakticky vyrůstaly v jedné smečce, jen v jiném časovém rozmezí. „Taky mi to připadá šílené. Vůbec jsem nedoufala, že bych našla někoho, kdo Klímovou smečku zná. A tady je vás tolik!" zazubila jsem se. Myslela jsem tím samozřejmě Arcanuse a Elisu. Už mi tedy docvaklo, odkud je Lucy znala, když se přidávala k jejich smečce. „Matka odešla ze smečky krátce po tom, co se vzdala alfování. Asi jí její hrdost nedovolila, aby se stala podřízenou," řekla jsem, a nakonec lehce protočila očka. Byla jsem si jistá, že by takového chování Nerssie byla schopná. Z přirozeně dominantního vlka se ze dne na den nestane někdo, kdo si nechá rozkazovat, nedejbože aby projevoval nějaké submisivní chování vůči alfám. „Ty jsi v rodné smečce zůstala dlouho? Co se s ní potom stalo?" ptala jsem se zvědavě a omotala si ocásek kolem těla, protože jsem doufala, že to bude na dlouhé povídání. Moc mě zajímalo, kam se má rodná smečka ubírala a proč se nakonec rozpadla. A proč les vlastně už vůbec neexistuje, doplnila jsem si v hlavě. Tuto otázku jsem ale zatím nevyslovila. Raději si počkám, co mi Lucy poví, když tak se holt doptám.

Lucy zavelela k pochodu do úkrytu. Souhlasně jsem pokývla hlavou a vydala se za ní, po chvilce jsem se propracovala až k jejímu boku. Šly jsme stejným tempem a už jsem se těšila, až budeme v jeskyni. Počasí totiž nebylo úplně příznivé k pobytu venku.
„Ale zase jsem během života zjistila, že kdybychom si neprožili ty špatné zážitky, nebyli bychom tam, kde jsme teď," zamumlala jsem a střihla ušima. Kdybych si tehdy neprožila úraz, kvůli kterému jsme opustila Soleiskou smečku, nevrátila bych se sem - domů.
Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Lucy s rozšířenými zorničkami. Klímový les? vydechla jsem a dychtivě se na svou společnici zadívala. Narodila se na stejném místě jako já. Šílená náhoda. Zmínila jména alfa páru, kterým se narodila. „Hnědý vlk a bílá vlčice, že ano?" nadhodila jsem s otazníkem v hlase. Její zbarvení ale velmi napovídalo tomu, že má paměť byla dobrá. Jako malá jsem jméno moc nevnímala, naopak jsem byla uchvácena celou tou škálou barev, které včí kožich může mít. Nadechla jsem se, že Lucy odpovím na otázku ohledně mého narození, ona najedou povyskočila a začala chrlit ještě více otázek. Zasmála jsem se a pobaveně dodala: „Až tak dramatický příběh za mnou nestojí." Bohudík nebo bohužel? Bylo by hezké, kdybychom byly sestřičky, ale pravděpodobnost byla velmi nízká. „Narodila jsem se na podzim. Má matka se jmenovala Nerssie a můj otec Keisu, ten ale krátce po našem narození zemřel, takže si na něj vůbec nevzpomínám," odmlčela jsem se, jako bych chtěla věnovat pár sekund ticha jeho památce. Poté jsem pokračovala se zamyšleným výrazem: „Nerssie se poté už na alfování necítila, takže svou pozici předala beta páru - tvým rodičům. Takže jsem sice od tebe starší, ale určitě jen o pár měsíců." Začala jsem nadšeně mávat ocasem. Bylo to šílené! Bohužel se ale Lucy dostala ze smečkové nory nebo jeskyně do lesa až v době, kdy já smečku opustila, takže jsme se nemohly potkat. Nebo jsem na to během těch let zapomněla? Těžko říct. „To je neskutečné, Lucy! Vyrůstaly jsme na stejném místě," nadšeně jsem se zazubila a nadšeně mávala ocasem.
Dorazily jsme až k úkrytu. Zpomalila jsem a zastříhala oušky. „Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat," pousmála jsem se, nechala Lucy vejít první a pak jsem ji následovala. Věřila jsem, že úkryt bude útulný a hezky zařízený.

// Úkryt

Zazubila jsem se. „Ne, to není," řekla jsem a vlastně byla ráda, že jsem nebyla jediný závislák na smečce. „Ráda se vracím někam, kde vím, že budou vlci, které mám ráda," dodala jsem, abych osvětlila nějak svou situaci a nadšeně zamávala ocasem.
Má společnice měla dobrou náladu, což bylo jedině dobře. Měla jsem ráda uvolněnou, přátelskou atmosféru, úplně mě to nabíjelo energií. „Arcanus mě k němu zavedl, vlastně to byla první věc, kterou mi ukázal. Ještě jsem ale nebyla vevnitř," vysvětlila jsem a připomněla si, že by nebylo špatné se tam konečně někdy podívat. Času na to bylo ale pořád dost.
Lucy mi sdělila, že je ve smečce něco přes rok. Pravda, až taková dlouhá doba to nebyla, ale vlčice se i tak dostala poměrně vysoko v hierarchickém žebříčku. To jistě svědčilo o jejích kvalitách. Nicméně se ukázalo, že smečku pravděpodobně cíleně nehledala. To byl spíše můj případ. Ona sem prý doprovázela jednoho vlka, a nakonec tu zůstala. To byla roztomilá náhoda. Společně s Lucy jsem se zasmála narážce na Elisu. „Osud je někdy nevyzpytatelný," poznamenala jsem polohlasem. Ani mně by ani ve snu nenapadlo, že se vrátím domů a přidám se ke smečce, kterou vedou dva vlci, které jsem znala jako malé vlče. Nepamatovala jsem si na žádné okamžiky s nimi, přeci jen už to bylo šíleně dávno, ale věděla jsem o jejich existenci.
„Narodila jsem se tady v Klímovém lese tehdejší alfě," odpověděla jsem a pousmála se. Otec pravděpodobně byl také na pozici alfy, ale neznala jsem ho, takže jsem o něm ani nechtěla mluvit. Neměla jsem k němu žádný vztah, ačkoliv to bylo trochu smutné, ale tak to zkrátka bylo. Jak si můžete vytvořit názor na někoho, koho znáte jen z doslechu? Věřila jsem, že kdyby Keisu dostal šanci, o své potomky by se staral svědomitě a s láskou, ale život se k němu zachoval neobyčejně krutě. „A ty? Přicestovala jsi sem?" nadhodila jsem k Lucy protiotázku a zamávala jsem ocasem.

Všechno se událo hrozně rychle. Obě alfy zmizely a vydaly se za tím cizím pachem, který jsme cítila stejným směrem jako Sionna a jeho pečovatelku. To bylo trochu podezřelé, ale věřila jsem, že si to vyřeší. Proti alfě byl přeci každý zákonitě slabší.
Podívala jsem se na Lucy, která mi stále dělala společnost. Většina vlků se od hostiny začala vzdalovat. Však jasně, co tu ještě dělat, když už jsme se všichni nasytili? „Moc se mi tu líbí!" nadšeně jsem zamávala ocasem. „Ostatní vlci jsou milí, pořád se tu něco děje… To já ráda," dodala jsem s úsměvem na tváři. Měla jsem ráda akci a nenáviděla jsem nudu, takže tohle byl pro mě naprosto ideální stav. Věřila jsem, že v tak velké smečce se nebudu nudit nikdy. Vždycky najdu někoho, s kým jsem se ještě pořádně nepoznala a budu se to snažit napravit.
„Jasně, moc ráda ti budu dělat společnost," souhlasila jsem s jejím návrhem a postavila se na nohy. Lucy se už mezitím vydala na cestu, ale to mi nevadilo, aspoň jsem si mohla rychlejším během protáhnout kosti. Cestou jsem se rozhlížela všude možně, kochala se lesem a stále se utvrzovala v tom, že jsem si lepší smečku vybrat nemohla.
Když jsem vlčici doběhla, srovnala jsem své tempo s tím jejím a zařadila se jí po boku. „Jak dlouho už ve smečce jsi, Lucy?" zeptala jsem se a po očku jsem se na ni podívala. Tušila jsem, že to bude nějaký ten pátek, když byla povýšena na gammu.

Děkuji za akci a odměny Konečně jsem po dlouhé době vytáhla tablet a kreslení si užívala. Mně se hrozně líbí Maple/Starling, ten styl je hrozně cute!

Všichni jsme se nad našimi úlovky sešli a čekali jsme, až na nás přijde řada s jídlem. Já se k masu dostala až jedna z posledních, ale nevadilo mi to. Nechtěla jsem se nějak zbytečně cpát dopředu, přeci jen jsem v lovu sehrál poměrně malou roli. Urvala jsem si dostatečný kus masa, aby mě aspoň na nějakou dobu zasytil, a odtáhla si ho stranou. Spokojeně jsem se k němu svezla a začala si z něj uždibovat.
Musela jsem uznat, že mufloní maso bylo vážně dobré, snad nikdy jsem ho neměla. Má pozornost už nebyla tak ostražitá, ale i tak jsem slyšela, že alfy sdělují nějaké novinky. Ty se mě tedy osobně nedotýkaly, ale i tak jsme věnovala krátký pohled vlkům, kterých se to týkalo. Yeter se ukázal jako super lovecký parťák. Mávla jsem ocasem a usoudila jsem, že všechno důležité už bylo řečeno, a tak jsme zase veškerou pozornost věnovala libovému masíčku.
Zaregistrovala jsem, že si kousek ode mě lehla Lucy. Střihla jsem k ní ušima, když ke mně prohodila pár slov. „Moc dlouho ne," přiznala jsem, „mohla být tak polovina léta, když jsem se přidala, ani to ne. Nějaký čas jsem strávila s Etneyem, který mě tu trochu provedl, takže jsem se s nikým jiným nestihla seznámit." Syn alf byl totiž docela… No, bylo ho všude plno. Dojedla jsem poslední kousek masa a natáhla do čenichu pachy, abych zjistila, kde se ta princeznička s trnem v tlapce nachází.
Jenže mě překvapilo něco jiného. Ucítila jsem zcela cizí pach a nebyl tak daleko. Byl poměrně hluboko v lese. Instinktivně jsem zavrčela a zvedla se na všechny čtyři. Ochranář nepracuje nebo co? pomyslela jsem si okamžitě. Když jsem měla ještě svou funkci, celé dny jsem nedělala nic jiného, než hlídala svůj přiřazený kousek hranic. A užívala jsem si to. To by se teda mně nestalo, krátce jsem se ušklíbla a rozhlédla se po okolí. Zdráhala jsem se vyrazit za cizincem, vždyť tu byli povolanější vlci a mohli by si mé chování vyhodnotit jako troufalé. Však co jsem byla? Obyčejná kappa.

*přehlíží fakt, že se na Gee zapomnělo, a musela si body vypočítat sama*
Děkuji za akci, užila jsem si ji, ačkoliv můj plán splnit všechny úkoly ztroskotal poměrně brzy :D

Mám 360 bodů, které chci rozdělit následovně - 60 b. = 6 křišťálů, 150 b. = 30 květin a 150 b. = 150 oblázků.

Svůj úlovek ke mně dotáhli bez větších obtíží, jak mi bylo řečeno. Usmála jsem se na oba vlky a své zeleno-modré oči přesměrovala na dva úlovky. Byla jsem zvědavá, jak si vedla druhá skupinka. Na Arcanusův rozkaz jsem se sehnula k muflonovi, kterého jsem tu celou dobu hlídala, a zakousla se mu do předního běhu. Mrkla jsem na Yetera, který mi měl pomoct, a začala jsem mrtvé tělo táhnout k druhé skupince. Respektive stejným směrem, jakým šel náš alfa.
Ještě jsme nebyli u druhé skupinky, když se k nám přitočila vlčice se zeleným šátkem a začala nám pomáhat. Hned to šlo rychleji. Představila se mi jako Lucy. „Já jsem Gee, moc mě těší," zadrmolila jsem, protože s mufloní končetinou v tlamě se mluvilo dost špatně, přiznejme si to. Zároveň mi přišlo neslušné nohu pustit, abych vlčici mohla odpovědět, čímž by celá váha mrtvého zvířata padla na Yeterovu tlamu. To taky nebylo kdovíjak slušné. Nevyřešitelná situace, ale doufala jsem, že mi to nebude mít Lucy za zlé.
Netrvalo dlouho a muflona jsme dotáhli až k druhé skupince. Viděla jsem, že šedivá alfa leží na zemi. Trochu mě to znepokojilo, ale nic jsem neříkala. Určitě byla jen vyčerpaná z lovu, nic vážného se jí snad nestalo. Popošla jsem kousek dál do muflona, kterého jsme přitáhli. Dohromady tu ležela tři mufloní těla. Lov byl tedy dle mého úspěšný. Ještě aby ne, když nás bylo tolik. Mrskla jsem ocasem a čekala, až na mě přijde řada s jedením. Věděla jsem, že nemám kam spěchat, někteří vlci byli hierarchicky výš, a tak jsem musela vydržet, až přijde čas na nás, kappy.

Viděla jsem, že se ke mně blíží Arcanus s Yeterem a táhli za sebou dalšího muflona. Bylo skvělé, že se nám tak zadařilo! Doufala jsem, že druhá skupina taky nepřijde s prázdnou, pak by byl lov nad moje očekávání. Přikývla jsem na Arcanusovu otázku. „Ano, jsem," pousmála jsem se. Trocha odpočinku mi vždycky pomohla. Jen jsem nemohla hned vyrazit jako Yeter, to by mé nožky asi nezvládly. Potřebovala jsem nějaký čas na regeneraci.
„Mohli jste mě zavolat, pomohla bych vám," řekla jsem jim a hodila pohled na mrtvého muflona, kterého dotáhli. Nepochybovala jsem o tom, že jsou jistě silní, ale každá tlapka navíc se hodí. Kdyby tu pomoc ale skutečně potřebovali, jistě by mi dali vědět. Zvládli to, to bylo hlavní. Teď si jistě zasloužili odpočinek. Stále jsem byla v pozoru, kdyby náhodou druhá skupina potřebovala pomoc. Věřila jsem, že mají všechno pod kontrolou a nebude třeba do nich zasahovat.

Yeter naštěstí neváhal ani sekundu a když muflon ztratila balanc, ukončil mu trápení. Srdíčko jsem cítila snad až v krku z toho všeho adrenalinu, který mým tělem koloval. Pustil jsem se se zakrváceného krku a od zvířete kousek ustoupila. Sice se z něj řinula krev, ale i tak chvilku trvalo, než se jeho svalové kontrakce uklidnily. Yeter měl daleko víc energie než já a rozhodl se, že se vydá Arcanusovi na pomoc do údolí. „Jasně," zavolala jsem ještě na něj, ale kdo ví, jestli mě slyšel. Už byl totiž docela daleko ode mě, kolem uší mu hučel vzduch, který prorážel, a počítal s tím, že prostě nebudu mít nic proti. Neměla jsem.
Mávla jsem ocasem a mrtvé tělo si obešla. Cítila jsem, jak se mi zadní nohy chvějí. Tiše jsem zavrčela a podívala se na ně. Měla jsem je vážně slabé, ale přitom na nich svaly byly. Nebyla jsem nijak zvlášť vyzáblá. Jen jsem asi měla narušené nějaké nervy, někdy proto neměly dostatečné spojení s mozkem a ztrácela jsem nad nimi kontrolu. Povzdechla jsem si a posadila se tak, abych měla mrtvého muflona po svém boku, ale zároveň abych viděla do okolí, kdyby náhodou někdo potřeboval pomoct. Mohla jsem si takto krátce odpočinout a jestli mě bude zase potřeba, vydám se na pomoc.
Tělo jsem se rozhodla hlídat, zvlášť když se tu před pár dny pohybovali šakali. Pach krve by je zase mohl přilákat, kdyby se od našeho teritoria nevzdálili dostatečně, a šli by po něm. Tělo by pak akorát rozcupovali, pár kousků masa by si urvali pro sebe a nám by zbyla znesvěcená kořist. Raději tu zůstanu, pomyslela jsem si. Kdybych samozřejmě zaslechla nějaké vytí, vyrazila bych bez přemýšlení k nim.

Stádo se dalo do pohybu. Zhluboka jsem se nadechla a ještě víc se přikrčila. Chtěla jsem ještě chviličku vyčkat, než se rozeběhnu, s tím mým zraněním jsem si totiž dvakrát rozmyslela, kolik nadbytečných kroků udělám. Yeter ke mně prohodil jednu jednoduchou otázku. Zalapala jsem po dechu, už jsem otevřela tlamu, že mu odpovím, ale on dřív stihl odběhnout právě ke kusu, který vybral. Ve staré smečce jsme šli vždycky hlavně po těch slabších, kulhajících, protože byly jednoduše snazším cílem a neriskovali jsme tak, že by se nějaký vlk zranil. Slabá zvířata už se nemají sílu bránit.
Vyběhla jsem tedy taky a viděla jsem, jak se do muflona zakusuje. Po svém zásahu sice spadl na zem, ale zase se rychle postavil a chytil kořist za zadní nohu. Letěla jsem jako smyslů zbavená, přitom mi divoce tlouklo srdce a já ze všeho toho rozrušení skoro nedýchala. Až moc jsem se soustředila na to, abych vyvinula dostatečnou rychlost a u Yetera byla co nejrychleji. Ta pozice u zadních nohou nebyla totiž úplně bezpečná. Na tu jednu se sice nemohla postavit, ale ještě pořád měl tu druhou, funkční.
Když jsem dorazila na dostatečnou vzdálenost, rychle jsem si našla místo, do kterého by bylo dobré se zakousnout. Jeho tělo nebylo nijak klidné, protože ho ta zranění bolela. Měla jsem trochu nahnáno z jeho rohů, ale bylo mi jasné, že právě krk je strategické místo. Odrazila jsem se, předními tlapami jsem mu skončila na pravou plec, do které jsem zaryla bílé drápky. Natáhla jsem se k jeho krku a seshora se mu do něj zakousla. Pevně jsem držela, nehodlala jsem se pustit za žádnou cenu a všema čtyřma jsem se mu snažila rozsápat plec, prsa a všechno, kam jsem dosáhla.
Zvíře se pod námi kroutilo, až nakonec ztratilo balanc a převrátilo se na bok. Ještě více jsem stiskla, abych ho udržela na zemi, a Yeter tak mohl ukončit jeho trápení. Já totiž stále držela tu horní část krku a dolů k hrdlu, k tepně jsem se nemohla dostat.

Bylo nám řečeno, že nebudeme používat magie. Byla jsem za to vlastně ráda, protože magiemi bychom si celý proces dost zjednodušili a zrychlili. Já chtěla zažít ten adrenalin, který jsem během lovení pociťovala. Navíc co se týkalo mně, s elektřinou jsem toho moc nesvedla. Nedokázala jsem jí nikoho zabít. Naštěstí!
Vlčice se šátkem nás rozdělila do dvou skupin. Na mě jen ukázala tlapkou, protože neznala mé jméno. Už jsem se nadechovala, že jí ho sdělím, aby na mě v případě nouze nevolala nějakým jiným označením jako například „hej ty černá“, ale už mluvila ke své skupince. Nechala jsem to tedy být a doufala jsem, že na seznámení bude ještě spoustu času. Podívala jsem se na Arcanuse, který měl vést naši skupinku, a prohlédla jsem si i Caluma, toho hnědého vlka. Ta se jmenoval, jak jsem z předchozího monologu lovkyně vydedukovala.
Pochopila jsem, že tedy skolíme dvě zvířata. Bylo to jedině dobře, zima se blížila a hodily se nějaké zásoby. Navíc, jak jsem si stihla všimnou, naše smečka nebyla úplně malá, nacházelo se tu docela dost hladových krků. Arcanus nám sdělil plán. Rázně jsem přikývla, všemu jsem rozuměla a doufala jsem, že se nic nepokazí. Poté odběhl, stejně tak i druhá skupinka.
„Mimochodem, jsem Gee," broukla jsem tiše směrem ke Calumovi a pousmála se. Kdyby se náhodou něco dělo, tak aby věděl, jak mě má oslovit. Pak jsem se znovu přikrčila a pomalu se vydala kousek dál od něj, přesně jak nám Arcanus řekl. Našlapovala jsem tiše a díky bohu jsem nezpůsobila žádný rámus. Zůstala jsem na místě přikrčená, připravená kdykoliv jednat a dívala jsem se na mufloní stádo. Už se zdálo docela neklidné, ale vítr foukal v náš prospěch, takže teoreticky by o vlcích ještě nemuselo vědět. Nebo že by se tam něco zvrtlo?